autor: LadyKay
„Bille, mohl bys mi alespoň odpovědět?“ Už jsem přestal počítat, kolikrát se během jízdy autem dožadoval odpovědi. Co čeká? Že s ním po tomhle budu mluvit, jako by se nechumelilo?! Na to ať zapomene. Zabořím se víc do sedačky a vytrvale hledím před sebe. Tohle přehnal. Slyším, jak si povzdechne, ale konečně vzdá snahy ze mě vypáčit slovo a raději se soustředí na řízení. Nikdy, ale opravdu nikdy v životě by mě nenapadlo, že by Tom… Že by můj Tom byl schopen něčeho takového. A kdy mi to hodlal sdělit? Nebo spíš se nabízí otázka, jestli se mi to vlastně chystal sdělit…
A přitom to setkání probíhalo v pohodě. Omluvil jsem se jak Gustavovi tak Georgovi, jak si bratr přál. Oba se nechali slyšet, že prý je to dávno zapomenuto. Hlavně že Tom z toho dělal šílenou aféru a zbytečně. Všichni čtyři jsme se smáli, vzpomínali a vyprávěli si o tom, co momentálně děláme. Hagen se nám nezapomněl pochlubit, že bude podruhé tátou. Co si pamatuji, tak se mu před pár roky narodil syn Daniel, kterého jsem už strašně dlouho neviděl, takže bych ho snad ani nepoznal. Georg se nám taky svěřil, že by si se Sárou přáli tentokrát holčičku. Tak snad jim to vyjde. Jak jsem říkal, všechno bylo fajn do chvíle, kdy ti tři začali rozebírat poslední setkání, kterého jsem se neúčastnil. A přitom to začalo nevinnou narážkou…
„Kdo se posledně vztekal, že měl nejpomalejší motokáru? Nevíš o tom náhodou něco?“ Rýpne si Gustav do Toma, který si to však nenechá líbit a hned se začne obhajovat, že to byla pravda a že mu ji nechali schválně, protože měli strach, že by zase vyhrál. Motokáry, to bylo naše. Ještě v dobách, kdy jsme spolu hrávali, jsme na ně vyráželi co chvilka. Osobně mě to bavilo víc než paintball, ze kterého jsem si párkrát odnesl několik bolestivých modřin. Vlastně je škoda, že nás s Tomem nenapadlo vytáhnout Géčka na dráhu, mohli jsme jim to natřít společně jako za starých dobrých časů.
„Já ti věřím, Tomi.“ Položím mu ruku na rameno a spiklenecky na něj mrknu. Někdo mu musí dát najevo podporu, když ti dva z něho mají akorát srandu.
„Ty abys nebyl při něm!“ Protočí Gustav očima a vymění si úšklebek s Georgem, což mi neunikne a taky jejich směrem vyšlu jeden kyselý úsměv. Asi zapomněli, že s Tomem jsme zatraceně silní protivníci a možná by neškodilo jim to krapet připomenout.
„Jistěže jsem při něm. Tom je moje všechno.“ Znovu ho pohladím po paži a jsem za to odměněn širokým úsměvem.
„A vy dva,“ ukážu postupně na svoje exkolegy z kapely. „Vy dobře važte slova, když o něm mluvíte.“ Pokračuji tím, že pokud o něm řeknou ještě jedno křivé slovo nebo lež, budu nucen jim oživit paměť, protože mám pocit, že chlapci oba zapomněli, jak jeden druhého dovedeme bránit. A klidně před celým světem.
„Dobrá,“ Georg zvedne ruce, jako by se mi vzdával. Přece jen býval naším častějším terčem a asi to nechce zakusit znovu. Kdo by o to taky stál, že? Já rozhodně ne.
„I tak jsi byl na stupních vítězů.“ Řeknu polohlasem Tomovi a mám za to, že mě slyšel jen on, Gustav mě však záhy vyvede z omylu.
„Vlastně nebyl,“ vyvrátí mou domněnku. Moment, tak jsem blbej a neumím počítat nebo co? Georg, Gustav a Tom. To jsou tři lidi. Pokud závodili a Tom byl poslední, musel logicky skončit na třetím místě. Matika mi sice moc nešla a prolézal jsem s odřenýma ušima, ale do tří snad ještě umím.
„Tom byl až čtvrtý.“ Vysvětlí mi Georg a podívá se na moje dvojče, kterému rázem ztuhnou všechny rysy.
„Počkej, jak mohl dojet… On s vámi byl Andreas?“ Zeptám se a podívám se po všech přítomných, z nichž se nikdo netváří, že by se mi chystal odpovědět.
„Tak David? Pat? Dave?“ Zkouším jmenovat každého, kdo mě v tu chvíli napadne, ale nikdo nic neříká a mně pomalu začíná docházet trpělivost. Když zkoumám pozorněji jejich výrazy, nabývám víc a víc dojmu, že jsme právě narazili na něco, o čem jsem neměl vědět, a nikdo neví, jak z toho teď ven.
„Tak dozvím se sakra, kdo s vámi byl?!“
Dozvěděl jsem se to. Gustav byl nakonec tím, kdo sebral odvahu a prozradil mi, že s nimi byl ten parchant Pete. Sotva to dořekl, hodil jsem na stůl peníze, popadl svoje věci a bez rozloučení jsem opustil zahradní restauraci. Jak mi tohle mohl Tom udělat? Co on! Oni všichni! To jim nezapomenu. A mně budou něco vyčítat. Co je jedna pitomá věta oproti tomu, co provedli oni? Tohle bylo naše setkání, naše tradice a oni mezi sebe vezmou jeho a hrají si s ním na kámoše. Chce se mi zvracet.
Tom mě dohnal až u auta. Nejprve nesouvisle blekotal nějaké věty, dokud jsem po něm nehodil klíče, aby řídil on. Byl jsem moc rozrušený na to, abych sedl za volant. Celou cestu domů se mi omlouval a snažil se ze mě dostat aspoň jedno jediné slovo, ale odmítám s ním komunikovat. Aspoň teď ne. Jsem rád, že mlčí. Kdyby ještě chvilku pokračoval a tlačil na mě, možná bych řekl něco, co by nás mohlo oba později mrzet.
Sleduji svodidla, která lemují dálnici, po které jedeme, a co chvilku jsem nucen mrkat, protože je mi do breku a nechci se před Tomem rozbrečet. Ne snad proto, že by nikdy neviděl moje slzy, ale prostě momentálně nestojím o nějaké utěšování a ubezpečování, že to nebylo tak, jak si myslím. Vím moc dobře, jak to bylo.
„Billi,“ osloví mě, když vypne motor auta a odepne si pás. Ač je mi z nich všech nanic, otočím se na něho a čekám, co má tak důležitého na srdci a chce mi to sdělit. „Myslíš, že bych mohl… na návštěvu?“ Bojácně vysloví svůj dotaz a visí na mě očima.
„Proč se mě ptáš na takový kraviny?!“ Zeptám se naštvaně a vystoupím. Zabouchnu za sebou dveře a otevřu Absimu, kterého jsme cestou za Géčkama vyzvedávali. Pes nadšeně vyskočí ven a než zaklapnu zadní dveře od auta, prohodím: „Samozřejmě.“
Vykročím směrem k domu, a zda mě bude následovat nebo ne, je čistě jeho věc. Absinth si už vybral, s kým chce být. Teď je řada na jeho pánovi.
Odemknu dveře, pustím psa dovnitř a nechám pootevřeno. Pro případ, že by se Tom rozhodl přijít. Absiho nechám v obýváku, stejně se už uvelebil a nezdá se, že by se chystal v nejbližších vteřinách zvednout a někam se přemístit. Asi nejsem jediný, kdo je unavený z toho srazu. Akorát každý z nás je vyčerpaný jinak. Já psychicky.
Vyběhnu schody do patra, doslova rozrazím dveře od ložnice a zoufale si zabořím prsty do vlasů, za které zatahám. Očima prozkoumávám místnost, zatímco chodím sem a tam jako šílený. Chci se probudit. Chci se probudit. Chci se okamžitě probudit a zjistit, že to byl jen zlý sen a že mě Tom nikdy neopustil, že byl celou dobu se mnou. Jen se mnou.
Naštvaně hodím proti zdi prvním, co mi přijde pod ruku. Ozve se rána a bezprostředně po ní zvuk tříštícího se skla. Když můj pohled sklouzne do míst, kam ona věc dopadla, lituji, že jsem se pořádně nepodíval, co beru a hlavně kam to házím. Ta soška je mi ukradená, ale trefil jsem jí přímo koláž z mých a Tomových fotek, kterou jsem sám vytvořil a pyšně si ji pověsil na zeď. Když jsem tu nemohl mít jeho, obklopoval jsem se aspoň jeho fotografiemi. Sehnu se k té spoušti, kterou jsem napáchal a ve snaze zachránit svoje dílo, s nímž jsem si tak vyhrál, začnu odklízet jednotlivé střepy. Ucítím, jak mi po tváři začínají téct slzy, které jsem přestal zadržovat.
„Do hajzlu!“ Vykřiknu, když ucítím bodnutí. Skvělý. Z ukazováčku na levé ruce mi začíná téct krev. Nedával jsem totiž pozor a jeden střep se mi do něj zabodl. Jsem to ale klikař.
„Co se ti stalo?“ Nad hlavou uslyším Tomův hlas. Vzápětí už dřepí vedle mě a prohlíží si mou ruku.
„Nic to není,“ konstatuje a začne vyzvídat, kde mám nějakou lékárničku. Neodpovím mu. Místo toho se seberu a sám se rozhodnu poranění ošetřit. Nejsem malé dítě, tohle zvládnu.
Když se o pár minut později vracím zpět, najdu ho, jak sedí u postele a na zemi před ním leží moje koláž. Po střepech nikde ani památky.
„Vyhodil jsem je do koše,“ oznámí mi, kam se vytratily, když zachytí můj zkoumavý pohled a skloní se zpět ke snímkům. „Tohle si pamatuju.“ Svůj štíhlý prst zabodne do jedné z fotek, a přestože se na něj hrozně zlobím, přemůže mě zvědavost, takže zanedlouho rovněž klečím nad našimi společnými fotografiemi.
„Naše osmnáctiny.“ Upřesním, kdy byla pořízena, přestože to oba moc dobře víme. Tenkrát jsme si pronajali část hamburského klubu. Ledový bar a soukromé casino. Vybavuji si to, jak jsem do sebe lil jeden drink za druhým a byl jsem překvapený, že to na sobě necítím. Do chvíle, kdy jsem z chladu vešel do casina. Zničehonic se mi zamotala hlava a poprvé jsem ucítil všechen alkohol, co jsem do té doby vypil. Byla to vydařená párty, spát jsme šli až za svítání. Unavení, opilí, ale šťastní, alespoň já rozhodně.
„Ten oblek byl příšernej, dneska ti to už můžu říct.“ Poznamená Tom a ušklíbne se. Mně ale nezajímá jeho názor na moje oblečení jako spíš něco jiného. Byl rovněž opilý a je známo, že alkohol odbourává veškeré zábrany. Lidé dělají i to, na co by jako střízliví neměli odvahu.
„Tome, nenapadlo tě tenkrát, že bys…“ Aniž by mě nechal dopovědět otázku, přikývne. Že by pořád uměl číst moje myšlenky?
„Napadlo a málem jsem to udělal.“ Přizná se mi a moje oči se rozšíří úžasem. „Víš, jak jsi tam kolem mě poskakoval s těma prskavkama, chichotal ses a pak ses mi zavěsil kolem krku? Díval jsem se na tebe a najednou mi bylo úplně jedno, že jsou kolem nás všichni známí, náš tým a dokonce rodina. Pro mě jsi v tu chvíli existoval jen ty. Myslím, že bych tě tenkrát políbil, kdyby do nás nenarazil ožralej Hagen a neodtáhl mě od tebe.“
TOM
„Billi,“ oslovím ho, odsunu stranou koláž a přitáhnu si k sobě jeho. „Jsem idiot, promiň mi to, prosím.“ Vlastně ani pořádně nevím, proč jsem s sebou tehdy Peta bral. Nejspíš jsem neměl dost kuráže na to, abych před svoje kamarády nastoupil sám a byl jsem přesvědčen, že bude-li tam třetí osoba, vyvaruji se scén z jejich strany. Respektive ze strany Gustava. Zároveň jsem tím však riskoval, že scénu ztropí někdo jiný. Někdo, kdo je na to vyloženě mistrem.
„Co kdybych tehdy přišel?“ Bill mi naprosto zbytečně připomene, že tato možnost existovala. Zavrtí se, ale dál zůstává sedět v mojí těsné blízkosti.
„To nevím,“ hlesnu. Ano, tehdy jsem mohl čekat, že tam bratr nakráčí a riskoval jsem, že přijdu k úrazu, najde-li mě tam bok po boku s Petem. Však se mi taky ulevilo, když jsem zjistil, že nedorazí. Takže jsem to dál neřešil.
„Ale já vím. Nakopal bych mu prdel a tobě taky.“ Zabodne mi do hrudi ukazovák a zamračí se. No, myslím, že bych dopadl ještě dobře, kdyby se jednalo jen o nakopání zadku. Možná bych byl ještě rád, kdybych odsud vůbec odešel po svých.
„Proč jsi mi to neřekl?“ Následuje další otázka, na kterou jsem nucen odpovídat, ačkoli se mi do toho nechce. Jenže Bill hypnotizuje moji tvář a nedá pokoj, dokud mu nedám odpověď. Uspokojivou odpověď, přesněji řečeno. Zdá se, že ho pomalu opouští vztek. V autě před každým mým pokusem o dotek ucukl, odmítal se na mě podívat, odsekával, ale teď už je ochotný se mnou o problému mluvit. Děláme pokroky. Snad.
„Protože jsem srab, stačí?“ Povzdechnu si. Naivně jsem doufal, že se to k němu nedostane a že před ním navždy zůstane utajeno, že se Pete účastnil naší, nazvěme to, tradiční akce. Jenže chyba lávky.
„Měl jsi mi to říct.“ Vyčte mi a dodá, že si připadal jak debil. Aby taky ne. Géčka žila v přesvědčení, že si s Billem říkáme naprosto všechno, takže se asi hodně divili, jak je možný, že brácha nemá šajnu, kdo s námi na těch motokárách byl a hádám, že jim ještě pořád šrotuje hlavou, proč se tak vytočil, když zjistil pravdu. Peta považují za mýho kámoše, co dřív dělával pro Billa. Něco v tomhle smyslu jsme jim tehdy nakukali. Neměl jsem moc času jim vysvětlovat, co se dvojčeti stalo, jen jsem se jim v rychlosti omluvil, po vzoru Billa jsem jim nechal peníze za útratu a pádil jsem za ním.
„Bylo by to v něčem jiný?“ Zeptám se. Fakt by mě zajímalo, jak moc by se jeho reakce lišila od té, jíž jsem byl dneska svědkem. Pochybuji, že by mi řekl, že je to v pohodě a mávl nad tím rukou.
„Aspoň bys byl ke mně upřímný.“ Poznamená. Pravda, to bych byl. Dokola žádám upřímnost a sám jí nejsem schopen. A Bill využije každé příležitosti, co se nabídne, aby mi to omlátil o palici.
„Odpustíš mi to?“ Položím mu otázku a dušička je ve mně malá. Bill na můj vkus strašně dlouho přemýšlí a mně tak myslí víří nejrůznější věci. Ani nevím, jestli chci znát odpověď. Jo, chci, ale bojím se jí.
„Tobě jsem už odpustil.“ Konstatuje nakonec, ale vzápětí se nadechne, což mi naznačí, že to není všechno, co by mi k tomuhle chtěl sdělit. „Popravdě, co mezi vámi bylo?“
„Nespal jsem s ním, jestli se ptáš na tohle.“ Přesně tohle ho zajímalo, protože kývne a zatváří se navýsost spokojeně.
„Dobře. Když jsme u toho, někoho jsem měl. Byl to ale jen flirt, nic vážného.“ Přizná se mi. Au, možná je té upřímnosti příliš najednou. Jméno dle něj není podstatné. Sice mě to zabolí, ale mnohem horší by nejspíš bylo, kdybych znal identitu dotyčného. Co nemá tvář, jako by neexistovalo. Tohle „moudro“ není z mojí hlavy, to jsou slova Billa. Už si přesně nevybavuji, při jaké příležitosti to použil, vzpomínám si jen, že to z jeho úst zaznělo a bylo to jistě dávno. Tak se tím pokusím řídit a uvidíme, jestli to zabere.
„Věřil jsem, že mi to pomůže zapomenout.“ Bill se přesune na můj klín, jednu ruku mi položí na rameno a druhou mě pohladí po vlasech. „Zapomenout na tebe, na nás, ale byl jsem naivní. Ty patříš ke mně, já k tobě. Tak to má být, tak a ne jinak.“
Přesně tohle jsem si říkával v dobách, kdy jsem propadl chlastu. Bill patřil odjakživa ke mně. Cítil jsem to tak. Věděl jsem, že ho nikdo nezná lépe než já a neustále jsem sám sebe přesvědčoval, že ho nikdo nebude schopen milovat víc než já. Nechápal jsem, proč to vidím jen já a snad jsem za to měl na Billa i vztek. Byl jako slepý. Když blábolil o tom, jak stále čeká na pravou lásku, přemáhal jsem se, abych ho nepopadl za ramena, nezatřepal s ním a nezařval na něj: ‚Sakra, tady jsem. Celou dobu jsem vedle tebe. Copak mě nevidíš?‘
Troufám si tvrdit, že i kdybych si našel někoho jiného, což se jeví jako něco naprosto vyloučeného… Spíš bych zůstal navěky sám, než abych byl s někým jiným než s Billem. Přesto, čistě teoreticky, kdybych měl po svém boku někoho jiného, byla by ta osoba do konce života odsouzena být „tou druhou“, Billovi patřilo, patří a navždy patřit bude prvenství.
„Tomi,“ Bill mě dlaní pohladí po tváři. Tenhle dotek mě přiměje vzhlédnout k němu. Nadále mi zůstává sedět v klíně, prohlíží si můj obličej a konečky prstů hladí moji kůži. Netuším, jestli mi něco říkal, nebo se na něco ptal. Byl jsem příliš ponořen do svých úvah, takže musím doufat, že mi to zopakuje. „Zůstaneš?“ To slovo spíš zašeptá a upřeně mi hledí do očí. „Zůstaneš tady? Se mnou?„
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Musím se smát, jak je Bill majetnický. Taková scéna kvůli Petovi… Naštěstí Toma netrápil moc dlouho.
Díky, těším se na pokračování.
Bill vyšíluje ale že on byl z Petem to mu nevadí a nejenom s ním.
Mám rada, keď Tom premýšľa o Billovi a v myšlienkach mu vyznáva lásku:)