Pohár z půli prázdný 4.

Bill pomalým krokem kráčel směrem k domovu. Jako vždy neměl kam spěchat, sezení na psychiatrii ukončil o něco dříve, takže měl ještě nějaký ten čas na své myšlenky. Přemýšlel o tom, co své psychiatričce navrhl a trochu se pousmál. Neměl ve zvyku vyjednávat, ale přišlo mu, že už je konečně čas na to, aby se věci začaly hýbat a řešit. Nechtěl po zbytek svého života nosit to těžké břemeno, které se zdálo být s každým hrůzostrašným probuzením ještě těžší a neúnosnější.

K jeho uším dolehl tichounký zvuk, který se dost podobal plesknutí. Neuteklo ani pět vteřin a zvuk se ozval znovu a znovu. Do jeho zorného pole, které se soustředilo na povrch tmavého chodníku, se dostalo pár tmavých teček, které se staly jasným důkazem začínajícího deště.

Nemohl se ubránit zvednutí své hlavy, aby pohlédl na zašedlou oblohu, na níž se shlukovaly tmavé mraky. Místy prosvítaly lenivé a nejisté paprsky slábnoucího slunce, jinak vše vypadalo stejně pochmurně, jak to pro končící letní prázdniny bývá zvykem.

Netušil ani, proč tu hlavu vlastně zvedal, snad aby se skutečně přesvědčil o pravdivosti svého mínění, nic víc v tom neviděl.

Když pak svou hlavu skláněl, zaregistroval dalšího chodce, který šel před ním ve vzdálenosti asi dvou metrů. Normálně by tu osobu ignoroval, nyní ale nemohl. V tu chvíli mu v těle naráz proběhlo tolik věcí, že nedokázal pokračovat v cestě. Chtěl na toho chlapce zavolat, ale zajíkl se. Hlas mu odumřel, přes rty mu neprošlo nic než zoufalé zaskučení. Srdce mu vynechalo několik úderů, dech mu náhle unikl z plic, aniž by měl možnost ho znovu lačně nasát. Před očima měl náhle černo, cítil, jak se od všeho vzdaluje. Zvuk dešťových kapek se postupně ztrácel v neznámu. V uších mu začalo nesnesitelně hučet, srdce se mu pak znovu silně rozeběhlo, jako by mělo za chvíli skončit svoji práci. Před očima se mu míhaly nesmyslné obrazy. Viděl malou dřevěnou kolíbku se světlounkými modrými peřinkami, v nichž se něco pomalu hýbalo. V kolíbce bylo dost místa na to, aby se tam věšel i on, ale on tam nechtěl. Z peřinek na chvilku vykoukla malá hlavička s řídkými blonďatými vlásky a světlýma očima. To děťátko se usmívalo a něco tichounce žvatlalo. Nerozuměl, ale tušil, co se snaží říct. To dítě ho k sobě volalo. Pojď ke mně. Rozeznělo se mu myslí, aniž by určil, odkud ta slova přicházejí. Nechci tu být sám. Pojď za mnou.

Pak se všechno změnilo, jako by se zatočil na kolotoči. Viděl proti sobě to malé miminko, jak něco v rukou svírá. Chtěl se na to blíž podívat, ale nemohl. Někdo mu do rukou vtiskl chladný kus kovu, který se dost podobal tomu, co měl jeho společník. Ten kov byl placatý a na jedné straně ze čtyř různě tvarovaný, jako kousek nějaký složité skládačky.

Poslední z obrazů byl pro něj nejhorší. Slyšel vlastní pláč, vzlykal, až se roztřásl po celém těle. Bylo mu ublíženo, nemohl něco mít, nemohl dostat, co chtěl, a to ho ranilo. Něco tak strašně chtěl, ale nebylo mu umožněno se toho zmocnit.

Hned poté ucítil na svém rameni jemňounký konejšivý stisk, který se ho snažil uklidnit. Když zvedl své uslzené oči, spatřil maličkatého chlapce, který stejně jako on ještě neuměl chodit. Oba seděli na zemi mezi velkými polštáři a dívali se jeden druhému do očí. Ty oči byly tak čisté a věrné, bez postranních úmyslů a zlosti. Tolik jim věřil, tak moc se do nich chtěl dívat po celý zbytek svého života.

Ten chlapeček k němu natáhl svou ruku, již následně otevřel a odkryl ve své dlani maličkatý předmět. Bylo to maličké modré autíčko, s nímž si nesměli hrát, pokud u nich nebyl někdo jiný. Dospělí o tom říkali samé: nebezpečné… spolkneš… problém.

Dál už jenom vnímal, jak se jeho tělo uklidňuje a slzy mu už nevlhčí tváře. Dostal, co chtěl. Byl spokojený.

Billovi chvíli trvalo, než se skutečně dostal k sobě. V hlavě měl neskutečný zmatek, hučení v uších pomaličku ustupovalo a on se mohl konečně normálně nadechnout. Dech měl sice stále zrychlený, ale zdálo se, že je v pořádku. I srdce se postupně upokojovalo a nebilo tak šíleně rychle.

Opíral se o žlutě natřený dům a sledoval postavu mizící v dáli. Zatímco on stál a opíral se, aby udržel rovnováhu, kluk s blonďatými dredy pomalým krokem odcházel. Viděl tmavou kšiltovku, která byla nasazená nakřivo, vnímal volné oblečení, s nímž si hrál studený vítr, a v duchu si rovnal myšlenky. Jeho hnědé oči postřehly několik kapiček deště, které dopadly na klukovy dredy. Chvilku stékaly po tlustých pramenech dolů, než se do nich vsákly.

Bojoval s nutkáním na toho kluka zavolat. Jedna polovina jeho já říkala, aby neváhal a prostě na něj něco křikl, zatímco ta druhá ho držela zpátky a domlouvala mu, že by bylo neslušné na neznámou osobu takhle řvát. Nedokázal se rozhodnout, uvnitř sváděl krutý souboj, a když se konečně odhodlal k tomu, aby ze sebe něco dostal, shrbený chodec byl už dávno v nedohlednu.

Ač se očima snažil najít toho kluka, nebyl schopný nic rozeznat. Vše zakryla dešťová clona. Připadal si, jako by stál pod vodopádem a všechno kolem se nořilo do chladu. Studené kapky mu přes krk stékaly pod triko a vyvolaly mu husí kůži. Během chvilky totálně promokl a to měl na sobě koženou bundu. Vpředu si ji ale nezapnul, takže měl hruď zmáčenou vodou. Ani neuvažoval o tom, že by se zapnul, už na to bylo dost pozdě.

Ulicemi se hnal silný vítr, který mu vehnal několik uhelně černých pramenů jeho vlasů do očí. Stál na jednom místě a v hrudi ho tížilo zklamání. Měl pocit, jako by měl nadosah něco, co tak dlouho hledal, ale teď mu to znovu uklouzlo. Díra prázdnoty v duchovní podstatě nabrala extrémních rozměrů, srdce mi bilo jako z nutnosti, ne z radosti, jeho mysl náhle pohltil žal, aniž by sám plně tušil, co to způsobilo.

Déšť je zvukem bolesti. Napadlo ho. Stejně jako lidé pláčou, když nejsou schopni unést tíhu emocí, nebesa pláčou, když už nejsou schopna nést všechny ty špatnosti lidí pod sebou. Co ale patří mezi špatnosti lidí? Dala by se tam zařadit i moje nejasná minulost? Proč celý život nic nevím a teď vidím tyhle obrazy? Už se na mně plně projevuje moje šílenství? Je moje mysl tak pomatená, že si vymýšlí, aby upokojila ten pocit prázdnoty? Vnáším sám sebe do hloubi nějaké iluze, z níž později nebudu schopný uniknout? Co když všichni měli pravdu, když si mysleli, že jsem skutečně nemocný a já si to jenom neuvědomoval a bránil se tomu? Možná nejsem schopný unést fakt, že se nic neděje, a proto si sám ukazuji něco, co by mělo jenom moje šílené pocity zdůvodnit. Není právě v tomhle podstata šílenství? Neztrácím hlavu pro to, co vlastně ani není? Nenamlouvám si sám ten problém a nesnažím se ho vyřešit nějakými bludy, které mi mají být vysvětlením?

Bill se znovu dal do chůze a nepřítomně sledoval situaci před sebou, aby náhodou nezabočil špatně. Snažil se vzpomenout si na každý detail předchozích myšlenek a navždy si to uchovat. I kdyby to měly být jenom výmysly, chtěl vlastnit nějakou tu památku a vzpomínku na svoji minulost. I kdyby ho to mělo svést z cesty života, chtěl alespoň na okamžik cítit, že někam patří a není ztracené dítě bez minulosti. Klidně by celý zbytek života strávil ve svěrací kazajce s pocitem, že si je vědom svého dětství, místo toho, aby byl normální a neustále se užíral pocitem, že mu něco chybí. Teď měl jakési záchranné lano, které mu mohlo pomoci. Po zmizení toho kluka v sobě cítil prázdnotu, ale když se probíral těmi třemi obrazy, zdálo se mu, jako by jeho srdce plakalo štěstím. Ve tváři měl sice pochmurný výraz, duši měl rozdělenou na půlky, ale srdce jásalo. Nesl si s sebou změť pocitů, v nichž se sám nedokázal vyznat. Cítil se jako patnáctiletý, který se nedokáže rozhodnout pro to světlo nebo temnotu v sobě. Překypoval energií, zatímco se mu zdálo, že ho něco táhne do hlubin nenávratna. Nevyznal se v sobě, ale byl za to rád. Konečně se věci začaly trochu hýbat a on jenom neseděl jako troska a nehledal, co mu chybí. Teď už měl cestu.

Jakmile dorazil domů, setkal se s vyčítavým pohledem své matky. Nevěřícně kroutila hlavou nad tím, že mu už za chvíli bude osmnáct a stále je tak dětinský, že promokl na kost.

Její poznámky přešel bez odpovědi a zamířil po schodech nahoru, kde zabočil do koupelny. Byla to menší místnost se stěnami posetými bílými kachličkami. Hned u vchodu stál záchod, kousek za ním se nacházelo větší umyvadlo, nad nímž bylo do stěny umístěno prostorné zrcadlo. Vedle zrcadla byla zabudovaná skříňka s hygienickými potřebami a vším potřebným. Celé místnosti vévodila prostorná vana, která zabírala většinu prostoru. Tu vanu miloval, jelikož se do ní mohl celý naložit a na chvíli vypnout. Úplně zbožňoval dlouhé horké koupele s bublinkami, kdy nechal svým myšlenkám i fantazii volný průběh a úplně uvolnil svoje tělo. Vždy si rád užíval toho klidu a nerušenosti.

Vedle vany se krčila pračka, na níž byly naskládané ručníky. Jeden z nich si vzal a přesunul se do svého pokoje, kde ho přivítala vůně, jíž se voněl. Ještě nestihla úplně vyprchat. Zhluboka ji nasál a ze země si vzal tmavě modré tričko s nečitelným nápisem, ve skříni pak vyhrabal nějaké tepláky, suché boxerky a ponožky. Vysvlékl se z mokrého oblečení, které přehodil přes topení a oblékl se do suchého.

Sedl si ke stolu, překážející věci shrnul na druhou polovinu a ze své tašky si vyndal všechny svoje sešity. Ulevilo se mu, když zjistil, že kožená taška nepropustila déšť do svých útrob a jeho věci tak zůstaly suché. Chvilku přemýšlel, zda by své zmatené obrazy měl zapsat do modrého nebo zeleného sešitu. V rozhodování mu pomohl pocit, že se věci konečně začínají hýbat, proto zvolil zelený a na čistou stránku začal psát:

Vidět jednu osobu hned dvakrát v jeden den je víc než náhoda, že? Propiskou nejistě poklepával do desky stolu, než se konečně odhodlal k tomu, aby pokračoval. Možná bych to pokládal za náhodu, kdybych nebyl přesvědčen o tom, že ten chlapec je něčím zvláštní. Když pominu, jak brzy ráno bloudil ulicemi města, jsem stále ještě přesvědčen, že se pod tím volným oblečením a shrbeným postojem skrývá osoba charakteru nedozírné hodnoty. Už na první pohled je jiný, je tím zajímavý. Ještě nikdy jsem v tomto městě neviděl nikoho s dredy, on je však nese jako samozřejmost, jako svoji plnou součást. Nejspíš se sžil s tím, jaký je, i když mi přijde, že je smutný a tížený žalem. Mohu se ovšem mýlit, nikdy jsem neměl možnost pohlédnout mu do obličeje. Byla buď sklopena k zemi, nebo ke mně byl otočený zády. Nejsem schopný si o něm vytvořit úplně jasný obrázek, ale už teď můžu říct, že mě ta osoba fascinuje a nebránil bych se dalšímu, třeba i bližšímu, setkání.

Na chvilku oddělit propisku od papíru a zamyslel se. Věděl, že by neměl soudit jenom z několika letmých pohledů, ale nemohl se ubránit všem možným teoriím a nápadům. Ten chlapec ho zajímal už jenom proto, že nebyl stejný jako všichni. A druhým důvodem byly situace, do nichž se díky němu dostal. V sešitě vynechal řádek a pokračoval popisem toho, čeho se stal na ulici svědkem. Připsal tam k tomu i všechny pocity, svěřil se s tím, že se plně vžil do pocitů malého dítěte a prožíval všechny ty emoce. Doplnil, jak prázdný se cítil po odchodu toho chlapce. Pokusil se vysvětlit svou nerozhodnost nad svými pocity, když se zpětně těmi obrazy probíral. Papíru sdělil i svůj návrh, který učinil paní Drescherové a s klidnou myslí sešit zavřel a odložil. Právě v tu chvíli se zezdola ozval hlas jeho matky, která ho volala k obědu. Měli špagety bohatě sypané sýrem. Pomohl připravit stůl v jídelně a sedl si na jednu ze tří židlí.

„Tak jak to šlo?“ vyzvídal jeho otec potom, co si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla. Bylo zvykem, že u jídla nebylo ticho. Většinou si povídali o tom, co je nového a dost často se řešily i Billovy sny a návštěvy na psychiatrii.

„Dobře,“ zamumlal vyhýbavě. Nechtěl se jim svěřovat se svým nápadem ani s tím, co se mu stalo. Stále si nebyl jistý, jestli je to krok správný směrem, ale bylo to lepší než nic. „Myslím, že se za chvíli konečně někam dostaneme,“ pronesl trochu optimističtěji, než to skutečně cítil.

„A podle čeho soudíš?“ Matka na něj vrhla svůj tázavý pohled a nutně čekala odpověď.

„Mám pocit, že začínám rozumět sám sobě,“ pronesl s rozvahou. Netušil, jak přesně by to měl vysvětlit.

„A sice?“ Tentokrát to byl otec, kdo mu věnoval pohled svých oříškově hnědých očí. Vlasy mu už začínaly řídnout a na několika místech byly zlehka propletené šedinami, ale jinak nic nenasvědčovalo, že by nebyl mladý a při síle. Billa měl rád, jenom nechápal, proč má pořád dokola platit všechna ta sezení, když se za necelých deset let nesetkali s velkým úspěchem.

„Mám dojem, že když se smířím s tím, jaký jsem a přijmu své mladší já do sebe a pochopím ho, všechny problémy zmizí,“ přednesl jim svou teorii. „Mohli byste mi dát nějakou moji fotku z dětství? Nějakou hodně starou? Kdy mi třeba nebyl ani rok? Máte nějakou?“

Nebyl si jistý, jestli ta neochota a zaraženost, kterou spatřil v očích matky, byla skutečná, nebo si ji jenom namlouval. Musel ale přiznat, že se po obědě příliš nehrnula do toho, aby prohledávala stará alba. Musel ji několikrát prosit, než se k fotografiím dostal. Pak pochopil, že ta neochota nebyla jenom jeho bludem. Nejstarší fotografií byl obrázek, na němž stála jeho matka a v rukou ho svírala. Nebyl ale tak malý, jak viděl v těch obrazech, tady mu bylo víc, měl větší ručičky a celkově byl už obratnější, než jak si to představoval ve své mysli. Oči neměl tak nevinně světlé jako všechny malé děti, znatelně mu ztmavly. Jeho otec se na snímku nacházel taky a matku držel kolem pasu. Jeho úsměv byl šťastný, ale jaksi nervózní a nejistý. Zatímco matka na Billa shlížela s plnou mateřskou láskou, otec láskou nepřekypoval.

autor: SakuraUchihaHaruno13