autor: LadyKay
Líně otevřu oči a sotva mě do nich udeří ostré světlo, které do pokoje proniká skrze okenní tabuli, zase je zavřu. Sáhnu vedle sebe, ale tam, kde by měl ležet Bill, nahmatám jen prázdno. Okamžitě se převalím na druhý bok, a když se i pohledem ujistím, že vedle mě není, posadím se. Bill a být vzhůru dřív nežli já? Tak to jsem fakt nečekal! S hlasitým zívnutím spustím nohy z postele, a zatímco se sunu ke dveřím, mnu si oči. Možná by nebylo od věci zalézt si zpátky do vyhřátých peřin, ale nejprve musím zjistit, kam se mi ztratil…
„Dobré ránko!“ Sotva překročím práh ložnice, vyřítí se proti mně Bill s Absim v patách. „Už jsme si říkali, jestli dnes vůbec hodláš vstát.“
„Kolik je hodin?“ Vyděsím se a hned se začnu poohlížet po nějakém ukazateli času. Přece jsem nemohl spát tak dlouho! Přišlo mi, že jsem si zdříml tak na hodinku, maximálně dvě. Tak se ostatně i cítím. Vůbec jsem si neodpočinul.
„Bude osm,“ odpoví mi a připraví mi tím další šok. Odkdy pan návrhář vstává v tuhle dobu? Nikdy nebyl ranní ptáče. Kam až moje paměť sahá, vybavuji si Billa, jak se hrabe z postele nejdřív v poledne. Sice je fakt, že od doby, co vede vlastní firmu, vstává dřív, ale stejně jsem zaskočený. Musí být přinejmenším půl hodinu vzhůru, jelikož je dokonale probraný.
„Jak ses mi vyspal?“ Bill mi položí ruce kolem krku, okamžik zkoumá mou tvář, než mě políbí na rty.
„Ušlo to,“ zamručím.
„Copak?“ Zajímá se a vtiskne mi polibek na tvář. Co mu mám říct? Že jsem špatně spal, protože jsem celou noc uvažoval nad dnešní schůzkou s Marion? Že mám skoro až strach, co se dozvím? To bych tomu dal! Připoutal by mě řetězy k topení a nikam by mě nepustil.
„Co tě trápilo?“ Šeptá vedle mého ucha a s něhou mě hladí po zádech. Miluji tohohle Billa, jeho proměna je do očí bijící a jen blázen by si stěžoval. Byl jsem na pochybách, jestli se dovede změnit a moc šancí jsem tomu nedával, ale Bill se opravdu překonává. Podle mě párkrát musel zatnout zuby, ale naučil se říkat ‚promiň‘, pokud přestřelí. Víc mi naslouchá a zajímá se, co si myslím. To jo podle mě obrovský pokrok v našem vztahu. Není to rozděleno na já a ty, ale jsme to my. Konečně jsme to doopravdy my.
„Byl jsem přetaženej.“ Zamumlám. Mrzí mě, že mu musím lhát. Jenže pravdu mu říct nemůžu. Kdyby se dozvěděl, že se mám sejít s Marion, určitě by tomu zabránil. Za každou cenu a všemi prostředky.
„To znám.“ Odtáhne se ode mě a pohladí mě po tváři. Záhy vezme mou dlaň do své a odvede mě, ke stolu.
„Ty jsi…?“ Větu nedořeknu, neboť jsem schopný jen koukat na všechno to jídlo před sebou.
„Ano, připravil jsem snídani.“ Usměje se a o mě se pokoušejí mdloby. Proto vezmu zavděk židlí vedle a posadím se. Bill se mě chystá napodobit, ale pohotově si ho stáhnu na klín a poděkuji mu polibkem. Vážím si toho, co pro mě dělá.
„Co si dáš?“ Zavrtí se mi v klíně a naleje nám oběma kávu. Teprve pak vezme talířek a začne na něj dávat všechno, na co si ukážu. To je aspoň servis! Sice jsem raději tím, kdo si hýčká jeho, ale občas není od věci nechat se rozmazlovat. A je to o to příjemnější, když to člověk nečeká.
„Tomi,“ zasměje se. Chtěl si přesednout na židli, abychom se oba mohli v klidu nasnídat, ale omotal jsem ruce kolem jeho štíhlého pasu a zabránil mu v tom. S našpulenou pusou se na něm dožaduji dalšího políbení. Od Billa se ho však nedočkám, místo polibku mě napodobí a začne na mě srandovně špulit rty.
„Potvoro,“ otituluji ho a přitisknu mu rty na krk.
„To lechtá,“ zasměje se a ucukne. Natáhne se po plátku sýra, pečlivě ho sroluje a než se do něj zakousne, nabídne mi. Zavrtím hlavou, nemám na něj po těch včerejších sýrových hodech chuť. Bill sousto pomalu a pečlivě přežvykuje a kouká někam před sebe.
„Co budeš dnes dělat?“ Zajímám se a přitáhnu si k sobě talířek. S Billem na klíně je maličko složitější se nasnídat, ale mlčím, protože nechci, aby si přesedl na židli.
„Možná bych mohl zůstat doma,“ zauvažuje a otočí se na mě. „Co bys řekl tomu strávit celý den v posteli?“ Bill mi ovine ruce kolem krku a dlouze mě políbí na rty. Což o to, tenhle jeho nápad bych uvítal s nadšením, kdybych už neměl jiný program. Důležitý program. Musím se z toho nějak šikovně vykroutit a hlavně musí to, co mě údajně dnes čeká, vyznít nezáživně a nudně, aby se náhodou pan návrhář nechtěl přidat.
„Mám dnes moc zařizování.“ Naoko smutně si povzdechnu.
„Tak to přelož na jindy,“ zašeptá ten černovlasý satan a provokativně mi skousne ušní lalůček. Já ho zaškrtím! To s tím nemohl přijít třeba včera nebo až zítra? Ne, musel to navrhnout dneska. Začínám mít podezření, že vycítil, co se chystám udělat a snaží se to zhatit. „Nebudeš litovat.“ Zapřede. Je mi jasné, že bych nelitoval, protože ho dobře znám, ale musím to oželet. Prostě musím.
„To nejde, Billi.“ Zavrtím hlavou, načež Bill vstane a sedne si na vedlejší židli. Je uražený, poznám to na něm. Stačí mi k tomu jediný pohled. Vždycky, když se mu něco nelíbilo, šklebil se přesně takhle. Co chvilku zvedl jedno obočí a legračně špulil pusu. Přestože jsem věděl, že nejhorší je začít se mu v ten moment smát, nikdy jsem smích nedokázal zadržet. Jasně, že jsem to tím ještě zhoršil. Sotva jsem se rozchechtal, schytal jsem od něho ránu a hned začal fňukat, ať se mu neposmívám. V tom lepším případě. Fňukání bylo v pohodě, zato mlčení ne.
Oba jsme odmala byli šíleně ukecaní, avšak ve srovnání s Billem jsem já ještě málomluvný. Bráška prostě musí mluvit. O všem a pořád. Mlátí pantem dvacet čtyři hodin denně a pro lidi, co s ním poprvé přijdou do styku, to může být vyčerpávající. Ti blázni si totiž vůbec neuvědomují, že dokud Bill mluví, je všechno v cajku. Jakmile přestane a mlčí víc jak pět minut, je zle. Nazývali jsme to ticho před bouří a ta pak vždycky stála za to. Takže kdykoli ztichl, Géčka se prozíravě zdekovala, jen blbej Tom se zdržoval v jeho blízkosti a schytal to za všechno a všechny. Bill uměl a podle mě pořád umí být pěkná hysterka, co je schopná mlátit ve vzteku se vším, co mu přijde pod ruku. Hádali jsme se většinou kvůli naprostým maličkostem, jak to ostatně už bývá. Vážné věci jsme řešili v klidu, kvůli kravinám jsme po sobě štěkali. Vzpomínám si, že jednou během hádky Bill popadl svůj laptop, který měl do té doby na klíně, a třískl jím o stůl tak silně, až Gustav sedící naproti leknutím nadskočil. Dvojče na mě začalo ječet jak pominuté, nadávat mi, ale najednou ztichlo a s pusou dokořán zíralo na laptop. O pár vteřin později zamrkalo a obrátilo se na mě se svým „Tomi“. Jasně, flákl s ním a rozbil ho a po Tomim se chtělo, aby s tím hned něco udělal. V tom nejlepším případě mu ho urychleně opravil. Měl jsem na jazyku, že kdyby nebyl rapl, nic by se nestalo, ale mlčel jsem a abych měl klid, půjčil jsem mu svůj. Bill si dál vesele pouštěl ty svoje vykopávky, vrtěl se u nich a byl klid.
Zauvažuji, čím by mohl začít házet teď. Na stole je sakra velkej výběr. Na hlavě by mi mohlo přistát cokoli od krabice s müsli až po konvici s kafem. Když se právě po ní natáhne, instinktivně se přikrčím.
„Tome,“ osloví mě a doleje si kávu. A jé, říká mi Tome a ne Tomi, takže jsem ho naštval. Ale nemlčí, takže to je ještě dobrý. Podle mě se znovu musí přemáhat, ale úspěch je jen to, že to dělá. Klidně mohl přepnout na diva-mód a dělat scény, ve kterých nemá na světě konkurenci. Ale zatnul zuby a smířil se s tím, že nebude po jeho. Aspoň v to doufám. „Kdy si myslíš, že se vrátíš?“
„To netuším,“ pokrčím rameny. Je jak matka. Ještě jsem ani nevytáhl paty z baráku a už se mě ptala, v kolik přijdu domů. Nesnášel jsem tyhle otázky a Bill taky. A teď mi ji sám položí.
„Ježiš, odhadem. Ve tři? V pět?“ Zeptá se mě netrpělivě a přiloží si hrnek k ústům.
„V pět budu dávno doma.“
„Fajn,“ spojí ruce a položí je na stůl. „Takže já vyvenčím Absiho, dopoledne vyřídím to nejnutnější a než se vrátíš, tak se nějak zabavím.“ Abych pravdu řekl, vůbec se mi nelíbilo, jak se kolem sebe rozhlédl. Zabavit se totiž v Billově podání může mít katastrofické následky.
Za pět minut poledne. Stíhám naprosto s přehledem, pomyslím si, když vejdu do kavárny. Očima přelétnu všechny stolky, pátrám mezi jednotlivými hosty, až ji konečně zahlédnu. Sedí úplně vzadu. Jakmile mě zaregistruje, lehce pozvedne ruku. Rázně vykročím k ní a pokouším se tvářit co nejpřívětivěji.
„Dobrý den, Marion,“ pozdravím ji jako první a usadím se na protější židli.
„Dobrý den,“ nepatrně se pousměje. „Jsem ráda, že jste přišel.“ Aby taky ne, jsem napnutej jako kšandy. Včera jsem celý večer nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, o čem se mnou potřebuje mluvit. Vůbec poprvé jsem byl vděčný za to, že Bill je tak upovídaný. Mlel páté přes deváté a z mojí strany stačilo předstírat, že poslouchám. Dělal jsem to sice jen napůl, ale stačilo. Do důchodu máme o zábavu postaráno.
Noc byla příšerná, ráno ještě horší. Zatímco bráška se vyhajal dorůžova, já jsem si připadal jak přejetý parním válcem. Dvakrát přejetý parním válcem. Všechno mě bolí, pod očima mám tmavé kruhy a přijde mi, že mi to ani moc nemyslí. Zaplaťpánbůh, že dneska nemusím nic zařizovat, ač jsem mu zarytě tvrdil, kolik toho mám. Hned jak skončí moje rendez-vous s Marion, sednu do auta a jedu za Billem. Bůhví, co provádí…
„Tak poslouchám,“ vybídnu ji poté, co si objednám presso. Sice jsem dneska už dvě kafe měl, ale třetí mě nezabije. Něco snesu.
„Jde o vašeho bratra.“ Podívá se na mě přes stůl. Nervózně si pohrává s rukávy svého sáčka a kouše se do rtu. Myslel jsem si, že půjde o něho. Nenapadl mě jiný důvod, proč by mě sem tahala. Jedině, že by si uvědomila, že to, co ke mně celou dobu cítila, nebyla nenávist, ale nehynoucí láska. A to by byl už fakt vrchol všeho. Tragikomedie jak vyšitá.
„Co s ním je?“ Zavrtím se. Nevšiml jsem si, že by s ním bylo něco v nepořádku. Pominu-li to, že se chce stále stěhovat z Německa. Včera dokonce nahlas uvažoval, kde by to pro nás bylo nejlepší. Padala místa jako Malajsie či Nový Zéland. Osobně bych se přimlouval za Ameriku, což by Bill snad i schválil, pokud by šlo o tu Jižní. Chile, Mexiko nebo něco podobnýho. Pořád ale věřím, že stačí pár týdnů volna a otočí.
„Všimla jsem si už dřív, ale poslední týdny se mi Bill nelíbí.“ To je snad poprvé, co jsem slyšel, že ho nazvala křestním jménem. „Před pár dny dokonce zapomněl na jednu schůzku.“
„Stane se,“ pokrčím rameny. To je toho. Kdybych měl já spočítat, kolikrát jsem zapomněl na nějaký rozhovor, nedopočítal bych se. Naštěstí jsme měli lidi, co si to pamatovali za nás a připomněli nám, kde, v kolik a proč máme být.
„Váš bratr tyhle věci nikdy nezapomíná a už vůbec ne, pokud jde o někoho tak významného, jako je Karl Lagerfeld.“ Objasní mi, o jakou schůzku konkrétně šlo. Bill že zapomněl na Karla? Tak to je moc. Zajímalo by mě, jak se z toho vykecal. Možná to nechal na Marion. Ačkoli Lagerfeld je něco jako jeho vzor, takže si myslím, že s ním jedná vždycky sám. Divné, že se o tom nezmínil. Asi měl strach, že bych si z něho utahoval, což bych taky dělal. Když se poprvé se staroušem Karlem setkal, kecal o tom ještě dva měsíce potom, znal jsem to celé i pozpátku a stejně jsem mu trpělivě naslouchal, abych mu udělal radost. A on na něj zapomene. Chudák, divím se, že z toho nemá deprese.
„Nesoustředí se a já…“ Marion se odmlčí a odvrátí pohled. Mezitím přede mnou přistane šálek s pressem, které začnu míchat lžičkou. Potřebuji nějak zaměstnat ruce. „Mám o něho strach,“ dokončí větu a zadívá se na mě. Nelže mi. Ty obavy má vepsané ve tváři. Musí jí na Billovi hodně záležet, přestože se k ní vždycky nechová zrovna nejlíp a podle mě si na ní nejednou zchladil žáhu. Přesto ho má ráda. Jinak by tohle neudělala. Nepřišla by za mnou. „Podle mě se někoho bojí.“
„Bill? Koho?“ Položím šálek zpět, aniž bych se z něho napil. Její poznámka mě totiž zasáhne na tom nejcitlivějším místě.
„To právě nevím.“ Pokrčí rameny. „Nesvěřuje se mi a já mám zakázáno se mu vrtat v soukromí. Myslela jsem, že se vám třeba…“
„Jako jestli mi něco nenaznačil?“ Odtuším. „Vůbec ne. Naopak a ničeho jsem si popravdě ani nevšiml. Chová se normálně. Pokud by měl opravdu strach, tak by mi to určitě řekl.“
‚Jsi si opravdu tak jistý, Tome?‘, ozve se mi v hlavě. Jasně, že jsem si jistý. Kdyby měl Bill z někoho strach, byl bych první, za kým by běžel, protože odmala věřil, že jen já ho dokážu opravdu ochránit. Nikdy nešel za mámou, když se v noci probudil a bál se příšer, vždycky se vplížil za mnou.
Vždycky. Roky na tom nic nezměnily, Bill mě do dnešních dnů vnímá jako svého osobního strážce. Jednou mě dokonce nazval svým strážným andělem, protože nad ním držím prý ochrannou ruku a jemu se nemůže nikdy nic stát, jsem-li nablízku.
„Možná vás něco přesvědčí o opaku.“ Marion se natáhne po kabelce, kterou má na židli vedle sebe a začne v ní něco hledat. Po chvíli vytáhne jakousi obálku, kterou mi opatrně předá.
„Prosím vás, slibte mi, že neřeknete, že jsem vám to dala přečíst.“ Požaduje, než ji pustí a dovolí mi do ní nahlédnout.
„Nic nepovím. Přísahám.“ Svůj slib doplním kývnutím hlavou. Uvnitř se skrývají přehnuté listy papíru, které jsou mi vzhledem nebezpečně povědomé. Už jsem je kdysi viděl. Bohužel.
„Jsou z různých období. Nejstarší je asi tři měsíce starý, ten spodní je nejnovější.“ Vysvětlí mi, jak jsou řazené, když se dívám střídavě na ni a na to, co držím v ruce. To se mi snad jen zdá! Ale ne, nezdá, Tome, tohle je krutá realita.
„Kde jste je vzala?“
„První se ke mně dostal vlastně úplnou náhodou, váš bratr ho zapomněl mezi výkazy. Chtěla jsem mu ho vrátit, ale bála jsem se jeho reakce. Pak jsem navíc našla ten slepovaný. Válel se vedle odpadkového koše v jeho kanceláři.“
„Prosím tě, ty a někoho mít rád! Vždyť nemiluješ, styď se, ani sám sebe! Lásku jen bereš, neumíš ji dát. Bez citu jsi a ví to samo nebe.“ Přečtu polohlasem první odstavec a mrknu se na svoji společnici, zda tomu rozumí. Nevypadá, že by z toho byla moudřejší než já. Vzhledově mi to připomíná ty bláboly, co Billovi chodívaly v době, kdy jsem se vrátil a ještě během toho, co jsme byli spolu. Dlouho jsem u něho ale žádný nespatřil a sám se nezmínil, takže jsem naprosto na nějakého opisovatele Shakespeara zapomněl. Zdá se však… Co zdá! Tohle je fakt. Nepřestal s tím a pokračuje dál.
„Ten poslední. Přečtěte si ten poslední.“ Marion odsune stranou svoji kávu, opře se lokty o stůl a nakloní se blíž ke mně. Zahledím se tedy na poslední popsaný list papíru. Jsou na něm jen tři řádky, ze kterých mě až mrazí.
‚Buď věčně svůj, můj milý, věčně svůj. Leč pamatuj, že věčně nebudeš, na vlastní smrt se zavčas připravuj…‘
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Co je tohle za magora?! Vždyť on Billovi úplně normálně vyhrožuje! To jsem zvědavá, co s tímhle bude Tom dělat…
Myslela jsem si, že se chce Marion s Tomem sejít kvůli tomuhle. Divím se, že to Toma nenapadlo… i když je šťastný a zaslepený láskou. Možná, že se Bill začal v tom vztahu chovat lépe i kvůli těm dopisům, že si něco uvědomil. Je jasné, že Bill se bojí.. už ta nehoda na schodech. Proto se chce odstěhovat pryč. No doufám, že to nedojde dál a nestane se něco zlého (i když upřímně je všem jasné, že se něco stane) a že to Tom nějak vyřeší. Nemůžu se dočkat dalších dílů 🙂 Skvělá povídka 🙂
Jsem zvědava jak to Tom vyřeší jen doufám že se Billovi nic nestane.
To, že Billovi chodí podivné anonymy, jsme už věděli, ale doufala jsem, že Marion toho bude vědět trochu víc. Nicméně je dobré, že to Tomovi řekla. Teď aspoň bude vědět, že něco není v pořádku.
Díky, těším se na pokračování.
Mám o Billa obrovský strach. Som veľmi rada, že Marion nabrala odvahu a konečne sa rozhodla povedať to Tomovi. Len si neviem predstaviť ako to Tom vypátra.
Bill sa tak krásne snaží byť k bráškovi dobrý až mi ho je občas ľúto:) ale bolo to skvelé, ako sa ráno ovládol:D keď už Tom premýšľal kam sa schovať pred letiacou konvicou:D