Chyť mě, když to dokážeš 1.

autor: Bína

Ahojky, já vím, že dost z vás čeká na další kapitolu Najdu Tě!, ale to si ještě chvíli počkáte 😀 Jak jsem již psala, mám toho hodně kolem školy (Jsem přijatá!!!! Juchůůů- Mimochodem je mi 21, takže ta radost je hoodně dětinská) a navíc se mi naskytly neuvěřitelné problémy doma, tudíž nestíhám a v té povídce nechci nic pokazit, uspěchat a vše promyslet, jde přeci o to, kdo bude vrah (to ještě sama nevím). Tak jsem se rozhodla (ok, pravda je, že jsem si omylem přečetla moji povídku Milovat nebo nenávidět a nechápu, co mě to napadlo :D) napsat nějakou tu trochu uvolněnější, vtipnější a oddechovější povídku. Bude tu spousta naschválů (vše ze života), situací, u kterých se snad zasmějete, a hlavně když je tak sluníčkové počasí, tak něco veselého! Zanechte klidně komentář s nějakým veselým naschválem nebo srandičkou a užijte si první kapitolu! Bína 🙂

(Tom)

Můj život byl dlouhý přesně 17 let, 1 měsíc, 14 dní, 17 hodin, 34 minut a 15 sekund. Potom skončil. Znenadání, bez ohlášení, prostě puf a bylo to. Taky co bych mohl čekat, nějaké oznámení nebo billboard? Ale jedno říct můžu, život po životě není vůbec krásnej!

17 let, 1 měsíc, 10 dní, 18 hodin, 1 minuta a 5 vteřin – tedy 11. října, 18:01:05

„Tome, jdi otevřít, musím vyndat maso z trouby.“ Jen jsem protočil oči, zvednul se z velice pohodlného gauče a šel ke dveřím. Cestou jsem si stoupl na hračku pro psa a nasraně ji odkopl pryč. A proč jsem to šel otevřít? Moje milovná maminka si našla přítele, už spolu randí asi půl roku, ale ještě ho nepředstavila. Jednou jsem se vracel domů a zahlídl jsem od baráku odjíždět černý auto. Bylo podezřelé, tmavá skla, černá kola, m,ě neznámá značka, a navíc jel povolených 30. Myslím, že to byl on! Teď když jsem stál dva kroky ode dveří, téměř pravdě oko u oka se mi podlamovala kolena. Otřel jsem pot z čela, sáhl na kliku a… otevřel! A tam stál ON!

Kvůli tomu se musím vrátit ještě o 2 roky, 1 měsíc, 10 dní, 10 hodin, 1 minutu a 3 vteřiny zpět. To bylo 1. září, 07:00:02 a já jako mladíček, vyjukaný, chudáček patnáctiletý seděl ve třídě plné neznámých lidí. Jo, byl to můj první den na střední. Vedle mě si sedl černovlasý hubený kluk s trochu výstředním stylem – řekněme si to narovinu, byl divný. Jenže to bych nebyl já – úžasný, dokonalý Tom, abych to nepřešel a nechtěl být jeho jediná – s tím vzhledem neměl moc šancí – spřízněná duše. Nervózně seděl, ošíval se a sem tam si prohlížel nehty.

„Já jsem Tom.“ Zašeptal jsem směrem k němu.
„Bill“ Nenápadně se usmál a podíval se na mě.
„Jsi odtud?“
„Vlastně ne, bydlím kousek odtud v malé vesnici. Co ty?“ Asi od sebe nebudeme bydlet daleko.
„Já taky.“ Povzbudivě jsem se na něj usmál s pocit vykonaného dobrého skutku.
„A teď si prosím tohle zapište.“ Učitelka se rozepsala na tabuli a já jsem zíral. O psaní první školní den nikdo nic neříkal. To je nějaká zkouška?
„Na.“ Bill mi přistrčil papír s tužkou, a tím začalo naše přátelství.

Chodili jsme spolu na oběd, dokonce po škole chodili na fotbal nebo hokej, do baru, balit holky, pomáhali jsme si ve škole a celé to trvalo 2 měsíce, 4 dny, 9 hodin, 15 minut a 48 sekund. Potom udělal Bill něco nepopsatelného, zlomil mi srdce, roztrhal naše přátelství, zničil můj život, připravil mě o štěstí a já se rozhodl mu to oplatit! K smrti jsme se nenáviděli, kdyby to bylo možné, zabili bysme se. Hodně krát jsme se porvali, několikrát si rozbili nosy, roztrhali občanky, spřádali jsme pomsty a plány, jak toho druhého zničit, a tím se vlastně zabýváme do současnosti.

Takže jsem otevřel dveře a tam stál ON! Ten chlap z černého auta, s černými okny a koly, se značkou mně neznámou, co dodržoval 30. Dokonce přijel stejným autem. Obdařil mě úsměvem, vycenil bílé zuby jako perličky a natáhl ke mně ruku.
„Já jsem Gordon, přítel tvé maminky.“ Úsměv.
„Ehm, já jsem Tom, syn mé maminky.“ Když jsme u té formálnosti.
„A tohle je můj syn Bill.“ Zjevil se mu za ramenem a vrhl na mě zlostný pohled. „Myslím, že se znáte ze školy.“ Jen jsem přikývl a pustil je dál.
„Rovně do kuchyně, je tam mamka.“ Gordon kývl a rozešel se – nejmenuje se tak něco z pána prstenů? – Bill se chtěl rozejít za ním, ale předběhl jsem ho a při té příležitosti do něj pořádně strčil.
„Kreténe.“ Princezna promluvila a ani nemusela dostat na zadek. Uchechtl jsem se, ale to už si to ten smraďoch mířil přede mě a pořádně do mě strčil, až jsem spadl do psího pelechu.
„Hodnej pejsek.“ Usmál se a rozešel se do kuchyně. Zlostně jsem praštil pěstí do země, tam zem ale nebyla a trefil jsem se do misky s vodou, takže jsem měl mokré kalhoty.
„Kurva.“ A za to může ten, ten, to stvoření!

„Tak Tome, kde jsi. Večeře je na stole.“ Hlavně, že máma si to užívá.

Jako spořádaná rodinka jsme seděli u stolu a jedli lazaně. Já a Bill jsme se propalovali pohledy, máma a Gordon se na sebe usmívali jako ten nejšťastnější páreček na světě. Když jsme dojedli, já a Bill jsme uklízeli nádobí. Upřímně se divím, že ta princezna šla něco dělat.
„Ať se neušpiníš, princezno.“ Sladce jsem se na něj usmál a dal poslední talíř do myčky. Kupodivu se i on sladce usmál a přibouchl myčku.
„Ty kreténe!“ Ten debil mi přivřel ruku! To je slepej? Já se snad rozbrečím. Nezlomil mi prsty?
„Snad jsem ti neublížil, zlatíčko. To by mě moc mrzelo.“ Usmál se a praštil mě do zad. Hajzl jeden, já mu to spočítám. Zítra ve škole ho hodím do popelnice nebo mu vysypu koš na hlavu nebo, nebo! mu hlavu strčím do koše!

„Kluci, pojďte sem.“ Zavolal Gordon z obýváku, toho kreténa jsem nechal jít přede mnou, což byla chyba, protože si sedl do mého křesla. Jo, měl jsem své křeslo, bylo pod oknem, bylo hnědé, velké a maximálně pohodlné. Už jsem se nadechoval, ale máma mě zpražila pohledem. Tak jsem si sedl do křesla, co bylo v rohu, vůbec ne velké, maximálně nepohodlné a už vůbec nebylo hnědé. Billovi se na tváři usídlil pohrdavý úsměv a přehodil nohu přes nohu. Gay. A vůbec se sem do toho gayského obyváku hodil. Máma má slabost pro kytičky a podobné sračky. Takže krom mého mužného křesla tu byla květovaná pohovka, bílý stolek, velká knihovna, krb, televize a všude, naprosto všude umělé nebo živé kytky, obrazy s kytkama, různé skleněné sračky, voňavé svíčky a prostě nic, co by naznačovalo, že jsem chlap.

„Jak víte, já a Simone spolu chodíme už přes půl roku a rozhodli jsme se, že by bylo fajn spolu žít. Víme, že vy dva se znáte ze školy a věříme, že spolu budete vycházet a třeba budete i přáteli.“ Co?
„Kluci, jste už skoro dospělí a já ani Gordon už mladší nebudeme, našli jsme v sobě spřízněnou duši a chceme spolu prožít zbytek života, proto se Gordon s Billem přestěhují sem k nám.“ Co??
Nemůžu dýchat, nevím, jak se to dělá, pomozte mi. To je infarkt, ten kretén to dokázal, já umřu. Bože, pomozte mi někdo. Chlad a temnota, nic nevidím, hučí mi v uších. To je konec.

„Tome, zlatíčko, jsi v pořádku?“ Znatelně jsem zbělal a možná i trochu zmodral.
„To je skvělé.“ Vyjekl Bill. Skvělé? Co je na tom skvělého? Bože, v tom má prsty on, udělal nějaký woodoo rituál? Chce mě ve spánku zabít?
„Kdy?“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostal. Kdy zemřu?
„Počítali jsme s tím, že by se mohli nastěhovat v pátek a přes víkend by se vše stihlo uklidit.“ Zašvitořila matka zrádkyně a dala Gordonovi pusu na tvář, ten si ji láskyplně přitáhl do náruče.
„No to bude skvělé! Nemůžu se dočkat, budeme velká rodina. Vždy jsem chtěl bratra!“ Usmál se na mě, ale já viděl v jeho očích toho ďábla! Celý zbytek večera jsem lapal po vzduchu, celý zbytek večera Bill s mámou plánovali stěhování, barvy pokojů, rozmístění nábytku a další věci.

„Tome, já vím, že jsi už chlap a chci tě ujistit, že to s tvojí maminkou myslím vážně. Miluju ji a chci s ní strávit zbytek života. Chci, abychom byli rodina a všichni spokojení. Doufám, že to stěhování nevidíš jako problém nebo křivdu.“ Problém? To je, kurva, problém!
„Nejde o tebe a mamku, jsem rád, že jste se našli. Jde o to ďáblovo stvoření.“ Hodil jsem vražedný pohled na Billa.
„Neboj, Bill si svého potkana ohlídá.“ Zasmál se. „Neuteče mu.“ Potkan???? Poplácal mě po zádech a odešel za mámou. Po 4 hodinách, 41minutách a 59 sekundách vypadli.
„Mami??“ Jen co zavřela dveře, stáli jsme naproti sobě a oba se na sebe nenávistně dívali.
„To snad nemyslíš vážně, že se sem budou stěhovat!“
„To teda myslím! Bill je skvělý! A ještě chvíli a budete spolu mít pokoj.“ Tím debata skončila, obešla mě a vzala to rovnou do ložnice. Kaput.

Užíval jsem si života, fakt že jo. Do toho pátku jsem se snažil, opíjel jsem se, každý den jsem přefikl jinou, znovu jsem se opíjel, pak jsem chlastal žalem, protože byl pátek a máma vyhlížela stěhováky.

Ano, a tak můj život trval 17 let, 1 měsíc, 14 dní, 17 hodin, 34 minut a 15 sekund. Protože po 17ti letech, 1 měsíci, 14ti dnech, 17ti hodinách, 34 minutách a 16ti sekundách začalo peklo. Je to skoro jako krátký a dlouhý život Bree Tanner. Ale já se nevzdám. Chyť mě, Bille, když to dokážeš!

autor: Bína