autor: B-kay
Myslím, že dnes jsem ze sebe dostala veškerou slovní zásobu a nemám víc co dodat. Snad jen, že vám přeji krásné počtení a doufám, že se vám dnešní díl bude líbit. Doma to mám zase trošku komplikované, tak doufám, že se mi podařilo odosobnit se a nepřenášet smutnou náladu do psaní 🙂
Tom i nadále seděl vedle klece a těkal očima z modrého ptáčete, skrývajícího se ve tmavém rohu, na Billův vzkaz. Přišlo to jako blesk z jasného nebe. Vůbec se nesoustředil na rozluštění vzkazu, v mysli tak nějak automaticky zpřeházel písmenka a usmál se. Přišel si jako naprostý hlupák, když něco tak jednoduchého nerozluštil okamžitě. A díky Bohu nebyl sám. Nebyl si jistý, jak by něco takového vysvětloval svému nevlastnímu otci a později jistě i Simone. Naštěstí byla středobodem Gordonova zájmu pouze slanina s čokoládou, takže se nad Billovým slovem vůbec nezamyslel, ale stačilo to, aby si Tom uvědomil, že by měli být opatrnější. Na jednu stranu jej to ale mrzelo. Znal svého bratra. Věděl, jak moc Bill potřebuje být milován a projevovat mu svou náklonnost a on to nechtěl o nic méně, ale pokud nebudou dostatečně opatrní, budou prozrazeni a prozrazení v jejich případě znamenalo naprostý konec. S něčím takovým by se rodiče zřejmě vyrovnávali jen těžce. I pro ně to byl dost velký šok, natož pak pro jejich mámu, která dokázala udělat i z naprosté banality hotovou kovbojku.
Miluju tě, vyslovil šeptem a jeho úsměv nevědomky povyrostl. Do tváře mu svítilo slunce, a i když ostré ranní paprsky nikdy neměl příliš v lásce, poprvé se jim nebránil. Zavřel oči a vnímal teplo, které do něj skrz ně pronikalo. Myslel na Billa; na to, jak šílené, náhlé a zároveň překrásné to všechno bylo a čím větší pocit spokojenosti cítil, tím víc se začínal bát toho, jak dlouho tahle idylka potrvá. Ale možná to tak bylo správné. Možná byl strach zcela přirozenou reakcí, odpovědí na reakci vyvolanou nevýslovným štěstím. Nikdo se přece nechce trápit. Nikdo nechce být smutný a osamělý, a proto s každým pocitem štěstí přichází i strach, jakási obava, že je to všechno pouze dočasné, protože jak je známo, nic netrvá věčně. Ale láska mezi jím a Billem byla mnohem silnější a z tohohle pohledu by jistě překonala i věčnost. Od narození bylo jejich pouto výjimečné. Oba v sobě měli zakořeněno sémě něčeho velkého, něčeho, co každým rokem narůstalo na síle a své vlastní velkoleposti. Andreas tenhle přirozený růst možná narušil, ale nikdy se mu nepodařilo zcela jej zastavit.
Tom otevřel oči, vložil si Billův vzkaz zpět do kapsy a přemýšlel nad tím, co by mohli podniknout. Byl sice víkend, ale pokud se zavřou v pokoji, nebo vyrazí někam do přírody, budou moct být celý den spolu, aniž by museli hlídat každý dotek, který tomu druhému věnují, což bylo hodně těžké, protože Tom začínal ztrácet míru, kterou se Billa mohl dotýkat. Už si nebyl jistý, kdy se jej dotýká jako bratr a kdy jeho pohlazení vyjadřují to, co k němu doopravdy cítí. Možná se jej nikdy nedotýkal správným způsobem. Možná byly jeho doteky už od dětství jiné.
Dřív než se nad tím stihl lépe zamyslet, zaslechl tiché vrznutí dveří a ještě tišší kroky směřující k němu. Jeho srdce opět tlouklo jako splašené. Bill mu zezadu vyskočil na záda, přičemž mu ruce omotal kolem krku a vepředu je spojil do pevného uzlu.
„Jaký byl nákup?“ zeptal se tiše a pobaveně se usmál. Podle Billových reakcí usoudil, že má pořád dobrou náladu a chce si hrát. Překvapeně pootočil hlavu, když mu byl odpovědí pouze těžký povzdech. Billův obličej vykazoval známky všeho kromě radosti. Opět byl nepřirozeně bledý a Tom se začínal obávat toho, že se mu zase udělalo špatně.
„Raději se neptej,“ odpověděl Bill unaveně a tváří se opřel o Tomovo rameno.
„Stalo se něco?“ Na krku jej zašimraly Billovy tmavé vlasy a on se nemohl zbavit podezření, že něco bylo špatně. Prudce se v Billově objetí obrátil, takže si najednou hleděli zpříma do očí; respektive Bill na něj hleděl a Tom na něj mrkal svým pravým okem.
Bill se zhluboka nadechl. „Potkali jsme Andrease.“
„To nezačíná dobře,“ vydechl, i když byl částečně rád. Pořád to bylo lepší, než kdyby došlo k opětovnému zhoršení Billova stavu.
„Máma ho pozvala na večeři.“
„Ou,“ Tom překvapeně pozdvihl obočí a vzápětí cítil, že se mu na žaludku usídlilo něco velkého a těžkého.
„To není všechno,“ pípl Bill tiše, sklonil hlavu a nosem se zavrtal do Tomova trička.
„Byl bych radši, kdyby bylo,“ řekl Tom upřímně a pomalu se vzdával plánů na společně strávený den. Možná ho stráví společně, ale rozhodně ne tak, jak si představoval.
„Vypadá to tak, že u nás bude i spát.“
Zbytky Tomovy dobré nálady se rozplývaly s každým dalším vysloveným slovem, a když Bill ztichl, byla na úrovni bodu mrazu.
„Jak se to stalo?“
Bill rychle zamrkal a trošku provinile odvrátil pohled. „Je to moje chyba. Nedokázal jsem s ním mluvit a máma si všimla, že něco není v pořádku. Myslí si, že jsme se odcizili kvůli kapele a já nevěděl, co jiného bych jí měl říct.“
Bill se schoulil do klubíčka a vděčně přijal Tomovy paže, které se kolem něj vzápětí omotaly a uvěznily jej v pevném objetí.
„Je to jen jedna noc, nějak to zvládneme. Před mámou se budeme tvářit, že je všechno v naprostém pořádku a možná jí tyhle obavy konečně přejdou. Krom toho je to myslím dost dobrá šance promluvit si s ním a zjistit, proč to všechno udělal.“
Bill naslouchal bratrovu hlasu, ale nenašel v sobě dostatek síly a energie, aby odpověděl. Vzmohl se pouze na kývnutí hlavou, omotal mu ruce kolem boků a přitulil se k nim, jako když byl dítě.
„Já s ním ale mluvit nechci,“ řekl po chvíli ticha, které vyplňovaly vzdálené zvuky aut projíždějících ulicí a křik dětí hrajících se u sousedů.
„Promluvím si s ním já, ano? Chystám se na to už dost dlouho, je načase konečně zjistit pravdu.“
„Přemýšlel jsi nad tím, proč to udělal?“ zeptal se Bill smutně.
Tom kývl hlavou.
„A přišels na něco?“ Bill se rozvalil na záda a s hlavou v bratrově klíně vzhlížel k jeho obličeji. Natáhl ruku a něžně přejel ukazováčkem kolem Tomova monoklu.
Tentokrát Tom hlavou zavrtěl, zachytil Billovy prsty a přiložil si je k ústům. „Nemyslím si, že jsme mu někdy ublížili natolik, abychom si zasloužili takový podraz.“
Bill se díval jak Tom pomalu, jeden po druhém, pokrývá jeho prsty drobnými polibky, vráska na jeho čele však dávala jasně najevo, že se mračí. Mohl se mu přiznat s tím, že nad tím taky přemýšlel a že jej napadaly desítky různých důvodů, přičemž byl jeden nepravděpodobnější než ten druhý. Nikdy se s Andreasem nepohádali, nebyl si vědom toho, že by mu nějak ublížili, právě proto jeho zrada tolik bolela. Bylo to snad kvůli špatným vztahům v jeho rodině? Kvůli bezmocnosti z Anniny nemoci? Záviděl jim jejich dobrý vztah, přičemž sám potají toužil po sourozenci?
„Ani Blue dnes nemá svůj den,“ přerušil Tom delší ticho a hlavou ukázal na klec.
Bill se krátce nadzvedl na loktech, očima vyhledal modrou kuličku a těžce vydechl. Opět složil hlavu do Tomova klína. „Tohle dělá poslední dobou dost často. Co když je nemocný?“
Tom váhavě pokrčil rameny. „Těmhle věcem opravdu nerozumím. Možná toho jen příliš snědl.“
Bill se zamyšleně zadíval směrem ke kleci. „Je to zvláštní,“ vydechl vzápětí.
„Co je zvláštní?“ Tom dělal ukazováčkem cestičky v Billových vlasech a byl opravdu rád, že konečně změnili téma.
„Všiml sis toho, jak mění barvu? Už to jednou udělal. V ten večer, když jsi mi řekl pravdu o tom, jak to vlastně bylo. Bylo mi na nic a chtěl jsem si s ním pohrát, ale on dělal přesně to samé co teď. Bál jsem se, že je nemocný, ale druhý den byl v naprostém pořádku.“
„Já nevím, Bille. Zvláštní je už jen to, že odmítá létat. Je to pták, je to jeho přirozenost.“
„Kdybych nevěděl, jak šíleně to zní, tak bych si myslel, že cítí to samé, co já.“
Tom pobaveně zakroutil hlavou a cvrnkl bratra do špičky nosu. „Myslel jsem, že tvoje dvojče jsem já.“
„Víš, jak to myslím,“ řekl Bill se smíchem. „Jen… je to divné. Když jsem odcházel, byl v pořádku stejně jako já. Byl jsem šťastný a teď? Je mi na nic a zdá se, že jemu taky.“
Tom to nekomentoval, i když musel připustit, že na tom bylo něco zvláštního. Každopádně to začínalo dýchat fantazií, zacházelo to za hranice reálnosti a Tom na tyhle věci nikdy příliš nebyl. Na takové věci měl Billa. Díky jeho představivosti a duši věčného snílka byl i jeho svět obohacen o pohádkovost a barvy, které by bez jeho blízkosti neznal.
„Tomi?“ zaslechl Billův slabý hlas.
„Ano?“ sklonil hlavu a zadíval se na něj zdravým okem.
„Slib mi, že bude všechno v pořádku. Slib mi, že nedopustíš, aby nás znovu rozdělil.“
Tom se pousmál, sklonil se ještě víc a věnoval Billovi dlouhý polibek. „Slibuju,“ vydechl mu do úst ve chvíli, kdy je Bill pootevřel a dovolil, aby se jejich jazyky na chvíli propletly.
„Bille?“
„Hm?“ Bill neotvíral oči. Nehýbal se, pouze si plnými doušky vychutnával zvláštní tepání ve rtech. Pozůstatek Tomových polibků.
„Ujmetuli,“ šeptl Tom tiše, oba se ve stejnou chvíli rozesmáli a zapletli se do sebe jako dvě neoddělitelné části jednoho celku.
Obavy a strach z příchozího večera se pomalu stávaly minulostí. Věděli, že dokud stojí při sobě, zvládnou cokoliv. Byli spolu, měli jeden druhého a to bylo víc, než si mohli přát. Čím déle tvořili objímající se sousoší, tím méně mysleli na Andrease a na všechno, co měl jejich společný večer přinést.
Když se po několika minutách přesunuli z podlahy na postel, vůbec je nepřekvapilo, že Blue seděl na své houpačce a modř jeho peří byla tak zářivá, jako by ji pozlatilo samotné slunce. Bill se na Toma vševědoucně usmál, přilehl jej a dřív, než stačil Tom jakkoliv reagovat, přitiskl se na jeho rty.
Gordon nahlédl do obýváku a překvapeně pozdvihl obočí, jakmile spatřil svou drahou polovičku sklánějící se nad hromadou starých fotek. Podle pravidelného chvění jejích ramen usoudil, že pláče, nebo se k tomu jistě schyluje.
„Miláčku?“ ozval se ode dveří opatrně. „Jsi v pořádku?“
Simone neodpověděla. Zkřehlé konečky prstů si přiložila ke koutkům očí, aby tím otřela náznaky slz, kvůli kterým začínala vidět rozmazaně. Jakmile vedle sebe ucítila Gordonovu mužnou postavu a kolem ramen něžné sevření jeho paže, pootočila hlavu a zadívala se na něj nešťastným pohledem.
„Něco není v pořádku,“ šeptla.
„S tebou?“ zeptal se soucitně a láskyplně ji políbil do hustých vlasů.
„S kluky,“ přiznala tiše, odložila hromadu přehlédnutých fotek zpět do krabice k ostatním. Myslela si, že ji mírná nostalgie pomůže a zažene hloupé představy, ale mýlila se. Bylo to ještě horší.
„Vlastně mě trápí hlavně Bill.“
„Mně přijde v naprostém pořádku,“ ubezpečoval ji Gordon s úsměvem. „Dnes ráno jsme si spolu hezky popovídali. Je to vychovaný mladý muž. Měla bys na něj být pyšná.“
„To jsem, samozřejmě že jsem,“ přikyvovala Simone horlivě, až svými vlasy šimrala Gordona ve tváři. „Já jen, bojím se, že ho něco trápí. Poslední dobou se choval dost zvláštně. Byl uzavřený, s nikým nekomunikoval, což je v případě mého syna nepředstavitelné.“
„Ptal jsem se na to Toma a on mě ubezpečil, že je všechno v naprostém pořádku. Miláčku, jsme lidé. Nejsme neomylní, každý máme vlastní názor a je zcela přirozené, že se naše názory v jistých bodech rozcházejí. Dokonce i tak ideální vztah, jako je ten jejich, musí občas projít takovou malou zkouškou. Dobře víš, že i když se pohádají, zase se udobří. Nemůžou být jeden bez druhého. Přesně jako my dva.“
Simone mu věnovala drobný úsměv. „Možná mě jen vyvádí z míry to, jak rychle dospěli. Mám pocit, že jsem nad nimi ještě nedávno stála a dívala se na jejich první krůčky a teď? Jsou dospělí a už mě nepotřebují,“ svěřila se mu se svou nejhorší obavou. Nápor slz byl nyní natolik silný, že prorazil bariéru vyrovnanosti a ony jedna po druhé začaly stékat její bledou tváří.
„Takhle nesmíš mluvit. Vždy budeš jejich máma a oni budou vždy tví synové. Nezáleží na tom, kolik jim bude let a jak daleko se právě budou nacházet. Milují tě a vždy se k tobě zase vrátí.“
Gordon si ji opatrně stáhl na klín a rukávem staré košile jí začal otírat vlhkou tvář. Neměl rád, když byla smutná, ale její pláč byl pro něj nesnesitelný. V podobných chvílích by udělal cokoliv na světě, aby ji opět viděl smát se. Byl by schopen dobrovolně se pustit do tance, pokud by měl právě ten zaručit její úsměv a dobrou náladu, a to by pro nikoho jiného neudělal.
„Tak proč Bill nepřišel? Proč se mi nesvěřil s tím, že ho něco trápí?“ vzlykala.
Gordon si chápavě povzdechl. „O některých věcech není snadné mluvit. Možná se s tím chtěl nejdřív vyrovnat on sám.“
„Já nevím, možná máš pravdu. Ale stejně mi přijde jejich chování zvláštní. Tom se zničehonic rozešel s tou chudinkou Riou a Bill? Ten zase odmítá komunikovat se svým nejlepším přítelem.“
„Zlato, nechápu, proč ještě pořád řešíš Riu? Tom se nám přece svěřil s tím, že je zamilovaný. Měla bys být ráda a radovat se s ním.“ Gordon se nervózně zatahal za límec košile a svá následující slova se snažil částečně zamaskovat zakašláním. „Stejně mi ta ženská nebyla nikdy sympatická.“
„Gordone! Jak můžeš takhle mluvit?“
„No co,“ hravě pokrčil rameny. „Jsem jen upřímný, a kdybys byla sama k sobě upřímná i ty, souhlasila bys se mnou. Nebo mi snad chceš tvrdit, že sis ji oblíbila? Byla protivná, rozmazlená a lepila se na Toma jako klíště.“
Simone se na něj přes slzy usmála a vlepila mu pořádnou pusu. „Připouštím, že byla trošku protivná a rozmazlená, ale s tím posledním nesouhlasím. My ženy totiž už jsme jednou takové. Když se do někoho zamilujeme, nejraději bychom s ním byli pořád, i když nás máte za klíšťata,“ řekla s jemným smíchem a přitiskla se k němu celým svým tělem.
„Jsem rád, že tě znovu slyším smát se. A teď už na nic nemysli, půjdeme se někam projít a pak se společně pustíme do příprav na večer.“
Simone na chvíli zaváhala, ale vzápětí si setřela z tváře poslední zbytky slz a věnovala Gordonovi ten nejzářivější úsměv, jakého byla v tu chvíli schopna. Přitulila se k němu a pohledem sklouzla na krabici plnou fotografií. Krabici, ve které byla uschována celá její minulost. Doufala, že na ty nádherné chvíle nikdy nezapomene. Pozorněji si prohlédla fotku, která byla na samém vrchu hromady, a úsměv jí mírně povadl. Dvě vysoké postavy a každá držící na rukou jedno malé miminko. Jejich zářivé úsměvy by ve všech probouzely zdání dokonalé rodinné idylky, ale jen Simone věděla, že trvala jen několik vteřin. Přesněji do chvíle, než se zjevil blesk a zvěčnil tu frašku.
Byly i takové chvíle, na které by nejraději zapomněla.
Tom se opravdu obával toho, že večeře bude naprostým fiaskem. Nebyl si jistý, jestli se s Billem dokážou přetvařovat natolik, aby jim jejich máma uvěřila, že je všechno v naprostém pořádku. Měl strach, že jí jen zbytečně ublíží a že těch několik hodin, které strávila v kuchyni, mohla raději vyplnit příjemnější aktivitou. Nakonec byl ale sám překvapen tím, jak hladce to všechno probíhalo. Bill se sice konverzace zúčastňoval opravdu minimálně a místo na Andrease, zíral do svého talíře, ale v těch správných chvílích zvedl pohled, usmál se a tím poskytl Simone iluzi, kterou tolik potřebovala vidět. Tom se snažil zapojovat do konverzace o něco víc, ale přesto to nebyla žádná sláva. Nebýt Gordona, který zásoboval Andrease různými otázkami, jen aby odvedl pozornost Simone od velikosti porce na svém talíři, zřejmě by večeře neproběhla v takovém klidu. Tom doufal, že si to nakonec rozmyslí a po jídle se rozhodne jít domů, ale Andreas vypadal tak spokojeně, jako už dlouho ne. Usmíval se, s lehkostí zodpovídal Gordonovy otázky a několikrát složil poklonu Simone a jejímu kulinářskému umění. Pokoušel se navázat komunikaci i s Billem, ale jeho jednoslovné odpovědi dostatečně vypovídaly o tom, že o to vůbec nestojí, a tak se přestal snažit.
Po večeři se usadili u televize se sklenkami vína, příjemně unaveni skvělým jídlem, zatímco Simone zůstala v kuchyni a pustila se do úklidu. I přesto, že se Bill několikrát nabídl, že jí s tím pomůže, nepřijala jeho pomoc a místo toho jej s úsměvem poslala do obýváku, aby si užil zbytek večera ve společnosti ostatních. Strávit zbytek večera v Andreasově přítomnosti bylo sice tím posledním, po čem Bill toužil, ale jelikož nechtěl vzbudit podezření, poslechl. Se skloněnou hlavou se vrátil zpět do obýváku, kde se usadil na pohovku vedle Toma, zatímco si Andreas s Gordonem povídali o ovocném buketu vína. Gordon se pustil do vzpomínání na své dětství a prarodiče, kteří vlastnili vinice a vyráběli skvělé víno. Andreas mlčky přikyvoval a Bill pojal podezření, že ho to vůbec nezajímá. Toma jejich konverzace také příliš nezaujala, protože zamyšleně hleděl před sebe až do chvíle, kdy si k němu Bill přisedl. Nenápadně mu omotal ruku kolem boků a jemně jej k sobě přitiskl. Bill se zhluboka nadechl a pootočil hlavu, aby se setkal s bratrovým pohledem.
Vydrž to.
Nemůžu. Je mi z toho špatně.
Jsem s tebou. Tohle zvládneme. Je to jen jedna noc.
Mám strach.
Nemusíš se bát. Všechno dobře dopadne.
Miluju tě.
Já tebe víc.
Bill se jemně pousmál a zadíval se na televizi před sebou. Už dlouho mezi nimi neprobíhal tenhle druh neverbální komunikace. Jako malí to praktikovali dost často; mysleli na něco, snažili se s tím druhým vézt rozhovor jen za pomoci očního kontaktu a pak se smáli tomu, že mají nadpřirozenou schopnost porozumět si i beze slov. Bill se cítil hned o něco lépe.
Všechno probíhalo relativně klidně, až to dvojčatům začínalo být podezřelé. Situace se ale o něco zkomplikovala hned, jak se k nim připojila Simone s tím, že je hodně unavená a požádala Gordona, aby si s ní šel lehnout. Všichni dobře věděli, že to udělala z jednoho prostého důvodu; aby oprášila staré přátelství a vdechla život dávno zapomenutým rituálům, jako dívání se na horory, přejídání se sladkostmi a tlachání dlouho do noci, ale ani jeden z jejích synů se tím nezdál být tak nadšený jako ona. Popřáli si dobrou noc a s posledním Gordonovým soucitným pohledem, osaměli a pokoj se naplnil nepříjemným tichem.
Andreas, sedící v malém křesle hned vedle gauče, prolétl tváře obou roztržitým pohledem, nervózně bubnoval prsty po dřevěném opěradle. Bill se tvářil, že si jeho rozpaků nevšiml a dál zarytě hleděl na televizi a Tom jim všem dolil do sklenic poslední zbytky vína a následoval jeho příkladu.
Andreas se proměnil v časovanou nálož. Věděl, že pokud hned něco neudělá, na místě exploduje. Z venku k nim doléhalo Caliho tiché vrčení a to Andreasovi moc odvahy nepřidalo. I přesto se zhluboka nadechl, otočil se k dvojčatům a ignoruje jejich blízkost, pokusil se o zdolání bariéry, která je dělila.
„Uhm, j-já,“ začal poněkud nejistě.
Tom se na něj podíval, ale Bill se dál tvářil, že nic neslyšel. Ještě pořád nestrávil fakt, že člověk, kterému plně důvěřoval a který mu byl největší oporou, byl vlastně tím, kdo to všechno způsobil.
„Ještě jednou jsem se vám chtěl omluvit za to, jak jsem se choval na oslavě a taky… Tome, opravdu mě mrzí ten monokl.“
„To je v pohodě,“ řekl Tom tiše a opět obrátil svou pozornost k televizi.
„Nic víc mi k tomu neřekneš?“ zeptal se Andreas poněkud zmateně. Na tohle jejich chování nebyl zvyklý.
„Omluvil ses a já jsem tvou omluvu přijal. Co dalšího bys chtěl slyšet?“
„Já nevím, možná to, proč se mnou odmítáte komunikovat?“ Nervózně se posunul na kraj křesla a zoufale se snažil upoutat Billovu pozornost. Už to nevydržel. Měl dost jeho ignorace a přehlížení. „Bille, co jsem ti udělal?“ zeptal se narovinu, žíznivý po odpovědi. Věděl, co mu udělal, ale Bill to vědět nemohl a nic dalšího jej nenapadalo.
„Nic jsi neudělal, jsem jen unavený,“ odpověděl Bill chvějícím se hlasem, aniž by odtrhl zrak od obrazovky. „Co kdybychom se podívali na nějaký film?“
„Co takhle město andělů?“ navrhl Andreas energicky.
„Nesnášíš ten film,“ namítl Tom s překvapeně pozdvihnutým obočím. „Neříkal jsi snad, jak hloupý a naivní Bill je, když se dívá na něco takového?“
„Byl jsem dítě, Tome,“ bránil se Andreas, přičemž živě gestikuloval. „Poslední dobou jsem si ho docela oblíbil,“ lhal, ale byl rád, že mezi ním a dvojčaty probíhá alespoň nějaká konverzace. Všechno bylo totiž lepší než nic.
„No jak myslíš,“ povzdechl si Tom a otočil se k bratrovi. „Bille?“
Bill mu věnoval jemný úsměv a trhl ramenem. „Mně je to jedno, dejte tam, co chcete. Půjdu vzít něco sladkého.“
Musel se opravdu hodně přemáhat, aby se k Tomovi nenaklonil blíž a nepolíbil jej. Jeho plné rty získaly matným osvětlením z televize jemný zlatý odlesk a působily ještě přitažlivěji než obvykle. Dřív než stačil udělat nějakou hloupost, vstal a zamířil do kuchyně. Do obýváku se vrátil s náručí plnou různých dobrot. Přinesl kbelík se zmrzlinou a tři lžičky, několik čokoládových tyčinek, balení gumových žížal a několik barevných lízátek. Vzal si to, na kterém byl obrázek malého ptáčka, opřel se o Toma a spokojeně se díval na televizi, vychutnávaje si sladkost. Andreasův ostrý pohled i nadále ignoroval a pokoušel se na celé situaci vidět jen to dobré. Byl s Tomem a zatím se nestalo nic, kvůli čemu by se musel trápit.
Jakmile se na obrazovce objevil Nicolas Cage, byl myslí úplně jinde. Přemýšlel nad večerem, kdy se na ten film dívali naposledy a Tom se mu nesměle přiznal k tomu, že kdyby byl na jeho místě a měl před sebou stejnou volbu, skočil by. Ale jen kvůli Billovi. Nenápadně pootočil hlavu a zahleděl se na soustředěný profil svého bratra. Nerozuměl tomu, proč nikdy nepomyslel na tyhle maličkosti? Proč během těch dvou let myslel pouze na bolest a na to, jak moc mu ublížil a nikdy se nezamyslel nad drobnými důkazy lásky, které mu poskytoval celý život? Kdyby to udělal, možná by jejich odloučení nemuselo trvat tak dlouho.
Natáhl se po malém kbelíku se zmrzlinou, ale nakonec si to rozmyslel. Bylo toho na něj najednou příliš a on se cítil unavený jako už dlouho ne. Snažil se věnovat pozornost dění v televizi, ale víčka mu najednou připadala nepřirozeně těžká. Sama klesala dolů, dokud nezavřel oči a nepoddal se únavě. Hlasy z televize se zdály být pořád vzdálenější, jeho mysl odplouvala do míst, kde Andreasovo chování nemělo žádný dosah.
Když hlavou bezvládně sklouzl do bratrova klína, vůbec si to neuvědomoval, protože už několik minut tvrdě spal. Bylo to poprvé, co se mu podařilo usnout u jeho oblíbeného filmu.
Tom sklonil hlavu a něžně se pousmál. Zabořil prsty do Billových jemných vlasů a pomalu je proplétal. Dokázal by v té poloze zůstat celé hodiny. Jen se na něj dívat a nemyslet na nic jiného než na to, jak je šťastný. Pak si ale vzpomněl na to, že v místnosti nejsou sami. Zvedl pohled k Andreasovi, který se rychle odvrátil a zadíval se na televizi.
„Musíme si promluvit,“ řekl Tom šeptem. Byl rozhodnutý udělat to rychle a bez zbytečných řečí.
Andreas překvapeně zamrkal. „Ale co Bill?“
„Myslel jsem nás dva. Půjdeme vedle,“ dodal tak tiše, jak jen to bylo možné, opatrně vstal a Billovi položil pod hlavu polštář. Jakmile vyšli z obýváku, pečlivě zavřel dveře a kývl hlavou směrem ke kuchyni. Andreas jej následoval s výrazem raněného štěňátka, vevnitř však jásal. Všechno vycházelo tak, jak si přál.
Tom se usadil na své obvyklé místo u okna a naznačil, aby si Andreas sedl naproti němu. Nervózně se kousl do rtu, ale poslechl. Usadil se naproti Tomovi, váhavě se poškrábal ve vlasech a upřel na Toma nesmělý pohled.
„O čem jsi chtěl mluvit?“ zeptal se plaše.
Tomovi se na něm něco nezdálo. Nikdy nevystupoval takovým způsobem. Něco bylo jiné, ale pořád nemohl přijít na to co. Zhluboka se nadechl a rozhodl se, že do toho skočí přímo po hlavě. Už nemělo smysl chodit kolem tématu jako kolem horké kaše a zamotávat se do dalších pavučin lží.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se a zůstal překvapen tím, jak nešťastně jeho hlas působil.
„Co jsem udělal?“ Andreas zmateně svraštil obočí.
„Proč jsi nám lhal? Proč ses nás pokusil rozdělit?“
„Nerozumím tomu, co říkáš. Kdy jsem se vás pokusil rozdělit?“ Andreas si pořád hrál na hloupého a opravdu doufal, že na něm není poznat, jak se mu náhle roztlouklo srdce a zůstalo mu špatně.
„Přestaň se tvářit jako neviňátko,“ zavrčel Tom varovně. Začínal mít toho všeho opravdu po krk. „Věděl si, co jeden ke druhému cítíme a manipulovals s námi skrz naši lásku. Donutils mě najít si holku a Billa jsi přitom podporoval v tom, že jsem kretén, když jsem mu takhle ublížil. Díky tobě jsem uvěřil, že pro něj nikdy nebudu dost dobrý a jen díky tobě jsme spolu dva roky téměř nepromluvili a já se tě ptám, proč jsi to, ksakru, udělal?!“
Andreas váhavě odvrátil pohled. Najednou to všechno začalo dávat smysl. Už věděl, proč na něj Bill sotva pohlédl. Stalo se to, co mu kdysi přišlo nejméně pravděpodobné. Odhalili jeho špatný úmysl. Přišli na to, že si s nimi po celou dobu jen pohrával.
„Udělal jsem to kvůli vám,“ přiznal tiše a do slov vložil patřičnou teatrálnost.
„Cože?“ Tom se naklonil dopředu, jako by špatně slyšel.
„Jste slavní, Tome. Jste mediální hvězdy a já jsem nemohl dopustit, abyste si zničili život. Kdybyste nebyli dost opatrní a někdo na to snad přišel, uvědomuješ si, co by to znamenalo? Byl by to váš konec. A to ani nemluvím o tom, jak šílené je mít vztah se svým sourozencem.“
„Nevěřím ti,“ sykl Tom. Měsíci nahromaděná úzkost se najednou začala prodírat ven.
„Je to pravda. Jste mí nejlepší přátelé, dělal jsem to pro vás. Chtěl jsem jen pomoct. Nemohl jsem vědět, jak to dopadne,“ obhajoval se Andreas a tentokrát byl on tím, kdo se nakláněl dopředu a doufal, že mu Tom uvěří. „Vlastně, je tady ještě něco, co bys měl vědět,“ šeptl a naklonil se k němu ještě blíž, jako by mu chtěl pošeptat tajemství, o kterém smí vědět pouze oni dva. Ale ve chvíli, kdy se mu chystal zasadit ten nejtvrdší úder a říct mu svou upravenou verzi té osudné noci s Billem, kdy od něj stihl utéct ještě před tím, než k něčemu vůbec došlo, Tom prudce vyskočil ze židle a bez jediného ohlédnutí zamířil ke dveřím.
„Máš minutu na to, abys odsud vypadnul,“ zasyčel na něj skrz rameno a odpochodoval pryč.
Andreas naprázdno zaklapl ústa a v duchu zaúpěl. Tohle byl konec.
Jakmile konečně opustil jejich dům, Tom pustil dovnitř Caliho s Pumbou a všichni se společně vrátili do obýváku, kde se Bill právě probouzel. Byl na čtyřech a natahoval se jako malé kotě. Věnoval Tomovi plachý úsměv a vesele zapištěl, jakmile k němu vyskočil Cali, svalil ho na záda a šťastně oblizoval celý jeho obličej. Tom vzal na ruce Pumbu, který na pohovku ještě nedokázal vyskočit sám a zoufale kvílel o pomoc.
„Kde je Andreas?“ zeptal se Bill, když ho Cali konečně přestat zahrnovat lízanci.
„Šel domů,“ odpověděl Tom tiše, přisunul se k Billovi a hlavou sklouzl na jeho rameno. Cítil se být vyčerpaný a ještě zmatenější než před jejich rozhovorem.
„Šel domů? Jen tak? Nezdálo se, že by se někam chystal,“ řekl Bill a vzápětí jemně zakňoural, když Tom silně stiskl jeho boky a začal pokrývat bělostnou kůži jeho krku hladovými polibky. Jeho tmavé vousy Billa příjemně šimraly všude, kam svými polibky dosáhl.
„Vlastně jsem ho vyhodil.“
Bill překvapeně zamrkal, ale vzápětí se neubránil tichému zachichotání. „To mi musíš vysvětlit,“ řekl se smíchem.
„Všechno ti vysvětlím, ale až zítra. Dnes už jméno Andreas nechci ani slyšet.“
„Rozkaz,“ slíbil Bill s roztomilým úsměvem, vyskočil na Tomův klín a hravě jej zatahal za culík předtím, než jej něžně políbil. Něha se z jejich polibků vytratila stejně rychle jako rozumné uvažování a dřív, než se stačili zamyslet nad tím, co dělají, za stálého vášnivého líbání vpadli do Tomova pokoje a zamířili k posteli.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
grrr toho Andrease nějak pořád nemůžu kousnout >.< doufám že už dá pokoj a uvědomí si, že prostě mezi ty dva on nepatří -.-" a to spojení mezi ptáčkem a Billem je hezké 🙂 a myslím, že to není náhoda 😛 děkuju za další moc krásný dílek :3 <3
Teda ten Andreas se z toho snažil pěkně vykroutit. Lhář jeden! Kdybych nevěděla, jaký podrazák je, tak bych mu snad i věřila a trochu jsem se obávala, že mu to spolkne i Tom a budou pak dělat, jako že se nic nestalo, což bych teda nedokázala strpět. Jsem ráda, že jej vyhodil z domu, udělal to nejlepší, co mohl, protože Andreas by jinak začal zasévat pochyby někde jinde. Je neuvěřitelné, jak drzý a zlý je! Doufala jsem, že když se s ním Bill nebaví, tak jej tím obměkčí a uvědomí si, že je lepší mít Billa jako kamaráda než nic. Ale jeho smůla.
Naopak Tom s Billem dneska všechno jen vylepšovali. ♥ Jsou spolu strašně sladcí!
Moc děkuji za další krásný díl! ♥
Andreas sa vôbec nepoučil. Nechápem čo je to za lásku, keď bez váhania ubližuje tomu koho ako on tvrdí, miluje. Myslím, že on miluje len seba a Billa chce mať. Je mi ho aj ľúto, že je taký chudák, ale zároveň ma neskutočne štve. Tom je k Billovi krásne nežný, zbožňujem keď je taký. A som strašne rada, že odmietol počúvať Andyho hlúpe reči a poslal ho do kelu. Snáď im už dá konečne pokoj.
Dalsi krasny dil 🙂 Tom rozlustil vzkaz a byl poteseny, celou dobu cekani na Billa se tesil. Rozladeny Bill mne mrzi, ale nastesti ho nakonec Tom vykopnul z domun vazne ho nechapu, jak muze byt tak… ja nevim. Dela, jakoby se nic nedelo. Nedokaze se tomu ani postavit jako chlap. Uvidime, jak to s nim pujde dal.
Dekuji za dil 🙂
Myslím že se Andreas jen tak nevzdá.