autor: SakuraUchihaHaruno13
Life isn’t about waiting for the storm to pass… It’s about learning to dance in the rain.
Chlapec se špinavě blonďatými dredy, jež neustále nosil částečně skryté pod kšiltovkou, procházel potemnělým městem, které sem tam ozařovala světla lamp nebo oken okolních domů. Neměl jasný cíl. Bez náznaku jediného zájmu bloudil temnými ulicemi a poslouchal to kouzelné noční ticho, jež v určitých intervalech přerušovaly silnější poryvy větru. Vše se zdálo být klidné, dokud se nespustil silný déšť, který v několika následujících vteřinách zmáčel úplně všechno kolem. Normálně by beze změny šel dál, ale tentokrát se jeho pozornost upoutala na chlapce, který se vykradl dveřmi ven a silně vdechl deštěm prosycený vzduch.
Ten chlapec ho zaujal tím, že neprchal před deštěm jako všichni ostatní. On v dešti vyšel ven a nehodlal se jen tak vrátit. Na sobě měl jenom tmavé džíny, nic jiného. Horní půlku těla měl zcela nahou, jen na hrudi se mu ve světle nejbližší pouliční lampy leskl maličký kovový přívěšek. Nevzal si ani boty, vyšel do chladné letní noci oděn jenom takhle spoře, což dredáč nemohl ignorovat, ani kdyby chtěl.
Kluk, který vyšel dešti vstříc, cupital po zmoklém a do velké míry i zabláceném dvorku. Jeho holá chodidla se jen trochu bořila do tenké vrstvy bláta. Místy mu nohy nepatrně podkluzovaly, ale nezdálo se, že by tomu věnoval obzvlášť moc pozornosti. Docupital až do středu zahrady, zaklonil hlavu a nechal na svůj obličej dopadat chladné slzy nebes.
Takhle bez hnutí stál nějakou dobu, jako by si potřeboval něco pořádně promyslet a poté se dal do pohybu. Ruce vystavil vstříc dešti a pomalu se začal točit kolem své osy. Někdy udělal krok stranou, jindy se zase zaklonil nebo si poskočil. Nechával svoje ruce, aby se dle chuti vlnily. Různě se pohyboval po celé zahradě, aniž by vnímal přítomnost kohokoli dalšího.
Přihlížející na místě strnul a zaujatě pozoroval, jaký pohled se mu naskytl. Jeho osobně by nikdy nenapadlo jít v nočním dešti ven a polonahý tančit na zahradě, ale když teď sledoval černovlasého kluka přibližně ve svém věku, musel uznat, že se mu to nezdá až tak nepřirozené. Se zájmem se oddával pohledu na siluetu před sebou tančící s lehkostí a grácií, jak to ještě nikdy u nikoho neviděl. Všemi svými smysly vnímal déšť, který v kapkách dopadal na chlapcovo rozpálené tělo a stékal po jeho ladně tvarovaných křivkách. Svým pohledem přímo hltal to útlé pevné tělo, jehož bělostná pokožka byla na několika místech přerušovaná tetováním, které i na tu vzdálenost viděl. Nedokázal odvrátit zrak od černých vlasů lepících se k dokonalé, téměř až andělské tváři. Když ten černovlásek vycházel, jeho vlasy tvořily kolem obličeje jakousi černou, značně rozcuchanou a určitě i natupírovanou svatozář.
Bill se plně oddával svým myšlenkám a tužbám. Vlnil se v rytmu dopadajících dešťových kapek, který dost často nedodržoval a nestíhal. Nechal svému tělu volnost a pohyboval se, jako by byl navěky svobodný. Mysl zaměstnával vzpomínkami a obrazy v naději, že se dozví něco víc. Nikdy dřív nic podobného nedělal, ale musel uznat, že takovému souznění s přírodou se mohlo rovnat jenom máloco. Dovolil osamoceným kapkám stékat mu po těle a už ani nevnímal chlad nebo husí kůži. Nevzpíral se větru hladícímu ho po jeho pažích a nahém hrudníku. S letmým úsměvem přijímal chlad obtáčející mu jeho kotníky. Nastavoval svůj obličej dalším kapkám a jemnému laskání větru, aby se konečně očistil od veškeré negativní energie a lží. Potřeboval se spojit se svou minulostí, aniž by byl klamán výmysly nebo strachem. Ruce zkřížil a chytil se ramen, jako by sám sebe mermomocí objímal a už nikdy se nechtěl nechat uniknout ze svého sevření. Se zavřenýma očima a klidným obličejem s náznakem nevídané slasti naklonil hlavu k pravému rameni a promnul si rty, jako by v sobě zadržoval silný pocit prodírající se na povrch. Dlaněmi se hladil po pažích, přičemž ze sebe stíral část deště. Když jeho prsty zavadily o lokty, své dlaně přesunul k pasu a odtud pokračoval až ke svým bokům. Chvilku se jemně vlnil, pak pokračoval pomalou otočkou, předklonem a spletitými pohyby rukou.
Pozorující ucítil jemné, téměř nepatrné škubnutí ve svém přirození a chtěl okamžitě odvrátit pohled a odejít, ale nedokázal svoje tělo donutit k pohybu. Místo toho tam jenom stál a snažil se ignorovat naléhavé zprávy, které se od spodní části jeho těla postupně šířily do jeho zbytku.
Jak Bill s přirozenou ladností tančil a dával každou částí svého těla najevo, že je spokojený, přihlížející blonďák nebyl schopný svůj pohled soustředit jinam. Před očima měl jenom to bezchybné tělo pokryté kapičkami a ve tmě téměř nepostřehnutelnou husí kůží. Stačil si všimnout, že se chlapcovy džíny nasákly vodou natolik, až z jeho boků sjely kousek níž a poodhalily tak černý lem jeho boxerek.
V tu chvíli se promočený pozorovatel kousl do rtu a nechtě zavadil o piercing na levé straně svého spodního rtu. Jazykem si olízl své deštěm zmáčené rty a dál se oddával pohledu na nezvyklou dokonalost před sebou.
Billovi se zatím podařilo odpoutat se od přítomnosti natolik, že nebyl schopný vnímat chlad, déšť ani vlastní doteky. Na jeho tváři hrál zvláštní výraz doplňující všechny jeho pomalé kroky a kroužení po rozlehlé zahradě. Před sebou viděl obraz, který v jeho nitru vyvolal nepříjemný pocit plný strachu. Nacházel se v prostorné kolíbce plné světlounkých deček a plakal. Jeho tělíčko se otřásalo silnými vzlyky, po tvářích se mu kutálely slzy a on řval z plných plic, až to jeho uším znělo jako poslední beznadějný křik před popravou.
Celou tu scénu doplňovaly nepříjemné zvuky bouře. Pokoj se střídavě rozsvěcel a nořil do tmy v závislosti na blescích bičujících oblohu nad jejich domem. Měl strach, bylo to neznámé, hlasité, divoké a nebezpečné. Nezvládal svou první bouři v životě. Jeho tělo pohltila bezmoc a totálně ho ochromil strach. V tomto rozpoložení zůstal, dokud se nad postýlkou neobjevila ženská silueta s totálně vyčerpaným a zdrceným výrazem ve tváři. Ta žena ho uchopila do náruče a pomalu s ním pohupovala. Přivinula ho k sobě pravou rukou a levou sáhla do kolíbky a vytáhla z ní miminko, které už viděl a moc dobře ho znal. To dítě neřvalo tak silně, slzy jenom minimálně vlhčily jeho tvářičky a v očích mu hrála jakási tichá odhodlanost. Odmítal se bát něčeho neznámého nebo svůj strach nechtěl tolik ukazovat.
Jakmile se bouře začala vzdalovat a ustávat, Bill se zklidnil. Postupně cítil větší jistotu, když k němu nepronikalo nic neznámého v podobě strašlivých zvuků a zářivých blesků.
Když se poté ocitl zpět v kolíbce, úlevně se opřel o svého společníka, který ho svými malými prstíky pohladil po tváři. Přidal k tomu ještě jeden povzbudivý úsměv a zažvatlal něco ve smyslu, že je tu s ním a pak obě děti v těsném objetí usnuly.
V chvíli, kdy se Bill vrátil zpět do přítomnosti, jeho tělo zalila silná vlna chladu a úzkosti. Opíral se o zeď domu a zhluboka dýchal pro zklidnění vlastního dechu, který nasadil prudší tempo, aniž by si to uvědomil. Hlava ho začala pobolívat a tělo měl ztuhlé a gumové z toho, jak dlouho byl venku.
Nevšímaje si blonďatého společníka, vrátil se do domu. Celou dobu za sebou nechával blátivou cestičku a vodu. Před svým odchodem to nedomyslel, takže teď stál v předsíni s mokrými džínami a prochladlým tělem, aniž by věděl, co by měl dělat dál. Došlo mu, že jestli půjde dál do vnitřku domu, jeho matka ho zabije za ten nepořádek, ale nevymyslel nic jiného, než si svléknout ty promočené džíny a alespoň částečně si očistit svá chodidla. Mokrá džínovina z jeho těla nešla příliš ochotně a Bill musel prokázat svou šikovnost a výdrž i v silně ztuhlém stavu. Nakonec se mu to ale podařilo a on si z věšáku vzal delší černou bundu, z botníku, na nějž položil promočené džíny, si vyndal domácí boty a šel dál. Prošel chodbou a rychle zamířil do koupelny, kde si obstaral několik ručníků. Jedním si sušil vlasy, druhým otíral své tělo a další chtěl vzít dolů, aby měl v čem přenést ty mokré a špinavé džíny.
Když se převlékal, tiše doufal, že si toho jeho matka nevšimne, ale jeho přání se nakonec ukázalo jako pošetilé. Když v rukou svíral promočenou látku obalenou několika ručníky a vracel se zpátky, aby mohl svoje kalhoty očistit, střetl se s nechápavým a následně i nespokojeným výrazem v matčině tváři. Dopodrobna musel vysvětlit své počínání a po jejím ostrém klení doprovázeném všemožnými projevy zoufalosti musel jít nahoru do koupelny, kde se měl umýt a ty kalhoty si měl vzít s sebou, aby na nich to bláto úplně nezaschlo. Bill se sklopenýma ušima poslechl a šel se vysprchovat, přičemž mnul i spodní části nohavic svých džínů.
Sprchoval se vlažnou vodou, aby nemusel čelit případnému teplotnímu šoku, i když si v tu chvíli nepřál nic jiného než pořádnou horkou koupel s uklidňujícími účinky. Místo toho se ve vaně třásl a sledoval, jak bláto z jeho nohou v doprovodu tenkých stružek rudé tekutiny mizí v odpadu společně s modrou barvou jeho kalhot.
Když vylezl z vany, zjistil, že má na nohou několik škrábanců a oděrek, které si musel způsobit na nerovném povrchu se spoustou maličkých kamínků nacházejících se na jejich zahradě.
Požádal svoji matku o náplasti a řekl jí, že s těmi džínami ve vaně udělal vše, co bylo v jeho silách. Blonďatá žena mu za stálého spílání věnovala několik náplastí a pak v koších na prádlo vyhledala další kalhoty z džínoviny, aby je mohla společně s těmi Billovými vyprat.
Černovlásek zaplul do svého pokoje, rány si vyčistil dezinfekcí, jež si vzal z koupelny a následně si jednu po druhé zalepil. Po dokončení této práce nesouhlasně zavrtěl hlavou nad tím, co si o něm jeho matka asi musí myslet. Potom s nespokojeným pohledem pohlédl ke stolu, kde se válely sešity vyzývající ho k zapsání svých nových poznatků. Natáhl se pro zelený sešit, chvilku hledal propisku, než ji spatřil na zemi, a pak trochu roztřesenou rukou přenesl na papír událost, kterou právě v mysli absolvoval. Hodnou chvíli přemítal i nad tím, zda by měl bílým stránkám sdělit také, jak se k těmto výjevům dostal. Nakonec jenom dvěma krátkými větami shrnul své noční polonahé tancování na zahradě a přistoupil k oknu.
Netušil, proč to dělal, nečekal na nic zásadního, v nic nedoufal, prostě jenom krátký pohled z okna. Tedy takhle to chtěl brát, ale realita byla úplně někde jinde. Někde v jeho nitru planula naděje, že znovu uvidí toho kluka s dredy, v jehož přítomnosti uviděl první obrazy. Skutečně o něm chtěl vědět víc, než jeho vzhled napovídal. Tajně doufal, že se mu podaří přijít na to, v čem je to osoba tak zvláštní.
Pokojem se nesl tichý povzdech s jasně znatelným zklamáním. Bill z okna zahlédl jedině liduprázdnou ulici osvětlenou oranžovým světlem lampy, v němž se míhaly dešťové kapky. Nikde se nenacházelo nic, co by přítomnost kluka s volným oblečením dokazovalo, přesto měl ale Bill pocit, že je někde blízko. Nějak to cítil, byla to jeho vrozená intuice, která mu po celý život šeptala ta tichounká slova ztráty. Teď to ale bylo něco jiného. Srdce mu prozrazovalo, že je strašně blízko. Jeho duše byla zaklíněná v úzkosti prozrazující přítomnost hledaného, ale zároveň i oznamující vzdálenost a nedosažitelnost. Trápil ho pocit toho, že má svůj cíl na dosah ruky, ale není schopný se ho plně zmocnit. Něco mu v tom neustále bránilo, nějaká překážka nebo blok.
Se zmatenými myšlenkami vykročil směrem k posteli, kam spokojeně ulehl a zavřel oči před zkaženým a pomateným světem. Netušil, že na jeho pocity je větší spolehnutí než na jeho oči. Oči se dají snadno zmást a zaslepit. Stačí ukázat nějaký klam, špatně osvětlené místo, nebo prolínající se stíny a zrak nám neukazuje skutečnost.
Blonďatý chlapec neodešel, zůstal a čekal, která okna se rozsvítí. Nejprve spatřil světlo z koupelny, jejíž okno se nacházelo v nepřirozené výšce, takže neviděl přímo dovnitř. Když pak ale Bill zašel do svého pokoje a postavil se do okna, skrytý pozorovatel mohl z větší dálky sledovat jeho siluetu v okně. Dredáč si byl plně jistý, že se nezmýlil. V okně se nacházela štíhlá mužská postava se zvláštně zplihlými vlasy kolem hlavy.
Netušil, proč tam tak stojí a pozoruje ho. Nikdy nikoho nesledoval, ani nešpehoval, pokud nešlo o nutnost, ale nyní ho jakási vnitřní touha nabádala k tomu, aby si o tom člověku zjistil mnohem víc. Nepramenilo to ze strachu nebo možného nebezpečí, šlo spíše o to, že on sám chtěl o tom klukovi něco vědět. Potřeboval mu být na blízku a zjistit, co nejvíc bude možné. Ale proč? Vždyť je to jen cizí kluk! Jenom někdo z davu, jehož momentální stav a charakter mě vůbec nezajímá.
Pak ale proč? Proč mám pocit, že ho znám a chci ho znát ještě víc…?
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Musím říct, že hned na začátku se mi strašně líbil ten citát, je opravdu krásný!
No a když se k tomu potom přidal ten úžasně popsaný Billův tanec v dešti… Nádhera!!!
Měla jsem z toho až husí kůži a vůbec se nedivím, že to na Toma tak zapůsobilo. Strašně se těším, až se ti dva skutečně setkají tváří v tvář, protože už teď je to k sobě až neskutečně táhne a to se prakticky neznaji…
Ta začáteční věta mě hrozně okouzlila. Nebo jestli je to citát? Netuším, ale vykouzlil mi úsmvě na rtech a strašně moc se mi zalíbil. 🙂
A líbí se mi, jak moc jsou kluci sebou navzájem fascinováni. Jsem ráda, že to tak má i Tom, protože doteď jsem vlastně pořádně netušila, co je zač. Ne že bych to teď věděla. 😀 Ale pro začátek mi rozhodně stačí, že vím, že se mu Bill líbí a táhne jej to k němu. O to víc se teď nemůžu dočkat jejich setkání! Že by už třeba v příštím díle? Prosííím! 🙂 Nemůžu se toho dočkat, protože věřím, že si budou strašně rozumět a že konečně všechno zapadne tam, jak má být a oni si zaplní to prázdné místo v srdci, které mají.
Moc děkuji za krásný díl a budu se těšit opět na další! 🙂
Doufám že se ty dva brzo setkají myslím si že jsou sourozenci.
Ten začiatočný citát je fakt úžasný. 🙂
Billovo tancovanie v daždi bolo… ani neviem aké, proste také nadpozemské? 🙂 A páčilo sa mi, ako ním bol Tom fascinovaný, až musel ostať, aby zistil, kde má Bill izbu.
Strašne sa teším na to, keď sa konečne stretnú prvýkrát tvárou v tvár. Dúfam, že to bude už skoro 🙂
Ďakujem za časť.
To bolo nádherné. Tak ako Tom nevedel odtrhnúť od toho divadla zrak, tak som sa ani ja nemohla pohnúť pri tej predstave. Ďakujem za kapitolu a som zvedavá na ďalšiu. A hlavne sa teším na ich stretnutie. Dúfam, že to už nebude dlho:)