autor: Janule
Je první máj, lásky čas, a já se rozhodla, že je to přesně to datum, kdy je třeba začít s něčím novým. 🙂 Za devět dní to bude přesně rok, co jsem zveřejnila závěrečný díl své poslední povídky, a tak jsem si řekla, že už je asi na čase sem dát první díl té další. Je vlastně už strašně stará, protože jsem ji začala psát v červnu 2010, ale psaní mi teď bohužel trvá děsně dlouho. Je mi jasný, že pokud by mě do psaní nic nenutilo, například vy :-D, nejspíš bych ji nikdy nedopsala, takže tady ji máte a zkuste mě donutit. ;-D
No a co dodat k samotné povídce? Tentokrát poprvé to není ani trochu sci-fi, takže nečekejte ani cesty časem, androidy ani magické schopnosti. Děj se odehrává v Německu roku 2006, ale mnou řízený osud napsal život dvojčat trochu jinak. Zasáhl do nich projekt zvaný Genesis… co to je, se dozvíte brzy, nebojte se. 🙂 Doufám, že vás to bude bavit. Za obrázek děkuji Ketty, za betu Ádě a teď už, let’s go. J. :o)
„Do hajzu!“ tiše zanadával Tom, když se probudil, otevřel oči a uvědomil si, kde je. On vlastně netušil, kde přesně je, protože vše, co mohl vnímat kolem sebe v posledních hodinách a dnech, byla jen černočerná tma. Už ani nebyl schopen sledovat čas, netušil, jak dlouho je zavřený v téhle zatracené černé kobce bez oken, jen ležel na tvrdém lůžku, jehož nerovnosti se mu zarývaly do těla, a občas tiše nadával. Byl bezmocný, a to ho neskutečně štvalo.
Jeho čas se dělil na části, které určovali oni. Nevěděl, kdo jsou a proč ho uvěznili, postupně ztrácel sílu o tom přemýšlet, přesto nic jiného nemohl dělat. Jeho hlasivky od počátečního křiku odporu ochraptěly a všechny slzy bezmoci, které měl, už dávno vyschly. Zbývaly mu už jen občasné nadávky, ale ty stejně jen odebíraly jeho energii, nikdo na ně nereagoval. Beznaděj a strach postupně pohltily jeho mladou, dříve tak sebevědomou sedmnáctiletou mysl, a situace, ve které se tak nečekaně ocitl, jej zlomila.
Z vyhlídky na úžasnou budoucnost a slávu se rázem stala noční můra, a on nechápal, proč se tahle šílenost děje právě jemu. Tady, v té nekonečné tiché tmě, nebyl rozdíl, jestli má oči zavřené nebo otevřené, viděl stále to samé… tmu. Mohl jen pořád dokola přemýšlet o tom, jak a proč se sem vlastně dostal…
flashback
„Andy, sleduj, co jsem našel,“ nadšeně ukazoval Tom svému nejlepšímu kamarádovi noviny s inzerátem.
„Hledáme sólového kytaristu! Jsi mladý muž do dvaceti let? Jsi ochoten hudbě obětovat svůj čas? Chceš být slavný? Pak jsi to právě ty, koho rádi přivítáme na konkurzu. Uvidíme se 20. července 2006 v 15 hodin, Music club Victory, Berlín.“
„Hmm… takže tam pojedeš?“ netvářil se nijak nadšeně Andy.
„Pojedeme… Andy, pojeď se mnou… prosím,“ začal s přemlouváním Tom. „Víš, jak nerad někam jezdím sám, pojeď, bude sranda, určitě tam sbalíme nějaký kočky, je to Berlín, tam jich jsou miliony,“ snažil se, i přestože předem věděl, jak to celé dopadne. Andy samozřejmě kývne, je kamarád, i když už mu občas Tomova věčná honba za slávou lezla na nervy.
~*~
„Seš si jistej, že ten club má být tady?“ zeptal se Andy, když zastavili před neudržovaným starým domem v okrajové části východního Berlína, který rozhodně nevypadal lákavě.
„Jo… jinej Music club Victory jsem na internetu nenašel, adresa souhlasí. Pojď, kluby bývaj stejně většinou v podzemí, tak to prubnem,“ zamířil Tom k plechovým dveřím, nad nimiž se skvělo číslo popisné 1289.
Těsně předtím, než sáhli na kliku, se dveře otevřely, a hnědovlasý muž středního věku se na ně zeširoka usmál.
„Jdete na konkurz? Je brzy, začínáme až za hodinu,“ mluvil, zatímco lepil na plechové dveře ceduli s nápisem ‚Music club Victory‘. „Mimochodem, já jsem David, manažer,“ usmál se znovu, když přeměřil očima ceduli, jestli na dveřích správně vyniká.
„Tom. Tom Kaulitz,“ podal manažerovi ruku chlapec s dlouhými světlehnědými dredy protaženými vzadu kšiltovkou. „Jsem kytarista,“ dodal s úsměvem, když se mu David podíval do očí.
„Jo, vidím,“ pokýval bradou na černé pouzdro s kytarou, jež Tomovi viselo přes rameno. „Ty taky?“ zvedl modré oči k Andymu a napřáhl ruku.
„Ne, ne, já jsem jen doprovod, předpokládám, že bubeníka nesháníte,“ stiskl nabízenou ruku blonďák a usmál se, tenhle chlápek vypadal sympaticky, i když trochu zvláštně. Andy musel chvíli přemýšlet, než mu došlo, co tenhle dojem způsobuje. Manažerova pleť byla bledá, v tomhle horku, kdy slunce pálilo od rána do večera, to bylo přinejmenším zvláštní.
„Aha, to máš pravdu, bubeníka mám, ale budu si tě pamatovat, kdyby náhodou,“ zakřenil se modrooký manažer a prohrábl si prsty mírně zvlněné krátké vlasy. „Pojďte dál, můžete se posadit, naladit, rozehrát, jak je libo, konkurz začne ve tři,“ informoval je a vedl je temnou chodbou do klubu. „Není to tady nic moc, ale pro naše účely to stačí,“ omlouval se, když vešli do tmavé místnosti, na jejímž konci bylo slabě osvětlené malé pódium s mikrofonem a velkými repráky. „Já si ještě něco zařídím, pánové, takže se uvelebte, uvidíme se později,“ rozloučil se s nimi a zmizel ve vedlejší místnosti.
„No… nic moc, co?“ komentoval prostředí klubu Andy, když za manažerem zapadly dveře. „Pochybuju, že je tahle špeluňka v provozu,“ dodal a rukou setřel prach z barové židličky, než se na ni posadil.
„To je fuk, hlavní je, aby mě vzali. Chci už konečně někde hrát,“ zasnil se Tom, zatímco vytáhl svou Gibsonku z obalu a začal ji ladit. Dostal ji loni k Vánocům od svého nevlastního otce, který ho na kytaru odmalička učil. I jemu chtěl konečně dokázat, že jeho snažení nebylo nadarmo. Chtěl hrát, chtěl být slavný, a proto byl tady.
Andy už nic neříkal, pomyslel si něco o tom, že Tom by se snad upsal i peklu, kdyby mu to pomohlo najít flek ve skupině, a kreslil si prstem ornamenty na zaprášený barpult. Během chvíle se začali trousit další účastníci konkurzu, a zbývající čas jim utekl celkem rychle.
~*~
„Děkuji vám všem, pánové, byli jste skvělí, telefony na vás mám, takže se vám ozvu. Myslím, že už mám vybráno, ale ještě to zvážím. Každopádně, s některými z vás se určitě znovu sejdu. Díky, že jste přišli a nashledanou,“ rozloučil se s nimi David.
„Myslíš, že jsem to fakt nezvoral?“ ujišťoval se už asi popáté Tom u kamaráda, když opustili klub a šli vedle sebe po ulici ke kytaristově motorce. Leskla se na slunci, modrošedý lak byl perfektně vyleštěný, jen čekala, až na ni její hrdý majitel pyšně nasedne. Když si Tom před rokem udělal řidičák na motorku, hned si přes inzerát koupil tuhle trošku starší krasavici, i když ho to stálo celoživotní úspory plus dluh u nevlastního otce, který ještě musí splatit. Až mu bude za rok osmnáct, udělá si řidičák na auto, ale zatím byl šťastný i za svoji krásnou Hondu, kterou nikdy nezapomněl pohladit, když na ni nasedal. Byla to jeho milenka… jak se smíchem říkával Andy.
„Neboj, byl jsi z nich nejlepší, jeden vedle druhýho samej břídil,“ ohodnotil ostatní kandidáty Andy, a plácl Toma povzbudivě do ramene. „Řekl bych, že ti zavolá,“ ujistil ho a přehodil si přes rameno Tomovu kytaru. Nasadil si helmu, usadil se za Toma a objal ho pevně kolem pasu.
„No snad,“ zazubil se na něj Tom zpátky a bylo vidět, že si myslí totéž. Nakopl motorku a pomalu se rozjel ulicemi Berlína.
Nikdy nebyl příliš skromný, sebevědomí z něj většinou tryskalo na všechny strany, a lidi kolem něj už si na to zvykli, ale když přišlo na počet konkurzů, ve kterých doteď neuspěl, už tak sebevědomý nebyl. Netušil, že tohle vytoužené vítězství se nakonec obrátí v něco tak absurdního, jako je černá tichá kobka. To se měl ale dozvědět až za pár dní…
konec flashbacku
Trhnul sebou a instinktivně otevřel oči, když uslyšel známý zvuk. Někdo přichází. Naučil se rozeznávat každý nepatrný šelest, protože to bylo jediné, co mu jeho věznitelé poskytovali jako rozptýlení v tiché temné samotě. Zvedl se do sedu, když identifikoval kovové zachrastění otevíraného zámku, a upřel oči do místa u podlahy, o kterém věděl, že na pár ubohých vteřin přeruší tu příšernou tmu, do které zírá už tak neuvěřitelně dlouho. Jen občas něco viděl, a to tehdy, když mu jeho věznitelé přinesli jídlo.
Tom napínal oči směrem k domnělým dveřím bez kliky, ve kterých se vždycky na pár vteřin otevřela zašupovací dvířka, jimiž se sem linulo slabé světlo z vedlejší místnosti. V tu chvíli, kdy si někdo bral prázdný talíř a hrnek od minule, a šoupnul mu okýnkem další jídlo, se vždycky snažil zjistit cokoliv o místnosti, ve které se nacházel. Když se ale poklop po pár vteřinách nemilosrdně zavřel, pokaždé zklamaně vydechl, čas byl příliš krátký.
Totéž se opakovalo teď. Napínal oči ke světlu, byl jím fascinovaný jako můra, která naráží do světla žárovky, aniž by si uvědomovala, že se o ni popálí a zemře. Zíral na slabou zář u země, která ho vždycky na chvilku oslepila, a zmizela dřív, než si jeho oči stačily přivyknout. Naděje, že se něco změní, pohasla s klapnutím dvířek, a Tom s povzdechem zavřel oči. Znovu je nebude pár hodin potřebovat.
Pomalu vstal ze svého dřevěného lůžka, a jen ze zvyku oči otevřel, jako by mu mohly v něčem pomoci. Došel pět kroků ke dveřím, opatrně, aby si nekopl do hrnku, a sehnul se. Po paměti ho našel a instinktivně přičichl k jeho obsahu. „Fujtajbl,“ zanadával. Voda… jako vždycky, ušklíbl se. Marně čekal, že se něco změní. Asi by se zbláznil radostí, kdyby někdy našel v hrnku místo vody alespoň čaj, ale to mu zřejmě jeho věznitelé nehodlali dopřát a on nebude škemrat, na to byl moc hrdý. Neměl ani koho prosit, vypadalo to, že nikoho nezajímá, jen si dávají záležet, aby neumřel hlady a žízní, a aby si měl kam dojít na záchod. Byl v rohu, a dokonce splachovací, jaký luxus. V takovéhle kobce by čekal tak maximálně kýbl, ale zřejmě tady na tyhle případy byli zařízení.
Kdyby mu alespoň řekli proč, co po něm vlastně chtějí, ale oni mlčeli, hajzlové, nechávali ho tady vydusit, vykoupat se ve vlastním strachu ze smrti, nebo co pro něj vlastně plánovali. Bylo to ubíjející, nic nevědět a neustále čekat, až se dveře otevřou, někdo mu hodí pytel na hlavu a za pár okamžiků ho podřízne nebo zastřelí. Měl divoké sny, ve kterých se mu všechny tyhle varianty jeho budoucnosti velmi živě promítaly.
Ale bylo to stále dokola jedno a to samé, nikdo nepřicházel, nikdo s ním nepromluvil, nechávali ho tu hnít, bez možnosti protestu, bez šance na vysvobození, bez důvodu.
Už se ani nemusel přesvědčovat, co leží na talíři, který naučeně zvedl levou rukou z podlahy, a položil ho na stůl vzdálený přesně šest kroků od dveří. Znal už každý čtvereční centimetr svého vězení, a bez váhání odsunul židli, na kterou se posadil, aby snědl dva krajíce suchého chleba, svůj pravidelný denní příjem kalorií.
flashback
„Dneska s sebou nemáš kamaráda?“ zeptal se David, když se usadili ke stolečku v Music clubu Victory. Vypadlo to tu stále stejně ponuře, jako by se tu zastavil čas už dávno.
„Nemohl, musel do školy, jeho matka je děsná,“ pokrčil Tom rameny a pohrdavě si odfrkl. Myslel, že Andyho ukecá jako vždycky, ale tentokrát se mu to nepodařilo, zasáhla kamarádova matka. Osobně syna ráno naložila do auta a odvezla až ke škole, aby měla jistotu, že s Tomem do Berlína nepojede. Chtěla mít z Andrease právníka, a nehodlala trpět, aby ho jeho „nahastrošený“ kámoš tahal na své pochybné výlety v době školy. Znala Toma sice odmalička, ale nikdy nepochopila jeho účes, ani styl oblékání, a měla pocit, že tím, že spolu ti dva kamarádí, jejího syna stahuje na svou pochybnou úroveň. Co se týkalo jeho rodiny, neměla o nich valné mínění… matka umělkyně, otec rocker, pro ni prostě divná rodina.
„A ty do školy nemusíš?“ usmál se vědoucně manažer, když mu naléval pivo do skleničky. Tom si usrkl a opřel se zády do židle.
„Kašlu na školu, chci hrát,“ pronesl frajersky a zhluboka se napil. Venku bylo takové horko, že mu čůrky potu stékaly po zádech, takže se pivko hodilo.
„To je fajn,“ pokýval David, zatímco si vyndal na stůl kožené desky. Chvíli listoval papíry, dokud nenašel, co hledal. „Tak jo… líbil ses mi,“ usmál se přes stůl na Toma, „myslím, že by ses nám hodil, ale potřebuju o tobě taky něco vědět, takže doufám, že mi odpovíš na pár otázek, než si plácnem.“
„Jasně, samozřejmě,“ ujistil ho nadšeně Tom a vzrušeně si na židli poposedl. „Ptejte se,“ dodal a čekal na první otázku.
„Tak mi pověz, kolik ti je, odkud jsi a něco o sobě,“ vybídl ho manažer, dolil si z lahve pivo a připravil si pero.
„Nooo… tak jméno už jsem říkal, jsem Tom Kaulitz, je mi sedmnáct a jsem zatraceně dobrej kytarista,“ zakřenil se. David se jen usmál a čekal na další podrobnosti. „Teda sedmnáct mi bude prvního září, abyste neřek, že jsem kecal,“ ušklíbl se Tom. Zvykl si o sobě říkat, že je mu sedmnáct už před půl rokem, znělo to líp než pitomých šestnáct. „Jsem z takový malý prdele kousek od Magdeburku, vesnice, jméno vám stejně nic neřekne,“ mávl rukou. „Chodím do vedlejšího města na gympl, ale nebaví mě to, chci odjakživa hrát. Na kytaru mě učil otčím od sedmi let, on má svojí skupinu, takovou rockovou partičku, hrajou na místních zábavách a tak… chtěl bych to dotáhnout dál než on,“ zvedl pohled k Davidovi, který si soustředěně zapisoval všechno, co mu Tom řekl. Kývl a podíval se na kytaristu.
„Může být, stačí se snažit,“ usmál se. „Co rodiče?“ nadhodil další téma.
„Myslíte mámu? No… ona je… umělkyně, navrhuje hadry, občas něco namaluje a tak… co jí znám, nikdy nechodila někam do práce, je na volný noze,“ přemýšlel, co by ještě řekl. „Vlastní fotr nás opustil, když jsem byl prcek, mohlo mi bejt tak šest, ale radši na to nevzpomínám, byl to parchant,“ ušklíbl se. „Od tý doby jsem ho neviděl, vypařil se někam na druhej konec Německa,“ zamyslel se, ale hned pokračoval. „Od mejch sedmi s náma žije mámin přítel Gordon, dělá mi otčíma a je fajn. Učil mě na kytaru, jak jsem říkal prve.“
„Sourozence máš?“ padl další dotaz manažera.
„Ne. Teda už ne… měl jsem, prej… kdysi,“ zarazil se trochu Tom. „Bráchu, ale ten se ztratil, když nám byly dva roky, nejspíš už nežije,“ nerad o tomhle mluvil, nebylo mu to téma příjemné. „Máma říkala,“ dodal, protože tohle období svého života si skutečně nepamatoval. „Prej jsme byli dvojčata, on byl mladší, občas se mi o něm zdá,“ svěřil se, ani nevěděl proč. „Na zdi nám visej nějaký fotky,“ vzpomněl si na dva roztomilé prcky ve vaničce s pěnou na hlavě. Ten vepředu s pihou pod rtem a bílým nafukovacím kruhem, byl jeho bráška Bill. Bůhví, jak by dneska vypadal, tehdy byli, až na tu pihu, naprosto stejní. Ale někdo ho bohužel o bratra připravil ještě dřív, než si na něj mohl uchovat alespoň jednu vzpomínku. Zvykl si, co mu taky zbývalo.
„To je mi líto,“ účastně se pousmál David. „Co ostatní příbuzní?“ vyptával se dál, nechtěl se nijak dotknout citů svého budoucího kytaristy, ale tlačil ho čas, ještě toho měli hodně na práci a on potřeboval co nejvíc informací o jeho rodinném zázemí.
„Mám jenom babičku a nevlastního dědu z máminy strany, jinak se s nikým moc nestýkáme,“ odpověděl stručně Tom. „Můžu se taky na něco zeptat?“ odvážil se, když sledoval, jak Davidovo drahé pero lítá po papíře. Nečekal na souhlas a pokračoval. „Je ta vaše skupina známá?“
„No… u nás ano,“ usmál se David. „Mají hodně fanoušků, ale asi je znát nebudeš. Uvidíš, až jestli tě přijmeme, tak si to vyzkoušíš na vlastní kůži, co je to být slavný. Dáš si ještě pivo?“
Tom jen přikývl, než se omluvil, aby si odskočil na toaletu, cestou sem to nestihl, a už opravdu nutně potřeboval.
Když mladík zmizel v tmavé chodbě, vyndal manažer z kapsy malou tubu a trošku bílého prášku nasypal do Tomova piva…
konec flashbacku
Prej vyzkoušíš si na vlastní kůži, co je to být slavný… pomyslel si vztekle Tom, když dožvýkal poslední sousto suchého chleba, a jeho žaludek se konečně trochu zklidnil. Kecy, kecy, a jenom samý debilní kecy, parchant zatracenej, měl mi bejt ten klub podezřelej, že já idiot tam lez. Tady je tak někdo slavnej, v týhle temný díře… Zapil suchý chleba zbytkem zteplalé odporné vody a nádobí odnesl zpátky k dvířkům. Měl chuť do toho kopnout, ale věděl, že dokud tam nádobí nebude, další jídlo nedostane, to se naučil hned na začátku. Byl díky tomu celý den o hladu, než mu došlo, co šmátrající ruka na podlaze hledá, a když nic nenašla, dvířka se zavřela a bylo znovu pár hodin ticho. Podruhé už věděl, že má odevzdat nádobí, a i když byl ještě silný, plný vzteku a odporu vůči svým únoscům, jeho vlastní tělo ho přemohlo a on se přizpůsobil. Došlo mu, že to je nejspíš jejich cíl, a čím déle tu byl zavřený, tím víc pochyboval, že tomu dokáže dlouho vzdorovat.
autor: Janule
betaread: Áďa
mě to nedá a musím ti to hned okomentovat (ještě před tím než to přečtu, pak sem napíšu další koment :D:D). Neuvěříš jak sem na tu povídku "nadržená" 😀 jdu číst *yahoo*
Oh, to se mi velmi zamlouvá! ^^
Teda, hned jak jsem povídku viděla mě zaujala i ten obrázek. Ještě jsem teda dílek nečetla, protože se trošku obávám toho předkecíku. Myslím té části, kde ses zmiňovala o tom psaní, že to teď moc nejde atd. tak teď váhám, jestli se do toho pustit teďka nebo až bude dokončená. A jestli bude nějaký pravidelný interval přidávání anebo ne a budeš to přidávat, jak se ti dílek podaří napsat??
Super! 🙂 těším se na další 🙂
Zatial to vyzerá veľmi zaujímavo, a ja sa teším na dačí diel. Toma mi je ľúto a neviem sa dočakať kedy sa dozviem o čo vlastne ide.
Tak to sem teda zvědavá jak se to bude vyvíjet dál. Heh, pořád mám pocit že ho bude Bill zachraňovat, ale podle obrázku to spíš vypadá že jsou zavřený oba … A je zvláštní že ho nehledaj (i když těžko říct, třeba ho hledaj) …
Zase díly budou vycházet v neděli ? 🙂
no teda.. tak musim povedat ze toto ma zaujalo uz po prvych dvoch vetach, vyzera to velmi zaujimavo, som zvedava co bude dalej.. a co Bill.. preco zmizol a co sa s nim stalo, urcite sa niekde objavi.. tesim sa na pokracko 🙂
Kdyz jsem tu dnes uzrela prvni dil Genesis, malem jsme spadla ze zidle:-) To je opravdu krasne, prvomajove prekvapko a darecek v jednom.
No, co rict… vypada to skvele.
Vsimam si, jak ve svych povidkach rada pouzivas sekvencni stridani flashbacku s pritomnosti. Cist povidku, nebo jen casti povidky, timto zpusobem je docela fajn, jednoznacne to drazdi zvedavost ctenare a prubeh deje pusobi napinaveji, nez kdyby vse bylo v posloupne casove rovine.
Na Billa si budeme asi muset jeste pockat, ale seznameni se s Tomem bylo opravdu zajimave. Sedmnactilety, sebevedomy, naivni klucik, ktery asi nejspis brzy zazije skolu zivota… no libi se mi ten tvuj Tom, opravdu libi. Ja vseobecne uprednostnuji "kazove" postavy, budto jeste nevyzrale az arogantni, nebo postavy zivotem pokrivene, vykotlane, znicene, postavy, ktere postupem casu dozravaji, bolesti a zklamanim se utuzuji a laskou sili jejich charakter a osobnost.
Tomovo vezeni evokujes primo dokonale. Jako bych tam s nim byla.
Jsem rada, ze se tady ta povidka objevila tesim se na dalsi dil:-)
Krasny prvni maj!!!
Díky, holky, za hezký přivítání, taky přeju krásný první máj :o)
Pro zvědavce :o) mám zatím napsáno necelých 11 dílů, a budou tu každou neděli jako vždycky. Pak se uvidí, jak to budu stíhat, ale právě zveřejnění, a doufám i vaše reakce, mě snad donutí psát teď častěji než jednou za měsíc pár odstavců. Třetí řadu Časoprostoru jsem takhle dopisovala z týdne na týden a šlo to… tenkrát. Takže uvidíme. :o) J.
O___O vypadá to opravdu zajímavě, já být na Tomově místě tak už dávno hodím mašli ale to je jedno :D. David, ten se mi už odzačátku nezdál, zajímalo by mě co tam s Tomem hodlají dělat, no, každopádně se těším na další díl 😉
Nejprve mě zaujal zajímavě vypadající obrázek, pak, když jsem si přečetla autora, jsem se s obrovským nadšením dala do čtení. Hned od začátku mě ta povídka strhla, jak velmi zajímavým dějem, tak stylem psaní. Strašně moc se mi povídka líbí a už teď vím, že to bude jedna z těch nejlepších, co jsem kdy četla!♥
Úplně mě zamrazilo, když došlo na Tomova brášku. Když jsem si představila, jak někdo mohl unést 2 leté dítě! Po tom, co se teď děje s těmi únosy dětí, mě tohle fakt sebralo a hned mi bylo jak chudáčka Billyho, tak Tommyho líto. Musí být hrozné vyrůstat s vědomím, že kdysi měl dvojče, na které si ani pořádně nepamatuje, neví, co s ním je, jestli je ještě vůbec naživu.
A ten nápad… hrozně se mi to líbí. Hlavně ten "naivní" Tom s touhou po slávě, ta jeho lehkomyslnost uvěřit tak pochybnému člověku a ještě k tomu na tak pochybném místě. Jsem hrozně zvědavá, jak se to vyklube dál, jako vždy už mám svou teorii, kterou tady nebudu vypisovat, abych náhodou něco neprozradila, kdybych se do děje strefila.:DD
Nevím co víc napsat, jen zopakuju, že se mi tahle povídka strašně moc líbí a nemůžu se dočkat na pokračování a věř, že my tě určitě povídku dokončit donutíme!!!;) 😀
Jupííí.,hned jak jsem tady tvou povídku viděla, tak jsem po ní skočila. A první dojem naprosto úžasný. Takže doufám, že tě tyhle komentáře nakopnou opravdu hodně 😀 (jen mě trošku zamrazilo při představě dvouletého ztraceného Billa…mojí Terezce jsou teď dva roky…šílená představa :/ )
no neke, že už zveřejňuješ! tomu se říká překvápko 🙂 tak pak nezapomeň na mailíky, protože to, že mám twincestní dovolenou, neznamená, že nejsem zvědavá, jak jim tam zase zavaříš, chudákům!!!
a Bill je v obrázku chycenej naprosto přesně, ten jeho vyplašený výraz!!! povedený obrázek!
Genesis..tak se u nás jmenuje jeden sekáč ale mám pocit že to asi nebude ono =D
Nejdřív mě zaujal obrázek a pak když jsem viděla autorku tak jsem se hned dala do čtení protože jsme věděla že to bude super..a nemýlila jsem se =)
Takže David nebyl asi obyčejný manažér ale někdo kdo jede v něčem co unáší mladé kluky? Že by měl prsty i v únosu Tomova brášky? Úplně na mě dýchalo takové tajemno =) Ale z toho jak je Tom zavřený mám husí kůži, já bych to nevydržela ani jeden den, brrr..jsem zvědavá jakou roli bude mít Bill, zachránce asi ne podle obrázku, spíš se dostane za Tomem do kobky…
Moc se mi to líbí a určitě budu číst dál =) Miluji tvůj styl psaní =)
Jo dětičky, tady vidíte, jak to dopadá, když si sednete do auta k cizímu člověku, berete si bonbóny od neznámých lidí, kašlete na školu, chcete bejt slavný za každou cenu a věříte pochybnejm inzerátům! Dobře ti tak, Tome, měl jsi sedět ve svým nudným městě, ve svý nudný lavici, ve svým nudným gymplu!
Tedy Janule, jestli brzy neustanou únosy, černý kobky a tajemný situace, věř mi, že nebudeš chtít, abych i nadále komentovala! 😉
Asi jsem ten komentář neměla psát hned po přečtení, ale když já tahle únosová témata tak strašně nesnáším! Chtěla jsem původně dokonce napsat "laciné senzace", ale včas jsem se zarazila, protože to bych z úst vypustila blbost, je mi jasné, že takhle jsi to prostě nemyslela. A chápu, že se kvůli mně a mým úzkostem ti dva nemohou pořád držet za ručičky, ale ještě chvíli budou na programu ztracené dvouleté děti a pokračuji v twincestních prázdninách (to Aďa vymyslela perfektní termín). 🙂
No jo, já vím, když se mi zvolené téma nezamlouvá, nemusím povídku číst. To je ale právě to, že musím. S tím se prostě nedá nic dělat, takže ti tady asi budu každou neděli prskat. Je mi jasné, že už se nemůžeš dočkat! :)))
[16]: Neboj, má drahá :-D, čekala jsem, že na mě něco podobnýho plivneš ;-D Laciný senzace jsou můj obor, abys věděla 😀 Nemám tucha, jak na tebe bude působit pokračování, tak jsem sama zvědavá, jaký perly mi sem budeš sázet, ale věř, já se budu jen arogantně autorsky šklebit ;-D, protože je mi jasný, že na mě skrz tu obrazovku nedosáhneš, abys mi jednu flákla, to až nad další bramboračkou. 😀 A musím tě ujistit, že mám právě na mejlu oficiální oznámení konce Ádiných prázdnin, protože mi poslala další jednodílku, a sama je dobrovolně ukončila. 😀 Moc dlouho jí to nevydrželo, nejspíš zapracoval Billíkův "plnovous", to jí nejspíš asi nedalo spát, jak ji znám, tak uvidíme, co stvořila 😀
Útěchou ti může být, že to tady budeš muset přetrpět jen jednou tejdně.. vzpomeň si na časy, kdy jsem dávala povídku skoro obden, to bys umřela. 😀
Snad už se konečně dokopu ti odepsat na mejl, a jestli ne, tak za tejden pa. J. :o)
Tak konečně jsem se k tomu dostala. Na tuhle povídku jsem čekala od chvíle, kdy jsi mi o ní poprvé řekla, a jsem neskutečně ráda, že se konečně na blogu objevil první díl! Určitě si přečtu i ten další, a další, a tak dále, znáš to! :))
Ale k povídce… jsem zvědavá, jak se to tam vyvine dál. Něco málo už vím, takové to nastínění situace, ale ani to mě nezastaví v tom, abych napjatě čekala na to, kdy se Tom dostane z té "černé díry" a kdy pozná tu skupinu a tak… prostě zatím to vypadá opravdu zajímavě, jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. A věta: "Jsem z takový malý prdele kousek od Magdeburgu" mě naprosto odrovnala! 😀 Super práce, Janul, těším se na další díl!
Vypadá to zajímavě určitě budu číst další díly 🙂
[9]: přinejhorším tě zavřeme do místnosti se záchodem a jedním okínkem [budem na tebe hodnější než ty na Toma]a najíst dostaneš jen po napsání dílku :D:D:D:D
Ne, dělám si srandu, piš jak se ti bude líbit a chtít. Podle mě by to psaní dílů nemělo být z donucení ale pro zábavu, ovšem chápu jak to myslíš 😀
Jen sem si nemohla pomoct a musela sem si "rejpnout" 😀
No ty vole! Ak mňa tento príbeh nezabije bude dobre :D… nikdy som od teba nič nečítala a teraz musím povedať že som robila naozaj veľkú chybu… je to úžasné! Skvelo napísané a k tomu skvelý originálny dej… chudák Tom bol taký zaslepený tým že chcel byť slávny až naletel na pochybný inzerát… zaujímalo by ma ako by to dopadlo keby tam v ten deň čo mu David nasypal do piva tú sračku bol aj Andreas… och a som zvedavá čo je s Billom, chudák mal len 2 roky keď sa stratil… bože strašne sa teším na pokračovanie 🙂 ten dej ma úplne dostal 😀 celý čas čo som to čítala som bola celá napätá 😀 je to skvelé!
Páni, vyzerá to zaujímavo. Takéto príbehy mám rada 🙂 Stále neviem, čo od toho očakávať…Mám z toho v hlave zmätok 😀 Mám na jazyku toľko otázok, ale najlepšie mi na ne odpovie samotný príbeh, takže si musím počkať na pokračovanie 🙂
Zatiaľ ma to zaujalo, takže to s najväčšou pravdepodobnosťou budem čítať 😉 Inak píšeš úžasne :-)Som na to zvedavá, vyzerá to fakt dobre 🙂 ♥
[17]: Janule! Ty mě svou reakcí vždycky totálně uzemníš!!! Nemohla bys mi třeba pro změnu jednou trochu vynadat? Určitě bych se cítila mnohem lépe. :)))
Vážně mám štěstí, že jsi tak trpělivá, nevztahovačná a nehádavá osoba. Přes veškerou mou neustále avizovanou toleranci, se zlou by se potázal, kdo by se odvážil napsat mi komentář v podobném duchu. :)))
Celý den jsem o úvodu tvé nové povídky přemýšlela, přestože jsem tvrdě pracovala na závěrce. Jestli jsem nějaké ty miliony zaúčtovala špatně, máš mě na svědomí! 🙂 No jo, jenže jsem nic nevymyslela. Jedině snad to, že bych komentovala až druhý den po přečtení, až se všechny dojmy pěkně usadí a pak na tebe možná nespustím tak zhurta. 🙂 Tedy ale nemohu zaručit, že to dodržím. To zas budou muka! :)))
To teda Áďa moc dlouho nevydržela, ale jestli napíše něco o Billovi a vousech, tak to si snad i přečtu. :)))
Na bramboračku se děsně těším! Tedy snad ji tentokráte zvládnu! 🙂 S psaním se nestresuj, dost na tom, že tě čekají mé komentáře, to si mě užiješ až až. 😉
No teda zrovna nedávno jsem si při 150 čtení časoprostoru na dobrou noc říkala že už bys mohla uveřejnit něco nového .. 🙂 a ono je to tady .. Hned první díl mě dohnal k slzám ani nevím proč asi z té Tomovy bezmoci rozhodně je to velmi zajímavé a jsem zvědavá jak to bude pokračovat mám spoustu nejasností a spoustu otázek .. tak doufám že mě nenecháš dlouho čekat 🙂 Jinak jako všechny tvoje povídky věřím že i tahle bude dokonalá 🙂
jsem ráda, že jsem si na přečtení počkala. udělala jsem si volníčko, klídeček, hodila nožky na horu…a pak mě děj málem zvedl z křesla. 😀
už název a tvůj úvod ve mě vzbudil zvědavost, ale co se stalo po přečtení dílu.. jsem napnutá jako šňůra na prádlo! uáá, takový mrazení, co jsem měla během čtení.. to už se mi dlouho nestalo. Tom mě svým osudem vtáhl plně do děje, jsem zvědavá, kdy a za jakých okolností se objeví Bill a co to nakonec bude za projekt. 🙂
obrázek je perfektní, určitě vyjadřuje dvojčátka, jak je cítím z povídky. 🙂 a navíc.. mě to přijde tak realistické..právě kvůli těm únosům, útěkům, to Tomovo chování. perfekt!
no… že já toho mám ale málo rozečtenýho a nic na práci, že? 😀 těším se na další neděli. snad se jí dožiju.. 😀
p.s. Janulko..Kattys..vy mě ženský jednou odrovnáte! :D:D:D tlemím se tomu vašemu popichování ještě teď. 😀
[23]: Já ti dám, vynadat! 😀 Si nebudu odhánět svoje nejmilejší "kritiky" 😀 Kdo jinej by si mě narval do šedýho šanonu? 😀 Mimochodem, doufám, že se ještě vejdu! 😀 Klidně to na mě plivni hned, to bejvá slina nejostřejší, ať si to užiju! 😀 Druhej den už bys moc vychladla, ty moje malá Fukušimko. 😀 Pak bych si to náležitě neužila.. i když, bohužel, žádná Sabine prozatím není přichystaná, tak jsem moc zvědavá, kdo ti poleze na nervy. 😀
Bramboračku bych si dala, musíme to pořešit brzo, dokud ještě není to fujtakslvedro. 🙂
Áďa už to smolí, neboj, bude to myslím poznat z názvu. 🙂
[25]: Díky, flixo, že sis mezi božstvy našla čas na mé zanedbávané staré dítko, doufám, že ho teď doženu do konce. 🙂 Lenora je děsná nemoc.. já myslela, že už máš odevzdáno, kávička, cigárko, nohy na stole… ale ono se bude ještě obhajovat, co? No tak držím palce, pokud zrovna nepíšu. Mezerník vážně potřebuju. 😀
Všem moc děkuju, jste zlatí, nečekala jsem tolik komentů, doufám, že vás nezklamu. 🙂
[25]: Já tedy nevím jak dalece je to Janulce příjemné, ale popichování je můj druhej chleba. 🙂
Zkus něco napsat a uvidíš. 🙂
[26]: :)))
Prej Fukušimko, no tak mi ještě nikdo neřekl, to je hezký!!! 🙂
S tím komentováním, to tedy nevím, aby toho na tebe nebylo moc. Ale zase na druhou stranu, když se krotím, to pak není vůbec ono. 🙂
A já myslím, že bez Sabine se obejdu docela hravě, hned v první kapitole mi leze na nervy Tom, jeho matka, jeho otčím, jeho přítel Andy, David… ehm… "člověče, vy tam máte figur jak na orloji" 🙂
No ale vlastně musím přiznat, že se celkem těším na neděli, protože i když napínavé a tajemné příběhy nesnáším, samozřejmě jsem zvědavá, jak to bude dál. 🙂
Pro tvé info, v šedém šanonu si hovíš i nadále, přibyl ti k tomu jeden žlutý a jeden červený, ale hezky červený, žádná komunistická červeň to není. Ovšem momentálně se nacházíš ve sklepě! Ano, čteš dobře, byla jsem nucena šoupnout tě, spolu s ostatními spisovately, do sklepa, jinam ses mi při stěhování nevešla. 🙂 Pochopitelně plánuji tvé přenešení do obytných prostor, ale vzhledem k tomu, že se stěhuji z malého do ještě menšího bytu, fakt nevím, kam tě umístím. :)))
S tím vedrem máš pravdu, ale do konce května se mnou asi nebude žádná řeč, to musím vyklidit byt. Ach jo. Ale uvidíme. 🙂
Tedy jestli Áďa vezme na ty Billovy vousy rovnou mačetu, aby dostála své pověsti, tak nevím. 🙂
[27]: odevzdáno je, ale volníčka jsem si moc neužila. :/ včera jsem musela najet zase šprting na zkoušky, pak bude šprting na státnice a pak, aby toho nebylo málo, šprting na přijímačky. takže koncem června budu buď polomrtvá, ale maximálně šťastná a budu mít celé léto naordinovanou twincest léčbu a nebo budu mrtvá, což bude pech, protože umřu, aniž bych znala konec tvé staronové povídky. 😀
noo takze je asi na case si precis nejakou tovji povidku a tahle me zaujala. Trochu me z toho mrazi. Absolutne to nechapu, ale to byl nejspis tvuj zamre ze? 🙂 Je tam nahle tolik informaci a pritom zadna z nich neprozrazuje nic predem. Co se mohlo stat? Proc? A jak to bude pokracovat? Totalne obdivuju Toma, ze jeste nezesilel. Ja bych si snad uz prokousla zily nebo nevim. Tohle bude opravdu zajimavy. Asi aj psychozni, takze doufam, ze me u toho neklepne 😀
Jednatřicátý komentář aneb: Jak si honit ego počtem komentářů vlastními silami 😀
[29]: Hele, Fuki, jestli ti v tom sklepě chytim plíseň, tak si mě nepřej. 😀 Šedá, žlutá, červená, koukám, že mám pěkný barvičky, jak kdyby mě někdo zmlátil 😀 tak k tomu ta plíseň a nějakej ten ohryz od myši či krysy bude úžasná ozdoba 😀 Víš, jaký krásný mapky umí plíseň? Fungi-art! 😀
Neboj, hned v dalším díle bude vysvětlení, moc záhadný to dlouho nevydrží, to víš, to je jen záměr autora prvním dílem navodit atmošku, šokovat, vyhrknout slzy v očích svých ubohých čtenářů, chechtat se nad jejich utrpením s ďábelským úšklebkem na tlamě 😀 znáš mě, I'm devil! 😀
Jinak navrhuju, umístit mě posléze ze sklepa rovnou na záchod, tam se mi bude líbit, jsem ráda čtena, když je člověku nejlíp, jak může, zvlášť, když těsně doběhl. 😀 Je tam teplíčko, klídeček, žádnej průvan, krásný vodopády na dosah, no prostě ideální prostředí pro mě. 😀
Povídali, že konec května bude vedro, tak to vidim blbě, ale jestli se léto vyřádí v květnu, červen bude hnusnej, tak bychom to mohly uskutečnit. Uvidíme, uvidíme…
Tipuju, že Áďa nevezme mačetu pouze na ty fousy, myslim, že to fikne rovnou i s hlavičkou, jak ji znám. 😀
[30]: Tyhle vysokoškoláci jsou chuděry. Pro blbý tři písmenka před jménem se takhle stresovat, že bych se na to nevyprdla, velebnosti! 😀 Neboj, to přežiješ, twincestní lázně si dávkuj mezitím, abys měla průběžnou léčbu.. křísit twincestem polomrtvolu půjde blbě. Takže hezky to střídat, naučit se pár odstavců, přečíst nějakou jednodílku, zjistit, že to byla děsná hovadina, vrátit se s chutí zpátky k učení, zjistit, že je to ještě větší hovadina, najít další twincestní jednodílku atd. atd… 😀 Tomu se říká z bláta do louže, ale jak už pravil docent Chocholoušek, je to nejlepší, co může bejt… teplá, studená, teplá, studená a do klece. Tam skončíme stejně nakonec všichni. 😀
konečně jsem se dočkala 🙂 to mě tak překvapilo, že jsem zahlídla tvoji novou povídku.
moje fantazije začala zase pracovat na plné obrátky, tak jsme zvědavá, jak moc se budu mýlit od skutečnosti 😀
mimochodem, já mám zase takové nápady ráda, i když škoda, že to nebude žádné science fiction 😀
[32]: Nemohla jsem se připojit na net! To byla muka! Čtení prvního dílu tvé nové povídky se s tímhle trýzněním vůbec nedá srovnat!!! 🙂 Mou jedinou starostí bylo, abych se co nejdříve spojila, přiklusala sem a sdělila ti, že umím česky a vím, že se nepíše "se spisovately", nýbrž "se spisovateli"!!!! 🙂 Celou tu dobu bez spojení jsem přemýšlela, jak se mi to přihodilo. Asi stárnu, či co. 🙂
A neboj, sklep je novej, čistej, suchej, tam se ti bude líbit. Žádná havěť se tam prozatím nevyskytuje, tak snad nebudeš rozkousána, pokálena, či jinak znehodnoce a budeš i nadále ke čtení, než tě dotáhnu nahoru. 🙂 Náhodou, s tím záchodem je to bezva nápad, občas jsem tě vyndala ze šanonu a četla si tě tam. 🙂
Tak se koukej v dalších dílech odtajemnit, sic nebudu mít co číst!!! 🙂
Vidím to až na červen, až se z toho stěhování vzpamatuju. Teda ale jestli bude vedro, tak nevím, já když se směju, tak se děsně potím a minule mě od smíchu bolely panty ještě tři dny poté. :)))
No koukám, jak pěkně radíš flixo při studiu, to bych mohla taky zkusit, s tím střídáním, teda ale nevím, s čím to budu střídat já. 🙂 Třeba… jedna jednodílka, jeden článek na blog, jeden dílek vícedílky, dva články na blog a tak. 🙂
[34]: Tomu se říká totální závislost, to dobře znám. 😀
Hele, i mistr tesař se utne, skromně řečeno ;-D, jednou se mi podařilo napsat "s dvojčati", aniž bych měla tucha, jak se mi tam to měkký i dostalo, a ještě ke všemu mi na to přišel mladej, když jsem mu dala povídku přečíst 😀 ten se smál, matce nebožačce, hajzlík jeden! 😀 takže v klidu, 70% zdejších návštěvnků by si ani nevšimlo, kdybys to tak nevhodně nerozmazávala 😀 Já vím, že víš. 😀
Mezi námi, já čtu tiskoviny jedině na záchodě, tam je klídek, většinou tam díky tomu sedím nad plán, kroužek vysezenej až na kost, dokud něco nedočtu. 😀 Takže ze suchýho sklepa rovnou na hajzlík, už se tam těším. 🙂
Mohly bychom si najít na ty spichy nějakou lednici, něco s klimoškou, aby se tam dalo hezky mrznout, ale prozatím jsem na nic takovýho v Práglu nenarazila. Do Hamburku kvůli tomu nepojedem, bůhví, jestli ten ledovej bar, kde chlapci slavili osmnáctiny, ještě vůbec existuje… tam by nám bylo nejspíš dobře, kousek od Labe. 🙂 Ovšem za malinko vyšší ceny, no. Takže se radši budem potit tady, uvidíme, budu strategicky číhat na studenou frontu a pak až uhoděj červnovný mrazíky, hned to zpunktujem! 😀 A pak se zahřejeme bramboračkou. 🙂 Už se těšim, právě mi ukápla slina. Zduř! 🙂
Tak tohle zní zajímavě..těším se na další díl:D
Tak dlouho jsem tu nebyla a málem mi unikla povídka od Janule 🙂
Vypadá to slibně, ale u tebe se nebojím, že by se z toho vyklubala nějaká hloupost, těším se na další a další a další úžasné díly 🙂
Konečne som sa dostala k tejto poviedke. Začiatok vyzerá hrôzostrašne. Ďakujem za upozornenie pomohlo, lebo som to čakala 🙂 Projekt Genesis o tom som niečo čítala, ale nespomínam si že čo, len že ho robila Nasa 😀
Toma mi je hrozitánsky ľúto a keď rozprával o Billovi tak to mi bolo vážne ťažko. Zmiznuté deti ma vždy dojímajú, pretože ich je toľko…
Tak ja idem ďalej nech sa dozviem čo sa vlastne deje a ako je v tom namočený David.
Vypada to zajímavě.
No pááááni! Já jenom zírám! 😮
Vážně, nejsem pomalu schopna slova 😀 Přiznávám se, že mě tahle povídka překvapila a naprosto ohromila, ostatně jako všechny Tvoje povídky 😉
Teda hnedka v prvním dílě mě takhle trápit 😀 Mě je Toma tak líto! Ale zatím to vypadá, že ještě nepřišel o svůj rozum a je na tom dobře. Tak doufám, že se tam nezblízní. A samozřejmě to ve mě vyvolává spousty otázek. Nemůžu se dočkat dalších dílů, kde se budu všechno postupně dozvídat, protože tohle mě totálně zajímá. Občas si udělám nějakou představu o tom, jak by mohla povídka pokračovat či jakého tématu se to bude týkat. Ale u téhle povídky nemám ani trošku ponětí.
A taky jsem si celý díl říkala, kde je Bill? Původně jsem si teda myslela, že Bill nebude Tomovo dvojče a že bude v té kapele, kterou sháněli 😀 A teda hezky šeredně jsem se spletla 😀 Nejen, že žádná kapela ani sláva nebude 😀 Ale on Bill nakonec jeho dvojče je, ale ztracené! 😮 Tak to mě překvapilo snad nejvíc. Je dobře, že se Bill ztratil když byl ještě malinký a Tom si na něj nevzpomíná, protože jinak by se s touhle skutečností určitě velice težce vypořádával. Ale sakra, kde ten Bill je? To jeho ztracení určitě nebude jen tak a já jsem vážně zvědavá, kdy se v téhle povídce objeví a jakou tady bude mít roli.
A doufám, že Toma v téhle povídce nebudeš moc týrat 😀 Celkově mi nejde na rozum, proč Toma krmí a dávají mu pití, ale přitom ho vězní? Sakra, co s ním chcou dělat? Já být ním, tak bych se tohoto bála víc, než kdyby mě chodili mlátit nebo se mnou dělali kdoví co. Takhle člověk neví o co jde a ta nevědomost je asi to nejhorší!
No, musím hned na další díl. Třeba se dozvím trošku víc 😀