Blue Bird 24.

Zdravím vás všechny :). Tenhle díl je takovým maličkým nahlédnutím do minulosti Billovýma očima. Je to pro mě jeden z nejbolestivějších a nejtěžších dílů. Nepsala jsem jej, já jsem jím žila. Prožila jsem každou vteřinku té bolesti, a i když tyhle momenty nejsou nejpříjemnějším čtením, k životu prostě někdy patří. Chtěla jsem vás do příběhu zasvětit hlouběji, ukázat střípky toho, čím si museli projít, a doufám, že se mi později podaří napsat něco podobného i z pohledu Toma. Přeji hezké čtení 🙂

Zhluboka se nadechl, vzal Tomovy ruce do svých, a co nejopatrněji se v jeho náručí obrátil. Byl si jistý, že svou neopatrností Toma probudil, ten ale jen něco neslyšně zamumlal, zavrtal se nosem do Billova trička a dál spokojeně spal. Billův úsměv se ještě rozšířil. Tomova tvář byla pouze pár centimetrů od té jeho, dýchali si na rty, měli k sobě tak blízko, až to Billovi vyráželo dech. Zcela konsternován tou krásou, přiblížil ukazováček k Tomově tváři a láskyplně mu přejel po líci v místech, kde před pár dny přistála jeho facka. Při vzpomínce na ten večer jej bodlo u srdce. V krku se mu téměř vzápětí vytvořila obří překážka a znemožňovala nejen polykání, ale i samotné dýchání. Zhluboka se nadechl, rychlým mrkáním a pozůstatky úsměvu se snažil zahnat přicházející úzkost, ale opět, jako už mnohokrát předtím, nebyl úspěšný. Odvrátil pohled, a když se na Toma po chvilce opět zadíval, viděl jeho obličej rozmazaně, jako by mezi ně někdo postavil clonu.

…

„Budeme mít jeden dům. Společný.“

„Cože?“ vyprskl Bill a rozesmál se tak hlasitě, že mu Tom musel se smíchem zakrýt pusu rukou.

Na chvíli ztichli. Dívali se jeden druhému do očí a usmívali se. Bill promluvil jako první.

…

Bill se na Toma díval uplakanýma očima a přál si vrátit se do dětství. Alespoň na chvíli vidět svět očima těch podivných malých tvorečků, očima, které vidí jen to dobré a kouzelné a se vším si umějí poradit. Chtěl znovu ležet v Tomově objetí tak jako kdysi, prožít to všechno ještě jednou a vychutnat si společné okamžiky plnými doušky, protože nyní věděl, jak křehká hranice je mezi štěstím a bolestí a jak rychle se může všechno změnit. Nyní si nepřál ani jezero ani houpačku ani deset psů. Úplně mu stačili Cali s Pumbou, jeden malý pokoj a prostor, který jim nabízela jejich láska. A to bylo na tom všem to nejkrásnější. Byli k sobě vázáni silným poutem, takovým, které nikdy nezmizí a vždy je k sobě bude přitahovat a on se přesto ještě nikdy necítil tak svobodný. Tak volný a naplněný.

…

Nebyl si jistý, kolik času uběhlo od chvíle, kdy se za Tomem a jeho novou přítelkyní zavřely dveře. Mohly to být minuty, dokonce hodiny, ale jemu na tom vůbec nezáleželo. I nadále zůstával v předsíni na podlaze, už neseděl; zkroucený v klubíčku se snažil vyplakat celou svou duši. Na něco takového nebyl vůbec připraven. Byl si jistý, že jsou jejich city vzájemné. Byl si tím tak zatraceně jistý.

Opět zavzlykal a pomalu se posadil. Ruce, které si nestihl pořádně vydrhnout, byly ještě špinavé od čokolády. V dlouhých vlasech měl pořád stopy šlehačky, ale najednou mu na tom vůbec nezáleželo. Musel něco udělat. Rychle, jinak by se z toho všeho zbláznil. Vyskočil na nohy jako střela a bez rozmyslu vyběhl do svého pokoje. Ze skříně vytáhl tmavý batoh, do kterého začal nesoustředěně házet všechno, co mu přišlo pod ruku. Kalhoty, tričko, nějaká kniha, další tričko. Musel odejít, jinak hrozilo, že na něj všechny čtyři zdi spadnou a rozdrtí jej. Nemohl dýchat a jedinou záchranu viděl v okamžitém odchodu. Sbalil se ani ne za pět minut, všechno nechal být a rychle scházel dolů po schodech. Z očí mu stékaly slzy, když na sebe házel velkou mikinu. Stékaly mu po ní i tehdy, když si nazouval boty a byl připraven k odchodu. Tomovi nenechal žádný vzkaz. Ani jediné slovo. Naposled se ohlédl a tehdy ji spatřil. Malou bílou věc pod schody.

Najednou ucítil neuvěřitelnou zlost. Jak se vůbec opovažoval?! Stiskl rty do úzké štěrbiny a s nově nalezenou energií, o níž netušil, že ji má, doběhl k místu, kde ze stínů koukala bílá krabička převázána fialovou mašlí. Tomův dárek. Drapl ji jako tu nejodpornější věc, strčil ji do kapsy a vyběhl do větrného večera. Jakmile byl konečně venku, zhluboka se nadechl a zamířil k popelnici. Rozhodně zvedl víko, zalovil v kapse a vytáhl Tomův dárek. Zadíval se na úhledně zabalené překvapení a byl si více než jistý, že to nebyla Tomova práce. Zřejmě chtěl, aby to vypadalo hezky.

…

Bill pomalu opustil teplo Tomova objetí i vyhřáté postele a došel k oknu. Posadil se na parapet a očima vyhledal dřevěný domek na stromě. Místo, kde před dvěma lety ukryl Tomův dárek. Pod uvolněnou desku, kterou okamžitě přibyl, aby nebyl v pokušení, a neotevřel ho.

…

Dobře věděl, že se útěkem domů nic nevyřeší, ale bohužel, nenašel z dané situace jiné východisko. Potřeboval rodinu a Andyho. Byl si jistý, že večer s ním a pořádná opice alespoň na malou chvíli otupí bolest ze ztráty a zaplní prázdná místa v jeho nitru, ale spletl se. Cítil se ještě hůř. Celé dva týdny strávil zalezlý ve svém pokoji, nekomunikoval s okolím, jen v opravdu nutných situacích, nejedl, pořádně ani nespal, jen se utápěl ve své nicotě. Tom se jej snažil zkontaktovat zřejmě hned poté, co dorazil domů, a zjistil, že něco není v pořádku, ale Bill byl v té chvíli už na letišti a čekal na svůj let. Volal mu i domů. První den asi pětkrát. Další den dvakrát tolik. Posílal mu zprávy, chtěl mu to vysvětlit, ale Bill neměl sílu poslouchat. Vypínal si telefon, neodpovídal na zprávy, byl naprosto apatický vůči všemu, co se týkalo jeho bratra. Potřeboval čas, aby se s tím vypořádal a Tom mu to vůbec neulehčoval. Asi po týdnu naprosté ignorace mu dokonce poslal dopis, což Billovi přišlo naprosto sladké, protože to Tom nikdy předtím neudělal, ale přesto ho neotevřel. Schoval ho na dně své skříně pod hromadou oblečení a časem na něj téměř zapomněl.

…

První dny po návratu do LA byly těžké, slévaly se v týdny mučivě pomalu, dokonce až tak, že měl Bill chvílemi pocit, jako by se zastavil čas. Bylo to šílené. Nesnesl být s Tomem v jedné místnosti, neodpovídal na jeho otázky, nedíval se na něj. Existovali vedle sebe jako dva cizinci, a čím větší propast mezi nimi byla, tím víc se mu po Tomovi stýskalo. Po třech měsících to vyvrcholilo do takových extrémů, že by Bill zemřel pro jediné objetí. Pokaždé, když Tom někam odešel, vytrácel se z pokoje jako zloděj s polštářem v náručí. Tiše proklouzl do toho bratrova, přešel do maličké koupelny a z police vzal jeho parfém. Nikdy k němu nepřičichl přímo, protože věděl, že by byl schopen začít pokrývat flakon naléhavými polibky a tak hluboko klesnout opravdu nechtěl. Rychle postříkal polštář a stejně rychle, jako se v pokoji objevil, z něj také zmizel. Odložil polštář na svou postel a víc se o něj nestaral. Nechal, ať vůně pronikne do jemné tkáně, ať prostoupí každičkým milimetrem a vytvoří dokonalou iluzi.

…

Bill jako šílenec vyhazoval ze své skříně oblečení; zoufale se potřeboval dostat k dopisu, který tam ležel až příliš dlouho. Jistě, už bylo pozdě vrátit čas, ale přesto potřeboval vědět, jestli by se něco změnilo, kdyby tehdy ten dopis otevřel. Začínal propadat zoufalství, protože ho nemohl nikde najít. Co když ho Simone vyhodila? Co když ho omylem vyhodil on sám, když třídil staré oblečení? Možná by se mohl zeptat Toma a požádat jej, aby mu řekl, co tam před lety napsal, ale to mu nepřišlo jako nejmoudřejší řešení. Slíbili si, že na všechno, co bylo, zapomenou, neměl by se jej na to ptát.

…

Časem se situace mírně zlepšila. Bill se snažil být k okolí poněkud přátelštější, snažil se zdržovat v místnostech i poté, co do nich jeho bratr vstoupil. Snídali, obědvali i večeřeli za jedním stolem, někdy se spolu dokonce pokoušeli i komunikovat, ale pokaždé, když se do rozhovoru nějakým způsobem připletla Ria, zavládlo dlouhé ticho. Byla jako fantom, který vládl jejich domu. Byla všude. Prosákla do zdí, do jednotlivých pokojů, Bill si ve vlastním domě začínal připadat jako cizinec, a když se k nim nakonec nastěhovala, všechno bylo ještě horší.

V ten večer se Ria odebrala do postele už po večeři. Tom zůstal v kuchyni a myl nádobí a Bill zatím v obýváku postával u velkých prosklených dveří a díval se na nebe za nimi. Bylo překrásné. Čisté a vzdálené. Naprosto magické. Drobné hvězdy zářily jako ty nejjasnější poklady a Bill tak nějak tušil, že jsou tam v tu chvíli jen pro něj. Že cítí jeho bolest a znají všechna tajemství.

…

Bill rychle dopadl na kolena a silně bouchal kladivem do měkkého dřeva. Potřeboval se dostat k tomu dárku, potřeboval zjistit, jaké to mohlo být, kdyby tehdy zareagoval jinak, ale ať se snažil sebevíc, nemohl se k němu probojovat. Strom mu nechtěl odevzdat své tajemství. Odmítal mu to ulehčit poté, co jej tak nemilosrdně odvrhnul. Staré dřevo bylo tvrdohlavé, ale Bill ještě tvrdohlavější a vrtal do něj tak dlouho, dokud nevytvořil malou skulinku. Stačilo do ní ještě jednou silně uhodit, deska povolila a ze stínů vykoukla fialová mašle. Bill se po ní rychle natáhl, a když dárek po dvou letech opět svíral v dlaních, cítil přesně to, co tenkrát. Bolest, strach a lásku. Se zatajeným dechem rozvázal provizorní uzlík a nahlédl dovnitř. Byl tam malý stříbrný prstýnek s ozdobou ve tvaru oválu, do které byl vyryt obrys letícího ptáka a pod ním pět úhledně vygravírovaných písmen.

LIEBE

A Billova reakce po náhlém procitnutí:

autor: B-kay