Transemotions 10. (konec)

O rok později

Betty se právě vrátila z práce, odhodila kabelku na pohovku a odešla si do kuchyně uvařit latté. Za chvilku už se přidala ke své kabelce na pohovku, hrníček s kávou odložila na nízký konferenční stolek, sundala si z nohou boty a odhodila je stranou a natáhla si nohy na stolek. Vzala růžový hrníček do rukou, přivoněla si a trochu si usrkla. Pohledem sklouzla jako snad každý den na skříňku, která stála u okna, a bylo na ní pár rámečků s fotkami. Na jedné z fotek byla ona, trochu se šklebila kvůli slunci, které jí při focení svítilo do očí, spolu s Tomem, který se tehdy do objektivu usmíval tak, že až cenil zuby. Betty si trochu pousmála, zároveň si ale povzdychla. Nepamatovala si, jak už je to dlouho, ale ještě pořád to nebylo dost dlouho na to, aby na všechno zapomněla. Utápěla se v myšlenkách dlouhé minuty a pomalu upíjela kávu, nevěděla o tom, že jeden chlapec nerozhodně postává pár metrů před domkem a nemůže se odhodlat k tomu, aby zaklepal.

Asi po půl hodince se zvedla a šla opláchnout hrníček do kuchyně, když se ozvalo tiché zaklepání. Betty zastavila vodu a zůstala nejistě stát u dřezu, moc návštěv tady nemívá. Když se klepání ozvalo znovu a o trochu hlasitěji, utřela si ruce do utěrky a šla se podívat ke dveřím. Pootevřela dveře asi na patnáct centimetrů, jen aby se podívala, kdo to je, dveře byly pořád zamčené na řetízku. Když nakoukla ven, zamrkala a dveře zavřela. Chvíli zůstala zaražená se zatajeným dechem, když si ale uvědomila, co dělá, dveře odemkla a otevřela.

„Tome?“ řekla tiše s pokývnutím hlavy.

Tom stál překvapeně na rohožce před dveřmi a zpocené ruce si nevědomky nervózně pořád utíral do kalhot. Zadíval se nejistě na osobu před sebou a skousl si ret.

„J-já… já hledám… Betty,“ zakoktal. Ten člověk ve dveřích rozhodně nebyl ten, koho očekával.

„Pojď dál, Tome,“ usmál se na něj ten mladý muž, ustoupil a pobídl Toma rukou, aby vešel.

„A-ale… to bude nějaký omyl. Já… asi jsem si spletl dům, myslím, že raději půjdu,“ Tom začal ukazovat prstem někam ven k lesíku a trochu se tím směrem pootočil, ale pořád stál zaraženě na místě a prohlížel si toho muže s překvapeným výrazem s pootevřenou pusou. Musel mít prostě špatnou adresu.

„Nespletl, Betty tady bydlí,“ ten muž se při svých slovech usmíval tak podivně, až Tomovi připadalo, jako by si z něj dělal srandu, jako by se mu posmíval. Nervózně polkl.

„Dobře,“ řekl jednoduše, dodal si odvahu a vešel dovnitř. Pohledem přelítl celý interiér domku, béžová pohovka s křeslem, tmavě hnědý nábytek, růžové závěsy a dekorace. Tady určitě musela bydlet Betty, ale kdo je sakra tenhle? Když Tom přišel pár kroky až do obýváku k pohovce, založil ruce na hrudi a otočil se zpátky na toho muže, který byl jen kousek za ním.

„Posadíš se, Tome?“ usmál se a sám si sedl do křesla naproti oknu. Tom si ho ještě chvilku prohlížel, jako by v tom světle od okna snad mohl uvidět něco víc, než doteď. Když se mu rysy obličeje toho muže začaly jevit nějak povědomě, zhluboka se nadechl a překvapeně dal ruku před ústa.

„Ježíši… t-ty jsi-…“ hlas se mu třásl, nevěděl, co má říct, nevěděl, jak se vypořádat s tím, co viděl.

„Jsem Bill,“ odpověděl muž a tiše se zasmál. Ten smích se Tomovi rozezněl v uších, dobře ho znal a moc dobře si ho pamatoval. Už neměl pochyb, že tohle by mohl být někdo jiný než ten, koho v těch dveřích opravdu čekal.

Tom stál zaraženě a pořád se na Billa vykuleně díval, ruku už od pusy spustil dolů, ale výraz ve tváři měl stejný. Billův pohled byl taky nejistý, ale snažil se zachovat si chladnou hlavu, myslet klidně. Pokud Tom doteď neodešel, tak snad už neuteče.

„Myslím, že to chce pivo,“ řekl Bill jednoduše a s úsměvem odešel do kuchyně, odkud se během chvilky vrátil i se dvěma plechovkovými pivy. Jedno nataženou rukou podával Tomovi, který když si ho bral, lehce zavadil prsty o ty Billovy. Tomovým tělem proběhl mráz, malinko se oklepal. Nevěděl, jak se bude po tak dlouhé době s ‚Betty‘ cítit, ale teď bylo jasné, že ty pocity, ty krásné pocity za celý rok nezmizely. Bill jenom sklopil oči a zase si sedl zpátky do křesla.

Tom se posadil na pohovku, otevřel si plechovku s pivem a několika loky se napil. Očima zabloudil k ‚Betty‘, hned ale pohled zase odvrátil a rozhlížel se po obýváku. Takhle to bylo několik minut. Bill mlčel, protože čekal, že Tom kvůli něčemu přece musel přijít, a proto taky začne mluvit první. Tom byl zase tolik zaskočený tím, kdo tam byl místo jeho Betty, že vůbec nevěděl, čím začít nebo co říct.

„Takže, Tome… jak se máš?“ Začínat debatu otázkou, kde byl Tom celou tu dobu, se zdálo Billovi až moc troufalé.

„Ehm, no… momentálně celkem slušně. Vydělal jsem nějaké peníze, mám malý byt v Augsburgu, kde mám posledního půl roku práci.“ Během mluvení přikyvoval, jako by tím ujišťoval sám sebe, a znovu se napil piva.

„Aha. Pamatuju si, jak jsi říkal, že chceš být hvězdou pornofilmů… takže se ti to splnilo, předpokládám, když se máš dobře a jsi spokojený?“ Bill se tiše zasmál a taky se napil piva.

„Hm, ne,“ Tom se taky zasmál, po několika minutách se Billovi jevil konečně jako trochu uvolněnější. „Zúčastnil jsem se jen jednoho natáčení, dostal jsem malou roli asi před rokem. Nebylo to takové, jaké jsem čekal, takže jsem byl rád, že jsem aspoň dostal nějaké peníze, i když jich nebylo moc.“ Zasmál se a podíval se po dlouhé době na Billa. Opravdu podíval, ne jenom přelétl očima, ale zadíval se mu hluboce do očí, hned na to si olízl rty. „Pracuju v jednom hobbymarketu jako skladník, doplňuju různé věci do regálů a tak. Většinou dělám v oddělení stavebnin, kde nikdo jiný nechce být,“ uchechtl se Tom. „Ale jsem tam spokojený.“

„To jsem rád,“ usmál se Bill. „No… Tome, dal by sis koláč? Myslím, že mám nějaký ještě v lednici,“ Bill vstal a chtěl odejít do kuchyně, ale to vstal i Tom a chytl ho za zápěstí. Bill zůstal stát na místě, podíval se na Tomovu od práce zhrublou a trochu poškrábanou ruku, potom zvedl oči nahoru. Oba se setkali svými pohledy jen několik desítek centimetrů od sebe.

„Tome?“ řekl Bill nejistě. Tom jeho zápěstí pustil, ale jeho výraz v obličeji se změnil na zoufalý a rozhodil rukama.

„J-já… sakra, co tohle znamená? Čekal jsem, že tady najdu Betty, a ne tebe.“

„Jsem to pořád já, Tome,“ reagoval Bill rychle na Tomova zoufalá slova.

„Já vím, já vím… ale ty… vypadáš jinak, nevím, co si o tom mám myslet. Proč jsi to udělala? Teda udělal…? Sakra!“ Tom začal zvyšovat hlas, ale nezněl vůbec naštvaně, jen opravdu zoufale a spíš smutně. Bill posmutněl taky, nečekal takovou reakci. Pokrčil prostě rameny.

„Když jsem se po tom, co se stalo u mé matky, vrátil domů, uvědomil jsem si, že to, o co jsem se celou dobu snažil, už nechci. Bylo to těžké, uspořádat si to všechno v hlavě, vysvětlovat doktorům, proč jsem změnil názor. Musel jsem dokonce zaplatit za náklady, které byly vynaložené na přípravu mojí operace. Několik týdnů mě měli za úplného blázna, hlavně moje psycholožka se cítila podvedená. Jako bych jí snad někdy lhal,“ sklopil Bill hlavu. „Jestli ti vadí, jak vypadám, nebudu se zlobit, když odejdeš a nebudeš mě už chtít vidět. Jen chci, abys věděl, že tohle jsem já a celou dobu jsem to byl já. Cítím se konečně sám sebou, jsem spokojený, a vím, že bych to nikdy za nic nevyměnil. A jsem moc rád, že jsem tě potkal, protože kdyby nebylo tebe, asi bych svůj názor nezměnil, a později toho určitě litoval.“ Bill zvedl pohled na Toma, který se na něj díval s lehce svraštělým obočím, jako by nad tím vším, co Bill řekl, hluboce přemýšlel.

Bill si povzdechl a chtěl se rozejít do té kuchyně, ale Tom ho chytil za rameno a otočil zpátky k sobě. Bill sebou trochu trhl, nečekal to, ale když se k němu Tom rychlostí blesku přiblížil a přitiskl se na jeho rty, po chvilce se uvolnil. Obtočil ruce kolem Tomova krku a polibky mu oplácel. Otíral se svým jazykem o ten jeho, prozkoumával jím jeho ústa, hned na to se jenom lehce dotýkali svými rty o sebe, ale během pár vteřin zase byli hluboce ponoření jeden v druhém. Tomovy ruce doputovaly přes krk, ramena a hruď až na jeho boky, za které Billa lehce stiskl. Když už sotva popadal dech, vzdálil se od něj a spokojeně s úsměvem na rtech a přivřenýma očima oddechoval. Stejně tak Bill zhluboka vydechoval, přistoupil ještě o malý krůček blíž k chlapci a položil si hlavu na jeho rameno. Přivoněl si k jeho jamce mezi krkem a ramenem, Tom moc krásně voněl. Zavřel oči a trochu zesílil svůj stisk paží okolo Tomova těla.

„Uhm… zapomněl jsem se zeptat, jestli snad nemáš nějakého přítele. Nebo přítelkyni?“ řekl po chvilce Tom, pobaveným hlasem. Bill se odtáhl jen natolik, aby se mohl Tomovi podívat do tváře.

„Nikdy jsem nikoho nemiloval, jenom tebe, Tome… nemohl bych mít někoho jiného,“ lehce zakroutil hlavou Bill. Tom si očividně oddechl a pousmál se.

„Už jsem se lekl,“ řekl tiše a znovu si k sobě přitáhl Billa, který si zase položil hlavu na jeho rameno. Oba dva si vzájemně začali lehce přejíždět po zádech a zavřeli oči, jenom si užívali jeden druhého.

„Moc jsi mi chyběl… Bille,“ zašeptal Tom někam nad jeho ucho a hned mu dal malou pusu do vlasů. Bill se usmál a cítil se ještě víc šťastný, když uslyšel svoje jméno, jak zní od Toma.

„Ty mně taky… ani nevíš, jak moc.“

KONEC

autor: Clarrkys