autor: SakuraUchihaHaruno13
Bill si z následujících dní pamatoval jenom svoje obrazy v mysli. Většinou se tam mísily pohledy na dvě malá miminka, pak jeho vlastní minulost, kterou si pamatoval, a pak taky dost často v představách vídal toho blonďáka s dredy. Postřehl, že se zaměřoval i na představu jeho obličeje, který ještě neměl možnost spatřit. Tichounce sténal, když měl v mysli obraz toho kluka, který byl k němu otočený zády, přesto se ho ale dotýkal. Byli si tak blízko, ale zároveň tak vzdálení a to v jednom jediném momentu, který se navíc ještě odehrával v Billově zmatené mysli, kde se objevovalo cosi, co všichni ostatní nazývají halucinacemi.
Doktor mu nasadil prášky, když byl jakžtakž zvladatelný. Celkově se lepšil a postupně i začínal vnímat okolí. V sobotu mu teplota klesla k necelým 37°C a v neděli měl teplotu normální. Dostavila se však rýma a kašel, což mu v následujícím týdnu bylo dost jasnou připomínkou, že tančit v chladné deštivé noci, navíc ještě bosý, se moc nevyplácí.
S matkou se hodnou chvíli hádal, ale nakonec ji přiměl, aby ho v pondělí 3. září pustila do školy. Přece jenom byl už dospělý, i když teprve jenom pár dní. Mrzelo ho, že nemohl svoje narozeniny oslavit s Andreasem, Gustavem a Georgem. Všichni se mu snažili dovolat, ale Billova matka je všechny poslala k šípku. Vysvětlila jim, že Billovi není dobře a že se žádná párty konat nebude.
Bill měl v plánu uspořádat pořádnou oslavu další víkend. Slavil svou plnoletost, chtěl si to pořádně užít, ne jenom ležet v posteli s haluškama a nachlazením.
Matka mu obstarala nějaké základní léky na nachlazení a řekla mu, že zrušila všechny schůzky na psychiatrii, které měl mít do konce prázdnin a taky do poloviny prvního školního týdne.
Bill sice chvíli dost protestoval, ale nakonec se s tím smířil. Vařil si silný zázvorový čaj, který ho svou chutí vždy úplně uzemnil, proto si ‚nechtěně‘ spálil horkým čajem jazyk, aby do jisté míry tu chuť eliminoval.
Hodnou část svého času proseděl před zrcadlem. Normálně by šel ven nebo seděl na psychiatrii, ale matka mu zakázala chodit ven. Chtěla po něm, aby ležel v posteli a potil se, ale on na její rady nedbal. Nejradši by šel i ven, ale zas tak moc jí nechtěl projevovat svou lhostejnost.
Každé vteřiny před zrcadlem si vážil. Když nemusel ven, ani se nelíčil, proto se díval na svou čistou tvář a ve svých očích hledal skrytou upřímnost. Strávil hodně času tím, že jenom vzpomínal na to, jak byl malý, jak někoho hledal i na to, kdy se radoval. Znovu si procházel zapsané sny a myšlenky, které odstartovaly v posledních několika dnech prázdnin po tom, co se setkal s tím klukem. Sepisoval si všechno, co si pamatoval z dob svého blouznění a ke svému překvapení si doslova vybavoval několik slov poskládaných do věty, jako by k němu někdo promlouval a tázal se ho, kým vlastně je. Zároveň byl však požádán o to, aby popřel, kým je a pak něco o jméně napsaném na papíře.
„Tak jak ti je?“ zeptal se vlastního odrazu a všiml si vlastního zkrouceného šklebu.
„Ptáš se vážně?“ odpověděl si a znuděně se protáhl. „To bys měl přece moc dobře vědět, ne?“
„Neodmlouvej a prostě mi odpověz!“ vyjel na sebe.
„Fajn, fajn,“ ležérně pokrčil rameny a lehce pohodil vlasy. „Mám se skvěle, pokud ovšem opomenu to otravné nachlazení a taky fakt, že nejspíš vypadám jako blázen, když mluvím s vlastním odrazem.“
Pak se pobaveně rozesmál. Když tuhle terapii navrhoval, přišlo mu to geniální, teď měl ale problém se soustředit a nedělat si ze sebe srandičky.
Svůj následující rozhovor si nahrál na záznamník a snažil se, aby to k něčemu vedlo. Nechal se inspirovat otázkami paní Drescherové a začal: „Trápí tě v poslední době něco? Narazil jsi ve svém životě na cokoli zvláštního nebo znepokojivého?“
„Když o tom mluvíš,“ zamyslel se. „Přijde mi znepokojivé, že jsem v poslední době potkal kluka, o němž nevím skoro nic, přesto se mi ale o něm zdají sny a ve chvíli, kdy jsme byli jen pár metrů od sebe, jsem zažil jakýsi zvláštní stav mysli, v němž jsem viděl dvě malé děti. Možná se mýlím, ale mám pocit, že ve mně buď vyvolává halucinace, nebo to třeba mohou být vzpomínky…?“
„Nejsi si jistý tím, co ty obrazy znamenají?“ ptal se dál.
„Viděl jsem okamžik, kde jsem dostal ten přívěšek.“ Rukou si mimoděk sáhl na hruď, kde se nacházel kovový přívěšek s nějakými rytinami. Od doby, co mu Agata Drescherová navrhla, aby se spojil se svým mladším já, ten přívěšek nosil. Někde se mu podařilo vyhrabat i úzký řetízek, na nějž si ho pověsil. Měl ho i v době, kdy tančil na zahradě.
„A věříš tomu?“ dorážel dál.
„Sám víš, jak je to realistické,“ odvětil tiše.
„To ale většina snů, které jsou jenom iluzí,“ klidně si oponoval.
„Já nevím, prostě mi přijde, že to má něco do sebe. Proč by se mi jinak zdálo o dvou malých dětech zrovna ve chvíli, kdy jsem se začal plně věnovat své minulosti, v níž jsem sklíčeně někoho hledal?“
„Není zde možnost, že by sis to třeba namlouval?“
„Co přesně myslíš?“
„Třeba si tvoje mysl jenom vymýšlí, aby uspokojila tvoji touhu po jiné osobě.“
„Ta mysl je naše,“ opravil sám sebe. „Chceš mi říct, že jsem si po celou dobu svého života jenom namlouval, že v mých prsou zeje neskutečná díra, která mi nedovoluje jít v životě dál?“ lehce pozvedl obočí. „Tomu nevěřím, jsem si jistý, že moje emoce byly něčím podložené a nyní konečně nalézám řešení.“ Stál si tvrdošíjně na svém, i když si vzápětí oponoval: „Možná je to jenom planá naděje,“ skepticky pohlédl na svůj zrcadlový odraz.
„Ale nějakou naději máme a ta je pořád lepší než nic,“ vědoucně se usmál. „Takže jí budeme jednoduše věřit a třeba se někam dostaneme,“ optimisticky zamrkal a usmál se.
„Když myslíš,“ zabručel hned poté a rozhovor ukončil. Stopl i nahrávání a zhluboka se nadechl. Vzduch v plicích hodnou chvíli nechal, než ho vypustil pryč.
„To bychom měli,“ kouzelně se usmál do zrcadla a vstal. Přešel ke stolu, kde uchopil propisku a dal se do přepisování celého rozhovoru podle nahrávky. Trvalo dost dlouho, než se mu podařilo doslovně zachytit vše, co padlo, ale byl sám se sebou spokojený. Uvědomil si, že skutečně věří naději, že se to vyřeší a on už nebude muset v noci přemlouvat sám sebe, aby klidně spal.
Během podrobného zapisování vyhlédl ven z okna a zaměřil svůj pohled na ulici, kde viděl nějakou pospíchající matku táhnoucí za sebou nespokojené dítě. Kousek dál spatřil starce, jak poklidnou chůzí následuje kroky svého malého pejska. Nakonec jeho oči zaregistrovaly postavu oblečenou ve světlých volných džínách a v o několik čísel větší hnědé seprané mikině. Na hlavě měl tentokrát černohnědou kšiltovku, zpod níž mu vykukovaly volně rozpuštěné dredy.
Billovi poskočilo srdce, jakmile si uvědomil, koho vidí. V hrudi se mu rozrostla touha vyjít ven a seznámit se s tím klukem, jenže mu nohy ztuhly na místě. Rozklepanýma rukama sáhl po klice na okně a hodnou chvíli s ní zápasil. Třas se postupně dostával i hlouběji do jeho těla a on se skoro nedokázal soustředit, aniž by vlastně věděl proč. Nejspíš v tom měl prsty ten neznámý dredatý kluk, ale kdo ví.
Okno otevřel až ve chvíli, kdy se blonďák vzdálil natolik, že by ho s největší pravděpodobností ani neslyšel. Přesto to ale zkusil. Z plných plic na celou ulici zařval: „Počkej! Vrať se!“
Většina kolemjdoucích k němu obrátila své zmatené pohledy a následně ho všichni více či méně slušně vyzvali k tomu, aby nebyl tak hlučný.
Kluk ve volném oblečení mírně pootočil hlavu a vzhlédl k oknu, z něhož se vykláněl jeho cíl. Se silným bodnutím u srdce upevnil jejich první přímý pohled do očí. Oba měli oči krásně kakaově hnědé. Pod úhlem slunečních paprsků se ale Billovy oči zdály být podobné spíše jemnému tekutému zlatu.
„Copak?“ Kluk stojící na ulici se snažil uchovat si neutrální a uvolněnÝ tón hlasu, i když mu srdce silně bušilo v hrudníku. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že to jeho cíl musí slyšet.
„K-kdo jsi?“ Bill se při vyslovení otázky mírně zakoktal. Netušil, že by to mohlo vyjít. Všechny jeho představy o jejich prvotním setkání se náhle rozpustily a on žil přítomností, kdy se mu nejistotou třásl hlas, srdce bilo podobně rychle jako před několika dny, kdy ležel v posteli s horečkou a jeho mysl vypovídala službu z dotěrného pocitu, že se vznáší v oblacích, i když vlastně ani netušil, proč tomu tak je. Připadal si náhle tak blaženě, ale zároveň nervózně.
Dredáč se na chvilku zamyslel. Jeho jméno mu pro ten okamžik úplně vypadlo, což se mu stalo prvně v životě. Měl už tolik jmen, na která si musel zvyknout, znal tolik příběhů, které se měly vázat k jeho minulosti, ale nic z toho nebylo skutečné. Jenom tiché maskování. A teď jeho maskování mohlo být v čudu.
„Cože?“ hrál alespoň o čas, kdy si v mysli promítal večer, kdy dostal složku se svou novou identitou. Co se tam, sakra, psalo? Netušil. Myslí mu následně prolétlo několik zběžných obrazů, které mu ve zkratce ukázaly věci, které měl Bill zapsané ve svých sešitech. Jako by se náhle ocitl v jiném světě, uviděl dvě miminka, jak si společně hrají, jak dostávají ty přívěšky, jak se městem žene bouře i to, jak jeden tomu druhému podal to maličkaté autíčko. Cítil, jako by byl tím, kdo to autíčko dává. Přišlo mu, že musí toho druhého utěšit za každou cenu. Nesnesl jeho pláč, nesnesl jeho smutek a nutně chtěl bojovat proti jeho zranitelnosti a slabosti. Věděl, že ho musí chránit.
„J-jak s-se jmenuješ?“ Bill zvolil jiná slova, při nichž se zakoktal ještě trochu víc.
Blonďák nevěděl. Stálo ho dost úsilí udržet se na nohou a nespadnout. V mysli bojoval se všemi těmi obrazy a tiše nadával sám sobě za to, jaký je slaboch, ale stejně to nepomáhalo. Srovnal si svou rovnováhu a dřív, než Bill stihl svou otázku zopakovat už potřetí, utekl pryč.
Ještě nikdy se mu nic takového nestalo. Byla to otupělost těla, neschopnost mysli, uvězněnost v určitém okamžiku, který nezná, ale cítil zvláštní emoce, když to viděl. Za celý svůj život nepředpokládal, že by se to skutečně mohlo stát, ale jeho srdce na okamžik pookřálo a on pocítil náklonnost a nepředstíranou radost z toho, co viděl. Zároveň se však dostavil i nesnesitelný pocit ztráty, který ho pronásledoval už od dob, co si svůj život pamatoval. Nikdy tomu ale moc důležitosti nepřikládal. Lidé se ztrácí, o věci se přichází, nic není věčné. Přesně tohle mu říkali.
Ale co když…? Chvíli přemýšlel, když zaběhl do jedné z tichých uliček. Co když je něco přece jenom věčné…? Uvažoval a postupně běh zpomaloval na chůzi. V okamžiku, kdy se zastavil, jeho tělem prolétlo jasné a rozhodné: Ale ano! Láska je přece věčná! I když ji nikdy nemohl pocítit a vždy byl veden k tomu, že láska jen ničí.
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Už mají obadva stejné vize jsem zvědava jak to bude dál.
Bill si ten tanec v daždi veru pekne odskákal.
Ale inak dnes konečne padol prvý pohľad a aj výmena nejakých tých slov. Len škoda, že Tom utiekol. Aj keď v tej chvíli by som pri tých víziách urobila so isté. Ale inak je zaujímavé, že sa im v hlave z ničoho nič premietajú rovnaké spomienky – fakt som zvedavá, čo sa v minulosti stalo, keďže vidno, že ani Tom netuší, čo tie výjavy znamenajú.
Ďakujem za časť.
Doufám, že to jejich pouto překoná všechno to zlé, když už teď je mezi nimi tak silné!
Mali by sa čím skôr začať rozprávať aby zistili, že majú rovnaké sny.
Billa mi bolo ľúto, že tak prechladol, mamina bola naozaj tvrdá:)
Veľmi som zvedavá na pokračovanie, aj na to, čo Tom na otázku ako sa volá odpovie… Ďakujem za kapitolu.
Konečně spolu kluci promluvili alespoň pár slov, mám z toho upřímnou radost. Neříkám, byla bych raději, kdyby Tom neutekl a mluvili spolu dlouhé a dlouhé hodiny :-D, ale tak nějak jsem čekala, že to nebude zrovna jednoduché. Ještě k tomu když si ani Tom nepamatuje svoje jméno. Vůbec se mu nedivím, musí být těžké, žít tenhle život. Pořád jsem strašně na jeho příběh zvědavá, protože mě zajímá, zda si tenhle život vybral sám a nebo k němu byl přinucen?
Ty jejich stejné vzpomínky mě dostávají a já doufám, že po čase přijdou na to, co znamenají. Ačkoli tady všichni tušíme co, kluci zatím asi ne. Moc jsem zvědavá na další pokračování a celkový vývoj! 🙂
Díky za další skvělou část! 🙂
Na téhle povídce je děsivé to, že Tom dostal za cíl právě Billa a já netuším, proč by chtěl někdo ublížit právě jemu. Právě teď se mezi nimi projevuje to zvláštní spojení, což Toma trošku dostalo. Předpokládám, že se potkají ve škole, kde si Bill dozví jeho "současné" jméno.
Díky, těším se na pokračování.
Tohle je snad nejlepší povídka, jakou jsem zatím četla. Ale je pro mě hrozná jenom ta představa, že by Billa a Toma někdo rozdělil. Snad bude mít tahle povídka šťastný konec :-))