autor: Izzap
Karneval a plyšoví medvídci
„Tomi, no tak, kam to jedeme?“ ptal se Bill s obavami. Zvedl hlas, aby překřičel hudbu znějící z reproduktorů, a chytil se opěradla, když Tom prudce zatočil. Pneumatiky zapištěly a Bill upevnil sevření a kousal si zděšeně vnitřek tváře. „Tome, zpomal.“
Dredáč zadržel smích, nicméně vyhověl mu a snížil rychlost poté, co koutkem oka Billa zahlédl. Ten chudáček se tak držel, až mu bělely klouby.
„Ty jsi vážně nikdy v životě neřídil auto?“ zeptal se Tom a ignoroval Billovu předchozí otázku. Natáhl ruku a o trochu ztlumil rádio.
„Nikdy,“ odpověděl druhý chlapec úsečně a posadil se rovně, zády se opřel o sedadlo. Otevřel pusu, aby pokračoval v projevu, ale místo toho zadržel dech a hned poté zakřičel s vykulenýma očima: „Tomi! Myslel jsem, žes říkal, že žluté světlo znamená zpomalit!“
Tom se rozesmál, nemohl si pomoct. Na vteřinu otočil hlavu, aby viděl Billa zabořeného v sedačce, jako by ho tam držela nějaká neviditelná síla.
„Ne, když jsi tak blízko křižovatky. Nestihli bychom projet, kdybych zpomalil,“ vysvětlil dredáč, jako by někomu přednášel moudra o řízení. Pohledem se vrátil zpět na silnici a přibrzdil, když se zařadili do zástupu dalších aut. Vydechl a znovu se otočil na svého společníka. „Bille,“ začal s úsměvem na tváři. „Uklidni se, chováš se, jako bys měl umřít.“
Černovlásek se podíval Tomovi do očí a trochu se na sedadle uvolnil a zmírnil sevření opěradla na vnitřní straně dveří auta a opěradla na druhé straně. „Kvůli způsobu, jakým řídíte, pane Kaulitzi, bych zemřít skutečně mohl,“ prohlásil monotónně, očividně ne zrovna nadšený rychlou jízdou.
„Bille, prostě relaxuj,“ opáčil Tom opět se smíchem. Stiskl ujíšťujícně Billovi koleno a dodal: „Nejsem tak špatnej řidič.“
„Oh, můj bože, tak s tímto si dovolím nesouhlasit,“ odpověděl Bill pobaveně. Zavrtěl se a posunul si pás, aby se mu už nepříjemně nezařezával do krku. Přiměl se uklidnit, zatímco si kluci razili cestu „ve špičce“, jak Tom situaci před pár minutami nazval. „Nuže, kam máme dnes namířeno, Tomi?“
„Hmm?“ reagoval dredáč a odvrátil pozornost od překvapivě vtipné nálepky na autě před nimi. „Oh, uh, myslel jsem, že bych tě mohl vzít na trh. Na zahájení letní sezóny.“
Bill svraštil obočí. „Na trh? Kvůli obchodování?“
„Ne, ne na tenhle druh trhu,“ opravil ho Tom a zase se zaculil. „Však víš, trh, jako karneval nebo festival nebo pouť nebo jakkoliv to chceš nazývat.“
„Oh,“ reagoval černovlásek s uvědoměním a okýnkem se podíval na pomalu se pohybující vozidla. „Je dnes nějaký svátek?“
„Ne v téhle zemi. Proč?“
„Nu, řekl jsi karneval… Nedějí se karnevaly obvykle na oslavu nějakého svátku nebo něčeho podobného?“
„Ne v dnešní době, Bille,“ odpověděl Tom a opět se zasmál. „Je to zkrátka karneval, který se děje každý rok. Pro zábavu.“
***
„Oh, jsem tolik rád, že jsem venku z toho nástroje smrti,“ zamumlal Bill a klopýtl o nezavázané tkaničky svých tenisek, obuvi z jedenadvacátého století. Překvapivě zabralo nějaký čas, než si na ně zvykl.
„Není to nástroj smrti,“ opáčil Tom, zavřel dveře auta a zmáčkl ovládání na klíčcích, aby zamkl.
Černovlásek nadskočil kvůli zvuku, který auto vydalo, a vrhl tím směrem rychlý pohled, než se připojil k Tomovi.
„Dobře, dobře, ale tyto věci jsou tak zvláštní,“ prohlásil a srovnal krok se svým společníkem. Mířili od auta přes travnaté parkoviště k atrakcím v dáli.
Tom si povzdychl a vzal Billovu ruku do své poté, co do ní několikrát narazil. Propletl jejich prsty známým způsobem a tiše řekl: „Zvykneš si na ně.“ Zvlášť jestli tu někdy v budoucnu budeš žít, domyslel si.
To bylo jeho zbožné přání.
To bylo jeho zbožné přání.
Kluci došli na prostranství, zaplatili malý poplatek a dostali vstupní náramky. Krátce po vstupu do areálu se zastavili.
„Pane Kaulitzi?“
Otočili se čelem k sobě.
Tom protočil oči nad opětovným užitím jeho příjmení, ale přiměl se měkce usmát. „Ano?“
Bill si odkašlal a rozhlédl se, než pokračoval: „Co přesně děláte v dnešní době na karnevalech?“ Zatočila se mu hlava, když se kolem sebe podruhé rozhlédl, byl oslněný světly a směsicí zvuků přicházejících od různých atrakcí a mísící se se smíchem a rozhovorem různých párů a rodin, jež kolem nich procházely. Chlapec spojil opět pohled s Tomovým a zaslechl známý zvuk chichotu, jenž unikl z Tomových rtů.
„Nic a všechno,“ prohlásil dredáč nejasně a vzal Billovy dlaně do svých. „Kde chceš začít?“
Bill vykulil oči a odfrkl nad tou otázkou. Jako kdyby mohl tušit, kde se na takovém místě začíná. Opravdu vtipné.
„Ty rozhodni,“ odpověděl a podíval se doleva na jednu z bezpočtu atrakcí a pak na ruské kolo stojící v dáli.
Tom se usmál a kývl na souhlas. Otočil se na podpatku a Billa táhl za sebou. Nicméně Bill se za chvilku zastavil a jeho zrak padl na jednu atrakci nedaleko.
„Co?“ zeptal se Tom, snažil se vysledovat Billův pohled, ale nepodařilo se mu to, nedokázal najít příčinu chlapcových vyvalených očí.
„Nezáleží mi na tom, na jaké… atrakce… či co, mě vezmeš,“ začal Bill a polkl, když se zadíval na jeden stroj. „Ale ať to není nic rychlého.„
Tom se rozesmál.
***
„Nepůjdeš ani na točící hrníčky?“ zeptal se Tom, když si s Billem razili cestu skrz další páry a ostatní lidi kráčející tím pomaleji, čím obloha víc tmavla.
Bill otočil hlavu a zíral na Toma se zdviženým obočím. „Jezdit v… hrníčcích, pane Kaulitzi?“
„No, ve velkých… hrníčcích,“ opravil se Tom se smíchem, uvědomil si, jak šíleně musí ten návrh znít někomu, kdo nikdy o takové věci neslyšel. Pravděpodobně to muselo znít mnohem víc než šíleně. „Podívej, jsou přímo támhle,“ dodal Tom a ukázal na atrakci, k níž pomalu mířili.
Černovlásek se zastavil a díval se před sebe. Spadla mu čelist. Odfrkl si a poté, co sledoval tu směšnou věc několik vteřin, zavrtěl hlavou. „Tome, omlouvám se,“ začal téměř stydlivě, „ale nepojedu v obřím hrnku, který se točí jako… jako káča!“
„Dobře, dobře, tak jdeme dál,“ opáčil Tom se zasmáním a položil dlaň na Billova záda, aby ho mohl vést davem.
„Co je to?“ zeptal se Bill a zastavil se před atrakcí, u níž nebylo zase tak rušno. Byla to dost velká budova, jasně osvětlená a taky pěkně zářivá.
„Oh, tohle?“ zareagoval Tom zklamaným tónem, jeho hlas dával najevo, že chlapec není příliš nadšený myšlenkou jít dovnitř. „To je jenom zrcadlový dům.“
Chtěl kráčet dál, ale Bill zůstal stát a pozoroval atrakci před sebou. Jeho oči klouzaly po zářivém povrchu a po zrcadlech. V zorničkách se mu odrážela světla. Černovlásek otočil hlavou a setkal se s Tomovým pohledem. Trochu se usmál. „Mohli bychom jít dovnitř?“ zeptal se tiše.
Tom vydechl a kopl špičkou boty do země. „Fajn,“ souhlasil a zamířil do zrcadlového domu.
Bill si nevšiml, že míří pryč, dokud nezachytil pohledem jeho záda mizející uvnitř. Rychle za svým společníkem vyrazil, až skoro zakopnul o vlastní tenisky z jedenadvacátého století.
Vstoupil do domu ze zrcadel a uskočil dozadu, když hned do jedné skelné plochy narazil.
„Tomi?“ zavolal, zatímco si třel čelo. Do tváří se mu trapností nahrnula červeň, přestože tohoto nešťastného momentu nikdo nebyl svědkem. „Tome, co bych zde měl dělat?“ zvolal a neodvažoval se pohnout, dokud neuslyší odpověď.
„Najít cestu ven,“ ozval se nazpět Tomův hlas. Bill se otočil, aby našel směr, z něhož hlas přichází, ale viděl jen stovku odrazů sebe samotného, ve všech směrech. Otočil se ještě jednou kolem dokola, ale pořád jenom sledoval odrazy své zmatené tváře, bez ohledu na to, jak stál.
„Tomi?“ vypískl a natáhl ruku před sebe, díky čemuž se dostal trochu dál než předtím. „Tomi, kdepak jsi?“
„Jdi za mým hlasem.“
„Jak se k tobě mám dostat?“ zeptal se černovlásek a naboural do dalšího zrcadla navzdory natažené ruce. Zkusil se znovu pohnout kupředu a znovu narazil, přičemž ze sebe dostal bolestivé: „Oh.“
„Jak se k tobě mám dostat?“ zeptal se černovlásek a naboural do dalšího zrcadla navzdory natažené ruce. Zkusil se znovu pohnout kupředu a znovu narazil, přičemž ze sebe dostal bolestivé: „Oh.“
K jeho uším dorazil dredáčův chichot. „Zkus nenarážet do zrcadel,“ řekl Tom věcně, vypíchl to, co bylo dávno jasné.
„Nejsem idiot, Tome,“ vyštěkl Bill nazpět a zvládl minout několik skelných ploch, než se praštil o další. „Ale jak jsi ty zvládl najít odsud cestu? Je to nemožné bludiště!“
Zase zaslechl Tomův smích, ale tentokrát ho následovala opravdová rada: „Dívej se na zem,“ řekl to, co mohlo skutečně Billovi pomoct to v zrcadlovém bludišti zvládnout.
Na zem? proběhlo Billovi hlavou. Nevypadalo to jako něco, co by mohlo fungovat. Ale stejně tu radu poslechl. Sklonil hlavu k zemi a pokračoval v chůzi.
Fungovalo to.
Nezvedl hlavu, dokud do kohosi nevrazil.
„Oh, promiňte, omlouvám se,“ řekl rychle a zvedl hlavu, aby se omluvil, načež uviděl nikoho jiného než svého přítele. „Tomi!“ vyhrkl úlevně a omotal paže kolem dredáčových zad v pevném objetí, přičemž zabořil hlavu do ohbí Tomova krku.
„Hej, našel jsi mě a jsi celej,“ řekl Tom se smíchem a oplatil Billovi objetí, chytil ho kolem pasu. Silně ho sevřel a umístil malou pusu do Billových havraních vlasů. Vydechl a s Billem v náručí se mírně pohupoval, čekal, než se druhému chlapci dostane tlukot srdce do normálu, na to, až bude tlouci stejně jako to jeho. Pomalu zvedl hlavu a zrychlil se mu tep z toho, co kolem sebe viděl. Díval se přímo do zrcadla před sebou, jež mu vracelo sto odrazů dredatého chlapce laskavě svírajícího v náručí nádherného, ačkoliv vyděšeného, andělského chlapce. Odrazy vypadaly nekonečně, bez konce se opakovaly a přejímaly obrazy zrcadel naproti.
Tom si nikdy neuvědomil, ani nepředstavil, jak spolu vypadají. Ústa se mu roztáhla do úsměvu a tělo mu zaplavila vlna hluboké lásky.
„Bille,“ vyslovil tiše a jemně tváří drcnul do černovláskovy hlavy. „Podívej.“ Tom sledoval v zrcadlech, jak mu Bill pochybovačně vyhověl a pomalu zvedl hlavu zpod ochrany dredáčova hrudníku. Díval se, jak Bill otevřel víčka a párkrát zamrkal, zvykal si na světlo. Pak mohl zachytit ten zázrak, který Tom chtěl, aby viděl.
Jeho hnědé oči padly na odraz v zrcadle na straně, který ukazoval chlapce s havraními vlasy a mírně ustaraným výrazem v obličeji tulícího se ke svému společníkovi v obřím oblečení a s dredy. Jejich objetí bylo někde na pomezí mezi objetím milenců a přátel či příbuzných.
A pak tu byl pohled v jejich očích…
Ten pohled odrážel hloubku jejich vztahu, odhaloval jejich lásku, jejich starosti i očekávání, s nimiž bojovali, zvláště v Billově době.
Bill zvedl oči a zahleděl se do těch Tomových v odraze.
Pohled Tomových očí byl intenzivní a vášnivý a nepatřil nikomu jinému, jen Billovi. Síla toho pohledu stačila na to, aby se černovláskovi zkroutily vnitřnosti nad tím množstvím lásky. Vypadalo to, jako by až do dneška nevěnoval tomu pohledu dostatek pozornosti. Předtím vnímal tu jiskru v očích jako zvědavost a chtíč, nic jiného. Ale ne, bylo v tom víc, než v minulosti viděl.
Tom se jemně usmál, jakmile zachytil Billův pohled v zrcadle, trochu se zavrtěl a zadíval se na odraz na druhé straně. V tomhle odrazu mohl spatřit, jak Bill zvedá hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Čekal, až se na ně dredatý chlapec obrátí. Ten tak učinil.
Otočil hlavou a všiml si, jak se Bill zazubil. Tom se s nervózním uchichtnutím zeptal: „Na co se usmíváš?“
„Na tebe,“ opáčil Bill jednoduše a upřímně.
Bez dalšího slova oba chlapci shledali tuhle chvíli jako vhodnou k tomu, aby se jejich rty setkaly v něžném polibku. Ten byl mírný a cudný, nebyl ničím víc než posvátnou pusou uloupenou tajně za rohem.
Tom se odtáhl a s přimhouřenýma očima vyslovil: „Pojďme odsud.“
***
Z areálu kluci neodešli ještě další hodinu od polibku, který sdíleli v zrcadlovém domě se stovkami svých odrazů. A samozřejmě, správná pouť by se nemohla obejít bez cukrové vaty a jízdy na kolotoči. Obě věci si Bill užíval víc, než by předpokládal. Chlapci nezapomněli ani na romantiku a navštívili tunel lásky a prošli trapnou hrou, v níž šlo o strefování lahví od mléka měkký míčkem. Nicméně jakkoliv trapná ta hra byla, Tom ji úspěšně absolvoval a vybojoval pro Billa modrého plyšového medvídka.
A teď, když se obloha zbarvila do černa a objevily se na ní miliony malých zářících hvězd, davy prořídly a většina atrakcí oznamovala poslední jízdu před zavíračkou. Bill a Tom mířili k východu z areálu k louce a zaparkovanému autu.
Unavení se ploužili k autu ruku v ruce, líně kráčeli štěrkovou cestičkou. Tiše a rychle nastoupili do vozu a oba už se viděli doma v posteli.
Poté, co si vystáli frontu v řadě aut opouštějících areál, Tom vyjel na hlavní silnici a rozjel se do noci. A tentokrát se Bill nedržel madla jako o život. Místo toho se uvolnil na sedadle a opřel si hlavu. Nacházel se někde mezi bdělostí a spánkem. Jízda k Tomově domu vzdálenému dobrou hodinu cesty probíhala v podstatě v tichu. Rádio bylo vypnuté, ozýval se jedině zvuk motoru.
Když Tom zaslechl unavený povzdech a díky tomu zjistil, že Bill ještě neusnul, zeptal se tiše: „Takže, bavilo tě to dneska?“ Na moment odhlédl od silnice a ukradl si pohled na svého společníka, jenž se zavrtěl na sedačce, jako by byl v posteli.
„Hmmm,“ zamumlal černovlásek a zahýbal bezpečnostním pásem na rameni. „Byla to zábava.“
A ve voze se opět rozhostilo ticho rušené pouze předením motoru a Billovým čím dál kratšími nádechy a výdechy.
Nicméně bylo tu něco, na co Tom posledních pár měsíců myslel. Něco, co ho trápilo nejen, když byl vzhůru, ale také, když se snažil usnout. Něco, co chtěl vyřešit, než odjede na celé léto k prarodičům.
„Hej, Bille?“ ozval se tiše a čekal, až se chlapec na sedadle spolujezdce pohne na znamení, že poslouchá a je alespoň napůl vzhůru. „Bille?“ zeptal se znovu.
„Ano, uhm, copak?“ reagoval rychle Bill a nadskočil. Posadil se rovně a zamrkal v temnotě, na krátký okamžik zapomněl, kde je. Polkl, otočil se a unavenýma očima se zadíval na svého společníka. „Ano?“
„Je… je tu něco, o čem si s tebou chci promluvit,“ řekl Tom napjatým hlasem, očividně pochyboval o tom, zda vůbec to téma vytahovat.
„Dobře, poslouchám,“ opáčil černovlásek a znovu se na sedadle uvolnil. Víčka se mu samovolně zavírala a těla zaplavovala únava. Po minutě ticha Bill pobaveně dodal: „Můžeš mluvit, stále poslouchám.“
„Oh, uh, jo,“ reagoval Tom a zavrtěl hlavou, aby se probral ze zamyšlení. „Je to… Prostě jsem přemýšlel a… však víš… před pár měsíci, když jsi byl u nás doma a moje máma ti ukázala… tu knihu?“
Bill neodpověděl.
„Však víš,“ začal dredáč s povzdechem, nenáviděl, že to musel do detailů popsat. „Ten pořadač, kde byla fotka tebe a tvojí rodiny a potom… tam byla data narození a-„
„Tome, já vím, o čem mluvíš, nemusíš popisovat celou knihu, dobře?“ reagoval Bill kousavě, nyní plně vzhůru.
„Oh,“ odpověděl dredáč a podíval se do strany, aby viděl, jak tam Bill sedí s očima doširoka otevřenýma a vráskou na čele.
Na chvíli bylo ticho a pak se Bill zeptal: „Kam tím míříš, Tome?“ Jeho hlas byl studený.
„Já prostě…“ nedokončil Tom, neschopný najít správný způsob, jak spojit slova a vytvořit celou větu. „Týká se to toho, co sis přečetl-„
„Nechci o tom mluvit.“
„Bille,“ začal Tom a polkl, než pokračoval. „Myslím, že je tu něco, co bys měl vědět-„
„Tome!“ skoro zakřičel Bill se skřípajícími zuby. „Řekl jsem, že o tom nechci mluvit.“
Tom se na moment nevěřícně na Billa zadíval, neschopný pochopit důvod, proč chlapec nechce vědět informaci, kterou se mu chystal říct, ale vyhověl mu. „Dobře.“ Ale ty neumřeš, pomyslel si a přál si, aby to dokázal vyslovit.
„Dobře.“
A znovu se v autě rozhostilo ticho – kromě zvuku, který vydal černovlásek vrtící se na sedadle.
A znovu ho Tom prolomil.
„Ani nechceš vědět, proč jsme měli knihu plnou fotografií a dat týkajících se tebe a tvojí rodiny? Nejsi ani trochu zvědavý?“ musel se zeptat s trochou výzvy v hlase.
Na moment bylo ticho, než Bill našel odvahu plnou silou vrátit úder.
„Proč, Tome? Co? Jsi můj pra-pra vnuk nebo něco takového? Je to tak?“ zařval a otočil se směrem k Tomovi. Opravdu o tom teď nechtěl mluvit. Už na tu knihu a na její hrozný obsah skoro zapomněl. A teď bude Tom vytahovat minulost a zkazí celý den. „Je to důvod, proč máte tu knihu, Tome? Jsem tvůj pra-pradědeček?“
„Vlastně,“ opáčil dredáč s vážností v hlase. „To je James.“
„Oh, výtečně!“ prohlásil Bill, podrážděně rozhodil rukama a zadíval se z okna. „Skvěle, jsem zamilovaný do bratrova pra-pravnuka,“ dodal šeptem sarkasticky.
„Na tom nesejde, nejsme blízcí příbuzní,“ zamumlal Tom. Už dávno se nezabýval tím, že jsou příbuzní. Nevypadalo to jako něco, na čem by teď záleželo.
„Oh, stále je to podivuhodné,“ odpověděl černovlásek sarkasticky. Ztěžka vydechl a opřel si čelo o chladivé sklo a zíral do temnoty venku. „Jako kdybych nebyl už dost zvrácený,“ dodal tiše, přičemž se mu do očí začaly tlačit slzy.
„Bille, ty nejsi zvrácený.“
„Ty jsi jediný, kdo si to myslí, Tomi,“ opáčil hořce druhý chlapec. Přejel si prsty přes oči a zhluboka se nadechl.
Tom se natáhl a chytil jeho ruku do své, propletl jejich prsty. „Nejsi,“ řekl znovu a ujišťujícně Billovi stiskl dlaň.
Černovlásek zavzdychal. „Tome, zkus se vžít do mé situace a říct to. Není to tak snadné.“
„Bille, no tak, nejsi zvrácený,“ prohlásil Tom ještě jednou. „Takže co z toho, že možná sdílíme nějaké geny a krev a tak podobně? Možná máme stejné oči, ale komu na tom záleží? Není to jako, kdybychom se už potkali jako příbuzní-„
„A to je jenom špička ledovce, pane Kaulitzi!“ přerušil ho Bill kyselým tónem. Dopřál si chvilku na uklidnění, než tiše pokračoval. „Nejsem normální, Tome. Moji vlastní rodiče mne nazývají chodící katastrofou. Nikdy mě nepřitahovaly dívky, moje matka očekává, že si vezmu nějakou dívku, již sotva znám, a nedokáže pochopit, proč jsem ji ještě nepožádal o ruku, když nás nutí k tomu, abychom se každý týden navštěvovali. A líbí se mi chlapci, Tome. Možná v dnešní době to není žádný problém, ale pro mé rodiče a v mém městě je to hřích nad hříchy. A teď zjišťuji, že chlapec, do něhož jsem zamilovaný, je se mnou příbuzný. Jak mohu být ještě zvrácenější, Tome? Upřímně!“
Tom neodpověděl hned. Byl tiše, ztracený v následujících minutách ve svých myšlenkách.
Bill se uklidnil, zhluboka dýchal, dokud neukočíroval vztek a jeho nervy a tlukot srdce se nevrátily do normálu.
„Navštívil jsem před pár měsíci hřbitov,“ ozval se po chvíli Tom, přičemž nepřestával sledovat vozovku. Mohl cítit, jak Bill na sedadle vedle něj v reakci na jeho slova ztuhnul.
„J-jak to s tím vším souvisí?“ zeptal se černovlásek roztřeseně a zvedl hlavu od okýnka, aby se na Toma mohl podívat.
Druhý chlapec si s odpovědí dal načas. „Já-já… navštívil jsem tvůj… hrob.“
„Je hezké vědět, že budu mít v budoucnu nějaké návštěvníky,“ zamudroval černovlasý a pustil Tomovu ruku.
„Bille,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Snažím se ti říct, že s tvou smr-„
„Tome,“ varoval ho Bill. „Už jsem ti řekl, že-„
„Bille, nech mě domluvit!“ přerušil ho Tom naštvaně, načež Bill zavřel pusu a rozhodl se vyposlechnout, cokoliv se mu Tom chystal říct. „Vím, že nechceš slyšet nebo jenom přemýšlet o tom datu. Můžu si jenom představovat, jak těžké je žít s tím datem, které máš v hl-„
„Tome… přestaň, prosím,“ téměř žadonil černovlásek. V jeho hlase byl znát pláč, když znovu skočil Tomovi do řeči. Tiše dodal: „Už jsem málem na to datum zapomněl a teď přijdeš a-„
„Ty neumřeš.“
Bill ostře vydechl. Očividně ho slzy konečně přemohly. Podíval se na svého společníka a otevíral a zavíral pusu, neschopný se rozhodnout, jestli by měl promluvit, nebo ne. Nakonec se rozhodl, že ano.
„Tome, zkrátka přestaň se svými hloupými sliby,“ prohlásil roztřeseně. „Vím, že jsi řekl, že mě před vším ochráníš, ale nemůžeš mě zachránit od něčeho takového. To datum je vytesáno do kamene, sám jsi to řekl. Navštívils můj hrob, Tome.“
„Ale, Bille, to datum se mýlí.“
„Jak se může datum mýlit, Tome? Já ho viděl, tys ho viděl, je vytesané do hloupého kamene…“
„Bille,“ prohlásil dredatý a znovu schoval Billovu třesoucí se dlaň ve své, „ty toho dne neumřeš. Je to jenom stupidní kámen na hřbitově s odhadovaným datem. Je to jenom odhad, Bille. Tvoje rodina neví, jestli jsi umřel, nebo ne…“
Bill se odvážil promluvit až po chvilce ticha.
„Tak co se se mnou tedy stalo?“ zeptal se opatrně.
„Zmizel jsi.“
Černovlásek ztěžka vydechl. „Skvěle,“ zamumlal sarkasticky.
„Hej, Bille, tohle je dobrá věc,“ opravil ho Tom se smíchem a s ujištěním mu stiskl ruku.
„Ano, takže jsem nutně nemusel zemřít, jen jsem… zmizel,“ zopakoval Bill. „Ale kam? Tedy, kam na světě bych mohl utéct?“
„No, mohl bys začít žít v bud-“ začal Tom, ale příliš tiše na to, aby byl slyšet přes Billovu záplavu otázek.
„A co se mi budeš snažit říct nyní, že jsem byl unesen mimozemšťany?“ pokračoval Bill s dotazy a úplně přeslechl to, co se mu Tom snažil navrhnout.
Tohle dredáče opravdu rozesmálo. „Nejsem úplně proti téhle možnosti. E.T. by si tě oblíbil.“
„Kdo?“ otázal se druhý chlapce zmateně.
„Zapomeň na to,“ opáčil Tom se zachichotáním.
Bill pokrčil rameny nad dalším nedorozuměním způsobeným propastí času mezi nimi a zhluboka se nadechl. Uvolnil se. Nechal svoje srdce i myšlenky uklidnit se a přejel prsty po Tomově ruce. A vtom mu něco došlo…
„Takže příští rok nezemřu?“ vyslovil do ticha.
Tom se usmál a znovu stiskl jeho dlaň. „Ne, rozhodně ne příští rok. Budeš v bezpečí, o to se postarám,“ slíbil upřímným hlasem.
„Hmm,“ zamumlal Bill vesele a jemně se uculil. Na zbytek jízdy k Tomovu domu zavřel oči. Po chvíli dodal. „Vždy jsem myslel na to, že tvé oči vypadají stejně jako mé.“
***
„Bille!“ vypískl James jméno svého bratra, když příštího rána vpadl do jeho ložnice. Slunce bylo na obloze stále nízko, jen nenápadně nakukovalo lidem do oken a přivolávalo ráno. Ačkoliv většina lidí ještě spala v době, kdy bylo v sobotu slunce takhle nízko, vždycky byly jisté výjimky.
„Bille, haló, je čas vstávat!“ řekl James hlasitěji a nahnul se k bratrovu uchu, aby ho vzbudil.
Nejlepší odpověď, jakou dostal, bylo unavené zasténání těla zahrabaného v přikrývkách, které se otočilo čelem ke zdi, aby se pokusilo uniknout protivnému hlasu a světlu.
James si povzdechl a zatřásl svým bratrem vší silou, až pod tím pohybem zavrzala matrace.
Ale jeho starší bratr pořád spal, očividně vyčerpaný z toho, co se dělo předešlé noci – ať už to bylo cokoliv.
„Bille, Bille, Bille, vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se!“ zazpíval James přímo do Billova ucha.
Bez úspěchu.
„Bože, Bille, jsi mrtvý?“ zeptal se chlapec a ustoupil o pár kroků od postele.
„Nejsem mrtvý,“ zamumlal hlas zpod přikrývek. „Jen unavený.“
Mladší z chlapců zakoulel očima a přešel zpět k lůžku. Tentokrát hmátl po dekách. Nicméně jeho starší bratr byl příliš rychlý a deky zůstaly přesně tam, kde byly.
„Proboha, co s tebou Tom minulou noc prováděl, že jsi tak unavený?“ zeptal se James. Vzpomněl si, že Bill říkal včera něco o tom, že navštíví Toma ve městě, kde žije. „Zase jste spolu bojovali nebo tak podobně?“
Hlava se dvěma ospalýma očima vykoukla zpod jedné z peřin.
„Ne.“
„Oh,“ zareagoval James, ačkoliv svému bratrovi úplně nevěřil. Měl problémy s důvěrou k němu od toho dne před pár týdny, kdy ho viděl líbat se s Tomem v lese a bratr mu to pak nepřiznal. James nesnášel, když mu někdo lhal, zvlášť pokud šlo o jeho vlastního bratra. Bolelo to… Ale snažil se přes to dostat. Vzdal pokusy vytáhnout svého příbuzného z postele a zamířil ke dveřím. „Mimochodem, matka říkala, že pokud tě nevzbudím já, přijde sem a udělá to sama.“
Bill se okamžitě posadil, přikrývky skopnul do rohu postele a vyskočil na nohy.
„Jsem vzhůru, jsem vzhůru,“ řekl unaveným hlasem, očividně ještě ne plně bdělý, ale měl k tomu rozhodně blíž než před chvílí.
„Dobře,“ opáčil James s úsměvem a kráčel z bratrova pokoje, když najednou periferním viděním zaregistroval neznámý předmět zmuchlaný vedle Billova polštáře. Svraštil obočí. „Co je to?“
„Co je co?“ zeptal se černovlásek, který se zvedl z postele a právě se soukal do kalhot. Zašklebil se, jakmile ho zaškrábala nepříjemná látka. Možná mají ty směšné nohavice z jedenadvacátého století nějaké výhody, pomyslel a snažil se zavázat šňůrky kolem pasu.
James zamířil zpět do ložnice, otočil hlavu na stranu a ukázal na objekt na posteli. „Toto?“ prohlásil a napřímil ukazováček.
Bill se tiše zasmál a oblékl si čistou košili, kterou si začal odshora zapínat. „Jamesi, však víš, co to je. Je to plyšový medvídek. Matka a otec ti jednoho dali k loňským Vánocům, vzpomínáš?“
„Ano, vzpomínám,“ odpověděl mladší z chlapců a přešel k bratrově posteli. Zvedl ten cizí předmět a zhodnotil ho kritickým okem. „Ale můj není modrý. Jaký druh plyšového medvídka je modrý?“ Vzhlédl zvědavě k Billovi.
Ten si zapnul poslední knoflíček a pokrčil rameny, což bylo něco, co odkoukal za těch pár měsíců od Toma. „Nevím, Jamesi, možná ten, jenž je dělaný podle modrého medvěda?“ navrhl se zachichotáním.
„Bille, modrý medvěd neexistuje,“ odpověděl James, na osmiletého chlapce až moc chytrým hlasem. „Medvědi jsou jenom černí. Proto je také můj plyšový medvídek černý, ne modrý.„
„Dobře, dobře, Jamesi, jen jsem tě zkoušel,“ řekl Bill, znovu se zasmál a ohrnul si rukávy košile.
„Kde vůbec vyrábějí medvídky s modrým kožichem?“ tázal se James, spíš sám sebe než někoho jiného, když obracel v rukou to divné zvíře. Dotkl se jeho nosu a mračil se na ten zářivě modrý odstín. „Je to dost… divné, nemyslíš?“
Bill zavzdychal nad bratrovou zvědavostí a opáčil: „Možná.“
„Odkud ho máš?“ pídil se mladší z chlapců. „Nikdy jsem takového neviděl v obchodech, do nichž nás bere matka.“
„Uhm,“ začal Bill a urovnal si límeček. „Tom mi ho daroval.“
„Oh,“ zareagoval tiše James a vrátil zvíře na postel, přesně tam, odkud ho předtím vzal, vedle polštáře. Otočil se na bratra a zeptal se: „Kde by Tom našel něco takového? Nikdy jsem neslyšel o lidech, kteří by prodávali vycpaná zvířata s modrou srstí.“
Bill zavrtěl hlavou a obešel svého bratra, aby si ustlal postel. Vytáhl přikrývky z rohu matrace a natáhl je k polštáři. „Nevím,“ odpověděl během své činnosti. „Budeš se muset někdy zeptat Toma.“
„Dobře,“ řekl James a zamířil od postele k bratrovu stolu, kde ležel další cizí předmět, jenž upoutal jeho pozornost. Byl to lesklý pruh papíru, možná stejně dlouhý jako pravítko. Chlapec si ho zvědavě zvedl blíž k obličeji. „Co je to?“
Bill vydechl a zahnul rohy dek pod matraci, než se na něj přes rameno ohlédl. Vyvalil oči, jakmile spatřil, co James drží v rukou. Během dvou vteřin byl na druhé straně pokoje vedle něj a vytrhl mu proužek papíru z dlaní. Přitiskl si ho k hrudníku, aby ho schoval z dohledu Jamesových zvídavých očí, takže jediná věc, kterou mladší chlapec mohl vidět, byla bílá zadní strana papíru.
„Co je to?“ zeptal se James znovu, jeho zvědavost s Billovou překotnou reakcí automaticky vzrostla.
„Co?“ zeptal se černovlásek a bloudil očima po pokoji, zatímco se mu do tváří hrnula červeň. „Nic to není.“
„Bille, nejsem tak hloupý,“ opáčil James a natáhl se pro papír. Ale Bill rychle ucuknul. James se usmál nad tím, jak Bill rychle schoval pruh do jedné ze zásuvek stolu a zavřel ji tak rychle, jak to bylo možné. Postavil se před šuplík, aby k němu bratr nemohl. „Co to bylo?“ zeptal se mladší z chlapců ještě jednou, zkoušel, jestli dokáže Billa přesvědčit, aby mu to řekl. „Vypadalo to jako fotografie tebe a Toma.“
Billovy tváře znachověly. Samozřejmě, James měl ten pruh papíru dostatečně dlouho na to, aby rozpoznal fotografie, navzdory tomu, jak moc Bill doufal, že tomu včas zabrání.
„Řekl jsem, že to nic není,“ procedil černovlásek skrz zuby a chytil rukama desku stolu, aby vyventiloval svoje podráždění.
„Červenáš se, Bille.“
„Jamesi!“ zakřičel Bill a poslal svému bratrovi nepěkný pohled. James se zahihňal reakci, kterou dokázal v Billovi vyvolat, a pak se nevinně usmál. „Jamesi, odejdi!“
James se znovu zachichotal smíchem osmiletého dítěte a pak vyhověl bratrovu přání. „Dobře, dobře, již odcházím,“ prohlásil a s řehotem vyklouzl z pokoje.
Bill rozzlobeně vydechl a přešel po pokoji, aby za svým sourozencem zabouchl dveře. Zavrtěl hlavou a vrátil se ke stolu. Otevřel zásuvku, kterou jen před chvilkou zavřel. Vytáhl lesklý pruh papíru a otočil ho.
Samozřejmě to byla série fotografií jeho a Toma z předchozí noci, kterou udělali v nějaké náhodné foto-budce, která stála na pouti. Nebyly to neslušné fotky nebo něco takového, ale pořád to nebylo něco, na co by se měl James dívat příliš dlouho. Tom a on seděli hodně u sebe, aby se vešli do záběru. Tomova paže byla majetnicky omotaná kolem Billových ramen a na jednom ze snímků dokonce svými rty chytá do zajetí ty Billovy.
Kromě faktu, že jsou oba oblečení ve věcech z jedenadvacátého století, tohle byl ten hlavní důvod, proč se Bill vyděsil, když James ty fotky našel.
Černovlásek úlevně vydechl nad tím, že James ze snímků mnoho neviděl, pak přerovnal další věci v zásuvce a proužek papíru položil úplně dozadu, kde bude schovaný před kýmkoliv, kdo by šuplík otevřel.
A jen pro jistotu Bill ještě zastrčil papír pod několik věcí. Pak opatrně zásuvku zavřel. Fotografie byly v bezpečí, ukryté před zraky kohokoliv, kdo by přišel do pokoje.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Tak toto bylo super, já tu povídku miluju. Díky moc za kapitolku.
Tahle kapitola je boží. Člověk by se z Billa naprosto rozplynul, Toma úplně chápu, že ho tak miluje! 🙂
Nádherná kapitolka.
Úplně Billa vidím, jak je rozhozený z auta a ty atrakce na pouti… Zřejmě nedokáže pochopit, že na to lidi vůbec vlezou. 😀 (Já někdy taky ne.)
Díky, těším se na pokračování.
Billovi sa ani nedivím, že bol z Tomovej jazdy vyplašený. Tiež by som bola. A na kolotoč by ma tiež nedostal. Na nič čo ide rýchlejšie než bicykel. Ale večer mali krásny. Bill bol na zabitie, keď mu Tom chcel vysvetliť, že nezomrie:D Ale som rada, že to nakoniec pochopil. Bude mať čas popremýšľať a zmieriť sa s tým. Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
Bill v jednadvacatem stoleti je roztomily. Ale nakonec si to zjevne uzil 🙂 a i fotky si poridili 🙂 moc hezky dil. Opravdu doufam, ze Bill zmizi do budoucnosti a zustane zit s Tomem.
Dekuji za preklad ^^
Tohle bylo strašně krásné a smutné zároveň.
Byla jsem trochu rozhozená ze scény v autě, kdy Tom Billovi připomínal datum jeho ´smrti´. Ačkoli až o tolik nešlo, tak mi bylo Billa líto, protože jsem chápala, že o tom nechce naprosto nic slyšet a skoro se rozplakal. Musí to být těžké. Ale samozřejmě chápu i Toma, proč o tom vlastně začínal, protože to bylo pro dobrou věc. Jen, byla jsem z toho nějak rozhozená, protože sizatím neumím představit, že by Bill mohl utéct do budoucnosti, vlastně ani jej samotného ta myšlenka vůbec nenapadla a jsem zvědavá, zda s tím bude muset přijít Tom a nebo to napadne Billa samotného. Bill to má opravdu dost složité, i celkově jeho situaci doma a chápu, že je pak celý rozhozený.
Každopádně návštěva poutě byla kouzelná. Hrozně moc jsem se smála, když se Bill bál Tomovy jízdy autem a pak ani nechtěl na žádný kolotoč. Rozhodně to chápu, protože je to pro Billa všechno strašně nové a pravděpodobně se potřebuje napřed rozkoukat a možná někdy v budoucnosti se na ten kolotoč přece jen vydá. Byl ale strašně roztomilý u všeho a já jsem nemohla jinak, než se rozplývat. 😀
Moc děkuji za báječný překlad a těším se zase na další pokračování! 🙂
Ha! Zdá sa, že aj Bill vie byť občas trochu protivný a tvrdohlavý, muhehe Ale aj tak je zlatý. Budú to mať ešte ťažké, ale držím im palce.