-Freya Crescent
Poté, co si opláchl jablko, hodil si tašku přes rameno a zamířil ven. Jörg odjel už brzy ráno a Bill jej ani neviděl. Nemohl si pomoct, ale přemýšlel, jaké to teď, po dvou týdnech, bude. Neměl šanci komukoliv říct, že odjíždí, a Tom zničil jediný okamžik, kdy se to mohl dozvědět. Bill nevěděl, jestli za to mohl být naštvaný. Nebyl schopen ho jakýmkoliv způsobem kontaktovat, poslední dva týdny byly ty nejvíc stresující a nejzaneprázdněnější v jeho životě a jen doufal, že to bude moct Tomovi vysvětlit.
Bylo divné žít bez Jutty. Bill to nerad přiznával, ale všechno bylo prostě jednodušší. Jeho otec býval doma jen o víkendech a i tak byl až příliš měkký na to, aby řekl Billovi ´ne´. Bill jej vlastně trochu litoval, protože věděl, že se snaží ze všech sil, aby mu vynahradil všechen ztracený čas. Bill se prostě bez Jutty cítil mnohem lépe. Přemýšlel, proč nešel bydlet ke svému otci již dříve, ale pak si vzpomněl, že otec jej vlastně nechtěl.
Příliš ponořen ve své knize si ani nevšiml přicházejícího Toma. Ale nakonec jej vůně pracího prášku a vosku na vlasy upozornila, že je Tom ve třídě. Pocit nervozity – který začínal být Billovi na jeho vkus až příliš známý – přišel, a hned tak nehodlal zmizet. Vzhlédl, ale zamračil se, když spatřil, že Tom seděl na Georgově židli a odhodlaně pracoval na úkolu z matematiky. Bill však tušil, že dnešní den ani matematiku neměli. Nejprve se podíval ke dveřím, ale Georg se nikde nenacházel, takže Bill předpokládal, že zřejmě opět přijde pozdě anebo vůbec.
S předpokladem, že si jej Tom nevšiml, Bill odložil knihu a odkašlal si. Tom nedal najevo, že by něco slyšel. Bill, opravdu zmatený a toužící s Tomem mluvit, rychle schoval knihu do tašky a přesunul se o dvě místa na židli přímo vedle něj. Na židli, která původně patřila právě Tomovi, než do školy nastoupil Bill.
„Tome.“
To vyvolalo reakci. Tom práskl tužkou na stůl a otočil se směrem k Billovi. „Tohle nemá smysl? Víš, co nemá smysl? Ty, Bille, a mně je už zatraceně špatně z tebe i ze všech těch sraček, které způsobuješ. Okay? Je mi z toho na blití.“
Ohromenému prudkostí Tomova prohlášení, Billovi poklesla čelist a srdce mu spadlo až do žaludku. Tom ho mohl stejně tak dobře praštit. Nevěřil tomu, že mu něco takového řekl. Tom byl až příliš velký slaboch na to, aby něco takového řekl, pokud by to nemyslel vážně, a to Billa vyděsilo.
„Já… co kurva? Já vyvolávám dramata?“ Odpověděl Bill, znechucen tím, jak slabý měl hlas. Uvědomil si, že v posledních dvou týdnech sotva s někým mluvil kromě pár doktorů a psychiatrů.
Poslední větou, kterou Tom pronesl, se v Billovi něco zlomilo. Padl na něj pocit kompletní zrady a izolace, vstal, popadl svou tašku a prokličkoval mezi stoly až ke dveřím dřív, než vejde učitel. Bohužel, do něj vrazil právě ve dveřích.
„Bille, jsi zpátky… kam jdeš?“
Když se vrátil domů, málem se složil z toho běhu, z toho nutkání prostě se dostat pryč. Rozuměl tomu, ano, zmizel na dva týdny bez udání jakéhokoliv důvodu. Ale proboha, vzdal se kvůli Tomovi naprosto všeho, a takhle byl odměněn. Třesoucí se vztekem práskl dveřmi od svého pokoje a sklouzl na podlahu. Prsty pevně zaryl do svých kalhot a zavřel oči, nejvíc rozechvělý emocemi, co kdy zažil. Hněv, vztek, zklamání, deprese, selhání… selhal.
Třesoucí se a cítící se poněkud vyděšeně, Bill se vyškrábal na nohy a pospíchal do koupelny, srdce mu v hrudi nevyrovnaně bušilo. Neměl tušení, co dělat s těmito novými emocemi a pocity, beznaděj a frustrace z něj vycházela v slzách namísto v hněvu. Bill se schoulil na svém obvyklém místě na umyvadle, zul si boty i ponožky a stáhl si rukavice. Popadl Tomův nůž a začal si sundávat kalhoty, ale byl tak zaslepený svými emocemi a tak zmatený a nejistý, že měl co dělat sám se sebou. Tiše a zoufale vykřikl, když slzy začaly přicházet rychleji, stékaly mu po tvářích a navzájem spolu závodily. Rukou pevně sevřel Tomův otevřený nůž ocelovou silou kolem ostří. Nebyla tu žádná spalující bolest, když se ostří zarylo do dlaně, jen bolest v srdci. Opět tiše vzlyknul a zvedl ruku nahoru. Při pohledu na ostří ve své dlani mu přes kůži přeběhl studený třes.
Tolikrát už nůž ozdobil Billovu kůži a způsobil jizvy, a nyní došlo k dalšímu zranění, přímo přes jeho poslední jizvu, která mu v dlani vytvářela hluboký kráter. Tentokrát jizva znamenala něco skutečného. Bill se pro Toma obětoval a bude tak činit i nadále, protože pro něj nebyl žádný způsob, jak to vrátit, a bez ohledu na to, jak tvrdá slova pro něj Tom měl, Bill se bude dále starat. Nemohl přestat, i kdyby chtěl. Závazek byl vytvořen a Bill mu bude věrný. I když na něj Tom byl naštvaný, Bill zůstane a Tom změní názor.
Bez ohledu na to, jak moc se Bill snažil touto myšlenkou utěšit, nebyl schopný zastavit slzy. Nenáviděl je, pálily a svědily a způsobovaly mu ještě větší zoufalství, pokud to ještě bylo možné. Nedokázal si vzpomenout za celý život na jediný okamžik, kdy brečel, a zdálo se, že tělo si kompenzuje celých sedmnáct chladných let. Slzy mátly a frustrovaly Billa dál, cítil potřebu něčeho známého, ublížení, krve. Potřeboval ji. Zvedl pomalu necitlivou ruku a trhaně uvolnil nůž a přemýšlel, co vlastně očekával? Pohádkový konec? Očekával, že Tom bude naprosto v pohodě s faktem, že Bill prostě zmizel a jako zázrakem se vrátil po dvou a půl týdnech? Skutečnost, že to byla Tomova chyba, že nebyl informovaný o Billově odchodu, sotva ve své mysli zaregistroval, ale bylo to všechno tak zatraceně ironické. Polibek. Ten polibek to všechno způsobil.
Tady nemohl být žádný šťastný konec, uvědomil si Bill. Nemohlo tady být nic. Roztřeseně si opět sedl a opřel se, jeho poraněná a silně krvácející ruka objala Tomův nůž za rukojeť. Vztekle a impulzivně jej opět otevřel a prudce s ním přejel po svém stehně. Špička mu vklouzla do těla s lehkým odporem a následoval jej další centimetr čepele. Bill dál pevně svíral nůž, a slzy a krev se mu na stehnech míchaly dohromady, zhroutil se, užírán vztekem a úzkostí.
—
Když nad tím Bill přemýšlel, byla to opravdu všechno jeho chyba.
Na tohle myslel, když se druhý den potácel do školy. Přehnal to, to bylo jasné, a stehy na jeho dlani a stehně byly toho důkazem. Ale Bill nevěděl, jak tomu pomoct, nevěděl, jak reagovat jinak. Neměl ponětí, co dělat sám se sebou, a čím více byl zmatený a frustrovaný, tím více se chtěl vrátit k normálu, k tomu, co znal, k bezpečí. Zamknul by se před vším a před všemi, zahodil by klíč a slzy, dokud by opět necítil vůbec nic. Vrátil se s očekáváním pozitivních věcí a útěchy. Jak zatracený blázen byl.
S vědomím, že není v právu, Bill také věděl, že nemá právo s Tomem tyto věci ani řešit. Mohl říct Tomovi pravdu, samozřejmě, říct mu o utrpení a o oběti, kterou podstoupil kvůli němu, ale rozhodl se nechat Toma nadále žít v jeho klamu, dokud to jeden z nich nezlomí. Buď přijde Tom opět za Billem, nebo Bill najde odvahu a sám nechá toto jejich ‚přátelství‘ být. Bill se nechystal Tomovi říct nic, dokud on nebyl připravený poslouchat.
„Bille… Bille!“
„Já jen… když jsem tě neviděl tak dlouhou dobu…“ Andreas se odmlčel a poškrábal se na zadní straně krku. Bill zkřížil ruce na prsou a přál si, aby nebyla taková zatracená zima. Měl na sobě jen tenkou mikinu. „Já nevím. Já prostě nevím, co se s tebou děje a – co se ti stalo s rukou?“
Když Bill dorazil do třídy, sedl si do rohu a sklonil hlavu. Nemohl pochopit, proč byl Andreas tak zaujatý volbou jeho oblečení. Byl v černé mikině s kapucí, v černých teplákách, bez make-upu, a dokonce ani vlasy neměl narovnané. Ale nic z toho se Andrease netýkalo. Bill prostě neměl chuť nic z tohohle ráno dělat. Prostě jen vylezl z postele, vzal si nějaké teplejší oblečení a odešel. A dokonce i přesto jej kousavé březnové počasí dostalo. Měl husí kůži a jednou začas se otřásl chladem, i když už byl ve vytápěné budově. Pro jednou Bill svůj roh nenáviděl, protože byl hned u stěny a u okna a chladný vzduch tudy nepřestával proudit. Bill nenáviděl zimu. Nenáviděl ji s hořící vášní, což bylo ironické, protože bez ohledu na to, jak moc zimu nenáviděl, nebylo mu o nic tepleji.
Nakonec uslyšel známé škádlení svých údajných přátel, kteří právě vstoupili do třídy, a tak jen pevně sevřel ruce kolem svého těla. Nechtěl čelit Tomovi nebo se o něj zajímat nebo potvrdit všudypřítomnou bolest ve svém srdci. Když uviděl Georga, začal se obávat ještě více, protože zatímco věděl, že Tom jej bude ignorovat, Georg byl nepředvídatelný. Slyšel, jak volá jeho jméno a pak už jen zvuk, jako by se někdo prodíral mezi stoly směrem k němu.
„Ty vole, Bille, jsi mrtvý, nebo co?“
Nemaje ponětí, jak bylo očekáváno, že se bude chovat kolem Georga, Bill jen pokrčil rameny a otočil hlavu. Tón v Georgově hlase rozhodně nebyl tak naštvaný jako Tomův, který byl stěží uklidňující.
„Je živý! Tome, no tak, co to děláš? Je to Bill!“
Nic se nestalo a Bill zabořil hlavu mezi své paže, nechtěl jej vidět ani slyšet, ani mít s ním co dočinění po zbytek školního dne.
„… okay, tak pokračuj v tomhle, Tome, ale jednoho dne se k němu budeš plazit zpátky,“ varoval jej Georg. Bill jej pak uslyšel, jak se vedle něj přikrčil, a tak zvedl hlavu o pár centimetrů a podíval se na něj.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Georg a klepnutím na lavici se snažil Billa přimět, aby opět zvedl hlavu. Hodil pohledem na Toma, jako by chtěl někoho obvinit za Billovo strádání, a byl překvapený způsobem, jakým Tom škubal svou tužkou, a jeho nenápadnými pohledy do Billova rohu. Georg jej znal dost dobře na to, aby věděl, že Tom cítí vinu nebo obavy. Nicméně jakmile si Tom všiml, že jej Georg sleduje, rysy na tváři mu ztvrdly a záškuby rukou přestaly.
„Je mi krvavě perfektně,“ řekl Bill. „Ve skutečnosti se cítím úžasně.“ Bill zvedl hlavu a podíval se na Georga, ne s hněvem a odporem, ale s typem odhodlání ukázat posun ve své náladě. Přesto Georg stále neměl pocit, že by Bill říkal pravdu a cítil v jeho slovech dvojí význam. Opět se ohlédl na Toma a přemýšlel, jestli ta slova byla zaměřena na něj.
Ve skutečnosti slova byla mířena na Toma a Tom pochopil dvojí význam, ale nevytáhl si z těch slov nic z toho, co měl Bill v úmyslu. Spíše mu připadlo, jako by se Bill snažil svou nemoc prakticky zobrazit na své tváři, a to ho přimělo Billem pohrdat o to více. Odložil tužku a místo toho si opřel hlavu o ruce tak, aby zadní část jeho hlavy byla otočená směrem k Billovi. Dával mu tím jasně najevo, že jej ignoruje.
Po zbytek dne byl Tom rozmrzelý a naštvaný a Bill jen tiše trucoval. Kdyby se na něj Tom během vyučování podíval, viděl by emoce zapsané v jeho tváři, jeho trápení, úzkost a strach. Nicméně Tom se neodvážil podívat. Ale jedna jeho část si už přiznala, že už jen prakticky čekal na omluvu, aby se, stejně jak řekl Georg, připlazil k Billovi zpátky.
autor: Ghostie
Dnešní citát je celkem jednoduchý a naprosto výstižný:
Být zapomenut je horší než smrt.
Užijte si dnešní hodně emotivní díl, i samotný překlad se mnou hodně zamával.
A moc děkuju za komentáře 🙂
On cítí!!! Takže si nechal dát nějakou tu zázračnou léčbu? Teda, tohle je psycho 😀 jsem z toho trochu konsternovaná a vymyslet smysluplný komentář je nemožné, takže se omlouvám za kydy 😀 nicméně, tohle se mi vážně moc, moc líbilo. Ne, že bych schvalovala Tomovo uražení a naštvání, ale svým způsobem jej chápu a má na to právo. Ale doufám, že Bill mu co nejdřív řekne co všechno se změnilo a jak zatraceně moc. Jen mi pořád vrtá hlavou, co je s tou Juttou. Jestli je v blázinci nebo jestli je mrtvá… no, počkáme na druhou polovinu dílu 🙂 moc a moc děkuji za překlad!
Proč se Bill díví že jej Tom ignoruje stačilo napsat nebo zavolat.
Ježiši, mně to tak láme srdce!!! Každá Billova myšlenka mě bolí, ale Tomovo chování taky chápu. Je to jenom člověk a nemohl to všechno prostě vydržet donekonečna… Věřím tomu, že se kluci nějak dají dohromady, že si to vysvětlí, povědí si to a odpustí si… Protože jestli ne, tak mi hrábne 😛
A Bill tedy cítí??? Cítí??? Jakože fakt??? Vyléčil se kvůli Tomovi??? Jestli jsem to dobře pochopila a je to pravda, tak je to teda mazec!!!
Strašně moc děkuju za překlad týhle povídky, která mě dvakrát týdně semele jak kafe 🙂
Díki za preklad….jeto úžasná poviedka a milujem ju najviac zo všetkých 😀 teším sa na druhú polovicu a dalšie diely 😀 :-*
Tak toto bola teda parádna časť. Som zvedavá, kedy sa Tom prestane hrať na urazeného, aj keď chápem, prečo taký je. Dúfam, že si čoskoro vysvetlia veci medzi sebou a uzmieria sa.
A Bill cíti? Ako vyzerá, že nie všetko – aspoň bolesť asi nie, ak som to správne pochopila, ale určite už minimálne tú zimu. Fakt sa teším na Tomovu reakciu, až na to príde.
Ďakujem za preklad a teším sa na druhú časť.
oh.. oh.. OH ČMÁNKOTE !! O.o
Popravde.. bála som sa prečítať si túto časť,lebo som nevedela čo ma v nej čaká – po tom ako to skončilo minule. Ale.. som rada,že som si ju prečítala. A skutočnosť ,že Bill cíti je.. wau. Veľmi ma prekvapilo,že sa Bill odhodlal zmeniť a mám taký pocit ,že to bolo pre Toma.
Popravde Tomovu reakciu úplne chápem, asi by som tiež reagovala ako on. Bill sa mohol aspoň na minutu ozvať aj keď mal toho akokoľvek veľa. možno to vyznie čudne ale páčilo sa mi ako obaja chlapci trucovali aj napriek tomu,že ich to oboch zožieralo.
Len dúfam,že Tom nebude trucovať pridlho a udobria sa. Som zvedavá na Tomovu reakciu keď sa dozvie aká zmena u Billa nastala.
Neskutočne ti ďakujem za to,že prekladáš túto poviedku milujem ju. Pri každej jednej časti sa vo mne mieša tísíce emócií – raz som na Toma nahnevaná,raz nie raz ma mrzí Bill raz Billa obdivujem.. prosto zbožňujem ich ! :-))
Ďakujem ti Zuzu ♥ .. už teraz sa teším na sobotu 🙂
Tiež som bola zo začiatku sklamaná, že Lou prijal liečbu ktorú tak odmietal, že presvedčil aj mňa, že by bola škoda stratiť takú osobnosť… No ale asi každý túži byť zdravý… a Bill to teda urobil aj bez Tomovej pomoci? Ale tú ranu na ruke stále necíti, len zimu? A vôňu… ale ako mohol vedieť, že je to Tomova vôňa keď ju pred tým necítil? alebo ako to je?
Je mi tak ľúto, že sa nebavia, ale Bill v žiadnom prípade nemal prísť za Tomom tak ako by sa nič nestalo. Určite o sebe mal dať vedieť. No ale Tom si to na druhej strane mohol zistiť, keďže škola to vedela. Triedny alebo koho majú profesor by mu to určite povedal, alebo aspoň naznačil a mohol Billovi zobrať zmeškané učivo… Som zvedavá ako budú postupovať ďalej…
No kurnik, to se nam to rozjizdi bleskovou rychlosti, a i presto jak Bill trpi a Tom je nastvany, jsem tak rada, ze se Bill tolik zmenil! :3 Vse zle je k necemu dobre, ze? A posledni veta se mi libila nejvic! 😀 Vubec ale nechapu, proc se Tom chova tak, jak se chova… okey, chapu, ze uz ho to tahemno a krvelacno muselo deptat, ale az takhle? No… zacinam verit tvym minulym slovum, ze se to v tyhle dily teprve poradbe rozjede…. pojinacila jsem si tvoje slova… nepamatuju se presne 😀 o.O Kazdopadne se to ubira urcite dobrym smerem… teda doufam… Billy se nam meni :3 nevim ale jestli uplne k dobremu, ale meni se a to je hlavni… neco citi 🙂 a dokonce uz nema za zadkem svou blaznivou matku! Jeho otec je nakonec docela prima chlapik a zatim ho nechci odcuzovat za jeho minulost (ze odesel od Billa) nevime prece proc 🙂 tesim se na dalsi dil :3 dekuju za preklad…
(To sem konenty zanedbavala, co? Jenze ja zanedbavala i cteni… vlastne nezanedbavala, ja nemela pristup k blogu! 🙁 :O nuze… od ted se budu zase pilne venovat konentikum, ktere si zaslouzite <3 ^^)
[8]: Zuzi, čich měl i předtím, to nebylo zmíněno v těch 11 věcech, které necítil.
[9]: No já jsem si říkala, kam ses ztratila 🙂
[10]: Áno? to som si neuvedomila. Som strašne zvedavá ako to bude ďalej:) ďakujem za to, že si túto skvelú poviedku sprístupnila. Keď bude mať pekný koniec bude ďalšou z tých ku ktorým sa budem vracať.
Prvně jsem překvapená, že je Bill zpět ve svojí škole, kde byl. Nevím proč, ale měla jsem za to, že Billův otec bydlí celkem daleko 😀 Buď jsem si něco špatně přečetla nebo jsem prostě nechápavá 😀 Snad se mi to v dalších dílech nějak osvětlí a nebo si budu muset přečíst pár dílů zpětně, abych věděla, jak to tedy je. No, ale ulevilo se mi, že se Bill nenachází nějak daleko od Toma.
Pořád mě moc zajímá jak je to s tou Juttou. Vlkastně jsem se v tomhle díle nic nedozvěděla a moc doufám, že se to brzy vysvětlí, protože jsem vážně zvědavá, co se s ná stalo. A po pravdě se mi moc ulevilo, že s ní už Bill není. Rozhodně bude mít jednodušší život a pevně doufám, že se i jeho psychika alespoň trošku zlepší 🙂
Ovšem další, co mě hooodně překvapilo je, že Bill cítí chlad?! 😮 Bill byl na nějaké léčbě? Co se stalo? Áááá…zase plno záhad 😀 To já nemám ráda, nejradši bych totiž věděla všechno hned 😛 😀 Strašně moc jsem zvědavá na další díly, kdy se snad dozvíme jak to s Billem je.
No a ještě chci říct, že mě moc mrzí, že to mají kluci mezi sebou teď takové 🙁 Ale chápu oba dva. Nevím sice jak bych se chovala na Tomově místě, ale co je moc to je moc a je jasné, že Tom se naštvat někdy musel. Tak uvidíme, jak to bude dál 🙂
Děkuji za překlad! 🙂
[10]: chybela jsem ti, ze? 😀 ale myslim, ze vic jsem ja postradala povidky :/ :3 🙂 tak jsem rada, ze uz mam pristup ke cteni 🙂
[13]: To víš, že chyběla… ty a tvoje komentáře 😀
Som akasi precitlivelá ale čítala som túto kapitolu so slzami v očiach,tak nádherne opísané pocity sklamania Billa a Tomove odmietanie,autorka je v tomto výborná….ďakujem ďakujem za preklad:)