autor: Emilia
Ahoj lidičky, je to až k neuvěření, ale tuším, že po nějakých dvou letech jsem tady zpátky i s panem Ďábelským a hodlám mu konečně dopřát zasloužený konec. Konečně jsem si tak nějak srovnala život a mám v zásobě plno nevyužité inspirace pro pokračování tohohle příběhu. Nevím, jestli to po takové době bude vůbec ještě někdo číst, každopádně současně pracuji již na dalším díle a doufám, že se postupně zdárně dostanu až na závěr. Kolik dílů ještě bude s určitostí napsat nemůžu, ale povídka je zhruba v polovině a tak se její čas taky pomalu chýlí ke konci. A pokud je ještě komu, přeji příjemné počtení 🙂
PS: Od teď ke každému dílu budu přikládat obrázky jednotlivých postav, jak si je zobrazuju v hlavě já.
„Kam ses včera vypařil?“ Eric s Tomem kráčeli školní chodbou a konečně měli po včerejšku trochu času si promluvit. Tom samozřejmě musel opět lhát, nemohl říct, že celý ten rozruch ohledně poplachu se konal kvůli němu. Eric byl jeho nejlepší kamarád, nechtěl před ním nic tajit. Prozatím to však bylo nutné. Věděl ale, že dlouho to takhle nepůjde. Jednou o Billovi bude muset Ericovi říct. Měl by o něm vědět první, ze všech lidí. Jen potřeboval počkat na tu správnou příležitost a tahle se mu moc vhodná nezdála. Když se nad tím tak zamyslel, Bill do jeho života přinesl lež, hřích, nekalost… to byla ta stinná stránka celého jejich přátelství. Už se necítil 100% čistý a upřímný. Avšak každá mince má dvě strany. Kromě těch špatných věcí tu byly ty mnohem lepší. Dobrodružství, adrenalin, pocit svobody… ve svém nudném životě nic podobného nezažil. Otázka byla, stálo za to uzavřít dohodu s Ďáblem? Tom si nebyl jistý… možná už se dávno stalo.
„Ehm… jel jsem hned domů. Zavolal jsem Timovi, aby mě vyzvedl dřív, nemělo cenu tu dál zůstávat.“ Řekl Tom, ale do očí se přitom Ericovi nedíval.
„To máš pravdu, kdo si myslíš, že za tím stojí? Každopádně ať už to byl kdokoli, tleskám mu. Přišlo mi to vážně docela dobrý, hlavně ředitelův výraz.“ Zasmál se Eric.
„To vážně netuším. A co vůbec to doučování? Jak jsi včera dopadl?“ Tom převedl urychleně řeč na jiné téma, nakonec by si mohl Eric něčeho všimnout a ještě z něj všechno vytáhnout.
„Kamaráde… ani mi nemluv. Bylo to strašlivé, je to nafoukaná kačena. Divím se, že si tam nevytáhla lak na nehty. Včera po mně navíc vyjela. Takhle dlouho mě nikdo nenaštval. Řeknu ti, jak bývám normálně klidný, tak včera jsem vyletěl jako čert z krabičky.“ Ericovi se mírně zvedl krevní tlak, jenom si na včerejší scenérii vzpomněl.
„Bylo to až tak špatné?“ Tom se kousnul do rtu. Čekal, že se Serina bude chovat rozmazleně.
„Špatné? Bylo to to nejhorší vůbec. A nakonec se normálně zvedla a vykráčela si z místnosti, takže jsem ji v podstatě nic nedoučil. Nemá absolutní zájem o to, aby jí někdo pomohl.“
„Já to nechápu. Ta holka má všechno, co chce a pořád je jí to málo. Je prostě znuděná a dělá scény. Vždycky taková byla, ráda na sebe strhává pozornost.“ Odvětil Ericovi Tom.
„Nejspíš.“ Pokrčil Eric rameny. Za chvíli mělo zvonit.
„Uvidíme se o přestávce.“ Mrkl na Toma a oba se rozešli do svých tříd.
…
Po škole nemohl Tom s Ericem nic podniknout, protože měl další doučování se Serinou. Domů se mu ovšem moc nechtělo. Rozhodl se navštívit otce ve firmě a koupit mu cestou nějaký oběd. Po celodenní dřině se pauza zdála jako dobrý nápad. Poslední dobou se moc nevídali a zanedlouho měl mít narozeniny. Stále nevěděl jaký dárek vymyslet. Franz měl v podstatě všechno. Tedy alespoň to, co se dalo koupit za peníze. Nemyslel si, že by jej drahé dárky mohly nějak potěšit. Celá jejich rodina byla na tyhle věci zvyklá. Pro jiné luxus, pro ně samozřejmost. Tom se nechal Timem vysadit před Franzovou firmou.
„Dobrý den, Gladis.“ Pozdravil s úsměvem recepční. Byla to milá paní ve středním věku. Pamatoval si ji jako recepční tak dlouho, jak firma fungovala.
„Dobrý den, Tome. Co pro vás mohu udělat?“ Optala se vřele Gladis.
„Jdu za tátou. Nesu mu něco k zakousnutí. Ale chci ho překvapit, tak kdybyste mě prosím neohlašovala.“ Poprosil Tom.
„Beze všeho. Jsem si jistá, že to pan Franz jistě ocení. Můžete nahoru.“ Pokynula mu hlavou směrem k výtahům. Tom zmáčkl čtvrté patro. Těšil se na otce. Jakmile se výtah otevřel, zamířil rovnou ke dveřím jeho kanceláře a vzal za kliku. Nenapadlo ho zaklepat v případě, že by měl otec nějaké jednání. Uvědomil si to až posléze. To už ovšem bylo pozdě. Upustil na zem pytlík s obědem a čelist mu spadla až ke kolenům. Z toho, co uviděl uvnitř, se mu silně zatočila hlava. Franz a Alicia byli semknuti v objetí a zrovna je vyrušil při polibku. Okamžitě se od sebe odtrhli.
Alicia
„T-tome já, já ti to vysvětlím…“ Začal koktat Franz. To už se ale Tom rozeběhl k výtahům a než ho stihl Franz dohonit, dveře se zavřely. Vyběhl z budovy rychlostí větru a uháněl neznámo kam. Prostě běžel. Chtěl se dostat co nejdál od otce. Po pár minutách nemohl chytit svůj dech a tak zastavil na rohu ulice a opřel se o lampu. Srdce mu zběsile tlouklo, v uších hučelo a do očí se mu tlačily slzy. ‚Jak jsi mohl? Jak jsi mohl tohle mamince udělat?‘ Běželo mu hlavou. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, kde se nachází. Vydal se pěšky za jediným člověkem, v jehož společnosti chtěl momentálně být. Za Ericem, jeho nejlepším přítelem. Věděl, že nebude doma. Rozhodl se na něj počkat.
Franz
…
Eric seděl v prázdné učebně již skoro hodinu. Serina se neobjevila. Neměl na ni kontakt, takže se nemohl zeptat, co se děje. ‚Ta arogantní holka! Co si o sobě myslí?! Já tu ztrácím svůj čas, který bych mohl využívat mnohem lépe, než sedět tady ve třídě a čekat na ni. A ona se ani neukáže, ani neomluví, že nepřijde.‘ Běželo Ericovi naštvaně hlavou. Začal si pomalu balit věci. Nepředpokládal, že se ještě objeví. Rázným krokem vyšel z místnosti a o pár metrů dál narazil na učitele, jenž domluvil celé tohle doučování.
„Ááá pane Sommere, jdete z doučování? Kde máte slečnu Dörflerovou?“ Pousmál se učitel lišácky.
„Dobrý den, pane učiteli. Už odešla, potřebovala dneska skončit dřív.“ Vyhrknul ze sebe Eric. A pak si uvědomil, že tu nánu kryje. ‚Počkat, cože? Co to sakra dělám? Za její chování?! Měl bych ji napráskat jak prašivýho psa!‘ Svraštil obočí nad svými rozporuplnými myšlenkami.
„Ach tak. Dělá pokroky? S vašimi znalostmi se může značně posunout kupředu.“ Řekl učitel a na slovo značně kladl větší důraz.
„Jistě, jde jí to velmi dobře. Nezlobte se, ale spěchám na autobus. Nashledanou.“ Kývnul na učitele Eric a vzdušnou čarou zamířil k východu, jako by za ním hořelo. Lhal učiteli, kterého měl dokonce v oblibě. A lhal kvůli takové kačeně. Mohl by z toho mít problémy. Dozvědět se to její matka, nastalo by peklo. Byla jako saň. Na jednu stranu obdivoval, jak silná a houževnatá žena to je. Ale na stranu druhou by se s ní do křížku dostat nechtěl. Snažil se konečně přestat myslet na tu namyšlenou holku a nasedl na autobus. Byl skoro prázdný, protože většina studentů už byla ze školy dávno doma. Mělo to alespoň nějakou výhodu, jet domů později a nemuset se mačkat s ostatními v téhle plechovce. Tohle byly chvíle, kdy Tomovi tak trochu záviděl jeho limuzínu s osobním řidičem. Nemusel tohle nikdy zažívat.
Doma ho čekalo překvapení. Když vešel do svého pokoje, uviděl na své posteli klubíčko. Okamžitě poznal Toma. Neklidně dýchal, spal. Rozhodl se ho nebudit a sešel se do kuchyně naobědvat. Jakmile dojedl, zamířil ke schodům. Uviděl na nich Toma, ještě ospalého.
„Hey, Šípková Růženko.“ Mrknul na něj. Tom měl na tváři zachmuřený výraz. Eric se zamračil. „Co se děje?“ Zeptal se opatrně. Tom neřekl nic. Jen mu padnul do náruče a z očí se mu spustily slzy. Eric už nic neříkal. Věděl, že až bude Tom chtít mluvit, svěří se mu. Tak ho jen držel a snažil se mu v tom objetí předat veškerou podpůrnou sílu, co měl.
…
„To není možné.“ Vydechl Eric. O půl hodiny později seděli v jeho pokoji a Tom mu všechno řekl.
„Jo to si taky pořád opakuju. Vůbec nevím, co dělat. Jak to říct mámě. Ta se z toho zhroutí.“ Vydechl zkroušeně Tom. V ten moment se rozsvítil displej jeho mobilu a zářilo na něm velkým písmem „táta“. Tom hovor opět odmítnul, jako už po několikáté. „To je táta. Od tý doby mi volá jak šílený. Neberu mu to. Nevím, co říct. Mimoto s ním mluvit stejně nechci.“
„To je jasný.“ Pokýval Eric chápavě hlavou. „Chystáš se to říct mámě?“
„Měla by to vědět. Jen vůbec nevím jak. Zlomí jí to srdce. Přijde mi v poslední době jiná, šťastnější. Nedávno jsme spolu vařili večeři. Snaží se změnit. Kdo ví, jakou škodu by to mohlo napáchat, kdyby se tohle dozvěděla.“ Tom svoji matku miloval nade všechno, ať už se kolikrát chovala jakkoli podrážděně a nepříjemně. Byla to jeho máma. Člověk, který jej přivedl na svět. A ačkoli v jeho životě nesehrála tak velkou roli, jakou by možná měla, vždy se mu snažila dát to nejlepší.
„Možná by bylo lepší dotlačit tvého tátu k tomu, aby jí to řekl sám.“ Navrhl Eric.
„Asi máš pravdu.“ Kývnul Tom na souhlas. „Měla by to slyšet od něj. Díky Ericu, za všechno, co pro mě děláš.“ Stiskl Tom Ericovi paži.
„Není zač, brácho. Od toho jsou nejlepší kámoši.“ Poplácal Eric Toma po rameni. „Můžeš tu dneska zůstat, jestli chceš. Pochybuju, že se ti chce domů.“
„Jo to by bylo fajn. Přespím tady, nechci vidět tátu. Nechci čelit ničemu z tohohle svinstva. Alespoň dneska ne.“
…
Franz se přiřítil domů, jako tornádo. Okamžitě zamířil do Konstantinina pokoje. Neobtěžoval se ani klepat. „Kde je Tom?“ Vyhrkl nahlas. Konstantine se leknutím nadzvedla ze židle. Zrovna seděla u svého toaletního stolku a líčila se.
„Zbláznil ses, co tady tak ječíš?“ Ohradila se Konstantine a přitáhla si blíže k tělu látku svého saténového županu.
„Ví to.“ Svěsil Franz hlavu do dlaní.
„Ví co přesně?“ Nadzvedla Konstantine nechápavě obočí.
„O mně a Alicii. Přistihl nás v kanceláři.“
„To si děláš srandu?!“ Zařvala vztekle Konstantine. „Chodíš tam vůbec někdy pracovat, nebo jí jen říkat v jakém úhlu ti má nastavovat zadek?!“ Neudržela se a vrazila Franzovi facku. Ten zaskřípal čelistmi, ale nic neudělal. Na ženu by ruku nevztáhl.
„Přestaň na mě házet špínu. Dřív nebo později by se to stejně dozvěděl, jen jsem nechtěl, aby to bylo takhle.“ Povzdechl si Franz. Z jeho hlasu bylo slyšet zoufalství.
„Je to všechno tvoje vina. Rozvrátil jsi rodinu kvůli nějaké přičmoudlé flundře.“ Konstantine soptila a z očí jí šlehaly blesky. Byla velmi rozezlená.
„Nemá cenu se s tebou vůbec bavit. Jednáš, jako bych vůči tobě někdy jednal nečestně. Už po sté ti opakuji, že já a Alicia nemáme poměr, ale vztah. Miluji ji. Naše rodina byla rozvrácená už dávno a zvládla jsi to úspěšně sama i beze mě. Takže tvoje výčitky nejsou na místě!“ Franzův obličej celý zrudnul, jak rozohněně gestikuloval. Svými slovy však jen přilil olej do ohně. Konstantine se nikdy nesmířila s tím, že ji Franz opustil kvůli jiné ženě. Kvůli takové nicce. Ona podstoupila peklo, tvrdě dřela, aby se stala dokonalou pro něj. Pro jeho matku… Trpěla, než ze sebe udělala ženu, kterou je dnes. A on ji po tom všem jen tak opustí?
„Jak se opovažuješ…“ V půlce věty Konstantine přerušilo klepání na dveře.
„Omlouvám se za vyrušení. Přišla jsem jen oznámit, že volal Tom. Přespí dnes u Erica.“ Sdělila oběma Adelaide. Nevěděla, o co konkrétně šlo, zaslechla jen něco málo z hádky Konstantine a Franze. Měla o Toma starost, ale nechtěla na něj tlačit. Věděla, že za ní přijde, až bude připravený. Vždycky přišel.
„Skvěle.“ Rozhodila rukama Konstantine a významně se podívala na Franze. „Pravděpodobně se chce ušetřit pohledu na tvůj obličej.“ Sykla, když kolem něj procházela do přízemí. Adelaide se soucitně podívala na Franze.
„Dejte mu čas.“ Zašeptala a otočila se k odchodu.
…
„Sakra…“ Zaklela Serina poté, co se podívala na cenovku u květinové halenky. Cítila se poníženě, jako loser. Nikdy nemusela dělat to, že by chodila od butiku k butiku a musela kontrolovat cenu, jestli si bude moct danou věc vůbec dovolit. V peněžence měla nějakou hotovost, ale nestačilo to na žádnou z těch věcí, kterou si toužila pořídit do své rozsáhlé sbírky oblečení. Kreditní kartu měla zablokovanou. Její matce se totiž nezdálo, že by prokazovala nějaký významný pokrok, co se znalostí a známek týkalo. Kamarádkám nevolala. Nemohla si pomalu dovolit ani jít na kafe.
„Budete chtít s něčím pomoct?“ Zeptala se Seriny prodavačka, a tím ji vytrhla ze zamyšlení.
„Ehm…“ Pročistila si krk Serina. „Ne děkuji, jenom jsem se dívala.“ Tahle věta jí přes pusu nešla. Nikdy se totiž do obchodu nechodila jenom dívat. Bez pozdravu na rozloučenou vypochodovala z butiku a zhroutila se na nejbližší lavičku. „Pitomá matika.“ Zabručela si potichu pod nos. ‚Co je na ní vůbec tak úžasného?‘ Byla v domnění, že ji k životu nepotřebuje. Všechny ty složité věci za ni přece mohli vypočítat jiní lidi. S povzdechem se zvedla a na telefonu vytočila číslo jejich šoféra.
„Haló? Markusi, jsem na Alexanderstraße 57, můžete mě přijet vyzvednout?“
„Hluboce se omlouvám, slečno Serino, ale vaše matka mi dala jasné pokyny. Nemohu vám poskytovat své služby, dokud mi to opět nepovolí.“ Řekl bázlivě řidič. Věděl, že tenhle hovor nebude nadále probíhat klidně.
„Cože?!“ Vykřikla vztekle do telefonu Serina. Markus si musel oddálit telefon od ucha. „To si snad děláte srandu, ne? Já vám zase dávám jasný rozkaz k tomu, abyste pro mě okamžitě přijel.“
„Je mi líto, slečno. Nemohu porušovat přání své zaměstnavatelky. Nashledanou.“ Odpověděl Markus s co největší dávkou slušnosti a zavěsil. Serina nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Ještě chvíli stála nehnutě s rukou v bok a poslouchala pípání telefonu, oznamující ukončení hovoru druhou stranou. Měla chuť s ním mrštit o zem, ale neudělala to. Byla si jistá, že nastaly krušné časy a nový by zcela určitě nedostala. Vytočila rychlou volbu, pod kterou měla Bena. Ten jí však telefon nezvedal. Hodila mobil do kabelky a zhrzeně se vydala domů pěšky ve svých vysokých sytě růžových jehlách.
…
Nastal další den. Byl čas jít do školy. Eric si chystal svůj batoh. Tom byl na rozdíl od něj zahrabaný v posteli a mžoural na něj.
„Opravdu chceš zůstat doma? Ve škole bys možná přišel na jiné myšlenky.“
„Dneska to vážně nezvládnu. Nemám náladu na všechny ty tváře.“ Řekl ospale a povadle Tom.
„Dobře. O přestávkách ti budu psát.“ Usmál se na něj Eric a podrbal ho na hlavě jako malého psíka.
„Hej.“ Tom s mírným pousmáním odehnal jeho ruku. Eric byl rád, že na jeho tváři viděl alespoň náznak úsměvu.
„Drž se tady.“ Mávnul mu Eric na rozloučenou. Tom jenom zamručel cosi, co mělo znamenat nejspíš ahoj a zahrabal se zpátky pod peřinu. Při spánku alespoň nevnímal bolest. Bolest ze zrady, která se mu prodírala do každého kousku srdce.
…
„Tom se od včerejška neozval.“ Zašeptal zkroušeně Franz. Přespal doma u Alicie a na dnešní den zrušil všechny schůzky. Nemohl by se v práci na nic soustředit. Pořád myslel na to, jak se na něj teď Tom dívá, co si o něm myslí… „Tom si určitě myslí to nejhorší.“
„Až se přežene to nejhorší a bude chtít mluvit, celé mu to vysvětlíš.“ Snažila se povzbudit Franze Alicia.
„To si nemyslím. Ten jeho pohled, když nás spolu viděl. V jeho očích byla bolest, šok a odpor. Nemusel nic říkat. Stačilo to, jak se tvářil.“ Franz nevěřil slovům útěchy. Nebude to lehké, tím si byl jistý. Litoval toho, že to Tomovi neřekl dřív. „Moc dlouho jsme s tím otáleli.“ Dodal a odtáhl své ruce z Aliciina sevření. Alicia si skousla ret a nic na to neřekla. Věděla, že nemá cenu Franze dále utěšovat. Sama svým slovům moc nevěřila. Jenom nesnášela ten pohled na něj. Byl zdrcený a ublížený. Věděla, jak moc pro něj Tom znamenal. Přišla si taky svým způsobem vinna. Kdyby ji nepotkal, nestalo by se nic z toho.
„Půjdu nám uvařit čaj.“ Zvedla se k odchodu do kuchyně, aby Franz neviděl slzy, které se jí tlačily do očí.
…
Tom spal asi do jedenácté dopoledne. Potom se ještě chvíli převaloval, ale usnout již nemohl. Sešel se dolů nasnídat. Byl doma sám, Ericova matka byla v práci a jeho otec opět někde na pracovní cestě. Nechtělo se mu vytvářet nic složitého. Naplnil si misku do poloviny mlékem a dosypal to čokoládovými cereáliemi. V hlavě se mu pořád dokola přehrávala včerejší scéna. Jako by se jeho mysl zasekla jenom na tomhle obraze. Vzdouval se v něm vztek. Obrovská vlna vzteku. Aniž si to uvědomil, mrštil lžící směrem ke kuchyňské lince. Ta se od ní odrazila, dopadla se zařinčením na zem a potřísnila podlahu kapkami mléka. Chtělo se mu křičet, potřeboval to ze sebe ventilovat. Napadlo ho jedno jediné jméno. Vytáhl z kapsy mobil a v rychlosti nacvakal smsku.
Ahoj, můžeme se sejít?
Bedlivě hypnotizoval displej svého telefonu. Nic se však nestalo. Položil ho na stůl a rozhodl se uklidit nepořádek, který nadělal se lžící. V momentě, kdy ji schovával do šuplíku, se ozval zvuk, signalizující příchozí sms. Okamžitě běžel k telefonu.
Čau panenko, potřebuješ další dávku mě? Vím, že jsem návykový 😉
Tom se ušklíbnul. ‚No jasně, ten namyšlenec jeden.‘ Pomyslel si. Bill o sobě měl velmi vysoké mínění. Nebo se alespoň tak prezentoval. Tom si přál být tak sebevědomý jako on.
Myslím, že abstinenční příznaky se u mě ještě neprojevily. Jenom mám chuť udělat něco špatného.
S tím ti můžu pomoct. Počkej mě za hodinu někde u parku, přijedu si pro tebe.
Dostalo se mu vzápětí odpovědi. Tom odepsal na souhlas a šel se nachystat. Ještě že měl u Erica svoje věci. Tu a tam se stávalo, že u sebe nečekaně přespávali, a tak si pro jistotu nechávali jeden u druhého náhradní oblečení. Tom si na sebe oblékl bílé tričko a přes něj tmavě modrou kostkovanou košili. K tomu si vzal džíny, které měl na sobě předešlý den. Vyčistil si zuby a své neposedné dredy svázal do hrubého culíku. Klíč od domu nechal na verandě pod květináčem.
Do parku mu to od Ericova domu trvalo asi 30 minut chůze pěšky, ale přesto se rozhodl, že se projde. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a pročistit si hlavu. Jakmile dorazil na místo, Ďábla nikde neviděl. Posadil se na lavičku, opřel se o opěradlo a zavřel oči. Hluboce se nadechl a při výdechu oči zase pomalu rozevřel. Málem vyskočil z kůže, když nad sebou uviděl kytaristův pobavený obličej.
„Ahoj panenko.“ Pozdravil ho hlubokým hlasem. Tom stále v mírném šoku udeřil Billovi pěstičkou do ramene. Ďábel ten dotek přes svou koženou bundu sotva cítil.
„Ty mizero jeden. Jak ses mohl tak neslyšně připlížit? Neslyšel jsem tvoji motorku.“ Vydechl Tom.
„Přijel jsem asi tři minuty před tebou. Parkuju za rohem. Nemohl jsem odolat.“ Bill si přejel špičkou jazyka přes zuby a na rtech mu hrálo něco mezi úsměvem a úšklebkem.
„Rozhodně umíš využít moment překvapení,“ řekl Tom a srdeční tep se mu konečně vrátil do normálu. Ve skutečnosti měl tohle na Billovi rád. Nikdy nevěděl, co od něj čekat. Kytarista pokrčil rameny, jedním ladným pohybem přeskočil opěradlo lavičky a sednul si na něj. Samozřejmě si u toho nezapomněl zapálit cigaretu. Tom se k němu natáhl a cigaretu mu vzal ze rtů, kde mu líně visela. Bill pozvedl v údivu pravé obočí.
„Co?“ Tom držel čoudící cigaretu mezi prsty, ale zatím si nepotáhl.
„Víš, že právě držíš cigaretu? Ten vraždící nástroj, kterým si zničíš plíce?“ Ptal se ho Bill, jako by byl Tom slaboduchý.
„Jasně a dokonce si z ní chystám potáhnout.“ Odvětil Tom. Na nic nečekal, nejistě si cigaretu přiložil ke rtům a natáhl do sebe kouř. Trochu se zakuckal, ale udržel ho a poté plynule vydechl. Sám to nečekal. Myslel si, že skončí jako poprvé se šíleným pálením v krku.
„Kdo jsi a co jsi udělal s tou sladkou nevinnou panenkou?“ Kytarista byl opravdu překvapený. Od někoho jako je Tom by tohle nečekal. Sám ho od kouření kolikrát odrazoval a teď dělal pravý opak.
„Zkazils mě. A navíc, na něco umřít musíme, vzpomínáš? Sám jsi to řekl.“ Utrousil drze Tom a vrátil cigaretu Billovi. Ten ji s pokrčením ramen přijal zpět a opravdu dlouze si potáhnul.
„Rozhodně umíš využít moment překvapení.“ Dodal, když s mírným úsměvem vyfukoval kouř z plic. Tom se usmál zpět a po chvíli ticha se zeptal:
„Tak, kam mě vezmeš dnes?“
„Kam by si jeho veličenstvo přálo?“
„Do doupěte k samotnému Ďáblovi.“ Zavtipkoval Tom.
„Odvážná volba. Nejsem si jistý, jestli je to pro tak vybranou společnost to pravé místo.“ Pokračoval v téhle slovní hříčce Bill.
„Myslím, že to zvládnu.“
„Potom jsem vám k službám.“ Kytarista seskočil z lavičky a uklonil se před Tomem. Ten se zasmál.
„Šašku.“ Chytil se jeho ruky a také se z lavičky zvedl. Zamířili k Billovu ďábelskému stroji.
…
Dnešní školní den byl zdlouhavý a nudný. Eric si vyměnil pár smsek s Tomem, a když konečně zazvonilo při závěrečné hodině, znuděně si povzdechl. Ještě si musel hodinu odsedět na doučování. ‚Na které ta kačena nejspíš zase nepřijde.‘ Pomyslel si. Pomalu se ploužil k prázdné učebně. Jaké překvapení, když tam našel Serinu, která již měla na stole rozložené knížky.
„Ahoj. Koukala jsem se na ty rovnice, jak jsi mi posledně ukazoval a moc jsem to nepochopila. Taky jsem si prolistovala učivo z loňského roku, co bych potřebovala nejspíš osvěžit. Myslím, že to navazuje právě na tuhle látku a mohlo by mi to pomoct lépe pochopit systém počítání těchhle rovnic.“ Vychrlila a Eric nechápavě zatřepal hlavou. Říkal si, jestli náhodou nemá halucinace.
„Eh- já…. Mohli bychom začít třeba tím, kde jsi včera byla? Seděl jsem tady celou hodinu a čekal na tebe. Neukázala ses. A potom jsem kvůli tobě musel lhát učiteli, jako by toho už tak nebylo dost. Nechci mít žádné problémy. Přemýšlel jsem, že od toho odstoupím.“ Řekl rázně Eric. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. S holkama se snažil mluvit slušně, ale se Serinou to bylo všechno jinak. Serina se nadechla k pěkně peprné odpovědi, ale pak si uvědomila, že Eric je pravděpodobně její jediná šance k tomu, aby se jí život vrátil do normálu. Kdyby ho poslala do háje, plácala by se v tom sama a nejspíš by se nikdy neshledala se svou kreditní kartou a všemi ostatními výhodami, o které přišla.
„Hele podívej, já vím, že jsme nezačali nejlíp.“ Kroutila se jí u toho pusa. Eric se ušklíbnul. ‚Nezačali nejlíp? To ty jsi ta, která se tu chovala jako mrcha.‘ Pomyslel si, avšak nahlas nic neřekl.
„Ale doufala jsem, že bychom mohli začít znovu. Od teď se budu snažit, slibuju.“ Serina sama nemohla uvěřit tomu, co tady říkala. Bylo to, jako by se slyšela zdálky a mluvil za ni někdo jiný.
„Serina Dörflerová, že se bude o něco snažit? To si zaslouží potlesk.“ Zatleskal posměšně Eric. Nemohl odolat.
„Ty stupidní pitomečku, snažím se tady s tebou vyjít a ty…“ Nedopověděla větu, jelikož jí Eric skočil do řeči.
„No, moc dlouho ti ten nový přístup nevydržel.“ Tušil, že tohle celé bylo jenom divadýlko.
„Fajn… nebudeme si tady na nic hrát. Já potřebuju doučit matiku a tobě se hodí kredit navíc. Tak prostě na chvíli zapomeneme na to, jaké k sobě chováme antipatie a budeme spolupracovat. Nakonec každý dostane, co chce. Je to prosté, ber to jako výměnný obchod.“ Serina postavila Erica před hotovou věc.
„Wow, ty dokonce víš, co to znamená slovo antipatie? Obdivuhodné.“ Eric se nemohl zdržet provokativní poznámky. Líbilo se mu být v tomto postavení. Věděl, že Serina ho potřebovala víc než on ji. Proto mohl zariskovat, neměl nic důležitého v sázce. Serina do Erica zabodla vražedný pohled.
„Fajn.“ Pozvedl ruce v kapitulaci.
„Takže jsme dohodnuti?“ Pozvedla Serina obočí.
„Jsme dohodnuti.“ Zpečetil jejich úmluvu Eric.
…
Tom s Billem stoupali po schodech v oprýskané budově. Mířili ke dveřím Billova bytu. Chodbou se linul podivný pach.
„Ta píča odvedle určitě zase něco pálí.“ Nakrčil Bill nos, vyšmátral klíče z kapsy a rychle odemknul. Vtáhnul Toma za rukáv dovnitř. Tom si zul boty a pokračoval za kytaristou směrem do kuchyně.
„Koukám, že sis tady od posledně moc neuklidil.“ Podotkl Tom, když se rozhlédl po místnosti.
„Já jsem umělec a to, co tady vidíš, je tvůrčí nepořádek. Něco k pití?“ Pozvedl Bill tázavě obočí.
„Co máš?“ Zeptal se Tom. Bill zkoumal obsah své ledničky.
„Vlastně jenom whisky.“ Ušklíbnul se, jakmile vystrčil hlavu z lednice.
„To není zrovna něco, co bych pil často.“ Tom nakrčil nos nad tou představou.
Bill se natáhl do jedné ze skříněk s vymlácenýma dvířkama a hodil po Tomovi plechovku. Tom ji pohotově zachytil. Byl to energetický nápoj. S pokrčením ramen otevřel plechovku a napil se.
„Je to lepší než whisky. Kam si můžu sednout?“ Optal se zdvořile Tom. Bylo mu hloupé se bez dovolení promenádovat cizím bytem.
„Kam jenom chceš.“ Bill rozmáchl rukou do prostoru, čímž Tomovi naznačil, že si může sednout třeba na pračku v koupelně, když bude chtít. Tom zamířil do ložnice a sednul si na postel. Těm rozviklaným židlím v kuchyni moc nevěřil. Navíc Billova ložnice byla hned naproti kuchyně a neměla dveře.
„Wow ty to bereš hopem, rovnou do postele? Myslel jsem, že si dáme alespoň předehru.“ Neodpustil si Bill. Vždycky musel Toma takhle škádlit. Tom se začervenal a sklopil pohled. Bill sebou hodil na postel vedle něj. Jejich stehna se jen lehce dotýkala. Tom to však velmi dobře vnímal. Dlaní přejel po povrchu matrace a napadlo ho, kolik lidí na ní asi leželo.
„Tak kolik lidí už prošlo touhle postelí?“ Vypadlo z něj dřív, než si stačil uvědomit, že přemýšlí nahlas.
„Zajímá tě to, panenko?“ Zazubil se provokativně kytarista a v očích mu zajiskřilo. Tom cítil teplo rozlévající se mu po tvářích až k uším.
„Domů si nikoho nevodím.“ Řekl k Tomovu překvapení Bill.
„Ale já jsem tady.“ Podíval se krátce do jeho očí a hned zase uhnul pohledem. Nikdy nevydržel ten oheň, co z Billových očí vyzařoval. Spaloval ho.
„Ty jsi tady. Což mě přivádí k otázce, proč? Za tu dobu tě tak trochu znám. Panenka jako ty by se mi nikdy neozvala s tím, že chce udělat něco špatného.“ V kytaristově hlase byla slyšet zvědavost.
„A proč ne? To se musím chovat pořád jako svatý?“ Vzdoroval Tom.
„Není to tvůj styl. Tak jako bych ti já nikdy nenapsal, že půjdu do kostela zpytovat své svědomí.“
„Nevím, jestli o tom chci mluvit. Napsal jsem ti, protože jsem na to chtěl na chvíli zapomenout.“ Povzdechl si Tom.
„Stejně před tím neutečeš.“
„Ty nikdy neutíkáš?“ Tom se otočil k Billovi. Ten se však na něj nedíval. Tom očima pozoroval jeho profil a ostře řezané rysy. Působil dokonale symetricky, jako socha.
„Ne. Teda pokud to není před zákonem.“ Ušklíbnul se.
„Takže jsi vlastně zločinec.“ Vyletělo z Toma.
„Možná, to záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváš.“ Bill reagoval překvapivě klidně.
„Zločinci by vůbec nemuseli existovat. Stačí, aby se chovali slušně a našli si práci.“ Ďábel se tomuhle Tomovu tvrzení zasmál.
„Moje malá sladká naivní panenko. Myslíš si, že by lidi jako já přijali do nějaké slušně placené práce? S mým rejstříkem? Začne to, když se narodíš a táhne se to s tebou celý život.“
„A co tvoji rodiče?“ Tom si uvědomil, jak málo toho o Billovi věděl. „Kde máš rodinu?“
„Nemám rodiče. Jsem z děcáku.“
„Aha… to je mi líto. Nevěděl jsem…“ Tom zalitoval svých slov. Nenapadlo ho, že by neměl rodiče. Byli z úplně odlišných světů a v Tomově světě tohle nebylo příliš časté. Neznal jediného člověka z dětského domova.
„To je dobrý, panenko, nemusíme z toho dělat doják.“ Řekl Bill bez jakéhokoli emočního vypětí v hlase.
„Nikdy ses je nepokusil najít?“ Podivil se Tom.
„Ne. Jeden popelář mě našel jako mimino v odpadkovým pytli u smetiště. Kdyby mě nenašel, pravděpodobně bych byl do několika hodin tuhej. Jediný, co o svojí matce vím, je, že byla feťačka. Nechala mi pěkný dáreček. Našli mi v těle drogy. Musela brát, když mě čekala.“ Tentokrát se kytarista zatvářil znechuceně. „Nejsem sice žádnej svatoušek, ale prznit dítě fetem, ještě než přijde na svět, je silný kafe i na mě. Jedinej důvod, ze kterýho bych hledal svou matku, by byl, abych jí mohl dát přes držku. Ale já ženský stejně nemlátím, takže jsem se na to rovnou vybodl.“ Bill se nervózně se ošil, když domluvil. Tom měl na tváři otřesený výraz. Při vzpomínce na matku ho zabolelo u srdce. Měl tak hodnou maminku a naneštěstí se měla brzy dozvědět o tom, co jeho otec provedl. Tom položil ruku na Billovo rameno.
„Díky, že jsi se mnou sdílel kus své minulosti.“ Kytarista pokrčil rameny. Cítil se nesvůj. Kromě jeho kumpánů nikdy nikomu nevyprávěl takové intimní věci ze svého soukromého života.
„V pohodě. Ne, že se mi tu rozbrečíš, tohle není telenovela.“ Šťouchl Bill Toma svým ramenem do jeho. Tom vycítil, že se o tom kytarista nechce dál bavit a tak převedl řeč na jiné téma.
„Bolelo to?“ Zeptal se a očima pozoroval Billův piercing v obočí.
„Co?“ Bill sebou trhnul. Na chvíli se ztratil v myšlenkách.
„Tvůj piercing.“
„Já neznám bolest.“ Nafouknul se a Tom vyprskl smíchy.
„To určitě.“
„Chceš pocítit na vlastní kůži, jaké to je?“ Kytarista si pohrával se svým piercingem v jazyku. Ocelová kulička se mu leskla mezi zuby. Tom se zatřásl a zakoktal.
„J-jak to myslíš?“
„Měl jsem na mysli, že bych ti udělal tvůj vlastní. Všechny jsem si píchal sám.“ Zablýsklo se Billovi nezbedně v očích.
„T-ty sis… všechny… a sám?“ Tom byl trochu vykolejený. Znal pár lidí ze školy, co je měli. Všichni šli ovšem k tatérovi. Sám Tom by neměl odvahu na to, způsobit si takový druh bolesti vlastní rukou. Stačilo, když se někde odřel nebo píchnul do prstu.
„No jasně. Nesvěřil bych tuhle dokonalost do rukou někomu jinýmu.“ Bill si rukou udělal kolem obličeje pomyslný kruh a říkal to tónem, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„Já nevím. Bojím se jehel.“ Tomovi tuhla krev v žilách při představě, jak se ostrá jehla boří do jeho měkké kůže.
„Ty se bojíš hodně věcí, panenko.“
„Ty se nebojíš?“ Tom pohlédl Billovi do očí. Měl v nich výzvu.
„Každý se něčeho bojí. Já taky. Jenom rád překračuju svoje hranice. Je skvělý pocit nemít věci pod kontrolou. Nikdy nevíš, co se může stát. Někdy se to posere, ale aspoň víš, žes do toho šel naplno.“ Tom Billa poslouchal, jak mluvil s takovou vášní v hlase. Většinu lidí strach ochromoval. Avšak Billa ne. Vléval mu do žil život.
„Tak jo.“ Řekl rozhodně Tom.
„Tak jo?“ Zopakoval tázavě kytarista. „Nemyslel jsem si, že do toho opravdu půjdeš. A co tvoji rodiče? Určitě budou šílet.“ Tom pomyslel na svého otce a ušklíbnul se.
„Učím se překonávat strach. A myslím, že hlavně táta si najde způsob, jak to přijmout.“
„Za něco se mu mstíš?“ Uchechtnul se Bill při pohledu na Tomův podlý výraz.
„Tak něco.“
„Neměl bys to dělat z pomsty. Je to tvoje tělo, měl bys to opravdu chtít.“
„Jo. Teda chci to, vážně.“ Tom se podíval staršímu muži do očí a kromě bázně v nich byla vidět jiskřička odhodlání. „Jen nevím, kam to chci.“ Bill Tomovi uchopil bradu mezi prsty a palcem mu přejel po rtu.
„Tady to bude perfektní.“ Zašeptal chraplavě. Tom cítil jeho teplé mozolnaté ruce a ztěžka polknul.
„Dobře.“ Vydechnul Tom. Bill se rozešel do koupelny pro jehlu. Sterilizoval ji nad zapalovačem. Tomovi potřel ret whisky. Ten se olíznul a cítil silnou chuť alkoholu. Nechutnal mu. Přesto si dal jeden lok na kuráž, jak mu doporučil Bill. Když kytarista uchopil jeho ret mezi prsty, raději zavřel oči. Potom už cítil jenom tlak. Bolelo to, ale ne tak, aby se to nedalo vydržet. Bill měl doma nějaké náhradní piercingy. Provlékl Tomovi čerstvě propíchnutou dírkou kroužek, který vybral, a bylo po všem.
„Hotovo?“ Tom otevřel nejdřív jedno oko a až posléze druhé.
„Hotovo. Byl si statečnej.“ Mrknul na něj Bill. „Chceš se jít podívat?“ Pokynul Tomovi hlavou směrem ke koupelně. Tom na nic nečekal a rozešel se ke koupelně. Prohlížel se v malém otlučeném zrcadle. Prsty se opatrně dotkl své nové ozdoby. Zabolelo to. Místečko kolem vpichu měl mírně zarudlé. Usmál se na svoje nové já a sám nemohl uvěřit tomu, že to opravdu udělal. Cítil se bláznivě a nespoutaně. Nikoho se nedovolil, prostě se rozhodl a udělal to. Bill měl pravdu, byl to skvělý pocit.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Téda, já nevěřila vlastním očím, když jsem dnes přišla na blog a viděla tu tuhle povídku.. 🙂 Když se tu objevovala víceméně pravidelně, byla jednou z mých nejoblíbenějších, strašně ráda jsem ji četla, a když jsem občas neměla co dělat, znovu jsem ji četla.. 🙂 Jsem strašně moc ráda, že se tu povídka začala zase objevovat, Bill jako ďábel a Tom jako nevinná neposkvrněná panenka… to je prostě výbušná a neskutečně přitahující kombinace.. 🙂 Moc se těším, jak bude jejich příběh a jejich vztah pokračovat dál, jak moc se Tom nechá zkazit a jak moc se Bill nechá napravit.. 😀 A jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat u Toma doma, to bude ještě napínavý.. Moc moc se těším na další díl.. 🙂
Ježiš, to už je tak dlouho? No se mnou jako pravidelnou čtenářkou rozhodně můžeš počítat =D
Jupíííííííí já myslela že se nedozvím konec tihle povídky.
Přečetla jsem si právě teď naráz všechny dosavadní díly a musím říct, že se mi to opravdu moc líbí. Tak snad tady další díl nebude až ve chvíli, kdy zapomenu, o čem to bylo 😀