autor: Muckátko :o*
Sekání dříví v Billově podání byla vážně zábava. Tom by dokonce přísahal, že nezažil nic legračnějšího. Bill si položil první poleno na dřevený mohutný špalek, úhledně jej srovnal, aby mu pasovalo na pohled a pak se natáhl po sekyře, u které chvíli zkoumal, jak ji nejlépe chytit, aby se s ní mohl lehce ohánět, a zároveň aby nebyl nebezpečný sobě ani svému okolí. Napřáhl se a zdárně hned na poprvé uštípl z polena kus dřeva. Hned po tom, co začal šťastně výskat na celé kolo, jak mu to jde pěkně od ruky a jak bude brzy hotovo, si symbolicky otřel čelo, zmoženě vydechl a prohlásil, že je to pořádná dřina, ačkoli uštípl zatím jen jeden menší kus z prvního polena.
Tom se snažil po každém pátém naštípaném poleni, které naskládal pod střechu kůlny do úhledné řady, Billovi sekyru sebrat, aby jej mohl vystřídat, protože si nemyslel, že je tahle činnost úplně bez námahy a nevěděl proč, ale měl prostě pocit, že Bill se zrovna na tuhle práci nehodí, protože v Tomových očích byl příliš křehký, aby si hrál na siláka, který bez mrknutí oka zvládne porazit strom holýma rukama. Cítil se hloupě, že jen sbírá naštípané dříví, což prováděl téměř s nulovou námahou, zatímco Bill zápasil se silnějším nepřítelem, ačkoli to byl on, kdo měl zbraň.
Kromě krátké pauzy na oběd, který do sebe Bill naházel během mžiku a ještě pošilhával po hrnci s úmyslem si přidat, se celou dobu bavili se dřevem. Bylo k nevíře, jak Billovi pobyt na čerstvém vzduchu spojený s fyzickou aktivitou tak pozvedl apetit. Bez většího zdržování se po obědě zvedl od stolu, odmítaje pomoc s mytím nádobí se slovy, že venku na něj čeká opravdová práce pro chlapy. Rukavice sklouzly zpět na jeho ruce a naučeným pohybem v ruce sevřel sekyru, oháněje se s ní skoro jako profesionál. Aby ne, když už měl většinu dříví posekanou. Po takovém množství už na to měl grif. Tomových ještě pár dalších pokusů o vystřídání bylo rázně zamítnuto. Bill to chtěl dokončit sám, aby se pak mohl cítit dobře, že to zvládl úplně sám bez pomoci a bez zranění.
Kolem třetí hodiny odpoledne bylo kompletně hotovo. Tom skládal posledních pár dřívek na úhlednou hranici, kterou ještě shora přikryl starou plachtou, aby dříví příliš nenavlhlo. Bill pověsil sekyru mezi dva háčky, rukavice pověsil na hřebík a s Tomovou pomocí odvalili špalek zpět pod střechu, aby na něj nepršelo a aby nepřekážel. S táhlým vyčerpaným vydechnutím se Bill vedle Toma vydal zpět do domu.
„Budeš dneska spát jako miminko,“ zasmál se Tom, když Billa pohladil po unavené tváři, zatímco se zbavovali bund a těžkých bot.
„Myslím, že prospím týden,“ zavrněl Bill jako utahané kotě a packáním se snažil dostat – vlastně ani nevěděl kam. Do kuchyně, protože měl hlad? Do salonku, protože si potřeboval sednout? Do pokoje protože si potřeboval dát sprchu a lehnout si? Zvonek to však vyřešil za něj. Stará hloupá melodie Billa okamžitě probudila. Trhl hlavou směrem k Tomovi, kterému se rozbušilo srdce strachem jako pokaždé, když jako malý zaslechl tu melodii.
„Já musím… já… musím rychle,“ začal Tom koktat a viditelně se rozklepal.
„Ne, Tome, počkej,“ chytil Bill muže za obě ramena a snažil se ho zastavit v roztěkaných pohybech.
„Bille, prosím, pusť, já musím…“
„Tome, ne! Se schováváním je konec. Patříš ke mně a já nedovolím, aby tě cokoli přinutilo se skrývat,“ promluvil k němu Bill. Zvonek se ozval znovu.
„Bille,“ zakňučel Tom nešťastně a snažil se vyprostit z Billova sevření, upínaje pohled ke dveřím, které jej dělily od odhalení. Bill se vykašlal na jakákoli slova. Sevřel dlaněmi Tomovy tváře a objal svými rty ty Tomovy, aby jej donutit soustředit se na něco jiného. Pomalu ale jistě to začínalo zabírat. Tom se pod jejich spojením uklidňoval, nechal si jemně oždibovat oba rty a přivíral víčka.
„Co se…?“ vkročila do chodby Simone a zůstal zírat na oba chlapce, jak sdíleli velmi něžný polibek, očividně iniciovaný Billem. Kluci se od sebe v tom okamžiku odtáhli a Tom se v mžiku vrátil do svého strnulého stavu jednou nohou ve snaze utéct do svého pokojíku v západním křídle a ani nemuknout.
„Bille, proč neotevřete?“ zeptala se Simone, ale sama přešla až ke dveřím a přirozeně je otevřela.
„Dobrý den,“ pozdravila Simone překvapeně.
„Dobrý den, paní Trümperová. Omlouvám se, že vás přepadám takhle bez ohlášení, ale bohužel jsem zapomněl telefon v kanceláři,“ omluvil se právník a mírně se pousmál.
„Nic se neděje, pojďte dál,“ pozvala muže dovnitř. „Co vás sem přivádí?“
„Měl jsem tu nedaleko nějaké vyřizování, tak jsem se chtěl zastavit, protože pro vás mám nějaké dokumenty, ve kterých se objevily jisté nesrovnalosti, a chtěl jsem to s vámi probrat osobně. Když už jsem byl poblíž, tak jsem přijel sem, abyste nemuseli zbytečně vy za mnou do Freiburgu,“ objasnil jí a odložil si přebytečné věci na věšák a na botník.
„Dobrý den,“ pozdravil Bill slušně, jakmile se právník otočil k němu a Tomovi.
„Dobrý den, Bille,“ oplatil mu a podíval se na očividně nepohodlný výraz v Tomově tváři. „Uhm…?“ naznačil nenápadně, že mladého muže po Billově boku nezná a možná by bylo vhodné je představit. Tom se mírně rozklepal a měl pocit, že snad z nervozity omdlí.
„Tome, tohle je pan Müller – právník, který vyřizuje to dědictví, a pane Müllere, tohle je můj přítel Tom,“ ukázal na muže vedle sebe. Svým prohlášením vyrazil dech nejen své mámě, ale i právníkovi, u kterého si byl jistý, že už jen tahle homosexuální naprosto otevřená informace bude stačit na to, aby se dál nepídil, kde se v domě vzal, nebo jaké je jeho příjmení.
„Těší mě,“ přikývl Müller. Tom pokýval hlavou neschopen slova.
„No my vás nebudeme rušit,“ řekl Bill, popadl Toma za ruku a bok po boku v klidu kráčeli pryč.
„Uhm no, tak se pojďme posadit,“ natáhl Simone ruku a navedla právníka do salonku.
„Sympatický hoch,“ poznamenal slušně, když dosedl na pohovku.
„Ano. Stýskalo se jim, tak se k nám Tom před pár dny připojil,“ zaimprovizovala Simone. „Dáte si něco k pití?“ zeptala se hned, aby odvedla řeč jinam.
„Postačí voda, děkuji,“ rozepnul si knoflíky u saka, aby se mu sedělo pohodlněji.
„Hned budu zpět a zavolám manžela,“ oznámila mu a vyšla z místnosti, kde si právník začal na stůl rozkládat své dokumenty ve složkách.
Bill s Tomem mezitím zapadli do Tomova pokoje, protože přece jen si Bill myslel, že si v něm Tom už snad stihl vypěstovat určitý pocit domova a bezpečí, a proto jej nenutil jít k němu do pokoje, i když byl blíž.
„Dobrý?“ zastavil Toma v chůzi a otočil jej čelem k sobě. Jeho obličej byl křečovitý, rysy ztuhlé, čelist pevně sevřená.
„Ne,“ špitl Tom přes mírně pootevřená ústa upřímně a pažemi se objal. Na Billově čele mezi obočím naskočila starostlivá vráska. Odtáhl paže od Tomova těla, které bránily, aby se k muži dostal blíž a přitáhl si protější tělo do náruče, kormidluje jejich klubíčko k posteli, aby měli více pohodlí. Dosedli na matraci a Tom se jako na povel natočil k Billovi, objal jej kolem pasu a obličej schoval do štíhlého krku.
„To nic, Tomi, všechno je v pořádku,“ chlácholil jej Bill a přidržoval si jeho hlavu u sebe.
„Co když… co když…“
„Když se bude ptát, nemusíme odpovídat. Nic mu do toho není. Neboj se,“ líbl Toma na vršek hlavy.
„Já… zpanikařil jsem,“ vydechl těžce.
„Já vím, je to v pohodě. Chápu to.“
„Kdy odjede?“ ptal se.
„To nevím. Můžeme počkat tady, než odjede, nemusíme ho už vidět.“
„Děkuji, Bille,“ broukl do kůže na Billově krku a přimknul se k němu, jak nejvíc mohl.
*
Právník listoval lejstry, vytahoval další a další podpisové listiny a Simone měla pocit, že za chvíli se pod těmi papíry ztratí.
„Pokud budete mít přečteno, na poslední stránce vlevo dole je řádek, kam přijde váš podpis,“ ukázal na prázdné místo na jednom z dokumentů a předal jej Simone, aby se mohli pustit do čtení.
„A ty nesrovnalosti, o kterých jste mluvil?“ zajímala se Simone.
„V zásadě se nejedná o nic vážného, ale obdržel jsem e-mail od katastrálního úřadu, že plán domu a pozemku byl špatně vyměřen a údaje nekorespondují s údaji zanesenými do katastrálních plánů, které se nachází v archivech,“ vysvětlil.
„A co to pro nás přesně znamená?“
„Bohužel to, že z celkové výměry pozemku se část nacházející před domem bude muset odebrat a sice o… vydržte moment prosím,“ požádal a začal listovat v papírech, které měl v rukách. „Hranice se posune o 2 metry,“ sdělil jim skutečnost. Simone vzhlédla od papírů, které držela, věnovala významný pohled svému muži a pak se podívala na Müllera, který jejich reakce dobře zachytil.
„Je mi jasné, že si teď v duchu nejspíš klepete na čelo, proč je kvůli dvěma metrům takového povyku a papírování, ale bohužel je to nově vzniklá skutečnost, která se musí úředně ošetřit a já s tím bohužel nic moc nenadělám,“ hájil se Müller.
„Ne, to je v pořádku. Nám na dvou metrech pozemku opravdu nezáleží, protože si ho nehodláme nechat, takže pokud pozdějšímu novému majiteli nebude velikost pozemku vyhovovat, už bude na něm, jak bude celou situaci řešit. Dostaneme tedy opravené kopie o výměře, abychom posléze do nabídky neuvedli chybné údaje?“
„Samozřejmě. Kopie vám poskytnu hned dvě a mám je tu pro vás už rovnou připravené i potvrzené katastrálním úřadem, takže z tohoto hlediska už je vše vyřízeno, jen potřebuji dodatečně váš podpis, že jste byli se vzniklou událostí seznámeni a že to nijak neovlivní průběh řízení.“ Tím ovlivněním právník nejspíše myslel, pokud by se Simone kvůli dvěma metrům rozhodla dědictví odmítnout, nebo by naopak požadovala odškodné od geodetické firmy, která měření prováděla.
Simone s Gordonem ale na nic takového ani nepomysleli, proto svorně zavrtěli hlavou a dál se probírali dokumenty.
Po zhruba hodině a půl úředničení právník ke štěstí obou Trümperů konstatoval, že z jeho strany je to vše a co bylo třeba vyřídit, bylo vyřízeno.
„Po odeslání těchto dokumentů budu už jen čekat na potvrzení a souhlas s přepsáním majetku od úřadů, které bych měl obdržet nejpozději do dvou týdnů, takže v této chvíli, jelikož už máte kompletní dokumentaci, můžete zahájit prodej domu, pokud jste se již pevně rozhodli. Kdybych vám směl v něčem poradit, pouvažujte, jakým způsobem podáte nabídku. Jestli jako fyzické osoby, nebo přenecháte prodej právnické osobě v podobě nějaké realitní kanceláře. Právě v tomto případě bych vám jen rád doporučil, abyste se nejdříve informovali, jak prodej u jednotlivých realitních kanceláří probíhá, abyste na prodeji nakonec netratili, protože někteří realitní makléři jsou schopni sestavit prodejní smlouvy takovým způsobem, že ani nejlepší právník by vás neobhájil, i kdybyste byli ze sta procent v právu.“
„Děkujeme za starost. Rozhodně se o tom ještě poradíme. Nehodláme nabídku nikam vyvěšovat hned dnes, takže si nějaký čas vezmeme na rozmyšlenou,“ ujistila jej Simone.
„V pořádku. Ode mě je to vše, ale mohu pro vás ještě něco udělat?“
„Myslím, že ne. Děkujeme.“
„V tom případě po tomto setkání se již pravděpodobně neuvidíme, protože souhlasy a potvrzení z úřadů už budu moci pouze zaslat poštou, takže nebude třeba, abyste si je vyzvedávali v mé kanceláři nebo v budově magistrátu. Bylo mi potěšením s vámi jednat a přeji vám hodně zdaru s prodejem. Těšilo mě.“
„Nás také a mockrát vám děkujeme za ochotu a vstřícnost,“ usmála se Simone a potřásla si s právníkem rukou. To samé udělal Gordon a ze slušnosti doprovodili právníka ke dveřím, kde se znovu rozloučili. Jakmile dveře klaply a Gordon otočil klíčem v zámku, Simone hlasitě úlevně vydechla.
„A máme to za sebou.“
Ještě pár dní a dům bude oficiálně jejich, aby se jej vzápětí mohli zbavit.
*
Kluci se pro větší pohodlí krátce po prvním objetí přesunuli hlouběji do postele, aby se položili a přitulili k sobě, protože to bylo to jediné, co Tom potřeboval. Billovu přítomnost a právníkovu nepřítomnost. Z Billa se stal opravdu profesionální utěšovatel, protože Tom po prožitém stresu a po Billově hlazení a škrabkání na matraci brzy usnul. Teplo, které vyzařovalo z jeho těla, kolébalo i Billa a nechtěl nic jiného, než nechat hlavu klesnou vedle Tomovy a spát, protože po sekání dřeva byl úplně vyšťavený a teď, když se mu Toma podařilo uklidnit, si svoji únavu začal znovu uvědomovat, ale spát nemohl. Byl zpocený a podivně ulepený a v tomhle stavu spát opravdu nemohl. Opatrně se vyprostil z Tomova objetí, sklouzl z postele a přehodil přes Tomovo spící tělo alespoň půlku přikrývky, když na druhé půlce Tom ležel. Jeho tělo by rychle zchladlo a později by jej mohl probudit chlad.
Bill si promnul zadní část krku, vytáhl ze skříně ve svém pokoji věci na převlečení a zavřel se v koupelně, kde nechal teplou vodu smývat pot a hlavně masírovat jeho namožené paže. Jeho dlaně byly trochu napuchlé a rozbolavělé, že měl problém udržet v rukách sprchový gel. Umyl se od hlavy až k patám, ukončil svoji rychlosprchu a po osušení na sebe natáhl připravené domácí oblečení. Dopajdal zpět do ložnice a praštil sebou na matraci jako žába. Cítil tupou bolest v zádech, jak jim konečně dovolil se plně uvolnit a narovnat. S pažemi roztaženými do strany a s nohama mírně od sebe se ani nenadál a následoval Toma do říše snů, i když v jiném pokoji.
Když k večeru procitl, ležel ve stejné pozici, v jaké usnul, jen s tím rozdílem, že přes něj někdo přehodil deku, kterou si sem přivezl. Jeho paže byly přece jen mírně posunuté k jeho trupu, asi aby mu prsty a zápěstí nečouhalo ven, protože deka zase nebyla tak široká, aby překryla Billovy roztažené končetiny. Zasténal, když se na matraci pomalu posadil a luplo mu v kříži. Promnul si tvář a nepřekvapilo jej, když cítil, že by klidně zvládl ještě tři dny spánku, ale z nějakého důvodu se vzbudil, tak se rozhodl, že se půjde podívat, jestli už náhodou není večeřový čas, než znovu upadne do bezvědomí, ze kterého se bude probouzet už jen velmi těžce.
Musel mít na jídlo nějaký tajný radar, protože když vcházel do kuchyně, všichni se právě chystali pustit se do jídla.
„Ahoj pracante!“ pozdravil jej Gordon a zasmál se Billovu mrtvolně unavenému vzezření.
„Chtěl bych vidět tebe,“ zabrblal Bill a opřel se dlaněmi o hranu stolu, aby se mohl usadit, když bolestně vypískl. „Aaaaaaau!“ podíval se dotčeně na své dlaně a dobře si prohlédl dvě velká zčervenalá místa v dlaních blízko palce. „Mám puchýře!“ vykvikl pohoršeně a otočil dlaně na veškeré zbylé osazenstvo u stolu, aby se taky podívali na jeho zranění.
„To se stává, když po sto letech přiložíš ruku k dílu a připomeneš si, co to znamená pracovat,“ popíchl jej Gordon.
„Jsem zraněný, Gordone, neměl bys na mě být milý, lítostivý a obsloužit mě?“ zamračil se Bill rozhořčeně.
„Na puchýře se neumírá, Bille,“ uchechtl se.
„Co když budu první, huh?“ vplálil mu.
„Bille, no tak! Víš, že nemám ráda, když vtipkuješ takovým způsobem. Ze smrti se legrace nedělá,“ napomenula jej Simone, ale natáhla se po Billově hrníčku a naplnila jej horkým mlékem, když byl její syn momentálně indisponován, a horké na jeho drobné poranění by jej nejspíš donutilo vyskočit z kůže.
„Alespoň někdo se mnou soucítí. Díky,“ poděkoval a vzal hrníček opatrně za ouško. Býval zvyklý si o horký hrneček zahřívat obvykle studené dlaně, ale teď je musel držet co nejdál od všech horkých nebo drsných předmětů.
„Já projevím soucit tak, že ti po večeři pomůžu ty puchýře ošetřit, bude to dostatečné?“
„A jak to chceš ošetřit?“ šklebil se na dva měkké průhledné polštářky naplněné vodou a kolem dokola červenou kůži.
„Napíchnu ti to jehlou nebo špendlíkem, vypustíme tu tekutinu a potřeme mastí, aby se ti tam nedostala infekce,“ popsal Gordon, jak bude postupovat.
„A s trochou štěstí přijdu jen o ruce co?“ vykulil Bill oči.
„Tak hrozné to nebude, věř mi.“
„A čím mě uspíš? Máš s sebou chloroform nebo éter?“
„Ne, ale je tu palička na maso,“ naznačil Gordon bouchnutí do Billovy hlavy, aby jej omráčil.
„Vy jste vážně šašci!“ zasmála se Simone a vrtěla hlavou, co ti dva můžou vymyslet, když se sejdou u jednoho stolu.
Tom po celou dobu mlčel, pravděpodobně ještě zmatený ze svého chování odpoledne a možná se za sebe i zčásti styděl, proto se nijak neprojevoval, i když by se za normálních okolností Billovým průpovídkám s chutí zasmál.
Kromě dnešního dne řešil ještě jedno dilema. Chtěl být sám, ale zároveň si přál usínat u Billa. Večer se nezadržitelně blížil, vůně z Billova těla signalizovala, že se už sprchoval, takže bude později připravený jít rovnou do postele a Tom pořád nevěděl, jestli jej chce u sebe, nebo by raději usínal sám.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Chudacek Tomi, musel byt hrozne vystresovany. Vsak to byl dalsi cizi clovek, v podstate prvni naprosty cizinec. Libilo se mi, jak ho Bill predstavil jako sveho pritele :)) to bylo moooc sladke ^^
Bill a prace? Vazne? Divim se, ze tu sekyru vubec uzvednul 😀 ale to jeho bebickovani s puchyri… xD ovsem budiž mu ke cti, o vyplaseneho Toma se postaral skvele.
Tomovo dilema chapu. Asi se neciti uplne jisty vnutit se Billovi do pelisku, ale nechce byt sam. Uvidime, jak to hosi vyresi 🙂
Moc dekuji za pekny dilek 😉
Tak nejdřív – Bill a práce – musím říct, že mě celkem překvapil. I přes to, že to dřevo sekal skoro celý den a potom kňoural nad puchýřkama, tak si vážně máknul a zvládnul to. Já čekala, že to oddře Tom a Bill mu při tom bude vykecávat díru do hlavy… Takže, klobouk dolů.
A strašně moc se mi líbila Billova uklidňovací metoda, kterou v té chodbě použil na Toma a i to, jak ho představil jako svého přítele.
A jak pak spolu usnuli… Až mi Toma zabylo trošku líto, že se pak musel probudit sám. A Tomovi to zřejmě přišlo taky líto, protože už přemýšlí, že by si Billa do té postele nakvartýroval znovu 🙂
Já tuhle povídku vážně miluju!!!
Chudák Tom 🙁 Síce som niečo také nečakala, ale v podstate ma jeho správanie neprekvapilo. Celý život ho učili, aby sa pri zvuku zvončeka schoval, tak sa nečudujem, že bol teraz taký vystrašený. Ale zase sa mi páčilo, ako sa ho Bill snažil upokojiť a potom ho predstavil ako svojho priateľa 🙂
A to Billovo rúbanie dreva.. no tak čakala som väčšiu komédiu, ale nakoniec to zvládol v pohode bez (väčších) úrazov a tie jeho otlaky na rukách.. bez posťažovania sa by to ani nešlo 😀 Tu sa mi opäť rátal Gordon, ako ho podpichoval 😀
Ďakujem za časť a som zvedavá, ako Tom vyrieši tú dilemu o spaní s Billom v jednej posteli.
Jako vážně?! 😀 Bill a pracovat?! 😀 Musím teda říct, že mě mile překvapil, i když teď má samá bolístka – věřím, že mu je Tom a rád ošetří. Tom musí být vážně vystresovaný, chudáček a chápu ho, když vlastně celou dobu žil sám. Jen přemýšlím, jak to může být dál, když chtějí dům prodat? A co Tom? Jsou ochotni ho vzít s sebou? I když si myslím, že mu budou ochotni pomoci, a nejen proto, že už se profláklo, že tedy kluci spolu už asi chodí. 🙂 Jen mám tak větší strach o Toma, jak budr nastávající změny zvládat…Tom má těžké dilema, které je celkem u pochopitelné, protože vlastně není nijak zvyklý na vztah a blízkost jiné osoby, i když na Billa si zvyknul celkem dost rychle. 🙂 Což ani není překvapením, protože Bill je zlatíčko. 🙂 Doufám, že kluci budou stále tak pohodový jako do teď. Díky za super odpočinkový dílek.
Bill a makat Tomovi reakci se nedivím tolik roku sám.
Tomova reakce na zvonek mě zaskočila, ale je zřejmě pochopitelná. Celý život se skrýval, takže mu bude chvíli trvat, než si odvykne. Představa Billa, jak statečně seká dříví, byla docela legrační. Ale zvládl to, i když s drobnými následky. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Teda, Bill makal ako keby mu za to platili. Vážne sa pekne predviedol. Myslela som si, že to čoskoro vzdá a nechá nech si tú prácu užije aj Tom. Pekné od neho, že to zvládol celé. Toma mi bolo strašne ľúto keď prišiel ten právnik. Dosť ma to vyplašilo. Neverila som, že prišiel naozaj kvôli dvom metrom… no uvidíme. Tom by sa mal pomaly začať zaúčať ako to vo svete chodí. Bude to mať veľmi ťažké. Ešteže má pri sebe to treštidlo roztomilé. Veľmi pekne ďakujem za peknú kapitolu:)
Bill a sekání dříví? 😀 Ne, já si to prostě neumím představit! 😀 Ale jak už tady někdo psal, taky jsem čekala, že to velmi brzy vzdá a všechno pak udělá Tom a on bude jen kecat, kecat, kecat. Vážně mě mile překvapil, protože tohle bych nikdy nečekala. 😉 Sekání dříví je těžká práce, obzvláště pro někoho, kdo to obyčejně nedělá, takže má Bill můj obdiv. 😉 Nikdy bych do něj neřekla, že to takhle zvládne sám! 🙂 Ale ty jeho puchýře mě pobavily. 😀 Ovšem, já když doma s něčím pomáhám a pak vy vyskočí puchýře, dělám to samé, co Bill. 😀
A Toma mi bylo tolik líto! Jak se chudinka lekl a chtěl rychle utéct pryč. Samozřejmě že se není čemu divit, ale je pravda, že mě to na chvilku zarazilo, jak špatně reagoval na cizího člověka. Strašně doufám, že si brzy nějak zvykne a bude to lepší. Ještě, že se Bill zachoval tak hezky a utěšil jej. To byly skutečně nádherné chvilky! 🙂
Moc děkujiza další skvělý díl! 😉
Bill sa nezdá! Navonok také tintítko a dokáže zvládnuť toľkú prácu… Ale na druhej strane je to pochopiteľné, musel sa predsa predviesť pred Tomom. Avšak neskôr tá Tomova reakcia bola desivá. Bude to preňho ešte ťažké, než sa konečne dokáže zaradiť do bežného života. A nakoniec celkom chápem jeho nerozhodnosť večer. Na jednej strane je zvyknutý byť sám, chce byť sám, potrebuje byť sám… ale na strane druhej si uvedomuje, že už sám byť možno ani nechce a vlastne hlavne byť nemusí. Že už sa má o koho oprieť a má tiež niekoho, kto ho ochráni. Teším sa na pokračovanie.