Me, Myself and Romeo 73.

„Teda já zírám. Takhle jsem tě dlouho nezažil.“ Poznamená Michael zvaný Mickey. „Copak? Nějakej novej objev na obzoru?“ Okamžitě začne vyzvídat. Nezlobím se na něj, zvědavost je přirozená a je fakt, že takhle dobrou náladu jsem už hodně dlouho neměl. Mám k ní hned několik důvodů. Debutový singl mých děcek sklidil nečekaný úspěch, takže očekávám, že album se bude prodávat dobře. S Patem momentálně zajišťujeme termíny pro jejich turné. Zatím nepůjde o nic velkého, jen pár menších koncertů po Německu, přesto jsou z toho všichni už teď u vytržení. Dokonce mám podezření, že se na to těším víc jak oni. Sice budu všemu přihlížet jen ze zákulisí, alespoň to zase poznám z jiné strany. Vím, že mě čeká hodně starostí, ale i tak se toho kolotoče nemůžu dočkat.

„Spíš staronovej.“ Odvětím s tajemným výrazem ve tváři. Hlavní důvod, proč se několik týdnů v kuse culím jak zamilovaná puberťačka, má jméno Bill. Můj malý bráška, jak mu stále pro sebe říkám, mě činí neskonale šťastným. Dík němu mám energie na rozdávání a všimli si toho všichni.

„Asi ji neznám, co?“

„To nevím.“ Pokrčím rameny. Znáš, Mickey, znáš, ale máš smůlu a já taky. Jméno ti prozradit nemůžu. To je jediné, co mi vadí. Zpočátku mi to přišlo vzrušující. Naše zakázaná láska, kterou musíme před světem tajit. Teď mi leze na nervy, že nemůžu nikomu říct pravdu o tom, kdo mi ukradl srdce. Nejraději bych vykřičel do celého světa, jak moc Billa miluju. To ostatně můžu, ale musím dodat, že jako bratra. Nikdy ho nebudu moct držet na veřejnosti za ruku ani ho políbit. Kdykoli si to uvědomím, je mi z toho smutno. Pro okolní svět musíme navždy zůstat „jen“ sourozenci.

„Aby Tara nezačala žárlit,“ dobírá si mě. A to jsem si myslel, že tohle téma je už pasé. Její zájem o mou osobu mírně poklesl, zato o tu Billovu stoupl. Není dne, kdy by se mě na něho nezačala vyptávat. Jsem rád, že je natolik zaneprázdněný a nemůže přijít, protože bych asi žárlivostí zešílel.

„Nemel a bal se,“ přikážu mu se smíchem. Pořád mlátí pantem a čekám v podstatě jen na něj. Ostatní už odešli, my jsme poslední, kdo tu ještě trčí. „Nechci tu nocovat.“

„No jo, pořád.“ Obrátí oči v sloup a připomene mi tím Billa. Taky tohle dělával a s oblibou Davidovi za zády. Kdykoli nám kázal, stál za ním, poškleboval se a protáčel očima. A v čem se nesmírně vyžíval, bylo napodobování Jostových pohybů, což mívalo za následek, že jsem se kousal do rtu a musel jsem se sakra držet, abych nevyprskl smíchy a našemu manažerovi se nevysmál do obličeje.

Cestou ven se ze mě Michael ještě snaží vytáhnout nějaké informace o mojí polovičce, ale jsem tajemnější než sfinga. Určitě to vnímá tak, že ho schválně provokuji, ale není to tak. I kdybych tisíckrát chtěl, prostě nemůžu. Nemůžu říct ani slovo.

„Svezu tě, jestli chceš.“ Nabídnu mu. Ukázalo se totiž, že Bill Range Rover nekupoval ani tak pro sebe jako spíš pro mě. Vnutil mi od něj klíče s tím, že mi ho na pár dní půjčí, abych ho otestoval. Z pár dnů je skoro měsíc a diva se tváří, že na to zapomněla. Kdykoli to téma nakousnu, něčím to zamluví.

„Jen si ještě zavolám,“ sdělím mu, když otevřu dveře a nechám ho nastoupit.

„Té svojí bezejmenné kočce, co?“ Zásah, Michaeli, trefa přímo do černého.

„Ne, bráchovi. Potřebuju s ním něco probrat a nějak se mi neozývá.“ Zamumlám si pod vousy a vytočím jeho číslo. Psal jsem mu už dopoledne a několikrát jsem se mu pokoušel i volat. Bez odezvy. Pořád mi to padalo do hlasovky. Začínám z toho být zase nesvůj. Byli jsme totiž domluveni, že ho vyzvednu a pojedeme ke mně. Skoro týden jsme se pořádně neviděli a stýská se mi. Nemáme žádný konkrétní program, jen jsme si chtěli užívat společnosti a blízkosti toho druhého.

„No, kde pořád lítáš?“ Vypálím, když konečně přijme hovor.

„Já?“ Podiví se Bill. „Nikde.“

„Celej den čekám, že se ozveš a ty na mě kašleš.“ Vyčtu mu, že mu nestojím ani za jednu jedinou pitomou SMSku. „Kde vůbec jsi? Pořád v kanclu?“

„Doma, celý den jsem doma.“ Řekne, jako by se nechumelilo. Dělá si prdel? Celej den sedí doma na zadku a není schopnej podívat se na mobil?! Co má tak důležitého na práci, že se nemůže utrhnout, aby mi napsal? Už už se nadechuji, abych mu řekl, co si o tomhle myslím, ale něco mi zabrání. Strach o Billa.

„Tobě něco je?“ Vyděsím se, jestli se mu něco nestalo. Proč by jinak zůstával doma? „Je ti špatně nebo sis něco udělal? Dej mi chvilku a…“

„Tomi, Tomi,“ snaží se mě zabrzdit. „Nic mi není. Byl jsem akorát hrozně unavený, v noci jsem totiž špatně spal, tak jsem prostě zůstal doma. Ráno jsem mobil vypnul, aby mě nikdo neotravoval. Prospal jsem skoro celý den a zapnul jsem ho před chvilkou. Promiň, nechtěl jsem ti přidělat starosti.“

„Jednou mě přivedeš do hrobu, Billchen.“ Zhluboka si povzdechnu. Jo, je s ním lepší komunikace než dřív, ale v tomhle směru se nezměnil ani trošku. Moc dobře ví, jak jsem se o něj vždycky bál, a přesto mě tou svou lehkomyslností pořád trápí. Kdybych se mu neozýval celý den já, tak mě při nejbližším setkání sjede jak malýho haranta. A sám? Než mobil vypnul, mohl mi s klidem zavolat nebo jen napsat zprávu, že do firmy nejde. Buď bych si to nějak zařídil a jel za ním, nebo bych tam vyrazil hned, jak by to bylo možné.

„Promiň,“ omluví se znovu a klidně bych se vsadil, že u toho mírně nakrčil čelo a našpulil rty. Vždycky to dělal, vždycky. A přidával k tomu i psí pohled, protože věděl, že to na mě zabere a obměkčí mě to.

„Hodím domu Mikea a stavím se pro tebe, tak buď nachystanej.“

„Rozkaz.“ Na druhé straně se ozve zvonivý smích. Říkám, že je úplně jinej, skoro jak vyměněnej. Ještě před pár měsíci by mi dal nehezky pocítit, že jsem si dovolil mu něco přikazovat. To neexistovalo. Byl jsem starší, ale komandovat Billa jsem si troufl málokdy. Uměl být pěkně jedovatej… A teď? Vtipkuje a směje se. Žádné protesty, držkování, prostě nic.

***

„Kam to jedeme?“ Zarazí se Bill, když nečekaně odbočím, a zadívá se ven z okýnka.

„Potřebuji ještě něco koupit, pokud teda nechceš s Absim chroupat granule.“ Mrknu do zpětného zrcátka na dalšího pasažéra ve voze. „Co Absi, rozdělíš se s Billem?“

„No, moc se na to netváří.“ Vyhodnotí psův pohled bráška a oba se rozesmějeme.

Po pár marných pokusech a nadávání na adresu lidí, co by okamžitě měli vrátit řidičák, se mi podaří zaparkovat poblíž supermarketu. Bill si nasadí sluneční brýle a než vystoupí, zkontroluje své vzezření ve zpětném zrcátku.

„Ty s námi nemůžeš,“ zadívá se soucitně na Absintha. Mezi námi, podle mě mu je putna, že s náma nemůže. Klidně bych si to s ním vyměnil, protože nakupování bytostně nesnáším. Vždycky jsem nakupoval stylem, že jsem s jasnou představou, co chci, vešel do obchodu, popadl to a okamžitě jsem zamířil ke kase. Bill ne, ten se v nákupech vyloženě vyžíval. A nejen v pořizování oblečení. I když jsme nakupovali jídlo, lítal z uličky do uličky a do koše snášel všechno, co mu padlo do oka a co by se nám podle něho mohlo hodit.

„Nepotřebujeme… Dobře, tak ho vezmeme.“ Vzdám to, protože Bill okamžitě zamíří pro koš, ale nemá v úmyslu ho vozit sám. To je mi jasné v momentě, kdy ho přistrčí přede mě. Protočím očima, přesto však popadnu madlo a rozejdu se. Bill kráčí vedle mě s rukama překříženýma na hrudi a rozhlíží se kolem sebe. Nad hlavou nám vyřvává nějakej utahanej song, kterej sem tam přeruší hlášení o nějaký super lákavý nabídce.

Ta hysterie kolem nás mi vůbec neschází. Tehdy jsme pomalu nemohli vystrčit nos z baráku, aniž by na nás nemířili objektivy paparazzi. Teď se můžeme pohybovat, jak se nám líbí. Samozřejmě se vždycky najde někdo, kdo se po nás otočí. Ale nezastavují nás, aby si s námi pořídili fotku nebo získali podpis.

„Co jsi chtěl kupovat?“

„No, původně jsem myslel, že… Bille?“ Začnu se rozhlížet všude možně, kam se mi můj povedený bratříček zatoulal. Přísahám, že ještě před vteřinou šel vedle mě a teď je fuč. Pro všechny případy se rozhodnu zůstat na místě. Sice je to Bill, kdo zmizel, ale znám ho natolik dobře, že by to nakonec byla moje vina, že jsme se vzájemně nemohli najít, protože jsem na něho nepočkal. „Bille.“ Nadechnu se, abych mu sdělil, že cereálie doma mám. Kupoval jsem je zhruba před čtrnácti dny, protože jsem na ně dostal chuť. Bill se ke mně totiž přiřítí ne s jednou, ale hned se dvěma krabicemi. Asi má strach, že bych se s ním o to extra výhodné balení porval nebo co.

„Ale tyhle jsou lepší. Navíc, je to výhodné balení. Dívej, dvacet procent gratis.“ Přesně o tomhle jsem mluvil. Bill se vyloženě vyžívá v házení věcí do koše, o čemž svědčí to, že jsme teprve na začátku a už v koši kromě cereálií vezu nutellu, něco, co vypadá jako žrádlo pro králíky, cherry rajčata a nesmím opomenout ananas, protože ‚vždycky sis ho dával k snídani, s bílým jogurtem, Tomi‘. Okay, dal jsem si ho všehovšudy třikrát, ale řešit to nebudu. Škoda slov. Hádám, že teď máme namířeno právě do oddělení s mléčnými výrobky.

„Hned budu zpátky, zatím něco vyber.“ Pošeptám mu a pohladím ho po zádech, když se postaví k pultu a začne vybírat sýr, jelikož na něj má dle vlastních slov už dva dny příšernou chuť. Doufám, že mu nepřeskočí a protože si nebude moci vybrat, nevezme si od každého kousek. Rychle prokličkuju mezi lidmi a namířím si to k nápojům. Doufám, že tady mají, co potřebuji. Po cestě popadnu balení Red Bullu. Udělám to spíš ze zvyku. Sám ho moc nepiju a Billa jsem s ním v ruce taky dlouho neviděl. Býval na tomhle energetickém nápoji doslova závislý, akorát to na něj časem přestalo působit, protože po něm v pohodě usnul. Ne tak já. Pamatuju si, že jednou jsem si ho, blbec, dal v devět večer a do čtyř do rána jsem čuměl do stropu. Čert ví, jak to má Bill teď.

Procházím uličkou s alkoholem a očima zkoumám etikety na láhvích. Minu destiláty a konečně dospěji k vínům. Bílé, růžové, červené, šumivé, ale to, co hledám nikde. Kde to proboha splašil? Minule jsem si dělal srandu, že si koupíme dětské šampaňské, ale mám obavu, že tak nakonec fakt dopadneme.

„Tome?“ Uslyším nad hlavou nebezpečně známý hlas, po němž se otočím. „Jsi to ty!“

„Ahoj,“ vysoukám ze sebe a pomalu se narovnám. Do háje! Ze všech lidí na světě tu musím narazit právě na Peta. Možná bych se měl sbalit a jít najít Billa, dřív než on najde mě, respektive nás.

„Máš se?“ Zeptá se a mně neunikne, jak si mě prohlíží. Dokonce mě tím maličko rozhodí. To něco v jeho pohledu nejsem schopen ignorovat.

„Super,“ odpovím popravdě. Proč bych se měl tajit tím, že je mi teď tak dobře jako už dlouho ne? „Co u tebe?“

„Ujde to,“ pokrčí rameny a přendá si láhev vína z jedné ruky do druhé, což mi připomene, že jsem tu svou ještě nenašel.

„Nevíš, kde bych našel dealkoho… prostě nealko víno?“ Řeknu nakonec, když se mi zaplete jazyk při vyslovování toho šíleného slova. Opět na mě pohlédne s tím zvláštním něčím v očích a vidím na něm, že se mě chce na něco zeptat. Jen buď neví, jak má otázku položit, nebo nemá chlapec dost odvahy.

„Nikdy jsem ho nekupoval, takže…“ Věnuje mi omluvný úsměv. Přísahal jsem, že ten dryák už nikdy nepozřu, ale co mám koupit? Sice je to fakt humus, ale čím si jinak připijeme? Džusem si s Billem ťukat nebudu. S Petovou pomocí nepočítám, ten vypadá spíš, že má dost práce s přemýšlením, proč kupuji zrovna tohle a co chystám. Takže začnu v regálu hledat sám. Hlavně že tu mají dvacet druhů tohohle, třicet dalšího a deset zase jiného, že? Pročítám etikety dokola jako magor polici od police, až konečně s pocitem vítězství sevřu jednu láhev v ruce.

„Tomi, nemohl jsem se… Co tu doprdele dělá on?“ Trhnu hlavou a můj zrak okamžitě přistane na Billovi, který stojí zhruba metr od nás. V jedné ruce drží mobil, druhou drtí madlo a podle jeho výrazu bych řekl, že zvažuje, že Peta tím vozíkem buď srazí, nebo ho minimálně přimáčkne k nějakému regálu.

Pete si ho prohlédne s naprostým opovržením. Přesně takovým, jaké si pamatuji z doby, kdy se z jeho modly stal nepřítel. Nato se otočí ke mně, ve smaragdových očích si mohu přečíst ‚věděl jsem, že se k němu vrátíš‘ a spatřím v nich i jakési zklamání. Zda je to kvůli tomu, že mě má za slabocha, nebo je důvod jiný, netuším. No a co, je mi vlastně jedno, že jsem slaboch. Můj život bez Billa ztrácí smysl. Každá moje vzpomínka, každá moje šťastná vzpomínka se váže k jeho osobě. Lidé přicházeli a odcházeli, jen Bill tu byl vždycky. A přestože jsme se na okamžik rozdělili, dokázali jsme k sobě najít cestu zpět. Jsem přesvědčen o tom, že bychom to zvládli vždycky. Nezáleželo by na tom, kolikrát a na jak dlouho by se jeden druhému ztratili, nakonec bychom znovu byli spolu. Ačkoli, když nad tím teď tak uvažuji, vlastně jsme nikdy nebyli úplně odděleni. Fyzicky možná ano, ale duševně ne.

Celá tato situace už nemůže být trapnější. Bill mlčí a pohledem probodává Peta, ten hypnotizuje moji osobu a já těkám očima z jednoho na druhého a přeji si vypařit se.

„Změnil jsi styl, Billie.“ Pete se otočí k mému bratrovi a několikrát si prohlédne jeho outfit. Dívat se takovým stylem na mě, tak okamžitě znejistím, ale on ne. Hrdě čelí jeho pohledu a nehne brvou. Jediné, co udělá, je, že odstrčí stranou košík a přistoupí ke svému ex, který je vlastně zároveň i mým ex. Ačkoli náš vztah byl takový spíš nevztah. U nich šlo rozhodně o něco intenzivnějšího. Fyzicky intenzivnějšího. Tuto myšlenku okamžitě vypudím z mysli.

„Nic ti do toho sice není,“ promluví Bill klidně a mě to vykolejí. Čekal jsem, že ho pošle tam, kam slunce nesvítí. Slušně řečeno. „Ale ano, změnil. Móda se totiž neustále mění a posouvají se hranice. Překvapuje mě, že ty, člověk takového jména v naší branži, se divíš…“ Při těchto slovech už stojí vedle mě a jednou rukou mě objímá kolem pasu. Troufám si tvrdit, že jeho averze vůči Petovi dávno přesáhla mou z doby, kdy jsem se vrátil z léčebny a dozvěděl jsem se, že dvojče s někým žije. Takže jsem docela rád, že nevidím ty obrázky brutálních způsobů, jakými by ho byl schopen odstranit, co se mu jistě prohání hlavou.

„Nedivím se, pouze konstatuji.“ Rovněž Pete mluví naprosto vyrovnaně, přestože to uvnitř něj jistě vře. Znám to. Někoho se snažíte vyprovokovat a on místo toho, aby se vztekal, zůstává ledově klidný. Co se mě týče, tak se mi Billův nový styl zamlouvá. Připomíná mi doby dávno minulé. To taky chodil zásadně v otrhaných džínách a kožených bundách, což je podle mě oblečení, co mu sluší nejvíc. Akorát to ozvláštnil tím, že si kolem pasu uvazuje kostkovanou košili. Sice má sem tam nějaký záchvěv kreativity, kdy mi zůstává rozum stát nad tím, co to má na sobě, ale ve volném čase chodí oblečený normálně. Na Billa normálně.

Ti dva si mezi sebou vymění ještě několik uštěpačných poznámek a nevraživých pohledů a vsadím se, že by pokračovali, kdybych je nepřerušil. Cítím se hrozně nepříjemně. Už když jsem Peta potkal, byl jsem nesvůj. Bratrovým příchodem to jen vygradovalo. Chci odsud okamžitě pryč.

„Billchen,“ uchopím bratra za zápěstí. „Nepůjdeme?“

„Jistě,“ Bill přikývne a naposledy zabodne oči do Peta. „Myslím, že jsme se zdrželi už dost. Naprosto zbytečně.“ Jak to dořekne, popadne vozík, dojede s ním ke mně a počká, dokud do něj nepoložím láhev. Jeho obsah se značně rozrostl. Nejen o sýry, ale i o sladkosti. A to jsem se domníval, že na ně dávno zanevřel.

„Rád jsem tě viděl, Tome. I tebe, Billie.“ Pete se na Billa usměje, ten však odvrátí pohled a zamumlá něco ve smyslu ‚Shoř v pekle, ty zmrde.‘. Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit. Kývnu na něj na rozloučenou a pobídnu dvojče, aby vyrazilo.

„Kretén,“ uleví si, sotva zajdeme za roh. Nemusí nic říkat. Poznám na něm, že je naprosto znechucený člověkem, se kterým se po dlouhé době setkal tváří v tvář.

„Billi, byla to blbá…“

„Ty jsi koupil víno?!“ Zničehonic se zastaví, vyděšeně na mě vytřeští oči a popadne flašku, kterou jsem vybral a okamžitě ji začne zkoumat. Otáčí ji kolem dokola, až si nakonec s úlevou vydechne a položí ji zpět.

„Dealkoholizované,“ řekne polohlasem a zvědavě si mě prohlédne. „Něco slavíme?“

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Aspoň o tom nevím. Jen jsem si chtěl udělat hezký večer.“

„To si uděláme.“ Bill důrazně kývne. Aniž by se rozhlédl kolem nás, pohladí mě láskyplně po tváři. Pokud nás někdo viděl, okamžitě musí vědět, která bije. Je nemožné si nevšimnout Billova zamilovaného výrazu. „Nikdo nám ho nezkazí. Nikdo.„

autor: LadyKay