Me, Myself and Romeo 68.

„Pane Kaulitzi, nesu vám… Stalo se něco?“

„Ne,“ zavrtím hlavou a papír, který jsem měl doteď rozložený před sebou, přehnu napůl. Marion stojí mezi dveřmi s šálkem v ruce a civí na mě div ne s pusou dokořán. Trvá, než se probere a napadne ji kávu položit na stůl. Čekám, že si hned půjde po svých, ale přepočítal jsem se. Stojí nade mnou a soucitně si mě prohlíží.

„Vy jste v noci zase nespal.“ Její věta zní jako výčitka, čímž mě popudí a v první chvíli jsem připravený hned ji usadit, ale…

„Šel jsem spát až k ránu.“ Řeknu překvapivě klidně a promnu si oči. Vlastně ani pořádně nevím, jak k tomu došlo. Pamatuji si jen, že jsem seděl na pohovce, před sebou sklenku vína a probíral jsem se starými fotkami mě a Toma. Asi jsem se do vzpomínek musel opravdu ponořit. Protože když jsem se podíval na hodiny, zděsil jsem se. Bylo půl třetí ráno.

„Tak já všem řeknu, že tady už nejste.“ Rozhodne za mě a usměje se. Úsměv jí vrátím, protože naprosto přesně odhadla, o co jsem se ji chystal požádat. Stejně za mnou skoro všichni chodí s naprostými maličkostmi, které by mohli vyřešit sami. Kdyby ovšem nebyli líní a zamysleli se.

„Díky,“ věnuji jí ještě jeden úsměv a chystám se ji propustit. Když vtom si však všimnu stohu papírů na stole.
„Marion, ty papíry jsou ke skartaci.“ Prstem poklepu na hromádku. Má asistentka se tedy ode dveří vrátí ke mně a popadne papíry do náruče. Už je skoro jednou nohou venku z kanceláře, když ji opět zastavím. Pomalu se zvednu od stolu a zamířím k ní. Jedním prstem nadzvednu zhruba polovinu štosu papírů a do mezery zasunu ještě jeden list.

„Jak jsem říkal, Marion, jsou určené ke skartaci. Všechny bez výjimky. Rozumíme si?“ Upřeně se na ni zadívám, abych pochopila, že to myslím smrtelně vážně a že za neuposlechnutí by ji čekal postih. Okamžik na mě hledí s otazníky v očích, nakonec však přikývne a opustí místnost.

„Tak sakra, zvedni to.“ Zamumlám a tipnu další cigaretu. Za dobu, co se pokouším dovolat Billovi, jsem vykouřil už minimálně půlku krabičky. To bych rád věděl, kde vězí. Jasně jsem mu řekl, že tu má být ve dvě. Je skoro čtvrt na čtyři a on nikde. A že mi nebere mobil, mi moc na klidu nepřidává. Bál jsem se o něj vždycky, ale ode dne, kdy jsem ho viděl s tou ortézou, můj strach vzrostl. Ačkoli, ono to asi nebude od toho dne, ale celkově od mýho návratu z léčebny se o něj bojím mnohem víc než dřív.

„Do hajzlu!“ Zakleju a mám chuť mobilem třísknout o zem. Moje úmysly však zhatí hlas, kterej se mi ozve za zády.

„Pořád nic?“ Zeptá se Pat a postaví se vedle mě. Místo odpovědi jen zavrtím hlavou a zadívám se před sebe. Kdyby tak věděl, co všechno se mi honí hlavou.

„Třeba mu do toho něco přišlo, Tome, však víš…“

„Ale to neomlouvá to, že mi nezvedá mobil.“ Vyštěknu a udělám několik kroků kupředu. Vždycky mi na to, když jsem byl ve stresu, pomáhalo chodit. Kdykoli jsem byl na turné nervózní, chodil jsem z jednoho rohu místnosti do druhýho. Sice jsem mohl působit jako cvok, což určitě působím i teď, ale hlavní bylo, že se mi aspoň trošku podařilo nervozitu odbourat. Jenže momentálně to jaksi nefunguje. Nebo možná pochoduju ve špatným rytmu, co já vím. Zkrátka je mi to teď naprosto k ničemu.

„Je v pohodě.“ Pat se na mě povzbudivě usměje. Správně odtušil, že mám o Billa strach a v hlavě se mi střídají hororový obrázky toho, co se mu mohlo stát.

„Však sám víš, že Bill byl v tomhle směru vždycky trochu…“

„Nezodpovědnej?“ Doplním jeho větu. To teda byl a to je moje poslední útěcha. Bill prostě zapomněl na čas a i na to, aby zavolal, že se zdrží.

„A co mám říct jim?“ Zoufalejší už fakt být nemůžu. Nejenže nevím, kde mám bratra, ale taky musím nastoupit před svoje svěřence a sdělit jim, že Bill zřejmě nepřijde. Hlavně Tara bude zklamaná, protože se na něho šíleně těšila a hádám, že v noci skoro nadšením nespala. A teď bude mít po radosti. Setkání s idolem se odkládá na dobu neurčitou.

„Něco vymyslíme. Hlavně zjisti, kde je.“ Pat mě poplácá po rameni a zapluje zpět do studia. Jemu se to řekne. Něco. Ale co? Sice jsem ze začátku měl strach ze setkání Billa s děckama, ale když jsem viděl tu radost v jejich očích, když jsem jim skoro až slavnostně oznamoval, že si dvojče najde čas a přijde si je poslechnout, začal jsem se těšit i já sám. Teď se kvůli nim cítím hrozně. A především umírám strachy. Sžírá celý moje nitro, ovládá každou buňku mýho těla. Z krabičky vylovím další cigaretu a zapálím si ji. Zavolám mu znovu a pak znovu. Pravděpodobně to bude naprosto zbytečný, ale třeba…

Akorát když sahám po mobilu, spatřím přibližující se auto, který zaparkuje vedle mě a o pár vteřin později z něj vyskočí můj bratr. Teda spíš někdo, kdo vypadá jako můj bratr.

„Ahoj Tomi!“ Zazubí se na mě tím svým aligátorským úsměvem. V důsledku naštvání i šoku při pohledu na něj, zůstanu jen stát s pusou dokořán. Mě budou snad omejvat!

„Co to je?“ Vymáčknu ze sebe a několikrát ho kolem dokola obejdu. To se mi snad zdá! Ale ne, nezdá, Tome. Vidíš sakra dobře.

„Líbí? Řekl jsem si, že je čas na změnu.“ Pohodí hlavou a zasměje se.

„Ty si ze mě děláš srandu! Víš vůbec, kolik je hodin?“ Zeptám se naštvaně a zahodím na zem nedokouřenou cigaretu, na kterou několikrát vzteky dupnu. Já tu trnu hrůzou, jestli se mu něco nestalo a on si sedí u kadeřníka! „Ty seš tak nezodpovědnej, Bille.“ Prsknu a založím si ruce na prsou. Jen Bill je schopnej nedat vědět, kde je, a vyděsit tím ostatní, zatímco se s klídkem věnuje vylepšování svýho zevnějšku. Ovšem tohle přehnal. Nikdy, ani v těch nejodvážnějších představách, by mě nenapadlo, že by provedl tohle. On si sice Hagen dělal kdysi srandu, že to nebude dlouho trvat a Bill skončí s peroxidem na palici, ale kdo mohl vědět, že to tak fakt dopadne. Teď tu naproti mě stojí a místo havraních vlasů, na který jsem byl léta zvyklej, má na hlavě skoro až bílou kštici.

„Tak kde je máš?“ Naprosto přejde mou poslední větu a povytáhne si kalhoty, který na jeho těle stejně drží jen díky pásku.

„Bille.“ Jeho jméno vyslovím nahlas a zřetelně a čekám, až se laskavě přestane přehrabovat v tašce. Když to konečně udělá a jeho pozornost se zaměří na mou osobu, pokusím se mu co nejklidněji sdělit, jakej jsem měl o něj strach a jaký věci mě napadaly, když se mi neozýval.

„Byli jsme domluveni na druhou a podívej, kolik je.“ Strčím mu před obličej ruku, aby viděl, jak velký zpoždění má. Nepřestávám se u toho mračit, opravdu se na něho zlobím a do toho ty jeho vlasy. To jednomu na náladě nepřidá.

„Promiň,“ řekne a odtrhne zrak od hodinek. Asi už si konečně v tý svojí krásný hlavince přepočítal, o kolik se opozdil. Když však vidí, že to se mnou ani nehnulo, zkusí to jinak. Udělá maličký krůček ke mně a pohladí mě po paži. Ani to ale nezabere, a proto se pravděpodobně diva uchýlí k tomu poslednímu, co zbývá. Pověsí se mi kolem krku a opře si bradu o moje rameno.

„Opravdu mě to mrzí,“ zašeptá a zesílí objetí kolem mojí šíje. Nejprve jen stojím, protože mu chci ukázat, že to nebude mít tak snadný jako dřív, kdy jsem mu odpustil prakticky okamžitě, ale že se bude muset snažit i on, aby náš vztah fungoval. „Nezlob se na mě,“ zakňučí a zaboří mi obličej do krku. A to už vážně nevydržím, přece jen nejsem z kamene. Vytáhnu ruce z kapes, obejmu ho kolem pasu a pevně ho k sobě přitisknu. Sice jsem měl sto chutí ho zaškrtit, když vyskočil z auta s pusou od ucha k uchu, ale na druhou stranu se mi strašně ulevilo, že je v pořádku, celý a zdravý a nic se mu nepřihodilo. Kdyby se Billovi nedejbože něco stalo, zabilo by mě to. Vzdám se čehokoli na světě, beze všeho si dovedu představit svůj život. Jen ne bez Billa. Je tím nejcennějším, co mám. Kdybych ho měl znovu ztratit, tak snad ani radši nechci žít.

„Ale slíbíš mi jednu věc,“ prolomím po pár minutách ticho, které narušoval jen náš dech, a odtáhnu se od něho. Bill našpulí pusu a já zauvažuji, jestli je to proto, že jsem přerušil objetí nebo kvůli tomu, že po něm požaduji nějakej slib. Možná ho štve obojí. Nadechnu se, abych mu řekl, co po něm bude požadováno, ale někdo je krapet rychlejší.

„Přísahám, že ti vždycky dám vědět, když se někde zdržím.“ Vychrlí na mě bráška, několikrát přikývne, jakože to myslí smrtelně vážně, a zvedne do vzduchu dva prsty.

„Jednou z tebe budu mít smrt.“ Dodám už mnohem smířlivějším tónem a nechám se znovu obejmout. Co mi vlastně schází ke štěstí? Teď, když je Bill zpátky v mým životě, mi vlastně nechybí nic. Něco přece, Tome. V hlavě uslyším zase ten dotěrnej hlásek, co mi připomene, že mi Bill „dluží“ ta dvě slůvka. Však on mi je jednou řekne. Až bude připravenej, dočkám se jich.

„No, tys nám dal!“ Jak já tak bráška sebou poplašeně trhneme a Bill se navíc i trošku zamračí. Narušitelem tý krásný chvilky není nikdo jinej než Pat. Z jeho výrazu se snažím vyčíst, jestli mu nepřipadá divný, že nás přistihl mlčky a ve vzájemným objetí. Záhy se ušklíbnu. Co by mu vlastně mohlo připadat zvláštní na objímajících se bratrech. Odjakživa jsme k sobě měli blízko, takže se nad tím podle mě ani nepozastavil. „Rád tě vidím, Bille.“ Usměje se na něho a já nechápu, jak je možný, že se netváří ani trochu šokovaně. Copak jsem jedinej, koho jeho novej účes vyvedl z míry?

„Já tebe taky,“ řekne dvojče, lehce zvedne koutky a vykročí vpřed. Několik sekund nato však udělá pár kroků vzad. Patův záměr ho na uvítanou obejmout nevyjde, Bill se nenechá. Místo toho k němu natáhne ruku a čeká, až ji náš bývalý producent stiskne. Než ji Pat s mírnými rozpaky sevře ve svojí dlani, podívá se na mě, jako by snad chtěl poradit nebo co. Není jedinej, koho zaskočilo, že brácha ucukl. Taky jsem počítal s tím, že se od něho nechá aspoň na okamžik stisknout v náručí. Vždyť jsme byli skoro jako rodina. Bill nás však oba překvapil.

„Tak jdeme za nimi?“ Tento dotaz je určen spíš mně, protože jsem to já, na koho se Bill dívá. Poočku kouknu na Pata, kterej zavrtí hlavou. Takže jim ještě nic neřekl a čekal na mě. Tak aspoň nebudeme vypadat jak idioti, když se tam objevíme s touhle vzácnou návštěvou jen pár minut poté, co jsme jim s politováním sdělili, že nepřijde. Přiznám se, že mám opět trošku obavy, jak to proběhne. Sice jsem si říkal, že to bude v pohodě, ale Billův chladnej přístup k Patovi mě rozhodil. Jako by spolu nic neprožili, jako by to pro něj byl jen jeden člověk z toho kvanta, co s námi kdy spolupracovali.

***

„Co to meleš?“ Bill mi zezadu vlepí pohlavek a všichni kolem se začnou jako na povel chechtat.

„Melu?“ Ohradím se a než se opřu, založím si ruce na hrudi.

„Jo, vykládáš tady lži. Přitom jediný, kdo se nepodepsal, jsi byl ty, Tome, a ještě jsi mi ty karty podsunoval, jakože jsou podepsané.“ Bill protočí očima a ušklíbne se. Jako bych to nečekal! Když jsme vešli do místnosti, všichni na něho zůstali civět jako na nějaký zjevení. Což zase on na jednu stranu je a možná je zarazila taky ta saténová košile s mašlí z jeho soukromý sbírky hábitů. Ticho však dlouho nevydrželo a na brášku směřoval jeden dotaz za druhým. Pořád jsem čekal, kdy ho to začne otravovat, ale nic. Všechny je s úsměvem a trpělivě zodpověděl. Pak si poslechl pár písniček, ke kterým samozřejmě musel říct nějakej komentář, jinak by mu děcka nedaly pokoj. Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali k naší vlastní kariéře a samozřejmě k příhodám z natáčení alb, zkoušek a turné. A nebyl by to Bill, kdyby prostě nevytáhl tuhle historku. Vzpomínám si, že to řešil ještě pár měsíců potom a vždycky pak nadával Georgovi.

„Ha a tvoje jméno tam bylo, co?“ Strčím do něj a vzápětí mi jeho pěst přistane na rameni.

„Kdo musel pak jednu po druhý kontrolovat, hm? Ty, Billchen.“ Dloubnu do něj prstem a vysloužím si další ránu. Vždycky mi připadal hrozně vtipnej, když se vztekal. Jak na mě vykulil oči, na to jsem se samozřejmě hned začal smát nebo ho napodobovat a pokaždý jsem jich pár schytal. Musím ale podotknout, že to vlastně ani nebolelo, protože Bill mě nikdy nebouchl pořádně, spíš to bylo takový škádlení mezi námi. Stejně jako teď.

„Ale tvou vinou, protože jsi mi tu hromádku podstrčil, jako že je podepsaná a…“

„A proto jsi tam nenapsal svoje jméno. To zní logicky, no.“ Se smíchem mu zatleskám, jak krásně nám to vysvětlil, a uhnu před dalším pohlavkem.

„Ne, protože jsi tam pak začal s těmi hromádkami všemožně šachovat.“ Mé druhé já gesty podpoří líčení jedné z našich hádek a já mám co dělat, abych se nezačal řehtat taky. Obzvlášť v momentě, kdy rozhodí rukama. „Celé jsi to přeházel a nikdo pak pořádně nevěděl, co podepsal a co ne. Takže já jsem…“

„Jenže ty karty vůbec nebyly pro tebe, takže jsi na ně neměl co sahat. Bordel jsi mi v tom začal dělat ty. Kdybys je nechal ležet tak…“

„…je jednu po druhé musel zkontrolovat, a když jsem ti to vytkl, ten idiot Hagen se přidal na tvou stranu. Typické. Celou dobu byl zticha, a když došlo na hádku, přiklonil se na stranu toho silnějšího.“ Bill s naprostým klidem dořekne větu, kterou započal, jako bych mu vůbec nevstoupil do řeči a nesnažil se ho překřičet.

***

„Hodinu jsem tě hledal.“ Prskne Bill přes rameno a z výšky dosedne na sedačku, která se pod ním mírně zhoupne. Čekal jsem, že mi to předhodí. Prostě jsem potřeboval chvilku na vzduch a stejně všichni byli natolik zaujati osobou dvojčete, že mě vlastně ke konverzaci ani nepotřebovali. Byl jsem přesvědčenej, že si ani nevšimnou, že jsem se vypařil. Přesto se našel někdo, komu scházel.

„Co se děje, Tome?“ Zazní otázka, kterou jsem čekal už od chvíle, co jsme nasedli do auta. Jenže nepřišla, Bill si je ponechal na později. Místo toho celou cestu mlel o tom, co by kde v písních, co měl možnost slyšet, vylepšil a jak by to vylepšil. Moc jsem ho neposlouchal, koukal jsem před sebe a tvářil se zaujatě. Myslel jsem, že mu to postačí, ale ouha. Během řízení se k tomu nevyjadřoval, ale jakmile zaparkoval, uhodil na mě, co se mi stalo.

„Nic.“ Pohodím hlavou a posadím se do křesla. Absi se mezitím vyhoupl na pohovku a lehl si vedle bráchy. Hlavu mu nacpal do klína a dožaduje se pozornosti.

„Tome.“ Dvojče nakloní hlavu na stranu a hrozně mi v ten moment připomíná matku. Fakt, ta používala vždycky tenhle tón, když se chystala promlouvat mi do duše. To ale jistě bráška v úmyslu nemá.

„Tohle jsi dělal vždycky. Jakmile tě něco žralo, zničehonic ses ztratil. My jsme tě pak jak idioti hledali všude možně, až ses nakonec sám nečekaně objevil.“ Tak to má recht! Holt má dobrou paměť nebo si spíš pamatuje, co se mu hodí. To ostatně dělal už dřív. Z čeho měl užitek sám, to si pamatoval. Co podle něj bylo nepodstatný, zkrátka zapomněl. Praktické, že?

„Nic mi není,“ zamručím. To, že do mě vidí, mi fakt někdy leze na nervy. Jako třeba teď. Sedí naproti mě, rentgenuje mě těma svýma hnědýma očima, podupává si nohou a čeká.

„Nebyl jsi to čirou náhodou ty, kdo nedávno tvrdil, že budeme o všem mluvit naprosto otevřeně. Pokud mě paměť neklame, byla to jedna z podmínek.“ Bill nahodí výraz alá ‚a teď jsem zvědav, co na to řekneš‘ a přehodí si nohu přes nohu. Říkám, že má sakra dobrýho pamatováka. Vzhledem k tomu, že jsem tohle z huby fakt vypustil, budu muset s pravdou ven.

„Je toho víc.“ Upozorním ho, že se nejedná jen o jednu jedinou věc, ale že jich je hned několik. Teď mě napadá, proč jsem to s Billem neprobral ten den, kdy jsme si řekli, že to zkusíme ještě jednou. Měl jsem to udělat už tehdy a mohl jsem mít klid na duši.

„Já mám času dost,“ rozhodí rukama a opře se. Jak je libo, bráško. Dostaneš, co chceš. Jen doufám, že oba tuhle rozmluvu přežijeme bez sebemenší újmy na zdraví.

autor: LadyKay