autor: Saline A.
Byl nervózní. Nemohl tomu uvěřit, ale on, Bill Kaulitz, byl skutečně nervózní. Půlku dne zůstal zalezlý v posteli vyřizováním korespondence, jen aby trochu oddálil setkání s Bushidem. Předešlý den na něj byl tak naštvaný, že nezůstal na oslavě, aniž by snad na svůj vztek měl právo, že mu teď bylo trapně. Bushido nezůstal, protože mu jel koupit dárek a možná na něj doma i čekal…
Zakuklený ve svetříku se konečně vykutálel z postele, pevně rozhodnutý jít za Bushidem. Našel ho téměř okamžitě, polospícího na gauči u televize. „Ahoj,“ s nejistým úsměvem si k němu přisedl. Bushido zpomaleně zamrkal, ale na znamení, že ho vnímá, mu jemně stiskl bok. „Včera jsem se vrátil pozdě a ty jsi už spal, když jsem našel ten dárek a… Děkuju, Bushido,“ zatahal za lem jeho trička.
„Nevím, o čem mluvíš,“ zamumlal Bushido.
Bill pozvedl obočí. Bylo jasné, že dárek dostal od Bushida. Jediný věděl, že se mu ten šátek líbil, a také byl jediný, kdo měl kromě Toma klíče od bytu. A vzhledem k tomu, že s Tomem si dárky nikdy nedávali… „Proč nechceš, abych ti za to byl vděčný?“
„Protože jsem ti nic nedal,“ zabručel Bushido v odpověď, ale Bill mu nevěřil. Namísto odchodu si ale vlezl k němu na gauč, boříc se mu do náruče. „Co děláš?“
„Řekl jsem si, že si odpočinu u televize,“ Bill pokrčil rameny. „Vadí ti to snad?“
„To je fuk,“ starší muž povzdechl, ale ledabyle pohozenou deku přehodil i přes chlapce a paží ho objal kolem pasu. „Tak odpočívej.“
„Jistě, Bushido.“
„Anis,“ zamumlal. „Jmenuju se Anis.
Bill k němu vzhlédl, tvář se mu rozšířila úsměvem. Natáhl se a vtiskl Anisovi lehoučký polibek do koutku rtů. „Klidně spi, Anisi.“
*
Ačkoliv měl hlavu téměř neustále přeplněnou myšlenkami a v noci se mu zdávaly nejrůznější a nejdivočejší sny, které si obvykle pamatoval všechny, když se vzbudil v Anisově náruči, pamatoval si jediný. A ten byl plný smrti a krve.
Se zoufalým výkřikem se posadil, slzy mu tekly po tvářích. Téměř okamžitě kolem svého třesoucího se těla cítil rozespalé, ale pevné objetí od Anise. Slyšel, že mu do ucha šeptá konejšivá slůvka, ale nedokázal si dát dohromady souvislost. V hlavě mu utkvělo jen oslovení
Habibi.
Trvalo dlouho, než se muži povedlo chlapce ukonejšit. V mohutné náruči vypadal jako porcelánová panenka, zatímco slzy mu zvolna usychaly. Anis ho jemně hladil po zádech, nechával ho, aby se první uklidnil, než se ho na něco bude ptát. „Něco se ti zdálo?“
„Krev,“ zamumlal Bill. Hlavu zabořil do ohbí Anisova krku, přičemž prsty mu zabořil do jeho trička. „Všude byla hrozná spousta krve. Někdo hrozivě křičel.“
„Byl to jen sen,“ Bushido prsty jemně proplétal mezi chlapcovými vlasy, pozorně ho sledujíc. Byl vyčerpaný, takže věděl, že bude stačit chvilka konejšení a on znovu usne. Musel se postarat o to, aby usnul v naprostém klidu. „Všichni jsou v pořádku, nikomu se nic nestalo. I ty jsi v bezpečí.“
Bill se k muži vděčně přitiskl, dech se mu začal zkracovat. „Slyšel jsem tě. V tom snu,“ zamumlal, zpola lapen v říši snů. „Křičel jsi moje jméno. Chtěl jsi mě zachránit.“
„Já bych tě zachránil,“ zašeptal Bushido sotva slyšitelně. Bill se stihl ještě jemně usmát, než konečně usnul. Bushido ho opatrně zvedl z gauče, přenášeje ho do ložnice, kde si s ním lehl do postele. Dlaní přejel přes celou délku jeho páteře, když se k němu zoufale přimknul.
Povzdechl si. To malé kotě ho snad opravdu mělo rádo. Ale jak je to možné? Vždyť se většinu času, co si budeme nalhávat, choval jako hovado. Naopak by se nedivil, kdyby ho po skončení jejich trestu nenáviděl. Ale mít ho rád? Pomalu si ani nevzpomínal, jaké to je, když ho má někdo rád. A upřímně se toho děsil.
Nevěděl, jak se má k chlapci chovat. Byl by hloupý, kdyby si snažil nalhávat, že mu na něm ani trochu nezáleží. Kdy naposledy někoho uspával a konejšil, když měl noční můru? Asi když byl jeho bratr ještě štěně. Jenže u Billa mu, na rozdíl od Sercana, ani trochu nevadilo, že se k němu tak tiskne. Vlastně to bylo celkem roztomilé. Chlapec si stále nechtěl plně připustit, že k němu něco cítí a očividně s tím i bojoval. Zarputile. A přitom nevědomky bojoval i o kousky citů, které by mu Bushido mohl projevit.
S povzdechem palcem přejel po jeho čelisti, přes líčka a rty. Byl okouzlující. Půvabný dokonce i ve chvíli, kdy se zalykal slzami. Hrál si na divu a možná jí i byl, ale má tak obrovské srdce… Jak se mohl zamilovat do někoho, jako je Bushido? „Vždyť já jsem padouch,“ vydechl tiše s pohledem na spícího chlapce. Ublíží mu, stejně jako ublížil každému…
Rozespale bloumal bytem. Vzbudil se sám v prázdné posteli a byl z toho zmatený. Usínal u Anise, nebo snad ne? „Ahoj,“ vydechl, když muže konečně našel. Seděl v křesle a něco usilovně škrábal do bloku. „Co děláš?“
Bushido sebou trhl a překvapeně vzhlédl. Byl tak zabraný do práce, že si ani nevšiml, že chlapec přišel. „Uh, já… Něco mě napadlo, tak jsem to chtěl sepsat.“
„Vážně?“ se zájmem Bill popošel blíž. „Můžu se podívat?“
„Vlastně… Pojď sem,“ pokynul mu a stáhl si ho na klín, objímajíc ho jednou rukou kolem boků. Ignoroval, že Bill na něj nevěřícně kulí oči. Dokud mlčel a nekomentoval to, bylo všechno v pohodě. „Jsi textař, takže bys mi mohl říct, jestli je tenhle text dobrý, nebo mu něco chybí,“ podal mu blok.
Bill zamrkal, ale zeširoka se usmál a, opírajíc se o Bushida, se do textu začetl. „Já…“
„Je to hodně špatné?“ Bushido se zavrtěl, nevědomky stisknul Billův bok.
„Naopak,“ vážně na něj Bill pohlédl. „Je to skvělé! Nezměnil bych vůbec nic. Já jen… Ta část: ‚Konečně se cítím pochopený a v podstatě nevím proč, všechno přišlo tak jak přišlo. Někdo pro mě udělal něco dobrého!‘ … A pak to: ‚Dívám se srdcem, oči jsou prázdné.‘ Opravdu to tak cítíš?“
„Hm, jo, no…“ promnul si krk. „Asi už to tak bude.“
„Líbí se mi to,“ chlapec se pousmál, jemně ho pohladil po ruce. „Myslím, že bys to mohl zkusit zhudebnit.“
Bushido přikývl. „Taky mě to napadlo.“
„A mě napadlo, jak bych ti mohl pomoct,“ Bill se zářivě usmál, zatímco v jeho hlavě se tvořil plán.
Úryvek, který je v tomto díle citován, je z písně Gestern war gestern od Bushida, tady si ho můžete přečíst celý i poslechnout 🙂
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Ach, to byl jeste Anis normalni a jeho texty obsahovaly vic nez jen same sprostarny a nadavky. Ten konec byl proste krasny 🙂 a naprosto zeru, jak se roztomily Billi tisknul k Buovi a plakal. Chudacek, snad to neni predzvest nejake spatne udalosti, kdy mu pujde o krk. A pokud ano, snad Anis splni svuj slib a zachrani ho. Moc krasny dil, opravdu. Dekuji za nej :))
Ti dva jsou tak nesnesitelně komplikovaní…Popravdě celou dobu Billa lituju, že má na krku takového parchanta. On sice taky není žádný svatoušek, ale bez ohledu na to, jakej kus Anis je, bych ho jà osobně k smrti nenáviděla za to věčné terorizování oplzlýma hlaška a obtěžování. Je fakt, že měl i dost světlých chvilek a dneska se vážně překonával… Ale stejně jako Anis moc nechápu, proč ho má Bill rád. Jasně, je to cíl povídky a srdci člověk neporučí…Ale mě Bill zkrátka připadá…tak nějak ukecaný a přemožený. Jakože k tomu jeho srdíčku přišel Bu až moc snadno… Pakárna, já vím 🙂
A co to bylo s tím dárkem? Je teda od Anise, nebo ne? Proč by to nepřiznal? A nebo má Billouš nějakýho tajnýho ctitele? 🙂
[1]: Anis nebyl nikdy normální, co si budeme nalhávat 😀 😀
Předzvěst ničeho to určitě není, to můžu slíbit rovnou :))
Moc děkuji za komentář! :*
[2]: Víš, zrovna nedávno jsem četla jeden příběh, kde se nahlédlo do mysli jednoho velice smutného chlapce, který se zamiloval do muže, u kterého předem věděl, že nemá lásku jistou, a že mu může dost ublížit. Autorka tam krásně popsala, že to je právě to vzrušení z neznáma, z nejistoty, a touha vydobýt si ten kus lásky a něžného pohlazení, který nás nutí tíhnout k těm "grázlům" a zamilovávat se do nich. Ten případ je i u Billa. Asi si to ještě pořádně neuvědomuje, ale to, jak je k němu Anis chladný a zlý, ho nutí přeměnit ho, aby k němu byl něžný a milující. Ale je to běh na dlouhou trať u Billa i u Anise, ale hlavně u Billa – ten si sice něco málo uvědomí poměrně brzy, ale neuvědomí si pravou podstatu toho, co chce. 🙂
A dárek byl skutečně od Anise, ale v tomhle je Anis trochu trouba – nerad ukazuje najevo svou slabost pro chlapce, takže mu takhle zalhal. Ale Bill samozřejmě ví, kde je pravda. 🙂
Děkuji za komentář!
Páni, nádherný díl. Plný citů! Konečně jsi nám zas odkryla kousek Anisovy duše.. Moc se těším na pokračování 🙂
[4]: Moc děkuji! :))
Krásna kapitolka doufám že ta povídka skončí dobře.
Ten vztah mezi Billem a Bushidem je tady v této povídce teda hodně zvláštní.. ale strašně se mi to líbí.. Pořád jsem napnutá a vůbec si nedokážu představit, jak to mezi nimi bude dál, to je asi tvůj záměr, Saline, ne? 😀 Těším se na další díl.. 🙂
[6]: Moc děkuji! 🙂
[7]: Upřímně? 😀 Ti dva mě mého záměru zbavili už ve třetím díle. :DD