Live my life 2.

(Bill)

Nějakou dobu trvalo, než se podařilo dopátrat, u koho proběhla v den mého narození ta nestandardní výměna. Ale najednou to bylo tu.

Tom Kaulitz. Rodiče Simone a Jörgen Kaulitzovi. Jaká ironie, že bydlel sotva tři bloky ode mě. To znamená, že chodil po stejných ulicích, do těch samých obchodů, dost možná jsme spolu páchli i na stejnou základní školu. Tříd bylo v ročníku spousta a já nikdy neměl dobrou paměť na příjmení.

Připadal jsem si jako v nějaké jiné dimenzi. Všechno to uběhlo tak hrozně rychle. Jenže teď už se před tím nedalo nikam utéct. Měli jsme domluvenou schůzku s ním i s jeho… s mými… rodiči. Mými. Naběhla mi husí kůže a radši jsem se dal znovu do příprav.

Normálně bych se možná i nějak výrazněji líčil, ale dnes jsem si nebyl úplně jistý, jestli by to byl nejšťastnější nápad. Nedělal jsem si iluze. Někde v hloubi duše jsem si připouštěl, že budu brečet.

Pleť jsem si jen standardně ošetřil vodou a krémem, nanesl lehkou vrstvu make-upu a mojí oblíbenou voděodolnou řasenku s meruňkovým balzámem na rty. Vlasy jsem nechal volně rozpuštěné, jen je trochu zafixoval lakem, abych při nějakém větru nevypadal jako čarodějnice. Vzhledově jsem se sobě dneska moc líbil. Upravené kalhoty kvůli sádře stály sice za houby, ale to se nedalo nic dělat. Ještěže jsem si už v raném věku oblíbil šití, a tak teď nebyl problém přišít jeden zip navíc namísto švu na bok. Odmítal jsem nosit tepláky mezi lidi.

K bílým džínům tak přibyl černý pásek, šedé tričko a černé sáčko s tříčtvrtečními rukávy. K tomu nějaký ten řetízek na krk, pár kroužkových náušnic a samozřejmě piercingy v obočí a ve rtu. Nebudu je vyndávat. Kvůli nikomu.

Náramky jsem při nošení berlí tak trochu odepsal a tak zůstaly všechny doma. Největší umění bylo se dozajista obout, a tak mi s tím mlčky pomohla máma. Když jsme tam už všichni v chodbě stáli připravení a akorát k nám přiběhl můj buldok Pumba, udělalo se mi strašně ouzko. Pohladil jsem ho po hlavě a pohledem se mu omlouval, že tentokrát opravdu musí zůstat doma.

Jako by to nějak podtrhlo tu hustou atmosféru, ucítil jsem kolem sebe ovinuté paže rodičů. Vděčně jsem se schoulil do jejich společného náručí a vnímal teplo a lásku z něj vycházející.

„Neboj, Billi. Vždycky tu budeme pro tebe. Ať se dneska stane cokoliv, zlato.“

Už jsem skoro popotahoval. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ale ulevilo se mi. Potřeboval jsem to slyšet.

„Tak neplač. Opovaž se, moc ti to sluší.“ Usmála se na mě máma a já se přistihl, jak se mi také nadzvedly koutky. S hlubokým nádechem jsme každý ještě jednou podrbali to naše chrochtátko a nakonec autem vyrazili na místo srazu.

(Tom)

Nevím, jak bych přesně popsal uběhlý měsíc. Krom toho, že jsem skoro nespal a pořád přemýšlel. Bylo to hrozný. Před vlastní hlavou se prostě špatně utíká. Dokonce jsem uvažoval, že si zajdu k doktorovi pro prášky na spaní, ale pak se to ve mně zase všechno obrátilo a já nechtěl tyhle pocity nějak tlumit. Nepřipadalo mi to správný.

Všichni, co mě dobře znali, si samozřejmě všimli, že je se mnou něco jinak. Ono to taky nebylo tak těžký, když normálně vám huba jede jak nezavřená a najednou sotva odpovíte na otázky. Ale říct, co se stalo, pro mě zatím nebylo myslitelný. Sám jsem to ještě pořádně nevstřebal a nesmířil se s tím. Potřeboval jsem ho nejdřív potkat.

Billa. Toho, co žil můj život a taky moje pravý rodiče.

Připadal jsem si jako blázen. Někdy jsem se strašně těšil, až je všechny uvidím, až konečně poznám, jestli to, že mě omylem odnesli před 17 lety jinam, má tak zásadní význam ohledně toho, proč se někdy tak zvláštně hledám a že mi přijde, že prostě se sem občas nehodím. A zároveň vzápětí vždycky přišly různé výčitky, obavy a strach.

Děkoval jsem bohu, že teď nemám žádnou stálou holku, protože vysvětlovat svoje selhání v posteli by mi ještě chybělo. Až teď jsem si pořádně uvědomil, že od chvíle, co jsem se to dozvěděl, jsem na sebe nesáhl. Jak frustrující.

Dal jsem si pořádně dlouhou sprchu, důkladně se vymydlil, oholil, ještě jednou vyčistil zuby. Aspoň, že rasta nepotřebujou nějaký zdlouhavý speciální úpravy před odchodem. Dost dlouho jsem přemýšlel, co si vzít na sebe. Což je co říct na to, že si s tím normálně moc hlavu nelámu. Ne, že by mi to bylo fuk, ale zkrátka když vám furt dokola holky opakujou, jak vám sluší všechno, asi si na to člověk navykne a bere to jako fakt.

Jenže teď tu nešlo o holky. Ani v nejmenším.

Nakonec jsem usoudil, že hlavně musim bejt v klidu, a tak jsem zvolil příjemně volný džíny s páskem, obyčejný tričko a přes něj jsem hodil jeden elegantnější černej svetr, kterým mě obdarovala k Vánocům máma. Prej abych měl taky něco slušnýho, když věčně lítám v tílku po hřišti.

Nějak jsem si ovšem nemohl odpustit svoji rutinu, kdykoliv, když jdu ven. Navonět se. Už jsem si nějak zvykl, že moje vůně prostě lidi vždycky tak nějak obemkne a oni se v ní chvíli ztrácí a nechávají se jí unášet. Docela mě bavilo při tom sledovat jejich pohledy. Jo, při výběru voňavek jsem dokázal strávit asi nejdelší čas, hned po nákupu sportovních potřeb.

Zrovna jsem se celkově hodnotil v zrcadle na skříni, když jsem uslyšel jemný zaťukání. Otočil jsem hlavu ke dveřím.

„Už?“

Táta nakoukl s nesmělým pohledem. „Už.“

„Tak jo… jdeme.“ Nevím, pro čí povzbuzení jsem to vlastně říkal, ale tušil jsem, že to potřebuje zaznít ve vzduchu.

Když Baron viděl, jak všichni odcházíme, nadšeně nás doběhl, ale trochu posmutněl, když nikdo nevzal vodítko.

„To je dobrý, kámo. Vydrž. Brzo se vrátíme. Zůstaň. Hodný.“ Ohař se odšoural zpátky na svůj pelech a s dopadnutím na něj mohutně zafuněl.

Nevím, jak jsem vlastně mínil definici slova „brzo“ v té chlácholící větě. Doufal jsem, že se vrátíme brzo? Nebo jsem si to jen namlouval? Táta mě poplácal po zádech a se zapnutím motoru ve mně byla malá dušička.

autor: Neilinka