autor: Wind
Vážně moc, moc mě mrzí, že posílám povídku tak zřídka. Zasekla jsem se na slepém bodě a nemám čas se z toho vymotat. Blíží se první zápočty a já mám hromadu protokolů na vypracování a na semestrálku z chemie jsem se pořádně ještě ani nekoukla T.T No ale budu se snažit všechno stihnout tak, aby mi zbýval čas i na povídku. Ještě jednou se omlouvám.
Vaše Wind
Tom s Raiem se prodírali hustým pralesním porostem. Stále byli v místech, která celkem dobře znali, protože sem chodili pro ovoce. Přešli říčku, minuli Willův strom a došli k velikému padlému kmeni.
„Tak… dál než tady jsem ještě nebyl.“ Přiznal Rai.
„Jo… já taky ne.“
„No… pro případ, že bychom se museli nějak bránit…“ Rai zpod padlého kmenu vytáhl dvě mačety. „Našel jsem je ve vraku jedné lodi a trochu je vypucoval. Jsou dost ostrý. Nechtěl jsem, aby je Will viděl. Měl by strach.“
„Jo, to máš asi pravdu. Řekl jsem mu, že tady určitě nic nebezpečného není, aby měl klid. Ale i tak si myslím, že mi to tak úplně nevěřil.“
„Má tendenci být podezřívavý. Ostatně se mu nemůžeš divit.“
„To ne, no.“
Tom vzal svoji mačetu. Hodila se na prosekávání zeleně před nimi. Rai si dal skutečně záležet. Obrousil všechny kazy a postaral se, aby byla dostatečně ostrá. Musel je ale najít v nějakém novějším vraku, protože na nich nebylo moc znát, že by je kdovíjak moc poškodila rez. Čepel měly pořád skoro celou.
Po nějaké chvíli došli k místu, kde se malá říčka vlévala do jezírka v podobě nízkého kamenitého vodopádu. Bylo to kouzelné místo. Rai se na chvíli zastavil a jen se díval na okolní krásu.
„Přál bych si, aby tohle Miriam mohla vidět.“ Tom se jen smutně usmál. Nevěděl, co by mu na tohle měl odpovědět.
Dlouho pokračovali úplně v tichosti. Už dlouho spolu nebyli takhle sami. Naposledy tehdy, než se narodila dvojčata. Tom neměl tušení, co se Raiovi honí hlavou, ale podle jeho zasněného a chvílemi smutného pohledu soudil, že asi myslí na Miriam. Pak ho ale napadla jedna věc.
„Ty, Raii… nedávno jsme se s Willem bavili o… no řekněme… o ‚poprvé‘ u merfolků. Říkal, že napoprvé je prakticky stoprocentní, že žena otěhotní. A taky že první spojení je vlastně takový manželský slib.“ Rai se nezastavil, jen srovnal krok s tím Tomovým.
„A kam tím míříš?“
„No… jen mě napadlo… nevím, jak to přesně říct…“ Tom zaváhal. Vztah mezi jím a Raiem už byl sice lepší, ale pořád neměl jistotu, že když řekne něco nevhodného, tak mu Rai neutrhne hlavu.
„Ještě jsme spolu nespali.“ Tom překvapeně vykulil oči.
„Vážně? Já myslel, že se máte rádi. Však víš… mazlíte se spolu, usmíváte se, vypadáte šťastně… tak jsem myslel, že…“
„Hmm… chápu. Víš, Miriam je taková jen před vámi. Nechci říct, že by se nějak moc přetvařovala, ale… no stručně řečeno… pořád mi nevěří.“
„Jak to myslíš?“
„Víš, jak jsem ti vyprávěl o tom, že ji odmítla i vlastní matka jako něco zbytečného? A že se bojí, že ji jednou taky odvrhnu?“
„No?“
„Souvisí to s tím. Víš, až se poprvé spojíme, znamená to, že spolu už musíme zůstat, dokud nás smrt nerozdělí. A to ať jsme spolu šťastní nebo ne. U nás neexistuje to, co děláte vy lidi. Že máte i jiné partnery… jak že se tomu říkalo…“
„Nevěra.“
„Jo, přesně tohle.“ Rai se na chvíli odmlčel a zastavil.
„Víš… Miriam se pořád bojí, že s ní budu nešťastný. Proto nechce… nechce pokročit dál. A ať dělám, co dělám, nedokážu ji přesvědčit o opaku. Já ji vážně miluju. Ale nevím, jak jí to mám dokázat. Víš, jak jsi mi poslal vzkaz, že se mám vrátit?“ Tom přikývl.
„V tu dobu jsem Miriam znal teprve pár dní. Ale už tehdy jsem věděl, že s ní chci strávit zbytek života. Trávili jsme spolu celkem hezké chvilky, ale ona si pořád držela odstup. A když jsi mě volal… chtěla mě nechat jít, ale nechtěla jít se mnou. Prý by mě zbytečně zdržovala. Poděkovala mi za hezké chvíle a málem mi zmizela. Trvalo mi dlouho, než jsem ji přesvědčil, aby šla se mnou. Že ji
chci s sebou. Že to není jen kvůli pocitu odpovědnosti… Víš… když se dívám na tebe a na Willa… věřím, že jednou i já s Miriam budeme takhle spolu šťastní. Ale je těžké tomu věřit, když si ona i po tom všem drží odstup. V noci spíme každý na jiné straně jeskyně, protože mě Miriam k sobě nepustí. Občas ji slýchám, jak v noci tiše pláče, ale nedovolí mi se k ní přiblížit. Bolí to. Strašně to bolí. Chci s ní sdílet radost i bolest. Ale v první řadě chci, aby mi konečně věřila. Jenže kromě toho, že vytrvám, nevidím jinou cestu, jak ji přesvědčit.“
Tom mlčel. Nevěděl, že je to mezi nimi takové. Teď své otázky trochu litoval. Na druhou stranu byl rád, že to věděl. Třeba časem přijde na způsob, jak těm dvěma pomoct. Chtěl, aby byli spolu šťastní. Ať už se k němu Rai v minulosti choval jakkoli, byl pořád důležitá část Willova života. Kdyby byl šťastný, byl by šťastný i Will. A pro jeho štěstí byl Tom ochoten udělat cokoli. Nicméně v tomhle případě opravdu neviděl jinou možnost, než čekat. Položil Raiovi ruku na rameno.
„Neboj. Ona si to uvědomí.“ Schválně neřekl slova brzy nebo jednou. Rai se na něj vděčně usmál. Pak opět pokračovali v cestě do neprobádaných míst ostrova.
Will seděl na kládě před domem a splétal z palmového listí rohože na podlahu. Sledoval, jak si holčičky s Miriam hrají s mušlemi. Simone podávala Miriam jednu mušli po druhé a ta je ukládala do košíčku vedle sebe. Ariana z mušliček stavěla v písku obrázky a rozčilovala se, když jí sestřička začala mušle uklízet. Než se však stačily na sebe rozzlobit, zasáhla Miriam a vše skončilo dřív, než to vůbec začalo. Will se usmál. Miriam byla dobrá chůva. O to víc ho na jazyku svrběla otázka, proč ještě ona a jeho bratr nemají svoje děti. Nicméně odpověď znal, aniž by se musel ptát. Viděl ji v Miriaminých očích, kdykoli si myslela, že se na ni nikdo nedívá. Stín obav, který jí přelétl přes tvář, kdykoli byla s Raiem.
Zvedl se a šel k nim.
„Díky, že se o ně staráš.“ Miriam se usmála.
„To nic. Ráda si s nimi hraju. Jsou kouzelné.“ Will se usmál a pohladil po vláskách Ari, která si k němu přišla sednout. Uvelebila se mu na klíně a hrála si s mušličkovým náhrdelníkem od strýčka Raie. Simone pobíhala kolem nich. Will neměl strach, že by zase někam zmizela, neuměla ještě otevřít branku a skrz plot se taky neprotáhla. Už to zkusila a skončila zaseknutá mezi plaňkami.
„Miriam… trápí tě něco?“
„Ne, jsem v pořádku. Jak tě to napadlo?“
„Hmm… no já nevím. Třeba kvůli tomu smutnému výrazu, nebo kvůli Raiovu výrazu. Víš… je prakticky hmatatelné, jak moc tě má Rai rád. Myslí to s tebou vážně. Věř mi, znám ho celý život.“
„Já vím… ale… nemůžu po něm chtít, aby si k sobě uvázal takové břemeno.“
„Tohle je podle mě na Raiovi, jak se rozhodne. A ty nejsi žádné břemeno. Víš… Rai se trápí tím, že se trápíš prakticky kvůli němu. Je to neustále se opakující smyčka, ze které se musíte dostat. Jinak vás to oba zničí. A tohle neříkám jen jako Raiův bratr. Záleží mi i na tobě. Víš… Rai byl vždycky trochu škarohlíd. Všechno kritizoval, ničemu nevěřil a byl všeobecně trochu… zapšklý. Ale když potkal tebe… změnil se. K lepšímu, abychom si rozuměli. Víš… je na něm vidět… jde z něj cítit, že je s tebou šťastný. A podle mě jsi ty s ním taky. Jen musíte překonat tu zeď, která je před vámi. Miriam… věř, že ať se stane cokoli, jsem přesvědčený, ne… vím, že tě Rai nikdy neopustí.“
Miriam se usmála.
„Hmm… možná máš pravdu. Ale…“
„Žádné ale. Prostě mi zkus věřit. Zkus věřit Raiovi a uvidíš, že všechno dobře dopadne.“
„Díky, Wille.“ Will se usmál a objal Miriam kolem ramen.
„Nemáš zač.“
„Mami? Kde je Sim?“ ozvala se Ariana, která až doteď klidně seděla na Willově klíně. Will se rozhlédl kolem sebe.
„Simone?“ Nic. Podíval se do domu, prohlédl okolí domku, ale nikde nebyla. Pak to uviděl. V plotu byla jedna plaňka posunutá a písek u ní byl rozrytý. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal.
„Miriam. Dohlédni prosím na Ari!“
A vyběhl skrz branku.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Já absolutně nemůžu z toho, když holčičky říkají Billovi "mami". :-DDD
Doufám, že se Sim nic nestane a že ji Bill brzo najde.
Ten rozhovor Toma s Raiem byl úžasný. Merfolkové to mají mezi sebou dobře zařízené. U lidí sí to sice neumím představit… Rai s Miriam by se už ale mohli rozhoupat. Třeba by stihli pořídit dvojčatům dalšího parťáka na hraní 🙂
Díky za díl
Jééj, to to tedy skončilo! Teď mám strach, že se celý děj nějak zamotá a malá Sim se ztratí a nechci přemýšlet nad dalšími věcmi, které by se jí mohly stát. :-/ No, snad jen maluju čerta na zeď a Sim je někde blízko. 😉
Jinak jsem ráda, že se Rai Tomovi otevřel. Ono je vždycky lepší být na trápení dva, než aby si to člověk nechával jen pro sebe. Navíc i Billova promluva s Miriam byla fajn, takže možná by to brzy mezi nimi mohlo být zase všechno fajn? 🙂
Moc děkuji za díl a budu se těším opět na pokračování. 🙂
Snad si Tom s Raiem už budou rozumět a věřím, že Rai bude schopen Miriam přesvědčit.
Pevně věřím, že Sim se jenom zatoulala nedaleko a Bill ji brzy najde. Děti jsou prostě děti. Snad nepůjde o nic zlého, doufám.
Díky, těším se na pokračování.
Tom s Raiem měli moc zajímavou rozmluvu. Z Raie už konečně nejde takový strach, jako dřív. Jde vidět, žee se díky Miriam opravdu hodně změnil, tak snad to vyřeší i mezi sebou a Miriam mu začne věřit.
A samozřejmě moc doufám, že Sim bude v pořádku a nic se jí nestane. Takové situace nemám ráda, hlavně, když jde o malé děti…
To sa dalo čakať, že sa tá malá niekam zatúla. Dúfam, že sa jej nestane nič zlé. Will a Tom by sa zbláznili a ja s nimi.
Dúfam, že Miriam s Raiom nájdu svoje šťastie, veľmi by som im to priala.
Ďakujem za kapitolu.
Ja sa len hlásim, že to stále čítam a som zvedavá, ako to nakoniec celé poriešiš, :-p
Tom s Raiom mali fakt zaujímavý rozhovor a dúfam, že nakoniec Miriam Raiovi uverí úplne a nájdu svoje šťastie.
A tá Simone… Dúfam, že sa nezatúla na nejaké nebezpečné miesto, i keď popravde to skôr predpokladám, takže nech sa jej aspoň nič nestane, lebo sa Tom s Billom zbláznia.
Doufám že se malé nic nestane.