autor: Zarlina
S tím nesouhlasím
Tom pohlédl na mladíka sedícího naproti němu, jenž v tichosti jedl své jídlo, aniž by jedinkrát vzhlédl. Jejich den byl dlouhý a tichý, ani jeden z nich nevěděl, co říct, aby rozveselil náladu a s každou cedulí, která jim oznamovala, že se blíží k New Yorku, ticho mezi nimi ještě vzrůstalo.
Tom se několikrát pokusil promluvit, aby začal konverzaci, ale pokaždé dostal od Billa jen krátkou odpověď, než se vrátil k tomu, aby v tichosti zíral na deštivou silnici se rty sevřenými do úzké linky, a celé jeho tělo sebou pokaždé trhlo s každou cedulí, která jim oznamovala, kolik jim ještě chybí k dosažení jejich cíle.
Bylo těžké vidět Billa opět takhle uzavřeného, ale bez ohledu na to, co Tom řekl, nechtěl mluvit, a Tom se díky tomu cítil ještě hůř. Věděl, že Bill je vyděšený a on nechtěl, aby byl, protože i když se taky obával, stále doufal, že Bill bude mít tolik štěstí a ve skutečnosti se setkal online se slušným člověkem, že ten známý, se kterým se měl sejít, byl milý a čestný člověk. Pochyboval o tom, ale stále v to doufal.
Bill si zasloužil najít v New Yorku dobrý život. Tom nevěděl, čím si ten kluk prošel, ale ať už to bylo cokoliv, stačilo to k tomu, aby od toho chtěl uniknout a Tom nechtěl vidět, jak jeho život skončí v troskách kvůli nepoctivým lidem, kteří by snadno mohli zlomit někoho takového, jako je Bill.
Zadržel povzdech, když sledoval, jak Bill pomalu žvýká své jídlo a mračí se u toho, jako by bylo obtížné každé sousto spolknout, a když to vzdal a odstrčil talíř stranou, Tom se rozhodl, že se s ním opět pokusí promluvit.
„Jsi okay?“ Zeptal se, i když mohl jasně vidět, že není, ale musel nějak přerušit to husté ticho a možná, s trochou štěstí, by mu Bill mohl říct, nad čím přemýšlí.
Bill zvedl hlavu a pohlédl na Toma s rozšířenýma očima, jako by zapomněl, že tam starší muž je, a pak hlavu opět sklonil a místo odpovědi na Tomovu otázku jen pokrčil rameny.
„No tak, Bille,“ povzdechl si Tom. „Mluv se mnou.“
Bill si také povzdechl a znovu se na Toma podíval.
„Nejsem si jistý, co říct,“ řekl tiše. „Já nevím, co se stane a nechci o tom přemýšlet.“
„Okay,“ odpověděl Tom tiše. „Tak o tom mluvit nebudeme. Promluvíme si místo toho o něčem jiném.“
„Jo?“ zeptal se Bill. „Jako o čem?“
„Jako o tom, co bys chtěl, aby se v New Yorku stalo,“ Tom se usmál. „Jaké jsou tvé sny?“
„Oh,“ Bill svraštil obočí, jak usilovně přemýšlel, pak pokrčil rameny a trochu se pousmál. „Já nevím. Myslím, že bych chtěl začít znovu kreslit, ale nemám ponětí, co bych vlastně chtěl dělat se svým životem.“
„No, je ti teprve osmnáct,“ zasmál se Tom. „Nemusíš se ještě rozhodnout, ale ať už se rozhodneš pro cokoliv, jsem si jistý, že v New Yorku to můžeš dostat. Koneckonců, je to místo pro snílky.“
Bill přikývl s dalším úsměvem na rtech a Tom se začal cítit trochu lépe. Mladík stále nevypadal příliš šťastně, ale také už ani kompletně zničeně.
„A co ty? Měl jsi nějaký sen, když jsi byl mladší?“ zeptal se mladík a naklonil hlavu trochu na stranu, díval se na Toma zvědavýma očima. „Kromě stát se řidičem kamionu?“
Tom se uchechtl, ne nad tou otázkou, ale nad pomyšlením, jaké hloupé sny měl, když byl mladší.
„Chtěl jsem hrát na kytaru v kapele,“ přiznal a s úsměvem se kousl do rtu, než pokračoval. „Můj táta mě naučil hrát na kytaru, když jsem byl malý a sedávali jsme spolu často do noci a hráli a já jsem nechtěl nic víc, než se stát slavným a vydělat pro nás spoustu peněz, abychom si mohli koupit velký dům a nóbl auta a podobné věci.“
„Opravdu?“ Bill se usmál a tentokrát jeho úsměv vypadal upřímněji než dříve. „Co tě přinutilo to vzdát?“
„Realita,“ uchechtl se Tom. „Byl to hezký sen, ale život takhle nefunguje,“ usmál se. „Vyrostl jsem a rozhodl se, že tohle je něco, co jsem chtěl. Není to ta nejlepší práce, a kdybych věděl, jak stresující to může být, tak bych si to dvakrát rozmyslel, než bych ji vzal, ale jsou za to dobré peníze a já stejně se svým životem nemám nic lepšího na práci.“
„To není pravda,“ zamračil se Bill. „Neříkal jsi něco o tom, jak bys chtěl do budoucna dům a rodinu?“ Zeptal se Bill, než se pousmál. „Prostě jen potřebuješ najít tu speciální osobu.“
Tom na něj pohlédl s překvapením, že si pamatuje jejich dřívější konverzaci. Bylo to jen pár dní od chvíle, kdy o tom mluvili, ale byl to také spíše jen zdvořilý způsob, jak udržet konverzaci a pravděpodobně jen proto, aby mladík udržel téma hovoru pryč od sebe sama, takže Toma nenapadlo, že tomu věnoval dostatečnou pozornost, aby si to zapamatoval.
„Jo,“ zamumlal s malým kývnutím. „Možná, jednou.“
Nehodlal se zmínit, že nejspíš už potkal toho někoho speciálního, protože ta osoba jej za méně než jeden den opustí a on nechtěl říct něco, kvůli čemu by se pak Bill cítil špatně.
Bez ohledu na to, jak moc chtěl, aby Bill zůstal s ním, věděl, že by to nikdy nemohlo fungovat. Tom ještě nebyl připravený opustit svou práci jako řidič kamionu, a Bill byl příliš mladý, aby věděl, co by chtěl dělat se svým životem, a dokonce i kdyby mu mladík chtěl dát šanci, pro oba dva bylo ještě příliš brzy, aby věděli, co chtějí, koneckonců se sotva znali.
Zadržel povzdech a podíval se na hodiny na zdi hospody, kde večeřeli. Bylo pozdě a oni by brzy měli jít zpět do svého pokoje a připravit se do postele, což bylo něco, na co se Tom vůbec netěšil, protože pak to bude opravdu všechno. Jejich poslední společná noc, bude to naposledy, kdy usnou vedle sebe, naposledy, kdy omotá ruku kolem mladíkova štíhlého těla, aby ho měl ještě trochu blíž…
Bude mu to chybět. Bude mu to hodně chybět. I když to pravděpodobně znamenalo, že bude mít víc spánku, když vedle něj nebude mladík, který by jej rozptyloval svou krásou, protože už si tak zvykl, že není sám, a postel bude strašně prázdná bez černovlasého teenagera v ní.
„Je to zvláštní, že?“ Řekl Bill tiše, a Tom se k němu překvapeně otočil, nejistý, o čem to mluví. „Jak se věci změnily od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali?“
„Jo,“ přikývl Tom pomalu. „Nikdy bych si nepomyslel, že mi bude tolik záležet na stopaři,“ usmál se se škádlivým mrknutím. „Máš štěstí, že jsi tak speciální.“
Bill zavrtěl hlavou, ale měl malý úsměv na rtech a náznak ruměnce na tvářích, jako pokaždé, když mu Tom řekl cokoliv, co se jen blížilo ke komplimentu.
„Myslím to vážně,“ Tom se pousmál a vstal od stolu, než nabídl ruku Billovi a vytáhl jej na nohy, když ji přijal. „Řekl jsi mi, že jsi odlišný a já s tím souhlasím,“ řekl tiše, přičemž položil několik dolarových bankovek na stůl, než zamířili ke dveřím. „Jsi odlišný, ale dobrým způsobem.“
„Nejsem si jistý jak,“ zamumlal Bill a utáhl si kabát trochu těsněji kolem sebe, když vyšli do chladné noci. „Odlišné je jen zřídka dobré.“
„S tím nesouhlasím,“ odpověděl Tom tiše a podíval se na něj s dalším měkkým úsměvem. „Myslím, že odlišnost ti sluší a já jsem opravdu rád, že jsem tě tu noc vzal.“
„Jo?“ Bill se podíval zpátky na něj s tím nejmenším úsměvem na rtech. „Takže toho nelituješ?“
„Ne,“ řekl Tom upřímně. „Nikdy toho nebudu litovat.“
Bill se znovu usmál a pak pokračoval v chůzi směrem k jejich pokoji, ani jeden z nich už víc neřekl. Tom opravdu myslel vážně to, co řekl, nelitoval, že Billa vzal a nikdy nebude. Jediná věc, které by mohl litovat v blízké budoucnosti, byla, že nechal sám sebe mladíkovi tak propadnout, protože i když věděl, že proti tomu nemohl nic udělat, bude to hodně bolet, až jej bude sledovat odcházet a ta chvíle byla každou minutou blíž a blíž, a Tom si nebyl jistý, jak se s tím vypořádat.
Zbýval méně než jeden den. Pak bude po všem. Pak bude Bill pryč, a možná, když budou mít smůlu, už se nikdy neuvidí.
Jeden den.
autor: Zarlina
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Toto je príšerné. Ja nechcem, nesúhlasím, ZAKAZUJEM Tomovi aby Billa pustil preč samého. Niečo sa mu stane, určite, je to také naivné dobručké dieťa. Strašne moc ďakujem za kapitolu, za rýchlosť akou prekladáš, ale aj tak trpím pri tom čakaní:)
Já nevím, mně připadá, že Tom pořád hledá problémy tam, kde by nemusely být. Hledá důvody proč s ním Bill nemůže zůstat, místo toho, aby hledal způsoby jak by mohli být spolu. Sice se neznají příliš dlouho a těžko říct kam to povede, ale každý vztah je trochu risk a to co můžou získat, za to rozhodně stojí. Přece nemůže myslet vážně, že toho bezbranného naivního kluka, do kterého je jen tak mimochodem zamilovaný až po uši, opravdu nechá samotného ve velkém městě plném nebezpečí, kde se mu může stát úplně cokoliv…nebo ano?!
Díky za překlad
Jediná špatná věc, které bude Tom litovat bude, když nechá Billa odejít a už se nikdy neuvidí. Měl by Tom začít zase hrát na kytaru a spojit život s Billem. Díky za překlad.
Ach bože, láme mi srdce už teď, když čtu ty Tomovy úvahy… :/ Doufám, že se za ten jeden den něco stane, cokoliv, co je přiměje se neloučit… Pevně v to věřím.
Těším se na další díl a moc děkuju za překlad 🙂
Už zbývá jenom pár hodin a bude rozhodnuto. Taky doufám, že se stane něco… Něco zásadního, co je postrčí k sobě. Anebo to prostě skončí tím, že se rozloučí a finito. Né, tomu nevěřím. 🙂
Díky, těším se na pokračování.
Doufám že se něco stane a zůstanou spolu.
Už ostáva len jeden deň a oni sa stále nikam nedostali! To sa ako vážne mienia v NY rozísť?! Ako ostatní, aj ja dúfam, že sa stane niečo zásadné, vďaka čomu ostanú spolu.
Ďakujem za časť.
Je moc hezke, ze si Tom o Billovi mysli, ze je to jeho specialni clovicek a ze by s nim klidne mohl mit rodinu. Ja chci pevne verit v happyend, nic jineho prece nemuze byt! Oni jsou pro sebe navzajem prilis dobri na to, aby sli svymi cestami dal sami. Jiste jsou si toho vedomi. Oba 🙂
Dekuji za preklad 😉
Tak tohle mě tedy začíná pěkně deprimovat! Zase je mi do breku. Vždycky mě dostane, jak začnou řešit, že už spolu budou tak krátce a jak se jim bude stýskat. Začínám si pomalu a jistě myslet, že povídka skočí špatně. Ještě i s tím Tomovým, že by jim to teď prostě nefungovalo ve vztahu. Já mu dám!!! Stačí jenom chtít! Vím, že se znají opravdu krátce, ale to je přece úplně jedno!
Strašně moc doufám v nějaký zázrak. Prostě nechci, aby jej Tom nechal někde v NY samotného. 🙁
Moc děkuji za překlad!!!
Panebože, z tohohle je mi tak neuvěřitelně těžko. Je to jako kdyby mi na prsou seděl obrovský balvan. Tome, Bill tě tolik potřebuje, nemůžeš ho přece jen tak opustit!