Pohár z půli prázdný 3.

Doktorka Drescherová přešla jeho předchozí poznámku o jejím platu bez povšimnutí a pokračovala: „A chtěl bys to zkusit?“ Se zaujetím ho chvilku sledovala. „Chtěl by sis sednout proti zrcadlu a sám si se sebou povídat? Možná by to skutečně k něčemu vedlo, alespoň bys něco přiznal.“

„Přijde vám, že o mně víte málo?“ optal se Bill.

„Už několik let se vídáme v této ordinaci,“ začala trochu zamyšleně, jako by vzpomínala, kdy ho prvně viděla. „Ale neustále mi připadá, že v sobě něco skrýváš, nějaké tajemství, pocit nebo strach. Nechceš tomu dovolit vystoupit napovrch, aby se něco změnilo. Jsi stále uzavřený a okolo toho problému chodíš stále dokola, aniž by ses podíval pořádně do jeho hloubky. Jsem si jistá, že kdyby se ti podařilo lépe porozumět tomu, co skrýváš, mohli bychom se konečně někam pohnout,“ pronesla svou teorii.

„Myslíte, že něco skrývám?“ uchechtl se Bill. „A co to podle vás je?“ zajímal se.

„To mi řekni ty,“ vyzvala ho a probodla ho ostrým pohledem svých hnědých očí, které se na něj jindy dívaly s takovou jemností a starostlivostí.

Jejich pohled trval dost dlouho na to, aby si Bill stačil uvědomit, že tohle je snad poprvé, co se z něj nějakou informaci snaží vytáhnout rychle a najednou. Většinou dost dlouho chodila kolem horké kaše, než se třeba za rok dostali k tomu, co chtěla vědět. Teď to ale vypadalo, že je jeho vyhýbavostí unavená a nehodlá s ním hrát nějaké komplikované hry. Všiml si, že to bylo prvně, kdy ztratila trpělivost. Nemohl ignorovat, jak napjatě prstem poklepává do stolu, jako by byla nervózní nebo nevyrovnaná.

„Chodíte i vy k nějakému odborníkovi?“ položil otázku, která se rozcházela s jejím původním záměrem.

„Ne,“ odpověděla. Její hlas zněl značně zklamaně. Nejspíš to bylo proto, že Bill jednoduše změnil téma.

„Ale měla byste,“ vědoucně se na ni usmál.

„A pročpak?“ povzdechla si a natáhla se pro sklenici vody, která stála na stole.

„Něco vás trápí, že?“ použil tentýž tón, který ona používala vždy, když na něj hleděla se starostlivostí matky a kladla mu otázku, která se týkala jeho niterních problémů. „Ta osoba… je pryč, že ano?“ chtěl vědět. „Nepohodli jste se? Něco jste zkazila?“ vyzvídal.

„Bille!“ okřikla ho příkřeji, než měla v úmyslu. Nesmělo se jí stávat, že by vyletěla. Musela plně kontrolovat své emoce a nepoddávat se hněvu. Nehodilo se to k jejímu povolání.

„Trefa?“ vítězně se pousmál. „Možná bych tu psychiatrii vážně mohl zkusit,“ pochválil se.

„Tohle nemůže dělat psychicky nevyrovnaný člověk,“ usadila ho. V duchu napočítala do deseti a pak pokračovala mnohem klidnějším hlasem. „Je potřeba přijít na to, proč se ti to děje.“

„To říká ta pravá,“ ulevil si. „Sama máte problémy, potom tedy nevím, jak byste chtěla pomoci mně,“ opáčil se trochu kousavě.

„Bille,“ prosebně k němu vzhlédla. „Řekni mi, koho jsi jako malý hledal, pamatuješ si to?“

Bill se na chvilku zarazil. Se svým dětstvím měl problémy a ve vzpomínkách se mu k tomu nechtělo vracet. Už jako malý cítil prázdnotu uvnitř sebe. Rodiče mu vyprávěli, že někoho k sobě neustále volal. Prý jeho první větou bylo: Kde jsi? Kde? Jak rostl, jeho věty se měnily, ale význam zůstával stejný. Proč nejsi se mnou? Kde se potloukáš? Co děláš? Kde jsi?

„Pamatuju,“ odsekl nepříjemně. „Určitě máte na mysli ty doby, kdy mě všichni měli za cvoka, co si povídá s neviditelnými a má svoje imaginární přátele, že jo?“ Z jeho hlasu postupně odkapával sarkasmus. Malé děti dokážou být často dost nechápavé a nepříjemné, když nezapadáte do jejich představ o normálním kamarádovi.

„Dokázal bys vysvětlit, kdo ti tehdy chyběl?“ zkusila to. Už dlouho se na toto téma nebavili. Bylo to už několik let zapomenuté téma, které měla někde zapsané v poznámkách. Jeho rodiče postupně tento fakt zkoušeli ignorovat, až ho ze svých myslí vypudili úplně. Proto o svém pocitu samoty před nimi nemluvil, nechtěl jim připomínat, jak byl jako malý posedlý myšlenkou hledáním nějaké osoby.

„Jak bych to mohl vědět, když jsem tu osobu neznal a neměl?“ utrhl se na ni. „Ale jsem si jistý, že to nebyla nějaká víla nebo příšerka, kterou bych si vysnil,“ snažil se krotit svůj vztek, i když to šlo dost těžko. Už dlouho se před ní nepoddal svému vzteku, jelikož většinou probírali jen témata, která se ho dotýkala jenom okrajově. Vždy měla trpělivost jít pomalu kolem toho a lehoučkým šťoucháním se dostat k jádru. Bylo pro něj překvapivé, že mu jasně řekla, co chce. Jako by ji už štvalo, že s ním se za těch několik let nikam nedostala.

„Nepředpokládám, že by to byly jenom snové postavy a iluze,“ klidnila ho. „Právě proto se tě na to teď ptám. Nejspíš to nějak souvisí s tím vším, co se ti děje,“ navrhla. „Zkus nad tím chvíli popřemýšlet, ano?“ věnovala mu něžný pohled svých hnědých očí, z nichž okamžitě zmizelo cokoli, co by dokazovalo její dřívější rozrušení nebo nevyrovnanost. „Nemáš třeba z dětství něco, co by ti pomohlo vzpomenout na ty časy? Nemáš třeba plyšáčka, kterého jsi jako malý miloval? Nepamatuješ si knížku, kterou jsi rád četl? Nevlastníš nějaké spojení s tím malým Billem, který něco hledal?“

Nechtěl nad tím přemýšlet. Ty doby mu byly dost nesympatické. Nikdo mu totiž nerozuměl. Všichni se ho ptali, koho hledá a jeho jediná odpověď zněla: Jeho přece, byl tu se mnou dobu, tak kde je teď? Vy si to nepamatujete? Nic bližšího nikdy neřekl. Přisuzoval tomu mužskou podobu, i když to mohlo být klidně obráceně. Všichni mysleli, že ztratil nějakou hračku, ale později to spíš vypadalo, že hledá spíš někoho, koho nikdo jiný nezná a nevidí. Odborníci jeho rodičům říkali, že u malých dětí je normální, že vidí své přátele, které dospělí nejsou schopní postřehnout. Říkali, že ho to časem přejde. Naoko ho to přešlo, pochopil, že mu nikdo nepomůže ani mu neporozumí, proto už o tom nikomu neříkal a nechal si v sobě ten pocit prázdna, který s sebou nosil jako těžké břímě, o nějž se s nikým nesmí podělit.

„Něco z dětství?“ Bill se naoko zamyslel. Něco měl, ale nebyl si jistý, jestli by to tady měl vytahovat. Už od malička měl takový obdélníkový přívěšek z chirurgické oceli. Bylo k němu připevněné i poutko, aby se dal zavěsit na nějaký tenký řetízek, které on příliš nenosil, proto zůstal pohřebený na dně jedné ze zásuvek jeho nočního stolku. Na jedné straně měl vyrytá čísla: 1.9. Na druhé straně bylo: 06:30. Ten přívěšek měl hladké jen tři hrany ze čtyř. Ta čtvrtá, která byla vpravo od určení data, byla nerovná s různými ostrými výstupky i zaoblenými částmi. Docela mu to připomínalo ta rozpůlená srdíčka, která si dávali zamilovaní. Každý nosil jednu polovinu, a když dali jejich nerovný povrch k sobě, dokonale se spojila. Jenže on netušil, jestli je to tak i u něj. A jestli ano, kde je pak ta druhá polovina, která by k té jeho pasovala? To vůbec netušil. Nijak si nevzpomínal, jak se k tomu dostal nebo kdy to získal. V jeho mysli bylo ohledně dětství dost černých a prázdných míst, jak to míval snad každý. Neměl úplně dokonalé vzpomínky na počátek svého života, ale zdálo se, že přesně to po něm Agata požaduje. Chtěla znát jeho minulost, aby k němu lépe pronikla v přítomnosti, ale on toho moc nevěděl.

„Moc toho nemám,“ odvětil. „Neschovával jsem si každou pitomost, kterou jsem měl,“ vysvětlil.

„A jak se cítíš teď?“ zkusila to trochu jinak. „Pořád máš nutkání někoho hledat?“ vyptávala se.

„Všichni mě od toho odradili,“ mávl nad tím rukou. „Říkali, že je to zbytečné, nemožné a hlavně nenormální,“ přiznal. „Takže mi nezbylo nic jiného, než se vzdát svých tužeb, které by mě přivedly k nalezení ztraceného.“

„Vzdal jsi to kvůli tomu, co říkali ostatní?“ nedůvěřivě si ho měřila. „Bille, nechceš mi říct, že se spolu vídáme několik let jenom proto, že ses už oprostil od pocitů ztráty a vzdal ses nadějí na nalezení ztraceného?“

„Jak chcete,“ nespokojeně zavrtěl hlavou. „Pořád mi něco chybí, připadám si uvnitř prázdný, něco nutně potřebuji, ale nejsem schopný rozlišit co,“ proti své vůli jí to vyzradil. „Občas cítím neopodstatněnou bolest, třeba mě silně začne bolet ruka, jako by mě někdo řízl, ale moje kůže je neporušená. Někdy cítím stíny smutku, i když k tomu není důvod. Slunce svítí, všechno klape, jsem v jednu chvíli veselý a energický a v další chvíli se mi chce schoulit do klubíčka a tichounce umřít. Nevím, odkud to pramení, netuším, odkud se to bere, ale nepřijde mi to normální,“ zašeptal. „Nepřijde mi, že by o tom měl někdo vědět, protože by mě zase mohli začít nazývat bláznem, jak tomu bývalo dřív,“ přiznal.

„Stydíš se za to, že chodíš ke mně do ordinace?“ nezněla nijak uraženě ani dotčeně, i když s těmito pocity určitě bojovala. „Nechodíš sem přece proto, že bys byl nějaký blázen. Tvoje návštěvy jsou vždy za účelem odhalení příčiny prapodivných snů, není to žádné šílenství, jenom nějaký strach nebo nedořešená věc z tvojí strany, to je vše,“ mluvila k němu chlácholivým hlasem.

„Jak myslíte.“ Snažil se, aby to znělo lhostejně. „Ale sama moc dobře víte, že ty prášky, které mi dáváte, stejně napomáhají. A větší oblbováky vážně nechci. Chci se toho jenom zbavit.“

„Tak to dokaž,“ vyzvala ho. „Jestli to opravdu chceš, otevři se mi. Přiznej všechno, co tě trápí, s čím nesouhlasíš, co se ti příčí na sobě i ostatních. Zbav se všech špatných pocitů, dostaň se do svých vzpomínek a nitra a řekni, co tě skutečně trápí,“ žádala ho. „Celé ty roky postupuji podle protokolů, příruček a osvědčených postupů, ale v tvém případě to nikam nevede. Z každé mojí okliky a klidné cesty vybočíš a jdeš si jiným směrem. Uhýbáš mým snahám dostat se do tvého nitra, tak to zkusíme jinak. Podívej se do sebe sám. Přiznej si to a pak mě už možná nebudeš potřebovat. Přede mnou se můžeš schovávat, aniž by ti to nějak vážně ublížilo, tvoje rodiče to bude jenom stát velké peníze, ale před sebou se pořád schovávat nemůžeš, nakonec tě to dostihne a pak už budeš skutečně chorý,“ mluvila tak upřímným hlasem. V poslední době nic takového neslyšel, myslela to s ním vážně. Chtěla mu pomoct, nebo se ho zbavit, na tom už tolik nezáleželo. Už očividně vzdala všechny možné cesty, které měla nastudované, navrhovala mu novou možnost, novou cestu, jiný způsob, který by mohl skutečně vyjít.

„Jak chcete,“ ležérně pokrčil rameny. „Ale vy uděláte totéž,“ určil si podmínky, jako by na to měl právo. Byl to ještě nezletilý mladík, který seděl v psychiatrické poradně a zkoušel se domluvit se svojí poradkyní. Z jeho úst to ale znělo jako sázka, něco jako výzva.

„Co prosím?“ Myslela, že přeslechla. Za tu dobu, co tady pracovala, se setkala už s prazvláštním chováním, ale zatím se nikdo nesnažil dostat do jejího nitra a zkoušet nějakou terapii na ní.

„Já si vyřeším svoje problémy a vy taky,“ navrhl. „Použijeme tu vaší novou metodu,“ pokračoval, jako by na chvíli seděl na jejím místě a před sebou měl nějakou pomatenou trosku. „Já se podívám do svého nitra, zkusím se spojit se svým dětským já a zjistím, co mi chybí,“ lehce se pousmál. „Budu si pro vás dělat poznámky, ale jinak to bude celé na mně. Budu se sebou vést různé rozhovory a vypátrám, v čem je problém.“ Tentokrát se jeho rty zvlnily do jakéhosi laškovného úsměvu. „A vy uděláte totéž. Na škole vás učili, jak se ovládat, ale něco, co se týká vaší osobnosti, není tak úplně v pořádku. Jste nervózní a nevyrovnaná, při zmínce o vašem soukromí se stahujete do sebe a uhýbáte pohledem. Očividně i vás něco trápí, proto na tu cestu poznání půjdeme spolu, co říkáte?“ V jejích očích zahlédl přece jenom nějakou zvědavost. „Vy o mně víte už dost, já o vás nic, ale i tak si myslím, že se mi podaří přijít na to, v čem to vězí,“ na chvilku se zarazil a sledoval, jak si roztřesenou rukou sáhla na přívěšek řetízku. Domníval se, že už jistou část jejího příběhu zná.

„To ne!“ odmítla rázně. „Nechci, aby ses vrtal v mém životě a zasahoval do mých záležitostí!“

„Zatímco já tu sedím jako otevřená kniha, vy se schováváte a nedovolíte mi přečíst si pár vašich životních kapitol,“ zhodnotil situaci. „Pak se mi divte, že za vámi chodím už několik dlouhých let, aniž by byl znát nějaký pokrok. Řekl bych, že by to chtělo oboustrannou snahu. Jestliže nevím nic o vás, jak vám pak můžu věřit natolik, abych vám odkryl svá tajemství, která se bojím ukázat i sám sobě?“

„Bille,“ snažila se ho zarazit. „Tohle je nezvyklý postup. Já ti mám pomáhat otevírat dveře k vnitřnímu poznání, ale není mou povinností odhalit ti svůj život. Vlastně se to nikdy tak nedělá. Můj život je můj, tvůj je tvůj, ale ty s tím svým potřebuješ pomoct, proto tu jsem.“

„Jsem si jistý, že by to pomohlo nám oběma,“ přidal své vidiny do budoucna.

„Tohle je špatný nápad, Bille,“ snažila se ho od toho odradit. „Se svým životem si umím poradit,“ přesvědčovala ho.

„Nezdá se mi,“ oponoval. „Možná jste na tom stejně jako já. Tak proč tu cestu nezačít společně?“

„Není to moudré,“ kroutila nesouhlasně hlavou.

„Když si to rozmyslíte, dejte mi vědět,“ řekl a vstal. S mírnou poklonou si vzal svou tašku a přešel ke dveřím.

Nevnímal její zmatené a nerozhodné pohledy a prostě odešel. Dole u vrat se znovu potkal s tou nepříjemnou ženskou, která zvědavě zvedla obočí a upozornila ho, že má ještě nějaký čas na to, aby pokračoval v rozmluvách s paní Drescherovou. Bez odpovědi i rozloučení odešel.

Po dlouhé době měl takový krásný pocit, že se už dají věci do pohybu a on nebude muset dřepět v té šedivé a nezajímavé neměnnosti věcí.

autor: SakuraUchihaHaruno13