Crashed Senses 2.

Tomovi proběhl s nárazem aut život před očima. Před očima viděl Billa, jak se tvářil, když ho líbal. Jeho úsměv a zvonivý smích. Nádherné oči, které pokaždé ztmavly chtíčem.

Hned na to se Audi srazila jejím předkem se zadkem auta před ní. Kapota zmizela v nedohlednu. S nárazem se automaticky začalo celé auto točit, až se převalilo. Z auta začal vycházet dým, kolemjedoucí auta zastavovala.

Bill slyšel z dálky skřípání pneumatik a hlasitou ránu. Ihned mu problesklo hlavou: „Tom!“ Chtěl si stopnout nejbližší auto, ale nic kolem nejelo, a když se poštěstilo, tak nezastavilo. Bill zanadával na řidiče, i když věděl, že jej neuslyší. Zoufalstvím zkřivil obličej a rukama si nervózně zajížděl do vlasů. Rozhodl se jít pěšky, musel si ale proto sundat boty. Rozběhl se.

Viděl stoupající dým stále silněji. Sotva už popadal dech, nechtěl však marnit čase. Pomalu začal sípat a srdce mu div nevyskočilo z hrudníku, stále ale šel dál.

Bylo slyšet blížící se sanitky. Čím více se Bill blížil k místu, tím jasněji viděl nehodu přímo před sebou. Stále doufal, že to není Tom.

Z dálky už rozpoznával auto a nahrnuly se mu slzy do očí. Nabral poslední síly a zrychlil. Představy o tom, že by to nebyl Tom, ho opouštěly každým metrem. Síly a dech byly na minimu. Bill se nevzdával. Běžel přes to všechno dál. Bál se o Toma jak nikdy.

Když doběhl, policie už byla na místě a záchranáři kontrolovali zraněné. Než se stihl rozkoukat a hledat Toma, policie už ho odchytla.

„Tady nemáte co pohledávat!“ řekl jeden z policie a pevně Billa držel.
„Já jsem jeho bratr!“ vymanil se s křikem Bill a ihned přiběhl k ležícímu bratrovi. „Tomi…“ hlas se mu klepal a sotva se držel, aby se nezhroutil. Klečel nad ním a jeho slzy padaly Tomovi do tváře. Za chvíli přišli záchranáři a rychle Toma začali ošetřovat.
„Co s ním je?!“ sledoval se strachem v očích na mlčící tváře záchranářů, kteří ho odstrčili a ošetřovali.

Mluvili pouze na sebe nebo do vysílačky. Nemohli nadále ztrácet čas. Jakmile Toma naložili,

Bill se podíval na své ruce. Viděl na nich Tomovu krev. Klepaly se mu ruce a pořád si opakoval jednu otázku stále dokola: „Přežije to?“

„Jste příbuzný?“ optal se ho doktor a vyrušil ho tak z myšlenek.
„Já … já…“ zoufalým pohledem se na něj Bill díval, když se zpovzdálí ozvalo:

„Je to bratr!“ křikl policista.
„Pojďte s námi,“ pomohl záchranář Billovi vstát a vylézt si do sanitky. Bill chytl Toma za ruku. Slzy mu stále tekly proudem.

„Ty to zvládneš, Tome. Já tě neopustím.“ Stále nemohl uvěřit, co se to stalo.

„Je to moje vina.“ opakoval si, stiskávaje Tomovu ruku.

Doktoři zapnuli sirénu a zvýšili rychlost.

Během 20 minut se dostali do nemocnice. Rychle Toma odvezli a Bill zůstal v čekárně. Celý se klepal, neopouštěl ho pocit viny. Pokaždé, co si vzpomněl na to, co Tomovi řekl, zalily se jeho oči znovu proudy slz. Stačilo tak málo, stalo se tak hodně.

Všiml si přešlapující sestry stojící ve dveřích. Jakmile zpozorovala, že se na ni Bill dívá, ihned došla k němu.
„Nechcete něco na uklidnění?“ nemohla si nevšimnout, jak se klepal.
„Ne, to je dobré, děkuji.“ Zadíval se znovu na své ruce, neustále na nich cítil a viděl Tomovu krev.

Neměl tušení o tom, jak dlouho tam byl. Pokoušel se zastavit nějaké doktory nebo alespoň sestru. Všichni měli naspěch. Přemýšlel, jestli má někomu zavolat, nechtěl vidět nikoho kromě Toma. Nakonec zavolal Georgovi a Gustavovi. Gustav dorazil dřív, rozeběhl se k Billovi a pevně ho objal. Bill se znovu rozbrečel, tentokrát Gustavovi do náručí. Po pár minutách došel i Georg.
„Co se stalo?“ zeptal se Georg.
„Můžu za to já,“ vymanil ze sebe mezi vzlyky Bill a pevně stiskl Gustava. Gustav se vražedně podíval na Georga. Georg se nechápavě podíval na Gustava a posadil se.
„Pojď, Bille, posaď se.“ Gustav si automaticky sedl vedle něj a hladil ho po vlasech. Georg netušil, jak na utěšování, tak to nechal na Gustavovi. Sotva vstřebal, co se stalo. Navíc když mu to nikdo neřekl.

Poté, co šla okolo nějaká sestra, šel Georg za ní a vyptával se. Gustav pořád seděl vedle zhrouceného Billa a bez otázek ho utěšoval. Bylo mu jasné, že je to pro něj utrpení a dost stresující, nechtěl ho víc rozrušit. Georg se vrátil zpět k sedačkám. Stěží dosedl a ihned se opřel.
„Chudák Tom,“ řekl do ticha a Bill vzlykl. Řekl Gustavovi, co se dozvěděl. Nevěděl však podrobnosti, neboť není rodinný příslušník a jediný, který tu s nimi sedí, není schopný slova. Billovi se ještě víc přitížilo, chtělo se mu zvracet. Gustav ihned zavolal sestru, aby mu dala něco na uklidnění. Georg s Gustavem věděli o vztahu dvojčat. Gustav hlavně věděl o svých citech k Billovi. Chtěl, aby mu bylo dobře a vzal si na triko jeho péči. Georg ovšem nad jeho chováním protáčel oči v sloup.

Po chvíli už Bill byl schopný slova, léky začaly fungovat správným směrem.
„Děkuju, Gustave,“ letmo se na něj usmál.
„Za co?“ tvářil se, jako by to byla samozřejmost.
„To, jak se staráš a že tu jste,“ opřel se o židli a trochu sjel níž. Georg Billa poplácal po stehně a usmál se na něj. Billovi se to zdálo jako věčnost.

„Kdy tohle skončí? Chci za Tomem.“ Opakoval si pro sebe a díval se na zářivky. Počítal vteřiny. Bylo to nekonečné šílenství.

autor: Dead F4rt™ & Klitz