Najdu tě! 3.

autor: Bína

Sal, Anita a Mischa seděli v bistru, které bylo kousíček od jejich kanceláře. Nepařilo mezi luxusní podniky, ale oni ho měli rádi. Podél prosklené výlohy byly boxy, ve stejné řadě prostředkem bistra se táhly stoly pro dva a na opačném konci byl dlouhý bar s barovými židlemi. Vše bylo laděné do modro červena. Sal si jako vždy objednal menu, dnes byla zelná polévka a ragú, Mischa si dal hamburger a Anita zeleninový salát.

„Co když to byla prostě pomsta a není to žádný sériový vrah?“ Otevřel debatu Mischa.
„Já bych vsázel na toho jejího bratra. Podle toho, co mi ten policajt říkal, je to pěknej cvok.“ Řekl Sal a dál srkal svoji polévku.

„Ten to nebyl. Je mi toho kluka líto a Tom si nemyslí, že by to udělal.“ Protočila oči Anita.

„Jo, ale i Tom se může mýlit.“ Teď Tom mohl být rád, že nikdo nevěděl o jeho náklonnosti k Billovi.

„V tomhle se nemýlí. Bill je čistej. Má jen tragický osud.“ Bránila ho dál Anita. To bylo tím klukem, měl v sobě něco, čím působil naprosto nevinně a sladce.
„Tak to vezmeme z druhé strany, co když to má něco společného se smrtí jeho rodičů?“ Otevřel novou teorii Mischa.

„Myslíš, že někdo zabil jeho rodiče, málem vlastně i jeho a jeho sestru, a teď to přišel dokonat? Absurdní“ Sal vypadal, že je skálopevně přesvědčen o Billově vině.

„Třeba to není ten samý vrah, ale může to mít spojitost“ To Anita na Mischovi obdivovala, nedal se.

„Uvidíme, co nám řeknou technici a Himlr. Nebo kdy bude další oběť.“

Už mlčky dojedli oběd a vdali se zpět do kanceláře. Sotva otevíral Sal dveře, slyšel drnčení telefonu.
„Prosím?“ Chopil se ihned sluchátka. Anita s Mischou se usadili za svůj stůl a čekali.

„To byl Lutz. Technici nemají žádné otisky ani DNA. Vrah po sobě dokonale uklidil. Tomovi prý už mě volat Himlr.“ Jen to dořekl, dveře se otevřely a dovnitř vpadl Tom.
„Volal Lutz, žádné otisky ani DNA. Vlastně nic, co by stálo za zmínku.“ Informoval hned Sal a přesunul se za svůj stůl.
„Mně volal Himlr. Oběť zemřela na infarkt, jinak řečeno zemřela šokem. Její srdce to už nevydrželo. Bodné rány v oblasti prsou a genitálií nejspíš sloužily k mučení, bohužel se nedá říct, jestli předtím měla pohlavní styk, natož jestli byla znásilněná.“
„Mohl by tak zakrývat stopy.“ Ozvala se Anita.

„Kdyby nepoužil kondom, našlo by se minimálně sperma, ale buď ji neznásilnil, nebo měl kondom. Mohla taky vraha znát a mít s ním sex dobrovolně.“ Povzdychl si Tom. Neměli nic.

„Všechny bodné rány byly před smrtí, takže ji chtěl mučit a způsobit co největší bolest?“ Zeptal se Mischa a Tom přitakal.
„Mohl to udělat ten její bratr. Může to být mučení z nenávisti.“ Zapojil svoji teorii zase Sal, Anita protočila oči.
„Nemyslím si. Mluvil jsem s ním, je to prostě nepochopený dítě. Byl adoptovaný a má trochu výstřední styl oblíkání. V malém městě prostě dělal povyk, navíc se chytl nějakých eko šílenců, když byl mladší. Navíc, proč by takhle mučil svoji sestru? Podle všeho měli moc dobré vztahy.“ Tom odmítal téhle verzi věřit, nebo ji dokonce brát v potaz, ale je detektiv a musí prozkoumat všechny směry vyšetřování. I kdyby jeho vrahem byl Bill. Nerad to přiznával, ale jako adoptované dítě měl motiv, byl šikanovaný, nepochopený a jeho sestra všemi milována. Ale proč by ji zavraždil až teď? Tahle teorie nebyla vůbec špatná až na malé mezery.
„Jo Sale dej už pokoj.“ Teď už se Tom bál, že Anita vystartuje. Nejspíš se o tom dohadovali už při obědě.
„Navíc,“ Lepší převést řeč jinam. „Byla vykuchaná před smrtí. Kdyby nezemřela na šok, možná ji Bill mohl najít živou a možná by se podařilo ji zachránit.“
„Chtěl, aby vykrvácela? Možná chtěl vidět, jak pomalu bude umírat, ale nevyšlo to.“ Nadhodil Mischa.
„Zatím nevíme nic jistě a nerad to říkám, ale potřebujeme další oběť.“ Tohle bylo všem jasné, ale nikdo to nechtěl říkat nahlas, protože to znamenalo hrozné utrpení další dívky.

Krátce po šesté Tom nasedl do svého auta a jel domů, v případu nijak nepokročili a neměli se čeho chytnout. Pokud přes noc nepřibude další mrtvola, má ráno schůzku s policejní psycholožkou. Pořád si nebyli jistí, jestli jde vůbec o sériového vraha. Odpoledne volal policistovi, který vyšetřoval vraždu Billových rodičů a nechal si spis poslat. Mohlo by to souviset.

Jako první vytáhl plechovku piva z lednice a posadil se do svého velkého křesla u okna. Usrknul a potom se natáhl pro notebook, na mailu měl celý spis i s fotografiemi. Byli tam muž a žena, jak leží v posteli vedle sebe, žena měla bodné rány na hrudníku, hlavně v oblasti prsou. Jedna rána byla příliš hluboká a zasáhla srdce, ale předtím musela vytrpět patnáct bodných ran a do jejího mrtvého těla bylo zasazeno dalších dvacet ran. Muž měl bodné rány na rukou a nohou, byly zasaženy hlavní tepny a vykrvácel, celkem měl na těle dvacet šest bodných ran, ale některé šlachy byly přeřezány, asi aby se nemohl bránit a ovládat končetiny. To samé neznámý provedl Sandře, na rukou a nohou měla devatenáct bodných ran, ovšem šlachy přeřezány nebyly a než zemřela na vykrvácení, našla je sousedka. Bill měl dva a dvacet bodných ran na hrudníku a zádech, srdce minuly jen o půl milimetru, ale byla vážně poškozena levá plíce. Oba měli štěstí v neštěstí. Vlastně to byl zázrak. Dlouho se zotavovali v nemocnici a poté byli v péči babičky. Bill byl vyšetřován a hlavním podezřelým vlastně zůstává do teď. Nebylo prokázáno, že by si bodná zranění nemohl způsobit sám. Jak Tom pročítal spis, dokázal vyčíst téměř hmatatelnou nenávist k Billovi. Neměli dostatek důkazů, aby ho obvinili a vlastně čím déle to četl, tak dostával pocit, že to Bill vlastně být mohl. Tom rozzuřeně zaklapnul notebook. Kdyby se ten spis dostal k někomu, kdo chce Billa očernit, na základě těch zpráv by se mu to povedlo, není tam jediná zmínka o jiném podezřelém, jediná zmínka o Billovi jako o oběti. Mohl to kdokoli kdykoli použít proti němu. To nebylo fér.

Ve dvě hodiny ráno Tom upadl do tvrdého spánku, o půl čtvrté ráno ho vzbudil telefon.
„Kaulitz.“
„Tome?“ Na druhé straně se šeptem ozval Bill.
„Bille? Co se děje?“ Najednou byl plně vzhůru. To ten Billův vyděšený hlas.
„Je tady.“ To Tomovi stačilo.

Vystřelil z postele, hodil na sebe tepláky, mikinu, popadl zbraň a utíkal do auta.
„Bille, slyšíš mě? Okamžitě se schovej. Máš u sebe nějakou zbraň?“ V Tomově hlase bylo slyšet skoro až zoufalství.
„Nemám. Nemám nic. On mě zabije.“ Bill tiše vzlykal.
„Nezabije. Postarám se o tebe. Hlavně se schovej, do pěti minut jsem u tebe.“ Naskočil do auta a pustil sirénu. Nemůže dovolit, aby se mu něco stalo.
„Sale, okamžitě zavolej Anitě a Mischovi a jeďte na adresu Billa Trümpera Náš vrah je nejspíš tam. Budu tam za pět minut, zavolej sanitku a posily.“ Tom ukončil hovor, aniž by počkal na odpověď, a zrychlil. Srdce měl až v krku, je nemožné, jak mu Bill přirostl k srdci a v tuhle chvíli nechtěl nic víc, než ho mít u sebe v bezpečí. Ani mu nešlo o vraha, jen aby byl Bill v pořádku. Bylo vlastně až směšné, že se o něj tak stará. Nebyl ani svědek, jen našel svoji sestru, jen byl ve špatné chvíli na špatném místě, jen měl prostě v životě spoustu smůly. A pak tu byla ta možnost, že to on je vrahem a právě nalákal Toma do pasti. Ne, byl to obyčejný kluk, kterého měl Tom nechat žít si svůj život, a to udělá, hned jak ho zachrání. To ty štěněčí oči! Nejspíš neměl dnes chodit k Billovi a tak se o něj starat, neměl navázat až tak osobní vztah, ale kdyby to neudělal, byl by teď už asi Bill mučen, zavražděn a ráno by tam Tom přijel k další vraždě. Třeba je mučen právě teď, s touhle myšlenkou Tom dupnul na plyn. Co kdyby jednou poslouchal srdce a vysral se na to, co by měl dělat a jak by to bylo správně. Jednou by mohl uhánět vstříc svému štěstí, no ne? Nebo se nechal vlákat do brilantní pasti?

Ve čtyři třicet osm zastavil Tom u Billova bytu, ve čtyři čtyřicet byl Tom v Billově bytě, ve čtyři čtyřicet dva se Tomovi zastavilo srdce, ve čtyři čtyřicet tři upadl do bezvědomí, v pět dvacet se probudil v nemocnici.

„Bill! Kde je Bill?“

Když otevřel oči, první co viděl, bylo bílo, potom viděl bezbranného Billa od krve, jak je zavěšený uprostřed pokoje a vše se mu spojilo dohromady.
„Bill! Kde je Bill?“ Posadil se na nemocniční posteli, naproti němu stála Anita.

„Uklidni se, Tome. Máš otřes mozku.“
„Kde je Bill?“ Takovou paniku v Tomových očích Anita viděla jen jednou jedinkrát, tehdy šly po opravdu brutálním vrahovi a ten unesl Tomovu mladší sestru. Bylo nemožné Toma zastavit, najednou jako by měl sílu za tři a neexistovala žádná pozemská síla, která by ho udržela na místě. Vlastně se o to ani moc nesnažili, Tom byl šílený strachem.
„Je tady v nemocnici. Když se uklidníš, vše ti řeknu.“ Posadila se na židli, co byla u postele. Byla pěkně tvrdá.

„Je naživu?“ To byla jediná věc, kterou chtěl vědět, jediná věc, kterou musel vědět, jediná věc která ho k smrti děsila.

„Ano je.“ Tom si oddechl a zhroutil se na postel.
„Tak jo, Tome, nechci, aby ses rozčílil, jasný. Je tady ten policajt, co vyšetřoval vraždu Jacksonových a až moc si rozumí se Salem.“ Tom se zamračil, co tady, krucinál, dělá?
„Když jsme přijeli k Billovi, našli jsme ho přivázaného stejně jako jeho sestru a byl celý od krve, tebe jsme našli v bezvědomí mezi dveřmi. Bill na sobě nemá ani škrábnutí, ta krev nebyla jeho, ale Sandry. Přes ústa měl červenou pásku a u postele se našel nůž. Naproti dveřím byla brokovnice, když jsi chytl za kliku, měla vystřelit, jenže lanko to nevydrželo, přetrhlo se a brokovnice tě praštila do hlavy, byla to pořádná řacha, ale měl jsi štěstí, mohl jsi být bez hlavy. Bill je vedle v pokoji.“ Uzavřela Anita. Tom byl ohromen, kdo tohle, sakra, vymyslel? Vždyť to je šílené. Rozbolela ho hlava.

„Musím ho vidět.“ Už se zvedal z postele, když ho Anita zatlačila zpět.
„Tome, je u něj Sal a ten Frank, ale upřímně, nevypadá to dobře. Doktor nemůže vyvrátit, že si zranění nezpůsobil sám a přivázat se tam taky mohl sám, podle Franka.“ Opovržení v jejím hlase bylo slyšet na míle daleko a pro efekt ještě protočila oči. „Našel se na něm asi litr krve a nůž, kterým nejspíš byla zavražděná Sandra. Na puse měl tu samou lepící pásku a kdyby se nepokazila ta věc s brokovnicí, ty bys byl mrtvý.“
„Ne! To nebyl Bill. Volal mi a plakal, byl vyděšený, někdo u něj byl.“ Tohle Tomovi jeho hlava nebrala.

„Já jsem s tebou, věřím mu, ale ta vražda rodičů­… četla jsem ten spis, ten policajt je na něj vysazený, bodné zranění si mohl způsobit sám, teď to byl on, kdo našel Sandru a chvíli na to je v jeho bytě vrah, sváže ho a nastraží past, aby tě zabil až přijdeš Billa zachránit.“
„To zní jak nějaké sci-fi.“ Opravdu to tak znělo. Tuhle verzi by nikdo nepovažoval za pravdivou, i když dávala jasný smysl.
„Ano, a proto je věrohodnější, že před lety zavraždil rodiče, pobodal sebe a sestru, zavraždil Sandru a nastražil past, aby tě zabil a sebe ukázal jako mučedníka.“ Tahle verze dávala taky smysl, ale Tom věděl, že Bill by tohle neudělal. Nemohl, nikdy se v nikom takhle nemýlil. Poznal by, kdyby to byl blázen. Ano, oblékal se výstředně, ale až takhle zoufale po pozornosti netoužil.

„Musím ho vidět.“ Teď už ho Anita nezastavovala a šla s ním.

Stejně jako pokoj byla i chodba naprosto bílá, dokonce podél stěny stály bílé lavičky. Přede dveřmi stál policista a hlídal.

Vešli do pokoje, který sousedil s tím Tomovým pravou zdí, Mischa stál hned u dveří, Sal a Frank u postele, na které seděl Bill.
„Tome.“ V jeho očích byla vidět úleva, přece není tak dobrý herec. Tom neustále přemlouval sám sebe.
„Detektive, jsem Frank Tlook. Zde panu Trümperovi nic není, tak když dovolíte, odvezu ho k nám, kde bude souzen za vraždu rodičů a sestry. Všechny vzorky byly odebrány, tak v tom nevidím problém.“ Tom pěnil, měl nejspíš otřes mozku, ale uvědomoval si, jakou radost by to tady Frankovi udělalo Billa zatknout. Frank se snažil až moc, aby si Billa odvezl a celý případ rychle uzavřel, nestál o žádné jejich spisy ani důkazy. A taky že na nic nečekal, než se stihl kdokoli vzpamatovat, Bill měl na rukou želízka a Frank ho skoro odváděl.
„Dost!“ Zakřičel Tom. „Okamžitě ho pusťte. Je to oběť, ne vrah.“
„Ne, Tome, nech ho.“ Řekl Bill zlomeným hlasem a díval se na něj se slzami v očích. Tom nevěřil vlastním uším, takže to byl on? To nejde. Vždyť neměl důvod, proč? Proč by takovéto nevinné stvoření někomu takhle brutálně ubližovalo? Naplánoval snad tohle celé a Tom mu pouze hrál do karet, když s ním navázal vztah? Bill viděl v jeho očích ten zmatek.

„Nemám už sílu někomu dokazovat, že jsem nevinný, a když mu to udělá radost. Můžu za to, co se stalo, měl jsem ji víc chránit.“ Svěsil hlavu. Cítil si vinný za to, co se stalo.

„Okamžitě ho pusťte. Bill s vámi nikam nepůjde. Je to náš svědek, dokud neřeknu jinak.“ Promnul si Tom spánky, tohle na něj bylo moc.
„Ale, já mám důkazy, že to byl on.“ Zkoušel to Frank.

„Jaké?“

„Ta krev a ten nůž.“ Řekl s úšklebkem na tváři.

„To není důkaz, vrah to tam nastražil, aby to tak vypadalo, jak si asi myslíte, že se Bill sám uvázal doprostředka místnosti?“ Vyjela Anita, než ji Tom stihl zastavit.
„Fajn! Tohle neskončilo. Nechám na něj vydat zatykač.“ Frank se otočil na patě a odkráčel. Tom přistoupil k Billovi a sundal mu pouta, hned na to se mu Bill zhroutil do náruče.
„Pojď, vezmu tě domů.“ Pošeptal mu Tom do ucha. „Ráno se sejdeme v deset u mě.“ Kývl na kolegy a podepíraje Billa, odcházel. Nezdržoval se s podepisováním nějakých papírů, věděl, že to Mischa vyřídí. Už se nemohl dočkat, až konečně bude mít Billa v bezpečí. Tohle se nebezpečně zamotává. Prošli nemocnicí, aniž by se je pokusil někdo zastavit, možná v tom byl Tomův hrozivě vypadající výraz, a vyšli na parkoviště. Posadil ho do auta, které mu duchapřítomně přistavil mladší policista a rozjel se k sobě.

Bill seděl na sedadle spolujezdce, hlavu opřenou o okýnko a plakal. Tomovi to drásalo srdce, ale moc dobře chápal, jak se Bill cítí, bezradně. Nevěděl, jak mu pomoct. Musí zavolat Lutzovi, ten dokáže pozdržet zatykač. Vlastně tenhle Frank znamenal hodně problémů, mohl Billa klidně odtáhnout kdo ví kam, a než by se vše vyřešilo, odsoudili by ho.

V nočních ulicích New Yorku byl jen malý provoz, a proto během patnácti minut stavěli před Tomovým domem. Tom měl menší dům v luxusnější části New Yorku, dál od centra, ale dostatečně blízko. Byl malý, ale útulný. Kolem domu se rozprostírala velká zahrada, jejíž dominantou byl jabloňový sad, byl malý, ale hezký. Tom pomohl Billovi z auta a dovedl ho do domu. Předsíň byla menší, zdi byly béžové a nábytek tmavě hnědý. Hned u dveří byl věšák na bundy a naproti zrcadlo s botníkem, po pravé straně dveře, co vedly do obýváku. Bill opatrně našlapoval a rozhlížel se. Obývák měl útulný, u okna bylo velké křeslo a kousek od něj pracovní stůl. Uprostřed obýváku byla hnědá pohovka, konferenční stolek a televize. Za rohem byl jídelní stůl a ještě o kousek dál barový pult, který pomyslně rozděloval jídelnu od kuchyně. I kuchyň byla laděná do tmavších barev, ale zdi byly vždy světlé. Po levé straně ode dveří z předsíně bylo velké točité schodiště.

„Pojď se mnou.“ Vzal Tom opatrně Billa za ruku a dovedl ho nahoru. Tam byla velká chodba a ta měla pět dveří. Tom jedny otevřel a zavedl ho do ložnice. První, co Billa upoutalo, byly těžké světlé závěsy, ty hned Tom zatáhl a přešel ke dveřím, co byly na pravé straně od okna, za nimi byla šatna. Tam Tom na chvíli zmizel, a tak si Bill mohl prohlédnout zbytek pokoje. Vedle dveří, ve kterých zmizel Tom, byly ještě jedny. Pod oknem bylo křeslo podobné tomu, co bylo dole, na levé stěně byla mohutná dřevěná postel s krémovým povlečením a bylo tam celkem dost polštářů. Za Billem na stěně u dveří, kterými vešli, byl menší bílý šatník. Bill už od prvního okamžiku přemýšlel, zda je Tom heterosexuál nebo ne. Dům byl zařízen čistě chlapsky, ale to, jak se k němu chová. Jak ho uložil, když u něj odpoledne byl. To, jak se na něj dívá. Z jeho přemýšlení ho vytrhnul Tom.

„Tady máš nějaké čisté oblečení a tady,“ otevřel druhé dveře, „je koupelna.“ Jsou tam na skříňce čisté ručníky, vezmi si, co potřebuješ, ano?“ Bill si ani neuvědomoval, že je pořád v tom nemocničním oblečení, byl v šoku. Vzal si od Tom čisté boxerky, tričko, tepláky a odešel do koupelny, kde strávil asi půl hodiny.

Tom mezitím stihl zavolat Lutzovi a celou situaci se mu pokusil vysvětlit, naštěstí Lutz taky souhlasil, že Bill by mohl být důležitý pro případ a mohlo by to celé souviset s vraždou jeho rodičů. Oba se shodli na tom, že Bill vrahem nebude a Lutz se pokusí zdržet zatykač, pokud možno navždy. Když Bill vyšel, Tom seděl v tričku a boxerkách na posteli, notebook na klíně a něco horlivě psal. Než stihl Bill přešlápnout, Tom k němu zvednul hlavu a usmál se.

„Pojď sem.“ Ukázal na místo vedle sebe. „Je ti líp? Nechám tě prospat, budu v pokoji pro hosty, ano? Ráno to probereme.“ Usmál se na něj znovu, nejraději by neodcházel.
„Proč tu nezůstaneš?“ Vyděšeně se ptal Bill.

„Nechci tě obtěžovat, Bille. Musíš se prospat a já potřebuji něco dodělat.“ Ukázal na notebook.

„Neobtěžuješ mě. Byl bych rád, kdybys tu zůstal, prosím. Nebudu tě rušit, slibuju. Už tak toho pro mě děláš až moc. Měl jsi mě nechat v nemocnici nebo odvézt domů.“
„Domů teď chvíli nebudeš moct, dokud tam neskončí technici, a v nemocnici bych tě nenechal. Vyděsil jsi mě dnes k smrti. Jsem rád, že tě mám u sebe a jsi v bezpečí. Navíc vlastním zbraň, takhle každou hrozbu zlikviduju v zárodku a nedojde to tak daleko jako u tebe v bytě.“ Naklonil se ještě víc k němu a schoval ho do náruče. Bill působil tak, tak zlomeně.

„Myslel jsem, že mě zabije.“ Popotáhl Bill a Toma zamrazilo v zádech.
„Ššš, nemysli na to. Na to bude čas zítra.“ Moc dobře věděl, že jeho kolegové se už vyptávali a neviděl důvod, proč tím Billa trápit před spaním.

„Strašně jsem se bál. Takhle se musela cítit Sandy.“ Zvedl k němu hlavu s uslzenýma očima. Tohle Toma vůbec nenapadlo, vždyť Bill zažil počáteční hrůzu, co musela zažít i jeho sestra. Možná tohle vrah chtěl, chtěl Bill vyděsit, chtěl ho zlomit. Tom přitáhl Billa ještě víc k sobě a těžce oddechl.
„Nemysli na to, prosím. To je přesně to, co ten hajzl chce.“ Díval se mu do očí a topil se v nich. Topil se v těch očích jako ještě v žádných jiných. Jako by ty oči byly stvořeny jen pro něj. Byl Billovi tak blízko, až ho to vyděsilo, dotýkali se nosy, Tom pozoroval Billa, jak přivírá oči a těžce oddechuje. Vlastně už dlouho neviděl nikoho, kdo by ho tak uchvátil, kdo by byl tak krásný, tak nevinný, tak odhodlaný a statečný. I když působil křehce, Tom si všiml, že má svaly a nejspíš i sílu. Jeho rysy jsou jemné, ale výrazné. Vlastně si až teď uvědomil, jak je Bill krásný, když je odlíčený.

„Bille?“ Vydechl a maličko ho pošimral nosem.
„Mm?“
„Líčíš se každý den?“ Bill se zasmál. To Toma překvapilo.
„Ne. Vlastně se nelíčím už vůbec, dřív každý den, ale teď se můj styl trochu změnil. Dnes jsem měl výjimečně focení jedné kolekce, proto jsem byl nalíčený. Proč se ptáš?“ Ještě pořád měl úsměv na rtech.

„Protože teď jsi naprosto dokonalý.“ Pohladil ho po tváři a palcem přejel zvednutý koutek do úsměvu. Bill chtěl překonat tu vzdálenost a políbit ho, vlastně si nic jiného ani nepřál, ale Tom je detektiv, vyšetřuje vraždu jeho sestry. Jeho sestra. Po tváři mu začaly stékat slzy.
„Ššš.“ Tom mu dal pusu na čelo a znovu ho objal. Bill tiše plakal v jeho náruči, dokud neusnul.

autor: Bína