Balance 1.

…

Unaveně si povzdechl, narovnal se a opět pohlédl do sešitu před sebou. Nic. Neviděl nic kromě masy různých číslic, písmen a podivných znamínek, a čím déle se na to díval, tím méně tomu rozuměl. Moc dobře věděl, co jej čeká u zítřejšího testu. Zase neprojde, ke zkouškovému nebude mít potřebný počet kreditů, a nakonec jej vyrazí. Když se nad tím lépe zamyslel, netušil, jak se mu vůbec podařilo dostat až do posledního ročníku. Nenáviděl ekonomiku. Nenáviděl vysokou školu a ze všeho nejvíce život, který měl být dokonalým obrazem toho otcova.

Silně se kousl do rtu, naposled prolétl domácí úkol předtím, než to vzdal a odhodil sešit co nejdál od sebe. Ten směřoval přímo do rohu pokoje, než se však svezl po zdi dolů, nezapomněl silně uhodit do hlavy vypaseného kocoura rozvalujícího se na kraji postele. Tom pouze pobaveně zavrtěl hlavou a utkvěl na něm pohledem. Nikdy tu bílou chlupatou kuličku neměl příliš v lásce, ale za to chudák Snížek ani nemohl. Tom prostě neměl rád kočky. V tomhle případě se však nedokázal rozhodnout, zda mu vadil kocour, nebo šílené jméno, které mu vybrala jeho mamka.

Vstal, svlékl se do spodního prádla a vyčerpán událostmi posledních dní, dopadl na postel a zavřel oči. Myslel na tátu. Na chvíli, kdy jej viděl naposled a snad po sté jej propadla neuvěřitelná lítost z důvodu, že si na ten okamžik ani pořádně nepamatoval. Jak by také mohl. Bylo mu sotva pět let. Věděl o svém otci pouze to, že byl velice vzdělaným, rozumným mužem, věrným manželem, a to je tak vše. Jediné vzpomínky na otce, které měl v živé paměti, byly ty, v nichž seděl za stolem, hrbil se nad velikou hromadou papírů a v ruce svíral kalkulačku. Tom již v raném věku pochopil, že byla jeho nejlepší přítelkyní, se kterou trávil veškerý čas, a na hraní se svým synem mu ho moc nezbývalo. Ale nezlobil se na něj za to. Právě naopak. Byl mu vděčný. Jenom díky němu už ve svých čtyřech letech věděl, že může dělat v budoucnu cokoli. Cokoli kromě ekonomie.

„Tomi?“

Simone neměla ve zvyku klepat. Měli s Tomem hezký vztah, vzájemně si důvěřovali a i přesto, že se jí ne vždy zamlouvalo Tomovo chování, nikdy si nic nevyčítali a navzájem se respektovali.

Tom zvedl hlavu a zadíval se na ni s otazníkem v očích. V dlaních držela telefon a tvářila se přitom ostražitě.

„Volá Sabine,“ odpověděla na nevyřčenou otázku.

„Sabine?“ Podivil se. „Kdo je Sabine?“

„Tome!“ Napomenula jej tichým zašeptáním a vstoupila do pokoje. „Dívka, které ses měl ozvat už před týdnem,“ vysvětlovala trpělivým tónem i přesto, že uvnitř hořela. Právě tato stránka jeho osobnosti se jí moc nelíbila.

„Myslel jsem, že to byla Elena.“ Posadil se a v rychlosti si protřel obličej, aby tím zakryl svůj zmatený výraz. Žádnou Sabine ani Elenu si nepamatoval. „Řekni jí, že nejsem doma.“

„Tomi, to nemůžu. Není to od tebe hezké.“

„Já vím, jenom… prosím, mohla by sis něco vymyslet?“

Víčka mu náhle přišla zvláštně těžká. Jako by na nich přistála veškerá tíha světa. Opět se položil na záda a pouze zpola vnímal, jak se jeho máma do telefonu slušně omlouvá. Byl ze všeho tak unavený! Škola, prarodiče, nutící jej studovat, jejich hloupé peníze, které jím splácel právě studiem a věřejnoprospěšné práce, které jej unavovaly snad ze všeho nejvíce. Ještě pořád nedokázal uvěřit tomu, že z party opilých lidí, kouřících uprostřed noci v areálu ekonomické univerzity, chytnou právě jeho. Nejlepšího běžce z ročníků. Měl proto pouze jediné vysvětlení. Už neměl sílu utíkat.

„Tak… nezlobí se, ale zněla zklamaně. Máš se jí ozvat hned, jak přijdeš domů,“ odrecitovala jako spolehlivý záznamník a měkce jej pohladila po rameni. „Co ten tvůj zítřejší test?“

Tom trhl ramenem a pousmál se.

„Učil jsem se. Rozumím tomu, takže pohoda. Dobře to dopadne,“ odpověděl a silně doufal, že si nevšimne potrhaných stránek v rohu pokoje. Nechtěl jí lhát, ale v tomhle případě byla lepší milosrdná lež než krutá pravda.

Věděl, že jsou na tom oba stejně. I ona byla unavená z neustálého nátlaku jeho prarodičů. Po smrti otce si vzali do hlavy, že z něj vychovají jeho dokonalou kopii. Tom se málem rozesmál při pohledu do tváře svého dědy, když se dozvěděl o prospěšných pracích a malérech, které se mu lepí na paty. V té chvíli se až nepřirozeně narovnal, ve tváři zcela zezelenal a spustil svůj obvyklý proslov tak přiškrceným hlasem, až Tomovi připomínal žábu.

„To jsem ráda,“ Simone si s úsměvem zastrčila za ucho zbloudilý pramen vlasů a položila se vedle něj. „Jak bylo na brigádě?“

Tom zíraje do stropu, opět trhl ramenem. „Není to brigáda. Na brigády chodí člověk dobrovolně, aby si vydělal peníze. Já jsem tam z donucení a nemám z toho vůbec nic.“

„Měl bys z toho mít dobrý pocit. Je hezké pomáhat lidem. O to víc, když se jedná o postižené děti.“

„Postiženým dětem příliš nepomůžu opravou okapů a topení.“

„Jak by ne? Díky tobě jsou hezky v teple.“

Tom se otočil na bok a zadíval se do bezedné hloubky laskavých očí své matky. Byla neuvěřitelná. V každém viděla pouze to dobré. Dokonce i tehdy, když nic takového nebylo k nalezení.

„Víš…“ zasténal a odvrátil tvář. „Cítím se jako hlupák. Ty děti jsou slepé, hluché, některé dokonce nemluví, a přesto si umějí život užívat plnými doušky. A podívej se na mě.“

„Dívám se.“ Simone se naklonila a láskyplně jej políbila do vlasů. „Vidím skvělého chlapce, kterému by neuškodilo být k okolí trošku přátelštější. Možná bys mohl začít u těch holek. Vybrat si jednu z nich, pustit ji za svou tlustou skořápku a užívat si života přesně jako ty děti.“

„Nelíbí se mi. Žádná z nich.“

„Pak budeš muset najít tu, která se ti líbit bude, hm?“

„Takhle mi to vyhovuje,“ přikývl, jako by chtěl o pravdě svých slov přesvědčit zejména sebe. „Občasná nezávazná povyražení, od kterých si nemusím nic slibovat. Je to fajn.“

Simone se smutně pousmála, ještě jednou jej políbila a natáhla se pro Snížka. Ten se jí spokojeně rozvalil v náručí jako malé dítě a házel po Tomovi otrávené pohledy.

„Dobrou noc, Tome.“

„Dobrou noc, mami.“

…

Byl právě čas oběda, když se Tom ocitl v útulné kanceláři místního ústavu pro zdravotně postižené děti. Rozvalil se na židli, jež mu byla nabídnuta, a pohledem prozkoumával místnost. Byla světlá, zařízena v jednoduchém stylu, veškeré maličkosti však vytvářely skutečně příjemnou pastvu pro oči. Očima zaletěl k hodinám na zdi a nevěřícně si odfrkl. Meškal pouze patnáct minut, a už musel jít k řediteli ústavu na převýchovu. Nemohl se zbavit pocitu, že je v domě prarodičů a čeká na další příval nespokojenosti a výčitek.

Zhluboka se nadechl, konečky prstů si promasíroval veliké kruhy pod očima. Dopolední test dopadl příšerně a při pohledu do vážné tváře chlapíka sedícího naproti němu věděl, že tohle nedopadne o nic lépe.

„Takže Tome,“ odkašlal si.

Tom se na něj nedíval. Chtěl to mít co nejdříve za sebou. Místo toho, aby se mu díval do tváře a naslouchal jeho slovům, zaujalo ho něco jiného. Tři dřevěné rámy na stole a v každém ta samá fotografie. Naklonil se, aby lépe dohlédl a ve vysmátém, spokojeném muži poznal ředitele. Musela to být však hodně stará fotografie. Za tu dobu zřejmě zhubl několik kilo, ztratil pár vlasů společně s úsměvem a jiskrou v očích. Na klíně mu seděl malý tmavovlasý kluk, nadšeně se usmíval a ukazoval na hračku, kterou zřejmě právě dostal. Po mužově levici stála malá, pohledná žena držící za ruku holčičku, zřejmě o několik let starší, než byl ten malý chlapec.

„Zase pozdě.“

Tom zvedl hlavu a konečně na něj pohlédl. Tvářil se ještě vážněji než před chvílí, ze stisknutých rtů vyzařovala jistá přísnost.

„Je to jenom patnáct minut. Nic tak strašného se doufám nestalo,“ prsty zaryl do dřevěné desky stolu.

„Možná ne a možná ano,“ muž nečekaně vstal, napravil si brýle a popošel k oknu. „Nejsi tady pro zábavu. Jsi tady pro to, aby sis odpykal svůj trest.“

Tom unaveně stiskl víčka. Opravdu se celý svět točil pouze kolem trestů, zákazů a příkazů? Už byl z toho unavený. Chtěl zastavit zavedený koloběh a vystoupit z něj. Někdy dokonce přemýšlel nad tím, že měl v ten den letět s otcem. Alespoň by měl ode všeho pokoj.

„Trest je už jenom to, že tady musím být. Půjdu raději do Mc Donalds. Tam se nadřu méně, a dokonce se i dobře najím.“

Gordon Trumper měl spoustu dobrých vlastností, avšak tu, které si i on sám vážil ze všech nejvíce, byla jeho schopnost odhalit člověka. Dokázal nahlédnout pod různé masky lidí, díky nimž se chránili před okolím. A na jednu takovou se právě díval. Tom nebyl zlý člověk. Možná jenom člověk, co prožil hodně zlého a to jej ovlivnilo. Právě proto se rozhodl, že to s ním zkusí ještě jinak. Vrátil se na své původní místo, založil ruce na prsou a pousmál se.

„Vždy se tak snadno vzdáváš?“

„Možná ano,“ Tom se naklonil dopředu, vzal jednu z fotografií do ruky a zadíval se na ni zblízka. „Co je s ní?“ zeptal se. „Máte ji tady třikrát. Čím je tak výjimečná?“

Sebevědomý muž před ním jako by během chvíle zestárl o několik let. Na oční víčka mu usedl stín. Složil si brýle, odvrátil tvář, čímž Tomovi nevědomky ukázal velikou, téměř průsvitnou jizvu, táhnoucí se mu od koutku rtů, až k očím.

„Mám ji rád,“ promluvil tichým hlasem a jediným pohledem ukončil debatu na tohle téma.

„Můj syn by ti mohl jít příkladem,“ ukazováčkem dloubl do malého chlapce. „Je to velice milý a inteligentní kluk. Je také moc šikovný. Má talent na přírodní vědy, matematiku i jazyky. Kromě toho vede několik zdejších kurzů pro děti.“

„Když je tak dokonalý, jak to, že tady nikde nevisí jako vzácná trofej?“ Tom nechtěl být zlý. Jen neměl rád, když musel poslouchat o úspěších ostatních lidí, když on sám nedosáhl ničeho.

Gordon se na něj pozorně zadíval, poposedl si a nakonec se smutným úsměvem na rtech, odvětil.

„Nikdo není dokonalý, Tome,“ pohlédl ke dveřím, odkud se ozvalo váhavé, nepravidelné klepání a než dovnitř vstoupila vysoká postava, ještě rychle dodal. „Věř mi.“

Tom se neotáčel, vrátil fotku na její původní místo a opět se pustil do olupování laku na vyleštěném stole. Sklonil tvář, čímž chtěl poskytnout jisté soukromí pro právě příchozí osobu. Čekal nějaký pozdrav, prosbu, cokoliv, ale nic se nedělo. Kanceláří se neslo stejné ticho jako po jeho příchodu. Ne-li větší.

Opatrně zvedl hlavu a pohlédl na Gordona, který k nově příchozí osobě, stojící za jeho zády, mluvil znakovou řečí. Tvářil se přitom trpělivě a vyrovnaně. Tomovi se udělalo opět těžko. Lítost, kterou vůči těm lidem cítil, se mu usázela na prsou a udírala stejně divokým tempem, jako jeho srdce.

Tom se otočil právě ve chvíli, kdy hubená, černovlasá postava mířila zpět ke dveřím a během chvíle zmizela za jejich bledým povrchem, zanechávaje za sebou opar zvláštní vůně. Čím déle ji vdechoval, tím příjemnější mu přišla, a než Gordon opět promluvil, mohl s jistotou říct, že byla nádherná.

„To byl můj syn,“ podotkl a Tom soucitně sklopil víčka.

Připadal si jako hlupák. Nejraději by vzal všechny ty řeči o trofeji společně se závistí na jeho úspěchy zpět, ale život nebyl tak jednoduchý. Nešlo to.

„Jak jsem říkal, Tome,“ Gordon si stejně jako on před chvílí promasíroval veliké váčky pod očima. „Nikdo není dokonalý.“

…

Velice nerad rušil otce během důležitých schůzek, nebo jednání, právě proto si pouze rychle vzal to, proč přišel a vypařil se. Cestou ke svému „dětskému pokojíku“, jak tomu s oblibou říkal ve své mysli, se mu ve tváři usazoval smutný výraz a poté, co vešel do místnosti a zavřel za sebou, opustil jej i poslední náznak radosti. Rozhlédl se prostornou světlou místností plnou malých stolů a židliček, různých hraček a pomůcek, které měly dětem zpříjemnit jejich těžký osud. Bylo to jako z pohádky o Sněhurce. Všechno v trpasličí velikosti. Zadíval se na olivové zdi a povzdechl si. Nechtěl olivovou. Nenáviděl zelenou. Uměl si ty zdi představit v jakékoli jiné barvě. Například žluté nebo světle oranžové. Snesl by dokonce i růžovou, ale na zelenou barvu měl již celá léta doslova alergii. Jeho otec to věděl. Věděl to moc dobře, a přesto s tím nic neudělal.

Odvrátil se a pomalými kroky mířil na své oblíbené místo. Přesně na konci místnosti se u prosklených dveří rozprostíral malý obdélník světla. Černovlásek si jej zamiloval zejména proto, že si na tom místě přišel o krůček blíž ke slunci. Posadil se na podlahu, natočil tvář vstříc chladným slunečním paprskům a přitiskl si otcovu knížku ještě bedlivěji ke své hrudi. Zhluboka dýchal a nasával všechny známé vůně. Zacítil jemný opar saponátu na podlaze, kytici drobných červených tulipánů na stole (jeho nejmilovanějšími byly bílé), dokonce i blížící se zimu za okny. Neotevíral knihu. Konečky prstů pouze hladil její hrubý, stářím poškozený obal i okraje zežloutlých stránek, a sledoval dění venku. Na dvoře si hrála skupinka dětí pod pečlivým dohledem své opatrovatelky a nebýt jejich prázdných, nic neříkajících pohledů, nikdo by nepřišel na to, že nejsou zcela zdravé. Na osiřelém stromě u brány přistálo několik zbloudilých špačků. Mohl vidět, jak vesele třepotají dlouhými křídly, vzájemně se postrkují a vystavují své opeření.

Nikdy neuměl přijít na to, co bylo horší. Zda postrádat zvuky okolí, nebo pohled na tu nádheru. Z pohledu těch dětí měl všechno. Z pohledu ostatních neměl nic. Kdyby ty dva vjemy položil na misky vah, ke které straně by se více naklonily? Možná měl půlku ode všeho. A možná ne.

Trhl sebou, jakmile ucítil zachvění podlahy. Byl to zcela nový, neočekávaný pocit. Právě proto vstal a zvědavě mířil k velikým oknům dělícím jeho třídu od dlouhé, útulné chodby plné různých dveří. Každé z oken bylo zahaleno bledou kvítkovanou záclonkou, aby děti od soustředění se nic nerušilo. I tak je však několikrát objevil, stojící na špičkách, zvědavě pozorující lidi a ostatní děti, rozcházející se do jednotlivých dveří. Dnes byl na jejich místě on. Nestál na špičkách, a přesto se s dětskou zvědavostí lepil na chladné okenní tabule, zatímco prsty posouval záclonku, čímž vytvořil prostor sice malý, ale za to dostatečně široký pro své zvědavé oči.

Na místě, které bylo tmavým bodem celé chodby z důvodu rozbité žárovky, stál nyní veliký řebřík a na něm kluk, v jehož tváři mohl spatřit zděšení. Vytřeštěným pohledem se díval na tisíce drobných střepů skla rozléhajících se v dosahu dvou metrů. Černovlásek konečně pochopil, co bylo zdrojem zvláštního chvění. Silný náraz dlouhé žárovky o podlahu, tříštící se sklo a bolestí sténající parkety. Zamrkal a sledoval, jak ten kluk málem přistál ve střepech, když se snažil co nejopatrněji dostat ze žebříku. Naštěstí byla v tu chvíli chodba liduprázdná, takže tím neohrožoval i ostatní. Poté, co se konečně ocitl bezpečně na zemi, zadíval se na tu spoušť a poraženě svěsil ramena. Očima se snažil vyhledat koště nebo někoho, koho by o něj mohl požádat, ale nakonec to vzdal a začal jednotlivé střepy posouvat nohou, vytvářejíc tím malou, ostrou hromádku. Když byl hotov, otřel si zpocené ruce o pracovní kalhoty a rozešel se směrem ke kanceláři jeho otce.

Vyšel ze stínů na světlo a on si jej mohl konečně prohlédnout.

Miska vah se nečekaně naklonila a naléhavě ukazovala na převahu jednoho z vjemů. Právě tam, v úkrytu z kvítkových záclon, dívaje se na neznámého, měl náhle úplně všechno.

autor: B-kay