Najdu tě! 2.

autor: Bína

Ahojky, tak jsem tu s novou kapitolou. Moc mě potěšily vaše komentáře! Jste úžasní.

Bína

Tom doprovodil Billa do jeho práce, kde se rozloučili a každý se vydali svojí cestou. Tom ho vlastně obdivoval. Potom, co dnes rán viděl, potom, co se mu v životě přihodilo, prostě vztyčil hlavu a šel do práce. Možná stejně jako pro Toma je to pro něj odreagování a únik od vlastních starostí. Procházel se ulicemi, sledoval uhánějící lidi kolem sebe, pozoroval výlohy módních butiků a ztrácel se ve svých myšlenkách. Touhle dobou bylo v New Yorku krásně, stromy kvetly a teploty byly tak akorát. Krom ranní vraždy nemělo jejich oddělení do čeho píchnout, on svého svědka vyslechl a měl ještě příjemné půl hodinky k dobru. Tom patří mezi ty chytré detektivy a moc dobře ví, že vražda to není poslední. Jenže dokud nebude další oběť, nebo z místa činu nebudou mít otisky či DNA se shodou, nemůžou nic dělat. Tohle na policejní práci nesnášel, čekání na další vraždu, aby toho psychopata chytili. Zahnul do kavárny, kde si koupil kávu, několik koblih pro kolegy a šel do kanceláře.

Anita s Mischou systematicky procházeli patra pod i nad bytem oběti a vyptávali se sousedů, jestli něco neslyšeli nebo neviděli. Anita zaklepala na byt, který sousedil s bytem Sandry. Otevřela starší paní s rezavým kocourem v ruce. Budila dojem správné důchodkyně, šedé vlasy jí spadaly na ramena a malé oči jí rámovaly hnědé brýle.
„Dobrý den, jsem detektiv Learnová. Potřebovala bych s vámi mluvit ohledně vraždy Sandry Jacksonové.“ Paní jí pokynula, aby šla dovnitř, Anita ji následovala do obyváku. Byt nebyl zařízen nejmoderněji, ale vkusně ano. Podlahy pokrývaly staré koberce s ornamenty a místnosti vévodil velký zdobený lustr. Uprostřed obyváku stála velká květovaná pohovka a kolem zdí byla kolem dokola knihovna. V rohu u okna byl pelech pro kocoura.
„Jmenuji se Freerová Annie. Žiju tu už dvacet let od doby, kdy to tu bylo nové, to jsme to s manželem koupili, ale nikdy se tu nic tak hrozného nestalo. Chudinka holka, a to byla tak milá, několikrát mi pomohla s taškama. Posaďte se.“ Anita se usadila na pohovku a vytáhla bloček.

„Takže jste se s obětí znala?“
„Znala, kdo koho opravdu zná? Potkávaly jsme se, to ano, párkrát prohodily pár slov a několikrát mi to děvčátko pomohlo do schodů, ale že bych ji znala, to ne.“ Usmála se tím důvěrným babičkovským úsměvem a tehdy začala být Anita ostražitá. Babičky jsou fajn, dokud vás nestrkají do pece, aby vás sežraly.
„Měla Sandra často návštěvy? Vídala jste tu někoho, kdo by ji navštěvoval pravidelně?“
„Ano, ten její bratr. Stavoval se pro ni každý den ráno a občas se tu zastavil i odpoledne nebo o víkendu, ale pokud myslíte pánské návštěvy, tak to ne. Nikdo sem nechodil pravidelně, ale minulý čtvrtek, když jsem šla domů, tak u jejích dveří stál moc milý chlapec.“ Zase ten úsměv. Už ji začínal vytáčet, jako by se najednou ocitla v nějaké hloupé pohádce. To Mischa by ji okouzlil svým úsměvem a šarmem, ona by jedině rozrazila pistolí okno, aby z něj mohla vyskočit, než trpět další babičkovské úsměvy.

„Můžete ho popsat?“ Zkoušela být co nejmilejší a neznít popuzeně.
„No já nevím. Byl vysoký a ramenatý. Hnědé vlasy, řekla bych.“ Tenhle popis seděl na každého druhého chlapa, co nebyl obézní nebo blonďák.
„Kolik asi mohl měřit?“ Jestli tohle zachrání a Tom ji nezabije, zajde si dnes na skleničku.
„Takový metr devadesát, byl asi tak velký jako můj syn, ale silnější, vysportovanější. Ke třicítce, řekla bych.“ Aspoň něco.
„A neměl nějak vystouplou bradu? Znaménko? Tetování? Piercing?“ Začíná být zoufalá
„Mmm, to ne. Byl moc hezký a takový milý v obličeji, ale viděla jsem ho jen na okamžik.“ Zakroutila hlavou paní Freerová.
„A neslyšela jste něco dnes v noci? Nebo neviděla zde toho muže znovu?“
„Ne. Usnula jsem u televize. Myslíte, že by ji mohl zabít ten mladík?“ Teď jí skoro až vyhrkly slzy z očí.
„Zatím nevíme vůbec nic, jsme na začátku. Moc vám děkuji, pomohla jste nám. Kdyby něco, ještě se ozvu.“ Anita byla venku rychlostí blesku.

V hale na ni už čekal Mischa, opíral se o zeď a pozoroval ulici. Vlastně nevypadá vůbec špatně, napadlo Anitu. Už blbne! Teď bude zoufale vyjíždět po svých kolezích, protože nemá do koho jiného píchnout, tedy spíše nikdo jiný nepíchá ji. Ještě by to mohla zkusit třeba na Toma, to by byl vrchol. Zasmála se svému zoufalství, ač to bylo k breku, ale brečet takhle veřejně by ji nedonutil nikdo. NIKDO!
„Co je tu směšné?“ Vyzvídal Mischa.
„Ti to řeknu a už to směšné nebude.“ Vyplázla na něj jazyk. Mischa jen s úsměvem potřepal hlavou nad tou dětinskostí.
„Zjistil jsi něco?“ Zeptala se Anita.
„Nic zajímavého. Milá holka, jedinou její návštěvou byl bratr, žádné komplikace s nájmem ani s ostatními nájemníky. Co Ty?“ Prolistoval Mischa zběžně svůj zápisník.
„Sousedka minulý čtvrtek viděla někoho u jejích dveří. Asi třicátník, metr devadesát, hnědé vlasy, žádné výrazné rysy. Působil mile.“
„Jo takových jsou tady stovky. Ale lepší než nic.“ Přitakal Mischa. Oba se loudavým krokem vydali k autu. Venku během dopoledne už začínalo být celkem teplo. V létě to bude horší, napadlo Anitu.

Sal mezitím zavolal svému známému Haroldovi. Byl to machr přes počítače, jak by kdokoli jiný řekl genius. Genius ale určitě nebyl. Salovi přišlo, že jediné, čemu Harold rozumí, jsou právě počítače, v lidské komunikaci selhával na plné čáře.
„Harolde, tady Sal. Potřeboval bych něco zjistit. Dnes zavraždili Sandru Jacksonovou.“
„Jo, slyšel jsem. Za jak dlouho?“ Neobtěžovali se se zdravením, Sal už dávno pochopil, že Harolda obtěžuje vše, co se netýká počítačů. Pokud by takových bylo víc, lidstvo by vymřelo během deseti let, napadlo Sala.
„Hodina a půl.“
„Za hodinu to máš na mailu.“ A položil to. Tím Salova práce pro teď skončila. Sedl si do kavárny, dal si černou kávu s koblihou a přemýšlel o vraždě. Nikdy neviděl, že by někdo vraždil takovým způsobem. Ano, od doby, co pracuje s Tomem, toho viděl už hodně. Možná víc než zdravý rozum dokáže pobrat, ale tohle ne. Proč by někdo udělal něco takového a zrovna tak krásné mladé ženě, kterou byla Sandra?

Za dvě hodiny už všichni seděli v jejich malé kanceláři. Lutz jim zařídil menší prostory mimo policejní stanici, nad nimi byla nějaká chirurgická klinika a naproti zubní klinika. Jejich kancelář byla skromná, podél zdi po pravé straně ode dveří stály police a na nich spousta šanonů, u okna naproti dveřím byl malý kávovar a stolek, nalevo od kávovaru dveře, které vedly do koupelny a šatničky. Po levé stěně byly rozmístěny 3 stoly a v jejich čele stůl Toma. Tím bylo jasné, kdo tomu zde velí. Tom, Anita a Mischa už seděli každý u svého stolu a koukali do počítačů, Sal vešel udýchaný do místnosti a zhroutil se na svoji židli. Tom povytáhnul obočí, Sal na něj mávnul, ať počká. Sice není ještě starej, ale běh přes tři bloky mu dal zabrat. Zbývající tři detektivové na něj koukali a čekali.

„Tak, volal jsem Haroldovi, aby něco zjistil. A zjistil, že nezjistil nic. Sandra byla normální mladá holka, měla velké ambice, krutý životní osud. Vyrůstali v rodinném domečku, dokud jejich rodiče nebyli zavražděni. Dokonce místní policajti podezřívali toho jejího bratra, ale nikdy neměli dost důkazů. Volal jsem místním policajtům a jeden ten případ pamatuje, říkal, že ten Bill byl vždy divný. Maloval se, poslouchal divnou muziku, kamarádil se staršíma, prostě divnej týpek. Jeho ségra byla pravý opak, každý ji miloval, blonďatý andílek. Myslím, že bráška žárlil. Každopádně potom, co jejich rodiče zavraždili, si Bill vzal Sandru do péče a po nějaké době se z města odstěhovali, protože lidi furt vedli řeči, že Bill zavraždil rodiče a teď určitě zavraždí i tu malou. Ten policajt se vůbec nedivil, že byla zavražděná a hned říkal, že to byl ten bratr. A teď to zajímavý! Její bratr je vedený jako výtržník, má nějaký záznam za ničeni veřejného majetku, napadení, vyhrožování, a dokonce pokus o zabití, ale byl propuštěn, protože se jednalo o sebeobranu.“ Dokončil Sal.

„Ne, to je nemožné. Jedna ze sousedek říkala, že Bill i Sandra byli pobodáni taky a vlastně to přežili zázrakem. Je teda nemožný, aby zabil jejich rodiče.“ Čertila se Anita. Ani Bill neznala, ale bylo jí toho kluka líto, stejně jako Tomovi.
„Mohl si to udělat sám. Nebylo by to poprvé.“ Pokrčil Sal rameny.
„Promluvím s ním znovu.“ Ukončil debatu Tom. „Co jiného?“ Otočil se na Anitu, aby ji trochu zklidnil.
„Sousedka minulý čtvrtek viděla u bytu oběti muže, asi třicátník, metr devadesát, hnědý vlasy, ničím zvláštní. Chlap jako každý jiný. Nemůžeme říct, jestli to byl přítel nebo vrah.“ Začala Anita. „Nic zvláštního neslyšela a nikdo jiný vlastně taky ne.“ Tom si promnul spánky, tohle bude těžké. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Nemůžou ani varovat ostatní ženy, když neví před kým.
„Ozval se už někdo z techniků?“ Zajímal se Mischa.
„Ještě ne, ani Himlr. Dobrá zpráva je, že media se toho ještě nechytla. Aspoň to hraje pro nás. Zpráva o pitvě by měla dojít po obědě. Tak si zajděte na oběd, já zajedu za Billem a potom se sejdem tady.“ Kývl na ostatní, přehodil bundu přes rameno a rozešel se k firmě, kde ráno Billa zanechal.

Bylo poledne a lidi chodili na oběd, Tom vešel do vestibulu a výtahem vyjel do třináctého patra, kde je firma Modern Beauty. Dveře výtahu se otevřely do bílé chodby, na jejímž konci je malá recepce, a tam sedí roztomilá blondýnka. Tom k ní došel a usmál se na ni. Dívka mu úsměv opětovala. Je hezká, pomyslel si Tom.
„Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“ Obdařila ho dalším úsměvem.
„Jsem detektiv Kaulitz, hledám tady pana Jacksona.“
„Jacksona?“ Podivila se dívka. „Nikdo takový tu nepracuje.“ Tohle nehraje, pomyslel si Tom.
„Vlastně se jmenuji Trümper.“ Ozvalo se za ním. Když se Tom otočil, uviděl tam Billa. Byl unavený a měl trochu rozmazanou řasenku. Pokusil se vykouzlit úsměv, i když byl smutný.

„Pojďte, detektive.“ Pootevřel dveře tak, aby Tom mohl vejít. Protáhl se kolem něj a pustil ho před sebe. Bill ho zavedl k sobě do kanceláře a posadil se za velký psací stůl. Tom se posadil naproti němu do polstrované bílé židle. Kancelář byla hezky zařízená světlým nábytkem, za Billem bylo velké okno, které tak nějak ladilo s velkým skleněným stolem. Na stole byla hromada papírů a návrhů oblečení, dokonce sem tam i nějaká látka. Zdi byly vymalovány světle béžovou barvou a jedna tmavě hnědou. U hnědé stěny stály menší bílé skříňky. Na stěnách visely zarámované titulní strany časopisu a uprostřed béžové zdi byla fotografie Billa a Sandry, ta samá fotografie byla na jedné ze skříněk a vedle fotografie dvou dětí a rodičů, Tom tipoval, že to je rodinná fotografie.

„Máte to tu hezké.“ Uznale pokýval Tom.
„Děkuji, Takže tu jste pracovně.“ Odhadl podle vykání Bill.
„Ano, ale netěší mě to. Potřeboval bych se zeptat na smrt vašich rodičů.“ Bill si povzdechl, věděl, co přijde.
„Nezabil jsem je. Jsem adoptovaný, proto to jiné příjmení. Vždy jsem trochu vybočoval, ale to neznamená, že jsem vrah. Bavil jsem se se staršími, protože ostatní se mi smáli. Šikanovali mě, ale sestru i rodiče jsem miloval nadevše. Neublížil bych jim.“ Složil hlavu do dlaní.
„Řekněte mi více o období, než jste se přestěhovali se sestrou sem.“ Pobídl ho Tom.
„Vím, kam míříte. Po smrti rodičů jsem trochu zdivočel. Babička na nás byla sama a já hledal nějaké povyražení. Chytl jsem se špatné party, byli to tak trochu ekologové, dělali jsem různé protesty a párkrát mě zatkli. Začal jsem tam chodit s jedním klukem, a když jsme se rozhodli přestěhovat, rozešel jsem se s ním, jen to těžce nesl. Večer před odjezdem mi volal, že se chce sejít, naposled, rozloučit se. Šel jsem za ním a byl jsem opravdu naivní. Vytáhl na mě nůž a pokusil se mě znásilnit, já mu ten nůž vyrazil z ruky, a když jsme se prali, podařilo se mi ho bodnout do nohy. U nás to byl skandál, měli mě za vraha. Naštěstí to smetli ze stolu.“ Teď se Tom styděl. Jak si mohl myslet, že tenhle nevině vyhlížející tvor někoho zabil? Nejraději by se praštil.

„Takže to na tebe prostě chtěli hodit?“
„Tak nějak. Byl to syn starosty, starosta překousl, že synáček pořádá protesty, aby zachraňoval žáby, dokonce mu to dělalo reklamu, když nás zatkli za výtržnictví, do hodiny jsme byli doma. Jednou nás zatkli za vydírání. Chtěli jsme po vědecké laboratoři, aby nám vydala krysy.“ Bill se zasmál a Tom s ním. „Prostě jsem myslel, že to je správná věc, ale vždy mě zajímala hudba, móda, a když jsem dostal příležitost pracovat v New Yorku, nemohl jsem říct ne. Já i Sandra jsme toužili vypadnout, žít po svém, tak jsme to udělali. Starosta nechtěl skandál, kdyby to šlo hodit na mě, ale nešlo, tak to smetli ze stolu.“ Pokrčil rameny.
„Bille, já se omlouvám. Opravdu, ale musíme prošetřit vše.“ Bill se pousmál.

„Já to chápu. Chci, abyste toho hajzla chytili. Celý den tu sedím a brečím, nemůžu nic dělat, myslet na nic jiného.“ Tom vstal a přešel k němu, dřepnul si k němu a pohladil ho po zádech.
„Jedl jsi něco?“ Zakroutil svojí roztomilou hlavičkou, že ne. „Co takhle oběd a potom tě zavezu domů?“ Navrhl Tom.
„Nechci tě zdržovat od práce.“ Tom se usmál a podal mu bundičku.
„Tak šup jdeme.“ Zavelel. Bill se zvedl a v doprovodu Toma vyšel z kanceláře a následně budovy. Šli do malé restaurace kousek od Billovy práce, byla italská. Oba měli rádi italskou kuchyni. Dali si oběd a následně i desert, seděli a povídali si. Potom Tom doprovodil Billa až do bytu a ujistil se, že mu nic nebude chybět a bude v pořádku.

„Děkuju. Udělal jsi toho už tak dost.“ Posadil se Bill na pohovku a Tom ho zakryl dekou, kterou měl přehozenou přes opěrku.
„Tome.“ Zasmál se.
„No co. Chci, abys byl v bezpečí, a protože jsme tě oficiálně vyloučili jako podezřelého, tak tady je moje vizitka. Na druhé straně je číslo na můj osobní mobil, na tom mě seženeš vždy. Ve dne v noci, rozumíš?“ Tom o něj měl vážně starost. Vražda jeho rodičů a pak sestry, jako by se to točilo kolem Billa, ale nevěděl jak.
„Ano, pane. Neboj se! A děkuju.“ Usmál se.
„Dobře, tak ahoj. A zamkni si za mnou.“ To už mu byl Bill v patách.
„Nebojte, detektive. Ahoj.“ Zavřel za ním dveře a zamknul, potom se vrátil na pohovku, zapnul televizi a jen tlumeně vnímal pořad. Za chvíli upadl do neklidného spánku.

Ve dvě hodiny ráno Tom upadl do tvrdého spánku, o půl čtvrté ráno ho vzbudil telefon.
„Kaulitz.“
„Tome?“ Na druhé straně se šeptem ozval Bill.
„Bille? Co se děje?“ Najednou byl plně vzhůru. To ten Billův vyděšený hlas.
„Je tady.“ To Tomovi stačilo.

autor: Bína