Lehrer des Lebens 11.

15. října 2007, Magdeburg

Andreas, jemně řečeno, šílel. Sotva se dozvěděl, co se stalo, chtěl osobně zbít zodpovědnou osobu a klidně i její přátele, jen aby se to neopakovalo. Že se něco stalo, poznal i Anis, když kolem něj Bill během dne pokaždé prošel absolutně bez povšimnutí. Billovi bylo jasné, že se nevyhne otázkám. A právě z toho důvodu se rozhodl, když mířil do skladu za Anisem, že Tomovi nic neřekne – nechtěl z toho dělat velkou věc. V podstatě ani o nic nešlo, jen ho to trochu rozhodilo a někdo si toho všiml. Nic víc.

„Hej, jsem tady,“ zamumlal se zrakem nekompromisně upřeným k zemi, když konečně došel ke stolu. Byla to obrovská kruhová místnost, v níž od středového stolu vybíhaly řady s regály plnými knih. Normálně by v ní Bill spatřoval krásu, ale dnes…

„Už jsem myslel, že nepřijedeš,“ Anis k němu vzhlédl. Usmíval se, ale sotva si všiml, že chlapec se tváří, jako by kdekoliv jinde byl raději, zamračil se. Přešel k němu a mlčky mu z ramene sundal těžkou kabelu s učením. Čekal, jestli Bill nějak zareaguje, ale ani se nepohnul. Opatrně mu dvěma prsty nadzvedl bradu. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Nechci o tom s tebou mluvit,“ prosebně na něj Bill konečně pohlédl. Věděl, že by si dělal starosti a chtěl by to řešit – to ale nechtěl Bill. „Omluvenku za druhou hodinu ti přinesu, slibuju. Jen…“ zhluboka se nadechl při vzpomínce na ostrá slova spolužačky.

Anis nakrčil obočí. Bylo to poprvé, co chlapce viděl takhle zranitelného a vzbuzovalo to v něm svíravý pocit touhy pomoci, ochránit ho. Povzdechl si. „Dobře. Nebudu to z tebe páčit. Pojď, ukážu ti, co máme na práci,“ pokynul mu rukou. Zavedl ho do jedné z řad, kterou Bill okamžitě poznal. Poezie, jednou tu hledal nějakou sbírku a sem tam pár knih prozkoumal. „O prázdninách tady pár učitelů hledalo materiály a vrátili je sem tak, jak se jim zachtělo. My jim musíme udat nový řád.“

Bill přikývl, prsty přejel po hřbetech knih. „Podle abecedy nebo chronologicky?“

„Původně jsem myslel, že chronologicky. Ale když jsem si představil, že by sem snad měl jít někdo ze studentů… Vzhledem k jejich vzdělání bude lepší nechat to abecedně.“

„To zní rozumně,“ s mírným úsměvem k němu Bill krátce vzhlédnul, než zamířil na samotný začátek řady. Nejdřív si najde všechno, co nesedí, a pak bude rovnat.

~

Pracovali v naprosté tichosti. Bill byl stále ponořen v sebedestruktivních myšlenkách následkem těch několika urážek od spolužáků, a Anis do něj nechtěl nijak rýpat. Během práce zvědavě pročítal náhodná díla, snaže se porozumět.

U jednoho z nich se pozastavil. S něžným úsměvem došel k Billovi otočenému zády a začal tiše recitovat:

„Když opuštěn a sám naříkám na svůj osud,

William Shakespeare, Sonety

Bill zamrzl na místě. S pootevřenými ústy zrychleně dýchal, vnímaje těsnou Anisovu blízkost. Cítil jeho dlaň, jak nejistě přejela přes chlapcův bok, za který ho nakonec i uchopil. Přistoupil ještě blíž, až se dotýkali. Slyšel, že se chlapci zadrhl dech, když odložil knihu a volnou rukou mu odhrnul vlasy z krku. Prsty pohladil sametově jemnou pokožku.

„Znám ještě jednu báseň,“ naklonil se k jeho uchu. Sotva slyšitelným šepotem začal znovu recitovat, jeho nejoblíbenější báseň:

„Můj milý má mé srdce, jeho já,

Sir Philip Sydney, Můj milý má mé srdce, jeho já

Bill zavřel oči. Nechal se obejmout zezadu, snažil se zkrotit svůj dech. Nevěděl, jak to poznal, ale když ucítil, že se k něčemu schyluje, prudce od Anise odstoupil. „Musím jít,“ vyhrkl, a aniž by se otočil, popadl svou tašku a vyběhl ven. Neohlížel se, ještě za běhu vytáčel Tomovo číslo. Tohle byla pohotovost, potřeboval vyzvednout.

Zatímco Bill zoufale utíkal, Anis zůstal ve skladu sám. Poraženecky vrátil Shakespearovy Sonety na správné místo a vrátil se k práci. Bylo potřeba to dodělat a on se chtěl nějak zaměstnat, aby na chlapce tolik nemyslel. Co udělal špatně? Vždyť si v soukromí tolik rozuměli! Je možné, že by jeho slova vyřčená v opilosti nebyla myšlená vážně? Vždyť mu řekl, že se mu líbí a při loučení sdělil, že ho chce vidět znovu! Tak co se změnilo, co bylo špatně?

Povzdychl si. Možná si uvědomil, že je mezi nimi velký věkový rozdíl, nebo usoudil, že mu za to riziko nestojí. Pitomej ředitel a jeho ještě pitomější pravidla. Nechápal, proč to zakázal – všichni na škole, nebo alespoň v maturitním ročníku, byli dospělí, tak snad bylo na nich, s kým budou, nebo snad ne? Mělo by to být jejich rozhodnutí a ne nějakého zapšklého dědka, co evidentně žil v minulém století. Zatracená pravidla!

~

„Co se stalo?“ Tom téměř smykem zastavil před Billem na smluveném místě. V telefonu zněl jako minutu před infarktem, takže Tom porušil nejméně deset pravidel bezpečné jízdy, o zákonech ani nemluvě. Chtěl u Billa být co nejdřív.

„Mám pocit, že mi Anis vyznal lásku,“ zhroutil se Bill bez dechu vedle Toma.

Tom nevěřícně otevřel pusu. „Děláš si prdel?“ vyhrkl. „Bille, projel jsem všechny křižovatky na červenou, málem jsem zajel nějakou bábu na přechodu, a to všechno jen kvůli tomu, že chlap, který se ti jen tak mimochodem taky líbí, ti vyzná lásku?!“ vrčel zlostně. Měl chuť dát mu facku.

Bill si povzdechl. „Něco jsem ti neřekl,“ přiznal neochotně. „Dneska jsem nebyl na druhý hodině… Byl jsem zamknutý v kabince.“

Tom se zamračil. „Proč?“

„První hodinu jsem byl u Anise v kabinetu a vyplňoval ty papíry na uvolnění. Málem… jsme se políbili, ale někdo zaklepal. Když jsem vyšel ven, byla tam Agnes a… Měla nějaké řeči za mými zády. Jako že někomu nastavuju zadek, abych měl ústupky a tak.“

„Ježiši Bille, snad sis to nevzal osobně? Agnes je regulerní kráva!“

„To je,“ připustil Bill souhlasně, „ale to neznamená, že si to nemůže myslet víc lidí. Tome, trávil jsem s ním mimo školu spoustu času, a teď dokonce budeme nahrazovat i ten tělocvik. A on na mě přijde s takovou bombou! Jak se mu mám podívat do očí?“

Tom beze slova při první příležitosti otočil auto, mířil zpět ke škole. „Jedeš za ním,“ vysvětlil mu stručně. „Škoda, že se nemůžeš slyšet, protože meleš absolutní sračky. Byl jsi s Alexem, který tě podváděl na každým rohu, a všichni o tom mluvili, a teď nechceš být s chlápkem, kterej si tě očividně zamiloval? S Alexem jsi to dokázal tajit dobře, tak proč bys to nedokázal tajit i s Anisem? Máme jen pár měsíců do konce školy a pak ti každý může vlézt na záda. A na blbý poznámky taky kašli.“

„Tome…“ Bill nejistě poposedl, ale Tom nekompromisně zavrtěl hlavou a zastavil před školou.

„Nechci nic slyšet, Bille. Když jsi s ním, tak záříš. A já tě chci vidět zářit každý den, díky slušnýmu chlapovi, co tě nebude mít jen na mrd. Takže koukej jít za tím, u kterého my oba víme, že je to on,“ povzbudivě se Tom na mladšího bratra usmál a poplácal ho po stehně.

Bill mu vtiskl pusu na tvář, než si z kabely vylovil nejdůležitější věci, a znovu zamířil do skladu knihovny, s pokorou na dlaních. Moc dobře věděl, že to zkazil, ale teprve až když Anise spatřil, došlo mu, že mu opravdu ublížil.

Tiše se k němu připlížil a naklonil se k jeho uchu. „Můj milý má mé srdce, jeho já, výměnou rovnou, jedno za druhé,“ zašeptal. Nejistě položil dlaň na jeho a čekal na reakci.

Jen pár vteřin poté s ním Anis propletl prsty.

autor: Saline A.