Me, Myself and Romeo 63.

Dlouze si prohlížím honosnou budovu před sebou, která se vůbec nezměnila, a zvažuji, jestli by nebylo lepší otočit se na patě a zmizet, než mě někdo z těch, co pospíchají dovnitř, zaregistruje. Vlastně ani nevím, jak mě napadlo sem jít. Možná by nebylo od věci zvážit návštěvu nějakého odborníka, protože to, co dělám, není normální. Myslím si jednu věc, učiním však pravý opak.

Od návštěvy Peta u mě, během níž se mě snažil přesvědčit, že všechno je ryze Billova vina, a vzbudit ve mně dojem, že to na něj můj ďábelský bratříček celé nahrál. Část mě by tomu i věřila, protože si jsem moc dobře vědom, jak prohnaná diva někdy dokáže být. Avšak v tom, abych jeho verzi přijal, mi brání hlas, který mi stále dokola opakuje, že kdyby Petovi na mně záleželo tak, jak se celou dobu tváří, vykašlal by se na svou kariéru a Billa by od sebe odstrčil. Riskoval by i skandál, vydržel by hysterickou scénu, snášel by zvídavé pohledy přítomných. Zkrátka by udělal cokoli, jen aby mě uchránil tohoto. Jenže nic neučinil, místo mě chránil v tu chvíli sebe…

Přešlápnu z jedné nohy na druhou, odhodím nedopalek cigarety a než vejdu do útrob budovy, několikrát zhluboka vdechnu a vydechnu vzduch z plic. Sotva se ocitnu mezi dveřmi, ženská na recepci mě sjede pohrdavým pohledem, ale vzhledem k tomu, že si mě pamatuje z minula, kdy jsem jí málem musel ukazovat občanku, nechá mě pokračovat v cestě.

„Baba,“ ulevím si. Nechápu, co si mě tak prohlížela. Náhodou jsem si dneska dal sakra záležet na výběru outfitu, jelikož jsem věděl, mezi jakou partičku se chystám. Cestou k výtahu se za mnou snad každý druhý otočí. Dokonce mi neunikne to, že dva lidé si při pohledu na mě, jak čekám na výtah, něco šeptají, krčí u toho rameny a jeden z nich se nakonec i zasměje. Hádám, že kdyby vedle mě stál brácha, tak by se mi takhle nepošklebovali, to by se totiž plazili po zemi a líbali zem u jeho nohou. Moc dobře si vzpomínám, jak se před ním klaněli a tvářili se, jako by chodbami kráčel bůh a ne smrtelník. Bill byl jejich modlou, ke které vzhlíželi, již uctívali a skákali, jak on pískal. Ať už jeho požadavek byl sebenáročnější nebo sebevětší nesmysl, mohli se přetrhnout, aby jej splnili a jejich bůh byl tak spokojen.

Konečně mě výtah vyveze do patra, ve kterém je umístěna Billova kancelář. Ve chvíli, kdy se otevřou dveře a já stanu na chodbě, se zarazím. Zaprvé vůbec netuším, jak začít konverzaci na téma londýnská romance dvou exmilenců, a zadruhé, což mi dělá větší starosti, nemám zdání, v jakém rozpoložení bratra naleznu. Uvažujíce nad tím, zda bude mít dobrou náladu, nebo na mě bude vrčet, což je pravděpodobnější, dojdu ke stolu jeho asistentky.

„Pan Kaulitz není přítomen.“ Oznámí mi agentka, když se nadechuji k pozdravu, a vzhlédne od korespondence, kterou třídí na několik hromádek. Vůbec není překvapená, že mě tu vidí. Nejspíš jí kolegyně z recepce dala echo, kdo že se chystá navštívit velkého návrháře a rušit jej od práce.

„Aha,“ zamumlám, když se podívám na hodinky a zjistím, že je už po desáté hodině. Dochvilnost nikdy nebyla Billova silná stránka a nikdy nebyl ranní ptáče, ale čekal jsem, že ho tu v tuhle dobu zastihnu. Vydat se sem brzy ráno je holý nesmysl, protože, co si pamatuji z dřívějška, bych tu zastihl možná tak pět lidí. Odpoledne by tu už bratr být nemusel, neboť jsem byl několikrát svědkem toho, když si usmyslel, že musí něco neodkladného zařídit, sebral se a zmizel. Nevím, jak je tomu dnes, ale tehdy se dalo považovat za zázrak, když jej člověk našel v kanceláři po druhé hodině odpolední.

„A kdy pan bratr tak přibližně dorazí?“ Jednou rukou se opřu o její stůl, čímž si vysloužím šokovaný pohled. Asi má strach, že jí nějak zamatlám nebo co.

„To nevím,“ pokrčí rameny. Její odpověď mě naprosto vyvede z míry. Ona taky něco neví? Pokud mě paměť neklame, tak se vždycky tvářila, jako by sežrala moudrost světa. Teď se mi tu přizná, že nemá tušení, kdy se tu její šéf objeví. To jsou mi novinky! Ačkoli, ono předvídat něco v Billově případě je nadlidský úkol…

„Tak tu na něj prostě počkám.“ Rozhodnu se usednout do jednoho z křesel, kam mě sama minule posílala, když jsem dožadoval rozhovoru s bratrem. Vtom mě napadne, že mi ta jeho posila z FBI možná lže. Tehdy mi přece taky tvrdila, že je Bill zaneprázdněn, a přitom se válel na koberci a listoval časopisem. Proto se vrátím zpět k ní a odkašláním na sebe upozorním. Marion si povzdechne a šlehne po mně pohledem, kterým mi dává najevo, že mluvit se mnou je jí nejen krajně nepříjemné, ale zároveň ji i ruším od její děsně důležité práce.

„Nějaké přání? Kávu, čaj nebo minerálku?“ Začne mi vyjmenovávat, co mi může nabídnout, a tváří se u toho tak, že by mi do toho nejraději přisypala jed na krysy.

„Jste si jistá, že tam bratr není?“ Ukážu prstem na dveře, za nimiž možná sedí Bill, který byl včas upozorněn na mou návštěvu a dal proto téhle ženské příkaz zbavit se mě.

„Ano, jsem si jistá. Pan Kaulitz dnes ještě nedorazil.“ Zopakuje mi, co mi už jednou řekla, a pohoršeně zavrtí hlavou, že jsem si dovolil jen pomyslet na to, že by mi lhala. Jistě, to by si nedovolila, jen by plnila to, co by jí její šéf nařídil.

„Fajn, jak jsem už řekl, počkám tu na něj.“ Oznámím jí potěšující skutečnost, že se mě jen tak nezbaví a bude muset moji osobu ještě nějakou dobu snášet. Hned na to ji poprosím o minerálku, kterou mi sama nabízela. Sotva to dořeknu, vybaví se mi Billova slova, že by si od ní nevzal ani zavřenou flašku.

„Můžete čekat zbytečně,“ upozorní mě, že tu třeba ztrácím čas. Postaví přede mě láhev a sklenici a pokračuje: „Je možné, že pan Kaulitz vůbec nepřijde.“

„Přesto počkám,“ odbydu ji. „Co kdybyste mu zavolala na mobil?“ Navrhnu jí, co by mohla udělat, a přinést tím užitek jak mně, tak sobě.

„Pan Kaulitz mi několikrát říkal, že mu nemám volat kvůli každé maličkosti.“ Věnuje mi kyselý úsměv a hodlá se vrátit držet stráž před Billovými dveřmi. Prý maličkosti! Tak to přehnala. Vím, že mě nikdy nijak v lásce neměla, ani já ji ne, ale takhle se mnou mluvit nebude.

„Jsem jeho bratr.“ Připomenu jí fakt, na který buď zapomněla, nebo se jej rozhodla zkrátka ignorovat. Jakožto se sourozencem svého zaměstnavatele by se mnou měla mluvit zdvořile a chovat se ke mně slušně.

„Ale to já přece vím,“ potvrdí mi, že si zvolila druhou možnost, a sice naprosto přehlížet to, že jsem Billovo dvojče. „Jen opakuji to, co mi pan Kaulitz nařídil. Volat mu smím jen v životně důležitých případech a jak vás tak pozoruji, vy na smrt rozhodně nevypadáte.“ Jen zalapám po dechu, jak drzá agentka je.

„Ženská, nezkoušejte mou trpělivost. Prostě zvedněte ten pitomej telefon a laskavě sdělte Billovi, že…“

„Co mi má Marion sdělit?“ Ozve se za mými zády bratrův hlas. Než se stihnu otočit a stanout mu tak tváří v tvář, hbitě se prosmekne kolem nás a postaví se ke stolu své sekretářky. Chvilku zkoumá hromádky s korespondencí, až k jedné natáhne ruku a vezme si ji. Celou dobu stojí zády ke mně s kabátem přehozeným přes ramena.

„Váš pan bratr s vámi chce hovořit,“ ujme se slova agentka, jež využije mého mlčení způsobeného Billem a jeho jak jinak než zvláštním chováním, a cupitá poslušně za svým šéfem, který bez jediného slova či pohledu mým směrem zamíří ke dveřím kanceláře, které mu ta patolízalka spěšně otevře a zase je za ním zavře. Slyšel jsem, že jí dvojče něco řeklo, ale nepochytil jsem jediné slovo, takže holt musím počkat, až mi to přetlumočí. Pokud bude tedy tak laskavá…

„Máte prý počkat. Zavolá vás.“ Po těchto slovech se usadí zpět za stůl, a když se nadechnu, abych jí řekl, že rozhodně nehodlám čekat, až se Bill uráčí mě přijmout, jen zavrtí nesouhlasně hlavou. Něco v jejím pohledu mě umlčí a přiměje posadit se do křesla. Jen se modlím, aby mě tu nenechal trčet hodiny! Nakonec si budu muset předem domlouvat s touhle ženštinou, kdy smím a kdy nesmím mluvit se svým vlastním dvojčetem. Na návštěvu mi bude vyhrazen přesný časový limit, který nebudu moci ani o minutu překročit. To jsem to dopracoval! Měl jsem raději zůstat sedět doma na zadku, ušetřil bych sám sebe tohohle ponižujícího zacházení.

„Ano.“ Můj zrak přitáhne agentka s telefonem u ucha, která se dívá mým směrem, zatímco naslouchá hlasu volajícího. Když zavěsí, vstane a přistoupí ke dveřím Billovy kanceláře. Pohybem ruky mi naznačí, abych vstal a přišel za ní. „Pan Kaulitz vás přijme.“ Sdělí mi a tváří se u toho, jako by se mi dostávalo té nejvyšší pocty. No, ono to tak možná i bude. Bůhví, kdy, komu a jestli vůbec Jeho Veličenstvo uděluje nějaké audience. Marion otevře dveře, nechá mě vstoupit a stejně potichu, jako je otevřela, za mnou i zavře.

Zůstanu stát u nich a sleduji Billa sedícího zády ke mně, jak odkládá tašku na zem. Netuším, zda slyšel, že někdo vstoupil. Sice své asistence řekl, že mě může pustit dovnitř, ale podle jeho chování bych se spíš domníval, že o mně neví. Přemýšlím, jak jej na svou přítomnost upozornit. Jestli jej oslovit, nebo si jen odkašlat. Než se však stihnu rozhodnout pro to nebo ono, Bill promluví.

„Posaď se, Tome.“ Kývne směrem k židli umístěné naproti té jeho. Takže o mně věděl a záměrně mě ignoroval. Na jazyku mě svrbí hned několik jedovatých poznámek, které bych mu s chutí řekl, ale rozhodnu se si je prozatím ponechat pro sebe. Uvidím, jak bude probíhat náš rozhovor. Omlátit mu o hlavu, že se mnou jedná jako s kusem hadru, můžu kdykoli, ačkoli vím, že mi to nebude nikterak platné. Několika kroky se přesunu k jeho pracovní desce a posadím se na jednu z volných židlí. Po celou dobu je ke mně bratr otočen zády, čímž mi neskutečně pije krev. Kdybych tohle dělal já, zešílel by, že mám tu drzost a dovoluji si přehlížet jeho osobu.

Sotva dosednu, Bill se na židli otočí směrem ke mně a mně v důsledku šoku, který mi způsobí pohled na něj, spadne brada. Nejprve musím rozdýchat skutečnost, že není vůbec nalíčený a k tomu jeho tvář zdobí několikadenní strniště, které se k němu podle mě vůbec, ale vůbec nehodí a kazí jeho jemný vzhled. Hned na to mě čeká další rána. Můj zrak sklouzne k Billově pravé paži, kterou má několika pásy připoutanou k tělu.

„Co to…“ Nejsem schopen jediného slova. Počítal jsem snad se vším možným, ale ne s tím, že jej tu najdu v takovém stavu.

„Malá nehoda.“ Vysvětlí mi a tváří se, jako by se vlastně vůbec nic nestalo a bylo naprosto běžné, že lidé takto chodí po světě normálně.

„Jak nehoda? Co se ti stalo? A kdy? A proč jsi mi to nezavolal?“ Můj hlas s každým dalším slovem zní více hystericky než předtím. U srdce mě bolí a nejsem schopen odtrhnout pohled od jeho ruky.

„Upadl jsem.“ Bill se rozhodne mi nejprve vysvětlit, jak ke svému zranění přišel. Hned na to informaci doplní a sdělí mi, že se mu to stalo minulý týden. Takže on má na ruce týden tohle a já o ničem nevím? V naprostém nevědomí chodím spát a vstávám, nahrávám se skupinou album… Celý týden netuším, že se mu něco přihodilo. Možná právě proto jsem tady. Třeba opět zafungoval dvojčecí alarm, který mě přiměl, abych za ním zašel.

„Proč jsi mi nedal vědět, Bille?“ Dožaduji se odpovědi na poslední otázku. Hlavně že mi volával kvůli každé prkotině a kvůli takové zásadní věci se ani neobtěžoval zvednout telefon. Zlobím se na něj a vlastně i na sebe. Zní to absurdně, ale cítím určitý podíl viny na jeho stavu.

„Dělám jen to, co jsi mi ty sám nařídil, Tome.“ Zdravou rukou pohladí vousy na své tváři a pohodlně se opře. Jeho tmavé oči si prohlížejí mou tvář a Bill čeká, zda mi jeho poznámka dojde. Nejprve mu věnuji nechápavý pohled, ale vzápětí mi docvakne, kam tím směřoval. Při našem posledním setkání, kdy mě držel na přechodu a odmítal mě nechat odejít, jsem se mu nakonec vytrhl a než jsem nadobro zmizel, řekl jsem mu, ať mi dá pokoj a neotravuje mě. Nemohl jsem však tušit, že si to vezme až takhle k srdci. Vždyť mě nikdy neposlouchal a v zásadě si dělal, co chce.

„Bille,“ upřu na něj pohled, „nemyslel jsem…“

„Je to jen výron.“ Skočí mi do řeči a zabrání mi tak říct mu, že v takovém případu klidně mohl volat. Jenže to neudělal, tudíž jsem se jej naposledy opravdu dotkl a dvojče se mi rozhodlo ukázat, že mě nepotřebuje a dokáže se beze mě obejít.

„Přejděme raději k tomu, proč jsi za mnou přišel.“ Nečekaně změní téma rozhovoru. Jeho zdravotní stav je pro něj uzavřená záležitost. Teď se dožaduje vysvětlení, co zavedlo mé kroky k němu. „Chtěl jsi se mnou o něčem mluvit, ne?“

„To chtěl, ale nevěděl jsem, že…“ Kývnu směrem k jeho paži, na níž jsem nucen stále zírat. „Mrzí mě to.“ Zvednu k němu pohled plný lítosti. Trpím s ním, jeho bolest je i moje. Nejraději bych si to s ním vyměnil, kdyby to však šlo…

„Jo, mě taky.“ Odvětí a netrpělivě se na mě zahledí, čímž mi dává najevo, že bych mu už konečně mohl objasnit důvod své nečekané návštěvy. Zcela upřímně řečeno, už předtím se mi o tom nechtělo moc mluvit, nyní nemám chuť konverzovat s ním na téma Pete a on vůbec. Budu však muset, protože Bill nevypadá, že je nějak dobře naladěn a není dobré ho v takových chvílích ještě více popuzovat. Nedivím se, ta ruka ho jistě bolí, což mu na dobré náladě rozhodně nepřidává. Jenže jak a kde mám začít? Jsem si stoprocentně jistý, že sotva vyslovím jméno jeho bývalého přítele, vybuchne jako papiňák. Mohl bych lhát a v rychlosti si vymyslet nějaký jiný důvod, proč jsem sem přišel. Muselo by to ale být něco, čemu uvěří. Když mě viděl naposledy, rozhodně jsem nevypadal na to, že to budu já, kdo za tím druhým jako první přileze.

„Přišel jsi kvůli tomuhle?“ Během chvilky přede mnou přistane bulvární plátek s článkem o Billovi a Petovi. Vyděsí mě, že odhalil důvod mé přítomnosti zde, aniž bych mu cokoli naznačil. Jako by mi viděl do mozku, nebo dokázal předvídat každičký můj krok ještě předtím, než jej udělám. „Můžeš být klidný. Mezi námi nic není.“ Na jeho rtech se objeví něco, co by možná někdo nazval úsměvem, ale pro mě to rozhodně úsměv nebyl. Ne ten Billův upřímný. Navíc pohled jeho očí zůstává tak vzdálený, což mi víc a víc ubližuje.

„Nepřišel jsem…“

„Nebo ti snad tvrdil něco jiného?“ Položí mi další otázku, aniž by si mě vyslechl. „Nikdy, rozumíš, nikdy bych si s ním znovu nezačal. Jen jsme spolu prohodili pár vět, čistě ze zdvořilosti, to je celé. Sice jsem se pokusil nějak z toho vybruslit, ale ten fotograf se nedal odbýt. Netušil jsem, že z toho udělají tohle.“ Ukáže na novinový článek a nezapomene dodat, že z toho rozhodně nemá radost, protože poslední, co si přeje, je být spojován s Petovou osobou.

„Bulvár.“ Pokrčím rameny. Sám s ním mám opravdu bohaté zkušenosti a jsem rád, že už nejsem tolik na očích. Alespoň mám klid a nepíšou se o mně nesmysly.

„Ano, všechno zbytečně nafukují.“ Bill protočí očima a dalšími větami mě naprosto odzbrojí: „Neměl jsem přistoupit na to, aby nás fotili. Měl jsem nějak zasáhnout, protože teď vidím, jak ti to ublížilo. Tohle jsem měl předvídat! Promiň mi to.“ Zamrká na mě svými dlouhými řasami a lítostivě se na mě dívá, zatímco já jsem na pokraji nervového zhroucení a mám strach, že mě raní mrtvice. Nejraději bych se štípl, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá. O to se ale postará hlas mého dvojčete.

„Když teď víš, že Pete je jen tvůj, mohl bys už, prosím, jít? Mám docela dost práce.“

„O to mi ale nejde!“ Vyjeknu bezprostředně poté, co mě požádá, abych odešel. Ano, přišel jsem za ním, abych se ubezpečil, že mezi nimi nic není, ale rozhodně jsem si nepřišel vyslechnout to, co mi řekl. Bill mi vlastně dal požehnání ke vztahu s jeho bývalým! Buď přeskočilo jemu, nebo mně anebo dokonce oběma. Tohle je absurdní!

„A o co ti jde, Tomi?“

autor: LadyKay