Me, Myself and Romeo 64.

Mine jen několik minut, které se však vlivem ticha zdají býti věčností, než konečně znovu promluvím a zodpovím Billovu otázku. Celou tu dobu jsem před ním jen seděl, hleděl mu do očí a sám sebe se ptal, o co přesně mi kráčí. Vždyť ani já sám se v sobě zatraceně nevyznám. Chovám se jako naprostý cvok. Nechci ho, ale jakmile v jeho blízkosti někoho zahlédnu, okamžitě vidím rudě a chci ho mít jen pro sebe. Nepřenesl jsem se přes náš rozchod a nejsem schopen přijmout, že mi už nepatří. Pokud mi tedy kdy vůbec patřil… Proto jsem ze sebe znovu udělal blbce a div se za ním nepřiplazil. Bill byl, je a pravděpodobně navždy zůstane jediným člověkem, který mě donutí spolknout hrdost a ponížit se. Ublížil mi, zasáhl mé city, využil mě. Ačkoli jsem přísahal, že za ním nepřijdu, dokud se mi neomluví nebo nějak neodčiní, co způsobil, porušil jsem slib, co jsem sám sobě dal a jsem tady. Teď tu naproti sobě sedíme a já nejspíš marně čekám na zázrak.

„Nepotřebuješ nějak pomoct?“ Na poslední chvíli změním rozhodnutí, protože ani nemám tušení, co mu na to povědět. Odpovědí mi je zavrtění hlavou a ujištění, že to zvládá. Dokonce se pokusí zavtipkovat, že v přípravě nové kolekce bych mu moc nápomocen nebyl. Nenabízel jsem se, abych s ním navrhoval nebo šil ty jeho hábity. Myslel jsem to jinak.

„Zvykl jsem si,“ povzdechne si a dlouze se na mě zadívá, aby se ubezpečil, že z něj nespouštím oči. Zbytečně. Od momentu, co se přede mnou objevil, se veškerá moje pozornost soustřeďuje jen na jeho osobu. Bylo tomu tak odjakživa. I kdybych se ocitl v místnosti přeplněné lidmi, stačilo, aby se objevil Bill a viděl bych jen jeho. Jako by všichni ostatní rázem zmizeli. Nikdo další by nedokázal jej zastínit. „Poslední měsíce se mohu spoléhat totiž jen sám na sebe.“ Nelze přeslechnout jeho ublížený tón a já musím okamžitě umlčet hlas v hlavě, jenž mi napovídá, že mi zase něco vyčítá. Rozhodnu se to ignorovat, protože je mi jasné, že kdybych na to nějak reagoval, mohl by se naštvat a vyhodit mě. Přestože připadám směšný sám sobě, potlačím v sobě ten pocit, jelikož chci ještě setrvat v jeho blízkosti.

„Bolí to hodně?“ Podruhé se pokusím svou otázkou oddálit odpověď na tu, již mi před pár minutami položil on. Třeba se mi podaří odvést jeho pozornost jinam a zapomene na ni.

„Předtím to bylo horší.“ Krátce sklopí zrak, aby si prohlédl nový módní doplněk, a když se naše oči opět setkají, připadá mi, že pro tuto chvíli složil zbraně a je o něco přístupnější, než když jsem k němu vešel. Jeho pohled už není takový vzdálený jako předtím nebo v té kavárně, kdy mi způsobil až mrazení. Konečně nějaká dobrá zpráva pro mou osobu! „Měl bys být doma a odpočívat.“ Vyslovím nahlas svou myšlenku. V živé paměti mám momenty, kdy se mu několikrát udělalo zle a vyděsil mě tím k smrti. I to, jak nečekaně vyklidil pole, když se potkal s Petem. Doteď mám před očima, jak těsně předtím vypadal. Ani dnes nevypadá úplně fit a k tomu ta jeho ruka… Měl by se šetřit, ne tu vysedávat. Stejně toho s tou rukou moc neudělá.

„To ten chytrák v nemocnici říkal taky,“ protočí očima, „ale nemůžu. Kdybych tu nebyl, nic by nefungovalo.“ Samozřejmě. Přesně jak jsem očekával. Bill, zarytě přesvědčen o své nepostradatelnosti, má zřejmě dojem, že by se Země přestala otáčet kolem své osy, kdyby sem projednou nepřišel a nedohlížel na chod firmy. Nahlas sice svoje úvahy nevyslovím, ale můj výraz a povzdechnutí mu postačí, aby si udělal obrázek, co si o tom celém myslím. Pokud je tedy schopen vnímat takové věci…

„Jak jsi daleko s kolekcí?“ Ani nevím, jak mě napadlo debatovat s ním na tohle téma, protože to bylo jedno z těch, kde jsme se názorově rozcházeli. Zatímco můj vkus byl normální, Billův byl… Prostě Billův. Neexistuje pro to vhodné pojmenování. Nad čím jsem se já hrozil, on velebil. Čím bych nanejvýše vytřel podlahu, on nazýval exkluzivním kouskem, který by měl každý mít. O tom, v čem bych nešel ani vynést odpadkový koš, považoval za něco, co je povinnost mít v šatníku. Mohl bych uvést několik dalších příkladů. Zkrátka, co se oblékání týče, v tom se nikdy neshodneme.

„Prakticky hotov.“ Bill je stručnější, než jsem čekal. Když jsem otázku pokládal, počítal jsem s tím, že se rozpovídá a daruje mi tak několik dalších minut ve své společnosti. Jak se však ukáže, nemýlil jsem se. „Už mám i fotky. Chceš se podívat?“ Aniž by počkal na nějakou odezvu z mé strany, otevře zásuvku u stolu, něco z ní vytáhne a vstane. Trošku mě to zarazí, jelikož jsem čekal, že to po mně hodí stejně jako noviny, které jsem už stačil otočit obrázkem dolů. Nechci se na něj dívat. Krom toho jej mám prozkoumaný do nejmenšího detailu.

„Mohl bys…“ Dvojče se podívá na volnou židli vedle té mé a mně okamžitě dojde, že mě žádá, abych mu ji odsunul. Což udělám, zároveň se však poodsunu tou svojí. Pro jistotu. Přihlížím tomu, jak přede mě na stůl pokládá černé desky, zkontroluje, jestli se plně koncentruji, a obřadně je otevře. Můj zrak přistane na první fotografii. Aha, diva zřejmě usoudila, že lepší místo pro komentář, jímž se jistě chystá obohatit prohlížení obrázků, je po mém boku.

Zatímco mi vykládá něco o látkách, které byly použity, a prstem mi ukazuje to, o čem je zrovna řeč, vybaví se mi vzpomínka na můj photoshooting. Nikdy mu nezapomenu, jak mě nacpal do spodního prádla a ještě mi je nakonec věnoval. Myslel jsem, že ho v tu chvíli zabiju! Čert ví, kam jsem ty trencle zašantročil… Ne že bych je nějak postrádal, to vůbec ne, byly otřesný. Jen nevím, co bych nakecal panu návrháři, kdyby se na ně náhodou zeptal. Nebo hůř, chtěl je třeba zpátky.

„Tobě se to nelíbí.“ Konstatuje, když si všimne, jak se tvářím během jeho výkladu. Nemůžu si pomoct, ale je docela těžké se přetvařovat a tvářit ohromeně. Sice některé hadry vypadají normálněji než ty, co navrhl posledně, ale pořád platí to, že bych za ně nedal ani cent.

„Ale jo, je to originální.“ To teda jsou. Nic podobného jsem jaktěživ neviděl. Krom toho jsem správně odhadl, že košile s volány na rukávech, co měl na fotce s Petem, patří do téhle kolekce. Podobnou má na sobě totiž model na další fotografii.

„Kdo je to?“ Zabodnu prst do obličeje člověka, kterého jsem před nějakou dobou spatřil v módním magazínu a dodnes o něm prakticky nic nevím. ‚Člověk, se kterým tvůj bratr do nedávný doby nemohl být v jedné místnosti, protože hrozilo, že mu skočí po krku a zabije ho.‘ V hlavě se mi ozve Petův hlas, přesně tohle slovo od slova řekl, když spatřil časopis. Bezprostředně po této se vynoří další vzpomínka. ‚Už jen kvůli tobě ne.‘ Tak zněla odpověď na otázku, zda by práci od bratra přijal. Tehdy jsem věřil, že to myslí upřímně a ani ve snu by mě nenapadlo, že ho v nejbližší době uvidím pózovat vedle Billa, o němž se mimo jiné vyjádřil jako o cvokovi. Zabolí mě u srdce, když jen pomyslím na to, že na mě mohl všechno jen hrát, a mé nitro sžírá neskutečný strach, neboť Pete jako jediný zná moje a Billovo hořko sladké tajemství.

„Ty mě ale vůbec neposloucháš.“ Bill do mě strčí a našpulí pusu, čímž se mu podaří přimět mě k úsměvu. Tak dlouho jsem jej takhle neviděl! Vždy, když to udělal, přišel mi hrozně srandovní, ale zároveň i roztomilý. Jako malé dítě. Sice to jeho strniště celkový dojem trošku kazí, ale přesto se mu podaří probudit ve mně touhu obejmout jej a už nikdy nepustit.

„Zamyslel jsem se.“ Přiznám se, avšak vzápětí toho lituji, protože Bill pochopitelně a zcela očekávaně chce vědět, nad čím jsem dumal, zatímco on se tu tak namáhal s odpovědí. Nemá smysl mu tvrdit, že nad ničím, to bych vypadal jako blázen a jen bych ho naštval. Petovo jméno vyslovovat raději nebudu, pro dnešek jsme o něm mluvili dost. Jenže co mu jiného říct? Musí to být něco, čemu uvěří.

„Tak o čem jsi přemýšlel, Tome?“ Billovy oči se do mě začínají vpíjet a čelit jejich pohledu je jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě absolvoval.

„O Taře.“ Znenadání si vzpomenu na moji mladinkou svěřenkyni a vyslovím její jméno. Třeba mě její osoba zachrání. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že se bratrovy oči malinko zúžily. Mírně nakloní hlavu na stranu, což většinou vypovídá o jeho zájmu o dané téma, a vzápětí se přirozeně zeptá, kdože ta Tara vlastně je.

„Zpívá v té skupině, se kterou spolupracuji. Naposledy jsem ti o nich říkal.“

„Jo, to je ta skupina, za kterou jsi mě nechtěl vzít.“ Poslední slova protáhne a zatváří se dotčeně. Moment, takhle to tedy rozhodně nebylo. Nic jsem mu neodmítl! Jen jsem mu řekl, že se jich musím zeptat, jestli by jim nevadila přítomnost někoho dalšího, a dokonce jsem i slíbil, že jim navrhnu, zda by se s ním nechtěli někdy vidět. To jsem sice neučinil, ale to je fuk. Když se nadechuji, abych mu vyvrátil to, co právě řekl, předběhne mě: „Proč jsi na ni myslel?“

„Jen tak,“ pokrčím rameny a sám sebe se ptám, jestli jsem slyšel dobře a z jeho hlasu čišela žárlivost, nebo to bylo jen mé zbožné přání.

„Aha, jen tak.“ Zopakuje po mně a zvedne obočí. Že by v něm přece jen Tařina osoba probudila to, co by svědčilo o nějakých citech k mé osobě?

„Nedávno jsme o tobě…“ Začnu a okamžitě se kousnu do jazyka. Tohle jsem přece říct nechtěl! Měl jsem v plánu mu namluvit, že jsme se pohádali kvůli písničce nebo tak něco. Vůbec jsem neměl v úmyslu spojovat jeho osobu s mýma děckama, ale stalo se. Diva okamžitě zbystří a nakloní se blíž ke mně.

„Mluvili?“ A seš víš kde, Tome! Teď musíš vyrukovat s nějakou lehce uvěřitelnou historkou a pokud možno, co nejrychleji to půjde. Pokud budu dlouze přemýšlet, jen tím vzbudím podezření, že si vymýšlím. Naštěstí si vzpomenu na den, kdy jsme spolu šli kousek cesty domů.

„Jo,“ přikývnu. „Ptala se, co děláš a tak.“

„A dál?“ Aha, takže tohle nestačilo. Zmiňovat její požadavek, abych bráchu přivedl, nebude nejlepší nápad, protože to po mně chtěl i on. Takže to vezmeme z jiného konce.

„Povídala mi, že viděla ty tvoje há-… ehm, modely.“ Slabé kývnutí Billovy hlavy mě nutí pokračovat. Že já blb radši neřekl, že jsem si vzpomněl na Pata. Náš exproducent a můj současný kolega by mi určitě takové komplikace nezpůsobil. Ale kdoví, u Billa není žádné téma dost bezpečné. Na všem si něco dokáže najít. „Nejspíš se jí líbily, co já vím.“

„Má vkus!“ Dvojče se zatváří nesmírně pyšně, jelikož se mi právě podařilo polichotit jeho osobě. Pořád stejně ješitný. „Můžeš ji ode mě pozdravovat.“ To bude mít Tara radost! Teda pokud jí to řeknu, napřed budu muset zvážit, jaké komplikace by to mohlo přivodit mé osobě. Až pak se rozhodnu, zda jí pozdrav od Jeho Veličenstva vyřídím.

„Kdo to teda je?“ Vrátím se k osobě toho manekýna, který mi pár dní nedal spát. Neustále jsem dumal, co je příčinou Billova ne zrovna přátelského postoje vůči němu.

„Juan Miguel González Sanz,“ vychrlí na mě jméno dotyčného a než to stihnu vstřebat, pokračuje: „Říká si Juanmi, protože to zní víc obchodně.“ No, jméno nebylo zrovna to, co mě zajímalo, ale třeba se k tomu dopracujeme. Jen doufám, že mi tu nebude přednášet jeho životopis, protože je mi ukradený, odkud ten hezoun je, kdo jsou jeho rodiče nebo kolik měří a váží. K mé smůle přesně tohle Bill zamýšlí.

„Je ze Španělska,“ začne a já se zmůžu jen na to, abych se nadechl a vydechl. Tak si poslechneme něco málo ze života, no. Tohle si mohl ale ušetřit, protože to jednak vím a i kdyby ne, tak bych si to domyslel podle jména. Právě Španělé jsou jedním z národů, který má takhle debilní jména. Nemůžou se spokojit s jedním jménem a jedním příjmením. Ne, nač troškařit, že? Jen ať to stojí za to. Škoda, že ten jeho slavný Juanmi tam nemá ještě něco s „de“, aby to bylo zajímavější. „Vlastně bych měl říct, že je Bask, pochází totiž ze San Sebastíán. To je poblíž hranic s Francií.“ Tak si dáme ještě něco málo z geografie, než se dopracujeme k tomu, co je ten pitomeček vůbec zač a jak se dostal k mému Billovi.

„Znám to město.“ Pokusím se mu naznačit, že není potřeba, aby mi vykládal o jeho místě narození. A to jsem si myslel, že zeměpis nikdy nebyla Billova silná stránka. Haha, právě jsem byl vyveden z omylu.

„Jeho jméno je spojeno s mnoha významnými značkami. Armani, Chanel, Laroche. Pracoval i pro Gaultiera a Lagerfelda.“

„Zapomněl jsi na Galliana,“ poznamenám, když Bill opomene jednoho svého kolegu, čímž si vysloužím šokovaný pohled. Že bych se sekl? Pete ho ale určitě tenkrát jmenoval. Jako jediný mi uvízl v hlavě, jelikož mi o něm jako zajímavost prozradil, že kdysi dělával pro Diora, odkud ale vyletěl kvůli tomu, že pronesl něco, co neměl. To máme společné, občas bych taky měl držet jazyk za zuby. Nejednou jsem totiž svých slov litoval, na rozdíl od něj jsem na to zatím nedojel.

„Odkud tohle víš?“ Podiví se bratr. Netrvá dlouho, než mu dojde, kdo mi tuhle informaci mohl prozradit. „Aha. Proč se tedy ptáš mě, když ti o něm už říkal on?“ Jakmile si onu skutečnost uvědomí, zúží se jeho oči do dvou štěrbin.

„Jen se zmínil…“

„O svém kamarádovi?“ Zeptá se jízlivým tónem. „Pete a Juanmi se, pokud mě paměť neklame, odjakživa nesnášeli.“

„Tak o tom nic nevím.“ Zalžu. Velice dobře si vzpomínám, že na mou otázku, zda se znají, odpověděl slovem bohužel. Proč to použil, netuším. Nechtěl jsem se v tom rýpat, není to moje věc. Víckrát jsme se o něm stejně už nebavili.

„Zkrátka patří mezi špičku a teď dělá pro mě.“ Bill nasadí výraz vítěze a mě napadne, jakými prostředky ho k sobě přetáhl. Jestli stačily peníze, nebo bylo potřeba něčeho jiného. Na druhou stranu, nesnášel ho, takže by…

„Mezi námi, je to kretén,“ zašeptá a spiklenecky na mě mrkne. „Ale potřebuji jen ty nejlepší.“

„Chápu,“ zaksichtím se na něj, což ale Bill přejde bez mrknutí oka. Skoro to až působí, jako by si toho nevšiml, přestože se na mě v ten moment díval. Nebo bych spíš měl říct, že se díval skrze mě. Tak to na mě totiž působilo. Jeho oči sice směřovaly na mě, ale jejich pohled jako by procházel mou hlavou a zíral na něco za ní. No, možná se mi to jen zdálo.

„Myslím, že bys měl už jít, Tome.“ Řekne Bill, když zaklapne desky, které nechá ležet na stole, a vstane. Nevrátí se však zpět na svou židli, ale postaví se k oknu, z nějž se zadívá na ulici pod sebou.

„Já ale…“ Pokusím se namítnout, ale jsem okamžitě umlčen.

„Mám moc práce.“ Řekne skoro až unaveně a vytrvale hledí ven. Když však neslyší něco, co by mu naznačilo, že jsem vstal a chystám se k odchodu. Znovu mě tedy vybídne, abych opustil jeho kancelář. Tentokrát však tónem, jakým jsem u něj jaktěživ neslyšel. „Běž!“

Nadechnu se, ale nakonec to, co jsem měl v úmyslu říct, spolknu. Stejně by mě nenechal domluvit. Netuším, co mu zase přeletělo přes nos. Doteď se rozhodně netvářil jako příliš zaměstnaný člověk. Pěknou chvilku mi tu vyprávěl o tom pošukovi a možná by ještě klidně pokračoval. Nebo že by bral tohle jako součást své práce? Trošku se mě dotýká i způsob, jakým mě posílá pryč. Mohl mě klidně slušně poprosit, abych odešel. Tohle byl jednoznačný rozkaz a Bill lépe než kdo jiný ví, že příkazy odmalička nesnáším. Přesto ale stoupnu ze židle a odeberu se ke dveřím.

„Tomi,“ vysloví mé jméno tak, že mě přinutí zastavit a otočit se na něj. Když tak učiním, spatřím jej, jak se opírá zády o parapet a jeho tmavohnědé oči si prohlížejí můj obličej. Skoro ani nedýchám, když čekám, až mi vysvětlí, proč mě zadržel. Jeho přání mi vyrazí dech. Čekal jsem cokoli, ale ne tohle. „Mohl bych vidět Absintha? Je mi po něm smutno.“ Prosbu přednese tak, že nejsem schopen odmítnout. Navíc se mi zdálo, že jsem v jeho očích zahlédl slzy. Myslí se mi krátce mihla otázka, na niž toužím znát odpověď. A sice jestli je Absi jediný, po kom se Billovi stýská, nebo je tu ještě někdo další.

„No, záleží na tom…“

„Můžeš ho přivést sem za mnou, pokud mě nechceš u sebe.“ Navrhne mi, abych psa přivedl do této budovy. Neunikne mi, jaký důraz kladl na slovo ‚nechceš‘, nebo si to možná jen namlouvám. Sám nevím. Možná tam žádný důraz nebyl, ale slyšel jsem to jen já, protože mám tendence Billa neustále podezřívat z toho, že mě z něčeho obviňuje.

„Okay.“ Souhlasím nakonec už jen kvůli výrazu, který bude mít ta nána na recepci, až se tu zjeví můj čtyřnohý miláček. Podle mě ta dáma považuje za psa čivavu, nějaký druh teriéra nebo pinče. Co podle ní je Absi, si netroufám říct. „Kdy a v kolik máme přijít?“

„Zítra… Vlastně ne, to se mi nehodí. Pozítří. Přijďte pozítří.“ Vybere den, kdy ho máme poctít návštěvou a dříve, než se vrátí ke sledování ulice, řekne: „A teď už jdi, Tome.“

Sotva se za Tomem zaklapnou dveře, vrátím se zpět ke stolu, popadnu tašku ze země a levou rukou vysypu její obsah na stůl. Ve všech těch věcech se snažím najít plato s prášky proti bolesti. V rameni mi totiž začalo škubat a bolest se s každou další započatou minutou stupňuje. Sice už to není tak šílené jako minulý týden, ale bolí to pořád jako čert. Před Tomem jsem žádné pilulky polykat nechtěl, protože znám jeho názor na tyhle „zabijáky bolesti“. Chtěl jsem se ušetřit těch jeho keců a rad. Nakonec mi ta moje poraněná hnáta bude přece jen k něčemu dobrá.

Spolknu jeden prášek a pořádně jej zapiju vodou. Doufám, že kromě bolesti v oblasti ramene, to zabere i na hlavu, která mi začíná opět třeštit. Kvůli tomu pitomému výronu jsem se poslední týden pořádně nevyspal. Jen co jsem zabral, už jsem byl vzhůru, protože jsem se třeba náhodou převalil na pravou stranu a v tu chvíli jsem umíral bolestí. Nemůžu se dočkat dne, kdy mi tu pitomost, co krášli mou paži, sundají a budu moct normálně fungovat jako předtím. Nejenže to omezuje pohyb ruky, ale omezuje to celou moji osobu.

autor: LadyKay