Pohár z půli prázdný 8.

Bill zaraženě stál u okna a tiše hleděl na místo, kde se nepředstavený kluk ztratil. Jeho tělo opět zaplavila nesnesitelná vlna samoty a smutku. Přišlo mu, jako by znovu mohl mít, co chtěl, ale v posledním okamžiku mu to uteklo, přesně jako ten kluk, který ani neřekl svoje jméno. Nepředstavil se, prostě mu jenom hleděl do očí. Billovi se sice chvíli zdálo, že přestal vnímat okolí a trochu se potácel, ale po chvíli zase nabral dostatek rovnováhy a beze slova utekl.

Zklamaně odstoupil od okna a zavřel ho. Z hrdla mu unikl hlasitý povzdech. Co se to jen v posledních dnech děje?

Odpověď neznal. Měl pocit, že se všechno točí v nezastavitelném víru a on jenom klouže po jeho okrajích, aniž by byl plně seznámen s tím, proč se v tom víru vlastně nachází.

Jeho oči se zaměřily na nedopsaný rozhovor jeho mysli a náhle ho přepadla nechuť v tom pokračovat. Místo toho si otevřel sešit zezadu, popadl měkkou tužku a začal papír plnit jemnými tahy, jimiž se snažil zachytit tvář toho chlapce, která se mu přesně vyobrazovala v mysli. Nebyli blízko natolik, aby byl schopný zachytit plné detaily, ale první dojem byl úžasný. Všiml si jeho kouzelných očí skrytých pod hustým obočím. Viděl i kroužek ve rtu nebo ladnou linii jeho úst. Bill nebyl žádný rozený umělec, žádná jeho kresba nepřipomínala dílo slavného umělce. Většinou jeho kresby ale vyjadřovaly jasně zachytitelné emoce, jež se vždy pohybovaly v tom negativním směru.

Tentokrát si dal ale záležet. Soustředil se plně na obraz v mysli a ruce vysílal jenom mírné podněty k zachycení té nesmírné dokonalosti, jíž byl před malou chvílí svědkem. Dalo by se říct, že svojí ruce nechával volný prostor, chvílemi se mu dokonce zdálo, že se ruka pohybuje volně, aniž by ji nějak ovládal.

V tomto stavu setrval, dokud ho jeho matka nezavolala k obědu. Když si pak pozorně prohlédl papír, sám se trochu zarazil. Přišlo mu, že něco takového nemohl sám vytvořit. Úplně se to lišilo od všeho, co kdy maloval. Vnímal jemné detaily na tváři toho namalovaného chlapce, i když si byl jistý, že je ve skutečnosti nikdy neviděl. Se zatajeným dechem sledoval něžně vypadající rty, které byly na několika místech trochu popraskané, což zaručeně nemohl z výšky svého okna vidět. Všiml si dopodrobna vykreslených očí, které dávaly jasně najevo nějakou emoci, kterou ale nedokázal přesně rozluštit. Jeho pohled klouzal po jednotlivých spletencích vlasů, jež byly stejně jako vše ostatní vyvedeny do nejmenších detailů.

Překvapeně zakroutil hlavou a vstal od stolu, aby šel se svými rodiči poobědvat. V duchu se usmíval nad tím, že prvně v životě namaloval něco jiného než dětskou omalovánku.

„Jsi si jistý, že zítra půjdeš do školy?“ ujišťovala se už poněkolikáté jeho matka, která ho do školy pustit nechtěla.

„Jasně,“ přitakal trochu otupěle. „Myslím, že během prvních dní se dozvím to nejdůležitější.“

„Tak dobrá,“ přikývl otec a usedl před porci zeleninového rizota. „Dobrou chuť,“ popřál všem u stolu a dal se s chutí do jídla.

„Dobrou,“ odvětil Bill a váhavě si nabral kousek hrášku a mrkve, které se válely vedle rýžové kopy. Neměl valnou chuť k jídlu. Celkově ani nevnímal, co se děje. Jeho mysl plně pohltila myšlenka na toho kluka, který před ním utekl. Proč to jenom udělal? Nechápal. To jsem ho nějak vystrašil nebo co? Snažil se najít důvod, proč se nepředstavil. Dost ho tížil i ten okamžik, kdy se jejich pohledy spojily. Bill měl pocit, že se jeho srdce rozeběhlo neskutečnou rychlostí, zatímco očima vnímal, jak se blonďák pod ním lehce chvěje a snaží se vyrovnávat rovnováhu. Nejhorší na tom ale byla to jeho nervozita a neklid. Normálně nemíval z cizích lidí strach, dokázal si v klidu povídat a vše vnímat, ale tentokrát měl oči jenom pro něj. Navíc ho k tomu všemu popadl ještě pocit bláhové radosti, jako by se vznášel v oblacích, což nechápal už vůbec.

„Bille?“ Matka svůj pohled soustředila na Billův plný talíř s porcí, jíž se skoro nedotkl.

„Nemám hlad,“ nepřítomně odpověděl.

„Není ti špatně? Nechceš zítra tu školu přece jenom vynechat?“ věnovala mu další ze svých starostlivých pohledů, kterých si už za svůj život užil dost.

„Jsem v pořádku,“ dal se do přesvědčování. „Snažím se si jenom vzpomenout, co na první den budu potřebovat,“ zalhal. „Nikdy si totiž nepamatuju, co si mám vzít,“ výmluvně pokrčil rameny a vložil si do úst malý kousek kukuřice.

„Dobře,“ ustoupila, i když mu moc nevěřila.

„Nechceš jít dnes navštívit paní Drescherovou?“ navrhl otec. Bill překvapením pootevřel ústa. Jeho otec byl většinou proti tomu, aby tak často chodil na psychiatrii.

„Můžeme se jí zeptat, jestli nemá čas,“ ležérně pokrčil rameny, i když se v jeho nitru rozhořel plamínek radosti. Kdyby šel ven, mohl by se s tím klukem setkat. Třeba by se nakonec jeden druhému představili a pak… A pak co? Bill narazil na stěnu ve své mysli. Co by se pak dělo? Co máš vlastně v plánu? V tuto chvíli si jen zklamaně povzdechl, když shledal, že skutečně nemá žádné plány. Zvlášť potom, co prvně koktal, si nedokázal představit, jak by se jejich další setkání vyvíjelo.

Po obědě Billův otec zavolal na psychiatrii, kde mu bylo řečeno, že si paní Drescherová neočekávaně vzala dovolenou a že se vrátí až za dva týdny.

Dva týdny?! Billovi se málem zatočila hlava, když to slyšel. Bude mít dva týdny na to, aby pro ni sehnal nějaký materiál ze svojí minulosti, zatímco ona se bude válet někde na dovolené a na jejich domluvu zapomene? Vůbec se mu to nelíbilo, ale moudře uznal, že proti tomu nic nezmůže.

Trochu zklamaně se vrátil do svého pokoje, kde se věnoval další kresbám toho záhadného kluka, který se mu nenápadně dostával pod kůži čím dál víc.

***

Tom Engel se vrátil na základnu, kde měl po dobu svého úkolu pobývat. Byl to jeden z nejlevnějších bytů v téměř neobydlené části města. Každý, koho tam potkal, dost solidně jel na drogách. Na podobné podmínky byl za svůj život už zvyklý, na vlastní oči viděl tolik zdrogovaných, že dokázal přesně určit, čím se daný člověk dopuje. Dostal se do potyček s opilci, bezdomovci, prostituty a prostitutkami… s každým pouličním druhem, který solidní společnost odsoudila na úplně okraj možné normy. On nebyl ani opilec ani zdrogovaný ani prostitut, ale patřil k nim. Patřil k té spodině světa, aniž by si to sám vybral. Říct, že k tomu byl donucen, by bylo taky dost nemístné. On se do toho prostě narodil. Neměl na výběr, už od mala musel splácet dluh za svůj život. Přesně tak mu to říkali. Až nám to všechno splatíš, budeš volný. Pak se vždycky smáli. Věděli, že to nikdy nesplatí. Nemohl si vydělat tolik, aby zaplatil za celé své živobytí a moc dobře to věděl. Už se smířil s tím, že se od Amalie nehne ani na krok a do konce života bude v jejím područí i v područí všech ostatních, kteří si hráli na jeho rodinu. Do konce svých dní bude muset plnit úkoly, které mu zadají. Úkoly stále stejné, v nichž se pouze liší pozadí, osoba a okolí, někdy možná i trochu scénář, jinak je to stále to samé. Šedá neměnnost, v níž se stále opakuje možnost smrti nebo přistižení. Život nabitý adrenalinem a neustupujícím nebezpečím.

Pochopil, že poslušnost je ta jediná dobrá cesta, což zjistil už jako malý, kdy byl za všechno silně bit železnými dráty. Amalia vlastnila nechutnou věc, jíž říkala Poslušník. Byla to dřevěná rukojeť, k níž bylo připevněno několik desítek drátů. Některé byly slabé, jiné silné, další zase ostnaté a tak dále. Ty dráty vyčuhovaly takovým způsobem, že to na prvním pohled trochu připomínalo koště, účel to mělo ale jiný. Tom tím byl mlácen do zad, do hrudi nebo kamkoli jinam, kam se Amalia zrovna trefila. Každý z drátů za sebou nechával jiný škrábanec a jiné množství krve.

Bylo mu jasné, že je vězněn v tomto životě, aniž by měl možnost být osvobozen. Za každou chybu v plánu dostal silný výprask, po němž byl několik dní skoro nepoužitelný, přesto ale musel pracovat dál. Taková byla pravidla, patřil do té spodiny, cítil bolest, nedostávalo se mu lásky ani péče. Dalo by se říct, že po rozjetí plánu žil ze dne na den a riskoval svůj život jako ostatní v té neoficiální organizaci. Všem šlo o život, všem hrozil kriminál, všichni riskovali, že o všechno přijdou. Jenže on skoro nic neměl, většina odměny šla na splácení jeho dluhu, s čímž nemohl nic dělat, ani kdyby chtěl.

Takový byl jeho život. Žil v nebezpečí, strachu i bolesti. Už dávno se odnaučil soucítit s lidmi a dbát na jejich úpěnlivé prosby. Již před mnoha lety se oprostil od toho, aby se věnoval spravedlnosti, žil sám pro sebe a pro organizaci. Kdyby se vzbouřil, přišel by o život. Už osmnáct let to tak fungovalo.

Tiše vklouzl do příšerně malé a zanedbané místnosti, v níž se nacházela jenom napůl rozpadlá postel s roztrženým polštářem a slabou děravou dekou, maličká skříň, v níž měl dvoje volné džíny, čtyři mikiny, pět triček, pár párů ponožek a několik trenek, a zčásti rozbité umyvadlo. V místnosti bylo dál okno, které dovnitř pouštělo jenom minimum světla, jelikož hned naproti stál další dům. Ulička mezi nimi byla tak malá, že by jí neprojelo ani auto.

Z každé stěny už opadala velká část omítky. Na několika místech se nacházely velké tmavé skvrny, o jejichž původu Tom radši ani nic vědět nechtěl. Ze stropu viselo množství zaprášených pavučin, podlaha byla pokrytá dřevotřískou.

Opatrně se posadil na postel, která pod náporem jeho váhy nespokojeně zavzdychala, a v duchu hloubal nad tím, jak to mohl tak pohnojit. Přemítal nad tím, jak prvně své oběti pohlédl přímo do očí a jak se přitom cítil. Jeho tělo zaplavila vlna horka, dech se mu zrychlil, srdce tlouklo strašně rychle a mysl mu ukazovala jakési nesmyslné obrazy. Nic takového ještě v životě nezažil, většinou byl klidný, na nebezpečí byl zvyklý. Jeho srdce dokázalo k rychlosti vyburcovat opravdu jen máloco.

Bill Kaulitz Trümper. Pronesl tiše v duchu a sáhl si pod mikinu, kde vylovil jeho složku. Vyndal všechny fotografie, které zachycovaly jeho cestu životem a podrobně je studoval. Hledal něco, co by mu pomohlo se o něm něco dozvědět, najít jeho slabinu nebo něco užitečného. Potřeboval se o něm dozvědět cokoli, co by mu usnadnilo jeho úkol. Chtěl vědět, jak se chová, co má rád, jestli je spokojený, zbabělý, chytrý a tak dále. Musel u něj provést podrobnou vnitřní analýzu, aby plán proběhl bez problému.

Když pak ani po patnácti minutách na nic nepřišel, vytáhl z kapsy džínů malou izolepu a postupně všechny fotografie připevnil ke stěně přesně v pořadí, v jakém je dostal. Od té nejstarší po tu nejmladší.

Došlo mu, že tenhle případ bude o něco obtížnější než všechny předchozí. Nedokázal přesně určit, proč to tak cítil, ale jeho intuice mu dávala jasně najevo, že v tomhle městě se pouští do většího nebezpečí než normálně.

No Bille, poslal mu v mysli tichounký vzkaz, jako každému, s kým měl v minulosti co dočinění, jenom doufám, že to přežiješ.

autor: SakuraUchihaHaruno13