Me, Myself and Romeo 74.

Tom se hlasitě zasměje a mě tím vyruší z přemítání. Otočím hlavou a podívám se na něj. Jeho bílé zuby se lesknou jako perly, zaklání hlavu jako malé dítě a z jeho úst se ozývá zvonivý smích. Nejkrásnější zvuk na světě. Můj nejoblíbenější zvuk vůbec. Opřu se o jeho rameno a nechám se jím obejmout. Takhle se cítím nejlépe a vím, že jsem v naprostém bezpečí. Jeho náruč je útočištěm, kam na mě nikdo a nic nemůže. Ovinu mu paži kolem pasu a ještě víc se k němu přitisknu.

„Copak?“ Zašeptá mi do vlasů a vtiskne do nich polibek. Chci ho mít, co nejblíže je to jen možné, proto zesílím objetí, zabořím obličej do jeho hrudi a nasaji jeho vůni. Připomíná mi dětství. Pamatuji si, že jako malý jsem se schovával u něj v pokoji, kdykoli jsem měl z něčeho strach. Tom uměl zahnat všechny příšery a přízraky, co po mně natahovaly pařáty a chtěly se mě zmocnit. Dokázal to tenkrát a věřím, že to svede dodnes.

„Musíš být u mě,“ hlesnu. „Když jsi se mnou, nebojím se.“

„A když nejsem?“ Zpozorní, vypne televizi a sevře mě oběma pažemi.

„Tak ano,“ připustím. Jakmile není poblíž, vplíží se mi do mysli strach, pronásleduje mě na každém kroku a ačkoli se snažím, nemám šanci mu uniknout. Vždycky mě dostihne. Vždycky.

„Čeho?“

„Různě,“ zavrtím se v jeho náruči. „Nejvíc ale toho, že mi tě vezme.“

„Nevezme.“ Uklidní mě. Řekl bych, že se usmál, předtím než mě znovu políbil na temeno hlavy. Slyšel jsem v jeho hlasu náznak úsměvu. „Nikdo nás nerozdělí. Budu pořád s tebou.“

„Musíš.“ Zvednu k němu zrak. „Pořád, pořád, pořád.“

„In mir wird es langsam kalt, wie lang könn‘ wir beide hier noch sein.“ Začnu si tichounce broukat a opět spočinu hlavou na jeho hrudi. „Bleib hier, die Schatten woll’n mich hol’n…“

„Doch wenn wir gehen, dann gehen wir nur zu zweit.“ Zazpívá Tom místo mě a vykouzlí tím na mých rtech úsměv. Vždy se mi líbila barva jeho hlasu a několikrát mě napadlo, že by mohl nějakou písničku nazpívat se mnou. Zůstalo jen u vokálů, neboť mi tvrdil, že trefí tóny jedině, když zpívá společně se mnou.

„Víš, co bych si přál?“ Zeptám se a narovnám se. V hlavě se mi zrodil nápad, který by podle mě nebylo tak těžké zrealizovat.

„Být do konce života se mnou samozřejmě.“ Prohlásí sebevědomě a drze se ušklíbne.

„Jistě,“ přikývnu. „Ale to teď nemyslím. Co kdybychom odsud vypadli?“

„Jako odsud?“ Prstem ukáže na zem, čímž mi potvrdí, že si v tuhle chvíli úplně nerozumíme.

„Ne, z města. Z Německa. Mám toho už dost.“ Svraštím čelo a přitáhnu si jednu nohu blíž k tělu. Váhal jsem, jestli se mu svěřit, protože jsem si vědom toho, že se tím bude trápit. Toma vždycky zasahovaly a sužovaly moje problémy a starosti víc než jeho vlastní. Moje trápení snášel mnohem hůř. Je naprosto nesobecký, aspoň vůči mně se nikdy jako sobec nezachoval. A po ostatních mi nic není. „Chci pryč.“ Zahledím se do jeho hnědých očí a v tu ránu se mi roztřepe brada. Nechci brečet, ale nedovedu to ovládat. Čím dál víc si uvědomuji, že mojí jedinou opravdovou radostí je Tom. Nic dalšího mě netěší. Ani to, co mi dřív činilo potěšení, to už nedělá. Někdy si připadám jako v lapený v síti, a čím víc se snažím osvobodit, tím víc se do ní zamotávám.

„Víš co?“ Uchopí moje dlaně a pevně je sevře ve svých. „Vyber nějaký skvělý místo a pojedeme na dovolenou. Jen my dva.“

„Nechci dovolenou. Chci odjet. Napořád. Pryč. Daleko odsud.“ Naléhám na něj. Proč mi nerozumí? Nepotřebuji si jen odpočinout, musím odsud pryč.

„Billi, Billi,“ vezme mě za paže a snaží se mě přimět, abych se na něho podíval a vyslechl ho. „Vyrazíme na dovolenou, klidně na měsíc. A pokud i pak budeš chtít opustit Německo, něco vymyslíme. Ano?“

„Přísaháš?“ Dožaduji se slibu, že svoje slovo dodrží.

„Přísahám,“ přikývne a přitáhne si mě k sobě. Věřím mu. Několikrát mi řekl, že jsem středobodem jeho vesmíru. Jsem celý jeho život. Takže jistě udělá cokoli proto, abych se cítil dobře a byl opět naprosto šťastný.

TOM

Hodím tašku do auta a zadívám se na Absintha, jak poskakuje a snaží se chytit ptáka, co poletuje kolem a vyloženě ho provokuje. Zvláštní. Kočky si pomalu ani nevšimne, ale kdejaký opeřenec ho nenechá v klidu.

„Necháš ptáčka!“ Okřiknu ho a pobaveně zakroutím hlavou nad jeho počínáním. Kdepak. Dál na něho číhá a kdykoli si pták sedne, Absi vystartuje.

„Jedeš rovnou domů?“ Zavolá na mě Pat, který akorát vychází ven ze studia. Vlastně jsme tu dneska neměli být. Potřeboval se mnou něco probrat ohledně turné, tak jsme se sešli tady.

„Nejprve asi pojedu pro Billa,“ odhalím mu svoje záměry. Slíbil jsem mu, že s ním budu v každé volné chvilce. Posledně mě překvapil. Nejprve tím, že se ani nezmínil o Petovi, kterého jsme ten den potkali. Čekal jsem, že se v tom bude vrtat celý večer. Že se bude pídit po tom, kde se tam vzal, o čem jsme mluvili a co po mně chtěl. Jenže nic. Pak přišlo jeho přiznání, že má strach. Nevybavím si přesně, jak to řekl, ale vyznělo to tak, že jeho největší strach je, že o mě přijde. Toho se bát nemusí. Museli by mě nejprve zabít, aby k tomu došlo.

„Bill chce pryč z Německa.“ Svěřím se Patovi s tím, co po mně požaduje. Stále však věřím v to, že je to jen nějaký rozmar. Vezmu ho na dovolenou, kde si odpočine a určitě bude po návratu mluvit jinak. Jako bych ta slova od něho slyšel poprvé.

„Bill???“ Spadne mu brada. Je to šok. Bill byl totiž tím, kdo prohlašoval, že ho odsud nikdo nedostane. Užíval si cestování a turné, ale nejšťastnější byl, když jsme se vrátili domů. Pamatuji si to velice dobře a očividně nejsem sám.

„Jo, Bill. Podle toho, co říkal, by se nejraději odstěhoval na nějaký pustý ostrov.“ Protočím očima nad tím nápadem. Ten večer jsem měl pocit, že se bratříček rozhodl prožít zbytek života jako Robinson a ze mě má v plánu udělat Pátka.

„Jeho to přejde. Je přetažený. Však ho znáš sám, ne? Víš, jak občas reagoval na tlak zvenčí.“ Připomenu mu, že sám byl svědkem několika Billových výlevů. V afektu dokázal vyhrožovat i tím, že se jednoho dne sbalí a zmizí někam, kde ho nikdo nenajde. A jedním dechem dodal, že si s sebou vezme jenom mě. Bill miloval slávu a vychutnával si ji plnými doušky, jakmile ale pocítil, že ho omezuje a nemá tolik soukromí, kolik si přeje, začal vymýšlet, jak je znovu nabýt. Občas ty plány stály fakt za to…

„No, jen aby ses nestěhoval na Madagaskar.“ Pohrozí mi naoko.

„To nehrozí. Tam je moc lidí. Bill by spíš…“ Uprostřed věty mě přeruší zvonící mobil v kapse. Vylovím ho a zadívám se na displej. A sakra, já o vlku a vlk na drátě. Jen mě zaráží, že mi volá přímo z kanceláře. To nikdy nedělá.

„Ano?“ Přijmu hovor a čekám, až se ozve Bill, který nejspíš chce vědět, kde jsem.

„Pane Kaulitzi?“ Místo něj na mě však promluví ženský hlas, patřící jeho asistence. „Tady Marion Kraussová, asistentka vašeho bratra, já… Potřebuji s vámi mluvit.“

„Však mluvíte, ne? O co jde?“ Podívám se na Pata a kousek poodejdu. Co mi chce? Už před časem se mnou chtěla něco probírat a teď mi dokonce volá. To asi bude vážné.

„Nemohu to řešit přes telefon.“ Neujde mi, že ztišila hlas, jako by snad měla strach, že ji někdo uslyší. Někdo rovná se pravděpodobně Bill.

„Přijedu za bratrem, můžete mi to…“

„To právě nejde.“ Skočí mi do řeči. „Raději bych s vámi hovořila někde mimo. Tady i stěny mají uši, chápete mě, že?“ To mi neříká žádnou novinku. Všiml jsem si toho už dávno a sám Bill mi tuhle větu kdysi řekl.

„O co přesně jde?“ Naléhám, aby mi aspoň naznačila, o čem se mnou chce mluvit, ale odpovědi se mi nedostane.

„Teď ne. Ale je to důležité. Znáte kavárnu Tasso? Buďte tam zítra v poledne, povím vám víc.“ Než stihnu cokoli říct, zavěsí. Nejspíš nebyla sama. Užasle zírám na mobil ve svojí dlani a ihned se rozpomenu na den, kdy mě držela za zápěstí a potřebovala mi něco říct. Vybavím si její naléhavý hlas a stejně naléhavý pohled. Dodnes jsem se nedozvěděl, o čem chtěla hovořit, protože nás vyrušil Bill. Skoro jsem na to zapomněl, ale teď si vybavuji, že jsem si lámal hlavu, co by ona mohla chtít sdělit právě mně.

„Špatné zprávy?“ Zajímá se Pat, když se k němu vrátím, a vypadá ustaraně. Můj výraz asi vypadá všelijak.

„To ne, ale… Prostě jsem jen trochu zaskočenej.“ Zalžu. Telefonát mě nezaskočil trochu, ale hodně. I když o něco později usedám za volant a otáčím klíčkem v zapalování, přehrávám si v hlavě, co se tehdy stalo. Přišel jsem, oznámil, že Bill o mně ví, ona vyskočila ze židle a popadla mě za ruku. Tvrdila mi, že se mnou musí mluvit, pak se objevil bratr a Marion se usadila za stůl. Když jsem jí míjel, jako by se snad až bála na mě byť jen koutkem oka pohlédnout… No, jsem zvědav, s jakou mě slečna Kraussová, jak se mi představila, za pár desítek minut bude vítat.

***

Jakmile vystoupím z výtahu, dolehne k mým uším bratrův hlas a následně i smích. Nucený smích. Poznám, když se Bill směje od srdce a tohle rozhodně upřímné nebylo. Pomalými kroky se přibližuji k jeho kanceláři, před níž ho najdu stát s nějakým podivínem, jehož jsem do dnešního dne neviděl. Tohle bych totiž jen tak nezapomněl! Na sobě má nějaké růžové kraťasy, Bill by mě jistě opravil a řekl by, že to není růžová a vzápětí by mi sdělil přesný název odstínu, ale pro mě je to prostě růžová. K tomu má vytahané modro růžové triko se vzorovanými rukávy, které je v pase přepásané koženým opaskem a co mi vyrazí dech, jsou jeho sandály. Růžový sandály. Kterej chlap nosí růžový sandály? To mě podrž! Bill vedle něj v té svojí saténové vestě a kšandách působí jako břídil.

„Tomi, ty už jsi tady?“ Zazubí se na mě dvojče a jeho kámoš okamžitě zbystří.

„Jean-Joëli, dovol, abych ti představil bratra. Můj Tom.“ Protáhne se kolem něho a za zápěstí mě dotáhne před toho exota, aby se mnou zřejmě mohl lépe pokochat.

„Monsieur Kaulitz, má moc krásná bratšíček.“ Zažvatlá a chlípně si mě prohlédne. Ježikriste, to Bill nemůže mít normální kámoše a ne samý šašoury?! Začínám mít podezření, že náš starej dobrej Karl je z nich nejnormálnější. Ty, co jsem poznal, jsou pěkně ujetá sebranka v čele se Železnou lady aka Vivienne Westwood.

„Je taková prince charmant,“ uculí se na mě ten ušišlanej debílek a já se na něho na oplátku zašklebím, na což diva hbitě zareaguje tím, že mě bouchne do zad. Zamračím se, ale mlčím. Stojím tam s těmi dvěma, poslouchám jejich konverzaci, která je vedena ve francouzštině, nerozumím ani slovo a protáčím očima. Uleví se mi, když se s námi ten Jean něco rozloučí a jde si po svých.

„Líbil ses mu,“ podotkne Bill a s perfektně nacvičeným úsměvem zamává kamarádíčkovi, jenž se na nás naposledy otočil.

„To jsem si všiml.“ Kysele se usměji a taky zvednu ruku do vzduchu, aby Jeho Výsost neměla kecy. Ten frantík na mě celou dobu visel očima, a když mi podával ruku, pohladil mě palcem po hřbetu ruky, mrkl na mě a rádoby svůdně našpulil rty. Fuj.

„Kde je vůbec Marion?“ Podivím se, když se ohlédnu a nenajdu ji sedět na jejím místě.

„Šla si pro něco do archívu. Proč tě to zajímá?“ Zeptá se mě krajně nedůvěřivě.

„Jen tak,“ pokrčím rameny. Vzhledem k tomu, jak si mě podezřívavě měří pohledem, musím to hned zahrát do autu. „Vždycky ti drží stráž přede dveřmi a člověk by si myslel, že nechodí ani na záchod.“

Pan návrhář se pobaveně zasměje a mně se uleví. Je jasné, že mi to uvěřil a nehrozí, že by se dál vyptával. Namísto toho mi oznámí, že si jen vezme věci a můžeme odejít, protože vše, co potřeboval, má vyřízeno.

„Teď už jsem jen tvůj.“ Zpříma se mi podívá do očí a skousne si ret. Následuji ho do kanceláře a přihlížím tomu, jak sbírá svoje věci, co se povalují naprosto všude. To je aspoň chaos! Papíry se nepovalují jen na stole, ale i na zemi.

„Tomi, posbíráš mi to, prosím?“ Žadoní s prstem namířeným k bordelu u mých nohou. Chtě nechtě se sehnu a začnu jednu po druhé zvedat ze země jeho čmáranice. Asi měl tvůrčí chvilku a má strach to tu nechat, aby mu jeho nápady někdo neukradl. V tomhle ohledu umí být až paranoidní.

„Kam to…?“ Větu ani nedopovím, jelikož mi Bill vezme papíry z ruky a nacpe je do tašky. A já myslel, že jsou důležité. Asi ne moc, protože budou pěkně sežvýkané, až je znovu vytáhne.

„Díval ses už na tu dovolenou?“ Zeptám se ve chvíli, kdy si dřepne a vleze si pod stůl. Trvá, než se odsud vyškrábe ven a uráčí se zodpovědět mou otázku.

„Zběžně,“ odvětí a přehodí si tašku přes rameno. „Jdeme?“

Přikývnu, otevřu dveře a nechám ho vyjít jako prvního. Vzápětí zjistím, že Marion se mezitím vrátila. Stojí u stolu zády k nám, něco na jeho desce přerovnává a teprve, když ji brácha osloví, se otočí. Její pohled však nepřistane na něm, nýbrž na mě.

„Jdu domů. Ty papíry mi tam nechte, dodělám to zítra. Ani se jich nedotýkejte,“ uděluje jí Bill rozkazy, zatímco se přehrabuje v tašce. Nadechnu se, ale Marion si přiloží ukazovák ke rtům. Nechápavě pohodím hlavou. Nechtěl jsem mluvit na ni, měl jsem v úmyslu popohnat Billa. Svým gestem mi však jeho asistentka potvrdí, že její šéf nejenže nemá ponětí o telefonátu, ale nesmí se o něm ani dozvědět. Přirozeně tím jen stoupne moje zvědavost a do zítřejšího poledne se mi odvaří mozkové závity, jak budu přemýšlet.

„Na shledanou.“ Rozloučí se s námi Marion po pár minutách, které se mi jeví jako věčnost. Bill vykročí svižně k výtahu, já na ni ještě okamžik zírám, než se rozejdu. Tohle není normální! Nesnášela mě, nemohla mě vystát a teď si se mnou skoro dává rande, protože se mnou musí mluvit. Dokonce mi připadá, že náš rozhovor je nesmírně důležitý a hrozí ztráty na životech, pokud k němu nedojde.

„Ty jsi ji dneska za něco sjel?“ Začnu vyzvídat, sotva se za námi zavřou dveře od výtahu. Bill se kochá svým odrazem v zrcadle, natáčí hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Teprve až usoudí, že je stejně krásný jako vždycky, obrátí se na mě.

„Ne,“ našpulí pusu a vypadá dotčený mým nařčením. „Měl bych?“

„Ne, to ne. Jen mi dneska přišla taková uťápnutá. Jiná, než co si pamatuji.“ Vysvětlím mu, jen neříkám úplnou pravdu. Ten pocit z ní mám delší dobu, akorát si to opravdu uvědomuji až nyní. Někdy mi přijde, že se Billa bojí, jindy se na něho dívá starostlivě. Předtím to byly samé obdivné pohledy, teď má v očích spíš… Lítost? Soucit? Nedokážu to správně pojmenovat.

„Mně přišla normální.“ Bill nad tím mávne rukou. Za mnohem zajímavější a důležitější považuje sdělit mi, co tu dělal ten Jean. Údajně ho oslovil kvůli nějakému projektu a snažil se ho přesvědčit, aby kývl. Bill to však zatím neudělal, prý si to musí nechat projít hlavou. Podle mě by se na to měl vykašlat, má dost svojí vlastní práce a přesně to mu i řeknu.

„Zvážím to, ale…“ Dvojče otevře zadní dveře u auta, klekne si na sedadlo a začne drbat Absiho za ušima. Chudáček můj, musel tu čekat tak dlouho. Myslel jsem, že budu hned zpátky, jelikož jsem počítal s tím, že vyzvednu Billa a hned vypadneme. Kdo mohl vědět, že tam budeme vykecávat s nějakým magorem v bermudách?

„Ale co?“ Pobídnu jej, aby dokončil myšlenku.

„Spíš odmítnu.“ Uvelebí se na zadním sedadle a netváří se, že by se chystal přesednout si. Nevadí. Však si jeho blízkosti užiju dnes ještě dost, takže ho na těch pár minut, co budu řídit, Absinthovi půjčím. Ve zpětném zrcátku se na ně naposledy podívám. Bill mu vlepí pusu na čumák, pes si odfrkne, já se zasměju a nastartuji. Nemůžu se dočkat, až si doma lehneme do postele, obejmu ho, on se ke mně přitulí a nebude mi chybět absolutně nic.

autor: LadyKay