Pohár z půli prázdný 1.

A pak se to stalo. Nebyla to kapka, co slyšel. Nebyly to ani kroky, ani hlas, kterému by rozuměl, tohle bylo naprosto jiné. Místností se nesl křik, šílený a srdceryvný pláč. Byl to nářek malého dítěte, zoufalý a nespokojený. Vyplnil celou místnost, odrážel se od všech stěn a útočil přímo na jeho ušní bubínky. Chtěl sice nějaký zvuk, ale teď by radši neslyšel nic. Ten pláč na něj nepříjemně působil. Měl pocit, jako by byl s tím pláčem spjatý. Když ho slyšel, jeho srdce se dostávalo do stavu, kdy bylo rozdrásané a zkrvavené jako po útoku nějaké dravé zvěře. Ve své duši cítil obrovskou díru, která se prohlubovala někam do nekonečna a brala s sebou veškerou jeho radost a naději. Mysl měl úplně namaděru. Všechno ustoupilo stranou, vzdal se každé kloudné a smysluplné myšlenky. Opustil veškeré světlo, které se kdykoli dřív uhnízdilo v jeho srdci. Teď to bylo všechno pryč. Ten pláč neustával. Opakoval se stále dokola. Znělo to, jako by tomu dítěti někdo ubližoval. I když nic neviděl, chorou myslí mu proplouvaly obrazy, které se snažily danou situaci popsat. Každý byl o něčem jiném, jeden s horším scénářem než ten druhý. Všechno zmatené, násilnické a prolité krví. Všechno špatné. Všechno temnější než kdykoli předtím a pláč ještě silnější. Měl dojem, že snad ohluchne. V tu chvíli si nepřál nic víc. Už jenom to přestat vnímat. Nemít v uších ten vlezlý pocit, který není schopný umlčet. Zastavit tu temnou díru, která se hloubila ve vnitřku jeho duchovní podstaty. Spravit, zašít a ošetřit to srdce, jehož kousky se bezvýznamně povalují kolem a nalít do něj zpět tu krev, jež potřísnila všechno kolem. Vlít společně s krví i život do toho smutkem prolezlého srdce a naplnit ho láskou.

Bill se probudil. Tělo se mu třáslo. Nebyl to tak úplně strach, co to vyvolalo. Netušil čím to je, ale srdce mu bilo tak rychle, že by mu klidně mohlo vyskočit z hrudi, kdyby si na to místo nepoložil ruku a nezačal zhluboka dýchat. Oči měl doširoka otevřené a snažil se zahnat veškerou únavu, která se ho snažila vtáhnout zpátky do snů. Už nemohl. Už nechtěl. Po celém těle se mu rozléval nepříjemný pocit ochromení a bezmoci. Vždycky měl pocit, že nedokáže nic změnit. Vždycky byl jenom tím přihlížejícím, který kvůli tmě vůbec nic neviděl, vždy jenom slyšel. Nejprve nic, potom šílený dětský pláč, dveře a pak zase nic. Nemohl si vybírat, kdy se to stane. Tyhle sny ho děsily už od útlého dětství, ale nedokázal s tím nic dělat. Byl s tím už u několika psychologů i psychiatrů, kteří s ním nejprve rozmlouvali, a když nic nepomohlo, tak mu nastrčili prášky na spaní, aby už od něj měli pokoj. Nikdo z nich nedokázal přijít na to, odkud to pramení. Mluvili s ním o všem možném, snažili se rozklíčovat jako vnitřní podstatu, všechna jeho traumata a strachy, ale stejně se to stále vracelo. Někdy každou noc, někdy měl půlroku pokoj, pak zase třikrát do měsíce. Zapisoval si, kdy to bylo. Psal si podrobně i hodiny a minuty, kdy se probudil, ale nenašel v tom žádnou spojitost. Prášky na spaní ho dost otupovaly, ale ani po jejich dlouhodobém užívání se toho nedokázal zbavit. Měnila se sice pravidelnost, ale nevymizelo to úplně. Nikdy nemohl tušit, zda se probudí s divoce bijícím srdcem a zmatenou myslí nebo ne. Neovládal to.

Pohlédl na digitální budík, jehož číslice v temném přítmí brzkého rána zářily. Bylo 3:29, přesněji 28. 8. 2007.

Čerstvý vzduch mu jako vždy udělal lépe. Brzké ráno dle jeho názoru vonělo nadějí na krásný začátek. Věřil, že to bude lepší. Kdyby nevěřil, už dávno by ho uvěznili do svěrací kazajky a zavřeli tam, kde by nemohl škodit. Všichni kolem mu říkali, že ty sny by měl řešit. Že prý není normální, když se stále dokola opakuje jeden a ten samý po několik let. Prý může být nějak psychicky narušený a svému okolí nebezpečný.

Sám se tak nevnímal. Připouštěl si sice, že má nějaké problémy, ale blázen nebyl. Rád by se toho zbavil, ale netušil, co za tím stojí. Nevěděl, co ho trápí. Možná tak trochu tušil, ale netušil, jak by to měl vysvětlit. Po celý svůj život, kdy sám sebe začal plně vnímat, se cítil jaksi prázdně. V jeho hlavě se objevovaly myšlenky, že mu něco chybí, i když měl všechno, co potřeboval. Měl matku i otce. Ve škole řešil klasické problémy jako kdokoli jiný. Měl odvahu na to, aby mezi lidi chodil s vlasy obarvenými načerno, jejichž některé prameny mu dosahovaly až po ramena. Každé ráno si dal tu práci, aby si je natupíroval a nalakoval, takže mu kolem hlavy tvořily jakousi černou lví hřívu. Krom toho si také zvýrazňoval oči černými linkami a tmavými stíny. Nechával si dělat černé umělé nehty, jejichž konce, které přesahovaly okraje bříšek prstů, měl nabarvené na bílo. Velkou zálibu měl v tmavém oblečení, výrazných páscích s cvočky a kožených bundách. Tohle bylo časté téma, které probíral se svými cvokaři. Nikdy neodpověděl jinak, než že se mu to prostě líbí. Nudilo ho, jak jsou všichni kolem stejní a jaksi nevýrazní. Neměl rád, když někdo něco nosil, aniž by v tom nenechal kousek sebe. On sám rád kombinoval oblečení, a když se mu něco nezdálo, klidně si to poupravil, aby mu to vyhovovalo. Měl rád kontrast a věci, které v sobě skrývaly více než prvotní dojem. I když měl za pár dní slavit své osmnácté narozeniny, stále ještě rád hloubal nad životem a smrtí. V jeho mysli se často objevovaly obrazy a myšlenky, které se zaobíraly úplně obyčejnými věcmi, v nichž on hledal hlubší význam. Jeho okolí se dost často domnívalo, že je jeden z těch, kteří si říkají emo. Když pak ale zkoumali jeho ruce, aby se přesvědčili, žádné jizvy nenašli. Jediné, co by mohlo dokazovat, že nemá z bolesti strach, byl piercing v jazyku a obočí, pak taky tetování hvězdy na břiše. Ke svým osmnáctým narozeninám si chtěl na levou ruku nechat vytetovat Freiheit 89, což mělo značit jeho touhu po svobodě a rok jeho narození.

Když tam tak stál a díval se do noci, koutkem oka spatřil zvláštní stín. Jakmile se na něj začal více soustředit, poznal chlapeckou postavu, která byla navlečená do hodně volného oblečení, které na ní doslova viselo a vytvářelo tak dojem, že je jejich majitel mnohem mohutnější než ve skutečnosti. Ten kluk mohl být stejně starý jako Bill, možná jenom o trochu starší. Na hlavě, již měl sklopenou k zemi, měl naraženou kšiltovku, z níž mu vzadu vykukovaly špinavě blonďaté dredy. Nevypadal jako nejšťastnější člověk pod sluncem, zdálo se, že je fascinován zemí pod sebou a že ho vůbec nezajímá, co se děje kolem. Nezvedl pohled, aby se rozhlédl. Nezdálo se, že by měl zájem o něco, co se odehrává jinde než na špičkách jeho ošoupaných bot. Ještě než neznámý kluk zmizel z jasného světla lampy, stihl Bill postřehnout, že se hrbí, jako by na jeho bedrech ležela tíha celého světa. Když se potom kluk ztratil ve stínech, odstoupil Bill od okna a zavřel ho. Pomalým krokem se došoural do postele a s tichou prosbou, aby se mu sen neopakoval, ulehl a zavřel oči. Ještě před tím, než se ho plně zmocnil spánek, se jeho myšlenky věnovaly tomu chlapci, kterého ještě před chvílí viděl na ulici.

Přišlo mu zvláštní, že viděl někoho asi tak ve svém věku. Pochopil by, kdyby to byl nějaký páníček se svým neodbytným psem, nebo nějaký nespavý důchodce nebo třeba někdo, kdo se vrací z noční služby, nebo tak brzy vstává do práce. Ale v žádném případě mu nedávalo smysl, aby se někdo, kdo je dle jeho názoru ještě školou povinný, potuloval tak brzy sám, pokud by se nevracel z nějakého večírku, kterých v téhle části města moc nebylo. Snažil se ještě vymyslet, co ho k tomu mohlo přimět, v hlavě skládal různé nápady, který by mohly končit právě tímhle brzkým ranním potulováním po liduprázdných ulicích, ale dřív, než stihl nějaký scénář plně dokončit, se jeho tělo oddalo klidnému a tichému spánku.

Nespokojeně se otočil na druhý bok, kde bylo temněji. Snažil se ještě jednou propadnout lákavému spánku, chtěl se nechat unášet v klidných snách, v nichž neexistoval žádný křik, ani žádné ticho. Nechtěl otevřít oči a opustit tak svět, v němž se před jeho očima míhala obloha krásně žíhaná zapadajícím sluncem nad obzorem. Chtěl ještě setrvat a poslouchat slova, která k němu v pravidelných intervalech doplouvala. Chtěl si poslechnout, co se mu snaží říct. Zajímalo ho, čí je ten kouzelný hlas, který se chvěje v pokusech o procítěný zpěv. Nepoznával v něm nikoho, koho by osobně znal. Byl to zlomený hlas, který se snažil vyprávět svůj tajemný příběh. Příběh, který v sobě nesl nepřehlédnutelnou bolest, ale i naději na lepší zítřky. Ať se ale snažil sebevíc, znovu se mu už usnout nepodařilo. Po několika promarněných pokusech uznal svou porážku a neochotně se vyhrabal ze všech přikrývek. Pak se s povzdechem posadil na posteli a svůj pohled věnoval digitálnímu budíku, který mu jasně oznamoval, že je už po deváté. Vzal si blok s propiskou, který ležel hned vedle budíku, a zapsal do něj dnešní datum. Když se podíval na předchozí zápisy, zjistil, že poslední sen se mu zdál před dvěma týdny. Nedokázal odhadnout, kdy to přijde znovu. Už nechtěl, aby to k němu přicházelo. Věděl, že musí najít nějaké řešení. Až moc dobře si uvědomoval, že prášky na spaní nikdy díru v jeho duchovní podstatě nezaplní.

S dalším povzdechem si stoupl a vyšel z pokoje, prošel chodbou s krémovými stěnami a sestoupil dolů po schodišti, kde se nacházel obývák. Na pohovce z černé kůže seděla jeho matka, která si pročítala časopis staršího data. Blonďaté vlasy jí splývaly do poloviny zad, její bystré modré oči prozrazovaly, že se dobře vyspala. Nebyla ani moc štíhlá ani tlustá. Byla prostě tak akorát. V ruce držela hrnek s kávou a zamyšleně se na něj podívala.

„Nic nového,“ odvětil jako vždy. „Pořád ta stejná písnička,“ řekl a zašel do kuchyně, kde si uvařil zelený čaj. Byl sice už na prahu dospělosti, ale kávu ještě nepil, nechutnala mu a celkově mu přišla zbytečná. I po všech těch snech, které ho třeba několik dní v kuse nenechaly na pokoji, kafe nepil.

autor: SakuraUchihaHaruno13