autor: Neilinka
Ahoj twincesťáci, po dlouhé době se vracím s novou povídkou. Doufám, že se Vám bude líbit a samozřejmě budu ráda za každý komentář. Užijte si ji.
Nei
(Bill)
Realita. Co tohle slovo vlastně vyjadřuje? Je to něco, v čem žijeme. Co pokládáme za pevné a neotřesitelné. Něco, co nás formuje a z čeho vycházíme, když se máme v životě rozhodnout. Ale co když je realita někde úplně jinde, než za co jsme ji doposud považovali?
Přesně takové myšlenky mi běhaly hlavou, když se mi dostaly do rukou testy DNA. Jak málo stačí k tomu, aby se celý život obrátil vzhůru nohama. Nebyla potvrzena žádná příbuzenská vazba…
Seděl jsem v nemocničním pokoji obklopen dvěma lidmi, které jsem až do tohoto okamžiku považoval za své biologické rodiče. Těžko říct, pro koho zjištění, že jimi ve skutečnosti nejsou, byl větší šok.
Připadal jsem si úplně prázdný, a přitom přehlcený miliony otázek. Jak se to stalo, kdy, proč, co bude dál?
Sedmnáct let.
Táta jen nevěřícně kroutil hlavou a koukal kamsi do prázdna uprostřed stěny mého pokoje. Máma tiše plakala a držela si hlavu v dlaních. Každý se s tou novinou potřeboval vypořádat po svém, i když bylo velmi pravděpodobné, že se nakonec u nás všech vystřídají všechny stavy.
Proklínal jsem se za svou nešikovnost. Byl jsem takový odmalička, ruční práce a fyzické výkony mi nikdy nešly, ačkoli celá rodina byla banda sportovních nadšenců a nikdo nemohl pochopit, kam se jejich geny vytratily. No, teď už to bylo celkem jasné.
Zatím se mi ovšem nikdy nepovedlo způsobit si tak vážný úraz, abych při něm utrpěl velkou ztrátu krve. A vzhledem ke zjištěné vzácné krevní skupině, které měli na skladě nedostatek, se rozhodli odebrat krev rodičům. Jaké to bylo překvapení, když ani jeden nebyli vhodným dárcem.
Kdybych nebyl takové nemehlo. Všechno mohlo být jako dřív, jako doteď. Představa, že rodina, se kterou jsem vyrůstal celý život, není ve skutečnosti moje, mě nadmíru děsila. Víc, než nadvakrát zlomená noha.
Zatímco jsem se léčil, máma se o mě starala a vzpamatovávala se, táta jediný byl nějak schopný jednat. Začal pátrat v porodnici a domáhal se řešení a vysvětlení. V tu chvíli jsem si nepřipouštěl, že je v tom ještě něco jiného, mnohem osobnějšího. Asi jsem toho prostě nebyl schopen. A tak se zahájilo zdlouhavé vyšetřování a prověřování.
(Tom)
Dnešek byl parádní. Vyhráli jsme zápas proti jedněm z největších rivalů v basketu. Minulej rok nakopali zadky oni nám, ale trenér letos vymyslel parádní strategii, a tak jsme jim to vrátili i s úrokama. Všichni jsme byli nadšení jako už dlouho ne. Dal jsem si po hře dlouho sprchu a s klukama jsme se domluvili, že večer skákneme na pivko. Byl pátek, takže se to nadmíru hodilo. Měl jsem výbornou náladu. Nadšeně jsem si to dohasil domů.
„Ahoj! Jsem doma!“ Zahulákal jsem už v předsíni, abych dal o sobě vědět našim. Už už jsem se po přezutí chtěl automaticky přesunout nahoru do patra do svýho pokoje, ale pak jsem si všiml, že oba sedí spořádaně na sedačce v obýváku. Trochu mi zatrnulo.
„Ehm… stalo se něco?“ Oba němě přikývli. Došel jsem k nim. „Je něco s babičkou? Nebo s dědou? Tak mluvte, proboha.“ Pronesl jsem dost nervózně a přešlápl z nohy na nohu.
„Posaď se, Tome. Prosím.“ Pronesla máma měkkým hlasem, který se jí v půlce věty skoro lámal. Až teď jsem si všiml, že má docela ubrečené oči. Zděšeně jsem hucnul do křesla naproti nim a nedočkavě těkal pohledem z jednoho na druhého.
„Víš… dnes nám volali z porodnice. Ukázalo se, že… ten den, co ses narodil. Zkrátka… oni vás… omylem vyměnili.“
Zůstal jsem koukat jako opařený. Znovu a znovu se mi tátova věta přehrávala v hlavě. Netuším, jak dlouho mě při tom nechali. V tuhle chvíli jsem nebyl schopný vnímat čas.
„Na našem vztahu k tobě… se nic nezmění, Tome. Jsi náš syn 17 let a budeš jím i dál. Ale… máš právo to vědět… protože… tví biologičtí rodiče chtějí, abychom se všichni poznali.“
„Eh, já… m-můžeme si o tom… promluvit později? Vyhráli jsme zápas a… kluci chtěli… oslavovat.“ Pronesl jsem jako robot, a jen co jsem se dočkal váhavého přikývnutí, jsem vystřelil z domu jak namydlený blesk.
Ani jsem neměl tušení, jestli budu mít dnes odvahu se ke klukům přidat. Jestli to vůbec chci. Pane bože… vždyť já v tomhle prostředí ani neměl vyrůstat. Patřím někam úplně jinam. Do jiné rodiny, jiného domu, dost možná i jiné čtvrti nebo města.
Zatočila se mi hlava a udělalo se mi mdlo. Musel jsem sebou fláknout na lavičku a zhluboka dýchat.
Proč jen mi přišlo, že tenhle den byl až moc perfektní? Všechno šlo jako po másle už od samýho rána. Dokonce se mi i dobře vstávalo… Přiřazoval jsem to adrenalinu z nadcházejícího zápasu… ale že za to později odpoledne takhle krutě zaplatím, tak to mě nenapadlo ani v té nejhorší noční můře.
Přál jsem si vzbudit se.
Teď hned.
autor: Neilinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Všichni už víme, že tohle prostě možné je, i v dnešní době. Výměna novorozenců je ovšem zajímavý námět na povídku. Jsem zvědavá, jak to bude probíhat dál. Musí to být pro všechny strašný šok.
Tak tenhle námět se mi moc líbí. Samozřejmě je mi jich všech moc líto a nikomu bych nepřála tuhle situaci zažít, ale je to vážně zajímavé a jsem zvědavá, jak se s tím kluci poperou.
Veľmi dobrý námet na poviedku…táto úvodná časť bola super, takže sa už teším na ďalšie 🙂
Námět je tedy hodně bolestný. A co mě na tom nejvíc mrzí je to, že se tyhle věci doopravdy dějí. Rozhodně nebudu nikoho soudit, ale tedy já se dostat do takové situace, tak netuším, co bych dělala. Člověk žije takovou dobu v určitém prostředí, v milující rodině a pak se dozví, že tam vlastně ani nikdy patřit neměl.
Jsem rozhodně zvědavá na pokračování!
Zaujímavý nápad. Ale rozhodne by som to nikomu nepriala zažiť, aj keď sa to bohužiaľ vo svete deje.
Som zvedavá, ako to budú chalani ďalej brať a ako sa s tým vyrovnajú.
Zajímaví námět ale bolestiví těším se na další díl.
Raz som videla dokument o takýchto vymenených deťoch, kde sa to rodičia dozvedeli tak, že syn potreboval obličku… vyriešili to krásne, obidve rodiny predali svoje domy a kúpili si dvojdom a žili tam všetci spolu, pretože po toľkých rokoch predsa nemôžu deti len tak vrátiť… Som zvedavá ako to dopadne tu. Už sa teším na pokračovanie. Je to úplne skvelý námet:)
[7]: Tak to je krásné! Já nedávno viděla reportáž o těch dvou českých vyměněných holčičkách, kde si je ty rodiny vrátily. Pořád jsou hodně v kontaktu a obě maminky tam říkaly, že by si je nejraději nechaly obě. Mě to rvalo srdce už tenkrát, když na to přišli a těm holčičkám ještě nebyl ani rok. Já bych ji asi nedokázala vrátit, i když bych věděla, že není moje… jde hlavně o city a ne o krev…
[8]: Neviem ako by som dokázala vrátiť dieťatko o ktoré som sa vo dne v noci starala a myslela si, že je moje. Ale zrejme je aj tá krv dôležitá… netuším. To riešenie, že sa nasťahovali vedľa seba sa mi páčilo. Deti vyrastajú spolu a rodičia majú zrazu po dve deti. Stalo sa to niekde v Kanade alebo Amerike.
Moje deti v nemocnici vymeniť nemohli, lebo dcéra bola taká veľká, že viac ich tam takých nebolo a syn bol zase taký maličký, že tiež taký iný nebol:) a hlavne som rodila pri vedomí a videla ich hneď. Také niečo sa môže stať asi iba pri cisárskom alebo neviem… Myslím, že keď matka uvidí po pôrode dieťatko hneď, už si ho spozná… nie?
[7]: Čosi sa mi mari, ze som tie dokumenty videla aj ja a podla mňa je to najlepšie riesenie – nasťahovať sa k sebe. Viem, že to nie je vždy jednoduche a možné, ale je to asi najlepši spôsob, ako zachovat rodiny a deťom čo najmenej ublížiť. No a čo sa samotnej poviedky týka, som zvedavá, ako a s tým vyrovná samotná autorka. Tento námet má toľko možnosti, ako ho spracovať, že som fakt zvedavá. Teším sa a idem rychlo čítať ďalej, :-p