All About Us 6.

autor: Catherine

Děkuji moc za všechny nádherné komentáře, které mi píšete!!! Opravdu mě to neskutečně těší a musím se vždycky usmívat. Jste opravdu milé, každé slovo mě vždy krásně zahřeje u srdce! ♥

Na Billově posteli ležel podivný spletenec dvou mužských těl. Mladíci se vydýchávali a vzpamatovávali z právě prožitého orgasmu, který byl opravdu silný. Nic jiného, kromě jejich dechu nenarušovalo ticho v pokoji. Bill pohladil svého bratra po svalnaté hrudi a vtiskl mu malou pusinku na čelist. Zadíval se mu do očí a olízl si rty, cítil se opravdu báječně. Tom pootevřel oči, aby si mohl své dvojče prohlédnout. Makeup měl trochu slitý díky potu, ale to mu rozhodně nevadilo, protože pořád vypadal kouzelně.

„Dlouho jsme to nedělali,“ zamumlal potichu Bill a položil si na Toma hlavu. Ten mu prohrábnul vlasy a přikývl. Měl pravdu, neměli spolu styk minimálně dva týdny, což byla na jejich poměry opravdu dlouhá doba.

„Jo. Nevíš proč?“ otázal se starší z nich. Víc si ke svému tělu přitiskl to Billovo a propletl s ním prsty. Zívnul si, tahle hodně fyzicky náročná aktivita ho docela vyčerpala.

„Hádali jsme se. Hloupě jsme se hádali…“

„Už se nebudem hádat, miláčku?“ pousmál se Tom. Bill se k němu místo odpovědi vytáhnul a se vší něhou ho políbil. Neodpovídal mu, protože mu nemohl dát takovou odpověď, aby mu nelhal. On by se nejraději už nikdy nehádal, ale něco mu říkalo, že je to jen zbožné přání.

Chlapci spolu ještě takhle chvilku leželi. Nedívali se na hodiny, bylo jim upřímně jedno, kolik je, když měli volný celý den. Vlastně by se z postele ani nemuseli hnout, kdyby je nevyrušil hluk domácího zvonku. Nechápavě se na sebe podívali, ani jeden nikoho nezval. Mohl to být snad jedině Andreas, ten pokaždé přišel bez oznámení jen se slovy, že se doma nudí a s chutí by si zahrál pár her na playstationu.

„Můžem dělat, že nejsme doma,“ navrhnul Bill a nevinně se na bratra usmál. Znamenalo by to, že si to můžou ještě jednou zopakovat a pak znovu a znovu… Představa to byla opravdu lákavá, rozhodně o moc lepší, než se zvedat, oblíkat a jít ke dveřím.

„To bychom mohli,“ přitakal Tom a přitiskl své rty na bratrovo čelo. „Takže nejdeme otevřít?“ ujistil se, že bratrovo rozhodnutí stále platí. Za dobu, co ho znal, dost dobře věděl, že mění názory z minuty na minutu a tak to, co před chvílí řekl, už dávno nemusela být pravda.

„Nejdeme,“ kývl blonďák a vytáhl se k Tomovým rtům, které začal líbat. Tom mu to samozřejmě ochotně oplácel, tiskl si ho k sobě a hladil ho po horkých zádech. Vzdychl mu do rtů, když mu spodní ret bratr skousl mezi svými zuby.

„Bille, sakra,“ zamumlal Tom a přetočil bratra pod sebe. Svým tělem ho zatlačil hluboko do matrace a dlaní mu přejel po celém boku. Podíval se mu do očí, které měl téměř černé vášní, což ho vzrušovalo ještě víc. Propletl ruku mezi jejich těly a stiskl mu naběhlý penis. „Hrozně moc tě chci,“ sklonil se a začal mu zasypávat štíhlý krk svými polibky. Bill se pod těmito doteky zachvěl a cuknul svým tělem proti Tomovu. Bylo to všechno pro něj tak moc krásné, že by nejraději zastavil čas a užíval by si toho, dokud by se plně nenabažil.

Idylickou situaci ovšem narušily klíče, které zachrastily v zámku. To samozřejmě přes své opojení dvojčata neslyšela, hlas ale ano. Byla to jejich matka, která přijela na jednu ze svých neohlášených návštěv, kdy bude lamentovat nad tím, že se sotva ozvou a už vůbec se doma neukážou, jak je rok dlouhý.

„Kluci, jste doma?!“ ozvalo se z chodby. Tom se okamžitě odtrhnul od svého o deset minut mladšího dvojčete a zmateně se na něj podíval.

„To je…“ polknul a skousnul si ret. Pokud je takhle jejich matka najde, je po nich po obou. Z postele téměř vypadnul, jak se z ní snažil dostat rychle, aby se oblékl.

„Máma, Tome… Musíme se rychle oblíct, sakra,“ zalamentoval Bill a oblékal si oblečení, co mu Tom házel ochotně na postel. „Jak vypadám?“ zeptal se rychle blonďák a ukázal si na svůj obličej. Tom na něj pohlédl a snažil se udržet smích. Jeho bratr vypadal… Použitě.

„Nejlíp, jak vypadat můžeš. Vypadáš ošukaně,“ řekl potichu a polaskal bratrovy rty, než se začal smát. Vysloužil si akorát tak úder pěstí do ramene.

„Blbečku, neměl jsi mě ošukat,“ zasmál se blonďák a zakroutil hlavou. Tom na něj vypláznul jazyk a akorát si natáhnul tepláky, když se ve dveřích pokoje objevila Simone, jejich matka.

„Ah, broučkové, proč se přede mnou skrýváte?“ zasmála se a zakroutila hlavou, vešla do pokoje. Ihned si ale zacpala nos a nechápavě se na ty dva podívala. Celý život byla přesvědčená o tom, že Bill je to čistotnější dvojče a právě teď to v jeho pokoji smrdělo tak, jako kdyby se v něm pářili tchoři. „Bille, miláčku, zkus někdy otevřít okno,“ zamumlala a zakroutila hlavou. Udělala pár rychlých kroků, než se dostala k oknu. Odhrnula záclonu, okno otevřela a do místnosti ihned proudil čerstvý vzduch. Mladíci se na sebe jen potutelně dívali a zadržovali smích… Kdyby jen matka věděla, co je ve vzduchu cítit, určitě by nebyla tak v pohodě, jako právě byla.

„Vlastně jsem ho chtěl otevřít,“ pokrčil rameny blonďák a zvedl se ze své rozestlané postele. Matku obejmul a podíval se jí do tváře. „Asi jsme přeslechli zvonek, omlouváme se,“ usmál se, co nejlépe dovedl. Nikdo nemohl jeho sladkému úsměvu odolat, natož maminka. Pokaždé dostal všechno, co chtěl, i bonbóny před večeří. Jen stačilo nahodit takový výraz a měl vyhráno.

„Nezlobím se,“ pocuchala mu vlasy a pozorněji se na něj zadívala. „No, už mi je jasné, proč jste ho neslyšeli,“ zasmála se a zakroutila hlavou, štípla syna trochu do tváře. „Že vy jste byli včera pít, ty jsi to přehnal a Tom tě musel táhnout na zádech? Ani ses neodlíčil, miláčku. Víš, jak to škodí pokožce?“ řekla starostlivě. Dost dobře si pamatovala, jak pokaždé, když se večer neodlíčil, ráno nadával. Pohladila ho po vlasech a vroucně se usmála. „Ale muselo ti to opravdu slušet,“ dodala a podívala se na svého staršího syna, čekala na odpověď. Bill byl tak strnulý, že nebyl schopen slova, což bylo zvláštní. Pokaždé měl co říct, nikdy nebyl ten, co mlčel.

„Jo, znáš Billa, neumí pít,“ zasmál se Tom a na bratra se podíval. Přišel mu celkově uvolněný, spokojený, možná tohle bylo to, co oba potřebovali. „Ale ty, mami… Příště nejezdi bez oznámení, prosím,“ usmál se na matku a zakroutil hlavou. Posadil se na Billovu postel. Na postel, kde ještě před chvilkou spolu… Do hlavy se mu nahrnuly hříšné myšlenky, které mu dělaly z mozku totální bláto. Sice vyhrožoval, ať matka nejezdí bez oznámení, ale přesto si dostatečně neuvědomoval, jaký problém by byl, kdyby je našla ve vzájemném propletení. Možná nebylo až tak super, aby měla náhradní klíče a tak se do bytu jednoduše dostala, kdykoliv se jí zachtělo.
„No… Pojďme si raději dát kafe, hm?“ změnil téma Bill a kolem obou rychle prošel do kuchyně. Samozřejmě, byl Tomovi vděčný za to, že si něco tak rychle vymyslel, on měl mozek ještě celý zaslepený tím, co se událo před pár minutami. Dal do konvice kávu, opřel se o linku a prohlížel si své právě dokonale upravené nehty. Mohl by se zase o sebe začít starat tak jako dřív, vlastně si musel přiznat, ať chtěl nebo ne, že mu to chybí. Bylo fajn na vzhled kašlat, vypadat obyčejně, mít tak víc času ráno a moci tak spát dýl… Ale tahle upravenost taky měla své kouzlo.

Tom chtěl bratra hned následovat, ale matka ho zastavila. Přesněji řečeno – zavřela mu dveře před nosem a opřela se o ně, takže neměl žádnou šanci dostat se z pokoje ven. Povytáhnul obočí a nakrčil nos. O co té ženské šlo?!

„Mami? Já si myslím, že na nás Bill čeká s kávou. Pojď, měli bychom si to jít vypít, ať není naštvaný. Oba víme dost dobře, jaký je,“ zasmál se a mávnul rukou. Sáhnul na kliku ode dveří, ale naivně si myslel, že ho matka pustí dolů za bratrem. Ne, Simone měla ještě něco na srdci, podle ní opravdu důležitého.

„Ne, Tome… Víš, vlastně by mě celkem zajímalo, kdy si najdeš přítelkyni? Alespoň ty, když už ne Bill. Víš, já si myslím, že už máš nejvyšší čas na to, abys poznal nějakou holku, vzal si ji, měl s ní děti… Ano, je od tebe hezké, že bydlíš s bratrem, ale musíš myslet i na sebe a na zachování naší rodiny. Bill mi to sice neřekl, ale myslím si, že je gay, takže od něj se vnoučat nedočkám… Ale od tebe bych mohla,“ dokončila svůj monolog a podívala se do očí staršího syna. Opravdu ji trápilo, že Tom jí předvedl jen jednu slečnu, se kterou se stejně prakticky hned rozešel. Přišla si z toho všeho smutná a neúplná. Vždy chtěla mít velkou rodinu a její synové jí to kazili.

„Myslím si, že je moje a Billova věc, jestli někoho máme… A jestli bydlíme spolu,“ zaťukal si na čelo Tom a založil ruce na hrudníku. Nesnášel, když se ho matka ptala na takové věci, nejhorší na tom bylo, že při každé návštěvě musel tuhle otázku absolvovat. A pokaždé jí odpověděl naprosto stejně. Kdyby se jí s Billem mohli přiznat, jak moc intimní vztah mezi sebou udržují, bylo by to pro ně o tolik jednodušší! Samozřejmě jen v případě, že by to matka přijala bez jakýchkoliv námitek.

„Zlatíčko, dobře. Billa miluješ, ale je to tvůj bratr. Opravdu si myslíš, že spolu budete žít v tomhle bytě do konce vašich životů?“ povzdychla si žena a přehodila si vlasy na rameno. Zklamaně se na Toma podívala. Už se v představách viděla s kočárkem a on jí opět přesvědčoval o opaku. A přitom bylo tolik krásných děvčat!

„Ne, mami. Já si to nemyslím, ale já to vím. My budeme spolu žít navěky…“ usmál se zasněně Tom, ale hned spadl nohama zpátky na zem. „A teď jestli dovolíš… Já si půjdu dát s Billem to kafe,“ jemně ji ode dveří odstrčil, aby je mohl otevřít a nechat v Billově ložnici samotnou. Simone za ním vysílala své smutné pohledy, opět s ním nehla. Po každé takové návštěvě propadala větší a větší zoufalosti, takže tuhle svou návštěvu schválně neoznamovala. Těšila se, že najde v bytě nějaké děvče, které by patřilo k jednomu z jejích synů, respektive k Tomovi. Nebo že najde Billa samotného a ten jí bude vyprávět, jak si Tom našel přítelkyni a tráví s ní spoustu času. Nic z toho se ale bohužel pro ni nestalo.

Tři lidé už pomalu dopíjeli svou kávu, v kuchyni panovalo hrobové ticho. Tom, hned jak přišel do kuchyně, naznačil bratrovi, že matka zase začíná s tím, že by měl mít přítelkyni, svatbu a milion dětí. Bill pochopil, že s matkou normální řeč nebude, protože dle jejích dřívějších slov ji Tom zklamal a stejně tak on. Bratři doufali, že matka odejde hned, jak si svůj nápoj vypije. Ne, že by jí u sebe na návštěvě snad nechtěli, ale bylo pro ně velmi těžké hledat pořád nové a nové výmluvy, proč to není tak, jak si ona přeje a jak si to uvnitř své hlavy vysnila.

„Chlapci, tak… Já jsem dopila, teď už vás nebudu zdržovat. Ale musíte mi slíbit, že se co nejdřív zastavíte doma, dobře?“ oba políbila na tvář a vlídně se na ně usmála. „A třeba…“

„Ne, mami. Nedovedu ti žádnou holku, ano? Já prostě nehledám žádný vztah. Nemám na to ani čas, ani náladu,“ odseknul černovlasý mladík, aby matka nezačala nanovo. Rychle se zvedl ze židle, šel ke dveřím, aby mohl odejít do pokoje, ale ještě se otočil. „Ahoj, mami,“ trochu se usmál, hned na to ale definitivně kuchyň opustil. Šel do svého pokoje, kde se zamknul jako malé uražené dítě a nahlas si pustil písničky. Tahle věc se u něj nikdy nezměnila – když ho něco naštvalo, choval se pořád stejně, jako když mu bylo patnáct.

„No co to…“ zamrkala zaraženě Simone a prohlédla si Billa zkoumavým pohledem, jako by jí snad měl dát odpověď. „Snad jsem toho neřekla tolik, ne?“

„Mami, ve skutečnosti jsi toho řekla víc, než bylo nutné. Tom tyhle konverzace nemá rád a ty to dost dobře víš. Proč s tím musíš pokaždé začínat? Myslím si, že až Tom bude chtít, nějakou partnerku si najde a také ti jí určitě rád představí. Jen prostě… Teď to tak nechce,“ obhajoval trucujícího bratra Bill. Vstal od stolu, udělal pár kroků k matce a pohladil ji po paži. „Věř mi. Až Tom… Nebo klidně i já si někoho najdeme, ty budeš kromě nás první člověk, který se to dozví. Milujeme tě, maminko,“ usmíval se. Simone ho obejmula a pohladila po vlasech, mlčky přikývla. Bylo pro ni těžké, když se se syny takhle hádala, navíc kvůli hloupostem.

„Taky vás miluju, Bille. Co kdybyste přijeli příští neděli na oběd? Udělám tykvovou polévku, co ty na to?“ usmála se a políbila ho na čelo. Skutečnost, že jsou oba její synové vegetariáni, jí nedělala nejmenší problém. Brala to jako jejich rozhodnutí a rozhodně jim do něj nezasahovala – dost dobře věděla, že by se nerozhodli pro nic, co by jim mohlo více uškodit, než pomoct.

„Dáme ti vědět, jestli nebudem v práci,“ přikývl blonďák a od matky se odtáhnul. Tykvovou polévku miloval ze všech jídel nejvíc na světě, ale nemohl jít proti Tomovi, tudíž nechtěl hned slíbit, že přijedou. Simone ho pohladila po paži a přikývla.

„Dobře, miláčku. Budeme se na vás s Gordonem těšit. A nezlobte se na mě, že jsem vám sem takhle neplánovaně vpadla…“ omluvila se a políbila syna na obě tváře. Bill jí to samozřejmě oplatil a usmál se. Naštěstí nebyla tak rychlá, aby je přistihla při činu, takže se víceméně nic nedělo – rozhodně by to mohlo být horší a to pro všechny tři.

„To je v pořádku… Zavoláme ti,“ vedl ji ke dveřím. Potřeboval jít za Tomem, aby už nebyl naštvaný. Musel ho jít uklidnit a říct, že bude všechno dobré. Mohli by také pokračovat v jejich terapii s jeho deníky, to by mohlo být opravdu fajn. Hlavně ale budou spolu, takže prakticky nezáleželo na tom, co budou dělat.

„Jo, věřím ti, zlatíčko. Tak na sebe dávejte pozor a ahoj,“ obouvala si své boty a oblékla si kabát. Bill jí jako správný chlap podal kabelku, kterou si odložila na botník. Znovu ji políbil na tvář.

„Vy s Gordonem taky. Ahoj,“ rozloučil se. Jakmile vyšla matka ze dveří, zavřel je za ní a opřel se zády o ně. Přivřel oči a pomalu po nich sklouzával na zem, kde se poté usadil. Tohle byla rozhodně jedna z nejtrapnějších a nejrychlejších návštěv, které tady měli. Matka je skoro přistihla při jejich sexu, který byl naprosto nelegální.

Bill se váhavě postavil před bratrův pokoj a skousnul si ret. Přemýšlel, zda má zaklepat na dveře, anebo počkat, až pokoj opustí a bude s ním chtít mluvit sám. Ovšem… Tom nebyl naštvaný na něj, ale na matku, takže snad nemusel přemýšlet o tom, zda tam má vstoupit nebo ne, ne? Navíc, mohli by si spolu počíst v některém z jeho deníků a užít si tak krásný zbytek dne. Rozhodl se tedy, že nejprve vybere jeden ze starších zápisníků a až poté půjde za bratrem, doufaje, že nebude odmítnut. Vrátil se zpátky k sobě do pokoje, kam krabici umístili. Nejen, aby nepřekážela někde jinde, ale mladší z bratrů ji chtěl mít pod svým dohledem. Ne, že by Tomovi nevěřil, že by se do ní bez svolení podíval, ale už byl prostě takový. Potřeboval mít nad vším kontrolu, obzvlášť když se jednalo o tak citlivou a osobní věc.

Blonďák si klekl před kartonovou krabici a přemýšlel, který deník by bylo nejlepší vybrat. Díval se na hřbety desek, na kterém měl napsaný rok, pro který byl deník určen. Zastavil se na roku 2007 – roku, kdy oslavili své osmnácté narozeniny. V té době tedy dospívali a utvářeli si vlastní svět. A také to byl rok, kdy se poprvé opravdu pohádali. Nebylo to nic velkého, nezlobili se na sebe déle než jeden večer, ale hádka tam prostě byla a ať je to mrzelo jakkoliv, nedala se vzít zpět. Bez dalšího váhání deník vybral a rychle se vymrštil na své dlouhé pavoučí nohy. Zápisník si přitiskl k hrudi a dlouhými kroky se dostal k bratrovi do pokoje. Popravdě, zabralo mu to sotva pár sekund, měli své ložnice jen přes chodbu. Bezmyšlenkovitě zaklepal na Tomovy dveře z tmavého dřeva a nečekal na vyzvání – do pokoje ihned vešel. Naskytl se mu tak pohled na staršího bratra, který na posteli ležel schoulený do klubíčka, ani hudba už nehrála. Z toho pohledu se mu naprosto zkroutily všechny vnitřnosti a bylo mu z toho těžko. On byl pokaždé ten, kdo trpěl a takhle si lehával, když se dělo něco špatného. Právě pochopil, jak muselo být pokaždé Tomovi, když ho uklidňoval a tvrdil mu, že bude všechno dobré. Cítil uvnitř sebe naprosto beznadějný pocit, věděl, že on teď musí být ten silnější, bratra hladit a šeptat mu konejšivá slova. Dost dobře věděl, že Tom by nikdy nepřiznal, že něco takového potřebuje, ale rozhodl se, že mu nedá možnost odporovat.

„Bille, nech mě být, chci být teď sám…“ vydechnul Tom a na bratra se ani neotočil. Bylo mu smutno z jejich matky, která ho tlačila do toho, aby si našel nějakou dívku. Možná by pro něj bylo snazší, kdyby jí řekl, že je gay. Třeba by mu dala konečně pokoj… Anebo taky ne, nemusela by to vůbec pochopit. Nejjednodušší by bylo, kdyby jí prostě mohli s Billem říct, že milují jeden druhého partnerskou láskou a chtějí spolu opravdu strávit celý život. Ovšem to opravdu nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. Samozřejmě, Simone byla jejich matka, ale vztah mezi sourozenci je naprosto zakázaná věc, že by pro to neměla ani ona pochopení, přestože je miluje nade všechno na světě.

„Nenechám tě tady samotného,“ odporoval blonďák a posadil se na okraj Tomovy postele. Přejel mu dlaní po boku a odložil deník na stůl – nebyla úplně nejvhodnější doba, aby se probírali minulostí, když je tížila přítomnost. „Taky jsi vždycky se mnou, když se trápím, teď to nebude jinak,“ dodal a za Toma se položil. Přehodil si přes něj ruku a hladil ho po břiše. Sem tam mu dal na krk malou pusinku, nebo mu fouknul do vlasů. Mohl cítit, jak se u něj Tom v náruči uvolňuje, po chvíli se na něj dokonce i otočil a narazil svým nosem do jeho.

„Jo… Jsme spolu pořád,“ trochu se zašklebil černovlasý mladík a Billa pohladil po tváři. „Možná… Bille, já nevím, musíme matce něco říct. Tyhle její řeči mě opravdu unavují, už ani nevím, co si mám pro ni vymýšlet. Já vážně nechci holku, rodinu… Já chci tebe. Miluju tě, bráško,“ vydechl Tom a čelo si opřel o bratrovo. Po paži mu sjel k dlani, do které vklouznul svou a propletl s ním prsty. Spokojeně se usmál a Bill přikývl. Na Tomových slovech opravdu bylo něco pravdy. Nemyslel, že musí s pravdou ven úplně, jen říct… Něco. Ale co tak mohlo být v pořádku?

„Já tě taky miluju…“ odpověděl blonďák a nasucho polknul. „Jestli tě to udělá šťastným, řekneme jí to o nás, ano? Snáz snesu, když bude na nás naštvaná ona, než když se ty takhle trápíš. Navíc, nemůže být na nás naštvaná napořád, ne?“

„Bille, tohle je… Nevím, jestli to není až moc riskantní. Co kdybychom se poradili s doktorem a až poté jednali? To bude podle mě mnohem chytřejší, než to na ni vybalit rovnou,“ zapřemýšlel Tom. Ať byli v jakkoliv bezvýchodné situaci, on byl ten, kdo si alespoň částečně udržoval zdravý rozum a dokázal jednat normálně. Ne jako jeho bratr, který se do všeho vrhal po hlavě a pak to tak také dopadalo. Bill si volnou ruku strčil pod hlavu a pousmál se. Na bratrových slovech opravdu něco bylo.

„Dobře, tak… V úterý budeme moudřejší.“

Chlapci se k sobě na posteli tulili, ani jeden nevnímal čas, takže si nevšimli, že se venku postupně setmělo. Vesměs příliš nemluvili, nepotřebovali zbytečná slova, jelikož si vše řekli vzájemným pohledem do očí. To byla jedna z nejlepších věcí na tom, že jsou dvojčata – nepotřebovali spolu mluvit, a přesto o druhém věděli naprosto všechno. Bill zapomněl na celý deníček, přeci jen, měli ještě celý zítřek na to, aby se probírali minulostí a neničili tak krásný dvojčecí okamžik, který mezi sebou měli.

autor: Catherine