autor: LadyKay
„Tak povídej,“ vybídnu Toma, kterého očividně opustila i ta troška odvahy, co mu zbývala v těle. Jen tu sedí jako zařezaný, kouká na mě a přestože se několikrát nadechoval, nevypadlo z něj ani ň.
„Tak předně, ta tvoje ruka.“ Promluví konečně po dlouhých chvílích vzájemného pozorování. „Chci vědět, a to popravdě, kde, kdy a jak jsi k tomu přišel. A nezkoušej mě oblafnout!“
Tom mě předem varuje, aby mě ani náhodou nenapadlo začít mu věšet bulíky na nos. Super. A to jsem doufal, že zrovna tu moji zpropadenou hnátu nechá na pokoji. Co mu mám asi tak říct? Drahý Tome, pravděpodobně po mně jde nějaký psychopat, který se čirou náhodou ocitl i v mojí firmě a jak jsem před ním utíkal, spadl jsem ze schodů? To určitě! Tom je schopen zburcovat nejen německou policii, ale klidně i Interpol. Nebo by mě přinejmenším zavřel doma a nikam nepouštěl. To nepřichází v úvahu, mám hromadu práce a navíc mi dal už pokoj. Aspoň jsem nabyl toho dojmu.
„To přece víš. Stalo se mi to ve firmě. Seděl jsem v kanceláři a naprosto jsem přestal vnímat čas. Když jsem se pak náhodou podíval, kolik je hodin, rychle jsem se sbalil a chtěl jet domů. Výtah někde visel, tak jsem to vzal po schodech. To byla osudová chyba. Jak jsem se je snažil co nejrychleji seběhnout, přehlídl jsem jeden schod, šlápl do prázdna a už jsem letěl.“ Řeknu skoro jedním dechem a hlavně tak, že i já sám bych uvěřil tomu, že to tak opravdu bylo. Zas taková lež to není, jen jsem opomenul některé detaily. Teď jen doufejme, že to Tom vezme a přestane se to v tom vrtat. Docela rád bych na celou tu událost zapomněl a to jaksi nepůjde, když se bude dál vyptávat. Zdá se však, že tato odpověď Toma uspokojila, alespoň se tak tváří. Nejprve si mne bradu, u toho mě sleduje, pak se však opře a než pokračuje, zhluboka se nadechne.
„Dobrá, další věc. Bylo by vhodný, aby ses Gustavovi omluvil.“
„Za co?“ Podivím se a přistihnu se, že jsem zapomněl zavřít pusu. Za co bych se já měl našemu bývalému bubeníkovi asi omlouvat? Nějak si nevzpomínám, že bychom se pohádali.
„Vlastně i Georgovi. Dotklo se jich, co jsi posledně řekl.“ Tom mi vzápětí připomene, že jsem se měl o setkání s nimi vyjádřit jako o pitomosti, čímž jsem údajně ranil city svých exkolegů. Fajn, sice si nepamatuju, že bych něco takového někdy pronesl, ale je možné, že mi to ujelo. Pro klid všech se teda omluvím, i když to dělám fakt nerad.
„Dobře. Až se s nimi uvidíme, hned se mu, vlastně jim omluvím.“ Slíbím a čekám, co dalšího má pan bratr na srdci. Tom mlčí a vsadil bych krk, že se snaží přijít na to, jak mi co nejšetrněji předložit další téma, o kterém chce mluvit. To jsem zvědav, co to bude! Zatím bylo jedno lepší než druhé.
„Ten Juanmi se mi nelíbí.“
„Mně taky ne a co s tím?“ Zavrtím hlavou nad tím, co má tohle znamenat. Kam tím jako směřuje? Chvilku na něho jen zírám, než mi význam té poznámky začne pomalu docházet. Přece si nemyslí, že bych já a… „Tome!“ Zaječím a vyskočím na nohy. Přeskočilo mu? Ano, můj bratr se naprosto zbláznil. Já a ten Španěl! No, to se mi snad jenom zdá.
„Co se vztekáš? Chtěl jsi to vědět? Chtěl.“ Pokrčí rameny a opře se. Jeho ledový klid mě ještě víc naštve. Sice jsem chtěl vědět, co ho žere, ale nenapadlo by mě, že přemýšlí nad takovými nesmysly, jakože spolu já a ten zmetek z Baskicka něco máme. Zase tak zoufale na tom nejsem, abych si ho musel cpát do postele. Jen z té představy se mi zvedá žaludek. Ačkoli na druhou stranu, Tom má důvod takhle uvažovat…
„Tomi.“ Kleknu si k němu, jakmile se mi podaří trochu uklidnit. Uchopím jeho dlaně do svých a pevně je stisknu, čímž ho přinutím podívat se na mě. „Už jsem ti to řekl jednou. Podělal jsem to. S tím zasraným Maxem jsem to naprosto posral.“ Tom se maličko ošije. Nevím, jestli to způsobil můj vytříbený slovník nebo zmínka jeho jména, to je vlastně fuk. Důležité je, aby mi konečně začal věřit. Už jsem se jednou omluvil, tak co sakra mám ještě udělat? Max je čert ví kde a silně pochybuju, že bude vyhledávat mou blízkost. Musel by být naprostý magor, aby to udělal. Ten se radši bude držet míle daleko od mojí osoby. Navíc nejsem idiot a pochopil jsem, že kdyby mě znovu přistihl při nevěře, byl by to definitivní konec. A to by mi rovnou mohl vykopat hrob. Buď bych zešílel, nebo bych se utrápil. Já a bez Toma?
Nikdy. Jen kvůli němu jsem se zařekl, že budu sekat dobrotu a budu hodný kluk. Zatím mi to docela jde. „Věř mi, prosím. Nikdo jiný pro mě neexistuje.
Jenom ty.“ Dodám a doufám, že tím to podezřívání skončí. Mě tím otravuje a sobě akorát ubližuje. Nemá to žádný smysl.
Tom mě chvíli mlčky pozoruje, než vyprostí svoje ruce z mého sevřeni. Avšak jen proto, aby mě jimi vytáhl k sobě nahoru. Posadím se mu na klín a spojím mu ruce za krkem. Naše pohledy se okamžitě setkají, ale oční kontakt dlouho nevydrží, protože můj zrak silně vábí jeho ústa a mě ovládne touha znovu je okusit. Skloním se k němu a špičkou jazyka olíznu jeho spodní ret. Tom automaticky pootevře pusu, čehož ihned využiju a vpluji svým jazykem dovnitř. Jak mně líbání s ním scházelo! Líbá božsky a pro člověka jsou jeho polibky nebezpečné, neboť jsou silně návykové. Stejně jako doteky. Vraždil bych pro ně.
„Jak tě to vlastně napadlo?“ Zeptá se mě po pár minutách ticha, které jsem trávil tím, že jsem s hlavou opřenou o jeho rameno a zavřenýma očima vzpomínal na společné chvilky. Akorát jsem byl myšlenkami u sexu v obchodě s nábytkem, když mě vyrušil. Jeho otázka mě přinutí narovnat se.
„Co mě mělo napadnout?“
„No tohle,“ ukáže na mou hlavu a jeho rty se zkřiví v úšklebek.
„Změna je život, ne?“ Pokrčím rameny. Prostě jsem se ráno probudil a při pohledu do zrcadla mi došlo, že bych měl svůj vzhled něčím oživit. Začínal mi připadat nudný. Nuda se v módní branži rovná smrt. Můžete být cokoli jen ne obyčejní a nudní.
„Zvyknu si.“ Konstatuje a znovu si začne prohlížet moje vlasy. „Stejně to časem odroste a kdybych si nezvykl, tak ti na hlavu narazím kšiltovku.“
„Pitomečku.“ Prsknu uraženě a chystám se vrátit zpět k Absimu. Ten si ze mě aspoň neutahuje, a protože už kdysi dávno projevil, že má vkus, jistě by mi to pochválil, kdyby uměl mluvit. Jenže Tom mě nepustí. Zesílí sevření, stáhne si mě na sebe a vlepí mi pusu na tvář, kterou si mě snaží udobřit.
„Hele, ty pane uraženej, řeklo se, že budeme mluvit narovinu. Prostě se mi ty černý vlasy líbily víc, ale milovat tě budu i s tímhle.“ Následuje další pusa na tvář a za ní další, dokud nedocílí toho, že se na něj podívám. Kdyby do mě ryl někdo jiný, tak to schytá. Tom je Tom, takže mu je odpuštěno.
„A teď slez,“ řekne, jenže se to mine účinkem. Kam zase chce jít? Jen ať hezky zůstane se mnou.
„Někdo musí vyvenčit Absintha a uvařit nám večeři. Zůstaneš přes noc, ne?“ Zeptá se naprosto zbytečně. Rozhodnutý jsem už dávno. Místo odpovědi přikývnu a jen velice nerad se z něj zvednu. Podle mě by bylo jednodušší něco si objednat, ale Tom chce prostě vařit. Bránit mu nebudu, byl bych sám proti sobě. Ale objednávkou by ušetřil čas, který by mohl věnovat mně.
„Půjčím si něco na sebe, Tomi.“ Zavolám přes rameno, a aniž bych počkal na svolení, vejdu do ložnice. Sice jsem si sbalil pár nejnutnějších věcí pro případ, že bych tu spal, ale nenapadlo mě přihodit nějaké pohodlnější oblečení. Netuším, jestli se mi podaří v Tomově šatníku něco najít. Snad by mi mohlo být něco, co nosíval, když byl mladší, pokud to teda už nevyhodil.
„Kam jdeš?“ Ozve se od prahu, zrovna když zkoumám bílé tričko, co podle mě stoprocentně nosil v roce 2006, ale co je snad ještě větší než ta, co nosívá v současnosti.
„S vámi ven přece.“ Odvětím a roztáhnu si další. Tentokrát je to černé, do kterého bychom se s přehledem vešli oba a dokonce dvakrát. „Myslíš, že je nějaká šance, že tu najdu něco, co nepřipomíná stan?“ Tom si uraženě odfrkne a odstrčí mě od skříně. Dřepne si, chvilku se na jejím dně přehrabuje, než odsud něco vytáhne a hodí to po mně.
„Zapomněl jsem je… to, víš co.“
„Chápu.“ Hlesnu, když v tom kusu látky rozpoznám svoje staré tričko, které tu po mně zbylo. Docela mě překvapuje, že je nevyhodil. Klidně mohl, ale nechal si je. Abych pravdu řekl, vůbec jsem si nevšiml, že mi chybí. Z těch krabic jsem vytáhl jen pár věcí, zbytek mi ještě stojí doma a nějak jsem se nedostal k tomu, abych je vybalil.
„Zapomeň!“ Vykřikne zděšeně Tom, když se vrátím ke skříni a vytáhnu si z ní sněhobílou mikinu, která mi padla do oka. Snaží se mi ji vyrvat z ruky, ale jsem rychlejší, takže ucuknu a pro jistotu o pár kroků couvnu.
„Stejně je stará.“ Namítnu a přitisknu si ji k sobě, když udělá jeden krok mým směrem.
„Fajn, vezmi si ji. Je tvoje.“ Rezignovaně rozhodí rukama a přihlíží tomu, jak ze sebe rychle svléknu košili a zanedlouho před ním stojím ve svém zbrusu novém outfitu. Pravda, ta mikina je mi krapet delší. Vlastně je mi hodně dlouhá, ale nevadí mi to. Je krásně měkoučká a hlavně voní jako Tom. Připadá mi to zvláštní. Podle mě ji na sobě neměl roky, alespoň jsem ho v ní dlouho neviděl, a přesto je nasátá jeho vůní.
„Manifique!“ Zvolá a zasměje se. Ať si tenhle samozvaný módní kritik říká, co chce. Možná vypadám neobvykle, ale cítím se pohodlně a to je pro mě momentálně nejdůležitější. Se vztyčenou hlavou kolem něj projdu, zavolám na Absiho a zamířím do předsíně. Akorát si obouvám boty, když zaslechnu, jak mě Tom peskuje, že bych na něj mohl laskavě počkat.
„Bille?“ Oslovím ho a pohladím ho dlaní po tváři. Pomalu se na mě otočí, ospale zamžourá a slabě se pousměje. Říkal jsem to. Jasně, že vytuhl. Ještě asi před dvaceti minutama dělali s Absinthem šílenej kravál, že jsem se jen hrozil, kdy sem na nás někdo vlítne. Pes štěkal jak pominutej a Bill se u toho řehtal jak smyslů zbavenej. Zničehonic ale zavládlo ticho, který mi po chvilce přišlo podezřelý, tak jsem je radši vyrazil zkontrolovat, zda nejsou nějaký ztráty na životech. Místo zdevastovanýho obýváku nebo mrtvol jsem našel ty dva, jak chrní. Absinth se uvelebil pod televizí a bráška se stočil do klubíčka na sedačce.
„Běž si lehnout do ložnice.“ Řeknu šeptem, když si vedle něj kleknu a znovu ho pohladím. Bill něco nesrozumitelně zamumlá, přisune se víc ke kraji a pověsí se mi kolem krku. Aha, takže bez Toma se nikam nejde. A to jsem si říkal, že bych mohl ještě něco stihnout. Nejspíš se to odkládá na zítřek. Navzdory tomu peroxidu a strništi na tváři musím uznat, že je roztomilej. Než jsem se odhodlal ho nelidsky vzbudit, dlouhé minuty jsem nad ním jen tak stál a sledoval, jak spokojeně dříme zachumlanej do mojí obrovský mikiny, který se dneska zmocnil. Tuším, že jsem o ni nadobro přišel, protože Bill v ní lítal nejen venku, ale odmítl si ji sundat, i když jsme byli doma, kde podle mě je hic na padnutí. Asi měl chudáček strach, že bych mu ji sebral. Toho ať se nebojí, klidně mu ji nechám, ačkoli byla moje nejoblíbenější. Kdysi jsem jí nosil skoro pořád, protože jsem byl přesvědčenej o tom, že mi bílá barva hrozně sekne, ale už roky jen tak visela ve skříni.
„Billchen.“ Zašeptám a trošku jím zatřesu, když si uvědomím, že znovu usnul. Nespokojeně zamručí a víc se ke mně přitiskne. To po mně vážně chce, abych se s ním tahal? Ono mi asi ale nic jinýho nezbývá. Ledaže bych ho tady nechal do rána, čímž bych riskoval, že po probuzení bude protivnější než leckterá ženská ve svý dny. Na to se mám moc rád. Takže si nakonec jen tiše povzdechnu, než Billa zvednu do náruče a zamířím si s ním do ložnice. Má sice asi padesát kilo i s postelí, ale pronese se. Nahlas to říkat nebudu, protože by zase vyšiloval s dietama a to už by z něj nezbylo vůbec nic. Budu na něho muset dohlídnout, aby pořádně jedl, protože hrozně pohubl. Hlavně v obličeji to jde vidět.
„Spi.“ Řeknu tiše, když ho přikryju, on se zavrtí a nadzvedne hlavu. Jakmile zjistí, že jsem pořád u něj, položí ji zpět na polštář a zavře oči. Mám dojem, že bráška toho v posledních týdnech a snad i měsících moc nenaspal. Přijde mi, že je pořád unavenej. Snad jen, když se probudí u mě, vypadá odpočatě. Možná si to však jen nalhávám, protože chci věřit tomu, že mu nikde není tak dobře jako se mnou.
„A ty mazej dolů.“ Přikážu Absimu, jenž využil mojí chvilkový nepozornosti a zabral si pro sebe druhou stranu postele. To zrovna! Tiše nadávám, abych brášku neprobudil, a snažím se to chlupatý stvoření sundat dolů. Sice mě to stojí hodně sil a je mi věnován ten nejvyčítavější pohled, co jsem kdy spatřil, ale zadaří se. Absinth uraženě odkráčí a řekl bych, že to u něj budu mít chvilku schovaný. Ať se cítí dotčeně, jak chce. Místo vedle Billa je prostě moje a tečka.
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Udobřování zatím probíhá moc dobře. Jenom si nejsem úplně jistá, že se z Billa zase nestane mrcha, až mu trochu otrne. Důležité je, že si uvědomuje, že bez Toma prostě nevydrží.
Díky, těším se na pokračování.
Moc tomu nevěřím že se Bill dokáže moc změnit.
Tom je dokonalý:) strašne je zlatý ako sa o Billa stará.
Bill je teraz také zlatíčko. Dúfam, že to takto zostane a že sa v Billovi neprebudí to jeho druhé stvorenie, ktoré Tomovi ubližovalo.
Ďakujem za kapitolu♥