Die Umerziehung 26.

„Rakije. To si rozhodně musím zapamatovat,“ zašklebil se Bill.

„To ti to tak chutná?“ Bushido si chlapce pobaveně stáhnul na klín. Na rozdíl od Billa, který měl hrdlo v jednom ohni, a po jediném panáku se mu mírně motala hlava, byl úplně v pohodě. Očividně měl dlouholetou praxi v pití rakije.

Bill na něj zděšeně pohlédl. „Blázníš? Abych to už nikdy nestrčil do pusy!“ odfrkl. Přitáhl si k sobě skleničku s colou ve snaze zapít to, ale v krku ho pořád dřelo. „Fuj,“ ulevil si.

Bushido se rozesmál. „Nevěděl jsem, že máš tak moc mlsný jazýček,“ promnul mu boky, zatímco Bill se na něj obkročmo usazoval.

Bill zmoženě vydechl, zavrtěl hlavou nad tím marným případem. „Anisi, můj jazýček se dotkne pouze nejvytříbenějších věcí, které uzná za vhodné. Já ho rozmazluju.“

„Jo?“ pozvedl Bushido pobaveně obočí. „Takže ten chlap tehdá v baru byl luxusní zboží?“

„Eww,“ Bill se znechuceně zašklebil. „To rozhodně nebyl. Sex s ním byl dobrý, ale líbání? Fuj. To se takhle s naprosto neznámýma chlapíkama nelíbám. Nejsem čuně,“ nakrčil nos, načež zachrochtal. Rozesmál se vlastní dětinskosti.

Bushido se položil na gauč, chlapce si stáhnul s sebou. Bill se lokty zapřel vedle jeho hlavy a roztomile na něj zašilhal. „Zvláštní je, že u mě ses líbání nebránil,“ odhrnul chlapci vlasy přes rameno.

„A ty ses mě snad ptal?“ se smíchem se na něm Bill zavrtěl. „Jazyk jsi mi narval pomalu až do krku a nijak ses nezajímal o to, jestli chci.“

„Jenže tys chtěl,“ znovu mu Bushido promnul boky, načež rukama zajel pod tričko na jeho záda. „Jen jsi ještě nevěděl, že chceš. Musel jsem ti nejdřív ukázat, jaké kvality mám.“

„Tělo máš skvostný,“ uznale zamručel Bill. Prsty mu zabořil do vlasů a usmál se. „Líbáš božsky a v sexu jsi ještě lepší, o tom není pochyb. Jenže víš co,“ nasadil co nejvážnější tón, jakého byl mírně přiopilý schopen, „ono to není jen o tomhle. Teď jde o víc!“

Bushido se zasmál. „Jestli řekneš, že jde o duši, tak tu nemám.“

„Blbost,“ odfrknul Bill a na Bushida se položil, nechávaje si čechrat vlasy. „Víš co, kdybys neměl duši… tak bych tě nezačal mít rád. A, teď odsunu svojí vnitřní divu stranou, já tě rád fakt mám. Pomohl jsi mi, když mi bylo mizerně, a když jsem se pohádal s Tomem. Jen málo lidí mě dokáže utěšit, když brečím, protože brečím málokdy. Ale ty jsi to zvládnul bez problémů a rychle. Ale kdybys byl hajzl, ani by ses na mě nepodíval a raději by sis četl, Anisi. I teď, místo abys mi vyšukal duši z těla, se se mnou radši mazlíš a necháváš mě žvanit moje přiopilý řeči, který ale myslím smrtelně vážně,“ zamračeně dodal, když se Bushido začal pochechtávat. „Ty nejsi takový šmejd, jak si myslíš,“ znovu si na něj s výdechem lehnul. „A to je vidět i tady,“ mávnul rukou k obýváku. Nakonec si totiž řekli, že jsou moc líní na to, aby jeli zpět k Billovi. A tak zůstali v Bushidově haciendě.

„Co tím myslíš?“

„Že tvoje maminka žila, když sis tenhle dům pořizoval, nebo ti po ní zůstaly věci a ty si jich nehorázně vážíš. Protože nevěřím, že ta váza, ve které jsou stále živé květiny, byl tvůj nápad. A fotky u schodiště s tím klukem. A zlatý řetízek na komodě ve tvé ložnici,“ vydechl. „Počkej,“ vzpomněl si. „Říkal jsi, že zemřela před rokem. Máš tu vázu jako pomníček, viď?“ vzhlédl k němu.

„Jsi zvědavý,“ Bushido chytil chlapce za bradu.

„Žiju s tebou, zajímá mě, kdo jsi.“

Pousmál se. Líně se otřel klínem o jeho, než chlapce políbil. „Nechápu, jak je možné, že jsem tě ještě nezamknul někde ve sklepení.“

„Protože mě máš rád,“ uculil se Bill spokojeně.

Bushido se usmál a raději ho znovu mlčky políbil. To jako odpověď stačilo. „Měl jsi pravdu. S mámou,“ dodal, když k němu Bill nechápavě vzhlédl. „Pomáhala mi s tím tady. Ta váza byla její oblíbená. Když jsem byl ve vězení, po její smrti jsem zařídil, aby tady byly neustále nějaké květiny. Milovala je, zahrada byla její vášeň.“

Bill ho vděčně políbil na nahé rameno. „Pustili tě na pohřeb?“

„Jo, pustili,“ s povzdechem si k sobě chlapce pevněji přitiskl. „Tam jsem naposledy viděl Sercana.“

„Tvého bratra,“ odtušil Bill.

Bushido přikývnul. „Bydlí v mém bytě a žije z peněz, co zůstaly po mámě, pokud s nimi alespoň trochu dobře nakládá. A přesto za mnou do vězení nepřišel ani jednou. Celé dětství jsem se o něj staral, chránil ho, když…“ promnul si kořen nosu. „Musel jsem udělat něco špatně.“

„Samozřejmě, Anisi,“ s něžným úsměvem Bill muže pohladil po čelisti. „Začal ses živit ve špatném oboru a setrval jsi v tom. To je chyba, kterou jsi udělal. Ale jinak…“

„Mohl jsem se mu víc věnovat. Mohl jsem se mu ozvat, když mě pustili z vězení, jenže jsem byl uražený, že se na mě vykašlal.“

„Ale tys na to měl právo! To, že jsi udělal chybu, neznamená, že on tě může celé roky ignorovat. Proboha, vždyť jsi byl ve vězení! Měl se ti ozvat, alespoň zavolat. Kdyby zavřeli Toma, ať už by udělal cokoliv, stejně bych za ním chodil. Sakra, klidně bych se i naučil péct!“

Bushido se krátce, nevesele, zasmál. „Pekl bys i mně, kdybys mě předtím znal?“

„Samozřejmě, že ne – choval ses jako arogantní nadržené prase, které by ptáka strčilo i do stromu, hlavně že by tam byla díra,“ odfrkl Bill, ale s úsměvem se sklonil k jeho rtům. „Ale možná… bych ti dovolil na mě čas od času sáhnout.“

„Takže bys mě navštěvoval…“

„Kdybych tě znal, tak asi ano. Očividně mám slabost pro naprosté ňoumy.“

„Jo tak ňoumy?“ rozesmál se, pobaveně ho přetočil pod sebe a prsty zahrál na jeho žebra. Ještě před dvěma týdny by se urazil, ale teď ne. Bill se rozesmál s ním, upřímně šťastný. „Já nejsem žádný ňouma! Já jsem úžasný, inteligentní,…“

„… namyšlený…“

„… krásný,“ pokračoval Bushido, jako by ho Bill vůbec nepřerušil, „silný. Oh, jsem zatraceně silný – dokázal bych zabít jedinou ranou!“

Bill vykulil oči. Ruce, kterými objímal Bushida kolem krku, mu ochably. „Vážně?“

„Jo. Ve vězení jsem fakt hodně cvičil. Takže i když nejsem viditelně nějak extra namakanej, sílu teda mám pořádnou. A hlavně vím, kam člověka nejlíp praštit, aby to co nejvíc bolelo a druhému ublížilo. Nemám třeba problém někomu přerazit čelist, když se rozzuřím.“

Billovy ruce teď na Bushidových ramenou jen bezmocně visely. Už minule, když měli tu svou roztržku, šel z Bushida strach. Na krku měl podlitiny, které musel maskovat dvěma vrstvami nejlepšího make-upu, který používali přední filmoví maskéři na maskování třeba tetování. Dokonce měl i teď stehna samou modřinu z toho, jak ho za ně neustále chytal, tuplem dnes u stolu. Co by se stalo, kdyby se znovu pohádali? Víc?

„Bille?“ Bushido ho s povzdechem chytil za bradu. Čekal, až k němu chlapec vzhlédne. „Já ti neublížím. To, co se stalo předtím… Vím, že to byla chyba, vyletěl jsem a omlouvám se za to. Vím, že už se to nikdy nebude opakovat.“

„Co když tě ale zase něčím naštvu? Víš, že si nevidím do pusy, a když mě něco naštve, prostě mluvím a nejsem moc šetrný na výběr slov. Co když přestřelím už hodně?“

„Maličký,“ pousmál se Bushido. „Tentokrát budu přeslazený trouba já, dobře? Měl bys vědět, že když jsem… ti ublížil,“ prsty ho něžně pohladil po krku, „byl jsem naštvaný hlavně na sebe. Bojoval jsem sám se sebou a bohužel, čehož nesmírně lituju, jsi to odnesl ty. Ale důležité je, abys věděl, že jsem bojoval se sebou. Nedokázal a nechtěl jsem si připustit, že pro tebe mám slabost.“

„Máš pro mě slabost?“

„Prosím tě, poznal to dokonce i Andreas, který mě přes tři roky neviděl,“ Bushido protočil očima. „A ty to víš taky, jenom jsi čekal na tohle přiznání, ty malá narcistická divo,“ zasmál se krátce. „Ale já to chápu. Taky bych chtěl všechno slyšet přímo od zdroje, kdybych si začal něco s někým, jako jsem já sám. Hádám, že nikdy nebudeš pořádně vědět, na čem jsi.“

Bill zabručel. „Tak to ti teda předem moc děkuju.“

„Hej,“ Bushido líně přitiskl rty na jeho. „Už to, že jsem přiznal, že pro tebe mám slabost, znamená hrozně moc. Jsi první, ke komu něco takového cítím od Seliny, a to už je hodně dlouho.“

„Kdo je Selina?“ vydechl Bill, znovu Bushida objímaje pevně kolem ramen.

„O té zase jindy,“ s úsměvem se na chlapce přitiskl a prohloubil polibek.

autor: Saline A.