autor: Catherine
Děkuji za všechny komentáře, moc si jich vážím, opravdu! 🙂 Jsem ráda, že se vám povídka líbí! Užijte si dnešní díl. ♥
Tom zakroutil hlavou a přejel si dlaní po vlasech. Pozoroval doktora, který před ním seděl a nevěděl, co má říct. Nikdy neměl sezení jako první, pokaždé až po Billovi, který byl ukecanější než ženská, takže mu doktor Freimann už jen kladl otázky, aby si mohl udělat obrázek.
„Dneska nemáte co říct?“ prolomil starší muž po chvíli hrobové ticho. Prohlédl si Tomovu tvář a trochu se pousmál. Přesně to chtěl, aby dnes přišel jako první Tom. Mlčel, tak jak si myslel. „Víte, že jsem vás pozval schválně před vaším bratrem, že?“
„Jo, je mi to jasný. Ale ani trochu z toho nejsem nadšený,“ zakroutil hlavou Tom a povzdychnul si. „Nějak netuším, co mám říkat, jestli chápete. Je pro mě mnohem jednodušší, když mi kladete otázky a já odpovídám…“
„To jsem poznal. Potřebuju ale, abyste se mi také otevřel, jinak se dál neposuneme,“ pokrčil rameny doktor a podal Tomovi tužku s papírem. „Pokud jste nervózní, můžete si u toho čmárat, co vy na to?“ pobídl ho a trochu vytáhl obočí. Tolik se toho dalo poznat z kreseb, že by se mu to vážně hodilo. K jeho překvapení Tom tužku přijal. Totiž… Moc nepočítal s tím, že ho přesvědčí, spíš to jen zkusil. O to více byl tedy překvapen.
„Děkuji,“ usmál se černovlasý mladík a začal tužkou přejíždět po papíře. Nic konkrétního nepsal ani nekreslil, spíš jen dělal tahy. Střídal krátké a dlouhé, pomalu se uvolňoval. „Vlastně od úterý se toho moc nestalo. Jenom jsme se párkrát pohádali a pak zase usmířili, takže nic neobvyklého,“ trhnul rameny a podíval se k oknu. „Zvykl jsem si, takže…“
„Počkejte, počkejte,“ přerušil ho pan Freimann a podíval se na papír, který zaplňovaly chaotické tahy tužky. „Nemůžete si na to ‚zvyknout‘. S bratrem mě navštěvujete, abyste si k sobě našli ztracenou cestu, nemám pravdu?“
„Samozřejmě, ale neříkal bych, že je to celé ztracené,“ nakrčil Tom nesouhlasně obočí a tužku odložil. „Možná je to cokoliv, ale pořád se s Billem máme rádi. Ne, my se milujeme. Uhm…“ zrudnul, když si uvědomil svojí poslední větu. „Máme se rádi… Tak. Spíš si procházíme špatným obdobím, to je možné, ne? Jsme spolu denně, není na tom přeci nic divného,“ ujišťoval tím i sám sebe. Poznámka o ztracené cestě se ho vážně dotkla, protože tak to rozhodně nebylo. On byl s Billem pořád na jedné vlně, nebylo to tak, že by se jeden z nich odpojil a šel si vlastní cestou. To by snad vypadalo naprosto jinak, ne?
„Prr, prr,“ zakroutil hlavou doktor. „Nerozčilujte se, byl to jen takový obrat. A není nic špatného na tom, že se milujete. Jste přeci dvojčata, ne? Mají to takhle. Když ale tomu, co mezi vámi je, říkáte špatné období, nepřijde vám zbytečné navštěvovat mě a utrácet peníze? Pane Kaulitzi, sám moc dobře víte, že to není krátkodobé. Neporozumění by už dávno vyprchalo,“ poučil ho a zhoupnul se ve svém křesle. Mladíka před sebou skenoval pohledem, v mozku mu to šrotovalo. Snažil se vcítit do jeho těla, ale on mu to neumožňoval. Jakoby před ním byla obrovská stěna, která ho chránila. Znepokojovalo ho to, ale zároveň i lákalo. Nutilo ho to k ještě lepším výkonům, obzvlášť proto, že on měl sám taky bratra dvojče.
„Tohle poslouchat nebudu, jste… jste…“ vybouchnul Tom a rychle se zvedl ze židle, jako by ho snad něco píchlo do zadku. „Absolutně se nám nesnažíte pomoct, protože kdyby ano, už bychom s Billem mohli pozorovat nějaké změny! Nebudeme zbytečně utrácet naše peníze, abychom je dávali vám. Já ani můj bratr se tady už ani neukážeme, má úcta,“ řekl rozhořčeně. Aniž by čekal na odpověď, místnost opustil. Samozřejmě, že u toho nezapomněl pořádně bouchnout dveřma. Díky tomu, že byly polstrované pro větší soukromí, nebyla rána skoro vůbec slyšet.
Doktor Freimann se za Tomem jen díval. Nebyl nijak šokovaný, za léta své praxe zažil mnohem horší výbuchy než tenhle Tomův. Dost dobře věděl, že jeho slova byly jen plané výhružky a příště se znovu ukáže. Povzdychnul si a podíval se na hodinky. Bill byl jeho dnešní poslední pacient, takže by se celkem hodilo, kdyby přišel o chvilku dřív a on tak mohl jít dřív domů. Natáhl se pro sluchátko od telefonu a vytočil dvojčíslí do kanceláře, kde seděla sestřička.
„Ano, pane doktore?“ ozvala se mladá žena.
„Mohl bych se zeptat, jestli tam náhodou není pan Bill Kaulitz?“
„Oh, byl tady, ale jakmile z ordinace vyšel pan Tom, vytáhl ho ven. Vypadal hodně naštvaně, takže těžko říct, jestli se ještě vrátí.“
„Dobře, tak uvidíme,“ kývl doktor. „Děkuji,“ ukončil hovor a telefon položil.
Dvojčata stála před vysokou budovou, kde měl doktor Freimann svoji ordinaci, a živě diskutovala. Bill u toho rozhazoval rukama, vypadal, jako by chtěl co chvíli vzlétnout.
„Bille, pochop, že z nás tahá jenom prachy. Nesnaží se nám pomoct, ani trochu. Pořád kecá ty samý sračky, ty to snad nevidíš?“ rozčiloval se Tom a udeřil si pěstí do vlastní dlaně. „Za celou dobu, co k němu chodíme, se nic, ale vůbec nic nezlepšilo.“
„Uklidni se,“ chytil ho za rameno Bill a zakroutil hlavou. „Podívej se mi do očí, prosím,“ řekl klidným hlasem a snažil se o úsměv. Samozřejmě, že měl svoji pravdu, ale jak mu bylo řečeno, dobrý vztah je o ústupcích a je jedno, jestli partnerský nebo bratrský. „Tome, prosím,“ zopakoval svoji prosbu, když se bratr k ničemu neměl.
„Hm?“ Tom zvedl pohled k bratrovu. „Chceš se ho zastávat?“ vystartoval.
„Ne, vlastně… Dobře, máš pravdu. Příliš nám nepomáhá, myslím si, že když tam chodíme zvlášť, je to na hovno.“
„Neřekl bych to líp,“ pousmál se Tom a kývl. „Nepůjdeš tam teda, že ne?“
„Tome, nepůjdu tam teď. Ale dejme mu ještě šanci, hm? Zavolám tam, abych se omluvil, ale navrhnu mu, že v úterý tam přijdeme dohromady. Co myslíš, šlo by to?“ naklonil hlavu blonďák a prosebně zamrkal. Věděl, že takhle jeho dvojče změkne a odsouhlasí mu cokoliv na světě. A taky že ano. Ačkoliv ne nijak výrazně, Tom přikývl.
„Dobře, to by šlo. Ale teď pojďme prosím domů. Musím ještě vyčistit sprchu, ať nevytopíme sousedy, až nebude odtékat odpad,“ ušklíbnul se černovlasý muž. Vytáhl z kapsy kalhot krabičku cigaret a rovnou nabídl i bratrovi. Ten si od něj vzal a pobaveně se zasmál, zakroutil hlavou.
„Jo, máš delší vlasy jak já, takže je to na tobě. Dřív to byla moje práce,“ pousmál se a spokojeně se na bratra usmál, když jeho nikotinovou tyčinku připálil. Potáhnul si a vydechl kouř do vzduchu nad sebe. Cítil, jak ho bratr plácnul po zadku. Šokovaně zamrkal a zasmál se, nechápavě vytáhl obočí a podíval se mu do tváře. Vždyť je mohl kdokoliv vidět, netušil tedy, proč tak riskuje. Na druhou stranu, žili v Berlíně, ve městě, kde žije přes tři miliony obyvatel. Nikdo tedy nemohl vědět, že jsou dvojčata.
„Neboj, nikdo nás nezná,“ pochopil Tom a naklonil se k bratrovi, aby ho políbil na tvář. „Líbilo by se mi, kdybys měl zase delší vlasy.“
„Popřemýšlím o tom,“ zakroutil hlavou blonďák a usmál se. Raději se rozhlédl kolem sebe, ale jakmile viděl, že jsou na ulici sami, políbil bratra rychle na rty. „Pojď domů. Ty musíš čistit sprchu a já nachystat večeři, než půjdeme do práce. Dneska zpívám v baru.“
„Klub je zavřený,“ zakroutil hlavou Tom. „Majitel tam dělá něco nového, takže máme týden volno. Přijdu si tě poslechnout,“ usmál se a pohladil bratra po paži.
Mladíci ale nebyli tak úplně sami. Z jednoho okna budovy se na ně díval právě pan Freimann. Nerozuměl jejich konverzaci, na to byla jeho ordinace moc vysoko. Letmých dotyků a polibků si ale všimnout mohl – a to ho vážně zaujalo. Samozřejmě, že věděl, že kluci mají blízký vztah, ale že až takhle, to by ho nenapadlo. Nakrčil obočí, v hlavě mu to šrotovalo. Vztah Kaulitzů mu nyní přišel jako partnerský, to by mohl být ten důvod, proč se on sám mezi ně nemohl dostat – hodně dobře si střežili své soukromí, většinou odpovídali na intimní otázky zdráhavě a kontrolovali se. Pravděpodobně díky tomu v nich nedokázal až tak dobře číst. Hodilo by se mu, kdyby na další sezení přišli společně – to by mohl definitivně určit, o jaký druh vztahu mezi nimi jde a tím pádem poupravit své metody. Bylo mu naprosto jasné, že v tomhle případě se má ještě hodně na co těšit. V ordinaci se mu rozezvonil telefon. Líně po sluchátku sáhnul a dal si ho k uchu.
„Doktor Freimann, prosím?“
„Uhm, dobrý den. Tady Kaulitz… Bill Kaulitz. Já bych se chtěl omluvit, ale bohužel dnes nemůžu dorazit. Nevadí to?“
„Myslíte tím ‚nemůžu dorazit‘ fakt, že váš bratr utekl a chcete držet s ním?“
Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „Jo, já… Prostě mě rozbolela hlava,“ zalhal blonďák a zakroutil hlavou.
„V pořádku. Myslel jsem, že byste v úterý mohli oba přijít ve tři? Posunuli bychom se zase o krok dál, možná bude pro vás lepší, když budete na sezení spolu. Samozřejmě, že bude trvat místo hodiny dvě,“ podrbal se na bradě a spolknul zívnutí.
„Dobře, domluveno. A děkuji.“
„Za málo. Hodně odpočívejte, ať vám je brzo lépe. Na shledanou,“ rozloučil se doktor. A sám pro sebe se usmál. Plán mu pomalu začínal vycházet, těšil se, že v úterý se toho dozví snad víc, pokud bude trefně směřovat otázky.
„Děkuju. Na shledanou,“ rozloučil se Bill a hovor ukončil.
Bill byl ve svém živlu. Již hodinu bavil svým zpěvem celý bar, posluchači, kteří ho věrně znali, poslouchali písničky, které sice slyšeli v Billově podání již několikrát, pořád je ale neomrzely. Nově příchozí byli zpěvem blonďatého muže ohromení, tak jako obvykle. Blonďáka celý tenhle zájem nabíjel neuvěřitelnou energií, cítil se strašně dobře. Dokázal by klidně zpívat celou noc, kdyby měl tak vděčné publikum. Nicméně nikdy mu nebylo umožněno, aby zpíval déle než vymezený čas, protože návštěvníci baru pili mnohem méně, když Billa poslouchali.
„Děkuji všem, kteří jste dneska přišli, abyste si mě poslechli,“ vydechl vděčně mladík a usmál se na publikum. „Vážně, jsem z toho neuvěřitelně nadšený a přál bych vám, abyste cítili energii, kterou mi dáváte!“
„Myslím, že ji cítíme!“ ozvalo se z osazenstva baru. Ostatní přikyvovali, tleskali a pískali. Billovo srdce znovu poskočilo, podíval se na Toma a skousnul si ret. Dnešní závěrečná písnička měla patřit jen jemu.
„Oh, ještě jednou děkuju,“ usmál se Bill upřímně a zadíval se do bratrových očí. „Dnešní poslední písnička je Stay od Hurts. Miluju jí a já opravdu doufám, že se vám bude líbit!“ odtrhl pohled od bratra a zadíval se do země. V poslední době nebyl den, kdy by tuhle písničku neposlouchal a nepřemýšlel u ní o svých pocitech. Přejel si po spodním rtu horní řadou zubů a zhluboka si povzdychnul. Zdaleka nikdo v místnosti nemohl tušit, jak pro něj je tahle chvíle osobní. Kromě Toma, který přemýšlel, jestli se raději nezvedne a nepůjde si ven zapálit – kvůli Billovu hlasu byl v baru zákaz kouření do doby, než skončí se zpěvem. Nakonec se ale rozhodl, že zůstane, protože mu bylo jasné, že píseň patří jemu.
We say goodbye in the pouring rain,
and I break down as you walk away.
Stay, stay.
‚Cause all my life I felt this way,
but I could never find the words to say.
Stay, stay.
Loučíme se v průtrži mračen,
a já se hroutím, když odcházíš.
Zůstaň, zůstaň.
Protože celý život jsem to takhle cítil,
ale nikdy jsem nemohl najít slova, kterými to říct.
Zůstaň, zůstaň.
Bill se celou písničku díval na své dvojče, neodtrhl od něj pohled ani na chvíli. Slzy ho pálily v očích, měl pocit, že se co chvíli rozbrečí. Právě teď byl jeden z okamžiků, kdy byl rád, že se již nelíčil. Nasucho polknul a zachvěl se. Cítil, jak mu po tváři stéká slza a za ní další a další…
„Promiňte,“ zamumlal a odložil mikrofon na stůl. Hudba ještě hrála, ale on se snažil co nejrychleji tenhle podnik opustit. Ignoroval pohledy všech přítomných, nevnímal jejich nesouhlasné brblání. Potřeboval co nejrychleji vypadnout a uklidnit se mimo zraky ostatních lidí. Nadával si za tak pitomej nápad, zpívat tady tuhle písničku, navíc před Tomem.
Blonďák se rozběhl do chladné noci. Měl na sobě jen tenkou černou košili, takže se do něj okamžitě dala zima. Navíc hustě sněžilo, takže netrvalo dlouho a začal se klepat jako osika. Do toho se z jeho očí hrnuly slzy, přišel si jako nezastavitelný vodopád.
„Kurva,“ zaklel a objal si své hubené tělo pažemi. Hlasitě vzlyknul a opřel se o stěnu. Doběhl až za roh klubu, aby se ukryl před ostatními. Byly tam nějaké keře a hrozná tma, takže nepočítal s tím, že se tam všichni najednou pohrnou. „Já jsem takovej idiot,“ nadával sám sobě a popotáhnul, otřel si oči. Sesunul se podél zdi do bobku a hlavu si podepřel.
„Bille!“ slyšel hlas svého dvojčete. Trhnul sebou a rozhlédl se kolem sebe. Samozřejmě, měl počítat s tím, že za ním půjde po tom, co na něj přímo zíral při takové písničce. Pořád to ale neměnilo nic na tom, že chce být sám se svýma myšlenkama. Tom se mu právě ani trochu nehodil. Snažil se být teda co nejvíc potichu, s jeho pláčem to ale moc dobře nešlo.
Tom sebou škubnul, když bratra slyšel. Jako by ho píchla do srdce dýka, tak moc ho to zabolelo. Přidal do kroku a úlevně vydechnul, když viděl bratra zhrouceného za rohem. Tedy ne, že by měl z jeho stavu radost, ale byl rád, že ho našel tak snadno.
„Jdi prosím pryč, Tome,“ Bill se snažil působit naprosto v pohodě a vyrovnaně, ale mluvil přiškrceným hlasem. Tom se nenechal tak lehce odbýt, kleknul si ke svému bratrovi a vtáhnul ho do své náruče.
„Neodejdu, dokud nebudeš v pohodě. Jsi moje dvojče, Bille,“ zašeptal a políbil ho do vlasů. Cítil, jak se Bill chvěje zimou, takže se kousek, ačkoliv nerad, odtáhnul. Rozepnul si svou mikinu a omotal ji i kolem Billa. Byl vděčný za to, že se dnes rozhodl pro jednu z volnějších, ačkoliv jich již nevlastnil tolik, co dřív. Jako by snad tušil, že se mu bude ještě hodit.
„Nech mě být, jsem řekl,“ snažil se odtáhnout, ale marně. Tom byl pořád mnohem silnější jak on sám.
„Nechci, aby ses trápil… Proč jsi zpíval tu písničku?“
„Tome,“ zakroutil hlavou Bil a trošku se ušklíbnul. „Já tě, kurva, miluju. Miluju tě tak moc, že to nejde ani nijak vyjádřit. Je nám ale zasraných pětadvacet, chápeš, co to znamená? Celý naše okolí, a především naši, do tebe hučí s tím, že si máš už konečně někoho najít, oženit se, založit rodinu a tyhlety sračky. Však Gustav ti na svojí svatbě řekl, že bychom měli bydlet každý sám, jinak si partnery nikdy nenajdeme. Nemysli si, já to moc dobře slyšel,“ hlasitě zaštkal a otřel si slzy. Zhluboka se nadechl, aby pokračoval, Tom ho ale zastavil polibkem.
„Bille, nezajímám se o to, co nám diktuje okolí, okay? Já miluju tebe, jenom tebe, miláčku. A nikdy to nebude jinak. Vždyť…“ zakroutil hlavou Tom a pohladil bratra po zádech. „Jsi jediný, s kým jsem kdy spal a moc dobře to víš. Myslíš si, že to hodlám měnit?“
„Ale… Ale…“
„Co ale?“ povzdychnul si Tom a propletl prsty s Billovými krátkými vlasy. „Nikdy se to nezmění. Kdybychom se měli odstěhovat někam, kde nemají nic proti incestu, tak mi to nevadí. Chci být jenom s tebou. Pamatuješ, co jsme si vždycky říkali? Narodili jsme se spolu, umřeme spolu. A pak nás pohřbí do jednoho hrobu.“
„Jo…“ zamumlal mladší z bratrů a otřel si oči. „Pořád se ale hádáme a já nevím proč to tak je. Hrozně se bojím, že něco podělám a pak to nepůjde zpátky. Víš, pokaždý ze mě něco vyletí a pak… Myslel jsem, že nám doktor pomůže, ale on neví, že nejsme jenom bratři, kteří mají problém s komunikací. Protože ten asi nemáme – ten problém je v něčem jiném. Měli bychom mu říct, že jsme partneři, jinak nám nepomůže,“ podíval se do bratrovy tváře, která značila obavy. Tom nakrčil obočí, povzdychnul si a pohladil bratra po tváři.
„Máš asi pravdu, ale co když to někomu řekne? Bille, nemůžem…“
„Určitě musí dodržet nějaký to pravidlo mlčenlivosti nebo tak. Zeptáme se ho a podle toho se rozhodneme, dobře? Už v úterý…“
„Vždycky jsi měl dobré nápady, takže souhlasím,“ povzdychl si Tom a zakroutil hlavou. Ačkoliv bratrovi nápad odsouhlasil, sám si myslel, že se ženou do jámy lvové. Nedokázal říct, co si o jejich psychologovi opravdu myslí. Bál se, že vyzrazení jejich tajemství jim to ještě více zkomplikuje, ale svým způsobem s Billem souhlasil. Doktor potřeboval znát všechno, však je na to také upozorňoval.
„V úterý mu to řekneme,“ otřel si oči Bill a víc se k bratrovi přitiskl. „A Tome?“
„Hm?“ zamručel Tom a otřel se rty o bratrovo čelo.
„Miluju tě.“
„Taky tě miluju, lásko,“ přikývl černovlasý muž a naklonil se k Billovým rtům, aby na ně přitiskl své a spojil je tak v jeden celek.
Po celou dobu vystoupení seděl doktor Freimann v temném rohu, aby si ho Bill nevšiml. Jak posléze zjistil, že je přítomen i Tom, začal se modlit, aby nešel třeba na záchod nebo tak, protože tak by ho mohl jednoduše objevit. Nechtěl, aby si myslel, že je špehuje. Vlastně do baru původně jít nechtěl, zanesly ho sem jeho nohy. Kdyby na něj ale bratři přišli, mohl se vymluvit, že prostě přišel posedět po těžkém pracovním týdnu, ne? Nicméně, momentálně to nebylo důležité, protože zpracovával všechny nové informace. Při poslední písničce, kdy Bill visel očima na svém dvojčeti a ještě před jejím koncem utekl, si potvrdil to, co si odpoledne jen myslel. Mezi bratry toho bylo rozhodně víc, než jen sourozenecký vztah.
autor: Catherine
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Super moc hezký dilecek jen doufám že doktor bude na jejich straně a nebude dělat zlo
Zajímavé:D doufám, že když už doktor ví vše, pomůže jim a všechno bude zase v pořádku:) snad to nikomu neřekne…to by byl dost velký problém:/ díky moc za krásný díl!:):*
Ten doktor…docela by mě zajímalo, jaký vztah má se svým dvojčetem on…A ještě mě napadlo, jestli příčinou těch problémů mezi klukama není právě Billův strach, že o Toma přijde ? Na to příští psychologické sezení jsem vážně zvědavà…
Díky za díl
Doktor ma prekvapil ale zatiaľ nie som si istá, či je fakt taký dobrý a či im naozaj pomôže, alebo práve naopak. Dúfam, že im neublíži.
Bola to krásna kapitola. Ďakujem za ňu. Denníkovú terapiu už vuźdali? To bol podľa mňa úplne najlepší nápad.
Taky mě hned jako první napadlo, jaký vztah asi má se svým dvojčetem pan doktor… 🙂
Tahle kapitola byla moc hezká, hlavně ten rozhovor kluků na konci, i když to bylo zároveň i smutné…
Opravdu doufám, že jim ten doktor pomůže…
Jsem zvědava jak se doktor zachová doufám že jim pomůže.
Pridávam sa k tým, ktoré hneď ako prvé napadlo, aký vzťah má so svojím dvojčaťom doktor. 🙂
Inak som však zvedavá, ako sa bude vyvíjať ďalšie sedenie a ako sa bude doktor po odhalení správať. Zatiaľ vyzerá, že to berie v pohode, tak to tak dúfam aj ostane.
A ich rozhovor na konci bol pekný, ako Tom Billovi hovoril, že chce len jeho a názor sveta ho nezaujíma. 🙂
Ďakujem za časť.
Já doufám, že se kluci rozhodli dobře. Zatím nemám ponětí, co sio tom všem doktor myslí a ano, trochu se bojím, že by s tím třeba mohl mít problém a nebo to nakonec někde řekne, což by samozřejmě neměl. Ale jeden nikdy neví. Opravdu doufám, že klukům cokoli pomůže – ať už doktor nebo Billovy staré deníky, protože je mi opravdu moc líto těch jejich hádek. Každopádně hádky ke vztahu prostě patří, ale je pravda, že oni jich mají celkem dost. Snad to nakonec dobře dopadne! 😉
Moc děkuji za další díl! 🙂