God Bless You 1.

Lauinka: Zdravím všechny twincestní duše. Opět má bujná mysl zapracovala a dopadlo to takhle 🙂 Tahle povídka je z prostředí, které by asi od nás dvou s Doris nikdo nečekal. Ano, ano, jedná se o klášter. A proč zrovna tohle? Jednoduché… sama pracuju na brigádě v klášteře, kde teda převážně zahradničím, ale… najde se více věcí, co tam dělám 🙂 Jinak se velice omlouvám všem věřícím a prosím je, aby to nebrali nějak špatně nebo něco 🙂 Snažily jsme se s Doris veškeré věci týkajících se modlení a podobně podle skutečnosti. 🙂 Takže si novou povídku užijte a za všechny komentáře budeme vděčné. S pozdravem Lauinka :-*

Nádraží, symbol cestování. V ruce kufr, taktéž symbol cestování. Věděl, že tento den jednou přijde, ale asi ani netušil, že přijde tak rychle. Tak příliš brzy. Před ním stáli jeho drazí rodiče, usmál se na ně. Přivezli jej autem na nádraží, a spíše než to se s ním přišli rozloučit. Na dlouhou dobu. Nedokázal ani říct, na jak dlouho, ale v klášteře, kam jel, panují tvrdá pravidla a jen tak se domů nedostane, možná na Vánoce.

Naposledy se vrhl do náručí matce, která neudržela slzy. Jestli radosti, strachu nebo smutku, sám nevěděl, ale i ona na tento den čekala. Celý život se jej snažila navést na tu správnou cestu, duchovní cestu a povedlo se jí to. Chtěla z něj od malička mít kněze a on nyní sdílel její názor. I otec byl na něj pyšný, byl si jist, i když on nyní slzy skrýval, viděl je. Snažil se zachovat si kamennou tvář, ale v koutku očí viděl, jak se mu třpytící se perly lesknou. Usmál se na něj a důstojně si podali ruce.

„Maminko, tatínku… už budu muset jít, nebo mi ujede vlak“. Kouknul se na oba dva a vydechl. Nechtělo se mu opustit jeho rodné město, ale už o tom tolikrát přemýšlel a nenašel jiné východisko

„Bille, měj se tam hezky a napiš, dobře? Máš všechno? Lístek?“ Mamka opět plašila, ale on se jen usmál a ukázal na kufřík v ruce a lístek ve druhé.

„Neboj se o mě, já to zvládnu, určitě vám napíšu, jak jen to bude možné.“ Nastoupil do vlaku a našel si i místečko. Zamával naposledy rodičům a vlak se vydal vstříc jeho novému domovu a osudu, který si sám vybral. Cesta byla dlouhá a únavná, ale sledováním dění za oknem mu to alespoň nějak ubíhalo. A tak nakonec vystoupil v Mnichově, kde na něj čekalo auto, které jej odvezlo do mužského kláštera. Bude tam zatím žít jako chovanec, dokud nesplní slib a nestane se knězem.

Nakonec auto zastavilo až za zdmi kláštera. Usmál se a nechal se pozvat dovnitř, kde jej rovnou nějaký kněz zavedl za opatem. Už na něj čekali, proběhl rychlý rozhovor, a poté jej jeden z knězů zavedl do pokoje. Poděkoval a sednul si na postel. Malý pokoj s jedním oknem, postelí a stolkem. Velká skříň a židle. Ale i přesto to tu vypadalo útulně, usmál se. Rodiče si už delší dobu dopisovali s opatem. Věděl, co čekat. Ale musel přiznat, že byl zatím docela spokojen. Otevřel kufr, kde měl pár osobních věcí, pár kusu obleční, na stolek si dal fotku rodičů a usmál se na ni. Pak vzal list papíru a začal psát rodičům dopis. Ne, že by byl tak zaostalý a neměl mobil, ale rodiče jsou proti tomu, a tak domů psával vždy dopisy. A hned začal. Od papíru jej odtrhl až zvonek hlásící večeři.

„Och, to už je tolik hodin? „

Usmál se a zvedl se. S davem již vysvěcených kněží zamířil do jídelny. Nechal všechny usednout, a pak i on byl pozván ke stolu, kde měl svoji židli, poděkoval a po modlitbě zasedli všichni k jídlu. A potom už jen modlení v kapli, po kterém už šli spát. Jak by ne, taky se tu vstává brzy, již kolem páté hodiny ranní.

Pravidla tu byla vždy přísná. Na všechno. Přísný každodenní režim byl na denním pořádku. Bill to věděl. Poslední rok i doma s rodiči dodržoval jisté zásady tak, jak se dodržovaly zde. A modlení bylo to nejmenší z nich. Neměl proto žádný problém usnout velice brzy, ani žádný brzy se vzbudit.

Protáhl své dlouhé štíhlé tělo a svěsil nohy z postele. Usmál se na krucifix na zdi, oblékl se a po ranní hygieně se vydal na snídani.

„Dnes budeš pomáhat otci Matoušovi v zahradě. Je potřeba obrat rajčata.“ Udělil opat Billovi dnešní úkoly. Bill jen souhlasně přikývl. „A nezapomeň… odpoledne se tu koná svatba. Buď připravený na obřad.“ Položil mu ruku na rameno a poté odešel. Bill bez váhání vyšel do zahrady mezi rajčatové záhonky a po vzájemném představení se s otcem Matoušem se pustil do sklízení červených plodů. Nebyla to nijak zábavná činnost, ale Bůh učí trpělivosti a pokoře. A tak Bill přestal počítat padesáté osmé rajče a dál už je prostě jen sbíral a plnil jimi připravené bedny.

S Matoušem prohodil pár slov, ovšem otec Matouš byl už přeci jen postarší muž. Trochu nedoslýchal a velice často se opakoval. Takový rozhovor byl pro mladého Billa poněkud neuspokojivý, ale byl lepší než žádný. Nakonec to uteklo rychleji, než čekal. Oběd probíhal v naprosté tichosti a v rozjímání. Pravdou ale je, že Bill se úplně na rozjímání soustředit nemohl. Byl nervózní z blížícího se svatebního obřadu. Těšil se na to. Poprvé měl ministrovat tady… ve svém novém domově. Cítil se velice důležitý a dával tomu obrovský význam. Jako první krok k jeho vysněnému zasvěcovacímu obřadu.

Hosté se pomalu sjížděli a jindy tichý klášter se rozbzučel jak včelí úl. Byla tu snad stovka hostů. Tak to bývalo, když zámožná rodina pořádala svatbu. Jen jeden chlapec se netvářil nadšeně. Stál opřený o strom se sluchátky v uších a broukal si do rytmu oblíbené písničky. Neměl tyhle ceremonie rád. Jeho sestra se vdávala… no to bylo toho…

„Tome… vyplivni tu žvýkačku do koše a jdi se usadit do lavice. Za chvíli to začne. A buď tak hodný… snaž se svojí sestře nezkazit velký den.“ Našpulila rty přísná žena na vysokých podpatcích a sama se odešla usadit. Už cestou si otírala slzy nadšení.

„Jasně…. velký den. Už se vdává podruhý… co je na tom tak velkýho.“ Zakřenil se chlapec s dredy na hlavě, žvýkačku vyplivnul na zem a houpavým krokem se vydal za svou matkou.

Bill byl tak zmatený, poletoval sem a tam, měl pocit, že na něco zapomněl, a když mu donesli jeho roucho, poděkoval a rychle se do něj převlékl. Byl až překvapen, jak mu padlo. Usmál se a sepnul si vlasy do culíku, byl moc vděčný za to, že si vlasy opravdu nemusel stříhat, to by asi nepřežil. Nádech, výdech a jde se.

Všechno bylo pečlivě nachystáno. Kostel byl krásně vyzdoben a oltář připraven. Upravil si hábit a vzal kadidlo. Přesně věděl, co má dělat, a když se rozešel nejvyšší a ostatní kněží, vydal se za nimi. Kadidlo se rozkouřilo a jemu do nosu udeřila ta známá vůně. Pro někoho příjemná, pro jiné nikoliv. Šel za nimi a houpal kadidlem sem a tam. Pohledem přejížděl po všech v kostele. Bylo až neuvěřitelné, že všechna místa byla obsazená. Usmál se lehce, když se na něj usmála žena v dlouhém kabátě, a pokračoval dál. Když už byl skoro vepředu, setkal se jeho pohled s jiným hlubokým. Nedokázal uhnout pohledem, věděl, že je to neslušné, ale něco jej stále táhlo pohledem zpátky. Trochu se pousmál, ale stále držel stejný krok, nesměl si dovolit žádný kiks. To by se musel hanbou propadnout.

Jediné, co jej docela znervózňovalo, byl ten pohled toho kluka. Byl to takový ten typ kluka, který se fláká až do noci někde venku s ostatními povedenými kamarády a sprejují třeba zdi. Nebo dělají něco jiného. Uhnul jeho hlubokému pohledu a věnoval se plně své práci. Vlastně to nebylo nic složitého, a když nezakopne, není na tom nic, co by mohl zkazit. V hlavě si odehrával ten pohled a trochu se usmál. Ale pak si dal v duchu facku za to, že škatulkoval toho kluka, neměl by odsuzovat nikoho podle vzhledu.

Nakonec celý proces proběhl v pořádku a pár byl oddán, vlastně to byl sympatický pár. Milá slečna, pohledný kluk, který vypadal, že tu slečnu opravdu miluje. Nikdo si neumí představit, jak moc si oddechl, když to všechno skončilo a oni byli pozvaní na menší zahradní hostinu. Prve chtěl odmítnout, ale kněží mu ihned vysvětlili, že tohle je vážená rodina podporující jejich kostel a i charitu, že se tam musí ukázat. Nezbývalo mu nic jiného, než jen kývnout. Věděl však, že bude nejspíše středem zájmu každého tam, jak by ne, je tu nový.

Zdvořile si potřásal rukou s každým, kdo mu to nabídl, a již po sté přikývl na otázku „Vy jste tu nový, že?“ Slušnost neslušnost už měl párkrát chuť odvětit ve smyslu, že to je vcelku logické, když ho tu vidí až dnes, ale nakonec to neudělal.

„Je krásné, když se mladý člověk rozhodne žít slušně.“ Usmála se na něj novopečená tchýně, když s ním postávala opodál se skleničkou šampaňského v ruce. Hodila při těch slovech pohled kamsi mimo ostatní lidi a Bill zjistil, že koukla po dredatém chlapci, který opodál kouřil a sluchátka mu opět zacpávala uši. „Kéž bych se toho dočkala i od svého syna.“ Dodala a povzdychla si. Bill nevěděl, co má říct. Co by tak bylo vhodné.

„Jistě ještě dojde ke správným rozhodnutím, co se svým životem.“ Usmál se nakonec a pokukoval po chlapci. Byl to ten s uhrančivým pohledem. Teď, když stál, vypadal ještě uhrančivěji. Byl vysoký a jeho nespoutanost se zdála jako jeho velké plus přidávající mu na charismatu.

„V to doufám. No, ráda jsem vás poznala, Bille.“ Usmála se a odešla zpět k hostům. Bill chvíli váhal. Nakonec však své kroky pomalu zaměřil směrem k onomu chlapci. Sice nevěděl, co řekne, ale mohli být stejně staří, a tak pár slov s ním mu připadalo jistě lepších než s dalším dospělým. Zastavil před ním a nejprve si ho prohlédl.

„Neoslavuješ se svou rodinou?“ Povytáhl Bill jedno obočí a ruce nejistě schoval za záda. Tom… tak se jmenoval pokuřující chlapec, k němu stočil zrak a vytáhl z ucha jedno sluchátko. V duchu si uštědřil pořádný výprask, jelikož se zakuckal právě šluknutým kouřem. Jak trapné. Bill se jen pousmál.

„Ne… nevidím důvod oslavovat.“ Zakroutil hlavou a jen střelil pohledem na svou sestru v bílých šatech, která šťastně objímala svého nového manžela. Billa to trochu překvapilo. Takový nezájem by nečekal.

„Do tří let se rozvede a zase půjde brečet za mnou. Jako posledně. A to jsem jí říkal, že se na to má vykašlat hned, co jí praštil tejden před svatbou.“ Zaprskal podrážděně, a pak se otočil zpět k Billovi.

autor: Doris & Lauinka