Pohár z půli prázdný 9.

autor: SakuraUchihaHaruno13
Předem chci jenom upozornit, že jména vedlejších postav použitá v této povídce nemají nic společného s žijícími nebo dříve žijícími osobami. Všechny shody jmen a situací jsou pouze náhodné.

S velkou nechutí se Tom vydal za Amaliou, aby ji informoval o svém dosavadním postupu. Nebyl na sebe hrdý, radši by jí o tom nic neříkal, ale byla to jedna z jeho neodmyslitelných povinností. Nebylo to prvně, co něco pokazil, ale bylo to poprvé, kdy beze slova utekl a vzbudil tak podezření, že není úplně mentálně v pořádku.

Z úst mu uniklo tichounké zaklení, než se odhodlal k zaklepání. Po výzvě, že může dál, sáhl na ošoupanou kliku a vešel.
„Tak co?“ chtěla vědět, ještě než se stihl posadit.
„Cíl zaměřen,“ odvětil neochotně a ohnul pohledem. Jeho hnědé oči přelétly celou místnost, až se zastavily na malém papírku, který visel hned vedle propálené mapy. Per aspera ad astra. Stálo na něm. Latinu neovládal, jeho studium bylo dost ošemetné, nikde se nezdržel déle než rok. Navíc ani netoužil ovládat mrtvý jazyk. Přes překážky ke hvězdám. Říkala mu Amalia. Prý to vystihovalo jejich způsob života. On si to ale upravil. Přes mrtvoly do kriminálu. To bylo podle něj o dost výstižnější. Jediný problém byl v tom, že se nedostali ani ke hvězdám a zatím ani do vězení. Což byla podle Toma jenom otázka času. Dřív nebo později to celé praskne a on bude sedět. Už nebude mít naději žít krásný a dlouhý život jako kdokoli jiný, bude hnít za mřížemi a litovat, že se narodil do takového svinstva.


„Cíl zaměřen?“ zopakovala Amalia a pozvedla jedno obočí. Silně popotáhla z cigarety a trochu se zakuckala. Když vydechovala, Tom se nechtěně pousmál. Vzpomněl si na její pokusy o běh na poslední akci. Nestačila jim, až to bylo žalostné. Zadýchala se po několika delších krocích, takže jí jeden z pomocníků musel táhnout. Ona vlastně skoro nikdy neběhala, žádné akce se přímo neúčastnila, byla jenom záloha, spíš střílející pojistka, akci obstarávali ostatní. Jinak po většinu svého času seděla za stolem, kouřila a plánovala.
„Setkal jsem se s ním,“ upřesnil to Tom a prvně jí pohlédl do očí. Byly tak nechutně brčálově zelené, až se mu z toho málem zvedl žaludek. Měla zlé oči, které silně kontrastovaly s rusými vlasy. Postavu měla otylou z toho, jak nesportovala a nežila ani trochu zdravě. Tom oproti tomu musel mít vysportovanou a silnou postavu, aby se mohl účastnit všech akcí.
„V čem je problém?“ V jejím hlase zaznívala přísnost. Tomovi se před očima zjevil obraz drátů dopadajících na jeho holou kůži a bolestně se otřásl. Nechtěl, už znovu ne.
„Nebyl jsem schopný nic zjistit,“ začal opatrně. Snažil se vyhnout faktu, že to byla jeho vina. Bill by si s ním klidně povídal, ale on ztuhl a pak utekl.
„Co se stalo?“ S každým následujícím slovem rostl vztek, jenž se jí následně odrážel i ve tváři.
„Prostě jsme na sebe beze slova zírali,“ odvětil co možná nejklidněji. Nebylo to zas tak daleko od pravdy. „Nejspíš to bude introvert,“ zkusil trochu odlehčit situaci.
„A co bylo pak?“ Zuby měla silně stisknuté k sobě, že jí Tom sotva rozuměl. Rukama se přidržovala desky stolu, aby po něm neskočila.
„Pak jsem odešel,“ řekl klidným hlasem.

„Odešel?!“ vybuchla. „Takže o něm nevíš vůbec nic? Jenom jste na sebe civěli a pak jsi prostě odešel?!“

„A co jsem měl asi dělat?“ bránil se. Normálně by jí nebyl schopný oponovat, neměl na to právo, ale teď byl plný vzteku. Byl naštvaný na sebe i na ni, ale ne na Billa. Ten v tom byl nevinně. „Měl jsem se na něj vrhnout, chrlit na něj otázky nebo co?“ Povzdechl si. „Kdybych zahájil slovní útok, možná by se lekl a už by mě nikdy v životě nechtěl vidět. Zvolil jsem tedy ústup,“ opodstatnil své vymyšlené chování. „Možná se k němu dostanu pomalou a klidnou cestou,“ navrhl, i když sám stačil poznat, že Bill nejspíš není tenhle typ člověka.
„Jestli to zkazíš,“ přešla do výhružného tónu, „nechám tě jednoduše zabít.“ Věděl, že mluví pravdu. Ona neměla výčitky. Nikdy. Svá slova plnila do posledního detailu a zvlášť ta, co se týkala ukončení cizího života. Ať už ta žena ve svém životě byla cokoli, nějakou zásadu si v sobě uchovala. Ztratila sice úctu k cizímu životu, o to víc si ale vážila každého dne, kdy byla na svobodě. Nejspíš taky tušila, že tohle nebudou dělat věčně, ale ona si značnou část svého života už prožila, zatímco Tom toho měl ještě spoustu před sebou.

„Dobře,“ přikývl. Dřív by si na svém místě skutečně vybral smrt místo vězení, do kterého určitě brzy zapluje, ale teď váhal. Měl chuť žít, což se mu moc často nestávalo. Když se své mysli zeptal proč, uviděl tělo polonahého chlapce, jak cupitá po zahradě, a trochu se zarazil. Zkusil to znovu. Tentokrát viděl nádherné kakaové oči, jak na něj shlížejí z výšky okna.

Zatřásl hlavou ve znamení odporu a bez dalších slov opustil místnost. Na chodbě málem srazil dva svoje spolupracovníky, kteří se právě vrátili ze své poslední mise. Ti dva vždy pracovali spolu, tvořili dokonalou dvojku, která hravě zvládala všechny své úkoly a ještě většinou pomáhala ostatním. O výši jejich odměny za jeden úkol se mohlo Tomovi jen zdát. Ani za deset svých vlastních by nevydělal tolik jako oni za jeden.

Jeden z nich byl Christoph Nächtlich. Bylo mu pětadvacet, ale vypadal tak na sedmnáct. Jeho úkolem bylo vždy dostat se do blízkosti citlivých a zlomených dívek. Vlasy si barvil na černo a sčesával si je do černě orámovaných očí. Nic jiného než kůži nebo černou barvu nenosil. Lakoval si i nehty na tu nejtmavší možnou černou, nosil silné kožené náramky a dělal všechno proto, aby zapadl mezi ty věčně zlomené duše. Všechny jizvy, které mu způsobila Amalia nebo třeba kulka při jedné z přestřelek, vydával za vlastní. Ke každé si vymyslel srdceryvný příběh, který potom dokola omílal dívkám, které potřebovaly slyšet, že v tom nejsou samy. Hrál si na bezmocného a vždycky dostal, co chtěl. Nikdo ho nepodezíral, byl to až moc dobrý herec.

Druhý z chlapců byl Fritz Reinlich. Byl to blonďáček menšího vzrůstu, který díky tomu vypadal skoro na šestnáct, i když už taky překročil práh dvacítky. Nosil kontaktní čočky azurové barvy, aby vypadal ještě víc nevinně. Rovné zlaté vlasy mu splývaly skoro až k ramenům a úsměv, který se naučil používat, byl přímo odzbrojující. Vždy tlachal o tom, jak miluje duhu, jak nenávidí násilí a jak si přeje mír. Hrál si na pozitivního blbečka, který měl vždy v zásobě nějakou milou a úplně pitomou poznámku, kterou holky hodnotily jako roztomilou. A měl dost často úspěch. Většina holek z něj byla úplně na větvi a šílela z každého jeho roztomiloučkého úsměvu, který jenom kryl skutečný záměr. Tom někdy těm dívkám přál, aby ho viděly, jak v rukou svírá pistoli a bez milosti mačká spoušť hned třikrát za sebou, aby zastavil tři utíkající ženy, které by mohly být v jejich situaci dost nepříjemné, přesně tak jako on. Pak by se určitě netěšily na každé setkání nebo jen jediný pohled od něj.

Ti dva měli vždy úkol společný a bylo jen na nich, jak to provedou. Většinou si nejdřív zjistili informace o svém cíli a pak se domluvili, kdo se na to líp hodí. Když bylo potřeba, pozměnili trochu své charaktery, oblečení nebo mluvu, aby jejich oběť neměla šanci říct ne.

Byli to mistři přetvářky. Ostatně, jako všichni tady. Nikdo tomu neunikl. Někdo dostal identitu přidělenou, někdo si ji mohl vybrat. Jedno z mála Tomových práv, když byl ještě malý, bylo, že si mohl říct, že chce dredy. Byl to originální nápad, který mu Amalia schválila. Přišlo jí, že by se mu to mohlo v budoucnu hodit. Úspěch s tím míval, jelikož to dívkám přišlo zajímavé. A někdy byl za to sice peskován a dočkal se lítosti, což se mu hodilo v případě, kdy ho litovala jeho oběť.
Znovu zatřásl hlavou, aby se zbavil vlezlých úvah o zbytečnostech a uvědomil si, že se chtěl ještě Amalii zeptat, kolik času na ten úkol má. Otočil se na patě a vyrazil zpět ke dveřím, za nimiž se nacházela ta věčně kouřem zamořená pracovna.
Zarazil se. Slyšel dva hlasy, jak se hádají. Jeden z nich rozhodně patřil Amalii, ten druhý neznal.

„Jak jsi tohle mohla dopustit?!“ vyletěl někdo zpoza dveří, jehož hlas Tomovi připadal hrubý a mužský. „Víš ty vůbec, kdo ten Kaulitz je?!“

„Nevšimla jsem si toho,“ bránila se pisklavým hláskem. „Zapomněla jsem, odkud jsme ho vzali, neprověřila jsem spojitost,“ připustila provinile.
„Neprověřila jsi spojitost?!“ Druhá osoba překypovala vztekem. „Vím, že je pro tebe každý risk zisk, ale tady jsi přestřelila! Nemůžeš na ten případ dát Toma! To je vyloučené, ti dva se nesmějí setkat, poznají to a všichni skončíme za mřížemi!“ Tom poznal neskrývanou hysterii. „Nasaď na to někoho jiného, nebo to celé zruš, tohle je moc. Od Kaulitze ruce pryč, ti dva musejí být od sebe a to co nejdál.“
„Nemůžu na to dát nikoho jiného,“ zajíkla se Amalia. „Všichni ostatní kluci už něco mají. Výměna je nepřijatelná, všechno je naplánované, ostatní úkoly jsou už dávno v provozu, tady se už nedá couvnout, hra je rozehraná, musíme ji dohrát.“
„Nebuď sakra tak tvrdohlavá!“ vyletěl muž za dveřmi. „Tady jde o nás všechny! Jestli se to posere, bude po nás, v nejlepším případě. Jinak budeme hnít v krimu. Rozmysli si to pořádně, tohle je už přes čáru!“ A pak bez dalších slov přešel ke dveřím a dokořán je rozrazil. Tom stihl jen na poslední chvíli uskočit do stínů a skrýt se. Předpokládal, že tuto debatu, ač se očividně týkala jeho, neměl vyslechnout.

Po mužově odchodu se rozeběhl do svého maličkého příbytku, kde sebou hodil na postel, až nepříjemně zaskřípala, jako by se chtěla každou chvíli rozpadnout. V hlavě měl pořádný zmatek. Slova, jež slyšel, mu nepříjemně rotovala myslí a vyvolávala v něm stále více nechápavosti. Ti dva se nesmějí setkat, poznají to a všichni skončíme za mřížemi! Tom nechápal, co ta slova znamenají. Proč by se ti dva nesměli setkat? Co by poznali, kdyby se setkali? Co by potom následovalo? Proč by všichni měli skončit v kriminále, když se ti dva setkají? Co v tom je? Co vědí víc než on? Amalia říkala, že neprověřila spojitost, a to znamená zase co? Zapomněla, odkud ho vzali? A to bylo zase co?

Tom se zmateně posadil a vzal si Billovu fotografii, která byla nejblíže přítomnosti. Pohlédl do jeho kouzelných očí a tiše se zeptal: Co ty máš se mnou společného?
Pousmál se nad svou pošetilostí. Netušil, proč se ptá obyčejného obrázku. Odkud vzali mě? A odkud ses vzal zase ty?
Nečekal žádnou odpověď, proto pro něj bylo překvapením, když ve své mysli uslyšel prosté a trochu zděšené: Cože? Kdo se sakra ptá?
Tom překvapením nadskočil a srdce se mu rozeběhlo prudkou rychlostí. Tohle nikdy v životě nezažil, netušil, co dělat. Bille? Zkusil se zeptat. Bille Kaulitzi?
Nemusel dlouho čekat, téměř okamžitě se jeho myslí rozeznělo: Jak znáš moje jméno? Kdo sakra jsi? A co se to krucinál děje?!

Tom téměř neskutečnou rychlostí vyběhl ze svého kumbálu a mířil k místu, kde Bill bydlel. Jeho tělo podávalo výkon jako ještě nikdy v životě. Běžel, jako by mu za patami hořelo, možná ještě rychleji. Svaly se mu napínaly námahou, ale on tomu nevěnoval téměř žádnou pozornost. V mysli měl pouhý obraz toho černovlasého chlapce a taky milióny otázek. Jediné, co chtěl, bylo dostat odpovědi a to teď hned. Ani o vteřinu později.

Amalia si ztěžka povzdechla a přešla k mapě, kde viděla tolik svých úspěchů. Nechtěla z toho případu Toma odvolat, i když věděla, že riskuje až moc. Tom byl se vším seznámen, už se s Billem setkal a všechno se rozeběhlo. Kdyby to chtěla změnit, musela by během několika následujících hodin sehnat jiného chlapce, který by se na to hodil. Za pár hodin totiž měla začít škola, do níž byl Tom pod svým novým jménem přihlášen. Dívka v tomto případě nemohla nastoupit, to by bylo proti všemu, o co kdy usilovali. Zbývalo jedině trochu pozměnit plány, úplný konec nepřicházel v úvahu.

autor: SakuraUchihaHaruno13

betaread: J. :o)

8 thoughts on “Pohár z půli prázdný 9.

  1. Oni mají telepatické spojení? No to je pecka! Run, run, run… Tome! 😀
    Mám takový pocit, že Amalia tentokrát opravdu šlápla hodně vedle.
    Ale pořád mi není jasné, podle jakého klíče si vybírají své oběti a hlavně proč.
    Díky, těším se na pokračování.

  2. Páni, telepatie, to se mi líbí! Jen chudák Bill z toho bude mít v hlavě prozatím ještě větší guláš… Snad s ním Tom promluví co nejdříve a dojde jim, proč mají takové pouto.

  3. Tak tá telepatia je vážne niečo! 😀 Aj keď chudák Bill, ten z toho musí mať riadne šoky.
    Dúfam, že sa už konečne čo najskôr porozprávajú.

  4. Já vím, že jsem už hrozná, ale když mně je Toma tak líto! 🙁 😀 Já prostě nechci, aby žil v takovém prostředí,které ani mu samotnému nevyhovuje. Sám by byl určitě nejraději někde jinde a přitom musí dělat to, co se mu řekne. Jediné, co mě na tom alespoň trochu uklidňuje je fakt, že Tomovi tady tohle všechno není zrovna dvakrát milé a skutečně to dělá jen proto, že musí. Strašně doufám, že se mu povede se odsud dostat a to co nejdříve!

    Mimochodem, i když jsme se z tohohle dílu zase dozvěděli něco nového, stejně mám pocit, že stále NIC nevím. 😀 Stejně jako psala Nade, nemám tušení proč si vybírají oběti, co s nimi dělají a hlavně proč zrovna tyhle lidi? Nejsou to jennáhodní lidé, ale jsou vybíráni kvůli něčemu a mě strašně zajímá, kvůli čemu. Navíc jak vidím, tak je to relativně obsáhlé jak do počtu lidí, co v tom mají prsty, tak i oběti. Do dnešního dílu jsem si myslela, že to je jen Tom a Amalia, ale ono je to toho přitom zamotáno tolik lidí!!!

    Stále doufám, že s dalším dílem budu chytřejší a pořád nic. 😀 Tak třeba až u dalšího dílu, no. 😀

    Jinak moc se těším na setkání kluků a opravdu doufám, že by to už v příštím díle mohlo být? 🙂 Stejně zvědavá jak si budou rozumět, co na sebe budou říkat a kdy poznají, že jsou dvojčata. 🙂

    Moc děkuji za další díl. 🙂

  5. [4]: Můžu tě uklidnit, že se v dalším díle setkají a dokonce si spolu i pohovoří. V jedenáctém bude mírně odkrytý důvod, proč zrovna Bill.
    Děkuji za nadšení a obsáhlý komentář. Ten nedostatek informací se snad v dalších dílech trochu srovná.:)

  6. To bolo príšerné, ako Tom premýšľal o vraždách a tých akciách:( mám z toho taký nedobrý pocit. Už sa teším na to, keď sa dozvieme zase viac.
    Toma teda uniesli, rodičia sa ho nezbavili schválne? aspoň podľa toho čo tej strige povedal jej kumpán.
    Toto je zvláštny nezvyčajný príbeh. Telepatiu medzi nimi majú normálne, alebo je Bill u psychologičky v nejakej hypnóze? Som tak zvedavá na pokračovanie, že… že…. až 😀

  7. Musím sa priznať, že som z celej poviedky stále viac zmätená. Mi to príde trochu prekombinované, akoby išlo o dve rozdielne poviedky. Na jednej strane je Bill a jeho ( zrejme )stratené dvojča Tom, na druhej strane je príbeh o čudnej skupine akýchsi pomätencov, ktorí zatiaľ ( pre nás ) celkom bezdôvodne robia kto vie čo a prečo. Som fakt zvedavá, ako to celé nakoniec bude spolu súvisieť.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics