The Christmas Cynic 1.

Bill si kriticky prohlížel plakát. „Z tohohle úhlu nevypadám zrovna nejlépe.“

„Divo,“ řekl Andreas. „Vypadá to skvěle.“

„A museli do toho nacpat tolik červené a zelené? Pointa toho všeho je, že celý ten zatracený svátek nesnáším.“ Bill zavrtěl hlavou. Na plakátu stál v popředí se založenýma rukama a s vyzývavě zvednutým propíchnutým obočím. Santovy čepice, vánoční stromky, elfové, vánoční hvězdy a zářivě zabalené krabice byly rozptýleny přes zasněžené pozadí, vše bylo jako armáda fádních svátečních symbolů, připravujících se na útok proti svému největšímu kritikovi.

„Miluješ to, no tak,“ Andreas jej hravě udeřil do ramene. „Je to tvoje nejoblíbenější nejméně oblíbené období v roce.“

Bill si odfrkl. „Budu předstírat, že to dávalo smysl. Jdeme,“ Otevřel dveře, na kterých byl plakát pověšený, a v duchu si zaznamenal poznámku, aby řekl Davidovi, že příště má objednat méně slavnostních propagačních materiálů. Manažer rozhlasové stanice David Jost vždy naslouchal všem Billovým stížnostem ohledně těchto věcí, ale nikdy pro to nehnul ani prstem. Předpokládal, že pokud Billovi poskytne před mikrofonem pohodlnější křeslo, bude za to vděčný. A to on opravdu byl, když se usadil do křesla a plyšová falešná kůže se přesně vytvarovala podle jeho zadku.

„Pěkné,“ řekl Andreas, když poslal toužebný pohled na nový kus nábytku pro Billovo pozadí.

„Opravdu pěkné,“ souhlasil Bill a hodil po Andreasovi úsměv natolik krátký, aby si nezničil svou pověst. „Jo, byl jsem dost otravný, abych získal jedno i pro tebe. Měl bys to ocenit.“

Andreas, jak dlouhý, tak široký, neváhal ani vteřinu a vyrazil směrem do místnosti producenta jako tryskomyš. „To budu. Věř mi!“ Zavolal přes rameno.

Bill se usadil na svém obvyklém místě a zašklebil se na borovicový věnec, který mu nějaký idiot přehodil přes kontrolní desku během týdne, který uplynul od jeho poslední nesváteční show minulý víkend. „Ha ha, velmi vtipné,“ zamumlal. Sundal věnec a hodil jej pod stůl, zatímco ometal jehličí z veškerého zařízení, a pak strávil minutu nebo dvě aklimatizováním se na mikrofon a kontrolní desku. Tlačítko pro zapnutí mikrofonu, tlačítko pro přechod na reklamy, tlačítko pro převzetí volajícího od Andrease k sobě, tlačítko k přerušení volajícího, jen pro případ potřeby. Upravil si sluchátka a uvolnil je v úmyslu rozcuchat si vlasy, co nejméně to bylo možné před tím, než jej začne tlačit čas.

Panel se rozsvítil a Bill zmáčkl knoflík jedním dlouhým bíločerným nehtem. „Připraven hrát Vánočního Cynika?“ Zeptal se Andreas, jeho hlas zněl z jiné místnosti plechově. Bill vzhlédl a spatřil Andrease přes sklo, které je oddělovalo. Jeho producent si buď hrál s různými regulátory, anebo si rozbaloval čokoládu, kterou si koupil v jednom z automatů ve vstupní hale.

„Já jsem se připraven narodil,“ odpověděl Bill a soukromě se sázel sám se sebou. „Ty jsi připraven?“

Andreas na něj zamával tyčinkou Snickers a Bill si gratuloval k vítězství v sázce.

O deset minut později Andreas tiše odpočítával do začátku vysílacího času. Bill a Andreas byli v kóji stále jediní, dokonce i přesto, že na ně David tlačil, aby se z Vánočního Cynika 2010 udělala větší mediální událost, vhledem k tomu divokému úspěchu v předchozích dvou letech a Billově vlastní rostoucí popularitě. Bill nicméně kategoricky odmítl vysílat svou show byť jen s jediným fotografem, nahlížejícím mu přes rameno. Nakonec se dohodli na kompromisu a souhlasili s tiskovou konferencí a dalšími rozhovory, které vedly ke konečné show na Štědrý den. Billovi bude samozřejmě zaplaceno za každý přesčas, který bude věnovat rozhovorům nad stanovený počet.

Bill se usmál. I přesto, že nadával, miloval být středem pozornosti. Jen se potřeboval soustředit, zatímco byl v éteru, bez ohledu na to, jak moc ho David přemlouval.

Když už o tom mluvíme… upřel oči na Andreasovy prsty, odpočítávající vteřiny. Pět… čtyři… tři… dva… jedna… znak vysílání se rozsvítil a Bill se naklonil k mikrofonu. „Dobrý den, posluchači. Tohle je váš Chicago Cynik na WSYC, sick AM a nastává speciální část roku, které jsme se všichni obávali. Zasténejte si spolu se svým Vánočním Cynikem, dámy, pánové a ostatní, protože tohle je doba svátků.“

Andreas přehrál kýčovitě nahrané zasténání. Bill si povzdechl. Nesnášel tyhle triky téměř stejně, jako nesnášel Vánoce.

„Ano, nastává období pro obchodní centra, která jsou přeplněná řvoucími spratky a ctižádostivými rodiči,“ pokračoval Bill. „Období nuceného veselí a trapných rodinných oslav. Miluju dávat svému otci další příležitost předstírat, že jsem stále tak pevně zavřený ve skříni, že každou vteřinu začnu polykat kuličky proti molům. (v originále: být zavřený ve skříni = nepřiznat se ke své homosexualitě). A ne, nemyslím to eufemisticky.“

„Když už mluvíme o eufemismech,“ pokračoval, zatímco přepínal nahrávky. „Není tohle skvělá část roku být sám? Ty víš, o čem mluvím, Chicago. Normu určující hetero reklamy na diamantové šperky. Každý Polibek Začíná S Kay, není to sladké? Prozřete, dámy: pokud vám dá váš přítel takovýhle kámen, znamená to, že se s vámi chce v noci vyspat. Slídiví příbuzní. ´Vídáš se s někým?´ Ne, tetičko Ado, a i kdyby ano, byla bys poslední, kdo by o tom věděl. Jak dojemné,“ prohlásil Bill teatrálně a přiložil si ruku na srdce, i když jej nikdo kromě Andrease nemohl vidět. „Ach ano. Ujišťuji vás, milí posluchači, názory vašeho Cynika na Vánoce se od loňského roku nezměnily a tento rok se chystám projít všechna vaše oblíbená stará témata a přihodíme na vyvážení i pár nových. Zítra se zmíníme o vánočních stromcích a jejich potenciálních odhaleních v doslovné záři slávy, která opadne a vezme s sebou váš domov i vaši rodinu.“

„Blíže ke Štědrému dni uslyšíte všechno o lži báječného starého Santy, přinášejícího pocit úzkosti na zcela novou generaci důvěřivých děcek. Budeme mít celou show zaměřenou na ty opotřebované staré songy, které stále dokola hrají v každém obchodním domě, a na energické nové koledy, které jsem zatím poznal a kterými pohrdám. Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale alespoň většina lehkých rockových písní, které jsou určeny pro hudební kulisu, se nesnaží předstírat, že jsou plné hlubokého významu!“ Bill se zhluboka nadechl. „Po této přestávce na reklamu, která se bude bezpochyby skládat především z reklam na vánoční prodej – snaží se snad naši sponzoři o ironii? – začnu přijímat některé vaše telefonáty, takže kdokoliv z vás mi může říct, co přesně na tomto období nenávidí nejvíce. Tady je váš Vánoční Cynik a vy posloucháte WSYC, Sick AM, vaši alternativní rozhlasovou stanici.“

S velkým uspokojením plácnul do tlačítka na komerční přestávku a sundal si sluchátka.

„Páni, ty jsi dnes zapálený pro věc,“ komentoval Andreas přes reproduktor. „Máme už-zatraceně, dvanáct volajících.“

„Předvídám závratně vysoké hodnocení a bonusový plat v naší budoucnosti,“ řekl Bill a natáhl se pro balíček Skittles, který měl zastrčený v kapse. Otevřel ho a přehraboval se v balíčku, aby se vyhnul červené a zelené. V jakémkoliv jiném ročním období preferoval červené nad všemi ostatními. Ale během prosince Bill zůstával ve svém cynickém duchu, kdykoliv jen mohl.

„David bude – hup, patnáct vteřin,“ řekl Andreas.

Bill si hodil do pusy fialový Skittle a popadl sluchátka. Uhladil si vlasy a připravoval se na cokoliv, co na něj volající mohl hodit.

Dnes strávil pět minut se starší ženou jménem Victoria – osmdesát dva let, podle jejího vlastního přiznání – která bědovala nad skutečností, že její děti si nějak myslely, že vánoční pohlednice jednou za rok nahradí řádnou návštěvu. „Doufáme, že tvé zdraví je dobré, veselé Vánoce,“ přečetla. „Ha! Kdyby chtěli, abych měla ´Veselé Vánoce´, přijeli by sami, aby se o mém zdraví mohli přesvědčit.“

„Člověk by si to myslel,“ řekl Bill. „Ale místo toho vám každý rok připomínají, že se starají jen natolik, že jim stačí poslat kus papíru za devadesát devět centů, ke kterému s laskavým svolením mohou přidat své jméno. Povrchní podpisy vnoučat na spodní straně?“

„Děvčat ano, ale Michael se tento rok ani neobtěžoval.“ Volající vydala pohrdlivý zvuk, jež dokázaly vydat pouze ženy nad sedmdesát let.

„A to je problém s těmito neosobními, symbolickými gesty, čeho? Náklonnosti?“ Zeptal se Bill svých posluchačů opovržlivě. „Zaplatit dolar za balíček padesáti pohledů a poslat je lidem, na kterých vám ve skutečnosti nezáleží, to je milé. ´Tady je Richard a Denise a děti!´ ´Tady je naše nové BMW umístěné diskrétně v pozadí, nezávidíte nám?´ znamená to spíš. Nebo ´Oh, zapomeň na babičku příští rok, raději utěšovat, než mít pocit viny.´ Vánoční pohledy existují ze dvou důvodů: Naplnit kapsy vedení Hallmark a přinutit odesílatele, aby se cítili lépe. Tady je moje rada pro vás, Victorie: spalte tu pohlednici a popel pošlete zpět.“

Bill byl v jednom kole. Další dva volající byli zjevně teenageři, jedna dívka, která neobdržela hlavní roli ve hře na střední škole, protože byla obézní a jeden chlapec, jehož mladší sestra sebou švihla o zem uprostřed hračkářství v půlhodinovém záchvatu vzteku, a to vše proto, že chtěla na Vánoce Barbie sadu za dvě stě dolarů.

„Tahle ta vánoční produkce, jsem si jistý, že obsahuje hluboké poselství lásky a štědrosti,“ řekl Bill té první. „Skrblík otevřel své oči světu a postaral se o všechny muže, ženy a děti, haleluja! No, s výjimkou žen, které se nemohou smrsknout do velikosti nula. Skvělá práce. Jenny, bylo by ti mnohem lépe, kdyby sis uvědomila, že tento svátek není nic víc než jen povrchní soutěž popularity. Kdo dostane nejlepší dárek? Kdo dostane nejvíce pohlednic? Kdo dostane hlavní roli? Žádný vyvrhel, to je jisté. Tohle jsem se naučil opravdu brzy a podívej, kde jsem dnes. Cynický a úspěšný, to je způsob, jak existovat v tomto světě.“

U druhého Andreas zahrál krátkou nahrávku pronikavého zaúpění dvouletého dítěte. „Tohle, posluchači, je to, co Vánoce učí děti,“ povzdechl si Bill. „Tohle je oprávněně transformuje na malé spratky, kteří chtějí mít svět naservírovaný na stříbrném podnose – oh, omlouvám se, na vánočním stromě, a vůbec nevadí, že maminka nemůže zaplatit nájem. Nebo to dává dětem jejich první setkání s celoživotním zklamáním. Víš, když mi bylo pět let, nebylo nic, co bych chtěl víc, než jen sadu My Little Pony figurek a co jsem dostal? Basebalový míč a rukavici. Ach, Vánoce a jejich posilování genderových stereotypů.“

Všechny linky byly obsazené, když Bill odpovídal na svůj čtvrtý telefonát během dne. „Jen do toho, volající, jste v éteru,“ řekl Bill.

„Dobrý den, pane Trümpere.“ Volající hlas zněl mladě, pomyslel si Bill. Bylo to tak zdvořilé ´pane´, až ho to varovalo. Rád se bavil tím, že hádal věk volajících a jejich vzhled, ne že by snad obvykle zjistil, jestli měl pravdu nebo ne. „Mé jméno je Tom Kaulitz a rád bych vám ukázal dobré časy.“

Bill zamířil svůj pohled na Andrease, který měl na starost vybírání volajících. Andreas pokrčil rameny a pokynul Billovi, ať pokračuje. Bill nechal vznášet svůj prst nad tlačítkem přerušení hovoru a řekl suše: „My nejme tenhle typ telefonní linky, pane Kaulitzi. Asi hledáte telefonní číslo začínající devětset-„

„Ne takový druh dobrých časů,“ skočil mu do řeči volající. „Chci vám ukázat, že svátky můžou být zatraceně úžasné.“

„Ach, opravdu.“ Bill se v křesle opět uvolnil a ukázal Andreasovi palec nahoru. Vždy zatelefonovalo pár lidí, kteří se ho snažili ´změnit´: přesvědčit jej, že Vánoce jsou kouzelná část roku plná rolniček a lásky a jednorožců a duhy a dalších podobných sraček. Jejich žebříček sledovanosti stoupl pokaždé, když se mu podařilo rozsekat dalšího z těchto pravých věřících. „Povězte mi, pane Kaulitzi-„

„Tome, prosím,“ řekl volající pevně.

Bill si odkašlal, snažil se nesmát. Všichni chtěli být jeho nejlepší přátelé. „Dobře tedy, Tome, můžeš mi říkat Bille a zjednoduším ti to. Jsi katolík? Někdo z charity? Protestant? Oh, minulý rok jsme měli volajícího z neo-pohanů. Co třeba tohle?“ Bill se rozhodl, že tento Tom nebyl mladý. Možná tak ve středním věku, s pleškou, pravděpodobně měl na sobě svetr s vyšitými soby na přední straně.

„Nic z výše uvedeného,“ odpověděl volající.

Byla v tom stopa po pobavení? Bill se zamračil. Mentální obraz Toma měl být s vážným výrazem, téměř bolestně vážným. Začínal jej přehodnocovat, zatímco řekl: „Neříkej mi, že jsi žid? Většinou jsou to křesťané, kteří se mě snaží osvítit.“

„Nevěřící, aktuálně,“ řekl volající. „Nesnažím se ti pomoct najít Ježíše nebo cokoliv jiného.“ Mluvil měkkým tenorem, mírně hlubším než Bill, perfektní rádiový hlas. Bill se v duchu ušklíbl. On byl rarita, rozhlasová osobnost, jehož vzhled odpovídal jeho přitažlivému hlasu, nebyl tu žádný možný způsob, aby Tom byl další muž, který by zvýšil tuto pravděpodobnost a ukázal by se být ničivě hezký.

„Skvělé, protože já nepodporuju božstva, která si ráda-“ začal Bill.

„- hrají na schovávanou, tak jako tak,“ dokončil za něj volající. Bill se překvapeně zasmál. „Já to znám,“ dodal volající, definitivně pobaveně. „Poslouchám tvoji show.“

„Hádám, že ano,“ připustil Bill. Huh. Možná, že Tom byl po tom všem přece jen mladý, v Billově věku, s jednoduchým úsměvem a elegantním kravaťáckým účesem. Ačkoliv se Bill stále nemohl zbavit představy atmosféry svátečního svetru. „Alespoň máš dobrý vkus na rádio. Co říkáš na to, kdybych tě nechal chvíli mluvit? Abych viděl, co prodáváš?

„Nic neprodávám. Dávám, ve svátečním duchu.“ Volající se odmlčel. „Pane Trümpere – Bille. Chci tě vzít na rande.“

Bill počkal pár vteřin, ale volající nevybuchl smíchy. „No, je to hezké mít fanouška, ačkoliv mi tato žádost zní spíše jako od nějakého pronásledovatele,“ řekl Bill. „Řekni mi, Tome, jaká by měla být moje motivace jít na rande s mužem, se kterým jsem se nikdy předtím nesetkal a který se ztotožnil s podobným typem bláznů, kteří se neustále vysmívají mé show?“

„Takže sám vidíš, že umět ocenit svátky je vše otázkou postoje,“ řekl Tom přívětivě. Bill mu udělil duševní bod za to, že ještě neztratil nervy. „Stejně jako být sám. Kdybys prostě šel ven a hledal dobro ve svátcích, nebo dobro v nezadaných městských mužích, je pravděpodobné, že ho najdeš.“

„Opravdu si myslíš, že kdybych to prostě zkusil, uvidím radost v ploužení se dolů po Eisenhowerské, uprostřed rekordy lámající vánice jen proto, abych mohl popíjet den starý vaječný koňak a nechat tak své homofobní příbuzné ptát se po milionté, proč nepřestanu se svým vegetariánstvím a nesním ztuhlou šunku, kterou moje babička vyrobila?“ Zeptal se Bill a obrátil oči v sloup. „Jsem si jistý, že je to skvělé přirovnání k debilovi, se kterým jsem se jednou setkal na rande, ale nechám tě, ať si o tom myslíš, co chceš, když si to tak moc přeješ.“

„Ne každý chlap ve městě je už ztuhlý,“ řekl Tom a Bill téměř slyšel jeho úsměv. „A někteří lidé se opravdu zajímají o své přátele, kterým posílají pohlednice, víš?“

„Jsem si jistý, že existuje několik laskavých duší, které mají to srdce, že jsou slušné po celý rok, místo toho, aby si nechaly veškerý svůj sentiment na dobu mezi prvním a pětadvacátým prosincem. Naštěstí, tahle show není o nich,“ řekl Bill vesele, protože nakonec mu Tom přece jen přinesl nějakou tu zábavu a byl si jistý, že posluchači se taky dobře bavili. „A Vánoční Cynik už dnes vypotřeboval veškerý čas – počkej, Tome, jedna poslední otázka.“

„Sem s ní,“ řekl Tom.

„Nemáš na sobě náhodou svetr se soby?“ zeptal se Bill.

„Jistě, se zeleným sobem. Jak jsi to věděl?“

„Musím být jasnovidec,“ řekl Bill a zavěsil. „Tady je Chicago Vánoční Cynik na WSYC AM, připomínám vám, že i když můj nový kamarád miluje svátky, vy nemusíte. Uslyšíme se zítra, posluchači, ve druhé z mých ´zády k sobě´ show v tomto prosinci.

~*~

Po show měl Bill sotva čas na to, aby si hřebenem projel vlasy před tím, než byl bleskově povolán Davidovou sekretářkou na první ze svých rozhovorů. Většina otázek byla kontrolována, takže Bill dodával plánované odpovědi, které měly dobrý zvuk. Poslední otázka z Tribune jej ale zachytila nepřipraveného.

„A uvažujete nad tím, že byste od svého volajícího, pana… “ reportér nakoukl do svých poznámek. „Pana Kaulitze přijal jeho pozvání?“

Bill si navlhčil rty a otevřel ústa k odpovědi, ale pak všechna slova spolknul. „Cože? Ne,“ odpověděl, znělo to více překvapeně, než by si přál. Zatraceně. „Ne. Máme spoustu žertujících volajících, jsem si jist, že to víte, a pan Kaulitz byl pravděpodobně jedním z nich. Každopádně, pokud je to takový vánoční fanatik, pravděpodobně není můj typ.“

Herald chtěl vědět totéž: „A co ten pan Kaulitz?“

„Co je s ním?“ zeptal se Bill a zvedl obočí. „Je to buď vtipálek, nebo vánoční maniak, a pokud jsi poslouchal mou show i dříve, věděl bys, co si o tom myslím. Neškodné šílenství se po letech vymývání mozků přemění ve víru, že svátky jsou ta nejlepší věc hned po krajíci chleba.“

Chicago Entertainment magazín, TV Guide a řada menších publikací navázala s variací na stejné téma. Billovy oči už byly prakticky neustále protočené ke stropu, když jeden z jeho mediálně známých, novinář malého časopisu, se vyškrábal úplně na vrchol, když přišlo na nepředpokládané otázky. „Je nějaká šance, že budete chodit s tímto ´Tomem´, který dnes volal do vašeho pořadu?“

„Až naprší a uschne,“ odpověděl Bill se sladkým úsměvem a překřížil nohy. „To je přesná citace, Listingu, dej to tam.“

Georg se rozesmál. „Promiň, Bille, určitě už jsi to slyšel dříve. Jen tak, mimo záznam, nemyslíš si, že ti rádiový manažer navrhne, abys mu dal skutečnou šanci jako reklamní tah? Nemyslím si, že tě o tohle požádal dříve nějaký z těch tvých vánočních nadšenců… „

„David není takový idiot,“ řekl Bill s jistotou. „On ví, že bych nikdy nesouhlasil.“