Oheň pouště 17. (konec)

autor: Davidoff & Viollet Shadow

Tak poslední dílek je tady, upřímně řečeno se nabízelo tolik konců, ale nakonec bude tento, protože až je to konec smutný, je přece i něčím veselý. A tolik dobrá nálada mi prostě zakázala zabít celý milostný trojúhelník dohromady (i když pro mě tak typické!!!!) :DDD
Davidoff a Viollet

Celým krajem se rozezněl zvuk hlasu, který naznačoval čas k modlení. Ozýval se všem vysoko nad hlavou, až z nejvyšších věží mešit.
Sultán se však tento večer pomodlil dříve, kde prosil Alláha o odpuštění, že drobet sešel z cesty a že má něco důležitějšího k zařizování.

Zatímco si muži rozprostřeli modlitební koberečky a začali se klanět ve znamení modlitby, kolem zahrad se mihnul stín. Schovával se za sloupy budov, i když si byl jistý, že ani stráže nejsou tak chrabří, aby si znepřátelili Alláha tím, že by povstali od večerní modlitby.
Stín se rychlým a tichým krokem přesunul až ke dveřím zahrad, kde se skryl pod stínem velkého stromu. Těžký kožený vak držel pevně přitisknutý na hrudi a jeho orlí zrak sledoval okolí. Čekal… ale sám nevěděl na co. Na Billa? Na stráže? Na smůlu? V jeho srdci se však mihl stín naděje, ale také strachu. Pokud se něco nepovede, přijdou oba dva o hlavu… Bill přijde o hlavu.
V jeho spáncích tepal zvuk modliteb. Kde jen byl? Proč už tu dávno není? Samé otázky se mu míhaly hlavou a on neměl odpověď ani na jednu z nich. Možná o to víc se jej zmocňovala frustrace a obava.

„Říkal jsem mu dnes večer…“ Povzdechl si tiše do noci, nespouštěje oči z velkých dveří, ale zdálo se, že se ani nepohnuly. Neslyšel dokonce ani jediný zvuk, který by naznačoval, že Bill je na blízku. Skousl si ret a setřel pot z čela. Nemohl více čekat… něco se muselo stát a sultán určitě ví, že se chystají utéct. Cítil to. Cítil to v hloubi své duše…
„Čekáš na něj zbytečně.“

Vedle sebe uslyšel hlas. Škubnul sebou, protože ať natahoval uši, jak chtěl, neslyšel ani vítr… Otočil vyděšeně hlavu, když spatřil Fatimu. Popotahovala si jeden ze svých hedvábně modrých závojů.
„Co ty můžeš vědět o tom, na koho čekám?“ Ohradil se, aby ukázal, kde má své místo.
„Vím toho víc, než si myslíš. Sultán ví také víc, než si myslíš…“ Řekla pevně a zapíchla své oči do těch jeho.
„Nevěřím ti jediné slovo….“ Odfrknul si a hodil si kožený vak na záda. „Jsi žena, měla bys držet ústa a následovat muže!“
„To ano, chci ti pomoci…“ Řekla najednou smířlivě, ale poté dodala. „Ale něco za něco…“

Ehan se tiše zasmál, proč on má v životě takovou smůlu? Ženy bylo to největší zlo, se kterým se vždy setkal. Mohl si však za to sám, kdyby tehdy sultánovi nenamluvil, že se chce usadit… Prakticky je to jeho chyba, zamotal se do svých sítí lží, že není schopen se vyprostit, a teď za to musí přijmout trest jako muž.
„Co ode mě chceš?“
„Pokud nechceš přijít o hlavu, tak si mě vezmeš! Když ano, přimluvím se za tebe u sultána. Když ne… přijdeš o hlavu a Bill taky. To ti přísahám ve jménu Alláha!“ Řekla s jistým vítězným úsměvem na rtech.
Ehan zkřivil tvář, tušil, že něco takového bude chtít. Jenže to nemohl udělat… stiskl pěsti k sobě a přemýšlel. Fatima byla už na začátku ten největší problém, který se v jeho životě stal.

„Nedáváš mi na vybranou…“ Řekl chladně a vrhl se jí po krku.
Noc prořízl krátký, avšak hlasitý výkřik, který se však dokonale ztrácel v modlitbách.

***

Ty jemné polštářky byly tak měkké a příjemné. Chlapcova hlava putovala po každém z nich, užívajíc si doteku sametu. Otíral se v polospánku tváří o každý, který se mu pod hlavu dostal. Z jeho snové apatie jej však probouzelo šimrání na boku. Neochotně otevřel jedno oko, poté druhé, následováno velkým zívnutím a protáhnutím končetin do všech možných i nemožných úhlů.
„Jak dlouho jsem spal?“ Zeptal se tichým hlasem, když vedle sebe uviděl sultána.

„Dva dny.“ Sultán položil rozespalému chlapci ruku na čelo. „Máš horečku.“
„Och ano, to muselo být tím vínem a také…“ Zasekl se. „Dva dny?“
„Ano, habibi. Dva celé dny.“ Řekl sultán, zatímco se zvedal z měkkých polštářů.

„Ah…“ Zmohl se Bill na odpověď a podepřel se rukama. Opravdu hořel a nebylo mu zrovna od žaludku nejlépe, ale bože, dva dny. Dva dny… Před dvěma dny měl být pryč. Daleko od tohoto paláce, od tohoto muže, kterého vroucně miloval, ale žel bohu, byl by v náručí jiného muže, kterého miloval naprosto stejně.

„Potřebuju jít na zahradu, můj pane. Smím?“ Zeptal se po chvíli, zatímco mu sultán podával číši s chladnou vodou.
„Nevím, zda je to dobrý nápad, jsi oslabený, ale budiž.“ Kývnul hlavou a zavolal si své služebnictvo.
„Připravte Billovi vlažnou koupel a něco lehkého k jídlu.“ Rozdal práci a natáhl po Billovi ruku.

Bill se na ni podíval. Odložil číši na studené mramorové kachličky a chytnul se nabízené ruky. Sultán jej pohotově vytáhl na nohy a držel jej za boky, dokud chlapec nechytl potřebný balanc k tomu, aby se udržel na svých vratkých a oslabených nohou. Zkoušel udělat pár kroků a díky bohu se mu to dařilo i bez většího držení, cestou na zahradu se však občas musel přidržet stěny.

Vychutnával si slunce, které mu vjelo do vlasů a na ústech mu vytvořilo úsměv. Ty paprsky byly jako pohlazení, které on tak moc potřeboval. V hlavě měl však otázku, kde byl jeho Ehan? Kde byl ten muž, se kterým měl před dvěma dny odejít?

„Ach. Pane Bille!“ Přispěchala k němu jedna z konkubín. „Ráda vás zase vidím, už jsou to skoro dva dny, kdy jsem vás vůbec neviděla. Dělal jste hodně lidem starosti.“
„Už je mi dobře, Akim, neboj se.“ Pousmál se Bill, zatímco si šel sednout k jezírku.
„To nepochybně, pane. Ale s ohledem na to, co se stalo před dvěma dny, jsme se o vás báli…“

Bill cítil křehké tělo, jak si sedlo vedle něj, otočil na Akim hlavu.

„C… co se stalo před dvěma dny?“ Zakoktal se ve strachu.

„Ach, vy nic nevíte? Stala se tu vražda!“

Billovi se zatemnělo před očima. V ústech měl knedlík a v žaludku olovo.

„Cože?“

„Och ano, vážená paní Fatima, budoucí žena sultánova velvyslance, byla chladnokrevně zavražděna. Támhle pod tím stromem, vidíte?“ Řekla a prstem ukázala k velkému stromu nedaleko dveří zahrad.

Bill nahlas polknul, celkem se mu podařilo se více uvolnit. Už myslel na to nejhorší, ale přesto se nadechnul horkého vzduchu, který v poušti panoval.

„A co je s velvyslancem?“ Zeptal se s nadějí v hlase.

„Podle všeho to byl on. Utekl hned po činu do pouště… nejspíš na někoho čekal, nebo se s někým scházel a drahá pani Fatima o tom věděla, nebo je přistihla.“ Jemným pokrčením ruky si dala černý pramen vlasů za ucho. „Doufám, že zemřel v té písečné bouři, patří mu to! Nebohá paní Fatima.“ Stoupla si po chvíli a s úklonou a rozloučením odešla ze zahrad.
Billovi se naplnily oči slzami. Ehan. Jeho Ehan se dopustil něčeho takového, ale co bylo horší, nepočkal na něj a utekl. Nechal ho tu naprosto samotného, aniž by se o něj více zajímal. To ho píchlo u srdce snad nejvíce. Položil nohy do chladné vody jezírka a sledoval tu krásně blyštivou hladinu. Sem tam se mu mezi nohama mihla ohnivá rybka.

Ehan je bud‘ mrtvý, nebo živý, ale už se sem nikdy nevrátí, protože jeho návrat by znamenal smrt. Billovy slzy začaly volně kapat. Míchaly se s vodou jezírka a on se v sobě nemohl vyznat. Jeden kus jeho srdce je dočista mrtvý a ten druhý kus ho bude muset nahradit. Tak zoufale potřeboval slepit své polomrtvé srdce.

„Rozřešil jsem tvou otázku volby.“ Uslyšel za sebou a poté ucítil silné paže, které ho zezadu silně obejmuly. Sultánova brada se jemně položila na chlapcovo rameno, sledujíc jejich obrazy v hladině. Bill nechal slzy kanout dál, ale zaklonil hlavu, aby se mohl opřít o sultánovo rameno.

„Ja vím…“ Ozvalo se do ticha šumění stromů. To šumění bylo tak tiché, jako vzpomínka na Ehana. Na to, jak se krásně usmíval, jak láskyplně jej hladil a jak medový měl hlas, když mu šeptal do ucha. Takhle si ho bude navždy pamatovat a tyto stromy mu ho budou připomínat po celý zbytek jeho života, co zde stráví…

KONEC

autor: Davidoff & Viollet Shadow