autor: B-kay
Pokud byste měli k povídce jakékoliv připomínky, klidně se ozvěte. Budu ráda za každý názor. Pro dnešek jsem si pro vás připravila trošku delší díl, tak si to pořádně užijte 🙂
Andreas otráveně svraštil obličej a odhodil stranou další z fotek, na které byl vyfocen s dvojčaty v době, kdy si ještě dělal velké naděje, že by k němu Bill snad mohl někdy v budoucnu cítit to, co k němu on cítil už celá léta. Bill mu přišel na každé fotce okouzlující nehledě na to, jestli se usmíval, mračil nebo dělal legrační obličeje. Když byl na fotce on, nedokázal se soustředit na nic jiného. Prostředí, v němž byl záběr zachycen, lidé náhodně procházející kolem, to všechno se slévalo v nesourodou masu, která pro něj neměla žádný význam. Vnímal pouze jeho tvář, sledoval její pravidelné rysy, kouzelnou symetrii a užíval si veškerých pocitů, které byly vyvolány pohledem na něj. I po letech cítil pořád stejné mravenčení v břiše a podivný tlak kolem žaludku, měl chuť usmívat se jako největší blázen pod sluncem a opět uvěřit svým představám, ale k úsměvu nikdy nedošlo, protože jakkoliv krásné pocity v něm prohlížení starých fotek vyvolalo, vždy přišly i takové, které v něm vyvolávaly protikladné pocity. Fotografie náhodné, nenápadné, zachcující zvláštní pouto dvojčat od samého počátku.
Byl si jistý, že pokud by je uspořádal v chronologickém pořadí, mohl by si prohlédnout jejich postupně se rozvíjející cit jako v nějakém filmu. Prohlížel si jednotlivé fotografie, na kterých obličeje dvojčat vysílaly jasné signály. Dokonce natolik jasné, že musel být hloupý nebo slepý, když si to tak dlouho odmítal připustit. Zprvu se jednalo pouze o zvláštní pohledy, jiskry v očích, dokonce i pohled na tajemno jejich spojení, v něm vyvolával silnou závist. Bylo to tak silné. Ať už chtěl nebo ne, vzduch kolem něj se pomalu začal plnit známou elektřinou a on byl najednou vtahován do víru vzpomínek. Vyrůstal obklopen jejich dokonalým vztahem. Byl svědkem jejich bezbřehé lásky ale i nekonečné bolesti. Sdíleli s ním slzy i úsměvy, věřili mu. Byli natolik hloupí a naivní, že se mu bez rozmyšlení svěřili s tajemstvím, které se stalo jeho nejsilnější zbraní. Jen díky jejich slabosti a touze sdílet své obavy i radost s nejlepším přítelem, měl v rukou ten největší trumf ze všech. Byl na sebe tak pyšný, všechno do sebe nádherně zapadalo. Všechno se zdálo být mnohem lehčí, než si vůbec pomyslel.
Další z fotografií odletěla stranou a po dopadu na podlahu, se z ní na Andrease usmíval malý Bill, který v drobném objetí svého bratra vypadal nadmíru spokojeně.
„Sakra!“ zaklel a složil tvář do dlaní.
Už se na to nemohl víc dívat. Jeho dokonalý plán zjevně nebyl tak dokonalý, jak si myslel. Najednou se v něm objevily skulinky, o jejichž existenci netušil až do dne, než se dvojčata vrátila do Německa. Společně.
„Sakra, sakra, sakra,“ mumlal skrz škvírky mezi prsty a cítil, že se jej zmocňuje panika. Věděl, že pokud rychle něco neudělá, bude opět na začátku, pokud se tak už nestalo. Chybělo tak málo, tak maličko a Bill by mu zobal z rukou, ale něco se stalo a Bill na něj sotva pohlédl. Ještě nikdy se k němu nechoval takovým způsobem. Na pohled, který mu věnoval, nebyl zvyklý. Prázdný, bez jediné emoce, v záplavě roztékajícího se zlata poprvé nespatřil nic nevysloveného.
Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby zůstal při svých světlých vlasech a vousech, ale on ze sebe během jediné noci udělal něco, po čem Andreas prahl celou svou bytostí. Opět působil nadpozemsky a křehce, oživil obrazy minulosti a jediným pohledem způsobil, že se svět pod Andreasovýma nohama rozechvěl přímo zoufalým tempem.
Povzdechl si, svalil se na hromadu fotek a převalil se na záda. Po chvíli bezduchého zírání do zdi nad hlavou si uvědomil, že byl hlupák. Měl to zastavit hned na začátku. Měl jednat hned v ten den, kdy k němu Bill přišel uprostřed noci, zmoklý až na kost, třesoucí se a zajíkající se pláčem. Kdyby to zarazil hned na začátku, všechno mohlo být jinak. Naneštěstí v sobě tehdy ještě našel skrytou lidskost, podlehl nešťastným očím své lásky a dovolil mu bojovat o své štěstí, aniž by proti tomu něco podnikl. Spolkl své vyznání, slova, která toužila být vyslovena, byla v ten večer pohřbena do těch nejtmavších a nejopuštěnějších zákoutí jeho nitra a on se rozhodl jednat jako přítel. Udělal chybu. Chybu, kterou už nemínil víckrát zopakovat.
Tom mohl mít každou. Nikdy neměl o holky nouzi a od doby, co se jim podařilo prorazit, je od sebe nestačil odhánět. Andreas doufal, že podlehne jejich kouzlu, že mu svou ženskostí vyženou z hlavy ty nesmysly, ale on nikdy nic takového neudělal. Když si o tom povídali, vymlouval se, že je po koncertech a rozhovorech až příliš unavený na to, aby si s nimi něco začínal, ale oba dobře věděli, že to neudělal jen z jediného důvodu. Kvůli Billovi. A on se mu vůbec nedivil. Kdyby měl po svém boku Billa, všechny holky světa by najednou přestaly existovat. Smutné bylo jen to, že v Tomově blízkosti přestával pro Billa existovat on.
Prudce se vymrštil do sedu, rychle naházel fotky zpět do velké krabice a tu odložil na nejvyšší polici staré skříně. Když zavíral dvířka, jejichž zlověstné vrzání bylo výsměchem veškerých jeho snah. Věděl to, ale pořád si to odmítal připustit. Hodil na sebe svetr a vyběhl vstříc pozoruhodně teplému dni. Vzduch byl ještě pořád prosáklý tóny deště, ale po bouřlivé noci nezbylo jediné stopy. Kráčel ulicí se skloněnou hlavou, myšlenky na Billa se praly s úvahami o tom, co všechno by měl nakoupit. Obvykle tyhle věci dělala jeho máma, ale teď si musel vystačit sám. Alespoň těch pár dní, než se vrátí a všechno zase naběhne do obvyklých kolejí. Ani na jedinou vteřinu o tom nezapochyboval.
„Bille, musíš se uklidnit. Nerozumím ti ani jediné slovo,“ promluvil tiše a opatrně se posunul na sedačce o kousek blíž k třesoucímu se klubíčku.
„Nemůžu ti to říct,“ zaštkal a uplakanou tvář si utíral do dlouhých rukávů divného trička.
Andreas netušil, jak to dělal, že i v těch nejpodivnějších módních kreacích vypadal sladce a k zulíbání. Chtěl mu nabídnout nějaké suché oblečení, ale Bill to odmítl s tím, že ho nechce obtěžovat a že se stejně nezdrží dlouho.
„Ale pokud to někomu neřeknu, asi se zblázním,“ vzlykl a zesláblou rukou se natáhl po skleničce džusu. Upil si několik pořádných doušků, položil ji zpět na stůl a ukryl tvář v dlaních. Mokré prameny černých vlasů mu spadly do tváře a zakryly oči, ze kterých vytékaly další a další slzy.
Andreas překvapeně pozdvihl obočí. Byl chováním svého nejlepšího přítele značně šokován. Ještě nikdy předtím neviděl Billa v takovém stavu a nikdy předtím nešel s problémem právě za ním. Obvykle všechno řešil s Tomem a za ním si chodil pro radu pouze v případech, kdy mu Tom nebyl schopen poradit, nebo se jejich názory rozcházely. A to se nestávalo vůbec často. Proto byl překvapen a zároveň potěšen tím, že se dočkal dalšího takového dne.
„Máš nějaký problém, Bille?“ zeptal se šeptem.
Černovlásek k němu zvedl pohled a mlčky přikývl. Zkřivil ústa a opět vzlykl.
„Je to něco vážného?“ Nechtěl, aby Bill plakal. Bolelo jej z toho srdce a v duchu přemýšlel jen nad tím, čím by jej rozveselil a čím by mu udělal radost.
Bill si nervózně kousal vnitřek tváře a chvíli nepřítomně hleděl před sebe. Zdálo se, že váhá, jako by si nebyl jistý tím, jak by měl odpovědět. Andreas se přisunul ještě blíž a položil mu třesoucí se ruku na rameno. Bill byl pod jeho dotekem tak drobný a křehký, až ucítil touhu sevřít ho v náručí a už nikdy nepustit. Nedovolit nikomu, aby mu ublížil. Srdce se mu roztlouklo zběsilým tempem, jakmile ucítil jeho nezaměnitelnou vůni.
„Pokud mi to nechceš říct, nemusíš, Bille. Jen chci, aby ti bylo líp, a udělám pro to cokoliv.“
„Musím to někomu říct,“ pípl mezi vzlyky.
„Proč to neřekneš Tomovi?“ zeptal se. Z Billovy reakce okamžitě usoudil, že to nebyla ta nejvhodnější otázka. Zdrceně zakvílel, objal si kolena a pustil se do pláče s novou vervou.
„Pohádali jste se?“ zeptal se o něco opatrněji a mírně zesílil stisk na Billově rameni. Toužil po tom svléct mu to příšerné tričko a dotknout se holé kůže. Pohladit ji, ochutnat a načerpat z ní sílu na další dny bez něj.
„Ne,“ Bill jemně zakroutil hlavou a opět si začal otírat mokrou tvář. Andreasovu ruku při těch pohybech setřásl ze svého ramene, ale nevypadalo to, že by si toho vůbec všiml. „On… on neví, že jsem tady. Myslí si, že jsem se šel projít.“
„Bille, já už opravdu ničemu nerozumím. Tohle nejsi ty. Prosím, řekni mi, co se stalo. Ublížil ti někdo? Udělal jsi něco špatného? Dostal ses do problémů? Víš, že mi můžeš věřit.“
Bill tiše zaštkal, podíval se na něj a na drobnou vteřinku se mu na rtech zjevil vděčný úsměv. „Vím, a proto jsem tady. Věřím ti. Jsi jediný, komu to můžu říct.“
Andreasovo srdce tlouklo na poplach. Takže Bill měl nějaké tajemství. Tajemství, o kterém Tomovi neřekl a které se on za chvíli dozví. Život v tu chvíli nemohl být krásnější. Opětoval jeho úsměv, očima doslova visel na jeho rtech.
„Jsem odporný.“
Vzduch kolem nich zhoustl. Andreasovi přišel téměř nedýchatelný.
„Nejsi. Jak bys mohl být? Bille, už prosím neříkej takové věci.“
„Kdybys věděl celou pravdu, souhlasil bys se mnou.“
„Tak mi ji řekni a já to budu moct posoudit.“
Billovy oči se zavrtaly hluboko do těch jeho. „Nejdřív,“ nešťastně zaštkal. „Nejdřív mi musíš slíbit, že to nikdy nikomu neřekneš.“
„Bille, proč bych-„
„Slib mi to,“ zaprosil chvějícím se hlasem a Andreas nemohl jinak, než přikývnout.
„Slibuju. Nikomu to neřeknu.“ A když si všiml Billova vyděšeného pohledu, dodal: „Nikdy.“
Bill se zhluboka nadechl. „Myslím, že jsem se zamiloval,“ jeho přiznání bylo tak tiché, že se neslo těsně nad hranicí šepotu.
Andreas konsternovaně zíral na jeho tvář. Na růžová líčka, plamínky v očích, které nebyly schopny uhasit ani tisíce slz, které musel v ten večer vyronit. „Zamiloval?“ zopakoval, jako by mu dobře nerozuměl. Myslí mu probleskla opravdu ošklivá předtucha, na kterou se snažil okamžitě zapomenout. Ještě pořád mohlo být všechno jinak.
„Myslím, že ano. Mám všechny příznaky zamilovanosti.“
Andreas by se za jiných okolností zasmál. Bill o lásce mluvil jako o nějakém onemocnění a začal na prstech odpočítávat všechno to, co on cítil už jako malý kluk pokaždé, když se na něj Bill usmál nebo podíval.
„Proč bys měl být odporný? Na lásce přeci není nic špatného. Je hezké být zamilovaný. Vždy jsi chtěl vědět, jaké to je, teď když to konečně víš, měl by sis to vychutnávat,“ řekl poněkud přiškrceně.
„Jsem zamilovaný do někoho, koho bych milovat neměl. Alespoň ne tímhle způsobem.“
Andreas už nic neřekl. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane. Věděl to. Cítil to. Vnímal jejich silnou blízkost a vázanost na toho druhého. Mohl by říct, že byl snad na něco takového i připraven, ale nikdy by neřekl, jak moc bolestivé bude, když se jeho nejhorší noční můry přetaví do skutečnosti. Cítil jen zoufalství a hněv.
Bill měl pravdu. Byl odporný.
Tom se ospale převalil na bok a vstřebával horkost slunečních paprsků, které mu příjemně zahřívaly záda. Pomalu otevřel oči, natáhl ruku a pomalu pohladil prázdné místo vedle sebe. Nebýt Billovy vůně, ulpělé na jemné tkanině trička, které ze sebe svlékl, uvěřil by tomu, že se mu to všechno jen zdálo. Nebylo by to poprvé, kdy se mu Bill vkradl do snů. Když spolu nemluvili, zdálo se mu o něm pořád dokola. Alespoň ve snech s ním mohl mluvit a svobodně se jej dotýkat. Mohl mu říct vše, na co si ve skutečném světě netroufl, dotýkal se jej, líbal jej, patřil mu. Představa, že by společně mohli každému z těch snů vdechnout nádech skutečnosti, byla šíleně nádherná. Čekal na to tak dlouho, tak dlouho a zoufale, že začínal mít ze všeho strach. Vztah mezi jím a Billem, pokud měl vůbec právo nazývat to tak, byl křehký a něco tak křehkého, dlouhou dobu vystaveno tak silné bolesti a prázdnotě, utrpělo taky silné rány. Na povrchu kdysi dokonalého vztahu se vytvořily drobné prasklinky. Prázdná místa, která sice nebyla zapříčiněna jejich vinou, ale byla tam a toužila být opět zaplněna.
Pousmál se a natáhl se jako malé dítě. Očima zaplul ke zdi nad hlavou a při vzpomínce na včerejší večer jí věnoval ten nejzářivější úsměv, jakého byl schopen. Jako by se díval na starou přítelkyni a úsměvem se snažil prozradit vše, co se bál říct. Jeho rozzářený obličej vyjadřoval kousek ode všeho, co cítil. Byl sice ze všeho vyděšený, ale ani strach nebyl natolik silný, aby si nepřiznal zjevná fakta. Byl šťastný, Šťastný a bláznivě zamilovaný. Už nikdy víc nebude muset chodit bratra potají sledovat po nocích, už nikdy víc nebude důvodem jeho slz a nedovolí, aby je ještě někdy něco rozdělilo. Splní každé jeho přání, bude přesně takovým, jakého jej Bill bude chtít; po těch dvou letech mu měl co vynahrazovat. A měl by začít okamžitě.
Jeho úsměv ještě povyrostl, když rychle vyklouzl z postele a vyběhl z pokoje. Bylo krátce po půl sedmé a Tom věděl, že jediné, co by Billa dokázalo vzbudit tak brzy ráno, je Pumba, který poslední dobou chtěl jídlo v nekřesťanských hodinách a Cali se k němu samozřejmě rád připojil. Byl si jistý, že jej najde v kuchyni, sklánějícího se nad zebřím notesem, se zamyšleným výrazem ve tváři. Celá kuchyň bude vonět po kávě a psích granulích, Billovy vlasy budou v ranních slunečních paprscích modře zářit a on se do něj zamiluje zase o něco víc.
Do kuchyně vklouzl v dobré náladě se širokým úsměvem na rtech, který trošku povadl, jakmile si uvědomil, že necítí ani vůni kávy ani granulí. U stolu se nehrbila postava jeho bratra. Na někoho však přece jen narazil. Gordonův zadek trčel z lednice, zatímco jeho majitel bral do rukou vše, na co dosáhl. Tom se málem neudržel a hlasitě se rozesmál při pohledu na Gordonův zoufalý manévr, ale nechtěl jej vyděsit, proto tiše vstoupil do místnosti a nenápadně si odkašlal.
Gordon se chudáček tak polekal, že se při pokusu rychle narovnat silně praštil do hlavy a nezdravý obsah jeho náruče, se rozkutálel po celé kuchyni.
„Tome,“ vydechl, jakmile se otočil k příchozí osobě tváří a bylo vidět, že se mu značně ulevilo. „J-já tady jen… jen jsem se chtěl podívat… hm… Simone mi připravila ke snídani moc dobrý salát,“ zajíkal se a nešťastným pohledem se díval na velký kus salámu, který se odkutálel pod stůl.
Tom si překřížil ruce na prsou a pobaveně zakroutil hlavou. „Tak salát,“ zopakoval a hravě povytáhl obočí.
Gordon si nervózně uhladil vlasy a věnoval mu plachý úsměv. Slaninu, která mu přistála u nohou, se snažil nenápadně odkopnout pod stůl. „Nasnídáš se se mnou? Můžeme se rozdělit. Nebo víš co? Já vlastně ani nemám hlad, klidně ho sněz celý.“
Tom se už neudržel a rozesmál se. Pohled na Gordonův vyděšený pohled byl k nezaplacení. „To ale budu muset říct mámě, že podvádíš,“ řekl se smíchem a přál si, aby tam byl v tu chvíli i Bill.
„Já a podvádět?“ Gordon si teatrálně sáhl na srdce. „Právě jsem hledal salát.“
„Tak proč máš celou pusu od čokolády?“
Gordon zděšeně vykulil oči a rukou si rychle přejel po rtech. Jakmile pohledem zavadil o své špinavé prsty, málem se propadl do země. Barva jeho tváří nyní připomínala zralé rajče.
„Tome, hm, mohlo by to být naše malé tajemství?“ Nervózně přešlapoval z nohy na nohu, připomínaje malé dítě.
Tom opět pobaveně zakroutil hlavou, došel ke stolu a sehnul se, aby dosáhl na salám, který mu vzápětí podal.
„Jen si dej. Ale umyj se dřív, než tě takhle uvidí máma,“ řekl se smíchem a posadil se na prázdnou židli.
Gordon se chvíli tvářil, že vůbec neví, jak se vlastně dostal z lednice, ale nakonec své pokusy vzdal a ukousl si pořádný kus. Labužnicky přivřel víčka a převaloval si jej v ústech.
„Je tady nějak ticho,“ podotkl Tom, když očima už potřetí zabloudil ke dveřím, očekávaje, kdy se v nich zjeví bratrova krásná tvář.
„Psy jsem vypustil na zahradu a Simone s Billem jeli nakoupit,“ zahuhlal s plnou pusou Gordon, střídaje kousky slaniny se salámem. „Vzali si auto, ale neboj, osobně jsem se postaral o to, aby řídila Simone.“
Tom se vesele zachichotal. Konečně si byli všichni v rodině vědomi, že jeho dvojče je zřejmě tím nejhorším řidičem pod sluncem a pokud chtějí, aby jejich čtyřkoloví miláčci ještě nějakou chvíli plnili svou funkci, nemůžou pouštět Billa za volant.
„Jeli dost brzo,“ ozval se Tom po chvíli a hlasitě zazíval.
„Chtěli se vyhnout masám lidí. Takhle brzo by jich tam nemělo být tolik.“ Gordon se každým spolknutým soustem tvářil spokojeněji. Najednou se zarazil a pleskl se po čele. „Ou, málem bych zapomněl, nechal ti tady vzkaz.“
S úsměvem vstal, došel k lince a do dlaně vzal malý kus papírku, který vzápětí podal překvapenému Tomovi do rukou. Bill naposled něco takového udělal jako dítě a Tom se při té myšlence spokojeně pousmál. Opět se na chvíli vrátili do dětství.
Natěšeně rozložil papírek a vzápětí zůstal zmateně hledět na slovo, které nikdy předtím neslyšel.
„UJMETULI? Co to je?“ zeptal se se zmateně svraštěním obočím.
Gordon trhl ramenem. „Ani jsem se to nesnažil rozluštit. V případě tvého bratra to může znamenat cokoliv,“ řekl se smíchem a s chutí si ukousl kus uzeného sýra.
„To máš pravdu,“ připustil Tom s úsměvem, ještě jednou si slovo přečetl předtím, než vzkaz opět poskládal a strčil si ho do kapsy. Možná to nějak souviselo s tou zebrou, kdoví. Bude se na to muset Billa později zeptat.
„Měl dobrou náladu?“ zeptal se, jako by na odpovědi příliš nezáleželo, jako by jen chtěl prodloužit jejich společnou konverzaci. Ve skutečnosti mu však srdce tlouklo tak zběsile, až mu vyráželo dech.
Gordon s plnou pusou vesele kývl hlavou. „Řekl bych, že výbornou. Už dlouho jsem ho takového neviděl. Poslední dobou se choval poněkud jinak. Začínali jsme mít o vás se Simone obavy.“
Tom sklonil pohled a pomalu si prohrábl vousy. „Bylo to komplikované období,“ odpověděl tiše. „Ale nemusíte mít s mámou strach, už je zase všechno v pořádku,“ dodal s úsměvem a opět se na Gordona podíval.
„To jsem rád, Tome. Opravdu. A jen pro případ, kdybyste cokoliv potřebovali, můžete se na mě obrátit. Rád vám pomůžu. Vím, že nejsem váš otec, ale rád bych alespoň v těchhle věcech zastal jeho místo. Chlapi by měli držet při sobě.“
Tom se na něj opět usmál. „Jsi mnohem lepší než on,“ řekl, protáhl si zdřevěnělé končetiny a pomalu vstal. „A děkuju, budu na to myslet.“ Pomalu mířil ke dveřím.
„Já taky děkuju, vždyť víš,“ ozval se Gordon poněkud nesměle a očima těkal z nedojedené slaniny na sýr a zbytky salámu.
Tom na něj hravě mrkl, vyšel ze dveří a rychle vyběhl po schodech. Proklouzl do bratrova pokoje, hodil sebou na Billovu ustlanou postel a nosem se zavrtal do jednoho z polštářů. Několik vteřin, možná to byly dokonce minuty, zůstával bez pohnutí. Se zavřenýma očima nasával vůni Billova povlečení obohacenou jeho zvláštním parfémem. Tom miloval tu sladkost; nikdy nedokázal dobře rozlišit její jednotlivé tóny, ale jejich souhra vytvářela něco naprosto unikátního.
Byl odhodlaný počkat na něj a v rychlosti si zopakovat průběh včerejšího večera. Byl tak mimo sebe, že si ani nebyl jistý, co všechno se dělo. Věděl jen, že to bylo plné polibků, objetí a tichých slov.
Převalil se na bok, otevřel oči a pohledem sklouzl na umělecky působící ptačí klec. Usmál se proti slunci, které mu vytrvale svítilo do tváře, ale vzápětí jeho úsměv mírně ochabl. Blue většinou prolézal z jedné mříže na druhou a dožadoval se pozornosti, jindy se zase houpal na houpačce, ale Tom ho ještě nikdy neviděl v takovém stavu, v jakém se nacházel právě teď. Sklouzl z postele, dopadl na čtyři a rychle se po kolenou přisunul blíž ke kleci. Billův malý ptáček se schovával ve vzdáleném rohu klece, který byl jako jediný ve stínu, hlavu měl ukrytou pod křídlem a jemně se chvěl. Tom pomalu otevřel klec, rukou vklouzl dovnitř, a co nejopatrněji jej vytáhl na světlo, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Zářivě modré zbarvení, které na první pohled poutalo veškerou pozornost, bylo najednou minulostí. Ptáčkovo opeření bylo sice pořád modré, ale postrádalo jakýkoliv jas. Působil ponuře a nemocně.
„Maličký, copak se děje?“ Tom nebyl zvyklý jednat s tak malým zvířátkem. Byl zvyklý na psy a opravdu se bál, že by mu silnějším pohlazením mohl ublížit. Věděl, že něco takového by mu Bill neodpustil.
Ptáček k němu zvedl unavený pohled, poskočil na místě, ale vzápětí se na Tomově dlani zkroutil do malého modrého klubka a hlavu si opět ukryl pod chvějícím se křídlem.
Tom ho opatrně vrátil zpátky do klece a zůstal u ní klečet. Díval se na modrou kuličku na dně klece a začínala se jej zmocňovat panika. Netušil, co by měl udělat. Možná by jej měl vzít k doktorovi. Rozhodl se, že počká na Billa a společně rozhodnou, co udělají. V duchu opakoval prosbu, ať je v pořádku, jako nějakou tichou modlitbu.
Bill se právě skláněl nad dlouhým regálem se sladkostmi, když jej Simone najednou chytila za rameno.
„Podívej, kdo je tady!“ zvolala nadšeně a rukou ukazovala do vedlejší uličky.
Bill pozdvihl obočí a zvědavě se zadíval tím směrem. Jakmile se za skupinkou lidí diskutujících o nějakém mléčném výrobku vynořila blonďatá hlava, jeho dobrá nálada byla rázem pryč. Zkroutil se mu žaludek a udělalo se mu nevolno. Chytil Simone za ruku v touze se co nejrychleji přesunout o uličku dál, ale Simone jeho snahu vytratit se zřejmě nepochopila. S rozzářeným pohledem vystrčila ruku do vzduchu a mávala s ní jako malé děvčátko. Zapomněla na to, že měli v plánu být nenápadní.
„Andy, tady jsme!“ zvolala vzrušeně a ve chvíli, kdy si jich Andreas všiml a opětoval její veselý úsměv, měl Bill chuť stát se neviditelným. Věděl, že to jeho máma nemyslela špatně, zřejmě mu chtěla jen udělat radost, ale co vědět nemohla, bylo to, že mu Andreasova přítomnost už nějakou chvíli radost nezpůsobovala.
„Zdravím vás, Simone,“ ozval se Andreas stejně nadšeným hlasem jako Simone a zdvořile ji vzal za ruku, na kterou vložil něžný polibek. „Ahoj, Bille,“ pousmál se a obrátil pozornost na černovláska krčícího se za zády Simone.
Bill se musel opravdu hodně přemáhat, aby byl schopen mu vůbec odpovědět. „Ahoj,“ šeptl uhýbaje Andreasovu pohledu a raději hypnotizoval špičky svých černých bot. Nevěděl, jak by se na něj měl dívat, jak se tvářit nebo co si má o tom všem myslet. Přál si, aby byl u něj Tom. Ten by mu porozuměl i beze slov.
„Pořád stejný gentleman,“ řekla Simone poněkud rozpačitě. Byla reakcí svého syna víc než překvapená. “ Jak se máš, Andy? Slyšela jsem, že maminka odjela na pár dní na venkov,“ snažila se zachránit situaci, protože Bill vůbec nevypadal, že by se chystal promluvit.
„Mám se fajn, děkuju. No jo, teta doufala, že by jí mohla změna prostředí prospět, takže to teď pár dní budu muset zvládnout sám,“ řekl Andreas a pohodil svou světlou hřívou.
Snažil se tvářit sebejistě a naprosto klidně, jako by o nic nešlo, ale zevnitř se pomalu rozpadal na malé kousíčky. Šílel z toho, že s ním Bill nemluvil, jeho chladné reakce jej pomalu připravovaly o rozum. Nerozuměl, co se mohlo stát.
Simone do Billa nenápadně strčila ukazováčkem, ale ten nereagoval a dál pozoroval lidi, procházející kolem nich. Začínala mít obavy, jestli se dálka a pracovní vytíženost nepodepsala na jejich silném přátelství. Kdyby je neznala, byla by si jistá, že se jedná o dva cizince a ne o nejlepší přátele. Opravdu si přála, aby bylo všechno jako dřív a úpěnlivě přemýšlela nad tím, jak by to mohla napravit.
„Něco mě napadlo,“ ozvala se po chvíli trapného ticha a snažila se ignorovat zděšený pohled svého syna, který k ní okamžitě zvedl hlavu. „Co kdybys k nám dnes zašel na večeři? Uvařím něco moc dobrého, jako za starých časů. Doma bys teď stejně neměl co dělat,“ věnovala mu láskyplný úsměv.
„Mami,“ snažil se Bill rychle namítnout, protože Simone nevypadala, že by skončila.
„A kdybys chtěl, můžeš u nás klidně i přespat. Alespoň si konečně budete moct popovídat. Co myslíš?“
Andreas se zhluboka nadechl a v první chvíli byl připraven poděkovat a odmítnout. Z Billových reakcí bylo víc než zjevné, že o jeho přítomnost nestál. Na druhou stranu to ale mohla být skvělá příležitost opět zabojovat. Už dlouho jim nebyl tak blízko.
„Děkuju za pozvání, rád přijdu,“ vykouzlil ten nejzářivější úsměv, jakého byl schopen, prohodil s ní ještě několik zdvořilostních frází a poté se rozloučil, Billovi věnoval spokojený úsměv a pokračoval v nakupování.
Simone se Billa celou cestou domů vyptávala na různé otázky. Byla zmatená jeho chováním a chtěla vědět, jestli se náhodou něco nestalo, ale Bill neodpovídal. Beze slova zíral z okýnka a přemýšlel nad večerem, který je čekal. Neměl z toho dobrý pocit. Poprvé v životě se Andreasovy přítomnosti skutečně obával.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Ach jo… Já vím, že je Simone strašně hodná ženská ale…tentokrát to opravdu zbabrala. Možná by se měla přestat snažit pořád něco řešit a nechat pro změnu kluky, aby si své životy uspořádali sami…
Andrease je mi na jednu stranu líto, že je tak nešťastný ale na druhou stranu je to prostě nebezpečný intrikám. Jsem opravdu zvědavá, co má jako v plánu. Bill tam bude s Tomem, tak snad se nic zlého nestane…
Doufám že Andreas neublíží klukum.
Maminky to so starostlivosťou o svoje milované ratolesti občas preháňajú. Je mi Andreasa veľmi ľúto, ale vo svojej ublíženosti sa správa veľmi hlúpo, sobecky a zlomyseľne.
Vtáčik sa dúfam pozbiera, už by nemal byť smutný, keď je Bill šťastný…
Ďakujem za krásnu kapitolu♥
Ten Andreas mi ale pije krev!!!! I když je pravda, že když jsem četla ten srdceryvný flashback, kdy za ním přišel Bill s brekem, chtělo se mi z celé situace brečet a opět mi bylo Andyho líto. Ano, já vím, že to neměl jednoduché, protože být bezmezně zamilovaný do někoho, kdo o to nestojí není nic příjemného, ale stejně mu nemůžu odpustit, jak daleko to nechal zajít, protože jeho chování mě opravdu šíleně vytáčí!
Gordnon mě naopak vždycky děsně rozesměje! 😀 Je úžasný s tím jeho jídlem a tím, jak ublíženě se cítí. Simone to s ním myslí dobře, i když je fakt, že to kapánek přehání, ale i přehnaná starostlivost je známkou lásky. 🙂 Dneska mě opět děsně pobavil, především s tou čokoládou okolo pusy a tím, jak se snažil veškeré nezdravé jídlo schovat a dělat, že on nic. 😀 Je prostě báječný!!!! 🙂
A Billův vzkaz je roztomilý! 🙂 Já si teda myslím, že jsou ta písmeka jen zpřeházená a vzkaz říká ´Miluju tě´, ne? Tomovi by to mohlo docvaknout, ne? Já jsem to viděla hned, co jsem si to přečetla. 😀 No, prostě Bill je neuvěřitelně rozkošný! takový vzkaz může poslat jen on a ještě jej dát Gordonovi, aby jej předal. 😀
A chudáček Blue! Já jen doufám, že se munic nestane. Pokaždé strašně špatně nesu, když v příbězích či filmech se děje něco špatného zvířatům, pokaždé to obrečím jako malá!! 🙁 Snad se brzy uzdraví, prosííím! 🙂
A té večerní návštěvy se děsně bojím! Andreas neměl souhlasit, když vidí, jak chladně se k němu Bill chová. Vlastně ani Tom se k němu teď v poslední době nechoval nikterak příjemně, tak si to mohl Andreas odpustit. I když na stranu druhou, třeba si to konečně kluci pořádně vyříkají a trochu vyčistí vzduch? Nebylo by to od věci.
Moc se těším na pokračování a strašně moc děkuji za nádherný díl! ♥♥♥
Nejak nechapu, proc uz Andymu davno nedošlo, že o nej Bill nestoji a stat nikdy nebude! A jestli mu ublizi, dostane od Toma brutalne pres tlamu. Nelibi se mi, jak se porad snazi rozdelit dvojcata. Kamarad na baterky. Chapu ho, ze je zoufale zamilovany, ale prpste prehani. City si vynutit nelze.
Tom je taky radne zabedneny 😀 ze mu nedoslo, co to slovo znamena. Snad to jeste rozlusti, takovy krasny vzkaz 🙂 a to nacapani Gordona bylo uzasne. Chudak se musel poradne vylekat. Jesteze ma tak feroveho syna, ze to na nej nepraskne.
Billove snaze o uprk se nedivim. Taky bych se s Andym nechtela potkat tvari v tvar. A jeste to pozvani? No to zase bude neco :/ snad z toho nebue nejaka velka potiz.
Vzpomínka na Billovo trapeni byla silna. Chudacek maly, musel byt absolutne zmateny. Libilo se mi, jak zamilovanost prirovnaval k nemoci 🙂
Dekuji za nadherny dilek 🙂
a to neni sám oO taky se docela bojim toho, co Andreas vymyslí :/ ještě toho do toho, když je ten malý ptáček nemocný 🙁 je mi ho moc líto 🙁 tak ale…honem rychle rychle další!! <3