autor: cynical_terror
Zdravím všechny vytrvalé čtenáře,
rozhodla jsem se přispět svou troškou do překladatelského mlýna, a jelikož se nám rozjíždí období prázdnin, letních lásek, bláznivin a nezapomenutelných zážitků, vybrala jsem pro vás povídku odcynical_terror – Raspberry Season.
Ale dost nějakých zbytečných řečí… Pojďme se s dvojčaty vydat na venkov, kde tráví povinné prázdniny v domě prarodičů a kde kromě hledání malin naleznou i něco vzácnějšího. 🙂
Pěkné počtení! flixo
Tomovy prsty téměř hořely, jak usilovně se snažil stáhnout rolety dolů. Šňůra se mu zamotávala a bylo jedno, jakým směrem zatáhl nebo jak silně, nechtěly se srolovat. Světlo se skrze okno vkrádalo dovnitř, a tak zatahal silněji. Ptáčci zpívali na dobré ráno.
„Blbí ptáci,“ zanaříkal z postele Bill. „Tome, zatáhni ty pitomý rolety.“
Tom zíral z okna, své tělo nastavoval rannímu slunci. Bylo to nové slunce, teplé a plulo po obloze jako žloutek prasklého vajíčka.
Tom byl jen v boxerkách, bez trička a neustále se potil, pozoroval, jak veverky poskakují z jednoho ptačího hnízda na druhé. V dálce mohl vidět pole zarostlé plevelem a pás lesa, jen tmavá čmouha oproti modré ranní obloze. Věděl, že tam někde, skrytý mezi vzdouvajícími se kopci, je malý rybníček se žábami a tmavým jílem.
Dvojčata byla na vesnici u prarodičů, na týden hlídali dům. Neměli na vybranou; jejich matka jim to sdělila tónem, kdy nepřicházelo v úvahu nějaké dohadování.
Jeden týden bez jakéhokoliv vzruchu a pozdvižení. Jeden týden nudy k smrti. Jeden týden nucené interakce s přírodou. Jeden týden vytáčení toho druhého k zbláznění. Tom byl ale na druhou stranu z téhle vzácné dovolené ve svém životě nadšený. No, kromě celé té věci ohledně přírody. Klidně by se bez ptáků a veverek obešel.
Roztržitě zatáhl za šňůrku a roleta se stáhla dolů.
„Konečně,“ řekl. Otočil se k Billovi, který napůl spal. „Říkal jsi, že bys chtěl být celou noc vzhůru.“
„Už je ráno a ne noc,“ odvětil Bill. Strčil hlavu pod přikrývku a skrčil nohy; byl jako hromada končetin. Jeho noha kopla do hracích karet, které před několika hodinami začali hrát, a král s desítkou sklouzly z postele a spadly na zem.
„To vidím. Ale nemůžeš jít spát.“ Tom si sedl na konec postele a karty sebral. Zamíchal je, přemýšlel, že by si zahrál solitaire. Tohle byla ta nejchladnější místnost v celém domě a nechtělo se mu plahočit až do obývacího pokoje na rozvrzaný gauč. Tahali s Billem slámky a Bill vyhrál pokoj pro hosty.
„Já už ale spím. Běž pryč,“ řekl Bill. Přikrývka tlumila jeho hlas. Tom slyšel Billovy rty něco hučet a věděl, že jeho bratr vyprskává svoje neposedné prameny vlasů z pusy. „Je děsný vedro.“ Bill deku odkopl. Měl na sobě dlouhé pyžamové kalhoty a slabé bavlněné tričko. Materiál byl už značně opotřebovaný, téměř průhledný. Tom si vzpomněl, jak ho musel dávat k sobě do kufru, protože k Billovi už se nevešlo.
Bill si vzal pět bloků a dvě krabičky tužek na celý týden, a tak už v jeho kufru nebylo místo pro zásadní věci, jako bylo pyžamo. Co měl v plánu provádět s tolika propiskami a papírem, si nebyl Tom zase tak jistý. Určitě je nechtěl popsat jen texty písniček. Tom si s sebou vzal svou kytaru, protože Bill nedokáže psát bez jeho prstů tančících po pražcích kytary.
A Tom zase nedokázal vymyslet tóny nebo melodii bez společného Billova pobrukování, mumlání textu nebo myšlenek.
„Kolik je hodin?“ zeptal se Bill. Měl takový skřehotavý, ranní hlas, který zněl, jako by mu bylo deset let.
Tom se na hodiny nepodíval. „Brzy.“
Byli vzhůru celou noc, snažili se neusnout, jako když byli malými dětmi. Hráli spousty karetních her, rukama do sebe naráželi, jak se snažili otočit stejné karty. Povídali si o jejich turné, hudbě a o tom, jak i přesto, že jejich dědeček již dávno prodal koně, mohou v domě stále cítit vůni sena a ten zvířecí nezaměnitelný pach.
Bylo právě 5 hodin ráno a už neměli co hrát a o čem si povídat. Bill se protáhl, zkroutil a znovu protáhl.
„Měli bychom se pak podívat, jestli funguje telka,“ řekl Bill.
Tom souhlasil. Nebyli tu ani 24 hodin a už byl na rozpacích, co s Billem dělat. To bylo šokující poznání. Myslel, že se tu společně zvládnou poflakovat, být prostě zábavou jeden pro druhého. Možná, že se změnili od té doby, to tu byli naposled.
Tom věděl, že už to byly roky.
***
Bill si na kuchyňském stole lakoval nehty, zastřihával a piloval a hrabal se ve své malé taštičce s tmavými laky. Když tu byli naposledy, seděl Bill na stejném místě a okusoval si nehty, když jim babička nadávala za to, že se v noci vkrádají do obýváku a koukají celou noc na televizi.
Když jim bylo kolem dvanácti, přestali je zajímat koně a tmavé lesy. Jezdili do domu prarodičů neochotně, raději by byli doma se svými kamarády a videohrami. Tom se teď kvůli tomu cítil trochu zahanbeně, protože jako jedenáctiletý kluk nemohl vidět nebo se zajímat o zklamání, které bylo v babiččině tváři.
Pokoj byl vlastně skoro stejný, jako byl tehdy. Dřevěné skříně a podlaha, uprostřed kamna na dřevo, očouzená a zaprášená.
Tom se snažil s Billem promluvit o úklidu sklepa. Byl to jediný úkol, o který byli požádáni, aby za ten týden splnili. Ani jednomu se do toho nechtělo, ale Tom věděl, že budou muset.
Bill neměl rád jakýkoliv hmyz, prostě neměl, a ve sklepě bylo hodně velkých chlupatých pavouků.
„Vsadím se, že je ve sklepě zima,“ řekl Tom. Bill se na něj nepodíval. Oběma bylo šílený vedro. Bill nevyšel z pokoje prakticky celé předešlé odpoledne, zbytek domu byl jako sauna. Bylo velké dusno a Tom nenosil žádnou kšiltovku, dredy měl sepnuté na vrchu hlavy a všelijak mu trčely. Jeho bratr na sobě, samozřejmě, neměl žádný make-up a vlasy stáhnuté úplně stejně. Bill se nikdy nelíčil, když byl jenom s Tomem.
Tom se napil své Coly a čekal, že Bill něco řekne. Zřejmě si myslel, že mu bude Tom rozkazovat, říkat mu, co má udělat. A on rozhodně nechtěl dělat to, co Tom chce. Když byl Bill nervózní, když nechtěl, aby po něm kdokoliv cokoliv vyžadoval, dělal si manikúru. Když neměl v rukou pilníček, ničil si je svými ostrými předními zuby.
„Nebo,“ řekl Tom, opřel orosenou skleničku o své čelo, „můžeme jít ven a podívat se, jestli už uzrály maliny. Jestli tam někde pořád jsou.“
Bill zašrouboval svůj lak, jen jednu ruku nalakovanou černě a vstal. „To radši tohle, než jít uklízet, i když je venku pařák.“ Billa něco napadlo a usmál se. „Není už sezóna malin?“
Tom si odfrkl. „Copak já vím.“
Šli ven, dolů po schodech verandy a oči mhouřili proti sluníčku. Schody byly už prošlapané a vrzaly pod nohama dvojčat. Tom se na konci schodů zastavil a podíval se na iniciály vyřezané na zábradlí. Bylo tam téměř nečitelně naškrábáno BK+CM.
Když byli v půli cesty na dvoře, blízko šeříkovým keřům, které byly kvůli horku hnědé a scvrklé, řekl Tom: „Hej, co se vlastně stalo s Cristine?“ Bill zakroutil jedním mrtvým poupětem ve své ruce, vůně byla stále silná. V Tomově nose zašimralo. Něco mu to připomnělo.
„Cristine?“ Bill se hryzl do rtu a prostrčil ruku do keře a odstrčil větvičky od sebe. Oba nakoukli dovnitř, jejich skryté tajné místo bylo stále tam. „Tome, podívej,“ řekl. Keře byly obrovské, ale uvnitř se větve rozvíraly a kroutily tak, že tam nechaly titěrný prostor pro dva malé chlapce.
„Vždycky sis tady chtěl hrát na domeček,“ řekl Tom.
Bill se zasmál. „Ne, byla to pevnost.“
„Chtěl sis tady dělat čajové dýchánky,“ škádlil ho Tom. Bill ho plácl a k Tomovu překvapení se sklonil a vlezl dovnitř. „Jsou tam brouci,“ varoval ho Tom a větve ho švihly přes obličej.
„Oh, jo, tahle Cristine,“ slyšel Tom Billa říkat.
Tom se protlačil skrze větvičky a klestil si cestu dovnitř. Tísnili se v jejich pevnosti, větve je škrábaly do zad, rukou i krků.
„Špiní se mi zadek. Už se sem oba nevejdeme,“ řekl Bill. Jeho obličej hrál barevnými stíny od sluníčka a Tom postrčil jejich kolena k sobě.
„Nemůžu uvěřit, že jsme se sem někdy vešli.“ Tomův zátylek a záda se potila.
Bill přikývl. „Nejsou tu žádní brouci, šeříky uschly,“ řekl.
Tom se rozhodl, že se nebude raději zmiňovat o mravencích, kteří jim běhali po botách. „Jaké bylo tajné heslo?“
„Nemohl jsi sem bez něj vlézt,“ řekl Bill. Strčil si jeden vzpurný pramen z tváře do culíku. „Bylo to ‚Britney Spears‘.“
Tom se snažil vzpomenout na dobu, kdy byla Britney ještě kus. Nedokázal to. „Kecáš,“ zaprotestoval.
„Předtím to byl ‚Kazimír‘, řekl Bill. „Pak jsme objevili holky.“
Větve škrábaly Tomovu ruku. Snažil se pohnout a srazil se s Billovým čelem. „Proč jsme tady uvnitř?“
„Nevím. Co jiného bychom mohli dělat uprostřed ničeho?“ Bill si začal okusovat palec, sloupával si černý lak. Tom odtrhl jeho ruku pryč.
„Co vyšiluješ?“
„Nevyšiluju,“ řekl Bill. Tomovi to znělo upřímně.
„Koušeš si nehty. To děláš jenom když vyšiluješ. Jako když nám David řekl, že budeme hrát v Londýně. V angličtině. A tys měl jen dva dny na to si zapamatovat deset písniček.“
Bill se zasmál, ale víc úsilí do toho nedal, bylo tu šílené vedro. „Zapomněl jsem, jak dobře mě znáš.“
„Skoro,“ řekl Tom. „Chceš už jít?“ Odhrnul větve, ale Bill ho chytil za koleno. Zasekl nehty a Tom se už nesnažil vykroutit.
„Nemyslím… že jsme ti samí, co jsme bývali,“ řekl Bill. Tomovi to znělo jako smutné uvědomění si. Museli tu být spolu ještě celý zbytek týdne a nechtěl tohohle melancholického Billa.
„A to je špatně?“
Bill svraštil čelo a kousal si znovu své nehty. Tentokrát Tom slyšel křupnutí a nehet se zlomil. „Ne, není to špatně,“ odpověděl Bill. „Jen bych si přál, abychom se sem líp vešli.“
„Hubenější být už nemůžeme,“ zavtipkoval Tom. Bill se zasmál a zaklepal s větvema. Suché kvítky mu padaly na hlavu a vůně byla všude kolem. „Stále sem patříme.“
Bill zvedl hlavu a dostal šeříkem do oka. Zaklel a pot se mu zaleskl vysoko na čele. Tom se přiklonil a setřel ho svým palcem. Byli na sebe tak natěsnaní, že se Tom cítil, jako by byli opět ti malí kluci. Nikdy už takhle víc nesedávali, vytvořili si své vlastní osobní prostory a životy. Což bylo fajn, ale cítil teď také jakýsi druh starostlivosti o Billova, a to bylo ještě lepší.
Měl záblesk vzpomínky, kdy se oba jako desetiletí schovávali v keřích, hráli mezi jejich větvemi hry. Prodírali se skrze křoviny, předstírali, že jsou v džungli, a když našli ostré kameny, věděli, že jsou to přece lví zuby. Někdy si hráli, že šeříkové zdi jsou vlastně zdi od jeskyně a oni pátrají po nových nestvůrách v jejích temnotách. Ale jejich oblíbená hra byla od ostatních úplně odlišná.
Tom se potrhle usmál a dal si ruku k uchu a puse, předstíral, že drží telefon. „Crr, crr,“ řekl nejjemněji, jak mohl. Vzpomene si na tohle Bill?
Bill se na něj díval chvilku nepřítomně, ale pak se jeho oči rozšířily. Vzpomněl si, Tom to poznal. Tohle byla jejich úplně nejvíc oblíbená hra. Jediná hra, kterou nehráli mimo svůj úkryt. Bill zvedl svou ruku a kousl se do malíčku, který měl blízko úst. „Um, haló?“
Tom se snažil nemyslet na to, jak to celé hloupě vypadá nebo jak zpoceně a nepříjemně se cítí. Dělal, že volá Billovi na mobil. „Je tam Bill?“ zeptal se Tom.
„Já jsem Bill.“ Bill zněl neochotně, ale stále jen hrál.
„Tady Tom. Máš čas? Můžu přijít?“ Tom věděl, že dostane kladnou odpověď. Občas, když byli dětmi, nebyl Bill doma anebo byl zaneprázdněný. Pak musel Tom volat znova. Tom byl vždycky tak zatraceně umíněný.
Bill protočil očima, ale jeho rty zacukaly úsměvem. „Tohle je trhlý. Chci jít zpátky dovnitř, kašlem na maliny.“
„Můžu přijít?“ zeptal se Tom znovu, ignorujíc Billova slova. Byli si sice nejblíž, jak mohli, ale Tom chtěl, aby Bill na chvilku zapomněl na realitu a hrál s ním. Chtěl s Billem navázat zase to spojení, o které si myslel, že přišel.
Bill se zase kousl do prstu. „Ano,“ odpověděl nakonec. Tom si byl jistý, že si Bill pamatuje, co se stalo vždycky, když dostal svolení. Zvedl se a zase si přidřepl k Billovi, chytil ho za ramena, aby se přidržel. „Jsi tady rychle,“ zavtipkoval Bill. Tom se usmál, sklonil svou hlavu a spojil jejich ústa.
Ale jen na krátký moment. Bill se odtáhl a řekl „Čas jít domů.“
Vyplazili se ven z křovin, kalhoty zašpiněné a obličeje zčervenalé něčím víc, nežli pouhým horkem.
***
Ohniště bylo plné starého popela, očouzených plechovek s dvěma tlustými polínky. Tom hodil do jámy náruč plnou třísek. Slunce téměř zapadlo a on chtěl oheň rozdělat dříve, než bude úplná tma.
„Musíš to tam nějak naskládat,“ řekl Bill. Seděl v tureckém sedu vedle ohniště a držel lahev piva. Tom do třísek kopl.
„Jo, jsi úplnej zálesák,“ řekl Tom suše.
Bill si z lahve pořádně lokl. „Vím toho dost. Měly by být naskládaný jako pyramida.“
Tom se zamračil a přidřepl si vedle bratra, pořád se vrtal v tom dřevě. „Víš, že můžeš pomoct.“
„Přinesl jsem pivo a klobásy. Navíc to nebyl můj nápad. Chtěl jsem zůstat uvnitř a piplat se s televizní anténou.“ Bill ořezal dva klacky, které vzal z ohniště a opřel je vedle zabalených klobás. „Teď už tam není takový vedro, víš.“
Tom musel souhlasit. Foukal jemný vánek a sluníčko již téměř zapadlo za obzor. Mraky byly fialové a oranžové, a kdyby byl trochu víc sentimentální, lehl by si na záda a sledoval, jak se jejich barvy mění.
Naskládal podpal a vytáhl z kapsy zmuchlané noviny. Ten vítr, i když byl osvěžující, mu to trochu komplikoval. Škrtl zápalkou o svou botu a zapálil noviny.
Bill ho sledoval a napichoval klobásu na klacek. „Buď opatrný,“ řekl.
Tom ale neposlouchal. Dal ruce kolem plamínku, aby ho ochránil před zhasnutím. Opatrně, jak si Bill přál, vložil hořící noviny pod třísky.
„No tak, no ták,“ mručel si. Dříví zapraskalo a zadoutnalo.
„Asi je dřevo moc vlhké,“ řekl Bill. Tom se na něj podíval. „Každý ví, že musíš použít staré a suché dřevo, Tome.“
I přes všechny Billovy obavy se dřevo rozhořelo. Stará polínka vespod rozšířila oheň dál. Tom se cítil samolibě triumfální. Nevěřil, že se mu to povedlo správně. K čertu se všemi hudebními cenami a ječícími fanynkami, on rozdělal oheň!
„A teď mi upeč klobásu,“ rozkázal a lehl si na záda. Bill si odfrkl, ale stejně strčil klacek nad oheň. Nebe se změnilo z tmavě modré do černé a začínaly se objevovat hvězdy. „Je tu takové ticho,“ řekl Tom. Sáhl za sebe, vzal si pivo a odzátkoval ho.
„Jo, začíná mě to vytáčet,“ odpověděl mu Bill.
Ale Tom necítil to samé, v bříšku ho nostalgicky píchlo. „Je to docela hezké.“
„Asi jo.“ Oba se dlouze napili.
Dvojčata nebyla nějakými pivními nadšenci, ale byl to jediný alkohol, který v domě našli a tak si vystačili s tím, co mají. Naštěstí, tahle část daně z popularity do jejich hlavy nikdy nevstoupila. Nebyli rozmazlení a vzácně, pokud vůbec, se čehokoliv nějak dožadovali, s výjimkou něčeho od toho druhého.
Tom zjistil, že mu pivo zachutnalo. Bylo studené a zmírňovalo sálající horko. Brzy oba bratři seděli vedle sebe, popíjeli a jedli své klobásky. Nic, co by si dávali každý den, brzy budou muset zajet do města a vyzvednout něco pořádného k jídlu; Bill je mnohem víc vybíravý v jídle než v alkoholu. Dřív nebo později bude chtít pizzu.
„Tyhle nejsou zase tak špatný,“ řekl Tom.
„Rozhodně se doplňují s tím levným pivem,“ souhlasil Bill. Jedli v tichosti a koukali do ohně. Tváře jim ovanul kouř z ohně a poprvé od té doby, co tu byli, dostal Tom chuť na cigaretu.
Zavrtal ruku hluboko do své kapsy a vytáhl téměř prázdnou krabičku. „Budem muset udělat nějaký nákupy.“
Bill nevypadal úplně nadšeně. „Jen kvůli tvýmu kouření?“ Odložil si jídlo.
Tom věděl, že se Bill střeží toho jet do města, bez ohledu na to, jak malé může být. Ani jeden z nich nechtěl být tenhle týden někým slavným. „Copak chceš jíst klobásy celý týden?“
„No,“ řekl Bill. „Ale nechci jet ještě tak brzy. Sice jsem pro, vrátit se do civilizace, ale teď ještě ne. Jsem unavený z toho, jak na mě lidé pořád zírají.“
Tom přikývl a zapálil si. „Tady jsem jediný, kdo se na tebe dívá,“ řekl Tom. „Kromě všech těch brouků.“ Bill se zamračil a na prázdno před sebe máchnul.
Vánek k nim donášel všechnu vůni léta. Šeříky, polní kvítí, uschlou trávu a vše podtrhoval závan z kravína dole u silnice.
Tom na tyhle věci už léta nepomyslel. Ani nemusel, v jeho životě se prostě nevyskytovaly. A tak si je začínal znovu užívat.
„Proč jsi předtím mluvil o Cristine?“ zeptal se Bill Toma zčistajasna. Tomovi přišlo, jako by se odpoledne snad ani nestalo. Jeho rty se zachvěly.
„Viděl jsem její iniciály na verandě,“ odpověděl Tom. Bill se zasmál.
„Láska mýho života, netuším, jak vůbec vypadala,“ řekl Bill.
Tom se zasmál s ním. „Ty když se do něčeho dáš, tak to stojí za to. Chtěl jsi s ní odjet do Paříže.“
„Do Madridu,“ opravil ho Bill. „Mluvila španělsky.“
„Bylo jí dvanáct,“ dodal Tom. „Tobě jedenáct.“ Bill byl najednou samý úsměv. Tom si pomyslel ‚Hmm, rád na to vzpomínáš.‘.
„A jak to jde tobě s Raquel?“ zeptal se Bill. Tom si potáhl ze své cigarety a podíval se na nebe.
„Myslím, že jí mám docela rád.“
„Myslíš?“
Tom zatřepal na Billa hlavou. „Jo, někteří z nás i myslí, však víš.“
„Pokud je to to pravé, tak si to nemůžeš jen myslet.“ Bill se začínal zase dostávat k tomu svému ‚pravá láska sem, pravá láska tam, blá blá blá‘ a Tom si pro sebe povzdechl. „Musíš to správně cítit. Musíš to vědět.“
„Cítím to správně. Je skvělá.“ Tom cigaretu típl. „Ale žije příliš daleko a my jsme pořád někde na cestách, tak prostě nevím.“
„Na takových věcech přeci nezáleží.“ Bill si tím byl dost jistý.
„Ještě jsem s ní nic pořádně neměl,“ řekl Tom tiše.
Bill pozvedl obočí. „Nic?“
„No, políbil jsem jí,“ namítl Tom. „Jednou.“
„Bylo to hezký?“ zeptal se Bill, zadíval se na nebe.
„Nic zvláštního,“ řekl. „Žádné hvězdičky jsem neviděl, jestli je to to, co myslíš.“
Bill se zamračil a přitáhl si kolena blíž k hrudníku, pivo si přidržoval nohama. „Rozhodně je vidět musíš.“
Tom se přiklonil víc k ohni, začínalo mu být chladno. „Tys je někdy viděl?“
„Ne, protože kdyby ano, nenechal bych ji nikdy odejít.“
Tom nechtěl Billovi říkat, že na těchhle hvězdách prostě někdy nezáleží. Je třeba se o někoho opravdu zajímat a nepokazit to. Bill o věcech nikdy takhle nepřemýšlí.
Tom se zachvěl a Bill se k němu ihned přiklonil, omotal svou rukou jeho ramena. „Zima?“ zeptal se. Tom přikývl, oba se nastejno napili a pozorovali hvězdy. Tom se díval do té černě za nimi a začínal cítit, jak se jím rozlévalo teplo z alkoholu.
Když vypili a snědli, co s sebou venku měli, Tom s úlevou zjistil, že si mají stále ještě o čem povídat. Na chvíli se museli vrátit do domu, aby si vzali další piva a sýr. Oheň vyhasl kolem druhé ráno a oni leželi na zádech.
„Podívej na ty hvězdy,“ řekl Tom, jeho hlas zněl díky alkoholu dost nezřetelně.
„Koukám, koukám,“ řekl Bill. Otočil se bokem k Tomovi. „Co je na nich vlastně tak skvělýho? Lezou tu po mně akorát brouci.“
Tom převrhl lahev. „Myslel jsem, že je chceš přeci vidět.“
Bill šťouchl do jeho ramene. „Tyhle jsem nemyslel.“
„Začíná být venku vážně zima.“
„Brouci,“ řekl Bill znovu. „Chci jít už dovnitř.“
„Zůstaň ještě chvíli.“ Tom se cítil příliš těžký na to, aby teď vstával. Krom toho by tu zůstal sám, kdyby Bill odešel. To ho dost rozrušilo. Chytil Billovo rameno a sevřel látku jeho trika ve své pěsti.
„Okay, nejdu,“ řekl Bill. „Ale jen proto, že se nemůžu hnout.“
„Taky se nemůžu hnout, to musí znamenat,“ řekl Tom, přestával myslet. „To musí znamenat…“
„Jsme namol.“ Billovo čelo se natisklo na Tomovo rameno.
Tom si ale myslel, když položil svou dlaň na Billovy vlasy a uvolnil je z gumičky, ‚to znamená, že jsme zase stejní‘.
Bill si začal pobrukovat a pak i jemně zpívat, „Bráško, bráško, zkurvil jsi mi účes.“ Zněl strašně opile a Tom se smál. Zpíval dál. „Kurevsky nesnáším tenhle zkurvenej venkov, chci se odtud už kurva dostat.“
„Nový song?“ zeptal se Tom.
Bill si ještě něco zabroukal. „Měl bys přinést svojí kytaru.“
„Nemůžu se hnout,“ připomněl mu Tom. „Navíc, je to příšerná písnička.“
„Mám další nápady,“ řekl Bill. „Okna a kameny a um…“
„Hvězdy,“ navrhl Tom.
Bill se natiskl na Tomův krk. „Jo, hvězdy. Ať je to pořádný klišé,“ zamumlal Bill a poklepal prsty na Tomově boku. „Maliny.“
Tomovy oči se zavřely.
„Maliny a nebe hvězdné a Tom svou kytaru přinést nechce,“ zazpíval Bill. Ale Tom ho již slyšet nemohl. Slyšel jen cvrlikání cvrčků a mrzuté zabučení nesoucí se z nedaleké farmy.
Dlouhé minuty se ani nehli, Tom stále svíral bratrovo triko a Bill začal jemně pochrupovat do Tomova krku, jeho vlasy lechtaly jejich rty s každým nádechem. Cvrčci jim hráli celou noc.
***
Tom se vzbudil první, celý zmrzlý. Třásl se, byla mu zima a noční obloha pomalu roztávala do ranní rosy v trávě.
Jeho ruka brněla pod Billovou vahou, a tak z ní svého bratra odstrčil.
„Urgh,“ zasténal Bill, jeho oči několikrát zamrkaly. „Co to sakra?“
„Usnuli jsme,“ řekl Tom. V puse cítil pachuť sýra a piva, co předtím měli. Bill si sedl a zahříval se rukama. Jeho pravá ruka na sobě měla otisk trávy od lokte až k zápěstí.
„Už nikdy nepůjdu ven, sakra,“ reptal Bill.
Začínalo se pomalu rozednívat a Tom viděl všechny ty lahve od piva poházené kolem na zemi. „Mám děsnou kocovinu,“ zanaříkal Tom.
Bill si položil hlavu na kolena a zavřel oči, třásl se. „Kolik piv jsme vypili?“
Tom, mžourajíc v ranním světle, se pokoušel počítat poházené lahve. „Pět… sedm… deset,“ řekl. Tři byly v ohništi. Dvě za ním. A ještě hodně uvnitř v domě. „Um. Patnáct?“
„Doufám, že jsi z nich vypil většinu ty,“ řekl Bill. Jeho oči se otevřely a potkaly se s těmi jeho. Oba se klepali zimou. „Dovnitř.“
Tom se postavil na své unavené a kostrbaté nohy a zvedl Billa ze země. Byl vlhký a špinavý a jeho ruce byly jako led.
***
„Musím ti něco říct,“ prohlásil najednou Bill, zkroutil své nohy pod sebe na pohovce. Byli už v obývacím pokoji, obklopeni drsnými dřevěnými stěnami, oba seděli na gauči zabaleni v dekách a popíjeli sladký čaj.
Tom kývl na Billa, aby pokračoval, sledoval svého bratra přes okraj hrnku. Byl to hrneček jeho dědy a byl starý, otlučený a barvy byly již vybledlé. Hrnek byl zdobený rybkami v kravatách a cylindrech. Tom ho znal už od svých sedmi let.
„Nemyslím si, že se někdy zamiluju,“ řekl Bill. Upil si čaje a Tom tak nemohl vyhledat jeho pohled.
„Proč?“ zeptal se. Přisunul se k Billovi blíž a cítil, že voní jako šeříky.
„Věřím v to,“ řekl Bill. „Jen si prostě nemyslím…“ Sklopil pohled.
Tom nevěděl, co na to říct. Nikdy neslyšel Billa takhle mluvit a nebyl zrovna nejlepší v rozdávání rad či utěšování.
„Nikdy nevíš, co se stane,“ zkusil to Tom.
„Znám se,“ odpověděl mu Bill. „Jsem tak trochu podivín.“
Tom se usmál. „Podivíni se zamilovávají skoro pořád.“
„Ale mají je lidi rádi i nazpět?“
Tom pokrčil rameny. „Zamysli se, potřebuješ jen prostě najít nějakýho dalšího podivína.“
Bill se zasmál do svého hrníčku a šťouchl Toma svým loktem. „Nejsem rád sám, ale jde mi to dobře,“ řekl najednou vážným hlasem.
„Poslouchej,“ řekl Tom. Naklonil se a odložil si hrnek na zem, když se zase narovnal, položil ruku na Billovo koleno. „Nikdy nebudeš sám, protože tu s tebou hodlám vždycky být já.“
Billovy studené prsty na nohou se natiskly proti těm Tomovým. „Okay,“ řekl. Seděli spolu chvíli v naprostém tichu. „Ale to není to, co jsem myslel, však víš.“
„Vím, jak jsi to myslel,“ odpověděl mu Tom a nechal Billa, aby si položil hlavu na jeho rameno. „Ale já myslel vážně to, co jsem řekl.“
Bill popotáhl, určitě z té zimy a už ani jeden nepromluvil.
autor: cynical_terror
překlad: flixo
betaread: Janule
Super
AaWw prekrasne!
Moc pěkné, miluju povídky od CT. Další díly si určitě přečtu.
Táto poviedka ma tak nejak ukludnila svojím príjemným tichým nenáročným prostredím , pokojom 🙂 . Úplne živo som si predstavila každý detail prírody a opekačky . Páči sa mi uvoľnená atmosféra v tomto príbehu a neviem sa dočkať čo bude ďalej . Je fakt pekne napísaná , postavená na detailoch a vzťah dvojčať …. wáá 🙂 vždy ma dostane na kolená keď sa k sebe takto pekne správajú … tak ako to vedia iba oni 🙂
Ďakujem za preklad Flixo :-*
Miluju překlady povídek a udělalo mi radost, že je tu zase něco nového :-* Těším se na pokračování, protože jsem nesmírně zvědavá, jak tohle bude pokračovat!O:)))
[4]: uplně souhlasím 🙂
ta povídka je už v prvním díle hrozně uklidňující
Moc krásný 🙂 Těším se na další 🙂
Málem jsem vyskočila 5 metrů vysoko, když jsem viděla tuhle povídku od téhle autorky, jejíž díla jsou zkrátka nezapomenutelně úžasné!♥ A tahle povídka není výjimkou, už od prvního odstavce mě nepopsatelně zaujala. Souhlasím s předchozími komentáři, prostředí, atmosféra a celkově i děj je tak nějak uklidňující, odpočinkový… Líbí se mi vztah dvojčat, jak seděli v tom křoví, to bylo děsně roztomilé, málem jsem se rozplynula blahem.♥ Nemůžu se dočkat na další díl!:)
Flixo, moc ti děkuji za překlad, jsem ti vděčná, že sis vybrala zrovna tuhle autorku!:)♥
Júú , milujem autorku takže sa hrozne teším , že je tu od nej niečo samostatné. Zatial to vyzerá pekne ,m moc moc moc 🙂
úplne som až prestala dýchať keď som uvidela meno cynical_teror !! ♥
Som rada , že je tu ff od nej 🙂
A poviedka zatiaľ vyzerá dobre , taká prijemná , dobre sa číta…Taký pokoj vo mne ostal po prečítaní. Už sa neviem dočkať kedy tu uvidím ďalší diel.
Veľmi pekné 🙂
Flixo, to je tak krásný! 🙂
Přiznávám, že i když zde na blogu působí úžasné překladatelky, sem tam mám potřebu přehodit slovíčko, pozměnit větu, no prostě hnidopiším, ale v tvém případě je to jasný palec nahoru. 🙂
Kdysi, strašně dávno, jsem povídku četla v angličtině. Nerada a jen tak šeptem přiznávám, že jsem ji snad ani nedočetla, tak mi přišla nezáživná. Pochopitelně za to mohla má nedostatečná znalost angličtiny, a tak jsem ráda, že se nemusím namáhat, povídku své milované autorky mám naservírovanou na stříbrné míse. 🙂
Díky! 🙂
Mimochodem, také jsme si s o rok mladším bratrem dělali bunkry v šeříkových keřích. 🙂
Bože ja nemám slov! To je také úžasné… tak strašne sa mi to páčilo. Vyzerá to ako naozaj skvelý príbeh. Milujem príbehy od cynical_terror :)… moja úplne prvá poviedka ktorú som čítala bola Formative a ja som sa teraz akoby vrátila v čase 🙂 úplne som si spomenula na tie časy keď som to čítala. Bolo to fakt perfektné… a inač milujem príbehy ktoré sa odohrávajú v lete 🙂 milujem leto a tú krásnu letnú atmosféru… toto je naozaj skvelý príbeh. Zamilovala som si ho hneď po prvej časti 🙂
Je to úplne nádherná poviedka. Tie slová ktoré v podstate hovoria málo ale zároveň je v nich povedané až príliš veľa. Čarovné prostredie v prírode a leto…
Tak tento poklad ide okamžite do mojej Top twc zložky 🙂
Toto ma úplne dostalo:"Podivíni se zamilovávají skoro pořád."
"Ale mají je lidi rádi i nazpět?"
Krásně se to čte.
Zatiaľ to vyzerá pekne, tak jemne a ukľudňujúco 🙂
teda… čtu jí poprvý po čtyřech letech. 😀 příjde mi neskutečný, že už je to tak dlouhá doba. takových povídek, co člověk už skoro za deset let přečetl a pamatuje si jen zlomky a útržky, a přitom je to taková škoda, že si jedna hlava nedokáže zapamatovat všechny ty krásné pocity a důvody, co ty pocity vyvolaly. 🙂
každopádně už chápu, proč ta povídka má jen šest dílů, protože jsou kurevsky dlouhý. 😀