autor: elvisfan
Ahoj! 🙂
Některé z vás, které twincestblog sledují už nějaký ten pátek, si mě možná ještě budou pamatovat jako autorku několika povídek, které jsem tu před pár lety úspěšně publikovala. Dneska jsem tu už ale v trochu jiné roli – jako nový člen překladatelského týmu. 🙂
Jako „zápisné“ jsem pro vás vybrala sérii jednodílných povídek „Across The Miles“ (celkem 7 dílů) od již dobře známé autorky elvisfan a doufám, že se vám série bude líbit tolik, jako se líbila a líbí mně. 🙂
S elvisfan jsem domluvená, že jí budu překládat a posílat zpátky vaše komentáře, na které se už moc těší, takže ji nezklamte a poctivě komentujte! 🙂
Teď už si užijte první část úvodní dvojdílné povídky.
Sabča
21 hours 1/2
„No to si dělaj, kurva, srandu!“
Tom se díval nahoru na tabuli s odlety, jako kdyby ho osobně urážela. Všechny lety, které byly původně označené jako zpožděné, teď červeně blikaly nápisem ZRUŠENO.
„Dámy a pánové, z důvodu nepříznivého počasí byly všechny odlety i přílety plánované pro dnešní večer zrušeny. Omlouváme se za způsobené nepříjemnosti.“
„Jasně,“ zareptal Tom neurčitým tónem, „ještě to zopakujte.“ Svezl se dolů na zem, opřel se o bílý sloup a vytáhl mobil. Vytočil číslo a při třetím zazvonění se hovor spojil. „Jak je, Geo?“
„Čau, chlape,“ odpověděl jeho kamarád. „Připravenej nasednout do letadla?“
„Kéž by. Je tu zkurvená sněhová bouře. Nedostanu se odtud přinejmenším do zítra.“
„To je nanic. Už jsi zjišťoval, kdy budeš mít šanci chytit další let?“
„Ještě ne.“ Tom se podíval na hromadu lidí nacpanou u přepážky. „Myslel jsem, že počkám, až dav trochu opadne. Teď je to tu šílený. Chtěl jsem ti aspoň dát vědět, že mě dneska večer nemusíš vyzvedávat.“
„To je v pohodě, kámo. Teda, aspoň pro nás, co se nemusíme potýkat s šíleným počasím v Denveru.“
„Díky za starost, Geo.“
„V pohodě. Dej mi vědět, až se sem zase budeš moct dostat a já pro tebe přijedu.“
„Díky, chlape. Cením si toho.“ Tom vzhlédnul na černovlasého kluka, který seděl na podlaze pár metrů od něj. „Můžeš za mě zaskočit v baru?“
„Tome, milerád si vezmu všechny ty dýška, který by jinak skončily v tvojí kapse,“ zasmál se Georg.
„Jo, to jsem si myslel. Zavolám ti později.“
„Zatím, kámo.“
Tom zastrčil mobil do postranní kapsy batohu a zahlédl svou krabičku cigaret. Když viděl, že už mu zbývají jen čtyři na zatím neznámo jak dlouhou dobu, kterou tu bude muset strávit, rozhodl se, že si radši dojde pro další.
„Ne, ne, ne, ne, ne, ne!“
Tom se rozhlédl a viděl, jak ten černovlasý kluk třese svým mobilem.
„Pitomá baterko!“ řekl. „Nemůžeš být vybitá!“
Zmáčkl pár tlačítek a evidentně nemohl svůj mobil znovu zprovoznit, protože ho hodil na zem a složil obličej do dlaní. Tom slyšel tlumený nářek vycházející zpoza těch dlouhých prstů. Chvíli okusoval svůj kroužek ve rtu, znovu vytáhl mobil a postrčil ho k druhému muži; telefon mu narazil do nohy. Kluk se podíval dolů na mobil a potom na Toma tázavě nakrčil obočí.
„Kdybys potřeboval zavolat domů nebo tak něco,“ pokrčil Tom rameny.
„Díky.“
Zvedl telefon, rychle zavolal někomu jménem Gustav a Tom využil ten čas, aby si svého spolucestujícího spěšně prohlédl. Normálně by nepoužil slovo hezký, aby popsal kluka, ale pro jeho krátké černé vlasy, světlou pleť a tmavě namalované oči se tohle slovo rozhodně hodilo. Měl nějaké tetování na levé ruce, ale Tom nemohl přijít na to, co to je. Taky se mu zdálo dost zvláštní, že ten kluk měl na sobě jen šedé tílko během denverské sněhové bouře, ale černá kožená bunda, která chlapci ležela v klíně, Tomovi napověděla, že nejspíš stejně jako on cestuje někam, kde je tepleji. Druhý kluk ukončil hovor a Tom se snažil vypadat, jako že celou dobu nezíral.
„Moc ti děkuju,“ usmál se cizí kluk. „Nechápu, jak jsem mohl zapomenout nabíječku.“
„Stane se.“ Tom vrátil telefon zpátky do batohu a postavil se, hledal nejbližší místo, kde prodávají cigarety. Podíval se zpátky na kluka s vybitou baterkou. „Jo, no… uvidíme se později.“
Tom neviděl, jak mu druhý kluk zamával, když odcházel.
///
„Takže to je dvacet pět dolarů a třicet pět centů.“
Tom skryl své pobouření z ceny za dva časopisy, dvě krabičky cigaret, noviny a sladkou tyčinku, protáhnul Visa kartu snímacím zařízením a vrátil si ji zpátky do peněženky. Vzal svůj batoh a zamířil zpět do hlavní haly, kontroloval své věci, aby se ujistil, že má všechno. Nedával ani trochu pozor, co se děje kolem něj, a periferním viděním spatřil, že se k němu někdo blíží, asi tři vteřiny před tím, než do toho člověka narazil.
„Bože, já se tak…“
„Sakra, já…“ Tom byl tváří v tvář klukovi, který předtím použil jeho telefon. „Ou, ahoj.“
„Ahojky,“ usmál se kluk s vybitou baterkou.
Tom mrknul, přistihl se, jak zírá do úžasně hluboce hnědých očí, které koukaly zpátky do jeho jasně zelených.
„Dal sis něco dobrého?“
„Hm?“ Tom zatřásl hlavou, aby si ji pročistil. „Oh, jo. Doufám, že je to dost na to, aby mě to zabavilo. Všechno je tu tak drahý. Myslel jsem, že si budu muset vzít půjčku.“
„Radosti nakupování na letišti, co?“
„Vždyť to znáš.“
Oba se usmáli a znovu se vydali svou cestou.
///
Bill si usrkl mátového latté, šťastný, že už konečně vystydlo dost na to, aby si ho mohl opravdu vychutnat, a hledal kuřácký koutek, ke kterému mu právě někdo poradil cestu. Když uviděl sklem ohraničenou část s kouřovým oparem u stropu, věděl, že našel to správné místo. Vešel dovnitř a trochu se zhrozil toho, jak tam bylo nacpáno. Žena, která vešla dovnitř těsně před ním, zabrala poslední volné místo k sezení, takže si vybral místo u zdi a šátral v tašce pro cigarety a zapalovač.
Zhluboka potáhl a podíval se po místnosti na své spolucestující. Jedna žena si upravovala nehty v přestávkách mezi jednotlivými potáhnutími z cigarety a další, která na sobě měla příšerné červené brýle, seděla vedle starého muže, který vypadal, že usíná na svém sedadle. A o dvě místa dál od něj seděl ten kluk s copánky, co ho nechal si od něj předtím zatelefonovat. Bill si skousnul ret, aby se neusmíval. Nevadilo mu, když před chvílí na toho kluka doslova narazil a doufal, že ho uvidí znova. Jestli věci takhle půjdou dál, možná skončí ve stejném letadle, a dokonce třeba i budou sedět vedle sebe.
Jakmile tedy začnou letadla zase odlétat, samozřejmě.
Bill se podíval na hodinky, zděšený, že to je teprve třicet minut od chvíle, kdy byly všechny lety zrušeny. Když zase vzhlédl, kluk s copánky se díval přímo na něj a jeho rty se zvlnily do úsměvu, jakmile se střetli očima. Bill se usmál zpátky a pozoroval, jak kluk s copánky sundal svůj batoh ze sedadla vedle sebe a ukázal na něj. Bill přikývl, vzal svou tašku a přešel místnost, aby se posadil na nově uvolněné místo.
„Ještě jednou díky,“ řekl znovu a pozoroval kroužek ve spodním rtu toho muže.
„V pohodě,“ odpověděl kluk s copánky.
„Má můj zachránce jméno?“
„Tom.“
„Ahoj, Tome. Já jsem Bill.“
„Rád tě poznávám, Bille.“
„Taky tě rád poznávám,“ usmál se Bill.
„Kam míříš?“
„No, snažím se dostat domů do San Francisca, ale nečekám, že se tam někdy v nejbližší době dostanu. Co ty?“
„Domů do Orlanda.“
„Byl jsi tu kvůli práci, nebo pro potěšení?“
Tom si na vteřinu nebyl jistý, jak tuhle otázku zodpovědět, ale nakonec se rozhodl hrát na jistotu.
„Byl jsem navštívit rodiče.“
„To asi může znamenat obojí,“ odpověděl Bill.
„Někdy.“
Dokouřili cigarety a ve stejný moment se postavili, Bill se rozhodl, že ještě nemůže nechat Toma jít.
„Um, Tome?“ Zvedl ruku a přejel konečky prstů po Tomově ruce. „Nechtěl by sis… dát něco k jídlu?“
„Jasně,“ pokrčil Tom nenuceně rameny. „Jo, to bude fajn.“
„Dokonce ti i koupím pivo jako poděkování, žes mě nechal si od tebe zavolat,“ dodal Bill po cestě ven z kuřáckého koutku.
Když nemuseli spěchat na letadlo, Bill s Tomem mohli odpočívat u oběda a několika piv a lépe se poznat. Bill řekl Tomovi o svojí práci koordinátora společenských akcí a svatbě kamaráda, kvůli které přijel do Denveru, a Tom mluvil o přestavbě Mustanga z roku 1965, kterého našel na vrakovišti, a o tom, jak se v baru, kde pracuje, konala rozlučka se svobodou a jemu nabídli peníze za to, že jim bude dělat ten večer striptéra – nabídka, kterou slušně odmítl. Než si to vůbec uvědomili, utekly tři hodiny.
„Nepotřebuješ dát někomu vědět?“ zeptal se Bill, když se podíval na hodinky.
„Ne, to je v pohodě.“ Tom zatřásl hlavou, když dopil své druhé pivo. „Dám vědět svýmu kámošovi Georgovi, až se mi podaří chytit let, a on za mě v mezičase zaskakuje v práci.“
„Říkal jsi, žes byl navštívit rodinu. Tvoje rodiče? Proč u nich prostě nezůstaneš ještě jednu noc? Jasně, nejdřív by ses tam musel dostat přes kdovíkolik desítek centimetrů sněhu, co je teď na zemi,“ přemýšlel Bill. „Ale stejně, neměl bys zavolat…“
„Není třeba jim volat.“ Tom na chvíli koukal na prázdnou lahev a potom se podíval zpátky na Billa. „Mí rodiče… včera to byl rok, co zemřeli. Byl jsem navštívit jejich hrob.“
„Můj bože! Tome, omlouvám se. A já tu o nich žvaním.“
„To je dobrý.“
„Ne, opravdu mě to mrzí,“ Bill něžně položil ruku na Tomovo zápěstí. „Můžu se zeptat… co se jim stalo?“
„Byla to nehoda. Jeli na večeři s přáteli, najeli na namrzlou silnici a dostali smyk. Auto se otočilo a… jeden policista to viděl a dostal se k nim docela rychle. Řekl, že byli nejspíš na místě mrtví.“ Tom se nimral v nálepce na lahvi od piva, když přemýšlel nad tím, že právě řekl úplně cizímu člověku víc o té noci, než řekl svému nejlepšímu kamarádovi. Podíval se zpátky na Billa, který vypadal, jako kdyby to byl on, kdo přišel o rodiče. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, přišlo mu vtipné, že to on byl teď ten, kdo utěšoval.
„To je tak smutný,“ odpověděl Bill. „Ale vypadáš, že to zvládáš.“
„To je tak smutný,“ odpověděl Bill. „Ale vypadáš, že to zvládáš.“
„Je to postupně čím dál jednodušší, víš?“
Oba byli na chvíli potichu a číšník přišel, aby se zeptal, jestli chtějí ještě něco dalšího.
„Nemáš už dost sezení, Tome?“ zeptal se Bill. „Já jo. Pojďme někam.“
„Kam přesně půjdeme?“ uchechtl se Tom, když nechali na stole nějaké peníze a odešli.
„Evidentně jsi ještě nikdy nezůstal trčet na letišti. Je toho spoustu, co se dá na letišti dělat, Tome. Jenom to musíš najít.“
Zastavili se v kuřáckém koutku na další cigaretu, a když odcházeli, Bill si všimnul něčeho, co nemohl uvěřit, že předtím přehlédl.
„Co je tam dole?“ zeptal se, ukazoval dolů na průchod do části, která se zdála kompletně opuštěná.
„Nevím. Chceš se na to jít podívat?“ usmál se Tom.
„Jasně.“
Přišli blíž a viděli ceduli, která vysvětlovala, že tato konkrétní část terminálu je uzavřená kvůli rekonstrukci. Tom byl připravený vrátit se zpátky směrem, ze kterého přišli, ale Bill ho chytil za ruku a protáhl ho velkými plastovými plachtami, které zakrývaly vchod.
„Myslím, že bychom tu neměli být, Bille.“
„Kde je tvůj smysl pro dobrodružství, Tome? Když nás někdo chytí, prostě odejdeme. Nemůžeme tu nic zničit. Koukej na všechno to harampádí.“
Místo bylo opravdu pokryté nářadím, plechovkami s barvou, roztrhaným kobercem a docela strašidelně vypadající cirkulárkou.
„Hele, podívej, Tome!“ vykřikl Bill a běžel k nejvzdálenějším oknům, „vlastně je tam venku docela hezky.“
„Jasně, když tam v tom nejsi.“
Bill odpověděl vypláznutím jazyka na svého společníka, než se vrátil zpátky k tomu výhledu. Tom se na něj usmál zpátky a taky se podíval ven, zdráhavě si přiznal, že sníh, a dokonce i led vypadají docela pěkně, leskle a zářivě všude na zemi a na letadlech.
„Vypadá to, že sněžení už trochu polevuje,“ zkonstatoval.
„Myslel jsem zrovna na to samé. Myslíš, že se odtud dostaneme ještě dneska?“ zeptal se Bill.
„Pochybuju. Pořád ještě musí všechno uklidit a nevím, proč by se o to vůbec snažili bez aspoň trošky slunečního svitu, který by jim pomohl všechno roztát.“
„To je pravda.“
Bill se otočil a posadil se na zem u okna, dlouhé nohy překřížené před sebou, a Tom se k němu rychle přidal. Oba muži měli přímý výhled na krajinu venku.
„Myslím, že nás čeká dlouhá noc, Tome,“ povzdechl si Bill.
„Aspoň máme oba dobrou společnost.“
„Pravda.“ Bill se stydlivě usmál a rychle sehnul hlavu, šátral v tašce pro cigarety. Zvedl obočí na Toma, jako kdyby ho vyzýval, aby zpochybnil jeho rozhodnutí zapálit si někde jinde než v kuřáckém koutku.
„Co použijeme jako popelník?“ překvapil ho Tom.
Bill probíral svou nákupní tašku a vytáhl láhev vody. Rychle dopil zbytek a potom ji postavil na podlahu mezi ně.
„Nutnost je matkou vynálezu,“ řekl pyšně.
Oba si vychutnávali své cigarety a pokračovali v obdivování výhledu ven a nenápadněji i výhledu uvnitř. Tom se znova podíval na tetování na Billově ruce a zeptal se ho na něj.
„Freiheit 89,“ odpověděl Bill. „To je německy svoboda a rok mého narození. Nechal jsem si ho udělat ten den, co mi bylo osmnáct.“
„Proč německy?“
„Moje rodina odtud pochází. Myslím, že můj pradědeček nebo pra-pradědeček tam odtud přišel asi před sto lety nebo tak nějak.“
„Myslím, že naše rodina má taky trochu německý původ,“ odpověděl Tom, snažil se vzpomenout si. „Z tátovy strany.“
„Kdy sis nechal propíchnout ret?“
„Když mi bylo patnáct.“
„Měl jsi štěstí,“ usmál se Bill. „Já musel čekat do osmnácti, než jsem si mohl nechat něco udělat. Rodiče mě nechtěli nechat – jak tomu oni říkají – zohavit se.“
„Máš ještě něco dalšího kromě obočí a tetování na ruce?“
Bill rychle vystrčil svůj piercing v jazyku mezi zuby, smál se Tomovu překvapenému výrazu.
„Taky mám kroužek v bradavce a tetování hvězdy na kyčli,“ dodal. „Ty máš nějaké?“
„Nemůžu vymyslet nic, co by pro mě bylo dostatečně důležitý na to, abych to na sobě chtěl mít napořád.“
Rozhovor trochu uvadl, oba dva se znovu podívali z okna.
Tom viděl Billa, jak zase hledá ve své tašce.
„Co všechno tam máš?“ zeptal se zvědavě.
„Podívej se sám.“ Bill hodil svou tašku Tomovi do klína. „Chceš si je vyměnit?“
Tom pokrčil rameny a podal svůj batoh Billovi.
„iPod!“ oznámil Bill triumfálně. „Miluju poslouchat, co mají ostatní v iPodech.“
„Jsi si vědom toho, že tu máš tři různé značky jahodového lesku na rty?“ zeptal se Tom.
„Vlastně ani ne. No, je dobrý být připravený. Ty jsi si vědom toho, že tvůj hudební vkus se pohybuje od Eminema přes Journey až po Goo Goo Dolls?“
„Nikdy nevím, na co budu mít náladu,“ pokrčil Tom rameny. „Sbíráš tu záměrně zmačkaný kapesníky?“
„Možná.“
„Klíče, vybitý telefon, peněženka, tužka na oči, čisticí gel na ru-… dobře, žádný čisticí gel na ruce.“ Tom se rychle podíval na kluka před sebou, který se snažil zadržet úšklebek, a vrátil zpátky malou lahvičku lubrikantu, kterou našel v postranní kapse. „Žvýkačky, Skittles,…“
„Oh, Skittles!“ Bill se vrhnul do vlastní tašky. „Chceš?“ zeptal se Toma, když mu vzal zářivě červený sáček z rukou.
„Jasně.“
Bill nasypal trochu Tomovi do ruky a oba si vychutnávali bonbóny v tichu, pokračovali v dělení pozornosti mezi věci kolem nich a jeden druhého. Jeden přistihl druhého, jak se kouká, a oba se usmáli a podívali pryč, dokud Tom nechytil Billa, jak na něj kouká a neodvrací pohled.
„Tome, můžu… to je jedno.“ Bill cítil, jak jeho tváře červenají pod impulsy, které mu běhaly v mozku.
„Můžeš co?“
„Chci něco zkusit. Mohl bys… zavřít na chvíli oči?“
Tom přestal žvýkat, momentálně zaskočený tou žádostí, ale brzy mu vyhověl. O vteřinu později cítil teplá ústa v koutku svých, rty se oddělily a špička jazyka zakmitala kolem jeho kroužku ve rtu. Když otevřel oči, viděl, jak se Bill stáhl, zjevně sám překvapený svou odvážnou akcí. Tom ani nepřemýšlel, když se rychle naklonil dopředu a znovu zachytil Billovy rty v krátkém, ale příjemném polibku.
„Já… prostě jsem to chtěl z nějakého důvodu udělat,“ vysvětlil Bill, jakmile se zase oddělili. „Ale myslím… že zas tak moc ti to nevadilo, co?“
„Vůbec ne,“ usmál se Tom.
Tom dojedl svou hrst Skittles jako první a Bill se usmál, když zvedl fialový bonbón. Tom se naklonil, aby si ho od něj vzal, ale Bill ho zvedl mimo dosah.
„Žádné ruce.“
Tom pokrčil rameny a otevřel pusu. Bill hodil bonbón přímo do Tomova krku a ten se prudce rozkašlal.
„Tome!“ zakřičel Bill a praštil druhého muže do zad.
„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Tom, začervenání se konečně trochu vytratilo z jeho tváře. „Ale už žádné házení Skittles.“
Bill vzal další bonbón a Tom se na něj podíval, jako kdyby se zbláznil.
„Jenom otevři pusu,“ řekl mu Bill.
Tom poslechl a Bill mu opatrně položil červený bonbón na jazyk.
„Tady máš,“ usmál se.
Bill zůstal koukat, když se Tomova pusa zavřela kolem jeho prstu, Tomův jazyk přejel po konečku prstu, když ho Bill pomalu vytahoval.
„Chceš ještě?“ zeptal se tichým hlasem, ani trochu nemluvil o Skittles.
„Jestli máš víc, co mi dát,“ odpověděl Tom, otevřeně zíral na Billovy lehce pootevřené rty.
Pohnuli se ve stejný moment, rty teplé, měkké a lákavé. Pootevřeli je, oba přivítali toho druhého uvnitř. Jejich jazyky se proti sobě otřely, pomalu a svůdně, poznávaly jeden druhý. Tom byl první, kdo polibek prohloubil, hladově útočil na Billova ústa a vychutnával si teplo s příchutí sladkostí uvnitř. Bill rychle odpověděl, něžně sál Tomův měkký růžový jazyk. Odtáhli se od sebe, oba lapali po dechu.
„Dámy a pánové, všichni cestující letu 187 do Orlanda, prosím dostavte se k bráně B14. Všichni cestující, let 187 do Orlanda, prosím dostavte se k bráně B14.“
„To jsi ty, ne?“ zeptal se Bill, hluboce doufal, že Tom neřekne…
„Jsem.“
Se zklamaným povzdechem Bill dojedl svoje Skittles, vzal si věci a postavil se vedle Toma. Vrátili se zpátky do hlavní haly a odtud k bráně B14. Bill stál v povzdálí, zatímco se Tom ztratil v davu lidí, kteří zde už byli.
Bill čekal, potichu přemýšlel o svých činech z posledních pár minut.
Líbal jsem se s naprosto cizím člověkem! Jasně, je úžasný a zdá se být vážně fajn kluk… ale vůbec ho neznám! Samozřejmě, nejspíš už ho nikdy neuvidím. Pravděpodobně se dostane do toho jediného letadla, které odsud dneska vůbec odletí.
Překvapivě posmutnělý z té myšlenky, Bill připsal ten večer svému smyslu pro dobrodružství a připravil se na to, že se bude muset s tím úžasným cizincem rozloučit.
Tom se vrátil za pár minut, křenil se od ucha k uchu.
„Takže předpokládám, že nakonec nemusíš strávit dnešní noc na letišti,“ hádal Bill.
„Ne, to nemusím.“
Zvedl malou plastovou kartičku potištěnou logem Holiday Inn.
„Tys dostal hotelový pokoj?“
„Pozornost… kohokoliv, kdo šéfuje tomuhle letišti.“
„No, to je od nich hezké.“
„To je. Ten hotel je vlastně hned vedle letiště a asi za patnáct minut tam vyráží kyvadlová doprava.“ Tom si zastrčil kartu do zadní kapsy. „Takže, Bille… máš zájem se ke mně připojit?“
autor: elvisfan
překlad: Sabča
betaread: J. :o)
Páni. Jsem ráda za novou povídku. Zatím mi to přijde nádherné! Vypadá to slibně:)
Sabčo, vítám tě v překladatelském týmu zároveň musím říct, že je velká škoda, žes nepřišla s vlastní povídkou, protože jsi psala úžasně!
Ale z tohohle překladu jsem nadšená, protože ta povídka si to opravdu zaslouží a sama jsem ji měla tak trochu do vzdálenější budoucnosti vyhlídnutou na překlad. Opravdu by na tomhle blogu neměla chybět, tak díky za ušetření práce 😀
A k dnešnímu prvnímu dílu-moc se mi líbí, jak si kluci padli do noty už během pár hodin na letišti, tak uvidíme, jak spolu budou vycházet v tom hotelu, pokud se Bill k Tomovi teda připojí….ale, kdo by takovou nabídku odmítnul, že? 😀
Též vítám Sabču jako překladatelku, Tvoje povídky si moc dobře pamatuju, doteď si je ráda přečtu.. 🙂 Vybrala sis naprosto skvělou povídku k překladu, začíná to moc zajímavě a mně se první díl moc líbil.. 🙂 Krásně to plynulo, celý jejich rozhovor i to, jak se seznámili a jak a o čem se bavili.. Skvěle sepsaná situace ze života, kdy se dva osamělí kluci dají do řeči na přelidněném letišti.. 😀 Moc děkuji za překlad a moc se těším na další díl.. 🙂
Vítame ďalšiu prekladateľku 🙂 Ďakujem za úžasnú poviedku
Krásny začátek a moc se těším na další překlad.
První díl je vážně super a vypadá to slibně. Tak snad se nám to bude vyvíjet jen a jen pozitivně. 🙂
Ta povídka má nevím proč super atmosféru 😀 a děkuji za překlad
Moc se mi to líbí a jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Děkuji za překlad pěkné povídky.
Ja sa dopredu ospravedlňujem, že moje komentáre možno budú občas stručné, ale túto poviedku som už čítala. A rada si ju prečítam aj v češtine, len to už asi budem menej prežívať 😀
Inak ale k prvej časti – páči sa mi, ako si chalani padli do noty a vyzerá to tak, že Bill bude pekný prípad (však kedy on nie je, že?) 🙂
Ďakujem za preklad super poviedky, ktorá si zaslúži tu byť a teším sa na pokračovanie.
Tohle vypada velice zajimave. Snad Bill pozvání neodmitne :))) taktez se pridavam k vitani nove překladatelky 😉
Už sama autorka je zárukou skvelého príbehu a Ty Sabča máš pekný štýl, takže sa strašne moc teším na Tvoj preklad.
Už prvá kapitola ma dostala a neskutočne sa budem tešiť na ďalšiu kapitolu:)
ohoho tak to nám to začíná hezky! 🙂 chytlo mě to hned po prvním odstavci :3 sem zvědavá co bude na pokoji >:D super překládek ^^
Po X měsících jsem se dobelhala si něco přečíst a jsem ráda že jsem to udělala. Krásná povídka.. 🙂
Jsem zvědavá co všechno se stane v hotelu.
A autorce přeji krásné komentáře a co nejvíc obdivovatelů.. 🙂
Tak tohle vypadá hooodně zajímavě! 🙂
První díl se mi strašně líbil, byl takový skvěle pohodový a hlavně jsem se u něj i nasmála. Ačkoli zatím nic moc o klucích nevíme, připadají mi hrozně fajn a hlavně jsem ráda za to, jak si hnedka padli do noty.
Jsem napnutá na další pokračování! Moc děkuji za překlad! 🙂
Tak a ja som tu znovu, keďže preklad trochu uviazol a ja som si chcela oživiť dej tejto skvelej poviedky…