autor: Catherine
„Tak…“ zafuněl Bill, když vytáhnul krabici, která byla pod vším možným harampádím. Otřel si čelo, aby dodal na dramatičnosti a podíval se na bratra. „Tohle je moje krabice vzpomínek,“ usmál se a na karton se zadíval. Kromě deníků tam bylo všechno možné přes plyšáky, různé diplomy ze školy za soutěže, až po obrázky z dětství. Jednou si slíbil, že se do krabice podívá, teprve až mu bude třicet a do dnešního dne to ani neporušil, teď ale byly naprosto jiné okolnosti.
„Bille, co tam všechno máš?“ vytáhl obočí Tom a užasle vydechl. Tohle byla pečlivost, která jemu samotnému chyběla. On sám by nezvládl všechny své věci takhle skladovat, to na bratrovi obdivoval – stejně tak jako další věci.
„Naprosto všechno. Pomůžeš mi s tím, prosím?“ usmál se.
„Samozřejmě,“ kývl Tom bez přemýšlení. Vzal si krabici na ruce a podíval se přes ni na Billa. „Zamkni to tady a přivolej nám prosím výtah, dobře?“
„Tome, myslel jsem, že to vezmeme dohromady. Nechci, aby ses dřel s mýma věcma sám.“
„Milý bratříčku. Neber si to nijak osobně, ale vážně si myslíš, že máš tolik síly jako já?“ protočil oči a vydal se pryč ze sklepa.
Bill zavrčel, zavřel dveře od jejich sklepní kóje a připnul na ně zámek.
„Možná sis nevšimnul přes to svoje ego, že i já jsem chlap a och, ano, i já mám svaly,“ odvětil. Hned byl Tomovi v patách, takže mohl slyšet, jak se sám pro sebe směje a šklebí. To ho vytočilo snad ještě víc, než jeho předchozí poznámka. „A laskavě se tomu nesměj, pitomče. Oba víme dost dobře, že kdybych chtěl, tak tě přeperu.“
To už Tom propukl v hurónský smích. Hodil Billovu krabici na schody a nechápavě se na něj podíval, plácnul se do čela.
„Tak jo, to byl dobrej vtip,“ ušklíbnul se a šťouchl bratra do ramene. „Koukej, jaké jsi tintítko. Nepřepral bys mě, ani kdybych spal, tak se nedělej.“
„Do prdele, Tome. Laskavě neházej s tou mojí krabicí! Mám tam svojí kasičku.“
„Myslíš mojí kasičku? Bille, dost dobře si pamatuju, jak sis rozbil tu svojí pitomou rybu, když jsi potřeboval nové stíny. Já ti jako hodnej starší bratr dal mého křečka, dokonce s penězma, které jsem šetřil na dárek pro tebe,“ zakroutil hlavou Tom a povzdechnul si. Promnul si kořen nosu a podíval se na dvojče, jehož nálada se otočila o tři sta šedesát stupňů, bohužel k té horší straně. Nechápal, proč se to zase stalo. Ať si přehrával posledních pár minut jakkoliv, pořád mu nedocházelo, co udělal tak moc špatně, aby na něj Bill takhle vystartoval. Chtěl mu prostě jen pomoct, aby se nedřel.
„Taky bych ti svojí dal,“ odseknul blondák. Sehnul se, aby svou krabici zvednul, ale ať funěl, jak chtěl, nehnul s ní ani o kousek. Skousnul si ret, aby zvednul pohled ke svému bratrovi. Mohl ho poprosit o pomoc, ale to by se mu určitě vysmál, že dělal scény a ve finále ho stejně potřeboval. Zatnul tedy všechny svaly a koncentroval se na to, aby krabici zvedl ze země. Ve výtahu to už nebude takový problém – opře si ji o stěnu. Snaha se mu samozřejmě vyplatila, po chvilce ji opravdu držel v náruči tak, jak ještě před chvílí Tom. Rozdíl byl akorát v tom, že on měl co dělat, aby se s ní nepřevrátil a neskončil tak na zemi.
Aniž by Tom cokoliv říkal, krabici z druhé strany chytil. Usmál se na Billa a zakroutil hlavou. Povzdychnul si, zacouval do výtahu a přivřel oči. Bylo mu naprosto jasné, jak to doma proběhne, jakmile se zavřou dveře. Postupně se osprchují, aby si zalezli do svých pokojů a noc strávili odděleně. Každý večer vysílal k vesmíru přání, aby se jejich vztah opět stmelil. Bohužel to ale bylo bezvýsledné – kdyby nebylo pár světlých okamžiků, bylo by to celé snad horší a horší.
„Dáme mi jí do ložnice, ano?“ prolomil ticho Bill. Tom jen mlčky přikývnul a podíval se na tabulku, ve které ubíhala patra, kterýma projížděli. Výtah konečně cinknul na znamení, že jsou v tom jejich.
„Couvej. A opatrně, abys neupadl.“
„Nejsem malé dítě,“ protočil oči Bill. Přesto dal při vystupování z výtahu na bratrovu radu a ohlížel se přes rameno, aby snad nezakopl a nepředvedl tak svoji nešikovnost v plné kráse.
„Ne, ale jsi můj malý bráška, o kterého mám strach,“ zamumlal si Tom spíš jen tak sám pro sebe. Bolelo ho u srdce z toho, jak se k němu Bill dokázal chovat. Jako by snad byl cizí a snažil se mu ublížit, přitom ho jen chránil, dával na něj pozor. To bylo pro Billa tak moc těžké pochopit? Místo toho pořád hledal sebemenší důvody, aby se mohli hádat. To Toma opravdu mrzelo, protože byl přesvědčený, že na jeho straně chyba být nemůže. Přeci jen, snažil se, jak nejvíce mohl. Navštěvování doktora byla také jeho iniciativa – nemohl už dál žít s pocitem, že ho jeho dvojče nenávidí. Shazovali takhle vinu jeden na druhého, u sebe ji samozřejmě nehledali.
Bill seděl uprostřed pokoje, věci z krabice byly rozházené všude kolem něj. Držel v ruce deníček z roku 2005, měl nalistovaný zrovna jeden zápis z léta. Hořce se usmíval, když vzpomínal. Seznámil se se staršíma klukama, kteří za jejich vesnicí kempovali. Byl tak poblázněný, když o něj měl zájem někdo cizí a nepomlouval jeho styl, že ignoroval Tomovy prosby, které jasně říkaly, aby se s nimi nescházel. On si ale myslel, že je v tom jen prachobyčejná žárlivost, takže to celé ignoroval a ve finále to obrečel v Tomově náruči.
„Oh, Danny, já nevím, jestli to není špatné,“ zasmál se Bill a zakroutil hlavou. Podíval se na láhev vodky, kterou jeho nový kamarád drže v ruce před jeho obličejem. Pohledem přejel ostatní kluky, kteří ho samozřejmě povzbuzovali.
„No tak, napij se, krásko. A přestaň myslet na bráchu, jen ti závidí,“ povzbudil ho a usmál se, takže černovlásek mohl vidět všechny jeho zuby. Pomyslel si, že vypadá jako kobyla, takže se musel začít smát. Protočil nad tou představou nalíčené oči a přijal nabízenou flašku. Seděli na trávě v parku, do kterého zrovna moc lidí nechodilo, tak co? Nikdo ho nemohl doma prásknout rodičům. A když si dá pár loků, určitě to na něm nepůjde ani poznat. Navíc, v pití alkoholu nebyl tak nezkušený, jak by mohl vypadat. S Andym a Tomem už vypili pár piv. Billovi alkohol sice moc nechutnal, ale samozřejmě nechtěl trhat partu a tak tvrdil, jak skvělý nápoj to je a že ten, kdo první pivo uvařil, byl určitě geniální člověk, ačkoliv si myslel pravý opak.
„Není to tak zlé,“ zalhal Bill. Vodka ho pálila v krku, měl pocit, že mu lezou oči z důlků. Napil se ale znovu, aby nevypadal jako padavka.
„Jo, já bych ti nedal nic špatného,“ mrknul na něj Danny a kývl si. Tohle mládě se mu zalíbilo hned, jak ho viděl v konzumu, když šel s klukama nakoupit nějaké jídlo. Nebylo tedy divu, že hned na místě s nimi uzavřel sázku, že do konce jejich pobytu ho dostane a jako jistě zkušenější ho pořádně zaučí.
„Danny je dobrák od kosti, že?“ zasmál se Mike a uštědřil kamarádovi herdu do zad. „Pro všechny chce jen to nejlepší.“
„Samozřejmě,“ ušklíbnul se mladík a podíval se na Billa. „A co nějaká holka, Bille? Máš?“
„Uhm,“ zamrkal černovlásek a nasucho polknul. Téhle otázky se obával celou dobu, co se s klukama scházel. Přihnul si z lahve a otřel si neexistující kapky alkoholu ze rtů. „Ne, nemám nikoho. Natož holku,“ zakroutil hlavou a pokrčil rameny. Nemohl jim přeci přiznat, že spal se svým dvojčetem. To by od něj okamžitě dali ruce pryč a roztroubili to po celé jejich vesnici. Ne, to bylo jejich společné tajemství, které musí zůstat navždy skryto.
„Takže jsi gay? To si budem vážně rozumět,“ pousmál se Danny a olíznul si rty. „Vlastně se mi docela líbíš,“ podíval se do černovláskových očí, které na něj nejistě zíraly. Už stačilo tak málo a mohla být ruka v rukávě, jen volit správné kroky
Bill ležel v trávě, vedle něj prázdná flaška od alkoholu. Hlasy kolem sebe slyšel vzdáleně, viděl rozmazaně, ale bylo mu krásně. Pootočil hlavu na Dannyho, který si k němu přilehl a přitiskl se na něj svým tělem. Moc se mu to nelíbilo, ale momentálně byl příliš slabý na to, aby mu jakkoliv odporoval.
„A ty tady chceš co?“ zachechtal se černovlásek a štípl ho do tváře. Místo odpovědi ale cítil na svých rtech ty jeho. Danny byl neodbytný, bral si jeho rty vážně tvrdě, držel si ho u sebe, takže neměl sebemenší šanci, aby mu cuknul.
„Ne,“ zamumlal nesouhlasně Bill, snažil se odtáhnout. To, co mu Danny dělal, se mu rozhodně nelíbilo. Navíc, jeho rty patřily Tomovia ne nějakému cizímu klukovi. Danny ho ignoroval, jen využil příležitosti, že Bill musel pootevřít rty, když mluvil, a zajel mu do pusy svým jazykem. Položil prsty na jeho opasek, za který škubnul a v mžiku ho rozepnul. Rychlým pohybem mu kalhoty stáhnul i se spodním prádlem těsně pod zadek. Ostatní kluci jen nečinně přihlíželi, občas si mezi sebou prohodili rádoby vtipnou poznámku. Bill se bránil, seč mohl, ale bylo to marné. Oproti Dannymu neměl vůbec žádnou sílu.
Jakoby snad zafungovalo nějaké neviditelné dvojčecí spojení. Tom nevěděl proč, ale jeho nohy ho nutily jít do parku, kam nikdy nechodil. Podvědomí mu říkalo, že se tam děje něco hodně zlého a on tam musí zajít, aby to ukončil. Bál se toho, co tam najde. Uklidňoval se jen tím, že třeba se jeho podvědomí jen plete a snaží se ho prostě vyštvat někam pryč. Jakmile ale parkem procházel, bylo mu ihned jasné, že mu podvědomí nelže. Jasně slyšel nářky a pláč svého dvojčete. To ho nakrklo natolik, že se za zvukem rozběhl, aby jeho trápení ukončil.
„Nech mě, ty hnusáku!“ zakřičel Bill, když cítil Dannyho dlaně na svém zadku. Kroutil se jako žížala, ale bylo to marné, prostě neměl ani kousíček síly. Navíc byl totálně opilý, což mu také moc nepomáhalo.
„A když nepřestanu?“ zasmál se hnusným hlasem Danny a Billa přes zadek plácnul. To tam ale už byl Tom, kterému rvalo srdce, že svého malého brášku vidí takhle. Zároveň se ale chválil za to, že Billa nechtěl pustit samotného. To, že mu utekl, byla už věc druhá, kterou on ovlivnit nemohl, protože ho neměl uvázaného na vodítku.
„Tak tě zabiju,“ zavrčel Tom a bez přemýšlení si ke svému bratrovi kleknul. „Zavolám na vás policii, abyste věděli. Na vás všechny, protože tenhle kretén se právě chystal znásilňovat mého brášku a vy jste nic neudělali,“ znechuceně si odplivl a pěstí udeřil Dannyho do holeně. Ten jen zaskučel a od Billa se rychle odtáhl – tohle mu za to nestálo. Navíc, problémy s policií, kterou mu tenhle malej spratek hrozil… Už tak jich měl dost ve svém městě.
„Tvůj bratr je malá děvka, která mě prosila, abych to udělal,“ zašklebil se. Tohle ale říkat neměl, protože do Tomova obličeje se nahrnula rudá barva. Snesl cokoliv, ale ne to, že někdo nadával a ubližoval jeho Billovi. Párkrát zatnul obě dlaně a pěstí udeřil do země.
„Přestaň urážet mého bratra,“ zasyčel a pomohl Billovi s natažením kalhot. „Varuju vás. Ještě se k němu někdo z vás přiblíží, tak bude mít co dočinění se mnou,“ podíval se na všechny kluky. Ačkoliv byl jasně o mnoho mladší, necítil žádný strach, kromě toho o Billa. Něžně ho pohladil po tváři a pomohl mu na nohy, chytil ho kolem pasu. Bill se na něj vděčně usmál a spokojeně vydechnul. I ve svém opilostí otupělém mozku věděl, že díky Tomovi je v pořádku a musí mu co nejvíce poděkovat. Bůh ví, co by se stalo, kdyby nepřišel.
„Uhm,“ cuknul sebou blonďák. Tom ho vyrušil ze zamyšlení. Otočil se na něj a zpražil ho pohledem. „Neklepeme?“
„Klepal jsem, ale nic jsi neříkal…“ vydechnul a přisedl si k němu, pohladil ho po zádech a nahlédl mu přes rameno. Zpozorněl, když viděl sešit, ve kterém byly stránky hustě zaplněny Billovým písmem. „Myslel jsem, že s tím počkáš na mě,“ řekl ublíženě. Vážně se těšil, že si spolu budou schopni sednout a probírat se jejich minulostí. Ucítil bratrovu ruku na svém stehně. Podíval se mu tedy do očí, ze kterých mohl vyčíst bolest, ale nic jiného.
„Promiň. Tome, četl jsem si v deníku z roku 2005. Pamatuješ si, co se stalo v létě? Oh, já byl vážně neuvěřitelný blbec. Nevíš, proč jsem tě neposlechl? Musel jsem si snad něco dokazovat nebo… co? Proč jsem s těma klukama šel ven? Kdybys tam nepřišel, tak ani nechci vědět, jak by to dopadlo,“ zamumlal Bill a položil si hlavu na bratrovo rameno. Tom si povzdychnul, pohladil ho ve vlasech a zakroutil hlavou. Vzal si od bratra deník, aby si mohl zápis přečíst. Zajímalo ho, jak si ten den Bill okomentoval sám pro sebe, on k tomu totiž neměl slov.
„Před našima jsem tě ale nemohl ubránit, promiň,“ zakroutil hlavou. Tehdy Bill dostal domácí vězení, protože pozvracel nový koberec v předsíni. Tom se ho mohl zastávat sebevíc, chtěl vzít trest sám na sebe, ale marně. Simone i Gordon byli neústupní a trvali na tom, že se jejich mladší syn musí naučit zodpovědnosti.
„Neměl jsem pozvracet ten koberec,“ trochu se zasmál Bill a zakroutil hlavou. Pohladil Toma po paži a trochu zvednul hlavu, aby se mu podíval do očí. Jak takhle spolu seděli, cítil se zase tak zranitelný, jako když jim bylo o pár let méně. „Prosím, přečti to nahlas. Přečetl jsem si pár řádků a musel jsem přestat, protože mi to bylo tak moc líto…“
„Dobře, tak…“ odkašlal si Tom, potěšen Billovo přáním. „Milý deníčku. Ani nevím, co všechno bych měl napsat. Ano, já vím, že píšu se zpožděním, ale bohužel. Včera jsem se opravdu příšerně opil! Ještě štěstí, že mě můj Tom hrozně moc miluje a cítil, že něco není v pořádku. Přišel a zachránil mě, ani si nepředstavuju, co by se mohlo stát, kdyby tam nepřišel. Ublížili by mi snad? Rozhodně ano. Jo a taky jsem našim pozvracel zbrusu nový koberec, který byl opravdu drahý. A Tom, přestože jsem to nechtěl, chtěl trest místo mě. No není úžasný? Přísahám, že ho budu navždy milovat a budu jenom s ním. Už tak se mi nelíbí, že mě ten příšernej Danny líbal. Ale to není, jako kdybych ho podvedl, ne? Já mu to přeci neoplácel. Navíc, se mi to ani trochu nelíbilo…“ v půlce věty přestal číst bratrův zápis, jen se na něj podíval a políbil ho na čelo. „Nepodvedl jsi mě, neboj se. Rozhodně to tak, neberu, ano? Můžeš být v klidu,“ pohladil ho po tváři a spokojeně vydechl. Ruku omotal kolem bratrova pasu, tiskl si ho k sobě a přál si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
„Děkuju,“ zamumlal blonďák a propletl s Tomem prsty. „Budu muset do práce, ale myslím… Co kdybys mě doprovodil?“ navrhnul a trochu se usmál. Pokaždé ho Tom doprovázel. Tedy, do doby, než se začali hádat.
„Moc rád tě doprovodím,“ přikývl Tom a ukradl si bratrovy rty pro sebe. „A večer nejdu do práce, tak na tebe počkám, objednáme si pizzu, kouknem na film…“
„Ne, budeme si číst v mých deníkách,“ zakroutil hlavou Bill a začal se pomalu zvedat. „Tak šup, ať nepřijdu pozdě.“
Bill už dávno obsluhoval své zákazníky, radil jim, které kousky oblečení jsou lepší. Na celý obchod byl sám, Andreas ještě nedorazil. Podíval se na čas na hodinkách a nakrčil obočí – měl zpoždění půl hodiny. Samozřejmě, že to nikomu nehlásil, ale pokud se blonďák nedostaví ani neomluví, budou mít problém určitě oba dva. Povzdychnul si a prsty si prohrábnul vlasy. Teď to bylo s Tomem až překvapivě dobré, dal by cokoliv za to, aby to tak zůstalo už napořád. Bylo mu ale jasné, že se určitě něco pokazí a oni kolem sebe budou chodit, jako by se neznali, stejně jako dneska, když se pohádali ve sklepě. Nejhorší však bylo, že se hádali kvůli takové absurditě, jako byla pitomá krabice. A samozřejmě, že ráno, když se probíral svýma vzpomínkama, jako by bylo všechno zapomenuto, mazlili se a líbali. Tohle celé bylo prostě neuvěřitelné, jako začarovaný kruh. Zapřel se o pult a přivřel oči. Bylo možné, že se třeba už Tomovi nelíbil tak jako dřív? Samozřejmě, že mu pořád říkal, jak je krásný, ale to by měl správný partner dělat.
„Hej, co tě žere?“ zasmál se Andreas a postavil se vedle svého kamaráda. Funěl přesně tak, jako by uběhl maraton. Bill sebou cuknul a podíval se na něj.
„Vyrušil jsi mě,“ zamudroval a pozorně si blonďáka prohlédnul. „Máš naruby tričko. Nemáš zač,“ zasmál se a zakroutil hlavou. Teď mu bylo jasné, proč přišel tak pozdě – určitě neodešel z klubu sám, takže se zdržel i doma.
„Jo, dík, převlíknu si ho,“ zasmál se Andreas a naklonil se k Billovi, aby ho políbil na tvář. „A nemrač se. Povíš mi, co tě žere.“
„Možná,“ nakrčil nos blonďák a trochu se na kamaráda usmál. Ani on nevěděl zdaleka všechno o něm a Tomovi. Sice se znali od školky, ale tohle byla natolik intimní věc, že se s tím nemohli svěřit ani jemu.
Andreas zaplul do kumbálu, který měli hned za pokladnou. Obrátil si své triko a rychle se vrátil za Billem. Právě měli obchod prázdný, takže toho chtěl využít a promluvit si s ním o tom, co se děje. Už delší dobu pozoroval, že je něco v nepořádku, ale ani za mák nedokázal rozluštit, co to je. Byl z toho vážně nervózní, potřeboval to vědět.
„Tak, Bille. Svěř se svému kamarádovi,“ pobídl ho a bokem se opřel o pult. Založil ruce na hrudi a trochu naklonil hlavu, byl připraven poslouchat.
„No, nevím, jak bych začal,“ zakroutil hlavou Bill a povzdechnul si. O pult se opřel zády a na Andrease pohlédnul. „S Tomem… Odcizujeme se. Víš, skoro pořád se hádáme, pomalu spolu nedokážeme vyjít. Dokonce navštěvujeme psychologa, aby nám ten problém pomohl řešit, protože nás to trápí, ale sami s tím nic nezvládneme udělat,“ trošku se pousmál a zaklonil hlavu. „Potřeboval bych cigáro.“
„Oh, to jste mi přece mohli říct,“ nakrčil obočí blonďák a zkoumavě si prohlížel obličej svého kamaráda. „Takže na vás dolehla manželská krize?“ zasmál se. Vysloužil si tím šťouchanec, nechápavě vytáhl obočí. Proč byl proti němu tak agresivní?
„Nejsme, kurva, manželé.“
„Sorry. Bille, dobře, mrzí mě to, ale všechny vztahy procházejí menší nebo větší krizí. Dejte tomu čas, určitě se to uklidní, hm? Běž si zapálit, uklidníš se. Klepeš se jak drahej pes.“
„Děkuju,“ zamumlal Bill a trochu se usmál. Cítil, jak ho v očích pálí slzy, ale nechtěl se před kamarádem rozbrečet jako malá holka. Vděčně kamaráda poplácal po zádech a obešel ho, aby šel ven a zapálil si. Zmínka o krizi byla naprosto přesná – jejich vztah jí vážně procházel. Byli spolu celý život, neuvěřitelných pětadvacet let, čtvrt století. Nikdy bez sebe nebyli déle než pár hodin a i tak to pro ně bylo utrpení. Možná by potřebovali krátké odloučení, aby si uvědomili, že bez sebe opravdu nemůžou být a tak si společného času více vážili. Další bod na seznam pro zítřejší návštěvu doktora. Probere to s ním, jestli je to rozumné, a pak se bude rozhodovat dál.
autor: Catherine
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Mě je to tak líto, když se spolu dvojčata takhle hádají. Navíc, když chvilkama to mezi nimi vypadá v pohodě a pak do toho spadnou znovu… Vážně začarovaný kruh 🙁
manželská krize 😀 jak výstižné 😀 doufejme že je rychle přejde a budou v pořádku spolu a nebudou se hádat ^^
Je to začarovaný kruh možná by jim ta odluka doopravdy pomohla.
Odluka nie, ale tie denníky určite. Znovu si prečítajú určité situácie a zistia chyby ktoré narobili… možno. Dúfam, že sa nebudú hnevať tak aby sa rozišli:(
Já jsem tak zvědavá, co se s dvojčaty děje! je mi ohromně líto, jak to teď mezi sebou mají a rozhodně jsem zvědavá, co je toho příčinou. jestli je to opravdu z toho, jak dlouho spolu sou a že spolu tráví tíěř veškerý volný čas a nebo je za tím něco naprosto jiného? Vůbec nemám tušení, ale doufá, že se jim to povede brzy vyřešit! 😉
Děkuji za další díl! 🙂
Andreas to trefne nazval manželskou krízou 😀
Inak ma ale mrzí, že sa chalani stále hýbu v začarovanom kruhu – chvíľu je všetko fajn a potom sa zase pohádajú kvôli blbosti.
Som zvedavá, čo všetko nám odhalia Billove denníky a to odlúčenie – no síce ma to neteší, ale na druhej strane – možno by to pomohlo.
Ďakujem za časť.