Najdu tě! 4.

autor: Bína

Tom pozoroval spícího Billa, i když moc dobře věděl, že musí dopsat zprávu. Chtěl to mít hotové a ráno zapsat už jen Billovo svědectví, ale cožpak se mohl soustředit, když vedle něj pochrupoval Bill? Chvíli mu klidně ležel v náručí, než se převalil na svoji polovinu postele, kde se zahrabal do peřin a polštářů, vlastně Tomovi v posteli způsobil celkem velký chaos. Měl přes sebe svoji peřinu a část té Tomovy. Svůj polštář měl zmuchlaný pod sebou, a kdyby mohl, nejspíš by ukradl i ten Tomův. Nohy mu koukaly z postele a hlavu měl skoro až u Tomova klína. Z toho mu bylo trochu horko. Vrtěl se a občas do Toma kopnul, ale i tak byl neodolatelně sladký. Byl si moc dobře vědom chyby, co dělá. Bill mohl být vrah anebo důležitý svědek a on si ho nechá spát v posteli, ale nemohl se tomu ubránit. Vždyť je tak sladký a působí tak nevinně. Neustále má potřebu ho ochraňovat, ale na druhou stranu, co když tohle Bill chce? Mohl ho vlákat do pasti, může ho zabít. Tom zaklapnul notebook a uložil se vedle Billa, vybojoval kousek své peřiny a upadl do neklidného spánku.

Přesně v 9:00 začal nahlas vyzvánět budík, který se Tom snažil utišit, ale dosáhl pouze shození telefonu pod postel.
„To už je ráno?“ Ozvalo se z druhé strany postele. Bill se jako kočka protáhl a nešikovně při tom kopl do Toma, který slítl z postele.
„Ups.“ Zakryl si Bill rukama pusu.
„Ty jsi teda hrozný spoluspáč, abys věděl.“ Zasmál se Tom a vypnul budík.
„Promiň, vím, že se roztahuju.“ Uculil se Bill.
„Jo, kdyby ses roztahoval, ale ty jsi i zloděj a kradeš moje věci.“ Zasmál se Tom.
„Ups, co na to říct.“ Rošťácky se zasmál a hodil po něm polštář.
„Jdu udělat snídani, co máš nejraději?“ Zvedl se a hodil polštář zpět po Billovi.
„No, většinou snídám jen kafe. Takže káva stačí.“
„Mm, dobře káva a něco vymyslím. Půjč si nějaké oblečení ode mě, dnes se stavím u tebe doma a něco ti dovezu.“ Povzbudivě se usmál a tím se ocitli v realitě. Chtě nechtě Bill byl podezřelý.

„Dobře. Děkuju. Kdy asi budu moct domů? Nechci tě dlouho otravovat, nebo si vezmu věci a půjdu do hotelu, přeci jen bys mohl mít problémy.“ Bill moc dobře chápal, co se Tomovi honí hlavou a věděl, do jakých problémů ho může dostat. Ten jen zakroutil hlavou a zašel do koupelny, kde na sebe hodil rifle s bílým tričkem a odešel do kuchyně připravit kávu a míchaná vejce. Bill mezitím zašel do koupelny, kde si opláchnul obličej a vrátil se k Tomově skříni. Měl tam spoustu riflí a tepláky, ale nic, co by Bill mohl unosit na veřejnosti. Nakonec vybral černé tílko a tmavé, snad nejmenší rifle, co našel. Pročísl si vlasy a vydal se do kuchyně, odkud voněla snídaně. Posadil se k barovému pultu a sledoval Toma, který k němu byl zády. Má vypracované tělo, moc hezké nepatří mezi ty velké svalovce, ale není to ani žádná vychrtlina. Rifle mu hezky držely na bokách a zvýrazňovaly jeho zadek, ze kterého se málo komu nezatočí hlava. Bill ho pozoroval, jak se kroutí do rytmu písničky, co hrála z rádia, a míchá u toho vejce.
„Skoro jsem tě neslyšel přijít.“ Řekl Tom, aniž by se otočil a pousmál se.
„Taky jsem vás chtěl vyděsit, detektive, než jsem viděl, jak se tu nakrucujete.“ Zasmál se Bill.
„Já se nakrucuju?“ Tom se otočil, založil ruce na prsou a našpulil pusu. Tohle odkoukal od své mladší sestry, vždy jí vše prošlo díky tomu.
„Bože, Tome.“ To Billa rozesmálo.
„Hele, nesměj se, nebo jsi bez snídaně.“ Bill zvedl ruce v obraném gestu.

„Mlčím.“

Tom před něj položil talíř s toustem a míchanými vejci, vedle hrnek s kávou. Naservíroval i svoji snídani a usadil se vedle Billa.
„Děkuji a dobrou chuť.“ Usmál se na něj Bill a pustil se do jídla.

Po snídani Tom donesl notebook, aby mohl dokončit zprávu. Věděl, že tohle asi nebude příjemné, ale musí to zapsat a hlavně musí zjistit, jestli je Bill nevinný. Nepřál by si nic jiného víc než právě tohle, ale pořád tu byla ta malá pochybnost.
„Tak ať to máme za sebou.“ Zhluboka se Bill nadechnul a zavřel oči.
„Prosím, zkus si vzpomenout na všechno, je to důležité.“ Upřeně na něj hleděl.
„Já vím, protože je tu možnost, že jsem vrah.“ Kývl Bill, že rozumí. Věděl, co je v sázce.
„Bille, já si to nemyslím ani si nemyslím, že bys zabil své rodiče, ale ten policajt je o tom dost přesvědčený a vypadal dost odhodlaně.“ Opatrně položil svoji ruku na jeho, jen na okamžik, než zapnul nahrávací zařízení.

„Řekněte mi, co se stalo potom, co jsem vás odvezl domů.“ Vybídl ho Tom.
„Sledoval jsem televizi a na chvíli jsem usnul, než mě vzbudilo klepání, nikoho jsem nečekal, ale myslel jsem, že to je kolegyně z práce. Ona totiž občas přijde i v noci, když jde třeba domů z párty, nebo když se pohádá s přítelem. Už několikrát mě budila ve tři ráno a podobně. Je to má přítelkyně, často spolu trávíme večery.“
„Jak se jmenuje?“ Tom udržel profesionální tón, ale to ,že ho navštěvuje přítelkyně, se mu vůbec nelíbilo.
„Nicole Schaning, je to návrhářka.“
„Jaký charakter měla vaše setkání?“ Nervózně skoro až poskakoval na židli.
„Jen přátelský, ona ví o mé orientaci a má přítele, jen si prostě rozumíme i mimo práci.“ Tom jen přikývl. „Šel jsem tedy otevřít a vím, že jsem hloupý, ale nepodíval jsem se. Otevřel jsem, ale nikdo tam nestál, tak jsem vyšel na chodbu a někdo mě udeřil do hlavy. Neztratil jsem vědomí, jen to dost bolelo. Vzal mě za ruku a odtáhnul do chodby, jenže už jsem se oklepal, kopnul ho do holeně a rozběhnul jsem se do ložnice, kde jsem se schoval a volal vám. Bylo to první číslo, které jsem měl v telefonu.“ Bill se začal mírně klepat, Tom si byl moc dobře vědom toho, jak je to nepříjemné, ale muselo to být.

„Chytl mě a připoutal k posteli, prosil jsem ho, ať mě nechá, ale on se jen smál. Nic neřekl, jen se smál. Na strop nějakou pistolí jakoby nastřelil háky, pak přešel ke mně a já omdlel, myslím, že mi k nosu strčil nějakou lahvičku. Když jsem se probudil, byl pryč, já byl…“ Zhluboka polknul slzy. „A vy na zemi. Myslel jsem, že vás zastřelil.“ Tom se k němu natáhnul a utřel mu zbloudilou slzu na tváři.
„Je něco, čím byl zvláštní? Něco na něm, jeho hlase, čím by mohl být povědomý, tetování?“
„Ne, nic takového.“ Zavřel oči a promnul si spánky. „Možná, nevím to jistě, ale možná kulhal na levou nohu. Jen malinko, nepatrně. Myslím, že jednou nohou špatně došlapoval a taky měl více sešlápnutou botu.“
„To je dobré. Kolegové donesou záznam z vestibulu z domu, ale nám je k ničemu, protože se tam pohybovalo více neznámých lidí a obličeje nejsou téměř vidět.“
„Poznal bych ho podle chůze, aspoň myslím.“ Kývl Bill spíše sám pro sebe. Tom vypnul nahrávání a dopsal protokol, zatímco si Bill dopil kávu.

„Bille, pokud na tom záznamu bude osoba, která odpovídá tvému popisu…“
„Tak to znamená, že jsem nevinný.“ Pousmál se.
„Ano, více méně. Můžeme prohlédnout kamery v okolí domu tvé sestry, a pokud bude i tam, jsi nevinný a máme důkaz.“ Usmál se na něj.
„Včera jsem byl odhodlaný s ním prostě odejít a vzdát to, víš. Já je miloval, dali mi rodinu a domov, nechápu, jak někdo může říct, že jsem je zabil jen proto, že se vymykám nějakým společenským zásadám. Jsi první policajt, který mi věří.“
„Snažím se na to dívat ze všech úhlů a dělat svoji práci.“ Pohladil ho po tváři, když v tom se ozval zvonek. Tom se jen usmál a rozešel se ke dveřím.
„Dobré ráno.“ Pustil Anitu, Mischu a Sala.
„Dobré.“ Řekl sborově Sal s Mischou. Anita jen něco nesrozumitelně zamručela.
„Je nějaká napruzená.“ Zašeptal Tom k Mischovi po cestě do kuchyně.
„Pohádala se se Salem. Sal trvá na Billově vině, ona na jeho nevině.“ Zašeptal mu nazpět. Tohle bude zlé, Anita má zlou náladu a to ji nedokáže umírnit nikdo.
„Dobré ráno.“ Kývl ke skupince detektivů Bill a Anita jako by roztála.
„Dobré ráno, Bille. Jak vám je? Cítíte se líp?“ Přisedla si k němu a jen se usmívala. Ostatní tři přihlížející jen stáli a koukali.
„No, celkem dobře vzhledem k okolnostem. Jste moc milá.“ Bill jí úsměv oplatil.
„Jsem Anita.“
„Bill.“ Chvíli tam seděli a jen se na sebe usmívali.
„No, máte ten záznam?“ Prolomil ticho Tom.
„Jasně.“ Mischa mu podal disk a Sal se rozhodl pro kávu. Tom disk vložil do počítače a otočil ho k Billovi.
„Pořádně se podívej, díky telefonátu víme, v kolik hodin mohl asi tak přijít, takže nejdřív projdeme půl hodinu před tvým telefonem, a potom projdeme pozpátku celý den, někde tam být musí.“ Bill přikývl, že chápe a zadíval se na obraz.
„Tady si to můžeš přetáčet a přibližovat, jak budeš potřebovat, až něco uvidíš, řekni.“
„Dobře.“ Bill se zadíval na záznam a detektivové se odebrali do obýváku.

„Vyslechl jsi ho?“ Zeptal se Sal. Jako by doufal, že Bill je opravdu vinný.
„Jo, myslel, že to je jeho kolegyně, prý ho už několikrát poctila svými návštěvami uprostřed noci, ale nikdo tam nebyl, a když vyšel na chodbu, někdo ho udeřil do hlavy, podařilo se mu utéct a schovat se na dost dlouho, než zavolal mně. Pachatel měl nějakou pistoli, kterou háky do stropu nastřelil, Bill omdlel potom, co mu dal čichnout něčeho v hlavičce, a pak se probudil, až než jste přišli vy. Vzpomněl si, že pachatel trochu kulhá na levou nohu, pokud ho najde na záznamu, máme stopu. Taky projdeme záznamy z kamer v okolí domu jeho sestry.“
„Tome, upřímně, myslíš, že někdo, kdo kulhá a je nejspíš hendikepovaný, by mohl udělat něco takového? Chce to značnou fyzickou sílu.“ Sal se své teorie opravdu nevzdával. Je to detektiv ze staré školy a Tom si jeho úsudku vážil, ale někdy byl až moc paličatý a držel se jen jedné teorie, dokud ji opravdu neprověřil, jenže mezi tím mu utekla spousta jiných důkazů.
„Bill pracuje v módě, podle toho, co říkal, je občas i model, nejen že navrhuje oblečení a kolekce. Myslím, že díky své práci má trochu více vyvinutý smysl pro stavbu těla a mohl si tak všimnout detailu, který by jinak všem utekl.“ Tom občas musel mírnit tyhle fantazie, přeci jen si Sala vážil, ale nemohl se nechat strhnout špatným směrem.
„Uvidíme, co najde.“ Uzavřela debatu Anita zrovna ve chvíli, kdy Tomovi zazvonil telefon.

„Ano?“ Zadíval se na Billa, který pečlivě sledoval obrazovku, občas zastavil přehrávání, jen zavrtěl hlavou a pokračoval.
„Rozumím, jedeme.“ Zavěsil a přešel k Billovi. „Musíme teď odjet, zůstaň tady a nikam nechoď. Dva policisté budou před domem, kdyby se cokoli stalo, ve stolku u postele v šuplíku je zbraň, a ještě líp, obrať se na ně, jasný? Vezmi si tady, cokoli budeš chtít, nevím, kdy se vrátím, ale dovezu ti nějaké věci, ano?“ Usmál se na něj, zatímco na něj Bill upíral své štěněčí oči během instruktáže.
„Dobře. Děkuju, Tome. Můžu ti potom napsat některé věci, co bych chtěl přivézt?“
„Jasně, to není problém.“ Nejraději by ho pohladil po tváři, nebo ještě lépe políbil, ale nechtěl dát nic najevo před kolegy.
„Je to další vražda?“ Bylo to jasné, ale i tak se musel zeptat.
„Ano, díky tomu můžeme s jistotou říct, že jsi nevinný, ale tu identifikaci bychom potřebovali.“ Mrknul na něj.
„Budu se snažit.“
„Dobrá, Sale, počkej tu a projdi s Billem záznamy. Když ho najde, porovnej to se záznamy ze všech kamer z okolí domu první a druhé oběti, plus se záznamy z kamer v okolí Billova domu. Někde by mohl být znovu a třeba lépe vidět.“ Zavelel Tom k trojici přihlížejících. Všichni byli v šoku, takhle se Toma chovat viděli naposledy. Vlastně nikdy neviděli. Bylo normální, že rozdává rozkazy, ale to chování k Billovi. Tom byl ten typ, co s chlapama spal, ale nechodil. Nikdy neviděli, že by se na někoho takhle díval, takhle mluvil nebo vůbec se takhle choval. První se probrala Anita.
„Dobře. Bille, hodně štěstí, ráda jsem tě pozvala.“ Usmála se nejlíp, co mohla a s otřeseným Mischou v patách vyšla.

„Já a Anita pojedeme do domu oběti. Mischo, ty pojedeš k Billovi do práce a najdeš Nicole Schaning, chci, abys ji vyslechl a zjistil něco víc o jejím vztahu s Billem a taky o Billových vztazích s ostatními spolupracovníky. Mám pocit, že to vše má souvislost s vraždou jeho rodičů a hlavně s ním. Zatím to je nejlepší stopa. Sejdeme se v kanceláři.“ Anita s Tomem nastoupili do auta a vyjeli k domu další oběti. Oba věděli, co očekávat, a připravovali se na to.

U domu stálo spousta aut a ještě více lidí. Pobíhali tam civilisté, kteří nevěděli, co se děje, policisté, kteří se snažili zabránit chaosu a medici, kteří vypadali, jako by nevěděli, že té dívce nahoře už nic nepomůže. Společně vstoupili do výtahu a vyjeli do 14. patra, tam to bylo ještě horší, na chodbě před bytem 54 stáli dva policisté, tam a zpět běhali doktoři, kteří vypadali dost zmateně a mladě, do toho všeho tam stál Lutz, jako by byl Bůh.
„Dobrej. Máme tady pěkné nadělení, proto ten zmatek. Oběť našla sousedka, šla jí vrátit nějaký hrnec nebo co a měla klíče. Stejné jako minule, až na velký rozdíl, oběť žila.“ Tom vykulil oči. Takže jejich teorie byla správná. Aspoň jedna část. „Jojo slyšíte dobře. Doktoři tady byli hned, ale vnitřnosti měla vyvržené, a i kdyby se nějakým zázrakem podařilo záchranářům ji převézt až do nemocnice, nejspíš by ji nikdo nikdy nedal dohromady. Minimálně ne psychicky. Jmenuje se Alexandra Salvin, 22 let, svobodná. Pracovala jako modelka, nebyla nijak známá, ale měla slibnou budoucnost se prosadit minimálně po Americe.“
„To teď jezdíte ke každému případu?“ Zahleděla se na něj Anita. Tom jen potočil oči, ale vlastně ho tohle zajímalo taky.
„Nebojte, už jsem na odchodu, média se začínají zajímat.“ Jen se otočil a odešel, jak bylo jeho zvykem.

„Tak jdeme?“ Podíval se na Anitu. „Co jiného.“ Pokrčila rameny a šla do bytu. Byt byl malý, ale útulný. Tom si hned všiml podobného stylu jako u první oběti. Bylo to tu vkusně zařízené a prakticky. Chodba byla světlá s malým bílým botníčkem, z chodby vedly dveře do kuchyně a do obýváku. Kuchyň byla taky malá a světlá, za to obývák byl celkem velký a taky tmavší, na zdech byla hnědá barva, sedačka byla šedá a kolem zdi byla béžová knihovna. Prošli do modré ložnice. Byla dokonale harmonická, až na mrtvé tělo dívky na koberci a spoustu krve. Zdravotníci zrovna odcházeli a přicházeli technici v čele s Himlrem.
„Dobrý den, krásko.“ Tom si nejdřív myslel, že mluví na Anitu, než si všiml jeho přímého pohledu na oběť. „A vám taky dobrej.“ Kývl na detektivy.
„To nám toho asi moc neřeknete, co?“ Ušklíbla se Anita.
„No, mohu vám říct, že tahle chudinka byla zavěšena stejně jako předchozí oběť za nohy a ruce na těchto hácích, dle těch provazů a těchto stop po provazech. Utrpěla spoustu bodných ran v oblasti hrudníku a genitálií. Taky to vypadá na drobné řezné rány na rukou, nohou a krku. Podle těchto vnitřností tady na zemi byla nejspíš vykuchaná a jak mi bylo sděleno, našli ji živou, takže tu nemohla být dlouho. Při takových zranění by vykrvácela rychle, ten, kdo ji našel, se s vrahem musel minout jen o chlup.“ Dokončil Himlr a dál tancoval kolem té chudinky.

„Díky, zavolejte, až budete vědět něco dál.“ Tom chtěl být odtud co nejdřív, vzduch byl prosáklý krví, jako by v bytě byla cítit smrt.
„Detektive?“ Kývl na něj jeden technik z koupelny. Tom vešel do malé koupelničky. Byla opravdu prťavoučká, v pravém rohu naproti dveřím byl sprchový kout, po levé ruce umyvadlo a vedle pračka. Nad umyvadlem bylo zrcadlo, na kterém bylo krví napsáno: Setkáme se znovu, až bude anděl umírat.
„Co to znamená?“ Anita poskakovala za ním a nakukovala mu přes rameno.
„Nemám tušení. Prohlídli jste otisky?“ Otočil se Tom zpět na technika, který čekal před koupelnou.
„Ano. Žádný tam není, nejspíš měl rukavice.“
„Dobře. Pojď, půjdeme vyslechnout sousedy.“

Sal postával za Billem a sledoval, jak Bill sleduje záznam. Dobře, nejdřív toho klučinu podezříval, ale teď je tu další oběť a on byl celou noc s Tomem, je na čase přejít k jiné teorii. Tom si myslí, že to má něco společného s vraždou jejich rodičů a aby Sal řekl pravdu, ten policista se mu nelíbí. Nejdřív myslel, že Bill je vrah a dávalo vše smysl, ale celou noc pročítal spisy a pokoušel se na něco přijít. Ten policista byl podle všeho na Billa hodně vysazený a podle toho, co zjistil Tom, nebylo divu. Bill byl divné, kreativní dítě. Ale rodiče miloval stejně jako sestru. Navíc je nepravděpodobné, že by tohle všechno naplánoval. A Tom se v jeho přítomnosti chová divně, tak majetnicky, tak ochranitelsky. Zamilovaně. Bill si nervózně kousal rty a těkal očima po obrazovce.
„Mám ho!!“ Najednou vykřikl a poskočil.
„Kde?“ Sal k němu přiskočil a mhouřil oči na obrazovku.
„Tady, vidíte?“ Bill zpomaleně pouštěl záběr muže, který právě vcházel do hlavních dveří a přecházel k výtahu společně s několika lidmi.
„Podívejte, jak se naklání nalevo.“ Ukázal prstem a měl pravdu. Opravdu se velice nenápadně a pro necvičené oko nepovšimnutelně nakláněl nalevo a kulhal.
„Fantastické. Teď máme s čím porovnat ostatní záběry a třeba budeme mít štěstí. Výborně, Bille.“ Usmál se na něj.
„Jsme rád, že jsem pomohl.“ Zaculil se.
„Teď musím do kanceláře, strážníci jsou venku, kdyby něco. Zvládnete to?“ Otázal se Sal.
„Jasně. Děkuju za všechno, detektive.“ Natáhl k němu Bill ruku.
„Já děkuji, Bille, a jsem Sal.“
„Těší mě.“
„I mě a teď mě omluvte.“
„Zajisté, nashle.“ S tím se rozloučili a Bill se uvelebil před televizí. Vlastně neměl sebemenší tušení, co dělat, ale připadal si bezpečně.

Než Sal dorazil do kanceláře, čekalo tam na něj 10 záznamů. Všechny musel projít, ale díky počítačovému programu by to mělo trvat sotva dvě hodiny. Zadané to měl během deseti minut a pak nezbývalo nic, než čekat. Mezitím se dal znovu do pročítání všech spisů ohledně vraždy Billových rodičů, jeho sestry a jeho výtržností. Musel usoudit, že to je opravdu volání mladistvého po pozornosti, ale nikdy by nespáchal vraždu. Nesedělo to k té osobnosti, kterou dnes viděl.

Mischa přešel k recepci, kde seděl mladík jménem Mark, aspoň dle jeho jmenovky.
„Mohu vám pomoci?“ Obdařil ho obrovským úsměvem.
„Jsem detektiv Hobkyns. Potřeboval bych mluvit se slečnou Nicole Schaning.“
„Jistě, jen chviličku vydržte. Posaďte se.“ Znovu se usmál a už bral sluchátko a vytáčel číslo. Během pěti minut se ve dveřích objevila drobná brunetka s velkýma zelenýma očima a velkým výstřihem.
„Dobrý den, detektive Hobkynsi.“ Usmála se na něj a nabídla mu ruku, kterou Mischa s velkou radostí přijal.
„Těší mě. Můžeme si promluvit někde v soukromí?“
„Jistě, pojďte.“ Prošli do její kanceláře, ve které byl celkem velký zmatek. Všude se válely kusy oblečení, několik figurín bylo oblečeno, všude byly papíry s návrhy a velký chaos.
„Omlouvám se za ten nepořádek, máme těsně před oznámením nové kolekce a to tu je vždy trochu chaos. Posaďte se. Dáte si něco, detektive? Kávu, vodu?“
„Jen vodu, děkuji.“ Misha se usadil před velkým zarovnaným stolem. Nicole mu přinesla sklenku vody a posadila se za stůl.

„Co byste chtěl vědět? Všichni tu stojíme za Billem a samozřejmě má volno tak dlouho, jak bude potřeba, nechceme na něj tlačit.“
„Ani teď, když máte oznámit novou kolekci?“
„Bill včera dofotil poslední fotky, a tím dokončil svoji práci, bylo by fajn, kdyby tu byl a viděl finální verzi vydání, ale za těchto okolností to nevyžadujeme.“
„To chápu, jaké tu má Bill vztahy s ostatními?“
„Vlastně moc dobré, všichni ho tu máme rádi od prvního dne. On i jeho sestra byli velmi pracovití, Bill je jen více kreativní, proto to dotáhnul dál než Sandra. Má zde celkem velké slovo, a kdyby chtěl, mohl by být i velice úspěšný model, ale on se raději drží v redakci a v pozadí. Je to neuvěřitelný smíšek, ale má i své dny, kdy je na zabití.“
„Jak to myslíte? Je násilnický?“ Nicole se jen zasmála.
„Ne. Nikdy nikoho nenapadl, jestli se ptáte na tohle, ale je hodně temperamentní, a když se mu nedaří, dá to najevo, hází věcmi, nadává. Nic zvláštního.“
„A jaký je váš vztah?“
„Přátelský, vlastně Bill je můj nejlepší přítel tady. Několikrát jsem k němu dokonce přišla úplně opilá nebo zoufalá uprostřed noci a on se vždy jen usmál, dal mi pusu na tvář a nechal mě u sebe. Je to zlatíčko, nezaslouží si to, co ho potkalo.“
„Nikdy tu neměl s nikým problém?“
„Ne, dokonce ani ne s naší ředitelkou a s tou má problém každý. Bill v sobě něco má, něco díky čemu ho lidé ihned milují a respektují.“
„To jsem zjistil.“ Usmál se na ni Mischa, vlastně byla dost pěkná. Výstřih měla velký, ale tak akorát. Hnědé vlasy po ramena jí rámovaly krásný obličej s velkýma očima a nádherným úsměvem.
„Je v pořádku? Volala jsem mu, ale nebral to.“
„Je v pořádku, telefon asi ještě nemá u sebe, dnes by mu ho měl náš nadřízený dovézt, určitě se s vámi spojí. Byl v šoku a asi bude trvat, než to překoná, ale bude v pořádku.“
„Děkuji, jste první, kdo mi něco řekl.“ Znovu se na něj tak krásně usmála.
„Já děkuji vám za vstřícnost.“ Usmál se na ni a poprvé se odvážil se jí zpříma podívat do očí.

Večer se všichni potkali v kanceláři. Tom s Anitou za sebou měli velice dlouhý den plný výslechů, Sal měl za sebou nekonečné hledání, protože se ukázalo, že program našel asi stovku podobných lidí, a tak je musel roztřídit po staru, a Mischa byl celý den v té módní společnosti a vyslýchal zaměstnance. Všichni mu řekli to stejné, Bill je milý, přátelský a prostě úžasný.
„Bylo to těžké, ale našel jsem toho chlapa u domu Sandry Jacksonové i Alexandry Salvin. Jenže nikde nejde pořádně vidět jeho tvář, už jsem to předal technikům a Haroldovi, uvidíme, co zjistí. Taky sem volal Himlr. Ta holka musela neskutečně trpět, a tentokrát si ten hajzl dal pozor, aby nezemřela šokem, vykrvácela. Jinak zranění stejná jako u předchozí oběti. Technici nenašli žádné otisky ani DNA, žádné stopy po vloupání. Oběť neměla žádné příbuzné, před rokem jí zemřel otec.“ Dokončil Sal a natáhnul se po hrnku s kafem.
„Aspoň něco. I malý pokrok se počítá. My s Anitou nic nemáme, nikdo nic neslyšel ani neviděl. Neměla žádné návštěvy a většinu času ani netrávila doma, nikdo ji pořádně neznal, dokonce ani její manažerka. Byla jen jedna z děvčat, která toužila po slávě. Mezi modelkami neměla žádné kamarádky a na nic jiného než na modeling neměla čas.“ Zakroutil hlavou Tom. Bylo mu jí strašně líto. Znala takových lidí, ale nikdo ji neznal doopravdy. Nikdo netušil, jaký život vede, a vlastně netušili, že žádný život nemá. Kdo zařídí pohřeb, kdo bude truchlit?

„Já vyslechnul skoro všechny zaměstnance ModernBeauty a všichni mi říkali to samé. Bill je talentovaný, milý, přátelský, všichni ho mají rádi. Je trochu temperamentní, ale hodně pracovitý a obětaví. Nikdo neví o tom, že by vymetal nějaké večírky, dokonce na vánočním večírku byl jen dvě hodiny.“ Mischa hodil blok na stůl a povzdechnul si. Vlastně tam zůstával kvůli Nicole a zdá se, že i ona jevila zájem o něj.
„Musíme zjistit, jak do toho Bill zapadá, točí se to kolem něj.“
„Souhlasím. Pročítal jsem všechny ty složky dnes několikrát a zdá se mi, že v tom má prsty i ten Tlook. Možná to bude souviset s tím synem starosty.“ Zapojil se Sal a Anitě málem spadla čelist.
„Sale? Ty uznáváš, že je Bill nevinný?“
„Na dobu vraždy má ty nejlepší alibi, to ani já nemohu zapřít.“ Pokrčil rameny Sal, ale Tom měl pocit, že za to může čas strávený s Billem a v to také doufal.
„Fajn, zítra se tu sejdeme a podíváme se na vše znovu teď jděte domů.“ Mávnul na ně Tom a s bundou přehozenou přes rameno odešel.

Bylo sotva sedm hodin, takže se zastavil do restaurace pro večeři a taky k Billovi do bytu pro jeho věci. Technici tam mají ještě zítra přijít, ale potom už bude moct jít domů, pryč od Toma. Nerad si to přiznával, ale chtěl ho u sebe. Minimálně než vyřeší vraždy. Přijel k sobě před dům a mávnul na strážníky před domem, ti na něj mávli na pozdrav a odjeli. Tom pobral všechny věci a vydal se domů. Jen vešel, uslyšel hudbu a Billa, jak si prozpěvuje. Položil věci na gauč a šel do kuchyně. Na stole byly prostřené talíře, připravené víno a dokonce i svíčky. Tom nechápal, kde tohle vše vzal. Bill byl k němu zády, prozpěvoval si a tančil. Vlasy měl ležérně rozcuchané, na sobě Tomovo bílé tričko a tmavé rifle. Slušelo mu to.
„Dobrý večer.“ Zasmál se Tom, Billovu úleku když se otočil.
„Dobrý večer.“ Usmál se na něj zpět.
„Teda já zírám, člověk tě tu nechá den samotného a dějí se tu hotové zázraky. A já se zrovna zastavil v restauraci a doufal, že tě ohromím jídlem z krabice.“ Zasmál se, ale najednou viděl Billův vyděšený výraz.
„Já se omlouvám, nechtěl jsem ti tu způsobovat zmatek nebo tak. Jestli chceš raději jídlo z restaurace, tak to nevadí. Já jen myslel, že by bylo hezký si popovídat.“ Tom k němu s vážnou tváří přešel a zadíval se na něj.
„Bille, ty si snad myslíš, že jsem gay?“ V Billových očích byla najednou čistá hrůza a tváře mu zčervenaly.
„Já, bože. Já jsem debil, strašnej kretén. Bože. Promiň, já. Ne, na tohle není omluva, jsem fakt kus kreténa. Promiň, strašně moc se omlouvám. Nevím, jak mě to napadlo, vždyť ty tak ani nevypadáš.“ Bill přecházel po kuchyni a mával rukama, to už Tom nevydržel, chytnul ho a políbil.

„I kdybych gay nebyl, kvůli tobě bych jím byl.“ Usmál se na zmateného Billa.
„Takže ty?“ Zakroutil hlavou.
„Jsem gay, Bille, a neskutečně šťastný za tu večeři. Stokrát raději si dám jídlo od tebe než z krabice.“ To už Bill nadšeně tlesknul a hnal ho ke stolu. Tom málem vyprsknul smíchy, temperamentní.
„Nevím, jaké to bude, snad dobré. Neměl jsi tu moc věcí, ze kterých by se dalo vařit.“ Začal mu servírovat maso se zeleninou a Tom musel uznat, že to voní opravdu výborně. Navíc Bill dokázal pokrm naservírovat tak, že ho Tom měl chuť sníst okamžitě a ani nečekat na Billa, než se usadí. A že mu to trvalo hodně dlouho. Vesele se na Toma usmál a popřál dobrou chuť.

autor: Bína