Chyť mě, když to dokážeš 2.

autor: Bína

Ahoj, zdravím všechny čtenáře 🙂 Děkuji za všechny komentáře, ať už jsou pozitivní nebo ne. Protože mi chybí trocha komunikace (jsem na bytě se strašidelnou spolubydlící), tak jsem se vrátila ke svým starým povídkám, a pokud se tu najde nějaký „fanoušek“ povídky My student, budu moc ráda, až teď koukám jaké ta povídka měla ohlasy a už při čtení třetí kapitoly jsem si říkala, proč to je sakra tak krátké a že to určitě někde poseru 😀 Strašně se mi líbí ta myšlena učitele a žáka, takže se možná pustím do podobné oddychové povídky, pokud by tedy někdo měl vůbec zájem 🙂 a nebo něco jako alternativní konec My student třeba o dalších 10ti kapitolách od nějaké 4. kapitoly (tam někde jsem to posrala a moc se mi líbí ty charaktery).
No a protože mi opravdu chybí strašně moc komunikace, tak tuhle kapitolu píšu asi hodinu a půl po té první :D, tudíž ani neznám vaše reakce nebo mé nedostatky. Zanechte strááášně moc komentářů, miluju jejich čtení a držte mi palce, ať to neposeru (v téhle povídce snad poprvé nikoho nebudu vraždit!) 😀
Bína
PS: Teď koukám, že první napsaný odstavec, co už mám, je o smrti 😀 Bude jen obrazná

Smrt. Tenhle pojem chce vysvětit hodně lidí. Hodně lidí říká, že smrt přežili. Že nad ní vyhráli, ale skutečná smrt se před nikým neskloní. Já teď s jistotou vím, jaká smrt je. Je studená, zlá, ďábelská, má dlouhé nohy, černé vlasy, až moc vyhublé tělo a až moc výstřední styl. Bill je smrt. Moje smrt. Ten hajzl si vzal pokoj hned vedle mě. Já měl skvělý nápad ho odstěhovat na půdu. Nikomu se nelíbil, a tak musím každé ráno od pěti poslouchat jeho budík, od půl šesté rádio než o půl sedmé sejde dolů na snídani. Ale proč mít hned černé myšlenky? Můžu si to přeci užít. Takže jsem začal chodit spát asi o půl 3. ráno a do té doby jsem si nahlas pouštěl písničky, televizi, pařil hry, jen abych mu to vrátil. Po týdnu to pochopil a vstával potišeji, já začal chodit spát ve dvě.

„Můžeš se laskavě ztišit?“ Zrovna jsem se pohodlně rozvaloval na posteli, noťas vedle sebe puštěný, jak nejvíc to šlo, ve druhé ruce držíc svého kamaráda a společně do rytmu porna jsem se snažil vzdychat co nejvíc na hlas. Naši odjeli na víkend pryč, a to je teprve pátek.
„Uf, Bille. Dej mi pokoj.“ Stál ve dveřích s dosti nasraným výrazem a propaloval mě očima. Já se nedal a pokračoval ve své činnosti.
„Ty jsi to nejnechutnější stvoření, co znám!“ Zvýšil hlas.
„Možná kdybys to někdy dělal, tak nejsi tolik frustrovaný.“ Zvedl jsem se na loktech a s úšklebkem ho pozoroval.
„Tobě může být jedno, co já dělám! A teď se laskavě ztiš.“ A s tím práskl dveřmi. Bezva, jedeme dál.
Položil jsem se zpět na postel a pokračoval. Možná mě uslyší i sousedi. Zrovna když ten borec v pornu ohnul ženskou přes stůl, se ozvalo další vzdychání.
„Co to, kurva, je.“ Vycházelo to s Billova pokoje, to si dělá prdel? Asi závody. Zastavil jsem porno a pokračoval bez něj. Bill mě napodobil. Jo, kdyby tady teď tak seděl, to by čuměl. Zběsile jsem si přejížděl po penisu a cítil, jak to na mě jde.
„Oh, jooo. Ammmh.“ Hlasitěji to snad už ani nešlo.
„Umf. Ahhhh.“ Ozývalo se od vedle. Tak uvidíme, na co všechno máš koule, Billíšku.
„Joo, ještě. Mmmm, Billeee!“ S úsměvem na tváři jsem čekal, co bude dál, ale ono nic. Ticho.

Dveře se rozrazily a v nich stál Bill, ten kretén si ho nehonil.
„Drž hubu.“ Sykl na mě.
„Ale Bille, strašně mě rajcuje, když se vztekáš, víš.“ Lehl jsem si na postel a přejel si rukou po penisu.
„Moc dobře vím, že tohle je to, co chceš. Tak se nestyď a přidej se.“ Olízl jsem si rty.
„Prostě drž hubu!“ Vyskočil jsem z postele a chytl ho, zrovna když se rozhodl zabouchnout dveře, bylo to jen tak tak. Vtáhl jsem ho do pokoje a přitiskl na zeď.
„Víš, já si ho budu honit, kdy se mi zachce a budu u toho hasitej, jak budu chtít a ty to buď přejdeš, nebo se přidáš. Tvoje volba.“ Usmál jsem se a trochu se od něj vzdálil. Ta blízkost mi nedělala dobře, zvlášť když jsem nahej. Pane bože! Já jsem nahej! Před Billem! Tome, nebuď hysterka, klid! Narovnej se, vypnout hruď, nemáš se za co stydět.
„Fajn, jak chceš.“ Ušklíbl se na mě a odhodil své triko na zem. Vykulil jsem oči a otevřel pusu v němém výkřiku. „Snad se nebojíš, Tomíku. Tohle jsi chtěl, ne, jsem jen zasranej teplouš a ty ten king, co má každou, tak se ukaž.“ Svlékl si kalhoty, boxerky a povalil mě na postel. Klid, nenechám se odrovnat. Na tohle nemá ani on.

„Fajn.“ Ušklíbl jsem se a udělal mu místo naproti sobě na posteli. Oba jsme na sebe zírali a čekali, kdo udělá první krok. Musí to vzdát. Tohle nedá. Nemůže se tady přede mnou… Nebo jo? Kdo je to stvoření přede mnou? Bill se zavlnil v bokách a rukou si přejel od krku přes prsa a břicho až do klína. Uchopil svůj penis a přejel pomalu nahoru a dolů. Na sucho jsem polkl. Bill začal zrychlovat, smyslně při tom zakláněl hlavu dozadu, skousával si spodní ret a přivíral oči. Byl boží. Druhou rukou si jemně jezdil po hrudníku, než jí zajel do vlasů a zatahal se za ně. Přitom hlasitě zavzdychal a vykřikl moje jméno.
„Tome! Tak strašně se mi líbí, jak na mě koukáš.“ Kousl se do rtu a přilezl blíž ke mně, znovu jsem polkl. Kurva, co teď? Stojí mi, jak kdyby přede mnou dělala striptýz nějaká super kočka, a já jen otevírám pusu jak kapr na suchu.
„Ššš, neboj se.“ Pohladil mě po tváři a sjížděl dlaní až do mého klína. Jako by omylem se mi otřel zápěstím o penis a naklonil se ještě blíž ke mně, kousl mě do ucha a zašeptal.
„Tak už si to přiznej jsi stejnej teplouš jako já a teď bys byl nejraději, kdybych ti ho tady vykouřil, Tomíku.“ Začal sklouzávat dolů do mého klína, pusou se přiblížil k mému penisu a mně se zatmělo před očima. Bože, Bille, udělej to! Udělej to hned. Prosím. Ale on mi na něj plivnul, usmál se a odešel. Svině! Bleskově jsem se zvednul a zdrhnul do koupelny. Pořádná sprcha, jo, to mi udělá dobře, ale ne tak dobře jako Bill. Cvoknu.
Pustil jsem sprchu a dal se do práce.

Po hodině jsem po špičkách docupital do svého pokoje a zhroutil se na postel. Tohle se začíná vymykat, nedopadne to dobře. Vždyť jsem ho dnes skoro prosil, aby mi ho vykouřil. Ještě budu stejnej buzerant jako on.
„Uf.“ Odfrknul jsem do polštáře a převalil se. Co teď? Co mám dělat? Otevřely se dveře od Billa a pomalu cupital do koupelny, vstal jsem a poslouchal za dveřmi. Tohle bude ještě sranda. Slyšel jsem puštěnou vodu a pak křik.
„Tome!!!! Já tě zabiju.“ Bill rozrazil dveře od koupelny a nasraně přešel chodbu až ke mně, ale já jsem chytřejší a schoval jsem se do skříně. Zakryl jsem si pusu a čekal, co ten blb udělá.
„Ať jsi kdekoli, vylez. Nebo tě zabiju.“ Na tváři měl velké bílé kolo a nasraný výraz. Já mu totiž vymačkal zubní pastu do toho jeho úžasného krému na ksicht, co na sebe matle každý večer. Přešel k posteli a skrčil se, aby se po ni podíval.
„Tak ty tu nejsi, mm.“ Porozhlídnul se po pokoji a zrak mu spočinul na skříni. Kurva. Jenže on se jen ušklíbnul a rozešel se za mou postel, kam jsem neviděl. Chvíli tam něco patlal a pak odešel. Počkal jsem raději ještě pět minut a pak vylezl. Okamžitě jsem přisprintoval na ono místo, ale nic tam nebylo. Ať jsem se díval zleva, zprava, seshora, zespoda, nikde nic. Asi si ze mě jen střílel. Tudíž kdo je vítěz? Já! Plácl jsem sebou na postel a chňapl po telefonu. Rodiče jsou pryč, barák volnej to chce mejdan.

„Čau Andy, co říkáš mejdanu? Rodiče jsou pryč.“
„Super! Za půl hodiny?“ Andy je můj nejlepší kámoš už od narození snad. Myslím, že jsme se viděli v porodnici, mrkli na sebe a za čtyři roky se potkali ve školce, kde tohle velké přátelství pokračovalo.
„Jasně, vem co nejvíc lidí.“ Položil jsem to a šel se obléct. Ne, že bysme byli nějak super oblíbení, ale slušný to je. Lidi nás žerou a ještě víc naše mejdany.

Během půl hodiny se to tady začalo scházet. Dorazilo kolem 40 lidí. Všichni si donesli něco na pití a tak se to začalo pomalu rozjíždět. Všude se povalovaly plastové hrníčky, lidi a nepořádek, hudba hrála nahlas a vůbec se všichni tak nějak bavili. Až na Billa. Seděl jsem na gauči a právě byl zaměstnán jednou libovou slečnou, když mi někdo zavrčel do ucha.
„Okamžitě pojď se mnou.“ Bill mě čapl za ruku a táhl mě dozadu na zahradu.
„Co děláš? Měl jsem něco rozdělanýho.“
„Co děláš ty? Co si o sobě myslíš?“ Stál pár centimetrů ode mě a vrčel mi do obličeje jako vzteklý pes.
„Já dělám celkem úspěšnou párty, kde se všichni baví.“ Ušklíbl jsem se a dal si ruce do kapes. Vytočím ho.
„Já se teda vůbec nebavím! Zítra brzo vstávám, takže je laskavě všechny vyhoď, nebo si mě nepřej!“
„A co mi uděláš, Billíku?“ Přistoupil jsem k němu ještě blíž, až se naše nosy skoro dotýkaly. Jenže v tom mi přiletěla facka a Bill nasupeně odkráčel. No to si dělá prdel?

Mám vlastně dvě možnosti, buď to to přejdu, anebo ho zmlátím. Jakou možnost jsem si asi tak mohl vybrat? Rozběhl jsem se za ním, ale do cesty mi vkročila ona slečna z gauče a Bill mi byl u prdele.
„Tomí, já myslela, že ses mi ztratil.“ Sladce zamrkala a usmála se.
„Pojď se mnou.“ Čapl jsem ji a táhl do pokoje, jen jsem otevřel dveře, nalepila se mi na obličej a celý mi ho oblizovala. Popadl jsem ji za zadek a hodil na postel. Jen se svůdně usmála a pozvala mě k sobě.

Pokud si tohle mám užít, tak si to užije i Bill. Laura nebo jak se jmenuje, mi dosti pomáhala, ani o tom nevěděla, řvala snad na celý barák. Jako já vím, že jsem dobrej, ale že by až tak moc? V zápalu vášně jsem se chytnul čela postele, než mě Laura stočila pod sebe a sedla si na mě. Naklonila se ke mně a začala mě zuřivě líbat, nešlo než téhle pozice nevyužít a strčil jsem do ní dva prsty, ale ona vyletěla a začala mi nadávat.
„Ty kreténe, co to děláš? Jsi normální?“ Chvíli jsem nevěděl, která bije, ale pak jsem se podíval na prsty a měl jsem na nich ten Billův zasraný krém s pastou. Laura už byla na odchodu a chrlila další a další nadávky. Hodil jsem na sebe boxerky a už jsem mlátil do Billových dveří.

„Okamžitě otevři ty sráči!“ Bill líně otevřel a s úsměvem mě pozoroval.
„Copak?“ Ten jeho debilní úsměv! Chytl jsem ho pod krkem a natlačil na zeď.
„Tohle tě přijde draho!“
„Já nic ale neudělal.“ Koukal jak největší neviňátko.
„Tak ty jsi nic neudělal, ale já tobě něco asi udělám.“
„Nevyšel ti šuk, že jsi tak popuzený?“ Já ho uškrtím. „Myslím, že po tomto fiasku ti už žádná nedá.“ Zasmál se.
„Ty kreténe jeden! Já tě tak nenávidím.“ Zasyčel jsem mu do obličeje, ale s tím zmetkem to ani nehnulo.
„Opravdu? Ještě před dvěma hodinama bych řekl, že skoro žadoníš o moji přítomnost, zvláště v tvým klíně, ty pako.“ Povytáhl obočí. Pustil jsem ho a s prásknutím dveří odešel. Mám já tohle zapotřebí? Tak mám? Nemám!

autor: Bína