Me, Myself and Romeo 70.

„A v kolik ti říkali, že se sejdeme?“ Zeptá se Bill na druhé straně a vzápětí se ozve rána, která zapříčiní, že leknutím ztuhnu. Když ale bráška zakleje, uklidním se. Nikam nezahučel, spíš mu něco spadlo. Nadávání nebere konce a já jsem vlastně rád, že u toho v tuhle chvíli nejsem. Pokud totiž Bill leze po zemi nebo loví něco zpod stolu a u toho nadává jak špaček, nevydržel bych to a vybuchl bych smíchy. Takhle na mě nevidí a můžu se pošklebovat, jak je mi libo.

„Já se na to…“

„Bille.“ Skočím mu do řeči a nenechám ho dokončit větu. Ne že by mě nějak obhroublá mluva pohoršovala, spíš bych uvítal, kdyby mě zase začal vnímat. Ať mu spadlo cokoli, počká to.

„Ještěže to byla jen voda.“ Poznamená bráška. Aha, takže nic nespadlo, Bill rozlil vodu. No, má fakt kliku, že to nebylo kafe. I když v tom baráku plným poskoků musí být i někdo, kdo by po něm ten svinčík uklidil. Akorát by nebylo dobrý, kdyby si tím zlil nějaký důležitý papíry. Což asi udělal, jinak by takhle nenadával.

„To uschne.“ Prohlásím s klidem. „A říkal jsem ti to včera dvakrát. V pět. Georg mi ráno posílal adresu té restaurace.“

„Super.“ Zdálo se mi to, nebo je jeho tón najednou veselejší? Určitě se teď usmál, vím to. I když Billa nevidím, jsem si jist, že se přes jeho rudé rty právě mihl úsměv. Nejspíš se na ně fakt těší. Teď jen, aby to bylo oboustranné. Věřím však, že omluva to aspoň částečně napraví.

„A co děláš?“ Začne vyzvídat a podle mě se akorát předklonil a opřel se lokty o stůl. V jedné ruce drží mobil, zatímco si ta druhá s něčím hraje. Jako dřív. Kdykoli s někým mluvil, tak si u toho buď čmáral po papíru, nebo si neustále upravoval oblečení anebo se na chvilku posadil, aby vzápětí vstal, párkrát se prošel po místnosti a zase někam usedl. Nevydržel ani půl minuty sedět a jen telefonovat. To bylo nad jeho síly.

„Co bych dělal?“ Zasměju se.

„Na to jsem se ptal.“ I v jeho hlase slyším náznak smíchu a pořád mám pocit, že jenom sním. Když si vzpomenu na tu protivnou umíněnou divu, se kterou jsem pár týdnů před rozchodem žil, a porovnám ji s tímhle Billem, mám chuť se domnívat, že jsou to dvě naprosto různé osoby. Sice má sem tam slabou chvilku, ale většinu času je jak vyměněnej.

„Stojím před studiem, kouřím, pozoruju nějaký ptactvo a mluvím s tebou.“ Shrnu v jedné větě svou momentální činnost. Musel jsem vypadnout. Jednak jsem potřeboval slyšet Billa a k tomu se svěřenci začali zase kvůli něčemu dohadovat, a to je prostě lepší vyklidit pole a nechat je, ať si to vyříkají mezi sebou. David a spol. to taky dělávali. Jakmile jsme po sobě začali řvát, stáhli se a dali nám prostor, ať si to vyřešíme sami. Prý to pomáhalo komunikaci mezi námi. No nevím, jestli to k něčemu bylo. Spíš jsme na sebe hodiny nepromluvili, jen jsme se probodávali nevraživými pohledy a čekali, kdo přileze jako první. V devadesáti devíti procentech případů to byli Gustav a Georg, kdo udělal první krok k usmíření, já a Bill jsme se přišli omluvit opravdu jen, když jsme to hodně přepískli. Holt nám to omlouvání moc nešlo. Se mnou je to už dnes mnohem lepší a i bráška je na dobré cestě. Uvidíme, jak si povede, až před něj Géčka nastoupí.

„Nekuř.“ Ozve se ze sluchátka a já mám co dělat, aby mě to neporazilo. Tohle mi říká člověk, co ještě před pár lety hulil jak fabrika? No to mě podrž! Přitom sám nesnášel, když mu někdo z nás řekl, že by to měl aspoň trochu omezit, jinak se nedožije ani třicítky. A teď mi tu bude kázat, to je ironie. „Přijedeš za mnou, že jo?“ Dožaduje se slibu, že než půjdeme za těmi dvěma, budeme chvilku spolu. Chystám se mu zopakovat, že jsem mu to včera slíbil aspoň tisíckrát, ale zmlknu hned na začátku věty. Vlastně neřeknu ani slovo, protože zaslechnu, jak Bill s někým mluví a říká mu, že teď prostě nemá čas, ať přijde později. Podle toho, že mluvil docela klidně, bych to odhadoval na asistentku-agentku. Na tu se sice taky sem tam utrhl, ale jednal s ní ze všech zaměstnanců vždycky nejlíp. Asi mu leze na nervy nejmíň, což třeba zrovna já nechápu, protože mě ta ženština vytáčí, sotva ji zahlédnu. Je pro mě jak rudá pro býka.

„Tomi?“ Zdá se, že je zase sám a zjišťuje, jestli jsem náhodou nezavěsil.

„Pořád jsem tady.“ Uklidním ho, že stále poslouchám a může pokračovat, kde jsme přestali. Ačkoli mám pocit, že se mě na něco ptal a dlužím mu odpověď. Ale co to…

„Jasně, že přijdu.“ Rozpomenu se, o čem byla řeč. Svá slova podpořím kývnutím, přestože mě nevidí a je tak zbytečné.

„Ve dvě?“ Naprázdno polknu, sotva je dotaz položen. Zbláznil se? Bude jedna a za hodinu to nestihnu ani omylem. Zas takovej superman nejsem.

„Mezi třetí a půl čtvrtou. Dřív to nestíhám.“ Bill se mě sice ještě chvilku snaží přemluvit, ale pak to vzdá. Se slovy, že mě ve tři bude čekat a že je mu smutno, se se mnou rozloučí a zavěsí. Aspoň má dostatek času informovat nádheru recepční, že očekává pana bratra, a umožnit mi tak, abych jednou jedinkrát prošel přes recepci v pohodě a nepřipadal si jak při letištní kontrole.

***

„Bill o mně ví.“ Prohodím, když se blížím k asistentčině stolu, která mi jde v ústrety. Jen mě zahlédla a už vyskočila na nohy. V posledních dnech mě na cestě k Billovi vždy čekaly dvě překážky. Jedna dole na recepci a druhá, co drží stráž před jeho dveřmi. Tu první jsem dnes zdolal bez problému, vlastně si mě skoro nevšímala. Jen zvedla oči, když jsem vešel, krátce si mě prohlédla a odvrátila tvář. S tou druhou to bude větší potíž, Marion je trošku jinej level než její kolegyně.

„Vím, pan Kaulitz se zmínil, že přijdete. Už jsem vás vyhlížela.“ Dodá a zůstane stát přede mnou. Cože dělala? Co je to za blbost? Pochybuji, že by jí tohle nařídil Bill. Nenapadá mě jediný důvod, proč by to udělal.

„Bill je u sebe?“ Zeptám se, když dojdu k závěru, že se jí po mně stýskalo.

„Potřebovala bych s vámi mluvit.“ Popadne mě za zápěstí, když se kolem ní pokusím projít. Šokovaně zírám do míst, kde její ruka s perfektně upravenými nehty svírá tu moji. Naprosto mi vyrazila dech.

„O čem?“ Zajímám se, když její stisk zesílí. V hlavě mi to parádně šrotuje, jak se snažím přijít na to, co by se mnou chtěla probírat. Nějak si nevzpomínám, že bychom spolu někdy komunikovali, pokud pominu to naše handrkování. „Tak o čem se mnou chcete mluvit?“ Zopakuji otázku o něco důrazněji, protože jsem se zatím nedočkal odpovědi. Marion na mně visí očima, stále mě drží za zápěstí a to tak silně, že mám strach, aby mi je nerozdrtila. Kdo by to řekl, že taková vychrtlinka může mít takovou sílu…

„Musím vám…“

„Marion?“ Bratrův hlas ji umlčí na začátku věty. Jsem první, kdo se podívá směrem, odkud zazněl. Bill stojí mezi dveřmi a jednou rukou se opírá o futra s neurčitým výrazem ve tváři. Jeho asistentka na mě ještě krátce pohlédne, než se vrátí zpět ke svému stolu. Dvojče ji celou dobu pozoruje, ani na sekundu z ní nespouští oči. Teprve když se posadí na židli, zaměří Bill pozornost na mě a usměje se. Kývnutím hlavy mě pobídne, abych šel za ním, což udělám. Proto jsem taky tady. Když míjím Marion, na okamžik se zastavím a zamyšleně si ji prohlédnu. Jen sedí s hlavou sklopenou a listuje nějakou složkou. Podle mě ani neví, co má před sebou, ačkoli se tváří sebevíc profesionálně a soustředěně.

„Nemohl jsem se tě dočkat.“ Sotva se za námi zaklapnou dveře, Bill se mi pověsí kolem krku a políbí mě na rty. Polibek neopětuji. Ne protože bych nechtěl, ale protože jsem duchem stále před jeho kanceláří. Přirozeně si toho všimne, zamručí a odtáhne se ode mě.

„Co je s tebou?“ Zeptá se a otře se svým nosem o můj, čímž mi vrátí úsměv na rty. Obejmu ho kolem pasu a přivinu si ho k sobě. Jsme na tom stejně, taky jsem se na něho nesmírně těšil. Dvě noci po sobě Bill spal u sebe a mě tím ochudil o svou blízkost. Dneska ho ale nepustím. V tomhle jsem měl jasno, sotva jsem se probudil a postel vedle mě byla prázdná.

„Bille,“ zašeptám s hlavou opřenou o jeho rameno. Zamručí, jakože poslouchá a zároveň mě tím vybízí, abych pokračoval. „Nevíš, o čem by se mnou mohla chtít mluvit?“

„Kdo?“ Bill, jehož dlaně doteď klouzaly po mých zádech, všeho nechá, kousek poodstoupí a s přimhouřenýma očima vyčkává na mou odpověď.

„Ona. Marion.“ Kývnu hlavou ke dveřím, za nimiž sedí a pracuje.

„Co já vím.“ Bratr pokrčí rameny a jeho obličej se mírně zakaboní. Nejspíš nemá náladu ani chuť rozebírat osobu svojí zaměstnankyně. Nedivím se mu, ani mu to nezazlívám. Nezačínal bych o tom, kdyby mi ta baba nenasadila brouka do hlavy. Beztak to byla nějaká kravina a já se tím zbytečně zalarmuju.

„Vykašli se na ni.“ Doporučí mi, provokativně se otře svým tělem o moje a dopochoduje ke stolu. Chvilku u něj jen stojí zády ke mně, pak ale jediným pohybem všechno shrne na bok a záhy na stole trůní Jeho Veličenstvo Bill Kaulitz. „Prostě to pusť z hlavy, hm?“ Řekne znovu, když se přemístím k němu. Štíhlou dlaň položí na mou hruď přibližně do míst, kde tluče moje srdce. Srdce, které před časem zlomil. Co zlomil, vyrval mi je z hrudi. Teď však dělá vše proto, aby moje rány zhojil.

„Zbláznil ses?“ Vyjeknu, když mi omotá nohy kolem boků a stáhne si mě na sebe. Okamžitě pohledem zkontroluji dveře a čekám, kdy se rozrazí a na prahu se objeví agentka. Fakt by nás nemusela najít v téhle póze.

„Jsou zamčené, ty posero.“ Neodpustí si rýpnutí do mojí osoby a spojí se mnou rty. Popadnu ho za zátylek a jazykem proniknu do jeho úst. Moje druhá ruka se přemístí na Billova záda, odkud sklouzne k jeho boku, který stisknu a přitisknu se víc k němu.

„Nejsem posera,“ zamumlám mezi polibky a Bill se pousměje. Ta jeho narážka se mě dotkla. Myslím, že sám se několikrát přesvědčil o tom, že jsem dost odvážnej. Jenže mezi odvahou a kamikadze sklony, který má můj malej bráška, je sakra velkej rozdíl.

„To se ještě uvidí.“ Pronese s tajemným výrazem ve tváři a vyvede mě z míry, když vzápětí seskočí ze stolu a začne se oblékat do saka. Musím se přiznat, že jsem ve skrytu duše doufal, že se pokusí zjistit, kolik je na mých slovech pravdy, a jsem trochu zklamanej, že to neudělal. Chybí mi Bill provokatér. Trávíme spolu spoustu času, usínáme vedle sebe, ale ani jeden jsme se doteď neodvážili dožadovat se něčeho víc než polibků a hlazení. Jako bychom se báli reakce druhý strany…

„Co koukáš?“ Vyprskne smíchy, když zachytí můj stále ještě udivenej výraz. „Potřebuji se převléknout, než za nimi vyrazíme.“

„Ty nepůjdeš takhle?“ Ukážu na jeho outfit, který vypadá nezvykle normálně, když teda přehlídnu ty kšandy.

„Ne,“ zavrtí hlavou a dodá, že poslední, co chce poslouchat, jsou Georgovy rádoby vtipný kecy. Podle mě se to bez nich stejně neobejde. Až Hagen uvidí, že s tím peroxidem měl pravdu, určitě si neodpustí nějakej ten komentář. Jen doufám, že je natolik chytrej, aby dobře vážil slova. Bill se umí totiž pěkně rozparádit.

„Stavíme se doma.“ Oznámí mi, když odemyká dveře. Doma? Tím myslí jako v mým bytě? Tam přece ale Bill… Chvilku trvá, než mi dojde, že spojení ‚doma‘ použil v souvislosti s tím proklatým barákem, kvůli kterýmu jsme se v minulosti pořád hádali. Zabolí mě, když si uvědomím, že to místo vnímá jako svůj domov. Začínal jsem si totiž dělat naděje, že jednoho dne… To je ale vyloučeno. Bill prostě chce bydlet v tom baráku.

***

„Tomi?“ Bill do mě strčí, a když se na něho otočím, začne se šíleně smát.

„Přeskočilo ti?“ Zavrčím. Zajímalo by mě, co je tady tak vtipnýho, protože mně do smíchu není vůbec a obzvlášť pak, když se podívám před sebe. Stojí tam. Přesněji řečeno oba tam stojí. Jak Billovo luxusní sídlo, tak barák hrůzy, jehož původním majitelem byl určitě Freddie Kruegger. Matně si vzpomínám, že mi brácha před několika měsíci tvrdil, že je určen k demolici. Jak ale sám mohu vidět, nezbourali ho. Pořád tu straší a to doslova a do písmene.

„Spíš tobě, ne? Dobré dvě minuty na tebe mluvím a ty nic, jen takhle civíš před sebe.“ Názorně mi předvede, jak jsem se měl před pár minutami tvářit a zase se zasměje. No, takhle blbě jsem se u toho určitě netvářil.

„Tak šup, jdeme.“ Zavelí pan bratr a vystoupí ven. Napodobím ho, ale místo toho, abych zamířil za ním, opřu se o kapotu auta a vsunu si mezi rty cigaretu. Bill si teprve po pár krocích všimne, že jde sám a ohlédne se. I na dálku dovedu rozpoznat, jak nakrčil čelo a nesouhlasně našpulil rty.

„Tome!“ Zavolá na mě a s nechápavým výrazem přihlíží tomu, jak si zapálím cigaretu. V rekordně krátkým čase, kterej by se dal přirovnat k rychlosti světla, zdolá vzdálenost mezi námi. Nejprve jen mlčí, zírá na mě a asi neví, co na to říct. „Ty nepůjdeš se mnou dovnitř?“ Zeptá se mě. Jen hluchý by přeslechl zklamání v jeho hlase. Vlastně i kdybych ohluchl, všiml bych si, jak ho mrzí, že chci zůstat venku. Stačí jediný pohled do jeho očí. Musel bych tedy i oslepnout a ani to by možná nestačilo, protože bych ten smutek jako jeho dvojče vycítil.

„Kouřím.“ Zvednu do výšky cigaretu a omluvně se usměju v naději, že se sebere, skočí se převlíknout a budeme moct vyrazit za Géčkama. Začínám být celkem nervózní. Cestou sem jsem si vzpomněl, jak chladně se Bill choval k Patovi a mám strach, že se to bude opakovat i u Gustava a Georga. Ačkoli to je asi jinej případ. Vyrostli spolu a byli jsme vlastně jako čtyři bratři. Navíc Bill několikrát řekl, že se na ně těší, tak snad to bude v pohodě.

„Počkám.“ Oplatí mi úsměv a opře se vedle mě. Jo, Tome, jen tak se z toho nevykroutíš. Budeš muset vymyslet něco jinýho. V ruce žmoulám cigaretu, ze který nervózně potahuju, jak se snažím přijít na způsob, jak Billa dostat dovnitř a sám zůstat tady. Mám však vážnou obavu, že se mi to nepodaří…

„Tobě se tam nechce, že ne?“ Uhodí na mě Bill a nakloní se tak, aby na mě líp viděl.

„Ne,“ potvrdím mu jeho domněnku, přičemž se snažím stůj co stůj vyhnout jeho pohledu. To mu taky ihned dojde, protože vstane, postaví se přímo naproti mě a prstem mi nadzvedne bradu, takže jsem donucen se na něj přece jen podívat. „Jen na chvilku, prosím.“ Žadoní. Když však vidí, že to nemá valnej účinek, začne se mi cpát do náruče s takovou vervou, že prozíravě zahodím z poloviny vykouřenou cigaretu na zem. „Tomi, nikdy jsi tam nebyl.“ Pokračuje s přemlouváním a já jen protáčím očima. Co na tom, že jsem nic neviděl? Znám Billův vkus, takže si docela dobře dovedu představit, jak to vevnitř vypadá. Opravdu se nemusím na vlastní oči přesvědčovat o tom, nakolik moje představy odpovídají realitě. Ale copak tomuhle člověku se dá něco odmítnout? Když asi po desátý zopakuje slůvko prosím, zhluboka si povzdechnu.

„Fajn,“ znovu vzdechnu a vezmu ho za ramena. Bill se odtáhne, nakloní hlavu na bok a čeká. Zná mě, takže nejspíš vytušil, že bude následovat nějaký to ale…

„Jen na chvilku. Vlítneme tam, ty se převlíkneš a jde se. Okay?“

„Okay.“ Přikývne a triumfálně se usměje. Vzápětí mě popadne za ruku, proplete se mnou prsty a vede mě k domovním dveřím. Cestou k nim mi asi třikrát zopakuje, že mi bude přecházet zrak. No, to si myslím taky. Čert ví, jestli vůbec tu návštěvu přežiju. Taky z tý nádhery můžu oslepnout…

„Až po tobě.“ Řeknu, když Bill otevře dveře a ustoupí mi, abych vešel. Jen ať jde hezky první. Beze slov vstoupí následován mnou.

„Tohle je vstupní hala.“ No, to by mi asi nedošlo. Zdržím se ale komentáře, nerad bych se ho dotkl. Čím dřív tuhle prohlídku zfouknem, tím spíš odsud budu moct vypadnout. Dvojče mě kývnutím hlavy vyzve, abych šel za ním. Moje oči kloužou po stěnách, zatímco se hlemýždím tempem sunu dopředu.

„Pozor na ty…“

„Do prdele.“ Zakleju, když zakopnu o to, na co mě pravděpodobně chtěl upozornit.

„… krabice.“ Dořekne s potlačovaným smíchem.

„Proč to tu máš?“ Zeptám se, za jakým účelem zde stojí tahle překážková dráha. Člověk aby měl strach, že tu přijde k úrazu.

„Ještě jsem je nestihl vybalit.“ Pokrčí rameny. Když si ony krabice pozorně prohlédnu, rozpoznám v nich ty, do kterých jsem mu před časem spakoval jeho oblečení a odnesl mu je do kanclu. V duchu počítám, kolik doby uplynulo od chvíle, kdy jsem do nich rovnal jeho věci, a několikrát zamrkám. To mi chce tvrdit, že tu celou dobu stojí netknutý? Vždyť v nich má minimálně tři čtvrtiny šatníku! „Pojď, prosím tě.“ Znovu mě chytí za ruku a vede mě za sebou. Možná to bude lepší. Tak mám alespoň jistotu, že se při dalším kroku nezabiju.

„Jak se ti líbí?“ Dožaduje se názoru, sotva se ocitneme v místnosti, co bude nejspíš obývák. Několikrát se otočím kolem dokola, abych si všechno prohlédl. Chtě nechtě musím uznat, že se mi to líbí a bráška měl pravdu, opravdu mi přechází zrak. Div mi nelezou oči z důlků, protože mi připravil šok. Dalo by se říct, že jsem byl připravenej na všechno, ale ne na tohle.

„Kde jsou střapce? Bambulky?“ Otočím se na něho s pusou pomalu dokořán a nevěřícně kroutím hlavou. Vždyť tohle vůbec neodpovídá tomu, co se mu líbí. Tomu, co jsem viděl v domě, který sdílel s Petem. Pete… Při vzpomínce na něj pocítím výčitky, ale okamžitě je potlačím.

„Tobě se snad něco z toho líbí?“ Odvětí mi a mně spadne brada ještě níž.

„To ne, ale prostě jsi mě tímhle…“

„Překvapil? Zaskočil? Šokoval?“ Snaží se mi pomoct dokončit větu, ale já kroutím hlavou. Sice se nestačím divit, ale ani jedno nevystihuje, jak se právě cítím.

„Dojal.“ Řeknu nakonec. To je přesně to, co udělal. Uvědomil jsem si totiž, že to všechno nezařizoval pouze pro sebe, jak jsem se celou dobu domníval. Dělal to pro mě. Pro nás. Bez jediného slova ho obejmu a pevně sevřu v náručí. Tohle je pro mě větší důkaz lásky, než kdyby mě tisíckrát o svých citech přesvědčoval slovy. Přidržuje si ho za zátylek se vpiju do jeho rtů. Okamžitě mi začne polibky oplácet, a když mu moje ruka stiskne zadeček, na nějž se ze zad přemístila, tichounce zasténá. Neprotestuje, když z něho svléknu sako, naopak se mi snaží pomoct a sám se činí, aby mě zbavil oblečení. Když mu však stáhnu kšandy z ramenou, přeruší polibek a odtáhne se ode mě.

„Co se… Co jsem…“ Vůbec nechápu, co mu tak najednou přelítlo přes nos. A to, že jen vrtí hlavou, mi jaksi nepomáhá.

„Nic, já jen…“ Na okamžik se odmlčí. Pravděpodobně se snaží najít vhodná slova, aby vyjádřil, co se mu honí hlavou. „Já to takhle nechci.“

„Jak takhle?“ Nějak mi zkraje nedochází, kam svou poznámkou směřuje.

„Pospícháme a nechci to takhle narychlo. A vlastně ani tady.“ Dodá, rozhlídne se kolem a nakrčí nos. Ještě před půl minutou, kdy ze mě div neserval hadry, nevypadal, že by mu to prostředí nějak moc vadilo. Tak co se mu najednou nezdá? Mně třeba ta pohovka přijde víc než pohodlná. Jenže k mojí smůle se v Billovi probudil romantik a starej citlivka. V tu nejméně vhodnou dobu.

„Dobře.“ Sehnu se k zemi, ze který zvednu nejprve tričko a pak i bundu a oblíknu se.

„Ty se zlobíš?“ Položí mi otázku po chvilce vzájemného mlčení.

„Ne,“ vyhrknu a vzhlédnu. Jasně, že mě to trochu mrzí, toužím po něm jako snad nikdy předtím, ale zazlívat mu to nemůžu.

„Prostě chci, aby to bylo výjimečné.“ Položí mi ruce kolem krku a vtiskne mi něžný polibek na rty. Vlastně mu musím dát zapravdu. I já bych si přál, aby to takový bylo, takže bych měl na jednu stranu být vděčnej Billovi, že to zastavil.

„Jdu se převléknout, hm?“ Věnuje mi ještě jedno políbení a než vyběhne schody do patra, velkoryse mi nabídne: „Zatím se tu porozhlédni, jestli chceš.“

Tuto nabídku se rozhodnu využít, ale zůstanu u prohlídky jen spodku. Nahoru za Billem nepolezu. Preventivně. Pokud bych ho totiž překvapil uprostřed převlékání, asi bych se podruhý neudržel.

Tak když mám to svolení, mohl bych vyrazit na obhlídku, ne? Obývák prozkoumám nakonec, mohl bych se porozhlídnout, co tu dole ještě je. Vyrazím tudy, kudy jsme sem s bráchou přišli a ocitnu se opět v hale. Automaticky zamířím k jedněm dveřím, co jsou však zamčené, jak zjistím, když stisknu kliku. Smůla, tak tam se nepodívám. Doufejme, že když už mi řekl, abych si to tu prohlídnul, tak nebude všechno pozamykaný.

Napodruhé mám už větší štěstí a při překročení prahu můžu obdivovat moderně vybavenou a zařízenou kuchyni. To, že se to všechno blýská, je určitě způsobeno tím, že tu Bill tráví minimum času a troufám si tvrdit, že jediný, co používá, je lednička a kávovar. Takovou myčku podle mě nezkoušel ani zapnout, natož aby se zalamoval s troubou. Pohladím barový pult, který má tvar půlkruhu, a posadím se na jednu z bílých židlí a znovu začnu zkoumat místnost. Líbí se mi černobílá kombinace, v níž je provedena, akorát mi přijde nepraktická, protože na ní jde všechno vidět. Nemělo by mě to ale překvapovat, Bill nikdy tímhle způsobem neuvažoval. Co na tom, jestli je daná věc praktická, hlavně že se mu líbí.

Sklouznu ze židle a přejdu k lince, ve které se snažím najít sklenici, protože mám úplně vyschlo v puse. Po otevření několika dvířek ji naleznu a v ruce s ní dojdu k lednici. Postavím ji do otvoru a stisknu jedno tlačítko. Nic se však neděje. Sehnu se, abych se ujistil, že jsem ji tam postavil správně. Kdoví, jestli ten krám nemá nějaký čidlo. Trošku s ní pomelu a znovu stisknu. Nic. Zmáčknu tedy jiný hned vedle a pak ještě další. Po pár marných pokusech se zdá, že ten šmejd začíná pracovat, avšak místo vody na mě lednice začne chrlit led. Vyvalím oči a začnu jak zběsilej mačkat, co mě napadne, abych to zastavil, protože led už se povaluje i u mých nohou. Chvilku je klid, ale pak to začne nanovo. Jen místo kostek se z přístroje sype tříšť. Že já blb si radši nenapustil vodu z kohoutku, ušetřil bych se problémů.

„Tomi?“ Zaslechnu zničehonic Billův hlas a ještě usilovněji se pokouším tu šílenou ledničku vypnout, jenže marně. Ten až to uvidí, tak ho raní mrtvice.

„Co tu… Ty vole!“ Vyjekne vyděšeně mezi dveřmi.

„To samo!“ Rozhodím zoufale rukama a sleduju, jak se rozběhne ke mně. Jedním jediným stiskem tlačítka ten krám vypne a rozhlédne se kolem nás. Na podlaze je tolik ledu, že by stačilo, abychom si nazuli brusle, protože jsem nám tu vytvořil soukromý kluziště. Čekám, že začne vyvádět, ale místo toho se z jeho hrdla ozve smích, který každou vteřinou nabývá na hlasitosti. Když se naše pohledy střetnou, neubráním se a začnu se smát společně s ním.

„Sleduj,“ vyzve mě Bill, když se vrátí se sklenicí, ze které do dřezu vysypal přebytečný led, a zmáčkne tlačítko. Pár vteřin nato mi předá vychlazený nápoj a já si připadám jako idiot. A to jsme si z něj utahovali, že není technickej typ a na co sáhne, to podělá. Dobře, beru zpět, co jsem prve řekl. Bráška používá krom kávovaru i tuhle vymoženost.

„Asi bychom to měli…“

„… uklidit.“ Dokončím za něj a dopiju zbytek vody. To bychom měli, jinak tu po návratu místo kluziště bude mít bazén. A měli bychom sebou sakra hodit, jinak na sraz s Hagenem a Juschtelem dorazíme pozdě, což by je asi moc nepřekvapilo, protože nás znají léta, ale přece jen by to vůči nim nebylo dvakrát slušný. Zvlášť když jsme to byli my, kdo byl iniciátorem tohohle setkání.

„A taky se musíme pro někoho ještě zastavit.“ Bill zvedne ukazováček a mně okamžitě začne šrotovat v hlavě, koho dalšího chce s sebou ještě brát. Však budeme v kompletní sestavě nebo snad ne?

autor: LadyKay