autor: Janule
O rok později…
Berlín jaro 2015
„Zdravím, jsem Lina,“ představila se reportérka. Jak Bill odhadoval podle stisku ruky, byla sebevědomá a měla k tomu důvod. Jako většina lidí pracujících v módním byznysu byla krásná. Nemohla být o moc starší než oni dva, měla krásné kaštanové vlasy téměř po pás, krásné ruce s upravenými nehty a zářivě bílé zuby.
„Ahoj, Bill Kaulitz,“ představil se s úsměvem a sledoval, jak tentýž rituál probíhá mezi Linou a jeho bratrem. Kdyby nevěděl, jak moc ho Tom miluje, považoval by jeho úsměv za flirtující. Tak moc mu v těchhle chvílích připomínal jeho starého Toma. V duchu doufal, že se z něj díky slávě nestane jeho kopie, a hodlal si to radši pohlídat. Člověk nikdy neví, přece jen, může to být povahový rys, který se objeví jen za určitých podmínek.
„Tak můžeme začít,“ vyndala Lina z kabelky diktafon, chvilku ho nastavovala a položila mezi ně na stůl. Dvojčata jen přikývla, seděla naproti Lině těsně vedle sebe, mezi nimi nemohlo být ani pět centimetrů místa. „Málokdy se něco takového stává, ale naši čtenáři, tedy přesněji čtenářky, zavalily redakci žádostmi o rozhovor s vámi. Objevili jste se ve světě modelingu teprve před rokem a už jste takhle žádaní, jak si to vysvětlujete?“
„No,“ usmál se Bill svým megawatovým úsměvem a odhodil si dlouhé vlasy, které mu padaly do tváře. „Při vší skromnosti nemáme ponětí,“ zahrál Bill, ačkoliv celý rok nedělal nic jiného, než se snažil, aby se přesně tohle stalo. Jako „Kaulitz twins“ měli účty na všech sociálních sítích, které existovaly; videa ze všech akcí, kde se vyskytli, nahrávali na youtube, zatímco Andy jim založil a spravoval vlastní webovky. Internet měl ohromnou sílu, což Bill bezezbytku dokázal využít. Teď se ale musí tvářit, že se to všechno stalo nějakou naprosto neuvěřitelnou náhodou. „Fanoušci si nás prostě našli sami,“ pokrčil rameny a znovu se na Linu usmál.
„Tvůj youtube kanál, kde hodnotíš výrobky módních firem, má neuvěřitelnou sledovanost,“ pokračovala Lina jen k Billovi, „čím si vysvětluješ, že jako kluk máš v tomhle oboru úspěch?“
„Já myslím, že je to jeho neuvěřitelnou krásou,“ vložil se do věci Tom. „Podívejte se na něj, není nádhernej?“ Lina se rozesmála, protože obličej, kterým svůj proslov starší z dvojčat doprovázel, byl totálně ironický, ale zároveň jakoby zamilovaný. Tom se svou odpovědí přesně držel role vtipálka a ironika, kterou mu Bill v jejich dvojici na začátku přidělil, a šlo mu to báječně. Na lidi to vždycky zabíralo, tak nebyl důvod tenhle koncept opouštět.
„Omluvte mého bratra, je ke mně naprosto nekritický, a samozřejmě tím chce hlavně zdůraznit, že jako moje jednovaječné dvojče je na tom stejně,“ mávl rukou Bill v předstírané skromnosti. „Myslím, že ten úspěch pramení právě z toho, že jsem v tomhle oboru jeden z mála mužů. Je nás málo, jsme vzácní, a proto víc vyhledávaní,“ doplnil a napil se trochu džusu, aby mohl pokračovat. Nemluvil o zástupu homosexuálů, kteří jsou z něj úplně v pytli, to do rozhovoru v módním časopisu nehodlal rozpitvávat. „Miluju módu, odjakživa jsem se snažil oblékat jinak, dokonce až tak, že jsem si kvůli tomu v dětství prošel šikanou, ale můj starší bratr se mě vždycky zastával, proto jsem teď tady,“ zmáčkl Bill Tomovo koleno a hodil na něj tak všeříkající úsměv, že se Lina málem začervenala. Tom nehnul ani brvou, jako by si bratrovy ruky na svém koleni nevšiml a navázal na Billa.
„Od toho starší bratři jsou, ne?“ opět se usmál na reportérku naproti, jako by ji chtěl hned teď zatáhnout do postele.
„Samozřejmě,“ kývla Lina a malinko pod Tomovým pohledem znervózněla. Cítila z něj zároveň dva signály. První byl „pojď se mnou do postele“, ale druhý to popíral a jasně říkal „nemáš šanci“. Nechápala, jak to ten chlap naproti dělal, ale bylo to tak. Vrátila svůj pohled raději zpátky k Billovi a pokračovala. „Nedávno jste se stal módní múzou návrháře Wolfganga Joopa, Bille, jak se to přihodilo?“
„Ano, je to tak. Setkali jsme se v Miláně, kde jsem předváděl pro jinou značku, a Wolfimu jsem se líbil, tak mě oslovil. Je to pro mě obrovská čest a nemůžu se dočkat, až budu moci představit jeho nové modely. Je to milý člověk, hodně si rozumíme, hlavně co se týče umění a samozřejmě módy. Doufám, že pro něj budu nějaký čas skutečnou múzou,“ brebentil Bill, zatímco Tom se trochu zamračil. Lině to samozřejmě neuniklo, ale raději se nepouštěla na tenký led. S Billem mluvit bylo bezpečnější.
„Gratuluji, to je opravdu úspěch. Zvládl jste to za velice krátkou dobu, Bille, můžete nám říct, jak jste se vlastně k modelingu s bratrem dostali?“ položila otázku jim oběma, protože zadání znělo „rozhovor s dvojčaty Kaulitzovými“.
„Och ano,“ okamžitě začal odpovídat opět Bill, „poměrně dlouho nám trvalo, než jsme se rozhodli do toho jít, protože jsme chtěli být především muzikanty. Máme hudební skupinu, ve které můj bratr hraje na kytaru a já zpívám. Vzhledem k tomu, že jsme z malinké vesničky kousek od Magdeburku, nedařilo se nám prorazit, tak jsme si řekli, že to zkusíme jinak. Ale skupina stále funguje a doufáme, že se nám jednou podaří se prosadit i na tomto poli. Právě jsme na youtube nahráli úplně novou písničku, jmenuje se In Die Nacht a je celá o nás dvou. Naše dvojčecí spojení mohou plně pochopit asi jen jiná jednovaječná dvojčata, ale snažili jsme se to všechno napsat a zapívat tak, aby i ostatní věděli, jak silné to spojení je.“
„Ano, viděla jsem, že vaše píseň láme rekordy shlédnutí. Musím říct, že zpíváte skvěle,“ pochválila Billa reportérka.
„Děkujeme,“ trochu se uklonil Bill, „Tom je skvělý kytarista,“ uculil se na svého bratra. „Já kromě zpěvu skládám texty, to je moje hobby. Rádi bychom spojili naše dvě nejmilejší činnosti dohromady, takže momentálně Tom skládá hudbu pro naše módní přehlídky. Doufáme, že se bude líbit a naši internetoví fanoušci se přijdou podívat. Georg a Gustav, basák a bubeník naší kapely, příští měsíc přijedou a máme v plánu zahrát pár vystoupení v několika berlínských klubech, tak doufáme, že všichni naši fanoušci dorazí,“ dělal Bill klasické píárko. V rozhovorech byl profík, vždycky si řekl, co chtěl, ať už se ho reportéři ptali na cokoliv.
„Vy také, samozřejmě,“ dodal vzápětí Tom s jednoznačným mrknutím.
Lina se usmála. „Děkuju za pozvání, určitě přijdu,“ slíbila bez váhání. Možná z toho Toma něco bude, kdo ví, řekla si v duchu. Určitě by stál za hřích.
Ještě pár minut probírali módní záležitosti, přece jen šlo o časopis o módě a ne o hudbě, ale už i to měl Bill ošéfované, za dva dny dělali první rozhovor pro nějakou internetovou televizi, která si všimla jejich hudebních počinů. Všechno se krásně rýsovalo a teď už jen stačilo vydržet a makat, dokud si jich nevšimne celé Německo, po něm Rakousko, Češi a Slováci, Maďaři, a tak dále, a tak dále… doufal, že až kluky přiměje přejmenovat kapelu na Tokio Hotel, všechno se rozjede už samo. Nedávno si našel znovu Davidův facebook, a až budou mít na youtube ještě o pár písniček víc, určitě ho osloví. Znal všechna jeho slabá místa, nebude těžké ho přimět jim dělat manažera, o tom byl zpěvák naprosto přesvědčený.
~*~
„Jsi unavený?“ zeptal se Billa Tom, když dorazili večer do svého berlínského bytu. Bill jen přikývl, než se zhroutil na sedačku. „Udělám ti masáž,“ slíbil Tom s jednoznačným pohledem v očích, „ale nejdřív se najíme, mám hlad jako vlk.“ Vybalil z tašky nákup, který cestou udělali v místním malém čínském bistru, a dal se do přípravy večeře. Ani si nevšiml, kdy se jejich role obrátily a on se stal tím, kdo doma vaří, a Bill tím, kdo zajišťuje hlavní přísun peněz, ale nijak mu to nevadilo. Docela rád ze sebe na chvíli shodil tu zodpovědnost, o které si myslel, že ji má přišitou až do smrti.
Když přinesl tác s čínskými nudlemi do obýváku na stůl, Bill už neseděl, ale ležel a spal. Tom se usmál. Nikdy neviděl nic krásnějšího, než je jeho spící dvojče. „Tak já ti to pak ohřeju,“ povzdychl si s láskou, když Billa přikrýval a líbal na čelo. Ať už byl jeho mladší bratr cokoliv, model nebo zpěvák, miloval ho pořád stejně.
~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~
O rok později…
Berlín jaro 2015
„Ahoooooj,“ zakřičel Bill z pódia, když dozpíval úvodní písničku, načež se ozval hurónský řev a jekot fans. „Jak se máš, Berlíne?“ pokračoval s úsměvem od ucha k uchu, srdce mu stále ještě nervozitou bušilo až v krku, ale byl absolutně šťastný. Odpovědí mu byl opět jen nadšený křik fanoušků, kteří přišli na jejich první koncert Jarní tour 2015. „Jsem tak rád, že vás všechny vidím,“ mluvil Bill do svého speciálně upraveného mikrofonu, na němž bylo zářivými kamínky vysázeno jméno skupiny. „Pomůžete mi zpívat?“ zakřičel a zvedl ruku s mikrofonem. Odpovědí mu byl opět šílený jekot, proto se zeptal jinak. „Ano nebo ne?“ Nastavil mikrofon proti fans, které zrovna burácely hlasité „Anooo!“
„Díky!“ odpověděl Bill s úsměvem, kývl na kluky z kapely a vzápětí začal zpívat písničku, která vyšla před pěti měsíci na nové desce. Jak se domluvili, byla v němčině, a Bill v duchu už nejmíň po sté děkoval Gustavovi za ten nápad. Tom by ho nejspíš tlačil do angličtiny hlava nehlava, ale někdy se člověk musí podívat na věci novýma očima, a ty naštěstí Gustav měl.
~*~
Otázky a odpovědi ze setkání s fanoušky, jak byly zaznamenány na internetu:
Hamburg
Fan: „Bille, žijete už dlouho v Los Angeles, plánujete se někdy vrátit zpátky do Německa?“
Bill: „No… mluvili jsme o tom s Tomem, já ho přemlouvám, ale zatím o tom nechce ani slyšet. Budu se snažit, přísahám. Mám Německo rád, v Americe se vůbec necítím doma.“
Tom: „Uvidíme…“
Paříž
Fan: „Tome, slyšela jsem, že jsi minulý rok ukončil svůj dlouholetý vztah, hledáš někoho?“
Tom: „Ne, zatím ne. Dám si chvíli pauzu, máme teď moc práce.“
Bill s úsměvem: „Má mě, nikoho jiného nepotřebuje.“ Smích fans.
Tom k bratrovi: „Ty mě potřebuješ, Bille. Musím tě hlídat, cos ztratil paměť, jsi jak malý dítě.“ Smích fans.
Bill: „To není pravda, jsem absolutně samostatný. On mě miluje, jen vám to nechce přiznat.“
Tom: „Ok, když to říkáš.“ Tom pokrčil rameny a udělal svůj klasický frajerský úšklebek.
Brusel
Fan: „Bille, jaké to bylo, když jsi zjistil, že si nic nepamatuješ?“
Bill: „Divné. Vůbec jsem netušil, kde jsem, kdo jsem a co se mi stalo. Až když jsem viděl Toma, měl jsem pocit bezpečí.“ Úsměv směrem k bratrovi. „Největší šok byl, když jsem zjistil, že jsem slavný. Odmítal jsem tomu uvěřit. A víte co? Nejhorší ze všeho mi přišel název skupiny. Nechápal jsem, kdo takovou hovadinu mohl vymyslet.“
Tom: „A pak zjistil, že on.“ Smích.
Řím
Fan: „Tome, jaký byl tvůj nejhorší zážitek v životě?“
Georg: „Když jsme si je přeměřovali a on zjistil, že jsem lepší.“ Smích, Tom ukázal Georgovi zvednutý prostředníček.
Tom: „Nevěřte mu ani slovo, jen mi závidí.“
Georg: „Jasně, prcku.“ Smích.
Bill: „Jste jak malí kluci. Nehádejte se, já jsem největší.“ Smích fans i celé kapely.
Tom: „Tak se uklidníme… Bill si dělal samozřejmě legraci, jsme dvojčata, takže prostě nemůže být větší. Ale zpátky k otázce. Nejhorší zážitek mého života byl, když jsem viděl ležet Billa se zakrvácenou hlavou pod schody. Myslel jsem, že umře, a byl jsem připravený jít za ním.“ Hrobové ticho. Potlesk. Bill vzal Toma za ruku a v jeho očích byly vidět slzy.
~*~
Loitsche jaro 2015
„Jé, tady se to změnilo,“ vydechl Bill překvapeně, když minuli ceduli s nápisem Loitsche a blížili se pomalu k jejich starému domovu.
„Jo, za naše prachy,“ kývl Tom.
„Jak to?“ udiveně vykulil oči Bill.
„Naše fans všechno počmáraly, jak se nám snažily vyznat lásku. Hlavně na začátku to bylo strašný. V zastávce před naším barákem dokonce jedna fanynka málem umrzla, když se rozhodla tam přespat. Tu boudu pak celou rozřezali a prodali po kouskách na e-bayi,“ vyprávěl Tom. „Aby nedržkovali, dali jsme jim nějaký peníze a oni za to nakoupili všechno nový, když ten největší nápor fans přestal.“
„Aha,“ pokýval Bill a dál sledoval cestu. Stálo tu dokonce i pár nových domů, které nikdy neviděl. Jen snad velká kaolinová hromada za jejich domkem se nezměnila. Stále majestátně shlížela na domečky pod sebou, jako by jen kontrolovala, co se v jejím království děje. „Co je to?“ ukázal Bill před sebe na vysokou bránu, když se přiblížili na dohled k jejich domu.
„Co myslíš?“ zeptal se Tom a zastavil na štěrkovém prostranství u zastávky.
„Ta brána,“ nevěřícně zíral Bill. „Já pamatuju jen nízkou branku, tohle ne.“
„To je taky opatření proti fans. Máma se mohla zcvoknout, když se nám občas holky plížily po zahradě, tak nechala postavit tohle,“ vysvětloval Tom, když vystupovali z auta. „Pak jsme se ale stejně odstěhovali a tady to zůstalo prázdný,“ dodal, když strkal klíč do zámku. „Už dávno jsme to měli prodat, zbytečně to tu chátrá, jen platíme sousedům, aby to hlídali kvůli vykradení,“ vešel Tom na zahradu. „Dům u Hamburku nám taky vykradli, proto jsme se odstěhovali do L. A. Už toho bylo moc.“
„Aha,“ rozhlížel se Bill smutně po zarostlé zahradě a pak i vnitřku domu, kde bylo všechno úplně nové. Jeho starý plynový sporák, na kterém Tomovi vařil, nahradila sklokeramická deska, místo jedné skříňky s hrnci stála myčka nádobí, v koupelně úplně nový bojler a automatická pračka, a místo starého nefunkčního kotle nový. Ani v jejich pokojích nezůstal kámen na kameni, všude nový nábytek, postele… Tohle nebyl ten domov, co si Bill pamatoval a kam se chtěl vrátit, tohle byl úplně jiný, cizí dům.
~*~
L. A. jaro 2015
„Není tady krásně, Bille?“
„Jo, je,“ odpověděl staršímu dvojčeti Bill. Seděli sami na lavičce a dívali se dolů na město, zatímco jejich psi pobíhali kolem.
„Tohle se nám v Německu nepodaří. Nikde ani noha, nikdo nás nesleduje, nefotí, všichni na nás kašlou. Je jim u prdele, co jsme zač. Tady je každej zahleděnej sám do sebe a svý slávy, nemaj zapotřebí sledovat ostatní.“
„Já vím.“
„Přesto tam chceš pořád bydlet?“
„Jo,“ povzdechl Bill. „Aspoň pár měsíců v roce. Prosím. Třeba v létě,“ stále nevzdal svou touhu vrátit se do rodné země.
„Tak dobře. V létě to zkusíme. Zatím jen na měsíc,“ rezignoval Tom. Kdo mohl odolat těmhle smutným očím?
„Vážně?“ vyskočil nadšeně Bill z lavičky. Tom se jen usmíval, když se mu Bill vrhl radostí kolem krku. „Miluju tě!“ zakřičel Bill na celý liduprázdný park, až se oba psi přestali zabývat svými potencionálními úlovky a zvedli hlavy, co jejich páníček vyvádí.
„Já tebe taky, ty blázne,“ stáhl si Tom Billa na klín a objal ho kolem pasu. Riskoval, že je někde v křoví paparazzi s foťákem, ale nemohl si pomoct, když si své dvojče přitáhl a políbil. Jen malinko, téměř cudně, ale přece.
„Měli bychom jet domů,“ zašeptal Bill na jeho klíně. „Myslím, že si zasloužíš obrovskou odměnu.“
„Myslíš?“ ušklíbl se Tom. „Tak jdeme,“ pískl na psy, postavil Billa na zem a zvedl se. „Nemůžu se dočkat.“
KONEC
autor: Janule :o)
betaread: Allka
Co říct na závěr? :o) Někomu jsem možná nesplnila přání, když dvojčata zůstala ve svých nových životech, ale měla jsem to tak v plánu od začátku a nebyl důvod to měnit. Jsem ráda, že oba našli to, co jim chybělo, a je na nich, jak se zbytkem svých životů vypořádají dál. To už není moje věc. :o) Určitě vás zajímá, jestli se Bill v L. A. někdy dozví pravdu o své cestě do nového života, ale nechávám to záměrně otevřené. Z velikonoční návštěvy Kansasu s Alexem sešlo díky přetrhaným vztahům, ale černý sešítek od Alexovy babičky tam někde v domě je, a pokud se Bill naučí dostatečně anglicky, může si ho přečíst. Ale jak ho znám, spíš bych si tipla, že ho při stěhování do Německa vyhodí a dál si bude myslet, že prostě ztratil paměť. Myslím, že je to k němu milosrdnější, než kdyby zjistil, že jeho starý Tom zůstal někde v Loitsche. Krom toho, ten už tam vlastně ani není. :o) Jeho život se taky radikálně změnil a má svého Billa, zrovna tak jako Bill v L. A. má svého Toma. Nikomu z nich nic nechybí, všechno klaplo, vesmír k nim byl milosrdný.
Děkuju všem za krásné komentáře, Allce za betu, a doufám, že mě ještě někdy něco napadne. Teď si dám chvíli voraz. Pokud byste někdo chtěl poslat celou povídku ve Wordu, napište na mejl pro povídky, není problém. Jen dejte vědět, jestli chcete verzi i s fotkami, co jsou na blogu (1,62Mb), nebo bez nich (471Kb). Krásné jaro a léto, J. :o)
To už je konec?! To je škoda…ale dopadlo to moc hezky. Líbilo se mi, jak chudáci Billové museli bojovat a vymýšlet hory doly, aby ty svoje natvrdlé brášky dostali tam, kam chtěli. A Tomové jenom čučeli co se to najednou kolem nich děje 🙂 Vlastně je asi dobře, že se Billové nevrátili zpátky do svých světů, protože ty už taky nejsou v takovém stavu, v jakém je opustili a oni by akorát zažili další šok…
Díky moc za krásnou povídku 🙂 Přiznám se, že mi bude moc chybět…
Nemáš zač, Janul 🙂 Byla to pro mě pocta a moc mě to bavilo 🙂
Tahle povídka mi bude moc chybět, byla opravdu skvělá. Doufám, že se spolu brzy potkáme při dalším tvým počinu… (nebo při mým 😀 :-D)
Konec povídky jsem si moc užila, myslím, že je přesně takový, jaký má být 🙂
Už je koniec? Škoda 🙁
Úžasná poviedka, ďakujem 🙂
No krásnější konec jsem si ani nemohla přát! 🙂 Sice jsem se v dnešním díle malinko ztrácela o které dvojici je zrovna řeč, ale ono je to koneckonců jedno. Hlavní je, že jsou šťastní a spokojení a že oba Billové dokázal přesvědčit své Tomy o tom, že ví, co je pro ně nejlepší!
Moc děkuju za další úžasnou povídku a doufám, že tě zase někdy popadne múza a objevíš se tady s něčím novým 🙂
Je škoda že už je konec, ale bylo to nádherný =) a těšim se, až napíšeš něco dalšího =)
děkuji moc za tuhle povídku, každou sobotu jsem se nemohla dočkat 4té hodiny 😀 Jsem ráda, že skončila, jak skončila. je pěkné si ve zkouškovém přečíst něco pozitivního 😉
Ano, vesmir je miluje :)) jsem rada, ze ackoliv se kluci nevratili do svych puvodnich životů, maji se uzasne. Bill model dokazal temer nemozne, Bill zpevak taky 😀 oba Tomove jsou stastni, zamilovani. Co vi si prat?
Moc dekuji za uzasnou povidku, hrozne se mi libila, od zacatku do konce. Doufam, ze te jeste nekdy muza polibi 😉
To bola krásna poviedka. A prekrásny koniec. Dopadlo to úplne najlepšie ako mohlo. Tie rozhovory ma úplne roznežnili, tak isto ako sa mi to stáva aj v realite. A Bill-model a jeho rozhovor ma dostával do kolien. Je to úžasný manipulátor. Som strašne rada, že sa mu všetko, čo si naplánoval podarilo. A aj tomu druhému. Nádherná predstava, tvorba v nemčine:)
Trochu mi bolo smutno, keď Bill s Tomom prišli do domčeka v Loitche. Ja sa zbožňujem "týrať" spomienkami a chápem ako sa Bill musel cítiť, keď tam bolo všetko inak. Ale má Toma a jeho lásku, tak nič viac nepotrebuje. Veľmi pekne Ti ďakujem za ďalšiu prekrásnu poviedku♥ a veľmi budem dúfať, že zase napíšeš niečo tak krásne ako všetky poviedky ktoré si stvorila.
Já jsem náhodou náramně spokojená, že zůstali v těch alternativních světech. Jeden i druhý Bill si dali neskutečnou práci, aby své životy změnili k obrazu svému, a kdyby se vrátili zpátky, asi by to už nebylo ono.
Je mi líto, že už je konec povídky, protože se mi moc líbila. Velké díky za ni. 😀
Tohle byla skutečně hodně povedená povídka, taky mě trochu mrzí, že už nebudu moct číst hned o dvou dvojicích, ale co. Byla to vážně originální a jedinečná povídka, počkám si, až se pustíš do další.
Děkuji.
Docela jsem se vzdala té myšlenky, že se vrátí původní páry k sobě. Je to trošilinku škoda, ale jsou takhle šťastní, tak za ně budu šťastná i já.
Povídka byla krásná, napínavá, každý dílek byl zajímavý 🙂
Moc moc povedená, miluju tyhle časové zvraty a hrátky s pamětí!
Děkujuuuu
Ty otázky od fanynek a především Tomovy odpovědi mě fakt bavily. 😀 😀 Nejkrásnější samozřejmě byla ta poslední, kde Tom přiznal, že si neumí bez Billa představit život, málem mi až ukápla slzička, ještě k tomu když vím, že je to skutečně pravda. 🙂
Jsem neuvěřitelně ráda za krásný, štastný konec! 🙂 Když si vzpomenu jak jsem v prvních pár dílech smutnila a bylo mi LA Billa strašně líto a vlastně posléze i toho z Magdeburgu, když se probudil jinde a s jinou pamětí..no, tak jsem ještě o to více ráda, že nakonec všichni našli svoje štěstí! 🙂
Já jsem naopak ráda, že kluci zůstali už tak, jak jsou, protože by to opět bylo pro všechny strašně těžké si zvykat na něco nového a prostě..nevím, bylo by to divné. Takhle je to skvělé, ačkoli si říkám, zda se modelovi Billovi občas nestýská po jeho starém Tomovi z LA, na kterého byl zvyklý celý život…já vím, že Tom je Tom v každém vesmíru, ale i tak. 😀
Jednoduše jsem měla tuhle povídku strašně ráda a rozhodně mi bude chybět, každopádně se k ní určitě budu ještě během let stále vracet, protože Tvoje díla jsou nezapomenutelná! 🙂
Moc děkuji za tak úžasnou povídku! 🙂
Krásný konec.
Paani jsem naprosto okouzlena! Miluji vsechny tve povidky. Tuhle jsem doslova zhltla za dva dny. Jsem moc rada, ze to tak krasne dopadlo. Z obou twins jsou roztomile hrdlicky presne podle meho gusta. Dekuji za za zprijemneni vsednich dnu a preji ti klidnou pauzicku od psani;)!
co na to mám říct… mě se ten konec moc líbil! 😉 po dlouhý době jsi nechala povídku žít svým vlastním životem, utnula to přesně tam, kde jsi měla. teď už je to všechno na klukách, dostali to, co dostat měli. oni si vlastně nebyli ve svých realitách ani souzení. v LA Bill o Toma přišel, vzdal to, přestal bojovat nebo už nebojoval vůbec, chřadnul ve svém zlatém pozlátku.. a v Loitsche se Bill zase až moc smířil s tím, že bude nikým, než aby pro svůj a Tomův život udělal něco trochu navíc a Tom by se pro něj ze vší té lásky prostě zakopal a nechal strhat. mám z nich obrovskou radost. oba Tomové potřebovali někoho, kdo si trochu víc dupne a nedá se. 🙂
musím ještě přiznat, že nejdojemnější pro mě z celého dílu byla chvíle, kdy Bill v Berlíně vytuhl na pohovce a Tom s takovým klidem svého brášku přikryl a poznamenal, že mu tu véču později ohřeje.. 🙂 to je prostě můj sen o dokonalé lásce. asi jsem divná, ale co bych za takovej snovej a klidnej vztah plnej lásky každým coulem dala. 🙂 to umíš popsat jen ty. 🙂
rovnováha vesmíru byla nastolena. 🙂 díky ti za ní. 🙂
Konec prisel na me az moc rychle. Ja mam rada ty tvoje vykecavky kolem a popsany uplne vsechno do detailu. Nejak od pulky mi to prislo cely zrychleny… Ale asi to tak melo byt.
Ke konci tohohle dilu jsem se malusko ztracela, ktera realita je ktera, ale pak jsem se "nasla", kdyz jsem ai to precetla podruhy.
Napad byl jako vzdy uzasnej! Velice me to bavilo a jsem rada ze jsem se ke cteni konecne dostala. Oba Billove mohou mit to co chteji. Ten v L. A. uz to ma. A doufam ze Bill v Loitche se brzy proslavi s kapelou a bude mit i hudebni fanousky… Nejen ty fanousky v modelingu.
Tak jsem tu byla zase a zase jsem si to ohromně užívala. Teď, když jsem si to mohla přečíst v jednom zátahu, to bylo ještě lepší. Tohle je jednoznačně jedna z mýt totálně best povídek na tomhle blogu.
Opětovné díky za povídku. Doufám, že jsi s psaním neskončila, protože to by byla ohromná škoda. 😀
porad stejne krasny tak jak si to pamatuju. :heart_eyes: vim, ze sem kdysi mela vizi, ze si orectu dejovou linku Loitsche a nasledne L.A. nejak k tomu ted taky nedoslo. tak mozna priste? :sweat_smile: skutecne krasny pribeh, moc se ti povedl. :heart_eyes::thumbsup:
Dííííkes, Kath, taky jsem si to tuhle po letech přečetla a tlemila jsem se u toho jako blbeček :grinning: J. :o)