Blue Bird 25. (2/2)

„Co to vyvádíš?!“

„Co bych vyváděl? Snažím se to zachránit. Chutnals to? Je to odporné!“

„Jistěže jsem to chutnal, myslíš si, že jsem naprostý idiot? Té omáčce nic nechybí, je skvělá!“

„Je odporná, takhle z tebe nikdy nebude dobrá hospodyňka.“

„Přestaň s tím. Co to do tebe zase vjelo? Chováš se jako úplný vůl.“

„Já? Podívej se na sebe! Když se já chovám jako vůl, tak ty se chováš jako totální blázen. Přemýšlíš někdy vůbec, Gustave?“

„Bavíme se ještě pořád o omáčce, nebo zase strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není?“

„Jdi do prdele.“

Bill vykulil oči a společně s Tomem sebou vyděšeně trhli, jakmile se zevnitř ozval ostrý zvuk skla tříštícího se o dveře. Tom zamrzl s rukou na klice, nejistý, jestli má nebo nemá zaklepat.

Měli menší zpoždění; potíže s autem a Billův neposedný měchýř se postaraly o to, že jim cesta trvala o tři hodiny déle, než měl Tom původně v plánu, a když konečně dorazili do cíle, stmívalo se. Byl si jistý, že mu to Georg pořádně spočítá a byl připraven udělat cokoliv, aby mu bylo odpuštěno, ale to, čeho byli právě svědkem, nečekal ani v nejbláznivějším snu.

Váhavě přešlápl na místě a podíval se na Billa, který jej po celou dobu sledoval smutným pohledem. Takhle si Tom to překvapení vůbec nepředstavoval. Bill se měl radovat, měl se usmívat jako sluníčko a poskakovat na místě, jako to dělal vždy, když byl z něčeho nadšený. Měli společně strávit hezký večer, pořádně se najíst, opít se a na druhý den vyrazit za další částí Tomova překvapení. Chtěl, aby bylo všechno skvělé, opravdu zoufale mu toužil vynahradit všechen čas, který promarnili, ale tohle rozhodně nebyl dobrý začátek.

„Překvapení,“ řekl rozpačitě, koutky úst se mu zkroutily do drobného úsměvu, který naneštěstí nebyl vůbec přesvědčivý. „Bille, já-„

Oba zděšeně nadskočili, jakmile se zevnitř ozvala další silná rána, za kterou následoval proud těch nejvybranějších slov, jaké klukům přišly na rozum. Tom si nebyl jistý, jestli jsou si vůbec vědomi toho, co vyvádějí.

„Co to dělají?“ zeptal se Bill nešťastně s uchem přilepeným na dveřích a malého kroutícího se Pumbu přitiskl ještě víc na svůj hrudník.

„Hádají se,“ řekl Tom a zoufale hleděl na vchodové dveře, jako by mohl upřeným pohledem vyrýt do dřeva díru a zjistit, co se děje uvnitř. Nebyl si ale celkem jistý, jestli to vůbec chtěl vědět. Byla to jeho chyba. Kdyby přišli včas, nic by se nestalo.

„Nikdy se nehádají.“

„Já vím.“

„Ještě nikdy jsem je neviděl se hádat. Rádi se popichují, ale vždy to bylo v rámci legrace. A Gustav? Je vždy tak klidný, nikdy bych nevěřil, že je schopen takhle vybouchnout. Tome, je mi z celé téhle situace divně. Neměli bychom tady být.“
Odvrátil pohled a zvedl ruku, aby si sundal z očí legrační dioptrické brýle se sytě červeným rámem, které nosil jako malé dítě a které náhodou našel ve skříni. Byl svým objevem tak nadšený, že se hned utíkal pochlubit Tomovi a i když on jeho nadšení nesdílel a celou cestou si jej kvůli nim dobíral, nevadilo mu to. Věděl, že to Tom nemyslí vážně, a i kdyby, měl tak skvělou náladu, že mu to vůbec nepřekáželo. Těšil se na Tomovo překvapení, těšil se na čas strávení s ním a celou cestu si v mysli utvářel různé scénáře, kam asi půjdou a co budou dělat. Vezme jej Tom do přírody? Ale s tím, že zůstanou na prahu dveří a nevědomky se stanou svědky snad první hádky, kterou mezi sebou Géčka měla, jaksi nepočítal.

„Ne, ne, nech si je,“ překvapeně zvedl pohled, jakmile jej Tom chytil za ruku a přitiskl mu ji zpět k bokům. „Nech si ty brýle. Byl jsi tak šťastný, když si je našel.“

„To nevadí, Tome. Měls pravdu. Jsou staré a směšné,“ trhl ramenem a sklonil hlavu, kterou Tom vzápětí vzal do dlaní a přitiskl ke svému obličeji. Billa na tváři zašimraly Tomovy vousy, měl nutkání usmát se, přitulit se k němu a pomazlit se, ale bál se, protože takové chování rozhodně nebylo bezpečné. A tak jenom stál na místě, zhluboka nasával hořko-sladké tóny Tomova parfému a přál si, aby už nemusel nic dělat. Aby mohl zůstat přesně tak, jak byl. V Tomově náručí, chráněn přede vším a přede všemi. Na jediném místě, kde se vždy cítil úplný a kde mu nic nechybělo.

„Nejsou směšné,“ Tom mu šeptal do ucha. „Všechno bude v pořádku, ano? Bude to přesně tak, jak jsem ti slíbil. Je mi jedno, co tam vevnitř vyvádějí, dnes večer zažijeme skvělou zábavu. Budeme jíst a pít a dívat se na filmy a blbnout a celou dobu se budeme jen usmívat.“ Ukazováčkem láskyplně dloubl do špičky Billova nosu a usmál se. Bill se hravě kousl do rtu a chytil se za nos.

„Tak už se na mě usměj,“ šeptl Tom do Billových rozevlátých havraních vlasů a Bill se vzápětí rozzářil jako slunce.

„Tak se mi to líbí,“ něžně jej pohladil po čelisti a ještě jednou jej měkce políbil předtím, než se otočil čelem ke dveřím a s hlubokým nádechem, zaklepal.

„Gustave, to jsou oni! Rychle posbírej ty střepy.“

„Přestaň se mnou jednat jako s děckem. Vím, co mám dělat.“

„O tom by se dalo polemizovat. Tohle musíš mít na hlavě.“

„Co to proboha je?“

„Nic lepšího jsem bohužel nesehnal, tak si pospěš a já jdu zatím otevřít.“

„Už jsem ti jednou řekl, abys se mnou nejednal jako s malým děckem.“

Tom se rozpačitě poškrábal ve vlasech, mělce dýchal a neodvažoval se podívat Billovým směrem. Zlobil se na Georga, který mu slíbil, že všechno dopadne skvěle, zlobil se na Gustava, který byl úžasný a pokojný téměř ve všech situacích a pro svůj první veřejný výbuch si vybral právě dnešní večer ale nejvíc se zlobil sám na sebe. Kloboučky a čokoládový dort? Co ho to vůbec napadlo?

Dřív, než si stačil odpovědět, se dveře nečekaně rozlétly a ven vykoukla Geova vysmátá tvář s kouzelnickým kloboukem na hlavě. Tom překvapeně zamrkal. Nebýt toho výstupu, který si před chvílí vyslechli, byl by si jistý, že je všechno v pořádku.

„Gustave volej policii, přepadení,“ zakřičel směrem k osobě krčící se za jeho zády, natáhl ruce a popadl překvapeného Billa kolem boků. Hravě si jej přehodil přes rameno a utíkal s ním do domu. Pumba, který padl přímo do Tomovy náruče, mrzutě prskal a líně vrtěl ocáskem, zatímco ospalým pohledem sledoval Caliho, jak očichává terén a nejistě vchází dovnitř. Tom se nedokázal ubránit úsměvu při pohledu na bratra, který se kroutil a vesele pištěl v basákově sevření. Pozdravil se s Gustavem a přátelsky jej k sobě přitiskl. Přišlo mu hloupé ptát se na to, jak se jim daří po tom, co si nedopatřením vyslechli, ale na druhou stranu nepřišel na žádný jiný způsob rozproudění konverzace. Následoval Gustava do haly, kde si odložil mikinu a vyhledal pohled jeho drobných očí za hrubými skly.

„Jak se máš?“ zeptal se nesměle a opravdu se snažil, aby Gustav v jeho slovech nepostřehl lítost.

Gustav pokrčil rameny. „Skvěle,“ na chvíli zvedl pohled a věnoval Tomovi drobný úsměv. „Mám se skvěle,“ dodal šeptem.

Toma bodlo u srdce. Nenáviděl se za to, že neuměl lidi utěšit, že neuměl říct to, co v danou chvíli potřebovali slyšet a skoro pokaždé zpanikařil. I tentokrát očima zoufale poletoval po všech koutech místnosti, naslouchal Billovu vzdálenému smíchu a hádal, jestli jej Georg zrovna šimrá, nebo mu na hlavu nasazuje legrační špičatý klobouk. Klobouk!

„Dnes si budeme hrát na čaroděje?“ zeptal se a s úsměvem ukázal na Gustavovu pokrývku hlavy.

Gustav chvíli nereagoval, jen hleděl do prázdna a klidně dýchal, než si uvědomil, že na něj Tom promluvil. Zavrtěl hlavou a podíval se na něj. „Oh, málem bych zapomněl,“ pleskl se po čele, z kapsy vytáhl další klobouk a podal ho Tomovi.

„Georg bohužel nesehnal nic lepšího.“

„Ne, to nic, tyhle jsou skvělý. Jako malý jsem chtěl být kouzelníkem,“ reagoval Tom, doufaje, že se mu podaří vykouzlit na Gustavově obličeji alespoň náznak úsměvu, ale on jen krátce kývl hlavou, omluvil se, že se musí ještě rychle podívat na těstoviny a pomalu zamířil do kuchyně. Kdyby Tom Gustava neznal a nebyl si jistý, že na světě neexistuje nic, co by mu mohlo zkazit náladu a vyvolat v něm lítost, přísahal by, že v jeho očích spatřil záblesk slz.

Lítostivým pohledem sledoval jeho vzdalující se záda a víc než kdy jindy si přál mít magické schopnosti. Rozhlížel se kolem sebe, pozoroval hromady barevných balónků rozvěšené po celé místnosti a vdechoval příjemnou čokoládovou vůni linoucí se z kuchyně. Všechno bylo tak, jak si přál. Dort, balóny, dobré jídlo, přišli sice trochu pozdě, ale pořád měli dost času na to, aby si užili skvělý večer. A přesto cítil, že něco není tak, jak by mělo být. Ve vzduchu bylo cítit neznámé napětí, pronikalo jím jako ostří tisíců nožů a nutilo jej obávat se toho, co mělo přijít. Neměl z toho dobrý pocit. Chtěl myslet pozitivně, skutečně chtěl věřit, že všechno dopadne dobře, ale něco v Gustavových očích mu říkalo, že to něco není v pořádku už dost dlouho.

Zalapal po dechu, jakmile se mu o nohu otřelo něco chlupatého a vytrhlo jej tím ze zamyšlení. Sklonil hlavu a usmál se na Georgova mazlíčka. Malé černé štěně si Toma zvědavě prohlíželo, očichávalo mu kalhoty, ze kterých cítilo stopy Caliho a Pumby, a když jej to přestalo bavit, postavilo se na zadní a začalo Toma vybízet k tomu, aby si s ním hrál.

„Tys nezapomněl co?“ Tom si k pejskovi klekl, něžně jej poškrábal za ušima a vytáhl z kapsy slibovaný dárek. „Vím, že není tak velká, jak sis přál, ale doufám, že ti bude přesto chutnat.“

Štěně nejistě přistoupilo blíž a vzalo si nabízený pamlsek. Vesele zavrtělo ocasem a rozběhlo se do kuchyně.

Alespoň někdo má dobrou náladu, pomyslel si Tom smutně, když vcházel do obýváku. Zůstal stát na prahu dveří a díval se na Billa, sedícího na kraji velkého gauče, jak se mazlí s Calim a čeká na Georga, který si někam odběhl. Zvedl hlavu téměř okamžitě, co Tom vstoupil do místnosti a zadíval se na něj rozzářeným pohledem, na tváři nadšený úsměv malého dítěte. Poplácal na prázdné místo vedle sebe a Tom neváhal ani vteřinu. Odlepil se ode dveří, došel ke gauči a chvějíc se po celém těle, se posadil vedle něj. Ruce klepoucí se nervozitou si složil do klína, zhluboka se nadechl a odvážil se otočit čelem k bratrovi. Srdce mu opět tlouklo jako splašené, zdálo se, že z místnosti někdo vysál všechen kyslík. Měl chuť ušklíbnout si při pomyšlení na to, jak velkou moc nad ním mělo to křehké černovlasé stvoření.

„To je tvoje práce, viď?“ zeptal se vševědoucně Bill, jeho široký úsměv se zdál náhle ještě větší. Z černých vlasů mu vykukoval klobouk stejného odstínu a ve spojitosti s jeho dýmovým líčením a alabastrově bledou kůží působil jako nějaká mystická bytost. Jediným pohledem dokázal Toma očarovat natolik, že nebyl schopen poskládat smysluplnou větu. Připadal si jako loutka, slabá, poddajná a Bill byl loutkář, umělec, který si ještě nebyl vědom svých schopností a Tom se začínal bát chvíle, až si je všechny uvědomí a začne je proti němu využívat. Věděl, že pak bude naprosto ztracen.

Tom plaše odvrátil tvář a trhl ramenem. „Je to maličkost. Vlastně to celé zařídili kluci.“

„Ale byl to tvůj nápad,“ podotkl Bill tiše a nepatrně se k Tomovi přisunul. Věděl, že pokud by někdo přicházel, uslyšeli by to. Srdce mu v hrudi tlouklo tak rychle, že nedokázal popadnout dech. „Děkuji.“

„Chtěl jsem, abys byl šťastný,“ vydechl Tom a netrpělivě se zavrtěl.

„I ty budeš dnes šťastný, Tomi. Slibuju,“ šeptl mu Bill do ucha a dřív, než stačil Tom zkolabovat na nedostatek kyslíku, stihl se vrátit do bezpečné vzdálenosti a s úsměvem vyběhnout vstříc Gustavovi, který do místnosti napochodoval s obří mísou těstovin.

…

Zvládli přípitek a večeři, bez zbytečných konfrontací i sfouknutí svíček a krájení dortu. Chvíli se jim dokonce podařilo vést normální konverzaci a po dlouhém vybírání se shodli i na filmu, který si pustí, ale dřív, než stihli zasunout disk do přehrávače, se všechno začalo pomalu kazit. Možná za to mohl alkohol, který lidem obvykle rozvazuje jazyk a vyplavuje na povrch věci, které by se jinak neodvážili povědět, a možná jen obyčejná lidská lítost a pýcha.

„Dáš si ještě?“ Tom se tiše naklonil k Billovi vedle, který si pohrával s jedním z balónků a v druhé ruce svíral prázdnou skleničku.

„Ano, prosím,“ kývl hlavou a věnoval mu sladký úsměv.

Tom se naklonil blíž, aby mu mohl dolít šampaňské, ale jakmile jej do nosu udeřila Billova vůně a jejich dlaně se o sebe při pohybu jemně otřely, ruka, v níž svíral lahev, se mu roztřásla nervozitou jako malému dítěti a dřív, než se stihl zastavit, vylil značnou část Billovi do klína.

„Omlouvám se, Bille. Jsem nemehlo,“ ze stolu vzal pohotově několik ubrousků.

„To nic, nic se nestalo. Půjdu se převléknout,“ Bill se tiše chichotal. Nebyl opilý, tedy alespoň ne tolik jako Georg s Gustavem, kteří se rozhodli pro tvrdý alkohol, ale cítil, že mu bublinky pomalu stoupají do hlavy a podmaňují si jeho mysl.

„Dej na ně zatím pozor,“ šeptl mu do ucha, ukázal směrem k televizi, kde se Géčka právě dohadovala nad pokyny k ovládání přehrávače, a s úsměvem vstal. Když procházel kolem, Tom odolával nutkání chytit jej za ruku a stáhnout si jej do klína. Místo toho si raději slíbil, že už nebude víc pít, protože s každou další sklenkou bylo pořád těžší odolávat tomu pokušení.

Když se po chvíli Bill vrátil, Gustav ještě pořád lamentoval nad brožurkou a Georg si vedle něj z papírků, které našel v krabici od přehrávače, stavěl malá letadla a házel je po Gustavovi. Tomu to zřejmě nepřišlo příliš vtipně, jelikož jedovatě prskal na všechny strany, ale Georg se nenechal odradit a s veselým úsměvem si hrál dál. Bill si plaše skousl rty, překročil Caliho rozvaleného na podlaze a usadil se na své původní místo. Ve volných tmavých kalhotách a bílém tričku se cítil mnohem příjemněji, takže ho napadlo, že by měl Tomovi vlastně poděkovat. Nebýt jeho nešikovnosti, celý večer by se tlačil v těsných kalhotách a košili a nedokázal by se uvolnit. Upil si ze své doplněné sklenice a otočil se na Toma, připraven poděkovat mu, ale zarazil se, jakmile si všiml Tomova výrazu v obličeji.

„Stalo se něco?“ zeptal se tiše, ale Tom neodpověděl.

„Tome, jsi v pořádku?“ ustaraně si bratra prohlížel a teprve tehdy si uvědomil, že Tom po celou dobu nezíral na něj ale na bílé tričko, které měl na sobě. Sklonil hlavu a očima rychle prolétl bílou látku, pátral po neexistujících skvrnách. Už se chtěl zeptat, proč se na něj tak dívá, když Gustav nečekaně vyskočil na nohy, hodil do sebe dalšího panáka a postavil se naproti nim. Chvějící se ruce nervózně tiskl v pěst, kousal se do rtů, všemožně maskujíc jemný úsměv. Zdálo se, že je něčím nadšený, a zároveň se bojí promluvit.

„Musím vám něco říct,“ začal a Georg se najednou zasekl s rukou ve vzduchu a letadélkem připraveným na let. Propaloval Gustava naštvaným pohledem, ale Gustav se odmítl podívat jeho směrem. Zhluboka se nadechl. „Požádal jsem Clarrysu o ruku,“ řekl tiše. „A ona souhlasila.“

Dvojčata unisono vykulila oči a oba najednou vyskočili na nohy, aby Gustava objali a poblahopřáli mu.

„To je skvělý Gustave, tolik ti to přeju,“ pištěl Bill a poskakoval jako malé dítě.

„Blahopřeji, chlape,“ řekl Tom se smíchem, mile překvapen.

Dřív, než se k němu ale vůbec dostali, jim zatarasil cestu Georg a vůbec se netvářil, že by sdílel stejné nadšení. Mračil se a i když se červený odstín jeho obličeje dal úměrně přisoudit počtu panáků, které v ten večer vypil, bylo zřejmé, že se zlobí.

„Zbláznili jste se?“ zamručel a mrzutě zkřížil ruce na prsou. „Co je na tom skvělého? No tak se Gustav bude vdávat, to je toho.“ Na slovo vdávat nezapomněl klást pořádný důraz.

„Říkám ti to naposled,“ přecedil Gustav skrz zatnuté zuby, po úsměvu a nadšení náhle nebylo ani stopy. „Budu se ženit, a pokud s tím máš problém, je mi to líto, ale to už je tvoje věc.“

„Co je na tom tak špatného?“ zeptal se Tom a opatrně přistoupil blíž. Díval se na Georga, jako by svá slova adresoval jen jemu. „Clarrysa je moc milé děvče, tvoří pár už dlouho, dalo se čekat, že to dřív nebo později přijde.“

„Tys byl s Riou taky dlouho a rozešli jste se.“

Tom cítil, jak sebou Bill vedle něj trhl a sklonil hlavu. Nenápadně se k němu přiblížil a něžně mu omotal ruku kolem boků.

„To je něco úplně jiného. Gustav je s ní šťastný a ty by ses měl jako jeho nejlepší přítel radovat s ním.“

I ve slabém světle pokoje bylo vidět, jak Georgův obličej září všemi odstíny rudé. Rozhodil rukama a otočil se tváří ke Gustavovi. „Fajn, vzdávám se!“ zvolal a mírně se zapotácel. „Raduju se s tebou, Gustave. Těším se na to, až přijde na všechny tvoje otravné zlozvyky a naruší ten tvůj nesmyslný rozvrh.“

Gustav silně dýchal nosem. „Můj rozvrh není vůbec nesmyslný! A žádné otravné zlozvyky nemám!“

„Tobě to tak možná nepřijde, ale máš jich hodně a věř mi, že ona je trpět nebude.“

„Ona má i jméno a laskavě se o ní vyjadřuj s patřičnou úctou, je to moje snoubenka a v blízké době se stane mou ženou. Když jsi tak odvážný, co kdybys vyjmenoval pár mých zlozvyků, hm? Dřív než-„

Georg se teatrálně zasmál. Ve špičatém klobouku působil jako zákeřný skřítek. „Dřív než co?“

„Kluci no tak, co kdybychom se raději podívali na ten film,“ navrhl Bill a nenápadně se dostal mezi ně.

„Podívali bychom se, kdyby Gustav nebyl takovej idiot a uměl zapnout ten zatracenej přehrávač!“

„Geo, tohle už přeháníš, nemyslíš? Nemusíme se dívat na film, pustíme si televizi, možná narazíme na něco legračního,“ navrhl Tom a odtáhl Billa za rukáv do bezpečí a udělal dobře, protože jen co Billa schoval za svým tělem, Gustav vystrčil ruce jako rozzuřený tygr a vrhl se na nic netušícího Georga, který neudržel balanc, dopadl na záda s Gustavem na sobě a mlátil ho po hlavě žertovným kloboučkem. Tom se vrhl mezi ně, snažíc se je nějakým způsobem od sebe dostat, ale sám přitom utržil několik ran pěstí. Celý večer měl zlé tušení, že se stane něco špatného a v zápalu divokého boje svých přátel zjistil, že se nemýlil.

„Omlouvám se,“ pípl Gustav a usykl, jakmile mu byl na roztržený ret přiložen kousek vatového tampónku.

„Za co?“ zeptal se Bill tiše a rozhlédl se po koupelně, jestli nenajde i nějakou desinfekci.

„Zkazili jsme vám oslavu,“ zamumlal Gustav. „Málem jsem tě uhodil.“

„Ale neuhodil,“ řekl Bill se smíchem, chtěl odlehčit situaci, ale nezdálo se, že by to pomohlo.

„Kdyby tě Tom neodtáhl, uhodil bych tě. Byl jsem tak…“ nedokázal najít vhodné slovo. „Naštvaný. Tohle se mi ještě nikdy předtím nestalo. Takhle ztratit kontrolu.“ Opět usykl a zadíval se na Billa nešťastným pohledem. „Omlouvám se,“ zopakoval.

Bill mu věnoval milý úsměv. „Nemusíš se omlouvat, nezlobím se na tebe. Není to vůbec tvoje vina. To Georg ztratil kontrolu a přestal se ovládat. Asi toho hodně vypil, vyspí se z toho a zítra se ti určitě omluví.“

Gustav si povzdechl. „Neomluví. Tohle nebyla naše první hádka. Ve skutečnosti se hádáme už několik týdnů. Od chvíle co jsem mu řekl o té svatbě, jako by zešílel.“

„To mě mrzí,“ připustil Bill a tampónkem odstraňoval zbytky zaschlé krve pod Gustavovým nosem.

„Bille?“

„Hm?“

„Opravdu mám tolik otravných zlozvyků?“

Bill hravě zavrtěl hlavou a přátelsky Gustava pohladil po bradě. „Každý z nás má nějaké zlozvyky. Nemyslím si, že by ty tvé byly tak špatné, že by ohrozily vaše manželství.“

„Tak proč to řekl?“ zeptal se nešťastně a upřel na Billa pohled odkopnutého štěněte.

Bill věděl, že ta otázka dřív nebo později přijde, ale nedokázal se na ni dostatečně připravit. Ještě pořád nebyl natolik silný, aby se od toho dokázal odosobnit. Stačila jediná vzpomínka, krátké pomyšlení a srovnání minulosti s tím, co právě prožili a všechno to bylo tak živé. Tak děsivě skutečné. Bolest, která mu nedovolala dýchat, zoufalství, nutící jej dělat věci, na které by nikdy předtím nepomyslel. Každý se se ztrátou vyrovnává svým způsobem a někdo… někdo se s ní nevyrovná nikdy.

„Chtěl ti ublížit,“ šeptl nakonec a doufal, že se Gustav nebude víc ptát. To by ale bylo až příliš krásné.

„Ale proč? Co jsem mu udělal?“

„Cítí, že tě ztrácí. Ví, že když se oženíš a odstěhuješ se, založíš si rodinu a on zůstane sám. Bolí ho to a nedokáže to vyjádřit jinak, proto ti ubližuje. Chce, aby ses cítil stejně mizerně.“

„Chceš tím říct,“ začal Gustav a se zatajeným dechem hleděl na Billa, který se dál soustředěně věnoval jeho zraněním. Tahle možnost ho vůbec nenapadla.

„Tím, jak se teď chová, se ti snaží dát najevo, jak moc tě má rád.“

…

„Bydlíme spolu téměř deset let,“ vzlykl Georg a přijal od Toma nabízenou sklenici vody. „Deset let! A on si prostě jednoho dne přijde a řekne, že je zasnoubený. Chápeš to?! Jen tak, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Ani se se mnou neporadil, nevaroval mě.“

Tom se posadil na vedlejší židli a uždibl si kousek čokoládového dortu. Vložil si jej do úst a začal žvýkat, ale silná bolest čelisti mu dávala najevo, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Bolestivě polkl a zadíval se na zničeného basáka.

„Clarrysa… co to je vůbec za jméno?“ lamentoval Georg a na jeden nádech do sebe vylil celý obsah sklenice. „A proč se chce vůbec ženit? Je mladý, bude mít ještě tolik příležitostí. Mohl by to udělat tak za dvacet, třicet let. Já bych se s tím mezitím nějak vyrovnal.“

Tom se chtěl tvářit vážně, ale nešlo to. Ještě nikdy neviděl Georga v takovém rozpoložení a argumenty, které předkládal, snad ani nemohl myslet vážně.

„Vím, že je to těžké, ale dřív nebo později si i ty někoho najdeš a založíš si rodinu. Ostatně, klidně jsi to mohl být ty, kdo by se chtěl ženit. Jak by ti bylo, kdyby kvůli tomu Gustav takhle vyváděl?“

„Já nevyvádím, jen se s tím snažím smířit trošku po svém.“

„Trošku po svém?“ zeptal se Tom se smíchem a přisunul k sobě lahev s vodkou, po které se Georg neúspěšně natahoval. „Tohle nesmíš dělat, Geo. Víš, že tě mám rád, ale tohle jsi opravdu přehnal.“

Basák ukryl tvář do dlaně a tlumeně vykřikl. „Ale co mám dělat? Neumím si to vůbec představit. Jednoho dne se probudím a on tady nebude. Nebude pobíhat po kuchyni. Nebudu si mít s kým povídat, nebude tady, abychom se společně dívali na filmy a předbíhali se, kdo sní víc burgerů. Zůstanu tady sám. Umíš si to představit? Představ si, že by se něco stalo a ty bys zůstal bez Billa? Představ si, že byste spolu nemluvili, každý byste byl někde jinde a ty bys zůstal sám. Jaký je to pocit?“

Tom těžce polkl. Následkem těch slov v krku okamžitě ucítil silnou překážku, která mu nedovolala promluvit a mařila mu každý hluboký nádech, o který se pokusil. Nemusel přemýšlet nad tím, jaký je to pocit. Ten pocit příliš dobře znal. Byl jeho součástí celé dva roky a ani teď, když už bylo všechno tak, jak by mělo být, jej jeho duch neopouštěl. Bylo to, jako by vám z těla vyrvali všechny vnitřnosti a z vaší původní osobnosti zůstala jen prázdná tělesná schránka.

„Nejhorší pocit na světě,“ odpověděl třesoucím se hlasem a odvrátil tvář.

„Takže mi rozumíš?“

Tom v odpověď kývl hlavou a zhluboka se nadechl. „Ale pořád to neomlouvá to, jak ses dnes choval.“

„Tak co mám dělat?“ Georg bezradně rozhodil rukama, přičemž si převrhl zbytek čokoládového dortu do klína.

„Měl by ses mu jít omluvit. Všechno mu vysvětlit. To je nejvíc, co můžeš v tuhle chvíli udělat.“ Rychlým mrkáním se snažil potlačit přicházející pláč. Možná měl plakat častěji, tak jako Bill. Po celou dobu si zakazoval slzy, nevyronil pro svou ztracenou lásku ani jednu jedinou a nyní byl na pokraji svých sil. Přišel si jako přecitlivělá holka, kterou dojímá i pohled na východ slunce.

„Dobře udělám to,“ zamručel Georg a nešikovnými pohyby si rozpitvával dort po celých kalhotách i tričku. „Předtím se ale musím ještě posílit, jinak nebudu mít odvahu,“ řekl a zadíval se na Toma prosebným pohledem.

Tom se na něj usmál a přisunul k němu lahev s vodkou. Díval se, jak se napil a znechuceně zkřivil obličej. Pobaveně zakroutil hlavou a poškrábal se ve vlasech. S překvapením zjistil, že má kouzelnický klobouk jako zázrakem ještě pořád na hlavě. Pousmál se.

„Půjdu si lehnout a ty se snaž, ano?“ varoval Georga s úsměvem a šel ke dveřím.

„Tome?“

„Ano?“ zeptal se přes rameno, aniž by se otáčel.

„Věděl jsem, že se s ní rozejdeš.“

„Cože?“ zamrkal a překvapeně se otočil na Georga. Ten se na něj přiopile usmíval, ale přesto měl v očích něco důvěrného a srdečného.

„Nevím, koho ses snažil oklamat, ale v mém případě ti to nevyšlo. Jsem rád, že ses konečně rozhýbal. Vypadáš šťastně.“

Tom sklonil tvář, v očích opět cítil přítomnost slz. Měl strach přiznat to tahle veřejně. Jako by byla jeho údělem neustálá bolest, a když vyřkne pravdu do světa, všechno se zkazí. Na druhou stranu to ale nedokázal déle skrývat.

„To jsem,“ odpověděl s úsměvem. „Jsem šťastný.“

Otočil se a bez ohlížení zamířil ke schodům.

…

Bill si svlékl kalhoty a spodní prádlo a vklouzl pod peřinu zrovna ve chvíli, kdy Tom otevřel dveře a tiše proklouzl dovnitř. Místnost, pohlcena ve tmě, osvětlena jen září měsíce, získala magický, místy až pohádkový nádech a ta nejkrásnější nadpřirozená bytost, jakou kdy Tom spatřil, ležela na posteli, čekající až konečně zruší mezeru, až se konečně přiblíží.

„Pořád máš na hlavě klobouček,“ promluvil Bill do ticha zvláštním, slabým hláskem.

Tom se pousmál, kývl hlavou a udělal několik kroků vpřed. Když došel až k posteli, posadil se na její kraj a prolétl Billovu tvář plachým pohledem. „Ty taky,“ vydechl.

Bill se na vteřinku rozzářil, vzápětí ale opět zvážněl. „Oslava ještě neskončila,“ pípl a natáhl k Tomovi ruku. Ve vzduchu něžně kmitaje prsty, vábil svého bratra k sobě a doufal, že nebude odmítnut.

Tom zalapal po vzduchu a zcela omámen zachytil Billovy prsty těmi svými. „Neskončila,“ potvrdil jeho slova, aniž by pouštěl jeho ruku, opatrně se přisunul blíž a díval se, jak Bill odhazuje přikrývku stranou a kleká si naproti němu.

„Bille,“ zasténal, když se zadíval na obraz před sebou. Tolik známý, a přesto viděn poprvé. Černovlasá bytost v bílém tričku, zář měsíce zdobící sněhovou kůži leskem diamantů, nekonečno ukryté v pohledu člověka, pro kterého byl schopen zemřít. Mohlo se opět jednat o pouhou představu? Byl by k němu život tak krutý? Zahrával si s ním?

Roztřeseně se nadechl, natáhl ruku mezi jejich těly a konečky prstů otřel o horkou kůži Billových stehen, zpola zahalených tričkem. Bylo to skutečné. Zachvění, které cítil, sten, hladící jeho uši. Muselo to být skutečné.

Bill se kousl do rtu a se zavřenýma očima se otočil k Tomovi zády, tlačíc se na jeho hrudník, až dokud jejich těla netvořila pevné objetí. Tom zabořil hlavu do uhlově černých vlasů, pootevřenými rty lapal po dechu, zatímco jeho dlaně skrz tenkou látku trička obkreslovaly křivky Billova těla. Třásl se po celém těle a stejný třes mu byl odpovědí. Bylo to úplně stejné jako tenkrát, a přesto tolik jiné. Tom měl pocit, že prožívá svůj vlastní sen. Dotkl se Billova odhaleného ramene, jen zlehka o něj otřel bříška prstů, než je nahradil svými rty. Drobnými polibky si dláždil cestu od ramene až k pulzující tepně na krku a rozplýval se nad sladkostí, kterou cítil na jazyku. Billovo nesmělé sténání znělo jeho uším jako rajská hudba, oba se právě dotkli nekonečna. Okusili příchuť toho nejsladšího zakázaného ovoce přímo na své kůži a věděli, že už není cesty zpět. Jedno sousto neukojilo jejich hlad, jen rozdráždilo smysly. Oba chtěli víc.

„Bille, můžu-“ mumlal mu Tom do ucha a opatrně zahákl ruce za okraj Billova trička. Bill neprotestoval. Sám si jej přetáhl přes hlavu a docela se tím odhalil. Na nahé kůži cítil nezvyklý chlad, osmělen touhou se nořil hlouběji a hlouběji do Tomova objetí, neuvědomujíc si, jaká muka tím Tomovi způsoboval.

Tomovo srdce tlouklo na poplach, jeho tělo hrozilo sesypáním a mysl explozí. Sklonil hlavu a konečky prstů něžně přejel přes Billovy lopatky, dotýkal se každého vystouplého obratle, vnímal každé zakřivení kůže. Hrál si, poznával a věděl, že je opět obětí svého loutkáře. Bill houpal jeho světem, držel jej ve své moci a Tom si tu bezmoc užíval plnými doušky. Věděl, že poznávání bylo v tu noc tím jediným, co se mezi nimi stane, ale bylo to víc, než mohl čekat.

Pootevřel rty a hladově se přisál ke sladké mléčné pokožce.

„Tome.“ K uším mu dolehl slabý hlásek a on cítil, jak se celý třese a po tváři mu stékají slzy.

Bylo to skutečné.

autor: B-kay