Nechci si víc přát… jenom mě měj rád! 2.

autor: Ann

Anděl v pekle

Když zaslechnete anděla, tak to z hlavy jen tak nedostanete. A když máte možnost spatřit i jeho oči a jste mu tak blízko… navždy vás to poznamená a změní. Od základu.
A přesně to se odehrálo i se mnou. Během pár minut byl změněn a překopán můj dosavadní život. Nevím, mám-li to nazývat poblázněním, okouzlením nebo uchvácením, ale bylo to opravdu silné. A já tomu nemohl vzdorovat. A vlastně jsem ani nechtěl.
Nechal jsem se vytrhnout ze svého dosavadního života plného tmy a místo toho jsem začal hledat. Každý večer jsem chodil do toho parku, kde jsem ho potkal. Sedával jsem tam dlouhé hodiny. Čekal jsem. Stále a stále dokola. Den po dni. Týden po týdnu. A ani po dvou měsících jsem se nevzdával. Ty pocity stále doutnající uvnitř mě byly moc silné. Nemohl jsem je potlačovat. Proto jsem jim podlehl.
Odhodlaný a s neutuchající touhou uvnitř sebe jsem usiloval o nalezení svého odrazu. Své spřízněné duše…
Trpělivost přece přináší růže… ne?

„Tome! Hej! Posloucháš mě?! Haló! Země volá dredatou hlavu!“
Trhl jsem sebou a omluvně jsem se usmál na Samanthu – svou spolužačku, která se mnou právě jela autobusem domů. „Promiň, říkala jsi něco?“ zeptal jsem se nevinně.
„Už ti někdo řekl, že jsi poslední dobou ještě větší ignorant než obvykle?!“ rozkřikla se dopáleně a v očích jí vířila vzteklá modř.
„Ano, jenom za tenhle den jsi mi to zrovna ty řekla už pětkrát,“ zasmál jsem se, i když jí zcela očividně do smíchu nebylo. Právě naopak.
„Jsi vážně hroznej!“
„A jsem na to hrdý…“ vyplázl jsem na ni jazyk a zadíval jsem se ven z okénka.
Jelo hodně lidí a my museli stát. Mně osobně to ani trochu nevadilo. Navíc jsem byl bokem namáčknutý u okýnka, takže jsem se neměstnal mezi těly uprostřed uličky, a to byla přece jenom výhoda. Natisknout se v tomhle vedru čelem na chladné sklo byl ráj.

„Tak a dost! Pojďme se bavit o něčem jiném, nebo mě z tebe klepne!“ odfoukla si z obličeje s dopáleným výrazem pramen blond vlasů. „Budeš mi asi zase muset vysvětlit matiku, dneska jsem ten test totálně projela…“ povzdechla si.
„U tebe žádná novinka…“ neodpustil jsem si škádlivou poznámku a vysloužil si za to dupnutí na nohu, kterému jsem se jenom zasmál. Nebylo moc silné.
„Ty se zase ztratíš snad všude, tak pomlč!“ osopila se na mě.
„Orientace v mapách je ale něco jiného…“ zazubil jsem se na ni.
„To je jedno!“ vyjela, a pak se na chvilku zarazila a přimhouřenýma očima na mě pohlédla. „Tome…?“ optala se nejistě. „Děje se něco…?“ hlesla.
Já jí ale nevěnoval pozornost. Teď jsem její slova ani nevnímal. Neslyšel jsem je přes hlasité bušení vlastního srdce. Mé oči hleděly na druhou stranu autobusu do smutné tváře. Do tváře z jemnými rysy a dlouhými řasami… do tváře s očima, které jsem tak bezpečně poznal…
„To je on…“ vydechl jsem tak tiše, že to nemohl nikdo kromě mě slyšet a visel jsem na něm očima. Byl jsem k němu doslova připoután pohledem.

„Posuňte se dozadu!“ ozval se nerudný hlas řidiče a on začal s davem postupovat dál… a blíž ke mně… Dech se mi zrychloval jako běžci blížícímu se k cílové pásce. Už byl jen na dosah ruky…
V tu chvíli sebou autobus škubl a on, zaskočen tím nečekaným trhnutím, ztratil na chvilku rovnováhu a… dopadl přímo mně na hrudník…
„Velmi se omlouvám…“ dolehl k mým uším jeho tlumený hlas, který se tak dokonale hodil k jeho tváři. Byl jemný, hladký a andělský… Zvedl ke mně své oči a zamrkal. V hlubinách kolem jeho panenek se začalo zračit překvapení.
„Ty…“ vydechli jsme oba najednou stejné uchvácené slovíčko a zírali jsme na sebe jako bychom právě spatřili ducha.

Najednou jako by se zastavil čas. Každá vteřina se teď zdála být tak neskutečně dlouhá. Hleděli jsme na sebe. Nevím, co se honilo hlavou jemu, ale já jsem se dokonale ztrácel v jeho očích. V těch hlubokých studánkách, které jsem předtím viděl jen z dálky. Takhle zblízka byly mnohem tmavší a podmanivější. A zároveň i plašší a víc nejisté. Byly plné ohně, ale i ledu. Mísilo se v nich očekávání a váhavost. Tolik rozporuplných emocí, které se k sobě přitom dokonale hodily…
Trhnutí autobusu mě vrátilo zpět do skutečné reality. „Drž se!“ pobídl jsem ho a automaticky jsem ho nastrčil blíž k oknu, aby se mohl opřít a chytit. Ale docela jsem to nedomyslel, protože teď jsme stáli dost divně. On měl za zády okno a čely jsme stáli k sobě. A mačkanice lidí nás tiskla k sobě. Trapas…
Uhnul pohledem a mlčel, vypadalo to, že mu tahle situace není ani trochu příjemná. A já ho chápal. Ale… pro mě to byla ideální příležitost si pár věcí zjistit…

„Proč jsi včera utekl?“ pošeptal jsem mu tak, aby to mohl slyšet jen on a nevšímal jsem si dost nechápavých pohledů od Samanthy.
Dlouho to vypadalo, že vůbec neodpoví, pak ke mně ale zvedl zase oči. „Protože tě neznám. A byli jsme sami na opuštěném místě…“
Naklonil jsem hlavu na stanu a pousmál jsem se. „Ale já ti nechtěl ublížit,“ ujistil jsem ho.
„To jsem ale já nemohl vědět,“ zavrtěl hlavou.
„Tak teď už to víš,“ zasmál jsem se. Snažil jsem se působit co nejvíc uvolněně, i když jsem byl jako na trní.
„Asi jo…“ nevypadal, že by mu bylo zrovna dvakrát do řeči. K jeho smůle jsem o něm ale já chtěl zjistit víc.
„Jak se jmenuješ?“
„Proč?“ jeho výraz byl nedůvěřivý.
„Musím snad mít důvod?“ opáčil jsem pobaveně.
„Ano…“
„No dobře tedy,“ rozhodl jsem se jít s pravdou ven. „Zajímáš mě.“
„Zajímám?“ zamrkal. Byl zcela očividně zaskočený.
„Ano,“ přikývl jsem. „Víš, připadá mi, že toho máme docela dost společného,“ začal jsem rychle rozvíjet svoji řeč. „Když jsem tě zaslechl v tom parku zpívat, bylo to, jako by ta slova říkalo i moje srdce. Vím, jak se cítíš. Jsi ztracený, že? Nikdo tě nechápe a nikdo ti nerozumí. Stojíš na místě a natahuješ ruku bezradně vpřed. Prosíš o pomoc, ale míjí tě jen tváře bez výrazu s pravidly v očích. Tak rád bys za tím celým udělal tlustou čáru, ale nemůžeš. A to tě týrá. Hledáš smysl svého bytí, své existence, ale nalézáš jen smysl života ostatních…“ asi bylo divné něco takového mu šeptat do ucha v hlučném a přeplněném autobuse, ale já jsem to musel říct. Chtěl jsem, aby to pochopil. Aby pochopil, jak moc mu rozumím.

Jeho dosud podezřívavý pohled byl najednou udivený a plný zájmu. „Ty… jak to víš…?“ zněl rozrušeně.
„Cítím to samé, co ty!“ nadšení ze mě přímo sálalo. „Vidím svět tvýma očima!“
„Jak…?“ bylo vidět, že tomu nerozumí.
Užuž jsem chtěl odpovědět, když tu autobus zastavil na další zastávce a on se prudce otočil. „Musím jít,“ zamumlal jenom místo rozloučení a společně s dalšími lidmi vystoupil ven na jedné ze špinavých zastávek v temné čtvrti.
„Počkej!“ rozhodně jsem nechtěl, aby mi teď zmizel. Vždyť jsem ani nezjistil jeho jméno!
Můj další čin byl šílený a naprosto nezodpovědný. Na svou obhajobu ale musím říct, že jsem jednal pudově.
Na poslední chvíli jsem popadl svůj batoh a vyběhl jsem ven z autobusu za ním.
„Tome!“ vyjekla ještě Samantha, než se dveře zavřely.
Zhluboka jsem se nadechl.

Do téhle čtvrti mi moji rodiče už jako malému klukovi zakazovali chodit. Místo bez názvu, zapovězené všem nezvaným. Ano, příběhy, které mi o lidech tady vyprávěli, musely být smyšlené, ale když jsem tak hleděl na polorozpadlé budovy, potetované lidi se zlověstnými výrazy a vychrtlé psy, kteří pobíhali všude kolem, začínal jsem těm historkám i trochu věřit.
Ohlédl jsem se po autobusu, který už mizel v dálce, a polkl jsem. Tak jo, hlavně nezmatkuj… Řekl jsem sám sobě, abych se vzpamatoval.
Narovnal jsem se a zapátral očima po okolí, které opravdu nebylo zrovna dvakrát přívětivé. Už jsem se zase celkem uklidnil a teď mi v hlavě vězela hlavně jedna věc:
Co na tomhle místě plném drog a násilí dělá ON?!

autor: Ann